Adventní Quadrio

Přináším vám malé ohlédnutí anabaptisty svatomartinského nad jeho prvním regulérním čtyřnedělním adventem schylujícím se ke svému cíli. Cítil jsem povinnost řádné prezence na adventních nedělích v libeňském sboru a octalogii v tématu Co nám přináší smrt, ale osud tomu chtěl jinak. První neděli jsem strávil u Mikuláše ve sboru berounském, byv pozván zvěčnit další novokřtěnce, předně  tatínka ze synkem přiženěného do evangelické rodinky. Jak tak hledám místo na parkování na odometru se zjeví 333.3 a sotva se oklepu Mikuláš mě vítá v kuchyňce krájíc chléb lámankový vysluhovací s 33 procentní slevou. Tahle Kristovská znamení nelze nevidět. Kázání od Mikuláše, mého spolužáka a křestního faráře jsou vždy jemná a lehce starozákonně mystická, stejně tak jeho figura, která by bez problémů zapadla do synagogy.

Druhou neděli si nijak zásadně nepamatuju, ne snad že by byla nezajímavá, strávil jsem jí v domovské Libni s pěkným, otázky kladoucím kázáním od Romana, který to má často, pokud ne vždy v takovém husovsky pravdohledačském étosu a rodinné vlídnosti zároveň. Nejsem moc na rituály, ale vysluhování večeře Páně je pro mě vždy tahák, jsou to nepopsatelné energie jak z obrazu Ultima Cena v Miláně. V Libni mám opravdu pocit rodiny s velkým R při tomto mystériu.

Když to má být každou neděli jinak, zkusím dlouho okukovaný sbor v nedalekých Dejvicích. Času je vždy dost až je pozdě a tak beru auto. Zvláštním úkazem těhletěch evangelických modliteben jako je Libeň nebo Dejvice je jejich suterénní charakter (nemluvě o druhém suterénu libeňském, odkud by šla možná řídit atomová válka z pražské periférie), snad výraz pro podzemní církev doby komunistické, ač domy jsou prvorepublikové, možná jako podomní scházení na portě označené rybou v dobách římských a nebo v dobách středověce inkvizičních. Podvědomí heretiků se nevymyje po staletí ani při konstruování moderního prostoru pro scházení nedělní. Modlitebna pěkně rekonstruovaná, moderní vitrážky zalité do olova, bodovky na stropě a zajímavý dvoukřídelní ráz s balkónkem budící dojem bauhausu či nedaleké hanspaulské architektonické funkce. Modlitebna jako posluchárna, kde kazatel není nad lidem, ale je sehnut, aby sloužil těm nejmenším, pod kontrolou pléna jako přednašeč a tak trochu divadelník. Dnes hostuje sympatický farář Reininghaus s jeho roztomilou češtinou. Lid dejvický o něco víc intelektuálský než ten libeňský, mě, vetřelce, mírně okukuje. Z kázání si pamatuju jen to, že katolíci a pravoslavní berou víru jako tajemství, to mystérium, které se přijímá a nezpochybňuje, zatímco mozek protestanstký stále pochybuje, hledá pravdu, šťourá a je nedůvěřivý, ověřuje pocity na sobě. Pamatuju si to asi proto, že to mám stejně. Jestli o mě takto pochybovali i studenti v B286, největší stavařské přednašečcké kostky tuhle před týdnem, kde první a poslední řada jsou as tak o dvě patra nad sebou a mluvitel je takový malý mraveneček kdesi v dolině pod předvánočně unaveným torzem studenského sboru.

No a na závěr nedělní tetralémy o příchodu malého židovského děťátka jsem navštívil Martina ve Zdi, i tento kostelík, můj nejmilejší se krčí mezi domy, dříve v hradební zdi. Byl jsem v něm už po první neděli pofotit Cestu za horizont malířky Evy a tehdá jsem si pokoutně vylezl se svým zrcadlovým objektivem i na kazatelnu, v této inkarnaci poprvé. Na bohoslužbu jsem vzal právě do Prahy dorazivšího mého kmotra Petra. Dnes pro pražskou mládež káže farář Bárta z Litoměřic, už jsem na něm byl v srpnu v Chotiněvsi a oceňoval jeho kázání více humanistické, než křesťanské. Zřejmě ve své moudrosti postaršího mistra slova už dospěl do bodu, že netřeba stále utvrzovat v Kristu, spíše ta slova moderně aplikovat. Petr s cukajícím koutkem říkal, že vypadá jako mix Moravce, Mirka K. a Magora. Stínohra na zdi kostelní při rozpravě jeho a sličné pomocnice s vánočníma hvězdama houpajícíma se na uších, vytvářela poměrně odvážné obrazy. Na Matouše 5.28 pomni. Farářovo nahýbání se při hledání čudlíku pro světýlko kazatelní můj kmotr komentoval slovy, že už tady chybí jen jeden polepšenej hříšník. Vysluhování bylo zas pěkné ač jsem srazil jednu hvězdičku z vánočního stromečku, neb na mě vyšlo místo v kruhu hned mezi tím a oltářem, ale nerozbila se a tak jsem ji znovu zavěsil. Při polykání chleba, čekajíc na kalich jsem tak koukal po té mládeži a panu prof. Putnovi a říkal si, že to ne několik albigenských, ale my všichni jsme Sang Reálem jak z toho genomu přede mou vyzařovala ta svatost jedné každé bytosti. Dojmy celestýnské jsme s Petrem zašli zapít naproti policajtům do Konviktu, ale na Eugena jsme tam nenatrefili.

No a mimo zážitky kostelní jsem dodělal celoroční certifikát na konstelační praktikování, poslední víkend byl zas dobrý, kdoví jestli ne nejlepší, cítím radost z tohoto dosažení a taky se dozvědět proč nehubnu, dokud ze sebe nesklepu rodinnou kletbu. Tucetkrát jsem nakrmil svou maminku chystající se na cestu za horizont a taky začal posilovat s kravským zvoncem, kettlebellem alias gulinou. Jdu takhle dnes na třetí hodinu do Jirchářů k bodrému mohutnému ale hbitému Ondrovi padesátkrát pozdvihnout 32kg a zadřepovat s šestnáctkou sedmdesátkrát a říkám si kudy půjdu z Můstku. V tomto prazvláštním modu mne to dovede k rotujícímu Kafkovi a projdu obchoďákem. Na jeho konci natrefím na muže, kterého poznávám, ač ho neznám, je to jen sekunda a přesto na ni nemohu zapomenout, telefonuje, dokážu odhadnout kdo je na druhé straně vln. Napadá mě rituálně konstelační věta o štěstí zakládající se na neštěstí a přemýšlím proč mi toto kvantový matrix přinesl. Sleduju ten shon lidský a přemýšlím zda má smysl vůbec něco o štědrém večeru kuchtit, zdobit a rozdávat. V hlavě mi víc a víc hučí pouť vánoční kolem Vltavy a taky vytahnout saxofon po roce a půl a zadout si evangelické mantry z Taizé.

A radujte se, za několik hodin se začíná zjevovat delší a delší Světlo

Pozitivní výzva

Pozitivní výzva den I.

1. vlastně dnešní největší štěstí, po dekarbonizaci vstřiků naftového motoru mého Focusu, zmíněný nastartoval už napotřetí! a já mohl vyrazit do Jizerek. Kolega Petr před fakultou konstatoval, že to bylo stejně naprd, protože jestli mám v systému hobliny z naftového čerpadla, vstřiky se zas zacpou. Do tohoto auto-moto-revue pozitiva spadá i to, že jsem vyjel bedřichovský kopec u Lesní chaty bez řetězů (které ani na tahle kola nemám) a ani u Šámalky nesklouzl do škarpy.

2. říkal jsem si jak skvělé povolání mám, že s batohem mohu pochodovat ve sněhu, -5C a aktivně meditovat nad tím, jak se postavím k ponurým víkendovým událostem na konstelačním kurzu, kdy volně terminologií LOTRů Sauronovo oko v hávu Moudrosti má stále větší vliv nad těmi, kteří nesou Prsten vykovaný Světlonošem sv. Suitbertem (tohle nepochopí asi skoro nikdo, ale jako svou osobní poznámku si to zde ponechám).

Na listopad poměrně arktické počasí, elektronika se zdráhala vydat svá datová svědectví, ale naštěstí nic kritického.

Nazpět batoh zlehkl, ostré kameny z širého světa a z mého domova v přestavbě dle feng shui jsem jeden po druhém rituálně vhodil do vod jizerských (geologové lamte si hlavy), snědl ráno uvařenou rýži s čočkou a syrovým řapíkem (abych dekarbonizoval i své vnitřní vstřiky v touze zhubnout) a vypil litr horké vody.

3. vlastně ani nevím, dobré grilované kuře s krémovou polevou a rozinkami, o které si zaměstnanci Globusu myslí, že je indická. Že se nic děsivého snad dnes v mém okolí nestalo, že jsem si nakoupil jídlo na zítřejší den a nemusel počítat koruny co mám, že tu můžu sedět a odpovídat na maily a psát tuhletu filipiku.

Nějak se bráním už rozšiřovat tyhlety multilevel projekty za lepší příští. Ale kdyby chtěla Dana, rád se dozvím, co pozitivního se děje u ní. 7 dní a v každém 3 pozitivní momenty. Voko bere.

Pozitivní výzva den II.

1. Horský pracovní výlet ve sněhu, byť trošku zvlhlém, pokračoval dalším dnem. Občas jsem mezi smrčky křížil cestu laňky nebo zajíce, až mne zastihl přátelský telefonát a porada jak zmáknout upíří energie. Výsledkem čehož jsem své meditace večer hodil na papír a tak se mi výrazně ulevilo.

Ani mi moc nesněžilo do počítače a všechny terénní záznamníky vydaly své záznamy po kratším či delším přemítání.

2. Cestu po dálnici a její zdárné dokončení považuji vždy za malý zázrak. Ne tak ten technologický pokrok, že na asfaltové desce sviští gumová kola rychlostí pár tisíc otáček za minutu, ale to, že je zabitých ještě tak málo. Průměrně zdatný řidič (počítám, že jsem už za ta léta parkrát rovník objel a jezdím zpravidla na horním povoleném limitu), s ohledem především na své přežití, se snaží kličkovat mezi pomalými kamiony a šílenci na hranici 150+. Vždy si říkám, co takový střelec má v sobě za problém, neurovnaný vztah s matkou či otcem a jeho manifestace do ztopořeného údu na plynovém pedálu Audi, BMW či Porsche. Některé situace vocasení (anglicky tailgating) jsou vyloženě nebezpečné. Ještě že turbodmychadlo mého motoru dokáže reagovat celkem svižně a jít temhletěm půlmozkům z cesty poměrně hbitě.

3. Večer na schůzi společenství vlastníků. Vše se vedlo v poklidné diskuzi, přispěl jsem svými 6 procenty k překlopení na 50.5 a tedy v synergii nadpoloviční většiny jsme kultivovaně schválili rekonstrukci balkonů, nové stanovy, úpravu výplat výboru, rozbité žárovky, nadloubnuté dveře, zastaralé jmenovky, vystydlé radiátory, světelná čidla, retardéry kolem domu pro podobné paliče gum z bodu 2 a se sousedem se pobavili nad výhledy mého bytu vedle něj, což bylo hodně pozitivní. Naštěstí v tomto společenství, nebo aspoň mezi přítomnými, retardi nejsou a zvláště výbor si svou odměnu zaslouží více než plně, za to že má oči všude a ví kde poptat informaci nebo nápravu. A důležité, nebyl jsem zvolen do žádné funkce, už jich mám v životě beztak víc než chci.

Vyloženě cítím že Dasapokorova se s námi chce 7 dní podělit vždy o trio pozitivních zážitků. Tak Dášo, do toho!!

Pozitivní výzva den III:

1. Ráno jsem si šel vyzvednout soudní obsílku. Zarazilo mne, že na roztocké poště v půl deváté není fronta až ze dveří, dokonce volné okénko, to jsem tu za 17 let pobytu v tomto městečku nezažil. Ne, nebojte, nejsem obžalován, je to vleklá záležitost opatrovnictví mé maminky. Už dokonce proběhl rozsudek rázné okresní soudkyně, která uznala, že vše je jak má být a jmenovala mne. To se ale nelíbilo státnímu zástupci, takovém chlapečkovi s dětským rukopisem (seděl jsem v soudní síni vedle něho) a ten se zákeřně ještě tentýž den odvolal, aby systemicky jako syn své matce ukázal, zač je toho loket. To bylo v srpnu. Tedy začal to řešit odvolací soud a ten zřejmě tomuto kadetu Bieglerovi, který chtěl vyniknout na poli soudní cti a slávy, umyl hlavu a milý chlapec to vzal zpět. Napadla mě pohádka o tom, že odvolávám co jsem odvolal. Pokud v případě konjunkce všech planet platí i v právnictví, že mínus krát mínus je plus, tak bych nyní měl být jmenován po 4 letech neuvěřitelných soudních kotrmelců opatrovníkem (jako bych to tu celou dobu dávno nedělal, že ano).

2. Ve škole dnes nebyla ani noha, byl totiž den otevřených dveří. Nějak po jizerské výpravě jsem necitil nutnost šaškovat pro dva studenty, co se půjdou podívat do půdních laborek a pak skončí na geodézii nebo pozemkách a věnoval se restům, vč. zpracování izotopových dat. Říkal jsem si, kdy přijde ta záludnost a budu za svou činnost po zásluze potrestán. Přítáhl jsem si to rychle a můj poslední standardní vakuový ventil se rozbil hned po obědě. Vytáhl jsem zkušební železnou zálohu, ventil ventilů a jal se mu namotovávati ve svěráku správné fitinky. To že byl závit zatuhlejší čímdál víc při otvírání mi bylo divné. Nebyl ani levotočivý. Vydal jsem vší svou beraní sílu a utvořil si z imperiálního niklštálu slušnou posilovnu. Nakonec se závit uvolnil a kus fitinky zůstal ve šroubení. Naštěstí dílu, který jsem nepotřeboval a tu hoblinu se mi podařilo vyndat. Ještě že máme na katedře dílnu pro nás kluky. A tak jsem ventil do izotopového laseru namontoval a měříme dál. Sice to není eňo nůňo, ale na to že je to poslední kousek, co mám na skladě, je to vlastně úspěch.

3. Navšívil jsem Tomáše a vyzvedl si řetízek z albigienské hry a taky mikrokartu se všema fotkama. Cestou jsem si na farmářských trzích dal hovězí šunku, moc dobrou a taky parenici. Ranní žitný chleba byl taky moc dobrý, uvidíme co udělá bez lepek...až si k němu večer nebudu dávat dva pšeničné piváky (myšleno pečené, ne vařené). Venkovní den jsem završil vyzvednutím dvou žlutých dek v Bílé Labuti pro posílení zemské energie mého gauče na severozápadě fengšuj systému, vypadá to tu hned jinak a hezky.

Tak jsem zvědav co se děje na dálném severu. Jestli by nám Vlado taky nenapísal zopár svojich postrehov?

Pozitivní výzva den IV.

1. Taková běžná sobota, kdy se mi nic nechce. Přemýšlel jsem zda uklidím sklep nebo svou dílničku a podvědomí sebekázně se rozhodlo pro šatní skříň. Nejdříve plastová, pak dřevěná rovná na kalhoty a pak dřevěná tvarovaná ramínka na košile. Tím jsem ze hry vyřadil devatero džínů. Dva staré střihy šly do kontejneru na šaty a sedmero prodřených se zrecykluje, už mám plán a šicí stroj. Však uvidíte. Taky jsem tam probral igelitové pytle a vyhodil jich do tříděného takovou igelitovou kouli. Trochu se mi ulevilo.

2. Na návštěvě u maminky, která je již dost ve světě za zrcadlem, jsme se tak různě nasmáli. Se zavřenýma očima směrem ke zdi mi říkala, že mám na hlavě placatou věc. Říkám, to je svatozář. Ona, tak ať ti ji neukradnou. Zřejmě ví o aktivitách z minulého víkendu víc než si všichni uvědomujeme. Channelling je mocný jev.

3. Abych tu svatost trochu uzemnil, narychlo jsem si opekl dva vepřové stejčíky, dlouho jsem nejedl tak jemné vepřové a ještě ze slevy. Namontoval jsem v ložnici lampičky nad postel a tím ke žluté zemské dece přinesl též cosi ohně na jihovýchodě. Malinko jsem ulevil i tatínkovu bytu od skla a keramiky a sousedovi dal klíč od vchodu pro jejich malou Magdalénku, jelikož vstupních klíčů pro dva byty máme s tátou víc než potřebujeme.

Jestli by nám Jana nenapsala sedmkrát tři pozitivní principy, třeba jaký byl dnešní seminář v Glasgow

Pozitivní výzva den V.

1. Hlavním pozitivem byla dnes samozřejmě první adventní neděle a s ní prosba mého křestního faráře Mikuláše, abych mu pofotil další křtiny, tentokrát v jeho služběpříslušném Berouně. Dal jsem si tentokrát rezervu, motor taktak naskočil ale na poprvé. V Berouně mě zaskočila uzávěrka náměstí z důvodu trhů a rozsvěcení stromku od 13h a tak jsem objížděl, až jsem dorazil na to samé místo před sborem. Adventní prozřetelnost tomu chtěla, že jsem před Ježíšův stánek dorazil a na odometru bylo 333.3 km. Fakt nekecám. Vejdu dovnitř a tam Mikuláš krájí chleba na vysluhování s etiketou 33% slevy. Dnes se to teda těma synchronicitama hemží. K tomu nutno poznamenat, že jsem Mikuláše neviděl od 1980 do 2013. 33 let. Náhoda?, nemyslím si. Bohoslužby v malém sboru s sebou nesou notnou dávku bratříků kdesi v exilu, modlitebna lehouce vychladlá a do toho tento evangelizující rebe vypráví o židovských prorocích. Určité pasáže z evangelií o konání dobra a dobra navráceného mi znějí až karmicky. Lineárnost a cykličnost času, nakonec adventní věnec je taky do kruhu a pak že je reinkarnace v křesťanství nemožná. Jsem rád, že se křtí jen 3 muži, 33 osob, to bych asi neufotil. Tatínek s chlapcem a ještě jeden pán, tj. dva dospělí anabaptisté. Po kafi a čaji ve sborové kuchyňce se jde na novokřtěnský oběd. Probírám s Mikulášem reinkarnační model, jeho dcerky Judita s Deborou zatím šacují tatínkovu peněženku. Pan nově pokřtěný podnikatel vypráví, že bychom měli vytáhnout zas na saracéna, přijde mi, že byl nějakým rytířem nižšího stavu při obléhání Antiochu. Ale zaměstnává dvoustovku lidí a to se ve složité době cení, ucho jehly bude pro něj náležitě rozšířeno. Za focení dostávám bezva kapustové karbanátky. Mikuláš je na mě dnes nachystaný a tak po přeparkování v časovém limitu náměstí zas v jeho kanceláři plné hebrejských a křesťanských spisů při vlažném kafi z rána probíráme můj komplex víry, templářství, relikviář Sv. Maura, terapeutické farářství, přítomný civilní život, takže pochopitelně i ženy v konceptu postupu duše jednotlivými životy přes odpočinek u Boha. Z věcí přízemnějších fotím návrh předělávky modlitebny... zelená na jih do světla ulice mi nesedí, co by na to řeklo feng shui? Mikuláš ovlivněný pomoci perzekuovaným si to plete s falungkun-em. Na cestu dostávám zbytek modrého portugala co se už nevešel do kalicha spásy. Teda jestli budu chodit na tyhlety mini vysluhovací bohoslužby, kde zbývá v lahvi, stane se ze mě alkoholik. To už je letos podruhé co jsem dopíjel mešní flašku.

2. Zastávkou nedaleko na okraji Prahy je švédské nábytkářství, kde kupuji dvě ratanová křesílka, žluté ručníky, stojací lampu, lucerničku, svíčky a taky štětku na záchod. Už to chce obnovu i tam. Ve tmě a dešti mířím ke škole, kde kontroluji izotopový laser. No není to nejhorší, ale ventil bude potřebovat lepší utěsnění. Tak nějak na mne doléhá celkový ten temný čas a dopolední rodinky. Dorážím k domovu.

3. V Roztokách se lid rozchází po rozsvícení stromku, i anděl a Mikuláš (ten obecný v kostýmu s myrtou) tam jsou. Piju víno z Kobylí, revitalizuju západ obýváku křesílky, lampou a krájím druhou žlutou deku napůl do křesílek, ještě to bude chtít zašít ty řezy, ale to až někdy jindy. Taky lucernička na balkóně svítí místo věnce.

Mějte hezký advent

Pozitivní výzva den VI.

Co říci o deštivém pondělí pozitivního, když jsem hodinu a půl strávil za šéfa na grémiu děkanky, plné šéfů inženýrského myšlení často bez přesahu?, pak 3 hodiny v kuse měl cvičební monolog ke studentům, ventil u laseru se mi nepodařilo vylepšit, spíš naopak? a večer z DVTV naznal, že Landa je bohužel už opravdu stižený stihomamem... ne cynicky ale kazuisticky myšleno?

1. Pozitivum hledejme v maličkostech. Asi moje nejvíce lajkovaná fotka vůbec na netu a to můj farář Mikuláš s dcerami. Né že by byla snad tak umělecky hodnotná, lajky jsou nakonec díky jeho početné komunitě, ale snad pro to, že jsem zachytil jeho autentickou civilnost a osobní život na rozdíl od jeho odevzdávání se druhým. Posuďte sami . A v souvislosti s evangelíkama..jdu k Martinu ve Zdi ve čtvrtek fotit křest knihy a dohadoval jsem si tam předání nějakých mých toltéckých knížek. A mezitím se mi odjinud vrátila Mikulášova knížka o Martinu ve Zdi, ve které mám tak nějak náhodou i nějaké své fotky.

2. Dostali jsme další grant na Jizerky, tak je do 2018 vystaráno, bude nutné zas psát další opěvné články, neb výstupy jsou barometrem úspěchu

3. Potkal jsem na zastávce u Internacionálu Kristýnu, která se dostala do finále scénické soutěže Dance your PhD v USA. Bohužel vyhrála jiná videa, na kterých jsme se pocitově shodli, že nevíme proč to první švýcarské. Věřím ale, že z toho českého, jak voda tančí v přirozeném, vykáceném a polámaném lese budete mít pozitivní zážitek.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1065833683440903&set=a.946418978715708.1073741899.100000428451039&type=3&theater

https://www.youtube.com/watch?v=q04_aLhLM3A&index=24&list=PLybCEj22itwA4spYcVfeYqLll63qlrqjm

Pozitivní výzva den VII. a poslední

Jelikož je to naposled, napálím vám sem rovnou těch pozitiv sedm, když je to šťastné číslo.

1. Odcházení rodiče není zrovna pozitivní věc, máma vypadala ráno, že je po dalším epileptickém záchvatu. Přesto bylo snadné ji přítomností a sugestivním vyprávěním o nebeském tobogánu, který ji čeká, rozesmát. Mám pocit, že se začíná fakt těšit pryč z toho paralyzovaného těla a mysli. Ještě, že jsem viděl ve svých regresích ty probodnutí kopím, propíchnutí mečem, setnutí faraonskou sekerou a upálení inkvizitorama, že odchod z těla a uvolnění duše je úlevné. Umřel jsem vůbec někdy přirozeně? Pro tento život mám toto neskromné přání

2. Pár kolegů z oboru mi nabídlo mi vytrhnout trn z paty u nefunkčního ventilu pro laser, kde potřebujeme měřit. Je skvělé mít i pracovní nezištné přátele.

3. V poště jsem nalezl děkovný dopis od sekretářky libeňské evangelické farnosti, že mnou doporučený stavební dozor byla skvělá trefa a že jsem se ve sboru objevil pro zateplení modlitebny v pravý čas. Prozřetelnost ví kam poslat stavitele při zemi než teologa v oblacích. V podobném konstrukčním módu harmonizace bytu dle feng shui jsem na svůj pokrok od své mentorky dostal mail, že přestavba mého bytu je pro ní stále oblíbenější seriál.

4. Přišel kolega z hydrogeologické firmy na konzultaci stopovací zkoušky v podzemní vodě pro ověření matematického modelu. Dal jsem mu mini-izotopový kurz během 10 minut a myslím, že jsem mu napomohl se rychle rozhodnout, jeho úleva byla cítit. Zvlášťní jak byla jeho úloha podobná situaci objektu, ve kterém je má máma. Pořád v kruhu.

5. Cestou do Karlína jsem na Křižíkově pustil v metru sednout staršího pána, byl velmi mile vděčný. Tedy z tohoto opojného pocitu mne vytrhla až stanice Invalidovna, kde jsem si uvědomil, že jsem chtěl vystoupit na Křižíkově. Ale dobrý skutek se počítá, protože to nebylo vykonstruované přejetí.

6. Tibetská čajovna a koučování s konstelačními prvky pro známého. Poklidný prostor a k tomu výborný čaj Tuareg a předsálí plné bezva vyřezávaných krabiček z Nepálu za babku. Na pár věcí jsem už napotřetí přišel jak logikou tak intuicí. Když vykládám o konstelacích, najednou na mne kouká od dveří ženská. Naštěstí moje kartotéční paměť briskně lokalizovala galaktickou konstelátorku Kalyani, kterou jsem viděl konstelovat planety v baráku hned přes kostel od čajovny. Můj klient odcházel za slušné defragmentace zaseklých synapsí.

7. Před touhle schůzkou jsem si v pekárně koupil žitný biochleba se slunečnicovým semínkem. K němu pak dokoupil tvaroh a to jsem neměl dělat, protože jsem toho 3/4 kilovýho bochníčku sežral před spaním půlku s posoleným tvarohem. Piju k tomu sherry tedy španělský shiraz a kašlu na štíhlou tajli, když se dnes daří.

Tak a teď vy všichni, kteří to čtete a lajkujete, se pustťe do dobrovolného sekvelu.

hezké dny

Martin

Čas Agapé

Nastal podzim. Pro mne je tím obdobím čas kousíček před rovnodenností a kousíček za dušičky. Odštěpek mé keltské duše by řekl od Alban Elvedu po Samain. Čas, kdy se k překotem jízdy na tobogánu zkracuje den, matematik by řekl, že akcelerace přibývání noci právě prošla inflexí. Dny nejdříve ostře zářivé a blankytné dokreslené barevným listím, později zahalené do mlhy nad řekou, která se zprvu páří, později obaluje jíním ruderální příběžní květenu. Jinovatka zprvu ještě taje a dělá rozpustilé kuličky na kapotách aut, později se z mlhy, kde lze už jen tušit rozptýlené světlo, ozve křik ze zobanů kovově lesklých ptáků ohlašující přicházející zimu. Ohlašující ten konec cyklu. Podzim je pro mne, ač zrozence bujarého jara ve znamení ohně, obdobím lásky. Klasik by ji směřoval do jara pod květy sakury, modernista by napsal letní románek s třešněma za uchem, ale pro mne je to právě podzim. Láska je pro mne mentální záležitost, vztah duše k duši a ještě někam výš. Čas moudrosti vědmy, moudrosti prožitku. Kdy země sklízí plody, hodnotí a připravuje se založit nový rok, nový život.

Martin Šanda, 3.10.2015

Světlo ze Světla

Obraz první: Rok neurčený. Probíhá velikonoční veselí, s pomlázkou hurá na vajíčka, vrbové proutí, které přenáší život z klacku do lůna ženského. Je přeci po rovnodennosti a tak vše pučí a dychtí životem. Stejně tak jako pohanský slunovrat, i jarní rovnodennost a dalších šest lunárních keltských svátků, radujeme se z tohoto věčného kola života. A křesťané?, no ti si tento kruh Slunce přeci přivlastnili, aby vytlačili ideovou konkurenci. Je potřeba ovládat lidi přece! V duších je energie a energie je život a moc.

Obraz druhý: Letiště Marka Pola v Benátkách. Vigílie roku přeminulého. Můj nízkonákladový letoun byl odložen na ráno a tak si v opuštěném a potemnělém letišti čtu z notebooku Ruizovu Pátou dohodu o spirituálním mistrovství dokud mi nezhyne baterie a nezhasnou oči. Jako bezdomovec přespávám v sinekuře nějakého krámku s elektronikou, spacák narvaný drahými věcmi a krosnu pod hlavou. Naštěstí se mění čas a tak spánek je milosrdně o hodinu kratší. Přehrávám si zjevení Sv. Zdislavy v inkarnaci Mileny Steinmasslové, která si s křížkem na krku sedla vedle mne v letadle do Itálie, listy palmové a olivové u Tibery, poté co mě škaredé počasí florencijské zahnalo pod Apeniny do Říma, nic netuše, že je neděle květná, kdy jsem navštívil stavařského spolužáka, katolického faráře Marka na Nepomucéno a zpovídal se mu nad kaplí s vitrážema Anežky, Ludmily a Zdislavy a pak krušný propršený čas Bologny, Modeny, Parmy, Cremony, Mantovy a Verony. O vigílii cestují jen neznabozi, proto jsou letenky tak levné.

Obraz třetí: Rok minulý. Soluň a nakládačka v Cyrilu a Metoději od jedenácti večer. Zase prší. Čtu si o kosmogonii Velikonoc, Jitřence a Luciferovi a proškrtávkách kostelních z pradávných textů pod sochou Alexandra Velikého nedaleko Bílé Věže s výhledem na Olymp, trůnu otce Bohů. Po ortodoxní vigílii v kostele s nervózním davem deroucím se dveřmi ven z kostela se zapálenýma svíčkama odjíždím vstříc bohyni Aténě. Poté co jsem prospal několik hodin v malém autě na odpočívce pokračuju dál. Je velikonoční neděle, dálnice je prázdná, všichni jsou se svými a já mám narozeniny. Čeká mě jen beránek v hostelu pod Akropolí.

Obraz čtvrtý: Je 4.4.2015, den mého křtu v evangelickém Sv. Martinu ve Zdi, po mnohých nepřehlédnutelných znameních životních, meditačních vhledech, cestování se senzibily. Krista jsem v kostele nenašel. Přesvědčil mě o něm nebiblický plenér. Ale formalizaci zasvěcení předchází libeňská přípravka, dohoda s farářem spolužákem Mikulášem a už instalovaným martinským Jakubem a spolukřtěnou Janou, se kterou máme až bizarní shodu v náhledu na Krista, reinkarnace, konstelace a celkový duchovní Řád světa. Možná i nějaký ten celibátní život v klášterech minulých věků. Beru své nové rodinné auto, protože vigílie martinská skončí kolem půlnoci, abych odvezl svého kmotra Petra domů. Vyrážím po poledni, protože jsem Mikulášovi slíbil nafotit dětské křtiny od dvou. Střihám to na Malou stranu z Chotkových sadů, v uličkách malostranských doufám, že nejsou kamery, protože jsem asi udělal půltucet přestupků. Všude jsou davy velikonočních turistů. Až na Újezdě se to volní. U Justičního paláce nacházím volného fleka, raduju se. Krom plného batohu fotoelektroniky, mého skromného křestního převleku, což je modré tričko a druhé boty, nesu taky křestní vodu, kalich a ještě čokolády pro děti po křtinách. Na mostu Legií volá Jana, že její duše si není jistá. To nám to pěkně začíná. Za Střelákem volají z ústavu, že máma měla další epileptický záchvat. To by souhlasilo s tím, že jsem přemítal, co budu dělat mezi odpolednem a večerem. No už to vím, pojedu dávat duchovní útěchu ve své roli laického kněžího vybaveného informací o světelném tunelu a království Božím tam někde za branou. Volám Petrovi, abych dohodl předběžnou logistiku.

Dětský křest je prima, pár dětí je vybledlých, půltuctík trošku živějšího etnika. Mikuláš sám menšinový konvertita od jarmulek je pověřen touto rolí se starat o ty jejichž statistická koláčová výseč je ostrá, tedy těch co není většina. Jo tak teď tu jsi jako fotograf, ujišťuje se Mikuláš, abych tě náhodou v tom zmatku taky rovnou nepokřtil. Dítka jsou jak andílci, batolící se s čepečkem, ale i andílek v bílých šatičkách a kudrnatých vláscích. Kostel žije jak v úle mírným chaosem nastrojených kočovníků. I Mikulášův pomocník je z čertovské skupiny. Pomáhám s kýblem na písek, kam se budou píchat ty úzké svíčky. Zpívá se a hraje na kytaru, pak děti s rodiči a kmotry tvoří kroužek. Mikuláš vyvolává vyznání víry. Po kudrnaté Klaudince, která způsobně stojí s hlavičkou skloněnou stékají kapky z konvičky, co vypadá jak na majonézu a kapou na zem. Pak osuška a položené dlaně na požehnání. Některé děti se kroutí a bojí, asi jsou zvyklé na očkování u doktora. Fotím k radosti nastrojených matek jejich vypulírovaná děcka na jejich klínech. Je to moc prima. Pak ještě odkládám své věci do farářké místnosti ve věži. Mikuláš zapisuje děti do knihy. Všichni odcházejí. Zbývající vodu z křestní konve Mikuláš chrstne oknem do dvora. Nemáme tu odpad, tohle se od středověku nezměnilo. Mikuláši, zhasni tu svíčku, ať mi nenakape na šaty a neuhoříme. Je vidět, že si technik, dí on. To bych se možná dostal i do další knihy o kostelu. Naposled tu hořelo v roce 1678. Rozcházíme se a já přes tunely jedu do Roztok se podívat na zničenou mámu. Je tu i sestra Eliška z minulého působiště, kde jsme taky byli. Je to zvláštní, něco nového se tu v očekávání rodí a něco v plíživém očekávání zaniká. Případná to symbolika pro den truchlení. Po dodání životního optimismu, že bude už jen líp, jedu znovu do Prahy, ale tentokrát s jistotou tunelama. Jenže odbočte správně na Smíchově. Skončil jsem v tom nákupním megabaráku, kde se bouráky přetrubují poté co naplnily útroby hmotou na pondělí. Milí zlatí, je postní čas, buďte doma se svými a nepřežírejte se!! Kličkuju kolem Arbesáku. Pán Bůh mě vyslyšel a u Justičního paláce mi nechal to stejné parkovací místo. Jsem rád, že na mě myslí v dobrém. Srážím se u Ginger a Freda s Petrem a jdeme do Slávie probrat co a jak před křtem. Je tu zahulíno, ale výhled na Hradčany od stolečku Oulického s Vlachem je majestátný. Ještě bloumáme u nové rtuťovitě se měnící sochy Kafky za Quadriem. Pak předkřestní večeře s Janou, její kmotrou, Petrem a mou maličkostí. Za již daný dáreček akátového kalíšku, zrcadlícího můj prastarý, dostávám čtyřlístek a mandalku. Je to milé nejít do křtu sám, to si nakonec Mikuláš přál a tak se to splnilo. Vigílie začíná v devět. Nalej tu vodu do toho svého kalicha a záložní do konvičky, říká Jakub. Takový, urob-si-sám křest se mi líbí. Evangelící museli vždy improvizovat, o to to je opravdovější ve vnitřní spiritualitě bez nabubřelostí liturgických. Vodu máme ze senzibilní cesty k Chalice Well, Studni Grálu, kde David, pokřtěný Nectanem, meditoval a vyprávěl mi o ostnu v srdci, kde Bolest na Lásku mění se. Přichází Jirka s Monikou, Lukáš s Danou, a taky David s Kateřinou. Tihle sensibilové to tu pohlídaj a ověří. Jsou tu čtyři faráři. V lazarské řádové perelíně s maltézským křížem Michal, připomínka mých religiozních životů s mečem hospitaliérským, farář s drdůlkem s výslovností Andrejovou mi symbolizuje ten loňský pravoslavný východ. Pak starozákonní Mikuláš a evangelický Jakub. Takové ekumenické setkání v rouchách husovských. Vigílie začíná před kostelem zapálením ohníčku malých dřívek. Nějak to čoudí a tak Mikuláš přidává bulletin Kostnické jiskry. To už si pak oheň nedovolí nehořet. Bereme Světlo a jdeme dovnitř. Sedí se v kruhu podél zdí kostela a čte se melodrama z jedné strany na druhou v otázkách proč a jak a co je Ježíš. Naproti mně sedí profesorský katolík prezidentem odmítaný, ekumena v Martinu letí. A je tu naše chvilka. Sundavám si svetr a pod trikem mě hřeje jen modré termo, i tak se chvěju, ale spíš pocitem. Jana má bílé šaty. Připadám si, jako když se tu sletěl bílý anděl s modrým. Jakub nás představuje. Pak z bílých a modrých desek s designem koleček čteme Nicejsko-cařihradské vyznání… Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. To byla ta pasáž, která určila, že budeme slibovat v plurálu a simultánně. Společné čtení má sílu a nezadá si s dramatem celé vigílie. Máme to totiž hudebně nacvičené s frázovacíma značkama, neb jsme oba hudebníci. Poklekáme, já se hroutím na zem se svými bolavými koleny, Jana filišťinsky podkládá kolena svou bílou destičkou. Nejdříve Jana, potom já. Hydraulika kalicha, který jsem vytočil s pomocí Barbory v dílně svatovítské, není nejideálnější, voda mi teče za triko a smáčí můj kališnický amulet na hrudi. Nakonec proč ne. Trochu se tomu směju. Mikuláš bere mou hlavu do dlaní a a po chvíli mi palcem dělá mi křížek na čele. David pozoruje fialovo zlatý proud z mé korunní čakry jak prýští vzhůru do klenby kostelní a možná i dál. Napojení se podařilo 4.4.2015, ve 22:44, po dnešním úplňku ve 14:04 v kostele založeném 1414. A za 4x4 dny mi bude 44. Čtyřka jako pracovitost, dopracoval jsem se, odpracoval jsem si to. A nebo taky 4 a 4 je osm. Duchovní karma nekonečnosti smyčky života. Jsem Martin Jan. Dle Jana Husa ale i Jana Křtitele, který křtil Ježíše v dospělosti. S jemnou úlevou usedám, dále se povídá a zpívá. A taky se vysluhuje Večeře Páně. Takto v kruhu bych se opravdu nedivil, kdyby do této konstelace přišla energie Ducha Svatého. Beru chléb a Kalich Spásy jako všichni okolní a přijímám. Od Davida dostávám pamětní minci Sv. Sáry jihofrancouzské, od Mášy sněhobílé krokusy. Loučíme se, účastníky rozvážím po jejich domovech a nad ránem doma znavený usínám. Co právě teď dělají mé synapse a energie Srdce poháněné vyšším Vědomím nechám samotnému Osudu. Na druhý den se scházím s Petrem a jdeme do libeňského sboru mě příslušného. Je to pěkný den, vítají nás tam, probíhá hezká bohoslužba, pak posezení u koláčků a indický oběd s kmotříkem. Znovuzrozený odcházím vstříc nové době.

Martin Šanda 12.4.2015

Život je pecka

Ráno v polospánku koukám co bych na sebe navlík, a v tu zřím na židli rozchozené tričko v zemité barvě se zelenou květinkou. To by bylo fajn, dnes neučím, triko bez límce si mohu dovolit. Jsou tu 109té narozky mé babičky Marie, už jen čtvrtstoletí virtuální. Dnes sice není neděle ale banán mi nestačil, tlačím ve školním bufetu debrecínské nožičky a dva slunečnicové rohlíky. Předsevzetí vystřihnout karbohydráty s lepkem se holt nedaří. Noviny se předhánějí. Aktuálně mlsá na tom, že Ovčáček dává vale prasečkářovi a jde dělat stafáž Krndě jako hlásná trouba tunelu. Obrýlení sourozenci, slušelo by jim to. ČVUT zakládá Fakultu cyklostudií o tom jak napumpovat správně duše coby člen sdružení Zatáčíme napravo. Meopta se k mému údivu spolčila se singapurcema a vyvinula digitální flexaretu. Tohle digitální retro mě magnetizuje a článek hltám. Že bych to koupil tátovi, ortodoxnímu flexaretistovi? Až šestidenní dvanáctihodinový pracovní týden a výplata v pytlích rýže v českém montážním závodě mě uzemní. Spěchám na rehabilitaci, kde je to o všem jiném než rozcvičování kolena. Jáře ukazuju podlitinu pod pro změnu levým kolenem o velikosti rozříznutýho grapefruitu, kterou jsem si přivodil v pondělí na mnou rozlité vodě v laborkách. Sám sobě škůdcem. Cvičíme přitisknutí obou lordóz a protažení nohou a rukou. Bolí mě všechny svaly na těle, některé ani netuším, že mám. Ale prý mi to jde, přitisknout lordózy se mnozí učí měsíc, páteř ohebnou mám, myslím tedy fyziologicky. Zase musím po rekonvalescenci tvrdě nasadit fitko. Zatím jen včerejší lukostřelba, kterou Jára kvituje krom současného stání na podlitině. Tak Marťo, v pátek a už žádný úrazy, jo? Monika na sekretariátě poznamenává, že mám moc vtipný triko. Semtam nějaký ten dokument, email o hašteření se o eura s němcema a je tu oběd ohlášený zkouškou sirén. Těstoviny s nudličkama, ze mě bude křesťan obtěžkaný masovým hříchem hned od prapočátku. Mám zas nabitou kartu a taky peníze v portmoneé. Čtu bakalářku o izotopech, šteluju Romanovy deuteriové vzorky ze Švýcarska a myslím na Jakuba, co bojuje v plískanici na Jizerkách. Volá Gábina, že už má klíče od Davidova kanclu. Jdu uzmout vodu ze Studny Grálu, kterou jsem nabíral s Davidem v létě. Voda je překvapivě čirá a svěží. Telefonátem s Davidem kontroluju co mohu slejt, abych nezpůsobil nějaký ezoterický karambol. Ve čtyři máme setkání na památku profesora Zdeňka. Tahleta oslava života v podání jeho syna ze zahraničí je moc pěkná. Jako u Forda můžete mít libovolnou barvu auta, pokud je to černá, tak tady se pijí libovolná červená vína ze Zdeňkových sklepů. Vypráví se o jeho profesionalitě v klimatickém vztahu k hydrologii, golfu, houslích v symfonickém orchestru a k udivení všech i o jeho pokusech létat s letadlem se synem ve Vancouveru. Kluci hrají – Jdou po mě jdou na ukulele, kytaru a house a taky Sbohem galánečko. Roznáším chlebíčky, pak s nestorem hydrogeologie Mirkem probíráme zda ještě pomáhá nám nezkušeným, zrovna včera jsem svému diplomantovi Petrovi vysvětloval Mirkovu metodu stanovení základního odtoku v porovnání hladiny vody ve vrtech s průtokem v potoce. Za okny střídavě prší, sněží, fouká, svítí – Apríl se nenechal zahanbit. Tři skleničky červeného mi způsobují náladičku. Přemýšlím poslední dobou, že mám skvělou práci, tyto okýnka nepočítaje. Že mě baví, nedrásá, možná jsem už nad věcí a nikam se neženu, tak to chodí samo. Jdu na metro, přede mnou si ten Petr vede nějakou bambulku. Dalším bodem dnešního programu je představení se staršovstvu libeňskému evangelickému. Čekám na Janu v podchodu na Dejvické a běží mi desetileté reminiscence na tuto schybku, kterou jsem od holešovické tramvaje prošel snad dvoutisíckrát za svá studia. Jedeme do Libně, obě metra jsou nacpaná. Probíráme psychologii různých osob, které by potřebovaly napravit, aby nevytvářely stress ostatním. A taky lukostřelbu. Včera jsem střílel z kovového se stabilizátorem a měřidly a fičelo mi to s pěticentimetrovými rozestupy. Na začátečníka dobrý. Trenér Jirka mi ale málem poplival boty, když mě viděl natahovat tětivu od spodu při zvedání luku, jako za starých časů, kdy vteřiny znamenaly život. V tomto čase mě ale baví pomalý zenový meditační přístup i stoupací pozici na střelecké čáře už mám zažranou. Jana zas preferuje obloukový dřevěný luk, je to tradicionalistka. Kolik životů se asi známe? Z církví coby celibátníci, z kolbišť a lesů, kdy jsme končíky do zakládky dávali zprava a pálili po zvěři a nebo saracénech? Tohle je teda enigma života, kterou by snad ani Turing nerozlousk. Při malé zastávce na poště sleduju jak mladý úředník říká klientce, Vy jste tu byla taky včera že? Psycholožka s číslem 20 z mačkacího stroje, které je pro můj numerogram klíčové, to taky pozoruje a definuje to jako iniciaci komunikace. Maj stejný nosy jako čtyři pětiny párů, dodávám já psycholog amatér. Klientka avšak nereflektuje. Hele jaký mám bílý desky, jsou s kolečkama! ukazuje Jana co koupila. No já na své světlemodré s kolečkama od stejné firmy taky koukal, tak to bude snadný je dokoupit. Na sboru nás vítá Jakub, jdu si odskočit. Pak se ptám, zda je uvnitř teplo, že bych si sundal svetr, by mi nelezl podolek kávového trika. Jakub s Janou se smějí, protože i ona se přesně to ptala přede mnou. Lítá tady snad nějaká toaletní telepatie? S mým tričkem nastoluji podprahově zásadní téma. Staršovstvo čítá zhruba dvacet lidí. Vzpomínám na konstelační Zdenku a její sdělení jak je v nás to sedění u kruhu zažraný, napravici mám deset mužů jako mužskou energii, na levici deset žen, které rozbíjí jen benjamínek Jakub. Ještě mu kmen zřejmě nepřisoudil pozici na straně mužů a zůstává v lůně matek. S hladinkou vyprávím svá křesťanská znamení, rodinná, kmenová a cestovní setkání s vírou s lehkým úsměvem obecenstva. Přednášení mám holt nacvičený, naštěstí nás pan profesor nezkouší z kapitol svatých. Jana mluví podobně až mě jednou zamrazí. Těch našich životů muselo být víc a kdoví kolikrát je provazoval dřevěný přívěšek kalicha na hrudi, jako tomu bude teď. Spěchám do Kotvy, modré kolečkované klipdesky tam ještě mají. Hosana! U Hynka na Pecce zas fena rodí na své vrhací aprílové výročí. Život je pecka!!! A kdo ještě neví, to je ten nápis na tričku. Hynek má prostě fištróna.

http://www.peckyzpecky.cz/eshop-bio-triko-kratky-rukav-panske-zivot-je-pecka.html

Martin Šanda 1.4.2015

Květná neděle

Nechutně zvoní budík. Kouknu na hodiny na ruce a tam čtyři ráno. Nekřesťanská to hodina pro nedělní sváteční den. Na ruku jsem si totiž dal digiálky, jež nepřeřídí žádný radiosignál. Ne tak u budíku a tak šteluju o hodinu dál. Takovýhle výlet v osm ze Smícháče a do toho ještě změna času. Ale další revival Kolibřický výlet nemohu vynechat. V 6:15 nového snídám banán a v kufru auta beru dvě čokolády (taková vzdálená skrýš, doma by totiž nepřežily hodinu) a mokře ospalými Roztokami pádím na vlak ukusujíc hnědou tabulku. Dnes to snad vyběhám a vyzářím. Na Masaryčce přidávám dvě škvarkové placky a za Andělem nádraží. Čekám na zastávce 361 a přichází dva Tomášové. Ale kde je Honza, Marta a Renata? Autobus pojede za 5 minut!!! Honza volá kde jsme. Ukazuje se, že vlastní nádraží má hned dvě zastávky téhož busu. Šťastné shledání v buse. S Tomem vodařem probíráme cestou podél Vltavy stanice na Prutu v Moldávii a taky slušné i šizuňské firmy v české hydrologii. Jsou tu Štěchovice a přesedávka na čtyřstovkový bus. Po pár kopečcích, co vypadají jak v Českém Krasu vystupujeme v Teletíně. Po krátké orientaci a Honzově pohádkovém výkladu o místních zajímavostech kráčíme na nedalekou vyhlídku Máj. Probírám s Martičkou co se událo v mém matrixu za poslední rok, hlavně nástup psychologických metod do mého skoro profesního použití. Výhled z vyhlídky je impozantní. Slézám po borovičnatých skalkách, abych vyfotil tu serpentýnu řeky, kde její hlava vypadá jako mlok. Ještě by to chtělo pár týdnů a romantická májová vycházka by neměla chybu. Chybu už teď ale nemají Tomášovi párečky v listovém těstíčku, ať žije neděle, která není postní. Tomáš s druhou Martou loví kešku a nechávají tam záznam a berou cestující slepici co chce do jiný kešky. Pokračujeme lesíkem za dovádění Matěje, Matyáše a Jonáše - řečeného Kačenky. Ve hře taky bylo jméno Jidáš a Ježíš, když už Tomáš má bratra Lukáše. Nejlepší by to bylo kdyby Jidáš s Ježíšem byla dvojčata. Nabízím Barnabáše, o tom prý úvaha taky byla. Přes údolí s potůčkem supíme na druhou Smetanovu vyhlídku. Některé pohledy jsou privatizovány chatařema, ale hlavní vyhlídka je zas bomba, dole osada Ztracenka, kolem které se vine další meandr. Obědváme, já rýži, ale taky kolují pralinky, čokoládky a velké oreo v provedení clever. Krajinka má lehce předjarně pošmourný ráz blížícího se deště od Němec a tak v Třebsíně parkujeme v hospůdce. U doškové kapličky to bzučí jako v úle. Na širokorozchodné obrazovce pospává Kníže s Bělobradým a něco řeší. Kolem lítají svíčkové s osmi a dablřízky s hranolkana. Dávám si utopence, vývar a nepasterizovaný Gambáč. Sedím s oběma Martama a vyprávím jim mé příhody s ženama posledních let, měsíců, týdnů i dnů s jejich nevěřícným kroucením hlavou prokládaným smíchem. Kdyby to nebylo vážný, bylo by to fakt na estrádu v tématu zpovědního magnetu, co se jeden dozví při rozepnutí podvědomí naštosovaného bloky. Vzorce se totiž opakují jako fraktály, jen já, doufám, jsem stále více nad věcí, čímž neříkám, že bez problémů. Člověk může změnit maximálně sebe a i to dá fušku. Cestou vykládám Martě princip rodinných konstelací. Chlapečkové lezou po Honzovi, který se tu naplňuje jako starostlivý otec. Pomalu výlet končí, je tu štěchovická laguna zadumaná v stínu Kordilér a taky prímová cukrárna. Necháváme odjet bus a jdeme na čískejky, kafíčka a latéčka. Větrníky se točí po stole jako v čínském kole, každý uzobává a degustuje. Probíráme další plán výletů a po hodině se já a Marta starší plazíme na autobus. S našima dvěma opotřebovanejma pravejma kolenama bychom ani jednoho zdravýho člověka dohromady nedali. V autobuse probírám s Martou numerologii. Je tu Smíchov a loučení. Jedu se do obchoďáku podívat na klipdesky v bílé a modré, které budou potřeba příští sobotu, ale aby v domě plném nepotřebností člověk praktické pohledal. Tak si dávám aspoň předraženou polívku v rybím krámě a ve wifi zoně, kam stejně nedosáhne moje anténka, šprtám z pdefka Matouše a jeho - po ovoci poznáte je a třicetinásobek semen. Je to rozvláčný psaní, Marek byl o hodně stručnější.

Pěšky se vydávám do centra a koukám, kde by se za týden dalo u Justičního paláce parkovat, nevypadá to. Je po dešti a připozdívá se. V Martinu běží nějaká estráda. Mladá holka z kazatelny melodramatuje Když jsem já sloužil to první léto. Ptám se faráře Jakuba, jestli je tohle zkouška akustiky, přikyvuje. Pak sám on zkouší jak je slyšet v ajfounu, který obíhá kostelem. Postupně si sedáme, já si šteluju tele a sedám si do šesté řady, jinak by byl úhel moc úzký. Přede mnou zůstává překvapivé volno. On ten nahoře ví, že potřebuju fotící výhled. Starší farář uvádí Jakuba do jeho nové pozice, tedy instaluje ho. My smrtelníci bez talárů můžeme tak maximálně instalovat Okna, zatímco zde se do Oken kostela instaluje člověk. Roman coby Jakubův mentor vypráví procesí otalárovaných, kde je taky Mikuláš a ten rozčepejřený farář z Podolí, jaký byl Jakub šikovný učeň. Zpívá se, Jakub z kazatelny na téma pomazání Krista dávno před smrtí, vypráví, jak chodil na bohoslužby místo toho, aby v zimě dělal něco užitečného, třeba zatápět. Má pěkný pevný hlas a i jeho kázání má hlavu a patu. Bude mu to nad mládeží slušet. Bohoslužba vrcholí vysluhováním Večeře Páně. Zatímco v eklektických kostelích se zvedá kolo nad bohabojné poddané, zde je to opravdu večeře v mystickém kruhu necelé stovky lidí. Má to hodně zajímavou energii, tohle souručenství připomínající opravdu poslední večeři. Dala by se z toho vytěžit slušná konstelace. Podezírám, že zde vědí, že dost možná některý apoštol byla žena. Nosí se kalich a připíjí. Přede mnou mezitím přibyla maminka se čtyřletou holčičkou celou v růžovém. Listuje si v Leporelobibli, možná bych mohl našprtat tu, je to tam celý pěkně v kostce a s príma obrázkama. Nakonec si podáváme ruce na důkaz Pokoje. Já i taky malé copaté slečně, které chtěla její maminka udělat radost. Holčička je z toho rozpačitá i důležitě povznešená. Jedu domu. Na roztocké zastávce potkávám dalšího Tomáše ze školy, taky vodař, ve floridské M čepici od Marlins mě nepoznal. Probíráme co a jak na dečínském labském stupni. Květná neděle se chýlí ke konci. Vzpomínám na Vatikán před dvěma lety, kdy davy šly proti mně podél Tibery s olivama a palmovýma a pak mě z Nepomuceno vezl Marek v kolárku na mopedu na Termini jako širón. Dnes jen kočičky, autobusy a u heretiků ani slovo o vjezdu Mesiáše na oslíku do Svatého města. A nebo že bych to prospal po tom ranním vstáváni? No možné to je.

Martin Šanda 29.3.15

Sursum corda

Tento postní předvelikonoční čas je nadmíru netradiční. Postit se moc nedokážu, ani v množství ani v ingrediencích. Nějak na to prostě nemám sílu. A tak věnuji svůj čas. Trénuju na systemického kouče, s půltuctem lidí a tuctem rozhovorů za sebou to vypadá nadějně. A i na věci došlo. Tak dlouho jsem do vesmíru vysílal tu nepatřičnost parkovat před domem dvě auta a touhu to jedno věnovat až se to nakonec stalo případem, který jsem vůbec nečekal. Ve středu jsem předal klíčky a vozidlo a obával jsem se úzkosti ze ztráty milované věci skoro až duše, která mě nikdy nezradila, ale ten pocit se nedostavil. Spíše to byl pocit svobody, že by i toto byla forma očisty? Předat tam, kde existence má smysl? A zpráva, že bych se měl zaměřit na rodinný Focus a neodbíhat k autíčku pro singly? A napadla mne až taková předtucha, jaké to bude až ztratím rodiče? Čtvrtek je velký den. První, kdy začnu chodit na celoroční výcvik rodinných konstelací, tedy v kostce jak mystérium Zeshora nám dokáže ukázat, kde máme uzlíky na vlastní cestě, především v rodině. Ve čtvrtek sedím u Michala a probíráme šumavské vzorky na izotopy vody. Vrtí se mi mobil v kapse a tam alzheimerovské číslo. Vaší maminku odvezla záchranka do Motola s epileptickým záchvatem. Poslouchám to zjevení. Že bych i toto přitáhl, nebo jen už umím tušit věci dopředu? Překvapivě zůstávám celkem klidný. Tento typ projevu je poprvé, zjišťuju vývoj v nemocnici a poté co srovnám pracovní data koncentrace organického uhlíku se tam jedu podívat. Je to takové poloviční Waterloo, ale nakonec, každý prožitek vysílí. Celkem přítomně, s pozitivní emocí komunikuju s doktorkama. Myslím, že jsou rády, že tu nemají zbouraného vystresovaného trotla. Z Motola rovnou na konstelace. Zdenka je v nové lokaci, notně perifernější, ale vnitřní prostor má o dost lepší, než ten předchozí a to se počítá. Schází se správná parta inteligetních lidí a jako vždy, každý už má notně odžito, jak zjišťuju po úvodním kolečku. Zas jsem utvrzen od Zdenky, že jsem na své duchovní cestě a že první je Řád a pak Láska. To mé racionalitě svědčí, když i vnímací metoda se řídí pravidly a není bezbřehá, to jsem pak funkční i já. Pátek jedu zas do Nuslí, probíráme teorie konstelací a taky se blíže seznamujeme. 10 žen a 4 muži z různých koutů ČeskoSlovenska. Zde to funguje naplno bez hranic. Dojde i na můj aktuální příběh. Večer zas jedu do Motola dělat kašpárka a duchovní outěchu, co už jiného při markantním progresu z provenience CT způsobené deficiencí acetylcholinu. Místní saniťáci štělují na pokoji mámu na posteli s vtipem a grácií. Přisouvají mi židli se slovy: Prosím Velebnosti. To mi to minuloživotní farářství fakt tak stříká z uší? Večer má ještě Pražírna tříleté výročí ve stylu devadesátých. Mládež tehdy narozená trsá v převlecích s céčkama (ty jsme na základce handlovali ale v osmdesátých, nezlobím se, že jim to splývá) a tak si v druhé místnosti čtu barmské povídky, např. tu jak potkal mladý nuzák pána smrti. Přespávám u Davida na Ípáku na gauči, protože do Nuslí je to kousek. Nějak poslední dobou, co běhám tyhle vysoký energie nezvládám alkohol a taky netrénuju a stárnu. Jeden beton a jedno pivo a jsem druhý den jak v komatu. Ráno v sobotu zas svítí sluníčko. Jdu pěšky do údolí Botiče z náhorní planiny novoměstské. Zas pokračujeme, postupně už se nám ladí barvy triček, zjišťuju od sousedky, že učím jejího synovce. Včera jsme šli na indickou, dnes si dáváme nuselské sushi. Dohodnout se s japoncem, že chceme navíc zázvor a nikoliv zázvorové pivo je výkon a estráda zároveň. Odpolední host, tedy terapeutka pevným objetím je úlet sám o sobě. Metoda je prima, Jiřina Prekopová je kapacita, ale její žačka zřejmě hledá sama sebe a je poměrně neprofesionální. Zdenka koulí očima. Čas se protahuje a tak jedu zas oživit synapse zasažené amnézií. Mámě vykládám o kolu života a že to bude fajn, tenhle new age trip za hranice všedních dnů a vymejšlíme jako kdo další se narodí. Konečně doma, abych se trochu zrevitalizoval. V neděli se nějak ochladilo, jedu do Nuslí vlakem a tramvají, dnes okolní kouzlo periferie z dob rady Vacátka již nefotím. Probíráme co nám dal a vzal výlet do rehabilitace porodu od tantrické děvy. A krom mnohého, že neexistuje Odpuštění, to je jen házení pocitů viníka na oběť. Logiku to má, ale celé křesťanství by pak mohlo skončit. Samotné ukázkové konstelace jsou zas síla, včetně nahozených osudů. Hraju zas ve všem, většinou menší role a jednu větší. Cejtění v čakrách by mi šlo, musím si to ještě víc ozřejmit, ač už je celkem znám. O pauze probíráme kvantové provázání buněk dítěte a zemřelého rodiče se zenovou frekventantkou. V Motole zas na mě čeká večeře. Po dnešní obědové pizze a nemocničních houskách se šunkou od sousední pacientky fakt teda nezhubnu. S mým tělem dělat ještě mnohé jde ale s tímhletím na posteli už nic moc dělat nejde, jazyk je fakt pokousaný a zbytek taky nestojí za moc. Chce to už nový tělo. I v aura somě mi vyšlo, že jsem už dávno zasvěcený v pomoci odcházení, snad proto to zatím beru překvapivě věcně. K sousední babičce, které zbývají dny až týdny, přišel její syn. Postarší distingovaný pán, který se vrtá v kanylách a jehlách, zjevně doktor, podle mluvy s místním bratrem. Jako chirurg je zvyklý na rychlé Dej nebo Ber a Čekání zjevně není jeho parketa. Snad ještě stihne kousek mše, loučíme se. Po chvíli se vrací a přeje mi sursum corda. Máma říká, ať jedu taky okouknout kostelní holky, což mám v plánu. Od Střešovic jsem si dal večerní procházku zhasínající Prahou přes Hrad, Nerudovku, most a kolem Betlkaple. Dnes v Martinu je lehce starší farářka se svou dcerou jako laikem. Ritualizuju si to odpuštění našich vin, jakož i odpouštění našim viníkům, no když to není vynucené viníkem, snad to má platnost. Ale více se mi líbí to aramejské: Uvolni (pozn. red. Bože) lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních - to mi přijde systemicky konstelační až dost, na Boha pocity házet lze, On si s tím už poradí. Jsem ale po tom všem honění hlavy dost ospalý a tak zachytávám jen malověrnost israelců na poušti. Jediné co jim pomohlo bylo pozvedout svoje srdce.

Martin Šanda 22.3.15

Putování za Atlantidou

Je to obrovský nezvyk být zase v autě sám po meditačně nabitém týdnu s Davidem v jihozápadní Anglii s kostely a megalithy. Pouštím si rádio, nastavuji navigaci na severní Anglii u skotských hranic a v ponuře zamračeném letním dni vyrážím. V tu jsem na okruhu Oxfordu a po sérii nekonečných kruháčů a hustého kamionového provozu na M40. Míjím Banbury, Royal Leamington Spa, Coventry a Birmingham. U Derby a robinhoodovskovsého Nottinghamu, kde měl táta známou z práce, přejíždím na hlavní severní tah M1. Můj třistamílový přejezd se dále vine kolem Sheffieldu a u Leeds přechází na menší A1(M) tedy první třídu, kterou na zbývajících kouskách předělávají na dálnici, za mnou zůstal i York, který jsem uvažoval navštívit, ale nedostává se mi sil ani času, musím dojet. Pomalu vykukují kopečky, skrz nadité šedivé mraky tu a tam prozáří slunce. Zastavuji se v malém městečku Coxhoe u dálnice, neb auto potřebuje tekutiny doplnit a já vypustit. Přejezd je to únavný, občas poslouchám rádio, v synapsích mi ještě podvědomě dojíždí spojení z Rollrightu, zatímco se vydávám na pouť do neznáma s lehkou obavou. Příjemnější to začne být až u Novohradu nad Týnou, kde se odpojuju na státovku lemující pohoří Northumberland. Silnice zhruba lemuje linii Hadriánovy zdi, této starořímské pevnostní památky, ale jsem tak unavený, že i na to kašlu. Na navigaci si hledám příhodný kemp. Vykoukne Demesne zakousnuté trošku do severoumberlandského lesa, čímž jsou spíš holé kopce s vřesem, jako ve Skotsku, Irsku nebo Dartmooru. Podhůří je lehce pošumavsky jihočeské s vesničkami, alejemi a obilím na svazích, ale vlastní vrchovištní vřesový pokryv na vrškách už nemá s naším krajem pranic společného. Ubytovávám se na farmě, stavím stan na trávě a sleduju zvědavé ovce za drátěným plotem. Dojel jsem, to je hlavní. Po krátkém jídle usínám za bubnování kapek v šest večer a spím až do osmi do rána. Dnes je mým hlavním cílem Holy Island Lindisfarne, bizarní ostrovopoloostrov, tedy jak kdy podle přílivu a odlivu. Za odlivu ani ne metr nad okolním mořem vede silnička na tento výběžek. Dnešní odliv začíná až v půl druhé a tak mám dosti času. Rozhodl jsem se tedy, že ze severní Umbrie vyrazím na skok do jižního Skotska. Z kempu vyrážím kolem desáté, v kamenném Demesne se zrovna koná pohřeb a náměstíčku je ponurá atmosféra. Postupně fiátkem šplhám na vršky a za intenzivního deště přejíždím do Skotska, stěrače sotva stírají abych viděl modrou vlajku, bíle šikmo dvákrát překříženou a nápis Alba. Nedaleko ve stejném provedení na farmě je zapíchnuté Yes, známka chtěného odtržení od Anglie, které projde referendální zkouškou v září. Klesám do údolí k městečku Jedburgh. Je šedivo, ale po dešti. Prohlížím si zruinovanou kostru opatství provedenou z nádherného narůžovělého pískovce, který se v okolí nachází. Pak pokračuji na Kelso a vracím se podél říčky Tweed do Anglie. Okreskama B třídy přes Lowick, kde jsem původně chtěl kempovat dojíždím na pobřežní silnici A1. Zde už nemá dálniční charakter, což je sympatické. Stále je tak všelijak. Dojíždím přes koleje hlavního tahu z Anglie na Edinburgh na počkávací místo odlivu a studuju podrobnosti ptačí rezervace Lindisfarne. Znalejší a otrslejší řidiči aut už vjíždějí na asfalt a mořská voda jim stříká od kol. Já se svým renťákem čekám až bude asfalt jen mokrý. V hlavním úseku jsou i strážní věžičky a asfalt je pokrytý jemným mořským bahnem a semtam nějakou tou řasou. Parkuju na ostrově, platím v parkomatu kartou, neb mi nějak došly mince a vydávám se za pamětihodnostmi. Jsem tu hlavně kvůli Lindisfarnskému opatství, jednomu z prvním křesťanských míst na Ostrovech. Místo nesoucí víru už od šestého století irským svatým Aidanem, Cuthbertem, Eadfrith a Eadberth zmasakrovanými nájezdem Vikingů. Před tím byl jeden z poustevníků, řečeny Cuthbert  tak otrlý, že trávil poustevnický život v rozsedlinách mořských skal a přijímal jen dary od lidí, přijíždějících za vlnobití na loďkách k jeho místu prodlévání pro radu. Později se stal biskupem a patronem severní Anglie. Zase leje jak o život, stojím pod stromem a ve stružkách vody na silnici docházím do opatství a prohlížím expozici. Déšť trávím kontemplací v místním kostele Sv. Marie, kde ve vitrážích jsou rovnoramenné kříže dle keltské Cuthbertovy tradice. Konečně přestalo, obloha je furt nadoucaná šedí, ale baculatá ostrážkyně z National trustu už vymetá louži vody rejžákem z vchodu do opatství. To máme bláznivý počasí, dí ke mně. Stojím pod zbývajícím oblouky klenby, co nesly před staletími střechu. Připadám si jak v Panenském Týnci. V oltářišti sleduji s nelibostí jak si tam anglická rodina pohazuje sešívanou rugbyovou merunou. Konečně obtloustlí vikingové odtáhli ze sakrálního prostoru a já mohu zavzpomínat na meditace s Davidem. Stojím v oltářišti a uvolňuju v modlitbě duše sťatých mnichů, husinu mám až na patách, vrací se mi to ve vlnách, ještě pak jdu za oltář z vnějšku, tam je to taky silné, asi popravčí četa z venku stavby. Už když jsem viděl Lindisfarne na videu, věděl jsem, že se musím a teď vím proč. Je to teda zážitek. Z prokoplé vitráže, kde už není ani olověné lemování vyhlížím na nedalekou hůrku na výspě ostrovu, kde se tyčí malý hrádek. Vydávám se k němu. Je to něco jako St. Michael’s Mount na jihu, ale zde je to civilní bez kostela. Od pouťového prodavače si kupuju hotdog a v informačním středisku koukám na video o potápkách v ptačí rezevaci. Za odlivu se místní plachetnice houpají na mělčině, některé si kecly přímo do bláta. Barokní mraky občas propíchne paprsek slunce a vymaluje na blyštivé hladině pomíjivý ornament. Do hradu už nejdu, chci si uchovat atmosféru opatství, i bych se tam vrátil, ale úkol už mám splněný a měl bych pokročit dál. Jedu pobřežní A1 dále do Skotska směrem k Edinburghu, postupně se opravdu vyjasňuje a já na pobřeží míjím obrovitánskou šedou krabici jaderné elektrárny v Torness. Do navigace si dávám další Kód. Chvějící se rukou vyťukávám Roslin. Tam je ona Rosslyn Chapel, domnělé místo, které ukrývá zbytek Grálu. Chvilku se motám v kopečcích a uličkách předměstí kolem Edinburgu až dorážím na parkoviště. Je poslední půlhodina prohlídky a tak se nevyplatí to zkoušet. Obcházím kapli za plotem a fotím co se dá. Chvilku posedím i mezi kříži s keltskými okružími na hřbitově pod kaplí. V navigaci si hledám kemp, nejbližší je asi 11 mil kdesi a to se mi fakt nechce, když je caravan park doslova za kaplí. Zkouším zda mě nevezmou. Asi jsem vypadal dost osaměle a svatě, že se skotské dámě středního věku nade mnou smilovalo a nechala mě píchnutýho na trávníku hned před recepcí. Stan i auto jsem dal kde si přála. Vařím si fazole a koukám na štít kaple. I David moje místo přes smsku cítí. Tohleto putování se začíná vyplácet. Ráno vyrážím hned na otvíračku, kupuju lístek tohoto soukromého trustu rodiny Saint Claire (zní mi to jak o SinClair, svatý a hříšný jako dvě strany jedné mince). Vcházím do Kaple levým bočním vchodem a poleje mě zas mravenčení. Je jasný, že jsem tu správně. Dle průvodce si prohlížím všechny bizarně vyhlíženící figurální zjevení na zdech a sloupech kaple. Za pár minut začíná komentovaná prohlídka a tak usedám do první lavice. Průvodkyní, resp. přednášející je lehce předpenzijní Margret s malinko erkovským přízvukem skotské angličtiny – Scottish with prrrride. Vypráví sugestivně příběh této zámožné katolické šlechtické rodiny a její soukromé kaple, která měla být daleko větší, pak období reformace. Ač jako protestant srdcem, zde nevím proč jsem v katolické energii, ruce sepnutě propletené a slzy na krajíčku, asi nějaký odštěpek mého templářství. Taky sloup učedníka, který je spirálovitě filigránsky tesaný, zjevený učedníkovi slavného mistra ve snu. Když to jeho mistr cestující po Evropě pro inspiraci viděl, nechal ho popravit a sám pak byl za to oběšen. Jeho vytesaná hlava hledí šikmo přes kapli na tento apprentice column, aby na věky pozoroval svou vinu. V kapli se taky nachází překlad mezi klenbami na pravém křídle, který možná Boží prozřetelnost osadila správně. Hříchy směřují k oltáři a dobré skutky k lidu, ač zřejmě prvoplán byl ukázat hříšnost lidu a jeho nápravu s pomocí božích pomocníků. Kdoví ale jestli to často není právě naopak. Vede se řeč i o Danu Brownovi, jehož díky minimálně vzrostla návštěvnost a tím i podpora tohoto podniku na čtyřnásobek. Je po prohlídce. Myslím na Davida a jeho radu ať jdu do krypty, že tam je to silný. Sotva sejdu po schodech, naproti mně osvícená žlutomodrozelená vitráž Krista a co víc dím po levici hrob templáře s langedockým křížem. Hlava mi hoří obluzením. Tady v tom místě fakt něco je. Ještě jdu do vedlejší místnůstky, ze které by ještě mělo vést tajné schodiště do soukromého trezoru s Grálem. To už ale není znatelné pro běžný lid. Vydýchávám to v zahradě kolem kaple, fotím si různé kamenické značky v červeném pískovci, který je velmi křekhý, v Kapli konzervovaný speciálním torkretem, který ale zas udržuje ve skotském vlhkém klimatu vodu v kameni. Vše je pomíjivé i filigrán krásně červeně zvlněného pískového kamene. Některé části jsou vyměněné, taky kříž v kole na straně proti oltáři. Zdejší kříž je takový ala Apple, do rovného kříže jsou natřikrát na hlavních ramenech vykousané půlkruhy a to z kříže dělá takový zvlnkovaný ornament. Hodně zvláštní. V pohnutí ještě sleduji v informačním středisku historii křižáckých výprav, putování srdcí zabitých templářů ze Svaté země přes Francii a Španěly zpět do Skotska. Je to silný příběh. Spirituální momenty neutralizuju v hyperáku Asda nákupem poživatin. Losos ve slevě, polystyrénové chlebíčky, bageta, ovoce. Taky natankovat. Další zastávkou je Edinburgh. Mám pečlivě vybraný parkovací dům u centra. Navigace je k nezaplacení. Dojíždím do centra a intuitivně se vydávám na královskou míli. Po Lothainově cestě za křiku racků dorážím do parku u Princes street. Cítím se zas jako doma. Edinburgh, Lisabon a Praha jsou moje evropská města. Je po poledni a na trávníku jsou davy lidí pod hradem, jedí, štrikují, odpočívají. Jako bych tu byl naposledy včera. Pokračuju dál k ruskému kolu a přes hlavní nádraží v údolíčku na Royal Mile. V Edinburghu je to vše pěkně koncentrované. Nad nádražím ku příkladu Skotská národní galerie. U hlavní ulice jsou hodiny udělané z mozaiky vícebarevných netřesků, podobně jak v Poděbradech. Šplhám na hrad a fotím kostým Statečného srdce v kiltu na chlápkovi s modrobílým obličejem a spousty dalších figur. Rezavými vlasy se to tu jen hemží. Žeby geny lidu bohyně Danu, dávní rusovlasí Atlanťané? Obcházím hradní ostroh z jižní strany a jako zázrakem narážím na ulici, kde mám i auto. Leč krátce, přesto krásná upomínka na Edinův hrad. Poslední zastávka dneška je Falkirkovo kolo, zvedák na skotském kanále pro houseboaty na půli cesty mezi skotskými velkoměsty, tedy Edinburghem a Glasgow. Pěkně svítí sluníčko a já koukám jak se napouští vana s dřevěnou loďkou na monstru, které vypadá jak zvětšené kusadlo kudlanky nábožné s veleozubeným kolem uprostřed. Mechanismus je to tak důmyslně vodou vyvážený, že na pohyb mnohatunového obra je potřeba jen pohon na překonání tření, tedy výkon několika topinkovačů na chleba. Na vyrovnávacím jezírku děti lezou do nafukovacích zorbie koulí a nechávají se zmítat v labilně rovnovážném stavu nad hladinou. Sedím na vršíčku a koukám dílem na ně, dílem na dětský nerez park s mlýnky a archimedovými šroubovičkami a taky na další lodě čekající na proplavbu. Upřesňuju Vladovi kdy dorazím do Glasgow. Netrvá to ani hodinu a jsem před bytem, kde Vlado má taky svůj pokojík v bytě paní Pearl. Mě čeká pokoj Philippa, který je momentálně ve Francii u babičky v Leránu, tam co jsem byl touto dobou vloni. Jak se nám to pěkně vazbí. Vlado s Martou mě tahá do knajpy, ale jsem groggy. Paní Perla se mi omlouvá, že je o berlích, zjevně to této dámě v energii britské královny nesvědčí, tak ji uklidňuju, že to nevadí a probíráme, kde jsem všude byl. Hodnotí kladně zvláště mou návštěvu kaple Rosslyn. Postupně se zabydluju v posteli po tolika dnech na cestě, peru, nabíjím přístroje, smažím si lososa. Na sušení prádla tu mají důmyslný sušák. Je tu tak vlhko, že se suší především v kuchyni na takovém stahovacím postroji nad kuchyňskou linkou. Probíráme mé cestování a Marta na mě trochu nevěřícně kouká, asi jsem se svými meditacemi za blázna. I Vlado je malinko rezervovaný. Ale setkání je to milé, připravujeme se na náš čtyřdenní výlet na Outer Hebridies, tedy vnější nejzápadnější ostrovy. Mám je tak nějak opředené mystériem, když jsem vyjížděl serpentýnou z Uigu na Isle Skye před 19 lety a viděl odrážející kaledonský trajekt do neznámého moře. Chystáme se na brzce ranní odjezd, neb v Uigu na Skye nás ve dvě odpoledne čeká koupený trajekt a ten nelze zmeškat. Vyrážíme po šesté, máme to k cíli minimálně 5 hodin. Autíčko máme našlapané. Vlado sedí vedle mě a znalecky sleduje řazení a zrychlení vozu. Marta spí na báglech a igelitkách s jídlem vzadu. Ráno jsou ulice pátečního Glasgow pusté a tak se jede dobře, motáme se po břehu Loch Lomond v křivolaké silničce lehce pralesní vegetace. Postupně se krajina rozvolňuje a vykukují kopečky. Na čůrací zastávce člověk akorát tak zleje ještě zhora. Letmo stavíme u uplakaného Eilean Donan Castle a za nedlouho je tu Fort Wiliam a odbočka na Isle of Skye. V Kyle of Locash se ještě při mé poslední návštěvě před drahnem let naloďovalo na pendlující trajektík, dnes už je tu most, který se tehdá stavěl a tak frčíme přes ostrov, kolem majestátných Cuilin Hills až do Uigu. Dorazili jsme včas. Volám domů a fasuju v centrále Caledonian MacBrayne Ferries pečlivě připravenou jízdenku. Ve frontě seřazení na trajekt dostáváme od obsluhy dva palubní dotazníky, asi kdybychom se cvakli. Žadoním ještě třetí pro Martu, kluk v reflexní vestě a holinách nevěří, že do Fiatu 500 se vejde víc lidí než dva a to s bagáží. Je to ekonomické vozítko. 1,5 litru na osobu a 100 km. Levnější než vlak v Rumunsku. Je ve mně malá dušička, na trajekt jsem nikdy nenajížděl a co víc s autem s půjčovny, snad ho nikde nešmrncnu a nepřidám k důlku z Tintagelu další. Jako malé vozítko najíždíme v první vlně, dostáváme kód paluby pro návrat a jdeme si sednout nahoru. Je fičavo šedivo a nevlídno. Trajekt odráží. Mám v sobě řeckou velikonoční náladu z míjení Iou, Naxu a Paru, jen je chladněji a lezavěji. Po unavujícím řízení malátně usínám. Za hodinku je tu Tarbert na ostrově Harris Vnějších Hebrid. Trajektová tlama se otvírá, jdu pro auto a to nikde? Jak je to možné?, děsím se. Sekce, kde jsme auto měli je prázdná. Technik velí ustoupit a mechanismus hydraulického lisu spouští horní deck a na něm menší vozidla včetně našeho. Ufff. Červený brouček je tu a my můžeme ven. Hledáme si trasu v pozdním odpoledni. Vezmeme to nejdříve na jih, šplháme od trajektu a fotíme si jeho čoudící komín. V opuštěné krajině studených zálivů severního moře koukáme na pohupující se plachetnici, tři tuleně na skalce, i tu se mihne autoveterán na naší zastávce. V Rodelu na jižní výspě Harrisu navštěvujeme areál kostela Sv. Klementa, dedikovanému prvnímu klementýnskému papeži. Kostel je vystavěn z místní ruly, ale chová ve své stroze prázdné atmosféře hrob rytíře Alasdaira Crotach MacLeoda a náhrobek s meči. Křesťanství se tu mísí s místními keltskými kmenovými zvyky. Nepodobný tomu v rosslynské kryptě, je to pro mě zas startovací moment, aby mnou projel zámotek energie. Marta kouká do atlasu, který jsem uzmul na svém severním přejezdu na popelnici u McDonalda kdesi před Yorkem a žadoní ať dojedem na pláž Scarista, nejhezčí pláž severu. Bude tam teplo, palmy, sluníčko. Cesta se přehoupne a zelená skála v moři cloní vychladlý pomoklý záliv nad kterým fičí vítr a mělčinu pročesávají bahňáci. Ze zastávky si fotíme pláž od golfového hřiště. Je pěkně písčitá, ale je tu zima. Směřujeme na nedaleký Horgabost kemp na podobné pláži. Fičí jak o život, když stavíme stany. Postupně ale přibývá sluníčka a tak vyrážíme na pozorování západu na ovčím vršku nad kempem. Je to nádhera. Noc je lehce větrná, ale ráno je slunné. Brouzdáme se po pláži i po molu sestaveném z plastových dílů vlnících se s přílivem. Marta furt sní o Scaristě a tak se vracíme. Přeci se tam musí vykoupat a tedy i Vlado. Já mám tu výhodu, že se máčet nemusím a na břehu sbírám mušle, které vypadají jak přerostlé gelové nehty. Vezeme si úlovek, zatímco nad poměrně vysokými horami Lewisu se už zas šikují mraky. Čeká nás devatero Callanishů, megalitický komplex. Toto místo by mělo být z jedněch energetických reliktů Atlantidy. Hlavní lokalita je dvojstup vysokých a štíhlých rulových kamenů ve tvaru kříže opásaného keltským kruhem. Jako když má kříž trnovou korunu. Co tu bylo dřív, kdo ví. Marta říká, že se mnou je dobrodružný cestovat, zkouším tu něco nacítit, ale moc se mi to nedaří a tak aspoň fotím. Krystalické formace na vysokých kamenech s občas růžovými vrostlicemi jsou moc fotogenické, na tom se všichni tři, které spojuje geologie, shodneme. Přikazuju Vladovi a Martě ať si stoupnou do středu, kde se protíná kříž i střed kruhu. Vypadají jak na keltských oddavkách. Jedem ještě na další menší Callanish v sousedství, který hlídá rozdivočený černý býk. Ten není v astrálu, ale ve hmotě a tak se mu klidíme z cesty a pokračujem dál. Na trase zlatavého odpoledne je Carloway Broch u Loch an Duin. Důmyslná starobylá kamenná stavba z dvojitými zdmi, která z dávných časech sloužila jako obytný dům i stáj a vzduch cirkuloval i hřál v mezivrstvě zdí. Na této atrakci potkáváme český páreček. Dalším místem, kde chci zastavit je Trussel stone, tedy Clach an Trushal, bezmála šestimetrový lehce nakloněný a lišejníky porostlý menhir vedle židovského domku. Vesnička je vylidněná a lehce zbordelená, ale paprsky slunce vykreslují pěknou atmosféru. Už v plné trojici tu zkoušíme zameditovat. Tohle místo chytlo i lehce nevěřícího Vlada. Dále na trase jsou ještě černé domky, historická obydlí se slaměnými střechami, ale nikdo tu není a tak jen obhlížíme a jedeme dál. Krajina má pro mě, ač ostrovní nádech putování Minnesotou, asi za to mohou osamělé benzínky se sámoškama u cest. U jedné takové na odbočce na Stornoway je i kemp, ale my máme před sebou nejsevernější bod Hebrid a tím je maják na prdeli světa tedy Butt of Lewis. Cihlový maják ční nad rozervanými útesy s vypasenou travičkou potulující se skupinky oveček. Je tu dost mokro, ale tak nějak v sepětí s drsnou přírodou. Přemýšlím kde zakempujeme. Nedaleko je takové černé kempovisko s autama, ale kdoví jak to tu mají místní dohodnuté, stany tu nejsou žádné a tak jedeme nazpět a hledáme. Jsme dost neúspěšní. Až mi vytane ten kempík kdesi nazpět po cestě. V odbočce na hlavním tahu na Stornoway se na pumpě ptám a dostávám radu, že je to ten za školou v Siabost. Holce na pumpě sotva to jméno v gaelské angličtině rozumím, ale dávám si to dohromady. V kempu je poslední místečko, upravená paní v gumákách se ptá, zda jsme dojeli z trajektu, pač očekává osazenstvo. Ale nechává nás kempovat. Je vyhráno. Na bombě v kuchyňce si děláme kuskus s tuňákem, jakožto denní laskominu. Noc je chladnější, ale i ráno je slunné. Myslel jsme, že ty Hebridy bude pár bobečků a autem jsme tu už nalítali přes stovku mil. Tímto jsem vyčerpal příděl od půjčovny a každá další míle se platí. Ale to mě nerozhází. Jedeme na žlutobílý maják Tiumpan u Stornoway. Je tu sluníčko a kolem vřesové kopečky, fotogenické zálivy, prostě paráda. Jen auta parkují tak nějak chaoticky a otočit se pomalu není kde. Nazpět u Stornoway mi navigace zakufrovala na letiště ale zvrátil jsem ji do centra. Tam zas potkáváme své čechy. Je po fesťáku a taky neděle. Vše je nekonečně pozavírané. I asijská bistra to musí ctít a bagety mají akorát na pumpě za městem. Vyžíváme z vlastních zdrojů a potulujeme se stornowayskou universitou Higlands and Islands na zámeckém vršku. Mezi její kurzy patří i studium kadeřnictví. To plzeňáky nenapadlo mít na stříhání hlav titul. Pomalu čas nakopnout motůrek a vrátit se na náš trajekt do Tarbertu. Přes pusté vrchovinky, serpentýnky v krystalických kopcích dojíždíme do přístavu. Děcka co loví rybky z mola jsou kvůli skotským midget muškám zafačované do síťovin a gumáků. Obsluha trajektu se opět diví, že jsme v autíčku tři. Zrzavého kluka ujišťuju, že v kufru nikoho nepašuju. Jdeme pojíst do jediné hospody. Na velkoplošce běží fotbalový mač a my po čase dostáváme hranolky a rybu. Teď už mě na trajektu zvedací patro nerozhodí. Zanedlouho je tu zas Uig a my stoupáme po té serpentýnce, ze které jsem viděl svůj budoucí výlet v roce 1995. Tehdá jsem se vezl z anglickou duchovní rodinkou faráře na penzi a jeho manželky, dnes jsme tu taky tři a jedeme na Quith Raing, nebo taky Quiraing. Vlado nevěřícně kouká, že tu může být i v mrholení tak majestátně fotogenické místo. Zde jsem tehdá kempoval. Vše si to fotím, jezírka co mám doma nad počítačem už 15 let, kopečky, výchozy tohoto posvátného místa. Pádíme serpentýnou dolů k moři. Zase leje, kolem Man of Storr, opuštěné továrny u moře a letoviska Portee pádíme k Lokašskému mostu, kde má Vlado objednaný bed and breakfast. Radši bych zůstal u Cuilin hills ale nedá se. Nazpět v lijáku mě odmítá hostel, kemp. Jedu až nazpět k Loch Leathan a tam mě za pětku ubytovává místní trochu chladný farmář. Radí ale jak postavit stan, protože má přijít vítr. To se i děje a já od rozbřesku držím v ruce jediný prut mého cyklostanu. Už jsem dlouho ve větru nepospával. Jím co se dá z mých zásob. Je to zkouška charakteru. Ráno u brány stojí fousatý sympatický muž s holčičkou v růžové pláštěnce a stopují. Vyjíždím z farmářských vrat a beru je k mostu na skotskou pevninu. Diskutujeme o životě ve tmě a sněhu, v konstrastu Itálie, kde žil dříve. Někdy jsou domovské návraty do nehostinna nevyzpytatelné. Pracuje u pumpy, kde jsme taky tankovali a ještě jako turistický průvodce. Jen zima osvědčí, zda na Skye zůstanete déle. My ale pokračujeme k Urquart castle. Vlado si pochvaluje zrychlení vozu a splácnutý výfuk, který při 3000 rpm dělá zvuk Porsche. U hradu s výhledem na Loch Ness je to celé zkomercializované, ani na záchod zadarmo zajít nejde a tak pokračujeme do Fort Augustus. V mokru si u plavebního kanálu se sedmi zdymadly dáváme brunch a zahříváme kosti. Zrovna proplavují pár plachetnic, Čábelkovými vraty se rychle napouští nižší stupně. Na závěr zahouká siréna, spadnou závory a otočí se most pro auta a cesta pro lodě je průchozí až do Nessky. Jedeme dál cestou, kterou jsem kdysi jel stopem v opačném směru, ale je tak hnusno, že jen málo stavíme. Mihne se Glen Spean, hlavní silnice na Aviemore. Postupně dojíždíme zpět do Glasgow. Výlet to byl pěkný, 800 mil jsme na něm najezdili za 4 dny. Přemýšlím zda další den pokračovat na jih, ale vítězí lenost, v posteli se už do odletu za týden nevyspím a tak si tu rovnám věci. Taky měním Philippovy kováky za papírové. Má v tom spousty utopené hodnoty ve své lenosti utrácet drobné. Na druhý den jsme se rozhodli odpoledne zajít na Vladovu Strathclyde University, kde je na stáži. Glasgow jako takové má americký duch, už chápu kde to ten New York pobral. Univerzita je na ostrém kopci, sklonitost jako v San Francisku. Ve škole je to jak na každé americké universitě. Nedá mi to a zkouším Jana, který je tu profesorem. Známe se z Minnesoty, ale neviděli jsme se od 1995 na jeho chatě v Jasné dolině. Tuším, že by měl být ve městě, on netuší vůbec, že tu jsem. Nejsme dohodnuti. Telefon na univerzitě je hluchý. S Vladem jdeme do labáku, vidím že má stejné TDR od Campbellu jako já i ARES od GFInstruments, asi jsme se měli potkat. Stále to ve mně brní zavolat Janovi a tak vytáčím znovu číslo. Jano to bere. Pamatuješ na mě, to víš že jo a kde jsi?, ptá se Jano. Na Strathclyle, …to není možné? A v jaké budově? James Weir. To já taky, a na kterém patře. 4, já 5!!! Za minutku vidím Janovy vypoulené bulvy cože se to stalo. Vidíme se po necelých 20 letech. Nemůže tomu uvěřit. Jdeme oslavit to shledání do kafe Tinderbox na rohu. Je to stále ten analytický Jano, teď už profesor a já docent. Vedeme akademické řeči. I slovenská partička s Vladem a Martou je příhodná, takový československý klub z Minneapolis v glasgowském vydání. Příště se uvidíme na našem campusu v Dejvicích až sem Jano přijede coby Erasmus koordinátor. Loučíme se do příště dříve než za 20 let. S Martou a Vladem ještě couráme po městě a podzemkou, která je jak lego hračka minikrtek jedeme na University of Glasgow, konkurenční podnik ve viktoriánských budovách u řeky Kelvin. Marta mi říká, že se oběsil můj oblíbený Král Rybář Robin Williams. Nemůžu tomu uvěřit. To potemělé náladě večera nepřidá. Je to tu pěkné ale na focení je už moc pozdě a ponuro. Místní ulička hospůdek  pro studenty už mě pranic nezajímá. Vracíme se do centra na nádraží a pak pěšky přes Tesco domů. Utratit poslední skotské libry. Dáváme si doma další kuskus a Vlado mi na flešku nahrává Maoka na cestu. A je tu ráno. Loučím se s Pearl, Martou a Vladem a vyrážím zpět domů do Angliem, navigaci nabitou souřadnicemi dalších megalitických kruhů v Lake District a ve Walesu, ale to už je jiný příběh cesty osamělého druida.

https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.820651547959119.1073741877.100000428451039&type=3

a taky konec zde

https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.818312088193065.1073741876.100000428451039&type=3

Martin Šanda 22.2.2015

Stopařská synchronicita

Sedím dnes po návratu z Jizerek ve školním bufetu nad jarní polívkou a v tu přichází Martin z Hydrauliky si taky něco koupit, letmo se zdravíme. Pak ke mně přichází s banánem a mandarinkou. Debatujeme o vlhkostních lízátkách na střeše Tmobilu a v Jizerkách. Prej ubytováváš couchsurfery?, říká. Sociální sítě jsou sice všemocné, přesto si říkám, jak tohle ví?, žádný kontakt na nich s ním nemám. Měl si doma poláky. No to je fakt, v sobotu jsem je chtěl podržet na roztocký masopust ale museli na stopa, protože pondělní práce nepočká a do Varšavy je z Prahy přes Wroclaw cesta dlouhá. Rozmluvil jsem jim libereckou trasu přes grabštejnské kopečky a Zhořelec a nasměroval je na hradeckou D11 a Kudowu Zdroj. Ráno jim ujel vlak na Masaryčku, tak jsem jim našel zkratku přes Libeň motoráčkem a metrem na Čerňák za Ikeu. Ještě jsem to probírali na street view kam si stoupnout na dálnici. Veškerá ta zdržení ale měla svůj smysl. Martin autem prý moc nejezdí, zrovna ale měl jedno půjčený a jel do Adršbachu a za pět minut je na dálnici naložil a odvezl až na hranici. A to nezmiňuju že já, Martin i polská osádka má za sebou studium na stavárně. Vesmíre, tohle byl od Tebe majstrštyk!!!

Desatero dní

Ti co čtou moje blogy, už dávno vědí, že nesedím na zadku. Přeci jen ale mám pocit, že se postupně kola roztáčejí, jak uvolňuji lana chyb, které mne svazují, tak se mi pouští z rukou vlákna, jimiž držím viny ostatních. Jednám stále více spontánněji. Za posledních deset dní jsem prošel hodně různých světů, které byly v mnohém společné a přesto tak jiné.

Pátek: Je docela zima a po dlouhé době jsem se dostal do pražské městské knihovny. Přišel jsem brzo a tak očumuju kolem magistrátu až pak nacházím místo na měkoučkých okrových sedačkách v předsálí. Za chvíli je tu Vlado a Marta, kteří mne pozvali na tento koncert Maoka, slovenského spirituálního instrumentalistu. Maoka znám právě od léta, kdy mi dal Vlado jeho hudbu na flešku do auta při odjezdu z Glasgow. Už jsem jeho produkci viděl v čajově Dharmasala. Dnes je prezentace větší v kinosále. Diskutuju s Vladem a hlavně Martou, která je též ve vzdělávacím procesu na universitě v mne blízkém oboru. Maok začíná, zouvám si tenisky, abych se cítíl uvolněně. Jeho psychedelická hudba mě podlamuje hlavu a tak si ji držím v dlaních, místama i usínám, je to jednolitý proud plynoucího vlnovitého zvuku akustické kytary s různými elektroefekty. Zpívá, později i jeho partnerka Eniesa. Po koncertě zůstává dav rozsvícených lidí, takoví hippies postmoderní doby, v podstatě líbezně krásný holky. Ponejvíc jeho pražská impresário kyprých tvarů. Noc je ještě mladá a tak jdeme na pivko. Nejdříve Lokál v Dlouhé, ale není tam místečko, tak jedem přes vodu do Holešovic. Vlado i já to známe u Slepý kočičky – definované jako palačinkárna pro zamilované. To se v naší trojici hodí. V kočce je to už napárečkováno, tak do toho naše trojice, ergo já, házíme hodně ostrýho křena. Dávám si rajčatovou polívku a k tomu dvě borůvkový piva. Vlado zaváhal, má sladkou palačinku, zatímco Marta má placku na slano se slaninkou a vejcem. Oba litujeme, že nejsme tak chytří jako ona. Holt žena. Po druhém pivu se mi už trochu motá palice. Do tohodle kočičkovýho prostoru mi jen nesedí ty dva hospodský co obsluhujou. Dobíháme 26tku a na Kulaťáku mi odjíždí bus směr Roztoky před nosem, vydýchávám hlubokými nádechy zbytkový ethanol a postupuji ke svému dísláku zaparkovanému u Internacionálu. Cesta je vlídná, dejchačka se naštěstí nekoná.

Sobota: Mám políčíno na duškovskou Kampu, kde je setkání mexického toltéckého a českého druidsky keltského šamana Xolotla a Tomáše, které organizuje zas Petra. Pro jistotu beru jako záloha zrcadlovku, protože toto může být zajímavé pofotit. Sedám si do strategické pozice a stavím si stativek. Druhý stativ s maníkem je osazen videokamerkou. První půlku fotím na širokáč, ale se špatnou světelností mé K-7 je to zrnité. Odhání mě vehementní fotografka. Ale když kouknu do jejího displeje statických a žlutých záběrů, rozhodnu se na druhou půlku nastavit tele a zabírám jednotlivé pohyby a rituály. Xolotl mluví o splynutí přírody, rostlin, stromů, živáčků i lidí, na pozadí běží šamanské video ze všech koutů světa a Petra famózně překládá španělštinu. Tomáš, léčitel koní, co mu to vykoukala číňanka z jeho kaligraficky napsaného jména dárečku od dětí z Montmartru povídá o epoše Berana, Ryb a Vodnáře jdoucí horoskopicky retrográdně napasované na křesťanství. Toho bych se u druida nenadál. Beránek boží, znamení Ichtys a pták jako symbol nové doby vodnáře. Vodu a vodnářky mám taky v karmě. Zamrazí mne, vždyť mým symbolem od dětství je ledňáček, pták co střemhlav smrtí ryby. Je tohle symbol Transferu Dob? Přemítám, že jestli nepřemejšlím o křtu tak nějak s křížkem po funuse, když tu rybářům pomaličku zvoní hrana. Nakonec podle Malachiáše je František poslední papež. Spíš to beru jako zasvěcení kanálu Energie a ten potrvá. Dostal jsem to asi do vínku v nějaké časové singularitě už v těch osmi letech v Korunovační u skauta s tím rybaříkem na modré zátoce? Spojené oltáře a vzájemné děkovačky a bubnovačky a chrastičky v rituálech šamanů, ke dni Osm aztéckého kalendáře i blížícímu se Imbolcu. Xolotl se vlní do rytmu koně. Tak proto jsem si asi podvědomě zas koupil jogurty, když je to čas mléka bahnic a jalovic v rodícím se životu bohyně Panny Brigit. Na zdi tři kruhy vavřínů co se protínají v trojici symbolů, i ta vesica tam je. Letos je úplněk na Hromnice. Jen abychom se jako v syslí den nedostali do nekonečného kruhu času s Billem Murray.

Neděle: slíbil jsem Blance, že jí poskytnu roli rytíře a strážného anděla v jednom. Navlíkám si ráno světlemodré triko a modrý svetr, abych byl co nejpozitivněji naladěn a sedám do svého koněmi přeplňovaného světlemodrometalického forda. Spicha máme v šest ráno na Čerňáku. Asi ve mě visí nějaká požehnání od Xolotla a Boi Ec z jejich vykuřovaček, protože jsem jako rybička. S Blankou jedeme pro její opuštěné obrazy na farmě až ke Stuttgartu. Říkal jsem si, že krom vylepšení své karmy a pročištění vstřikování by se autíčko mohlo podívat zas do své domoviny. Dálnice je v nedělní ráno volňoučká, od Rozvadova snížek a dokonce i německé sluníčko. Na sjezdovce by bylo líp, ale máme důležitý úkol na spojené cestě osobního pokroku. Ani nedošlo na cdčka a rádio, pět hodin jsme prožvanili. Po čtyřech letech o sobě už hodně víme a dlouho jsme se neviděli, shodujeme se, že jsme spolu měli mnišské životy někde v Británii nebo Bretagne, možná Mont St. Michel, možná St. Michael’s Mount. Ve Švábsku sjíždíme z dálnice a krajinka je jak v ladovské zimě, serpentiny i sjezdovčička u švábského Gmundu. Na farmě nás už čeká Tomas s manželkou Uršulou. Probleskne mi, že Blanka a Uršula jsou jako sestry, tu energetickou podobu nelze nevidět. Nakládáme strategicky obrazy, ještě se licituje o odměně, zneuznaný kunsthistorik žijící si ve svém světě není šťastný, nicméně moje modré triko a proud pozitivní energie ho uklimbává, doráží to moje přetitulovaná vizitka jako náplast na bolístko. Uršula je šťastná, že nám chutnají koulovitý houskový knedlíky, guláš a červené zelí. Povídáme si o Taizé, uprchlících, učení lidí jazyky. Takhle nedělní oběd jsem už dlouho neměl, stálo to za to tenhleten Drang nach Westen. Cesta domů se vine už v klidné podobě, vyprávíme si další příběhy a vzajemně roztáčíme šneky v našich hlavách kam se na svých cestách rozvoje vydat dál. Večer překládáme kontraband před Scontem, Blanka pokračuje ve svém rendlíku a já domů.

Pondělí: Abych vyrovnal spiritualitu z krajních poloh, jdu na Taizé modlitbu do Martina ve Zdi. Oltář je přehozen oranžovým suknem vinoucím se po schodech, na něm ve skleničkách svíčky. Skupinka mládeže pěje harmonické zpěvy až tuhnu, už jsem je slyšel na Silvestra a nedavno i v Janu Křtitelovi roztockém. Tak moc se to od Maoka neliší, studuju si zpěvník, co bych na tenorsax dal. Za mnou je i roztocká tajzačka Jitka taky v tradičním texaskově oranžovém, ta co mi na Nový rok do bytu poslala šest holek na oběd, zdravíme se. Ještě jdu za Mikulášem, dohadujeme návštěvu u něj na faře v Berouně a taky můj křest v Martinovi. Budeš chodit častěji? táže se, saxofon by se mi tu hodil. Na mailu prosí Petra, zda bych se nedohodl s Davidem na prolnutí šamanského videa mýma fotkama. David mě leccos učí o mém foťáku, že má posílenou zelenou ve formátu AdobeRGB, posílám mu paklík fotek přes web. A taky zakládám doménu sanxmartin.com do tiráže videa. Co to X? táže se on. Bejval jsem rytíř. No úplně to vidím, na chatu mi od něj přistanou dva skřížené meče a templářský štít, až mne zamrazí, že to tenhleten kluk, kterého ani neznám, vidí takhle na dálku.

Úterý šprtám Exodus, Matouše a Lukáše a vytlusťuju si v textech to co je zajímavé i to co se mi pranic nelíbí o jediném žárlivém Bohu, kterého teda mít nebudu. Posílám si to do tabletu, jsem moderní student Písma.

Středa: začíná druhý turnus Performace Tuningu a systemicko-ericsoniánského tažení na cíl tedy trendově - koučinku (od slova kočí nebo gaučo) u spolužáka z gymplu, Petra. Schází se naše parta, exekutivci z dozorčích rad, personalisti, ajťáci z bank, nadnárodních firem a prodejních řetězců a pojišťoven v nablýskaných autech a jeden docentský exot. Ještěže jsem nechal navaxovat svého kombíka a udržel svůj jakýstakýs status. Tihle lidi mají ale hlavy srovnané, moc sympatická parta nad věcí. Vítáme se, opakujeme metodu, píšeme si na flipchart tahák. Přichází živé rozhovory, tažení na cíl a vyvolávání impulsů, které u pracovníků vrtají jako mozkový svalovci, co se prokousávají a spojují ty pravé synapse do ahá efektů. Po večeři je i můj kontakt Pavel. U špaget s pestem ještě probíráme Starý a Nový zákon, Pavel je v tom hodně kovaný a i tohle má zmáknutý. V rozhovoru je Pavel jak kulomet se svou pronikavou inteligencí, já mám krev v žaludku a únavu ještě ze spanilé jízdy německé, mezitím taky chodím do práce. Rozhovor se mi úplně nedaří, ale i tak je imaginace platná a jeho vnitřní vrkoč mu pojede i zítra v Antwerpách na služebce.

Čtvrtek: máme tu další část strukturovaného rozhovoru, tohle know how vám ale neprozradím. U jídla se probírá, kdo je v které korporaci generálem, kdo si uřízl ostudu, jsme v trošku disnyovském hotýlku ala předminulé století Magdaleny Dobromily na kraji Prahy, já se svou akademickou zkušeností nestranným pozorovatelem. Večer už nevladzem a taky mám další evanjelickou přípravku. U Letňan jsem minul exit a tak jedu do Troje a odtud podél vody na Balabenku. Ale parkovat na Palmovce necítím a na Čerňák je daleko. Volím střední cestu a parkuju u své sociálky ve Vysočanech. Metrem na Palmovku, co je to za exotického bezďáka na eskalátoru? Vida šaman Šolotl Martinez, chodí mi to v kruhu. V ulici U Pošty (zasvěcení vědí že U Modlitebny), co má na dveřích skleněné výplně, dřevěný ornament vesicy, takže mandorly, je dnes zas Roman a Jakub, ten moderní farářský kluk z vyloučeného kraje, co přijal Krista tak opravdicky, že má na předloktí rybí kérku s řeckým akronymem ΙΧΘΥΣ: Ježíš Kristus, Boží Syn a Spasitel. Probíráme před začátkem systemické konstelace, i farář se může něco nového naučit od svých oveček. V kolečku říkáme kdo co dělá, zaujme mě Jana, systemická psycholožka a její trefné výklady z Bible, je vidět, že o tom přemýšlí. Roman nám vypráví, že Duch Svatý je Energie a hřích je jako karma. To by se jeden nenadál jak mi tohle padne do noty. Na plátně běží další skrytá božoskladba od Switchfootu, nejsem u žádných jezuitů, ale v moderní komunitě. Za domácák jsou žalmy. Vytane mi Žalm 71 od Kryla… „Tři černí mravenci topí se v slze srny, nápisy na věnci a na koruně trny, padáme pod tíží a snažíme se dolézt, vlekouce na kříži svou samotu a bolest. Nebe je růžové na cestě křížové, snad konečně spočinem, jak pšenice v klásku, spočinem bez hněvu, přirostlí ke dřevu, vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku“. I ten opravdový je moc silný a bezpodmínečně přijímací, mám tedy vybráno. Auto na Vysočanské se šiklo, cestou zpět na koučovačku vezu Janu domů. Hodnotí, že jsem dost rozjetej a daleko a tak mi to všechno chodí do života.

Večer jsem zas u korporátních systemiků, na rozhovor je vystajlovaná ale vlídná kočka v černě koženém jako mrkací panna s řasama od Diora. Kdoby se nadál, že její kouč je trochu zamlklý Milan. Po práci kecám s ajťákem Tomem, asi nejotevřenějším klukem z téhle party, který sype lehké ironismy a piva si objednává jen v tuplákách. Asi je to dobrý na jeho svalovitě vypracovanou figuru. Je tu i Radek, distingovaný pán, který měl více vrcholových pozic ve firmách, než my všichni dohromady, přesto nebo právě proto to ustál a zůstal skromně a přístupně lidským. Už ani nevím co alkohol zahlušil, povídáme si o Kindlu, poměřují se ajfouny (svoje otřískané nokijí mejdlo nechávám v kapce) a přemítám o opojení z moku, jen abych si nerozpojil synapse, jak vždy říkal Martin na zenových meditacích.

Pátek: ráno u snídaně mě zpovídá Radek jak to jde na universitě, tenhle svět je mu trošičku vzdálený, tak rád nabírá nové informace. Za následek to má, že spěchám do našeho altánku s kamínkama bez kartáčku na zuby. Zrovna nový curaprox jsem na pokoji nechal. Má to asi tak být, na upomenutí. Máme další dva rozhovory. Pobaveně koukám, že šéf rozvoje Zdeněk má do své synchronicity výběru zaměstnanců vsazenou mladou Markétu i zralejší Sylvu, moc sympatické ženy stejného vzhledu i béžových kozaček a i stejných problémů v korporaci. Jak ten svět není až tak pestrý, chce se mi říct, jede to stále v určitých vzorcích. Další rozhovor je taky pěkný vede ho Roman s Radkou. Jeho podstata mi přijde shora za 5 minut, oni se k tomu dokoušou za 55, ale i to je dobře, radši později než vůbec. Tohle by mi šlo, ne jako s Pavlem, kde jsem pohořel. Odpoledne už vůbec nemůžu, roboticky si zapisuju, tahleta část o úkolování v korporacích je mi beztak cizí.

Sobota: šábesu mi byl třeba, nedělám nic, vzpamatovávám se ze všech těch zážitků. Jen návštěva u maminky. Fotím flipy pro naší koučovací skupinu a odkládám na google drive.

Neděle: Ráno se střídá petelice se sluníčkem, nakonec odmetám auto a jedu do Berouna. Když je neděle, musí se jet na západ. Naštěstí to je tentokrát 40 a ne 400 km. Evangelické modlitebny mají proti katolickým kostelům jednu podstatnou výhodu. Někde poblíž v baráku jsou vždycky záchodky. Na schodech nejsem sám opozdilcem, nahoru cupitá malá Eliška s maminkou. Otvírači pus v čele s Mikulášem už zpívají jakýsi žalm, já usedám. Východní slunce to peče do lehce budovatelské vitráže Bůh láska jest. Je jednobarevně čirá, vyjma červného nápisu, ale odstíny dělají různé textury skla. Matka s otcem a dítě s vavříny, kolem obilí, pecen chleba, klásky. Dere se mi stále na mysl svářeč a dojička se snopy obilí na staré stokoruně. Zde to ale paralyzuje beránek na druhé vitráži. Mikuláš káže z Lukáše o setí obilí. Naposled jsem tohleto množení geometrickou řadou slyšel v Nové Pace. Je tohle náhoda? Kdo máš uši slyš! A tak poslouchám. Mikuláš to bere v podobenstvích a i ryze agronomicky, taky o Izákovi a jeho ženě. Do toho další písně. Bratříků je tu poskrovnu, stálých na prsty jedné ruky. Vzadu mísa s dýněma a odstrojený stromeček v hrnku aby nepovadl, možná se tu šetří na další vánoce. Po bohoslužbě pijeme dole v kuchyňce čaj a zkoušíme staré přenosné harmonium. Staroušci v energii kralických z FLVěka se zajímají jak jsem se tu vzal. Pak má Mikuláš s dvojicí svatební přípravku, tak jdu na oběd a pak se cournout po Berouně, je hezky a lehce zasněženo. Městské brány, kostel. Chci si vybrat ve své bance, ale mašina je vybrakovaná, už lupení nedává. Na náměstí socha Husa, vybírám v kamenné KB. Přesně jako v Pace v létě. Má mě tohle na něco upomenout, dvě stejné trojice. A taky Nepomucký a Bivoj, na jednom fleku všechny mýty. Fotím nábřeží, mlýn, kačery na sněhu. Pak mi ještě Mikuláš ukazuje plány kostela, co se za první republiky nepostavil. Cpe mi brožuru katechismu, ale s tou se nechci tahat. Spíše mě zajímá jestli přijme můj komplex osobní vesmírné víry. Zatišil jsem jeho hlad špenátovou palačinkou v krepérii U strakatýho králíčka a vyprávím mu o svých minulých životech. Uzavřít všechny tyhlety karmy, přehnaný přísahy na věky pro Ideál obětovat život, strhnout nefunkční brnění a být jen člověkem. To se mu líbí. Pokřtím Tě u Martina na Bílou Sobotu, o vigílii. U Michala v Jirchářích vypůjčím středověkou křtitelnici, do auta by se mi mohla vejít, říkám na to. Tenhleten – urob si sám – křest má heretické znaky a od faráře co má židovský původ, chrání muslimy recestistickou akcí Island v Čechách nechceme, pobejvá v policejních antonech a i helvétem v Curychu by na přilepšenou býti mohl, to taky sedí. Můj spolužák ze třetí třídy. Jak dodává on - a to jen 8 měsíců. Přesto nás to po 33 letech svedlo k sobě. „Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, tak se mi prosím nediv, že si sebou do Afriky vezu sáně“, bzučí mi Mňága v hlavě. Ještě jsem navštívil Milenu, Tomáše a Jáchyma v jejím novém berounském bytě. Má to tu dejvickou atmosféru, jíme čokoládu a zmrzlinu a probíráme odkud se v postmoderním světě mají brát informace. Doporučuju TED. Je to krásný čas, zima, ale už nádech předjaří.