Letošní vánoce jsem se pokusil vzhledem k rodinné situaci víceméně vytěsnit. Dohodl jsem se jen s tátou na štědrovečerní večeři. Nějaká nekaprovitá ryba a kaše. To zvládnu v pohodě. Nicméně navštívit jeden z chrámů spotřeby se mi tak nějak přičilo a věnoval jsem se spíš stavu duše než těla. Došlo však na lámání chleba a skorem bych řekl, že nebylo příslovečné. Plán byl tak nějak v podvečer Štědrého dne nakoupit něco sucharů a mraženou rybu v Kauflandu a nějak se s tím popasovat. Ještě že je facebook, něco mě táhlo před odjezdem s kamarádovýma přestěhovanýma krabicema to ještě rychle proletět a narazil jsem na informaci, že dle nového zákona se krámy dnes zavírají už v poledne a na tři dny dopředu. To jsem zjistil v 10:10. Podařilo se mi nastartovat auto, naložit krabice a hurá do Podbaby. Parkoviště téměř plné, v krámě jak v úle. Beru jen na ostrohu ležící pomela a pádím do mely za rybou, do druhé ruky olivový olej, který mi po roce došel. Arabové už vylejvaj vodu s posledními kousky ledu od čerstvých ryb. Tak do mražáku, tam lososa ještě maj. A taky něco chleba, přežít tenhleten zákonem stanovený Armageddon. Chleba, sýrů, jogurtů překvapivě plné regály. Do toho tlampač na přecpaný obchod co pět minut se zvyšující se urgencí v hlase melduje vzkaz velkého bratra, že se zavírá už v 11:30, protože žádná účtenka nesmí být vydána po 12:00. Překročení se rovná popravě komandem EET velitele, který dnes nosí svetr se sobem a svým poddaným říká čau. O změně zákona se dověděli i vietnamci a tak s Petrou Janů stojíme ve frontě na zaplacení, zatímco oni ládují po paletách nákupní vozíky. Jak to tak v Česku bývá, zákon není pro všechny. Je v něm i výjimka na výjimečný stav. Já bych se nebál ji dnes použít. Tak vítejte ve vánocích, kde na regálech osychá chleba a kysnou jogurty pro ty, kteří netuší, že právě zavíráme bránu pro klid a mír a vymoženosti odborových vůdců, kterým se narodil účtenkový spasitel.
Ctnostný rytíř si uvědomí, že je uvězněný ve svém brnění, které mu brání v plnohodnotném životě, v komunikaci s nejbližšími i se sebou samým. Bezradný se rozhodne vstoupit na cestu hledání pravého já, na výpravu za sebepoznáním. Přestože na své cestě narazí na zdánlivě nepřekonatelné překážky, dospívá ke kýženému cíli: Stává se člověkem, který prohlédl, zbavil se klamných iluzí, vykonstruovaných představ a šalebných tužeb a našel autentickou svobodu. Robert Fisher - Knight in Rusty Armor.
neděle 25. prosince 2016
sobota 15. října 2016
Informační šikana
Vyjíždím v Roztokách od Alberta na hlavní díky tomu, že na náměstí dává šedivé autíčko přednost chodcům. Vidím ho tak nějak napůl, má totiž v šedivém počasí zhasnutá světla. Po osmi kilometrech mě v Dejvicích šedivák dojíždí. Stále zhasnutý. Vidí mě vůbec? Jak je blízko, poznávám roztockého souseda, třebaže značka je pražská. Radši bych byl, kdyby nebyl tak nalepený. Auto zvolňuje a zůstává pozadu. Jak mu to dát vědět, že nesvítí? Úvaha cestou kolem Internacionálu, za kterým je na přechodu do rezidenční zástavby šikana s třicítkou. Hodím mu pak lísteček do schránky a napíšu na něj: Františku, nesvítíte! Za dvě sekundy po mně František projíždí šikanou a rozsvěcuje po 15 minutách jízdy. Kvantový přitahování miluju! A teď tu princeznu a půl království! :)
středa 20. července 2016
Nákup otce
Dnes v Kauflandu sympatický otec skoro čtyřicátník, sám, dvě roztomilé holčičky 3 a 1 rok, které se musely během placení vyběhat po krámě. Pak je ulovil, tak dováděly v košíku, zatímco on pobíral celý dlouhý pás do pěti trvanlivých tašek, které měl pečlivě poskládané a tetrisově ukládal nákup a tašky vršil na ucha košíku, protože uvnitř dováděly jeho divy. Všichni muži na to hleděli solidárně, jak pokladní muž, tak já za ním i opilec za mnou. Nikdo nehudroval, že to jde dlouho, všichni jsme cítili respekt. #fathersday
neděle 3. července 2016
Křidýlko nebo stehýnko?
Asijské bistro jsem si dlouho v Roztokách přál, jen kvůli tomu nemusela lehnout má oblíbená hospůdka U krbu. A tak jsem po 18 letech mého výskytu v Roztokách zavítal poprvé do Zámecké pizzerie konečně zjistit, jak se věci mají. Oproti nedaleké Koruně mě nalákala denní nabídka kuřete s bramborem. Na úvod musím pochválit, že jídlo bylo chutné, čerstvé, správně upečené kuře, dobře uvařené brambory i pokud jde o skromnou oblohu. Servírování na talíři průměr. Jídlo, které nasytí a neurazí. Cenově s pivem 11° za 132 Kč je též adekvátní cena. Přesto mě mezi oči praštila řada věcí. Jednak mě nalákalo hned u vstupu pivo Tři sestry (vyvedené i s trojitým piktogramem), kdy zápis v růžové fixe nefiltrovaného piva rocku totéž potvrzoval rozlohou 2/3 reklamního interiérového zrcadla. Když jsem si ten skvost roku chtěl dát, servírka s děsem v očích mi sdělila, že ho nemá. Tak jsem si dal Kozla, stejně jsem ho chtěl na první dobrou. Snad jako cenu útěchy jsem si vytáhl trojstesterský podtácek a nefiltrovanost nahradil nápis na půllitru od Gambrinusu. Servírováno z tácu Rychtář v oblečení - tričko Holba, zástěra Unětický pivovar, jídelák v deskách Birell. Ve vlastnických strukturách českého pivovarnictví se sice ztrácím, ale nemyslím si, že toto je to pravé prosazování brandu spojených jihoafrických pivovaren. U kuřete jsem byl trošku překvapen, že jsem ho dostal i s krkem, ale nejsem vybíravý, i ten jsem obral. Majitel, či moudrý vesmír vytušil, že mám slabost pro řádová bratrstva a tak jsem jídlo dostal na osmibokém talíři Penzion Malta - i s křížovým emblémem. Než jídlo přišlo a pak když jsem dopíjel mi to nedalo v tomto duchu obhlídnout celý podnik. Vyštosované talíře na pizzu kousíček o mého stolu byly všechny (aspoň tato sada) otlučené. Nemám nic proti podnikům, které vzniknou sebráním různorodých stolů a židlí, pokud to někdo dokáže vkusně naaranžovat a akcentovat to, že to tam má být. Zde mi ale veškerý interiér přišel tak nějak skoupený ze skrachovalých hospod a nebo vetešnictví. Židle asi čtyř typů, aspoň že u každého stolu byly stejné. Čtyři nesourodé lustry různých dobových stylizací. Vícekrát propálená šňůra od vitrážové ledničky (kde se skvěly akorát slané tyčky), uražené dva rohové kachlíky hned na parapetu nad mojí hlavou, na kterých ležel zaprášený samorost z takové té části stromu, když se projevuje rakovina. Za mnou uvnitř interiéru otevřený bazének ze zlatými rybkami napájený vzduchovátkem z umulousané prodlužky a rozdvojky hned vedle na židli, kde visela i pruhovaná mikroténová igelitka s neznámým obsahem. Průsvitem jsem tipoval kus masa, ale za to ruku do ohně nedám. Spíš krmení pro rybičky by se do toho koutku tématicky hodilo. Kousíček opodál vedle pece na pizzu (s pozinkovaným trubním odtahem v části baru) nedovřené víčko od čalamády a hned vedle nakládané papriky, obojí obsypané solí. Stoly z části čtverečkovaný ubrus, to mi přišlo do pizzerky příhodné, z části se skleněnou deskou, brand jsem již nezkontroloval. Šlo by takto pokračovat v posouzení sbírek džbánků, kafemlýnků a dalších artefaktů v částečně roubenkovém, částečně jižansky oranžovém interiéru. Snad na závěr, poslední megafail mi přišly nakolmo zazděné drenážní cihlové trubní tvarovky. Jejich dekorativnost sporadického použití mi uniká. Nehodnotím část za barpultem a kuchyni, tam jsem jen letmo nahlídl pohledem a pár věcí spíše estetického rázu bych též mohl zmínit. V restauraci bylo kromě mě dalších 6 klientů, nedělní prázdninově ospalá atmosféra byla poklidná až přátelská, přesto jsem si odnesl zbytečnou pachuť. Majitel se očividně snaží produkovat dobré jídlo a pití, ale místu chybí jakýsi šmrnc či jen základní vytříbenost. Pokud je prvoplánem oběd ve vetešnictví, neměl bych nic proti (podnik by se asi nejmenoval Zámecká pizzerie, ale třeba Kafe v kufru, zde je to tak ale nějak napůl. Jediný dekorativní prvek hodnotím pozitivně a to jsou na míru dělané keramické držáky na příbory s názvem tohoto podniku (jakkoliv tyto skupinové držáky na příbory do stolovnictví nepatří). Relativně jednoduché a na všech stolech stejné. Majitel či kuchař, možná obojí v jednom se otáčel seč mu síly stačily, servírka slušná, ač od italského zámeckého podniku bych čekal trošku víc žáru a stylu, ale to mě neurazilo. Tak nevím, stačilo by málo a podnik by mohl mít lepší jméno. A myslím, že by to nestálo zas tolik peněz. Na jídlo sem určitě ještě zajdu, plánovaně strávit hezký večer nejspíše nikoliv.
neděle 8. května 2016
Den matek
Dnes mě to po dlouhé době táhlo k evangelíkům do Libně a tak jsem poslechl svou intuici. Roztocký vlak a metro mě přivedou do modlitebny až po první písničce a po uvítání od Silvie jsem zaujal pozici v zadní lavici. Farář Roman ohlašuje program, většina rodinek s dítkami jsou na víkendovce a tak zbývá jen ta moudřejší generace. Ohlášeny jsou též křtiny. Na ty dochází v průběhu bohoslužby. Maminka s chlapečkem a spřátelená rodina s kmotrem. Z prezentace v přední části u oltáře lze tušit nestandardní rodinné složení. Maminka s nekonečnou láskou a radostí chovající svého chlapečka v tento slavný den a o malinký kousek opodál stojící kmotr. Až mi hlavou bleskl příběh betlémský o narození Ježíška Marii doprovázené Josefem, kde otec dítěte byl taky takový obecenstvu nevysloveně nepřítomný, třebaže tehdá šlo o narození, nikoliv křtiny. Matka přející vše dobré pro svého syna, ten nejpevnější vztah vztahů. Syna, který s takovou podvědomou inteligencí svůj křest a vroucí přání své matky, nositelky jeho života, přijal. Hlavou mi prolétlo jaký život toho malého klučíka asi čeká. Zda mu přítomnost křesťanská bude na životní cestě těžkou zkouškou a nebo vyšlapanou pěšinkou. Spíše jeho civilní osud ho povede v jeho úkolech a snad se bude mít oč opřít.
Sám jsem vzpomínal na sebe jako malého hošíka v náručí své maminky. Maminky, které osud odpočítává poslední období, kdy již existence je jen vydestilované utrpení a náš společný svátek jako matky a syna je dozajista dnes ten poslední. Vytanuly mi střípky modlitby za předky: Vezmu to od Tebe všechno, se vším, co k tomu patří a za plnou cenu, kterou to Tebe stálo a kterou to stojí i mě. A něco z toho udělám, aby život nebyl marný. Ty dáváš a já přijímám. Milá maminko.
Martin Šanda 8.5.16
Příběh lahví
Nepatřím mezi velké pijáky piva. Se svým jedním až dvěma kousky týdně dramaticky ovlivňuji národní průměr neblahým směrem. Zároveň nepatřím mezi ty siláky, kteří vše, vyjma Plzně, nazývají limonádou. Ač tento pivovar jsem jako jediný sám též navštívil, mám radši jiné značky. Když už si domů kupuju, usadil jsem se poslední dobou staromilecky u lahví s historickým špuntem drátěněplastovým (za keramický originál), taky i proto, že někdy láhev znovuuzavírám k večernímu dopití. A tak se občas i u mne nashromáždí vedle mé lednice četa pěšáků, kteří žádají o výlet a nové naplnění. Mám na ně takovou pěknou tašku od mé dánské tetičky Tove. Vínová, s šesti přihrádkami. Na tašce je našitá hospodyňka. Dá se odhadnout, že taška má sloužit na půltucet lahví s dobrým mlíkem z přímořských pastvin, ale já v ní nosím vratné kousky. Přišel zas čas navštívit krám a odevzdat mou sbírku. Lahve s pimprdletem neberou všude a já nakupuju převážně v Kauflandu, tak jsem si to nachystal do auta, tašku opatřil uzlem, že ve středu večer na cestě domů tam sjedu. Ale večer padla únava a touha jet domů rovnou, tak milé lahvičky zůstaly v autě. Následující myšlenka na nadcházející čtvrtek služební jizerský byla, že lahve nechám v práci a vyzvednu v pátek na cestě domů. Jenomže co se nestalo. Jak tak couvám z boku k fakultě, abych naložil věci na cestu a třímám v ruce tašku s lahváčema, přichází paní děkanka. Nepřichází v úvahu, abych ji nepodržel dveře na kartu a magnet, zvláště, když telefonuje. Bohatě stačí mé odrané džíny, mě koordinátora návrhu EU projektu za bratru čtvrt miliardy, kterého podpořila u pana rektora. Nemohu somrovat s vraťákama a tak lahve končí pod sedačkou vzadu. Projely se mnou pod Ještědem, k nádržím, pod vrcholky jizerských hor, na rašeliniště na polské hranici, prodrkaly bezpočetné panelky... bez újmy na zdraví. Jsem opět v Praze a opět unaven, ale napodruhé je domů už nepovezu a tak končím v podbabské garáži autobusů MHD (s novou karmou parkoviště pro obchoďák). Lahve mám otevřené, aby se v nich neuhnízdila plíseň a po řádném vymytí mohly i vyschnout. Toť získaný imperativ od mého otce s duší laboranta. Požerák na butylky má tento krám v předsálí. Dva automaty nepodobné těm hospodským ruletám, však to znáte. Do otvoru s posuvným pásem dáte lahev, ona je oskenována, na displeji se přičte hodnota a za poslední lahví máčknete čudlík, vyleze lístek s čárovým kódem a jde se nakupovat. Takový je normální postup. U mašin nikdo není a tak vykládám dánskou tašku a zašpuntovávám ty hnědé figurky. První do tunelu, lup, 7 korun, výhra. Druhá, lup... coto, ummm, bzzz, ne é, tuto láhev nevedem. Zkouším třetí... pátou, šestou. Nic. Ani druhý automat je nebere. No to jsem blázen, zkouším pootočit, taky nic. Chce se mi zavolat na pana Svěráka na druhé části vratného tunelu, ať to tam zařídí. Nikdo tu nebyl a najednou za mnou nervozně postává fronta vracečů. Tak jdu na informace. Dívka v informacích, když jsem se jí ptal, řekla: ňáká jistě pude, zkoušejte to dál. Mezitím přichází sousedka s přítelem. Dělám, že je nevidím, ve frontě kverulujících socek u infopultu s vozíkem naplněným pouze pěti alkáčema neb přes tmavé obsah vidět není. Na radu je mám zavřít, ale to vy vlastně máte, prostě nevím, dí uniformovaná slečna. Místní opilec radí přetlačovačku s pásem. To tak ještě. Holka od pultu volá směnovou. Ta s tatuáží hvězd na šíji jde mé flašky odzkoušet. Je ve mně malá dušička. Co když jí to půjde? Budu za debila. Naštěstí neee, bzzz, hmmm, vyzvráceno, neberem. Tak vláčí lahve bočním vchodem do továrny na vratné zboží a přichází zpět. Vidím vinětu Bezlepkový? Ten jsem ale nekupoval? Ahá, má odzkoušené tutovky, které tunel ošálit dokážou. Podaří se jen u tří. Tak to máme už dva lístečky. Na 7 a 21 Kč. Zase výměna. Další dvě. Podaří je ještě až na dvakrát zpoza skleněného království a já vítězoslavně kráčím do krámu se čtyřmi lístky na šest lahví. Váhám zda po této zkušenosti mám jít vůbec po pivu. Ale přeci ne, nenechám se zastrašit nějakým umazaným automatem, který vyčistili a on vidí až moc dobře. Beru Jantarový, Černý a Sváteční ležák. Jen tři, abych rozbil kletbu šestky. Do tří prázdných polí nakupují řapíkatý celer, šerý rajčátka, sýry a uzené ryby. Čekám co bude u kasy, pokladní Inna s modrými nehty rozmlouvá s předchozím zákazníkem jak měla doma špatný den. No nazdar! A teď ještě mé atomizované lístky na lahve. Skenuje, proškrtává a píše si na obálku dvakrát 21. Tuplované voko bere, je to konečně za mnou! V digitální době, sčot pro vyvážení peněz kódovanými papírky na obálku s termopáskama. Tak hezký večer přeju. Doma již spokojený nad nadívanými žampiony, zelenými a černými olivami se sýrem a taky tuctíkem norimberských párečků. K nim je nejlepší Bohemian Ale. Ale to je řádná palba, s osmi procenty alkoholů je to skoro víno. Staňo, ty vrahu!!!, pomnu zvolání mého kmotra Petra. Příště ověřím neurální síť karuselu místní rezidentury Alberta. Nebojte, dám zas vědět.
Tak na zdraví
Martin 6.5.16
neděle 1. května 2016
Zlomené kolo
Po úspěchu minulé neděle v Braníku
v dřeveném kostelíku s kalichem jsem pojal touhu se tam kouknout znovu,
jenže světa běh tomu chtěl jinak. Už tak jsem si naplánoval pozdní příjezd do
Přístaviště a i do něj mi hodila vidle výluka na roztocké trati a tedy i újezd
dvou po sobě jedoucích branických tramvají od Masaryčky. Přijít na představení
v půlce už moc smysl nemá a tak jsem si řekl, že se cournu přes město a
pojedu do azylu své práce. Cestou ke Staromáku jsem pojal myšlenku nakouknout
buď do Týna a nebo kališnického Mikuláše. Ostatně i můj stejnojmenný křestní
farář místo destiček někdy obléká i červený kalíšek na svou ekumenickou duši.
Kostel s velkým křišťálovým, lehce pravoslavným lustrem s křížem
vypadal zas majestátně. Bohoslužbu vedla mladičká farářka čistá jak lilie
s bílým mikrofonem a přenádherným zpěvem. Bohoslužba byla více zážitková,
liturgická, než bouře myšlenek z úst kacířských. Viděl jsem tu Marii
Magdalénu jak jí čistota stéká do kalicha na hrudi. Pěkný to zážitek. Ale
slovům jsem nevěnoval velkou pozornost, neb se mi od rána dral na mysl
prapodivný příběh.
Viktoriánská Anglie. Jmenuji se John. Jsem
podkoním na hrabství Berkshire. My lady, které sloužím, je Margret z Readingu,
panství zdědila teprve nedávno po svém zesnulém otci. Občas navštěvuje své
příbuzné na hradě Warwick. Je to drahný kus cesty, který nám trvá v kočáře
celý den od brzkého rána do pozdního večera. Před Velikonoci jsou dny ještě
poměrně krátké, i toho pro mě osudného roku 1853, kdy mě opustila má milovaná
Gladys a na cestu k Pánu s sebou vzala i novorozeňátko, holčičku,
kterému jsme chtěli dát jméno Hanah. Byť by to bylo jen na chvíli, obě jsou
součástí mého srdce napořád. Zůstala mi jen malinká prvorozená Elisabeth,
pětileté děvčátko se světlouce rusými vlásky. Často cestuji a tak jí nechávám
na zámku u zámecké chůvy Marion, dny se pro mě staly jen šedým tokem času. Mým
úkolem je starost o chov plnokrevníků, to mi dává jakýs takýs smysl života.
Jezdím po celé střední Anglii a vybírám z toho nejlepšího, co je k mání.
Někdy chce sama paní vidět vybraného hřebce, než se uskuteční obchod. Je tomu
tak i nyní. Jedeme do vyhlášené stáje ve Stratfordu. Cesta je to náročná, ale
pěkná. Vede přes mé milované Cotswolds, vlnitý hřeben skal s domečky ze štípané
opuky. Za Chipping Nortonem cesta prudce stoupá a za nedlouho jsme na pláni.
Tento jarní den je sychravý a mlhu prořezává jen křik krkavců. Přibližujeme se
k místu s kameny, prazvláštní to bod ten Rollright. Chodil jsem sem
už jako malý kluk, když jsem býval na prázdninách u svého dědy Colina
v Long Comptonu. Ten mi vyprávěl hrůzostrašné báje o tom jak se pokusili kameny
odtáhnout šestispřežím do údolí a koně při tom zdechly a kameny se znovu
objevily na kopci, nebo jak zde tudy táhl král s proroctvím vládce celé
Anglie, kterému zastoupila cestu čarodějnice. V šarvátce s ní nechala
krále i celé jeho vojsko zkamenět. Toto místo projíždím s velkou pokorou.
I koně jsou zde nesví. V tu se jeden splaší, strhne vůz z cesty a levé
kolo se zapříčí mezi dva ostré kameny a obruč se ohne. Co se stalo Johne?, slyším z kočáru
hlas paní. My lady, měli jsme nehodu, kůň se splašil a kolo kočáru se rozbilo.
Zkusíme dojet dolů do vesnice, aby se na to kovář mohl podívat. Samotnou ji tu
přece nemohu nechat a jít hledat pomoc, ale drkavá jízda taky není dobré
řešení. Jiná možnost ale není. Místního kováře Jima dobře znám, je to bratranec
od mé tety. Měls velké štěstí, že ta obruč nepraskla, radši Ti na to kolo dám
novou a tuhle si tu necháme a překováme. Ač je Jim zručný chlapík oprava trvala
více jak dvě hodiny, zatímco se paní Margret projíždí na klidnějším z koní
místními lučinami. Na koni se ona nosit umí, jezdí pěkně, šlechetně. My lady,
už se připozdívá, k Avoně to již dnes nestihneme, ale znám dobré místo na
přespání v nedalekém Shipston on Stour u Bílého medvěda, i tam dobře vaří,
poslední rok jim tám pomáhá chlapec z Bengálu. Margret přemýšlí, moc se jí to
nepozdává, nějaký zájezdní hostinec? Ten můj podkoní není špatný člověk, ale nezná
vybrané způsoby. Já přece nemůžu jíst s čeládkou v nějaké hospodě nějaké
vesnické jídlo a kdovíco tam dělá nějaký mouřenín, ještě mě uhrane. Dobrá tedy,
ale přespím na faře, zařídíš to, dí ona. A jídlo nejdřív musím vidět, abych si
mohla vybrat. V Shipstonu jsme za další hodinu jízdy a u Medvěda to pěkně
hučí. Místní jídlo je vyhlášené, sjíždí se sem i smetánka z nedalekých
usedlostí. Margret váhá. Kdyby se tak mohla zeptat toho zchudlého šlechtice
Roberta, který se jí předloni dvořil. Ten tohle místo určitě zná, moc peněz na
opravdový zámecký život stejně nemá. Ale je moc pozdě mu posílat depeši. Je
potřeba se rozhodnout. No tak dobře, přineste mi na faru tohleto kuře
s tou žlutou omáčkou. Vijayi, slyšels, volá na něj hospodská. Až to bude,
tak tady ten košík odneseš panu pastorovi. Ano paní, jak si přejete. Usedám do
kouta hospody, která se pomalu prázdní k noční hodině. Byl to těžký den a
zas ty tajemné kameny. Mám tam vždy husí kůži a běhá mě mráz až do konečků
prstů. Jako by tam byl zakletý ten králův duch i jeho celého vojska. Můj pane,
budete si přát taky pokoj? ptá se mě ten snědý chlapec. Jmenuji se John,
nejsem tvůj pán, přespím u koní a ty se jmenuješ jakže?
Jsem Vijay, to po anglicku znamená
Victor. Dávám mu ruku na pusu, takové rouhání, aby se tenhle kdovíjak zbloudilý
otrok jmenoval jako naše nejvyšší Jasnost, Královna Anglie. To už nikdy
neříkej, budu ti říkat Jay. Ano pane. Jay a John. A jak si se sem dostal a
odkud vlastně jsi? Jsem z Kharagpuru. Cože? Kde to je? To je, pane, pět dní chůze za zapadajícím sluncem od Kalkuty ve
východním Bengalu. Jsem sirotek a jednoho dne ještě jako malého chlapce si mne
vybral bílý muž tady od vás, který za mě sirotčinci dal peníze a odvezl si mne
s sebou. Jenže naše loď ztroskotala a už jsem svého pána neviděl. Moje
tělo vyhodily vlny v Kérale. Tam jsem dospěl a dělal co se dalo, taky
obstarával práce u stánku s jídlem a pomáhal v ašramu, to je jako
klášter u vás. Ale můj guru měl vidění, že mě čeká velká cesta světem. Tak jsem
se s lodí, co dováží čaj a vanilku, dostal do Anglie, jako lodní kuchař,
povídá spěšně Jay.... Úplně mě ten příběh pohltil, až jsem zapomněl na své
trápení. A co ty Johne? Vytrhl mne z přemýšlení ten mládenec. Jsi nějaký smutný? To víš, žena mi zemřela
i s děťátkem... To bylo jediné? Ne mám ještě malou dcerušku, ale nemůžu jí vozit na
cesty, až povyroste. Zas mě to připomenutí tlačí tvář do dlaní. Pane Bože, proč
si mě opustil? Dávám se do žalostného pláče. V tom si všimnu čehosi na jeho čele. A co
to máš vlastně na čele tam uprostřed za špínu?, ptám se Jaye. To je místo pro třetí oko. Jakéže
třetí oko?, máme jen dvě oči, ku obrazu Božímu, dím na to. U nás, Johne, nás
naši guru učí, že vnímáme nejen zrakem, sluchem a dalšími smysly, ale i
intuicí. Guru?... to je něco jako váš pastor. Tak vnímáme vůli Krišny, můžeš si myslet
třeba na Krista, jestli ti to pomůže. Se svou ženou a dcerkou se ještě shledáš
v nekonečném kole života. To je teď zlomené, ale přijde čas a opraví se.
Chce to jen čas. Na druhý den vyzvedávám mou paní na faře. To jídlo bylo dobré,
vyřiď hostinské ať toho kuchaře pošle k nám na zámek i s jeho kořením,
chci poznat, co do toho dává. A až se vrátíme, přiveď svou dcerku, Eliška, že? Dám ji své dětské šaty.
Martin Šanda 1.5.2016
neděle 24. dubna 2016
Lízátko před obědem
V rámci mého evangelického volného radikalismu a neukotvenosti jsem se jal dnes se svým moravským bratříkem kmotrem navštívit sbor ukotvený v přístavišti branickém. Ledabyle jsem četl webovky a tak až na místě zjistil, že nebude kázat místní evangelický Jimi Hendrix, ale na místě jsem natrefil na Mikulášova učně, laického Khamoro kazatele Pavla. A nelitovali jsme. Představení to bylo velmi netradiční. Šlo z něj zpoznat starozákonní přípravu od svého učitele, zapálení pro víru, ke které se propracoval vlastním nelehkým osudem vícenásobného handikepu v porovnání se studovanými muži teologických fakult. Jeho kázací předkrm, že Bůh má s námi jiné záměry, než si my myslíme a vykládáme, předvedený na tom, že dítě chce teď hned lízátko, jenž mu Rodič, vědoucí nadcházejícího oběda, zakáže, bylo geniálně zhuštěné do biblické mikrotečky. Poté byly děti (vytržené od osudů svých lízátek) odvedeny do nedělní školy a začal hlavní program šoupání deuteronomiem v tabletu a zalévání pařezu čekajícího na rašící proutek, který se tedy podařil jen Nastěnce v Mrazíkovi. Vida ten pravoslavný disent, člověk se vždy novému přiučí. Architekt Vávra tento výjev zpola sklepácký a zpola montypythonovský sledoval se směsicí údivu i vnitřního zaujetí teatrální performance hustých ač nespojitých myšlenek. I místni pospolitost potomků vorařů, ledařů a podolských intelektuálů sledovala vystoupení s neskrývanou směsicí zaujetí i pochyb. U čtení novozákonního mám standardně mrazení, dnes to bylo i u hesel v hebrejštině. Díky Bohu za tento neobvyklý zážitek pod skalou prokutanou permoníky. Kdoví co za záměr chystá Bůh pro nás. Pro kamaráda, který nás de facto před 20 lety seznámil s mým kmotříkem si nejsme jisti. Probrali jsme to vše co nás čeká a nemine u kulajdy na plovárně a pak ještě v kafírně za vodárnou u stolku ze starých rozbitých hodin, nařízených námi na za pět minut dvanáct. Mïmochodem příjemný zastrčený podnik v rezidenční čtvrti ten Cheecup. Pak už jen procházka pod vyšehradskou skalou, Motolské zastavení u maminky na umělé výživě a moje výživa špenátu s koriandrem v indické provozovně s výhledem na Dejvické nádraží. Zbytek dne jsem se věnoval antivirotické meditaci ve fázi alfavln. Byl to dnes pěkný jarní studeně břitký aprílový den. I nějaká ta vločka padla.
pondělí 4. dubna 2016
Unavené jaro
Jsem na Jizerkách, na posledních pracovních hydrologických běžkách této sezóny. Je pošmourno, asfalt k Šámalce je už odtátý. Běžkařská stopa ještě drží, udusaná pojezdy rolb. Nyní již žádná neprojede, nestojí to za to. Zvadlý sníh prokvetlý jehličím a ledem unaveně odtává a semtam chlístne na asfalt vlnu. Nad cestou se válí mlha do prvního patra. Semtam ji prořízne zbloudilý běžkař odepínající lyže na trávě. Mží. V lese u výzkumné stanice se cpu cizrnovou kaší z plastového kyblíku. Pozoruje mě kuna. Zima byla asi přeci jen tuhá, její kožíšek je pěkně huňatý. Větří něco neznámého, to bude asi ten česnek, vítr jde ode mě. Kvíčaly kvičí na vrcholcích smrků, že jaro je tu co nevidět. Pod stromy už skapalo a sníh tam není, v okolí jak kde, tráva je mokrá. Na Šámalce ani noha. Znuděná servírka kouří před vraty. Zábavu zprostředkovává zásilka norských filet. Zimní parkovací závora ční do nebe, za tohle by stejně nikdo neplatil. Odjíždím, stále prší. Jak tady na severu může někdo souvisle žít? Obdivuju. Světlo se mi dere přes sklo auta až tradičně u Turnova. V Praze před rektorátem kvetou mišpule a jablíčka. I přes pronikavé slunce se mě drží ta nostalgie pozdní zimy s unavujícím zdlouhavým koncem. Myslím na duben.
Martin Šanda 31.3.16
pondělí 28. března 2016
Křesťanský rok
Rok se s rokem sešel a já
sedím znovu v tajemném kruhu svatomartinské vigílie a než to vše začne, pohledem
do pomyslného středu podlahy, vzpomínám, jak jsem zde vloni klečel a Mikuláš
Křtitel mi lil mojí svatoanglickou vodu z Glastonburské studny grálu na
hlavu. Dnes je situace o poznání civilnější. Za ten rok jsem obkroužil mnohé evangelické
modlitebny a kostelíky, hodně v Libni, něco v Dejvicích, taky
venkovská Chotiněves a Beroun, velmi Sv. Martin ve Zdi, místo, kde se cítím
nejlépe. Vlastně Bůh, Prozřetelnost, Osud, Systém, Matrix, jedno jak to
nazveme, tomu chtěl, že jsem v bdělém stavu o vigíliích setrvával i roky předešlé.
V autě na odpočívce pod Soluní po bizarní mši v Cyrilometodějském kostele
u zálivu a taky ve spacáku v rohu benáteckého letiště předpředloni.
Úplně jsem zapomněl, že vigílie
začíná ohníčkem před kostelem. Nevím čím dřívka podpaloval Mikuláš letos, ale
vloni cosi říkal, že Kostnické Jiskry dobře hoří. Lid plebejský na večerní
vycházce z pijáckých klubů divně okukuje ten hlouček bláznů, které na
plechu, kde by se spíš měl péct bábovkový beránek, fascinuje pyromanský kousek.
Mikuláš od třísky připaluje Lence velkou svíci a po chvíli se zase scházíme v kruhu
uvnitř. Malé svíčky se připalují jedna od druhé a kostelíček postupně ožívá
světlem až skoro spikleneckého bratrstva. Je tu i farář Michal, zas v tom taláru
se zeleným všívaným křížem maltézských tvarů a též zelenou stuhou a křížovým
odznakem na krku. To dodává sešlosti další magický prvek. Mikuláš mi strčil do
ruky spiklenecky papír, že budu taky jako jiní číst, do jím naplánovaného
dramatu. Líbí se mi na něm, že jeho bohoslužby nejsou devótní, ale spíš starozákonní
psychologickofilozofická dramata, která pak chytře vrcholí do novozákonní
úlevnosti. Čtu jako sedmý Danielovo proroctví o králi Nebúkadnesarovi, pompézním
despotovi, kterého přetočili tři Judeici na pravou víru svým nezahořením v peci.
Dostal jsem správný text, který mi sedí. Do toho se na zeď kostela promítají
biblické, především starozákonní obrazy, pod kterými Michal s Lenkou řídí
zpívání a čtení. Z mé křestní party tu vyjma Mikuláše a Michala letos
nikdo není. Ani já nemá své modré triko
ale černé s červenými uhlíky z reprodukce akademické malířky Blanky.
Fascinuje mne ten moment, jak odhořívající tužkové svíčky jsou shromážděny v hrnku
s pískem obaleném ve staniolu a poté co je tam celý kostel nastrká, vzniká
taková mohutná pochodeň ozařující ortoxně ikonicky aurální taizácký kříž. Taizácké
mantry ať už v Martinu, nebo Libni považuju pro sebe za nejniternější
kontemplaci v křesťanském módu během roku. Posléze na písku vznikne
souvislá vrstva vosku, ve které plápolá pár zbývajících knotů. Vigílie má i jinou
zážitkovou fázi, individuálně poutní. Na kartičku srdíčka (ne pouťový tvar, ale
pěkně anatomicky vyvedeno jak od Jesénia), se píšou přání, pak si člověk řekne
modlitbičku a přání vyslyší nedaleká skartovačka, celé to v kryptě, taková
minizeď nářků. Následuje dívání se na sebe v zrcadle, navlékání korálků za
uvědomění si našich pomocí druhým a druhých, revize křtu z plastového umyvadla
a pomazání a požehnání od Michala v rytířsky zeleném. Následuje večeření
chleba života a pití z kalicha spásy, tentokrát obojí koluje z ruky do
ruky samostatně bez farářů, je to snad ještě autentičtější bez náznaku
jakékoliv instituce, posilující bratrský prvek. Po otčenáši a závěrečné písni
rovnáme kostel na zítřejší další shromáždění a cestou ještě rozprávím s Mikulášem
a vezu ho na berounský vlak.
Lehce bilancuji
cestou domů, co mi tento křesťanský rok dal. S některými křesťany jsem se
poměrně brzy rozešel, ale mnohé rozumně napojené na vesmírnou pravdu jsem se
naopak našel. Spíše než disputace nad manou nebeskou mi byla bližší logistická
pomoc při zateplení kaple, aby stavba byla řádně provedena a dotace spěšně
vyplacena. Záhy, máchajíc si nohy necelý měsíc po křtu v prameni Jordánu
to byla Eva s židovskou karmou, v životě jsem doposud neuviděl tak
svou věrnou kopii, jak černobílý jin jan. Loňský rok mi taky zásadně ovlivnil
kurz systemických konstelací, kde jsem byl snad i jediným
praktikujícím křesťanem, ale celé to bylo o Božím systému a jeho respektování
všemi zúčastněnými. Víc jsem si na Boha nesáhl v žádném kostele. Vzpomínám
na moment s Danou, kdy jsem ji držel za ruku a říkal v karlínském chrámu
chrámů otčenáš na její uklidnění. I jsem si tam často chodil pro podporu, aby
mi chodily koučovací nápady. V konstelacích jsem i uviděl svůj průvodcovský
úkol, světlo a povahu mé řádové templářské duše, stejně tak jako příběhy mé
vnitřní integrity, kázně, archetypů, ale i rodiny a obcházející smrti. Toto
zviditelnění bylo pro pochopení božího řádu pro mne zásadní. Dost možná více
než bohoslužby, ale i tam často cítím uvolnění a odevzdání. A pokaždé, když se
čte z Bible mám husinu a není to vůbec tím, že to čte studovaný farář,
nabíhá mi to i u libovolného laika. Asi to mám holt ze dřív vše obsažené ve své
DNA. Tenhle stejný pocit jsem měl i v Izraeli, kde si říkám u Svaté
Sepulchry, byv ztracený na Via Dolorosa, nakonec ty arabské domečky tu taky
byly jinak. Když jsem tu byl na návštěvě posledně, byl tu takový kopeček a ten
megalomanský ortodoxní barák tu ještě nestál a taky ty olivy v Getsemanech
vypadaly jinak. Ponejvíc mě dostal do slz klášter v Mar Sabě, to je na
samostatné povídání, můj příběh tam u ženské věže. Dalším krůčkem koherence
bylo přidání se do Studia Osm alternativních metod kde tu koučuju, tu
konsteluju, obojí systemicky. Určitá znamínka se objevila i tam mezi věcmi a
lidmi, že jsem na správné cestě.
Velkým vstupem Prozřetelnosti
bylo zprvu nic nevypovídající setkání s Gábinou. V koučovacím rozhovoru
mluvila cosi o psaní nějaké hry, což znělo maličko tajemně. Vyklubali se z toho
Albigenští, kataři a heretici a spolu s jejím Tomášem velmi propracovaná
psychologická hra formou larpu. Měl jsem tu čest toto sledovat tři víkendy, z toho
dva těsně předvigilní, přes objektiv, kde mi občas tekly slzy vzteku u
Dominikánů, slzy dojetí u Templářů či jen kontemplativního zpívání v kostele,
zasazené do jižní Francie středověku, sehrané v novověku hradu Lipnice.
Posledním vstupem shora bylo
včerejší seznámení se s holandským heretikem Keesem, kterého omylem
pokřtili v Lurdách. Je velmi senzibilní a vypráví mi o Ježíši jako
východním léčiteli a inkarnaci dalajlámy, obloženého v hrobu léčivými
rostlinami, aby se jeho hybernované tělo rychle zmátořilo. Prostě megahereze. To
že u toho mám husí kůži, považuju za lakmusový papírek, jako všechny ty příhody
výše zmíněné.
A hlavně jsem rád, že tomu čemu
věřím mi nikdo nemůže vzít a ani se to neděje. Nikdo mě nemučí, nepálí, nevězní ani nenutí podepisovat
antichartu. Vše je zpovědí vlastního srdce na cestě hledání. Doba je vrcholně
svobodná. Doufejme, že i zůstane. Kdoví jaký je Boží plán dalších zkoušek pro
naše duše.
Martin Jan Šanda 27.3.16
neděle 21. února 2016
Zatoulaný beránek
Včera byl pro mne zas nový zážitkový den na cestě
spirituality. Poté co jsem předvčerem probral úspěšně nasměrovné feng shui
úpravy ve svém bytě pro můj archetyp země s kovem se svou východní vědmou, jsem
byl povolán pofotit jedno biblické divadlo u Adventistů, kde jsem již se
sklíčkem řádil před rokem. Krčský sbor mé dávné spolužačky Jitky dnes hostoval
ve spřáteleném prostředí Vinohrad. Ač jsem byl do dlouhé noci puzen
neodkladnými úpravami svého terapeutického webu, vstal jsem na čas a všechna
doprava jela, takže jsem naproti Asklepionu do honosné Londýnské, vypadající
jako ulice kolem Kensingtonu, dorazil na čas. Místo v domě Adventistů mě
překvapilo moderností a prostorností vestavěné kaple ve vnitrobloku s atriem a
ve dřevě vyvedenými biblickými výjevy. Všude spousta dětí a rodičů, jak na
nějaké školní akademii. U mixážního pultu jsem natrefil na Jitčina manžela
Pavla s mocným nazdar a pak zahlédl dalšího Pavla, též spolužáka z libeňského
gymplu, který s manželkou a dětmi patří též do Krče. Objevila se i Veronika a
na galerii jsem byl upozorněn na Lucii. Možná se objeví i Ivana a Petr. Vypadá
to na takový minigymplácký sraz.
Vyfoť mi ještě tyhle perníčky, ve spěchu a jemném stressu
žádá Jitka. Divadlo už mělo premiéru o vánocích, ale to jsem se věnoval své
konstelační spiritualitě a nemohl jsem přijít. Mezitím jsem si ale pořídil nový
objektiv a blesk, takže to bylo ku prospěchu. Po krátké úvodní modlitbě a písničce
nastupují děti v bílých heboučkých oblečcích oveček. Tématem jsou ztráty a
nálezy zatoulaných ovcí, mincí a ve skutečnosti lidí. Kdo zná ví, kdo nezná,
třeba si najde. Snažím se při focení nezaclánět, někdy zprava, někdy zleva,
někdy na bobku, či ze země, hlavně aby mi moc při dřepu nelezla čárka z texasek
pod trikem. To se do tohoto sboru moc nehodí. Bohaté Vinohrady jsou patrné i
zde. Jádro sboru tvoři střední vyšší třída doktorů, manažerů a úspěšných
podnikatelů, jen tak dle vzhledu, oblečení. Divadlo probíhá pěkně, malé děti
vědí a někdy se roztomile samy zatoulají, i ty starší v rolích andělů na úřadě
nebeských ztrát a nálezů. Napadá mě film Andělé všedního dne z nedalekých
Nuslí. Divadlo formují profíci, Jitčini kluci dvojčata v rolích pasáčků i
žebráků. Sleduju tu genetickou moudrost přírody svých spolužáků a jejich
protějšků, jak je v dětech vidět variabilně obojí rodič a přitom vzniká
originální život.
Po divadle je pauzička, kdy část herců odchází. Váhám zda má
mise též neskončila, ale říkám si, vstal si v sobotu tak brzo, počkej si tu na
bohoslužbu. Moje intuice mne nezklamala, je to zajímavá podívaná. Místo kříže
či kalicha je na zdi vertikálně napsáno Ježíš. Bohoslužbu moderují dva
pubescenti ve volných košilích na bezdrátové mikrofony. Pak nastupuje song
servis. Tedy velebení Hospodina formou českého mainstreamového gospelu. Vzadu
někdy lehce extatičtí rodiče, ženy s pečlivým makeupem a ve svátečních šatech,
v první řadě děti předškolní až lehce školní. Tí víceškolní s rodiči vzadu.
Dítka zpívají obuta do lakýrek, oděna do sukýnek či oblečků s motýlem. Říkám
si, že pro mne je bližší dospělá a hlubší spiritualita. Toto zavání lehkým
vymýváním mozků. Nakonec ale pragmaticky vzato je lepší mít v hlavě řád a víru,
než tápat a fetovat. Jsem shovívavý. Něco málo promítání na plátno s lehce
stravitelnými evangelizačními písněmi dělá vhodnou a citlivou formou i můj
farář Roman. Evangelizace druhých není sice má parketa, ale jsem tomu otevřený.
Moje cesta je jiná.
Kazatel Michal je mi zprvu lehce nesympatický, cítím z nej
amerického telekazatele, ale rád svůj dojem opravuji, když ve fialové kravatě s
bílými puntíky lidsky hovoří a inteligentně filozofuje na téma ztrát a nálezů v
životě. Třeba na vlastním příkladu jak se lidé sobě mohou odcizit. Vše jako
apel na tmelení rodiny, která je tu hlavně pro děti. Vidím v konstelacích často
ty žalostné konsekvence, když tomu tak není. Hlavně ale ať to život přináší
opravdově, bez přetvářky a vzniku rodinných tabu. Ta pak tvoří bludný ledovec
pod hladinou. Závěrem přímluvná modlitba. Michal má roztažené ruce a prsty u
sebe do tří proudů skoro jak Arnold v Total Recall, možná symbolizace tří
směrů, jako svaté trojice. Betonové překlady z mého úhlu pohledu vykrajují do
okna kaple božský trojúhelník přeťatý křížem. Ach ty podprahovky od matrixu,
mám vás tak rád.
Následují obědy, překvapilo mne, že vinohradský sbor nehostí
sbor krčský, který odjíždí na svou hostinu agapé domů. Chystají se stolečky pro
děti a dospělé. Odcházím do nedaleké indické vývařovny, kde jsem si na talíř
naložil hromadu vegetariánských pokrmů. To mne s nevyspáním totálně skolilo.
Jdu na metro, naštěstí A, protože C nejezdí. Pak bus a rovnou do postele.
Prospal jsem zbytek dne. Ještě poslední teple žlutý nátěr na skříni než začnu
nanášet umění. Mám posvěcení od Hynka, že mohu využít jeho osobní motiv, který
mu taky přišel jako vnuknutí. Držte mi palce.
Martin 21.2.16
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)