neděle 25. prosince 2016

Účtenkový Spasitel

Letošní vánoce jsem se pokusil vzhledem k rodinné situaci víceméně vytěsnit. Dohodl jsem se jen s tátou na štědrovečerní večeři. Nějaká nekaprovitá ryba a kaše. To zvládnu v pohodě. Nicméně navštívit jeden z chrámů spotřeby se mi tak nějak přičilo a věnoval jsem se spíš stavu duše než těla. Došlo však na lámání chleba a skorem bych řekl, že nebylo příslovečné. Plán byl tak nějak v podvečer Štědrého dne nakoupit něco sucharů a mraženou rybu v Kauflandu a nějak se s tím popasovat. Ještě že je facebook, něco mě táhlo před odjezdem s kamarádovýma přestěhovanýma krabicema to ještě rychle proletět a narazil jsem na informaci, že dle nového zákona se krámy dnes zavírají už v poledne a na tři dny dopředu. To jsem zjistil v 10:10. Podařilo se mi nastartovat auto, naložit krabice a hurá do Podbaby. Parkoviště téměř plné, v krámě jak v úle. Beru jen na ostrohu ležící pomela a pádím do mely za rybou, do druhé ruky olivový olej, který mi po roce došel. Arabové už vylejvaj vodu s posledními kousky ledu od čerstvých ryb. Tak do mražáku, tam lososa ještě maj. A taky něco chleba, přežít tenhleten zákonem stanovený Armageddon. Chleba, sýrů, jogurtů překvapivě plné regály. Do toho tlampač na přecpaný obchod co pět minut se zvyšující se urgencí v hlase melduje vzkaz velkého bratra, že se zavírá už v 11:30, protože žádná účtenka nesmí být vydána po 12:00. Překročení se rovná popravě komandem EET velitele, který dnes nosí svetr se sobem a svým poddaným říká čau. O změně zákona se dověděli i vietnamci a tak s Petrou Janů stojíme ve frontě na zaplacení, zatímco oni ládují po paletách nákupní vozíky. Jak to tak v Česku bývá, zákon není pro všechny. Je v něm i výjimka na výjimečný stav. Já bych se nebál ji dnes použít. Tak vítejte ve vánocích, kde na regálech osychá chleba a kysnou jogurty pro ty, kteří netuší, že právě zavíráme bránu pro klid a mír a vymoženosti odborových vůdců, kterým se narodil účtenkový spasitel.

sobota 15. října 2016

Informační šikana

Vyjíždím v Roztokách od Alberta na hlavní díky tomu, že na náměstí dává šedivé autíčko přednost chodcům. Vidím ho tak nějak napůl, má totiž v šedivém počasí zhasnutá světla. Po osmi kilometrech mě v Dejvicích šedivák dojíždí. Stále zhasnutý. Vidí mě vůbec? Jak je blízko, poznávám roztockého souseda, třebaže značka je pražská. Radši bych byl, kdyby nebyl tak nalepený. Auto zvolňuje a zůstává pozadu. Jak mu to dát vědět, že nesvítí? Úvaha cestou kolem Internacionálu, za kterým je na přechodu do rezidenční zástavby šikana s třicítkou. Hodím mu pak lísteček do schránky a napíšu na něj: Františku, nesvítíte! Za dvě sekundy po mně František projíždí šikanou a rozsvěcuje po 15 minutách jízdy. Kvantový přitahování miluju! A teď tu princeznu a půl království! :)

středa 20. července 2016

Nákup otce

Dnes v Kauflandu sympatický otec skoro čtyřicátník, sám, dvě roztomilé holčičky 3 a 1 rok, které se musely během placení vyběhat po krámě. Pak je ulovil, tak dováděly v košíku, zatímco on pobíral celý dlouhý pás do pěti trvanlivých tašek, které měl pečlivě poskládané a tetrisově ukládal nákup a tašky vršil na ucha košíku, protože uvnitř dováděly jeho divy. Všichni muži na to hleděli solidárně, jak pokladní muž, tak já za ním i opilec za mnou. Nikdo nehudroval, že to jde dlouho, všichni jsme cítili respekt. ‪#‎fathersday‬

neděle 3. července 2016

Křidýlko nebo stehýnko?

Asijské bistro jsem si dlouho v Roztokách přál, jen kvůli tomu nemusela lehnout má oblíbená hospůdka U krbu. A tak jsem po 18 letech mého výskytu v Roztokách zavítal poprvé do Zámecké pizzerie konečně zjistit, jak se věci mají. Oproti nedaleké Koruně mě nalákala denní nabídka kuřete s bramborem. Na úvod musím pochválit, že jídlo bylo chutné, čerstvé, správně upečené kuře, dobře uvařené brambory i pokud jde o skromnou oblohu. Servírování na talíři průměr. Jídlo, které nasytí a neurazí. Cenově s pivem 11° za 132 Kč je též adekvátní cena. Přesto mě mezi oči praštila řada věcí. Jednak mě nalákalo hned u vstupu pivo Tři sestry (vyvedené i s trojitým piktogramem), kdy zápis v růžové fixe nefiltrovaného piva rocku totéž potvrzoval rozlohou 2/3 reklamního interiérového zrcadla. Když jsem si ten skvost roku chtěl dát, servírka s děsem v očích mi sdělila, že ho nemá. Tak jsem si dal Kozla, stejně jsem ho chtěl na první dobrou. Snad jako cenu útěchy jsem si vytáhl trojstesterský podtácek a nefiltrovanost nahradil nápis na půllitru od Gambrinusu. Servírováno z tácu Rychtář v oblečení - tričko Holba, zástěra Unětický pivovar, jídelák v deskách Birell. Ve vlastnických strukturách českého pivovarnictví se sice ztrácím, ale nemyslím si, že toto je to pravé prosazování brandu spojených jihoafrických pivovaren. U kuřete jsem byl trošku překvapen, že jsem ho dostal i s krkem, ale nejsem vybíravý, i ten jsem obral. Majitel, či moudrý vesmír vytušil, že mám slabost pro řádová bratrstva a tak jsem jídlo dostal na osmibokém talíři Penzion Malta - i s křížovým emblémem. Než jídlo přišlo a pak když jsem dopíjel mi to nedalo v tomto duchu obhlídnout celý podnik. Vyštosované talíře na pizzu kousíček o mého stolu byly všechny (aspoň tato sada) otlučené. Nemám nic proti podnikům, které vzniknou sebráním různorodých stolů a židlí, pokud to někdo dokáže vkusně naaranžovat a akcentovat to, že to tam má být. Zde mi ale veškerý interiér přišel tak nějak skoupený ze skrachovalých hospod a nebo vetešnictví. Židle asi čtyř typů, aspoň že u každého stolu byly stejné. Čtyři nesourodé lustry různých dobových stylizací. Vícekrát propálená šňůra od vitrážové ledničky (kde se skvěly akorát slané tyčky), uražené dva rohové kachlíky hned na parapetu nad mojí hlavou, na kterých ležel zaprášený samorost z takové té části stromu, když se projevuje rakovina. Za mnou uvnitř interiéru otevřený bazének ze zlatými rybkami napájený vzduchovátkem z umulousané prodlužky a rozdvojky hned vedle na židli, kde visela i pruhovaná mikroténová igelitka s neznámým obsahem. Průsvitem jsem tipoval kus masa, ale za to ruku do ohně nedám. Spíš krmení pro rybičky by se do toho koutku tématicky hodilo. Kousíček opodál vedle pece na pizzu (s pozinkovaným trubním odtahem v části baru) nedovřené víčko od čalamády a hned vedle nakládané papriky, obojí obsypané solí. Stoly z části čtverečkovaný ubrus, to mi přišlo do pizzerky příhodné, z části se skleněnou deskou, brand jsem již nezkontroloval. Šlo by takto pokračovat v posouzení sbírek džbánků, kafemlýnků a dalších artefaktů v částečně roubenkovém, částečně jižansky oranžovém interiéru. Snad na závěr, poslední megafail mi přišly nakolmo zazděné drenážní cihlové trubní tvarovky. Jejich dekorativnost sporadického použití mi uniká. Nehodnotím část za barpultem a kuchyni, tam jsem jen letmo nahlídl pohledem a pár věcí spíše estetického rázu bych též mohl zmínit. V restauraci bylo kromě mě dalších 6 klientů, nedělní prázdninově ospalá atmosféra byla poklidná až přátelská, přesto jsem si odnesl zbytečnou pachuť. Majitel se očividně snaží produkovat dobré jídlo a pití, ale místu chybí jakýsi šmrnc či jen základní vytříbenost. Pokud je prvoplánem oběd ve vetešnictví, neměl bych nic proti (podnik by se asi nejmenoval Zámecká pizzerie, ale třeba Kafe v kufru, zde je to tak ale nějak napůl. Jediný dekorativní prvek hodnotím pozitivně a to jsou na míru dělané keramické držáky na příbory s názvem tohoto podniku (jakkoliv tyto skupinové držáky na příbory do stolovnictví nepatří). Relativně jednoduché a na všech stolech stejné. Majitel či kuchař, možná obojí v jednom se otáčel seč mu síly stačily, servírka slušná, ač od italského zámeckého podniku bych čekal trošku víc žáru a stylu, ale to mě neurazilo. Tak nevím, stačilo by málo a podnik by mohl mít lepší jméno. A myslím, že by to nestálo zas tolik peněz. Na jídlo sem určitě ještě zajdu, plánovaně strávit hezký večer nejspíše nikoliv.

neděle 8. května 2016

Den matek

Dnes mě to po dlouhé době táhlo k evangelíkům do Libně a tak jsem poslechl svou intuici. Roztocký vlak a metro mě přivedou do modlitebny až po první písničce a po uvítání od Silvie jsem zaujal pozici v zadní lavici. Farář Roman ohlašuje program, většina rodinek s dítkami jsou na víkendovce a tak zbývá jen ta moudřejší generace. Ohlášeny jsou též křtiny. Na ty dochází v průběhu bohoslužby. Maminka s chlapečkem a spřátelená rodina s kmotrem. Z prezentace v přední části u oltáře lze tušit nestandardní rodinné složení. Maminka s nekonečnou láskou a radostí chovající svého chlapečka v tento slavný den a o malinký kousek opodál stojící kmotr. Až mi hlavou bleskl příběh betlémský o narození Ježíška Marii doprovázené Josefem, kde otec dítěte byl taky takový obecenstvu nevysloveně nepřítomný, třebaže tehdá šlo o narození, nikoliv křtiny. Matka přející vše dobré pro svého syna, ten nejpevnější vztah vztahů. Syna, který s takovou podvědomou inteligencí svůj křest a vroucí přání své matky, nositelky jeho života, přijal. Hlavou mi prolétlo jaký život toho malého klučíka asi čeká. Zda mu přítomnost křesťanská bude na životní cestě těžkou zkouškou a nebo vyšlapanou pěšinkou. Spíše jeho civilní osud ho povede v jeho úkolech a snad se bude mít oč opřít.
Sám jsem vzpomínal na sebe jako malého hošíka v náručí své maminky. Maminky, které osud odpočítává poslední období, kdy již existence je jen vydestilované utrpení a náš společný svátek jako matky a syna je dozajista dnes ten poslední. Vytanuly mi střípky modlitby za předky: Vezmu to od Tebe všechno, se vším, co k tomu patří a za plnou cenu, kterou to Tebe stálo a kterou to stojí i mě. A něco z toho udělám, aby život nebyl marný. Ty dáváš a já přijímám. Milá maminko.
Martin Šanda 8.5.16

Příběh lahví

Nepatřím mezi velké pijáky piva. Se svým jedním až dvěma kousky týdně dramaticky ovlivňuji národní průměr neblahým směrem. Zároveň nepatřím mezi ty siláky, kteří vše, vyjma Plzně, nazývají limonádou. Ač tento pivovar jsem jako jediný sám též navštívil, mám radši jiné značky. Když už si domů kupuju, usadil jsem se poslední dobou staromilecky u lahví s historickým špuntem drátěněplastovým (za keramický originál), taky i proto, že někdy láhev znovuuzavírám k večernímu dopití. A tak se občas i u mne nashromáždí vedle mé lednice četa pěšáků, kteří žádají o výlet a nové naplnění. Mám na ně takovou pěknou tašku od mé dánské tetičky Tove. Vínová, s šesti přihrádkami. Na tašce je našitá hospodyňka. Dá se odhadnout, že taška má sloužit na půltucet lahví s dobrým mlíkem z přímořských pastvin, ale já v ní nosím vratné kousky. Přišel zas čas navštívit krám a odevzdat mou sbírku. Lahve s pimprdletem neberou všude a já nakupuju převážně v Kauflandu, tak jsem si to nachystal do auta, tašku opatřil uzlem, že ve středu večer na cestě domů tam sjedu. Ale večer padla únava a touha jet domů rovnou, tak milé lahvičky zůstaly v autě. Následující myšlenka na nadcházející čtvrtek služební jizerský byla, že lahve nechám v práci a vyzvednu v pátek na cestě domů. Jenomže co se nestalo. Jak tak couvám z boku k fakultě, abych naložil věci na cestu a třímám v ruce tašku s lahváčema, přichází paní děkanka. Nepřichází v úvahu, abych ji nepodržel dveře na kartu a magnet, zvláště, když telefonuje. Bohatě stačí mé odrané džíny, mě koordinátora návrhu EU projektu za bratru čtvrt miliardy, kterého podpořila u pana rektora. Nemohu somrovat s vraťákama a tak lahve končí pod sedačkou vzadu. Projely se mnou pod Ještědem, k nádržím, pod vrcholky jizerských hor, na rašeliniště na polské hranici, prodrkaly bezpočetné panelky... bez újmy na zdraví. Jsem opět v Praze a opět unaven, ale napodruhé je domů už nepovezu a tak končím v podbabské garáži autobusů MHD (s novou karmou parkoviště pro obchoďák). Lahve mám otevřené, aby se v nich neuhnízdila plíseň a po řádném vymytí mohly i vyschnout. Toť získaný imperativ od mého otce s duší laboranta. Požerák na butylky má tento krám v předsálí. Dva automaty nepodobné těm hospodským ruletám, však to znáte. Do otvoru s posuvným pásem dáte lahev, ona je oskenována, na displeji se přičte hodnota a za poslední lahví máčknete čudlík, vyleze lístek s čárovým kódem a jde se nakupovat. Takový je normální postup. U mašin nikdo není a tak vykládám dánskou tašku a zašpuntovávám ty hnědé figurky. První do tunelu, lup, 7 korun, výhra. Druhá, lup... coto, ummm, bzzz, ne é, tuto láhev nevedem. Zkouším třetí... pátou, šestou. Nic. Ani druhý automat je nebere. No to jsem blázen, zkouším pootočit, taky nic. Chce se mi zavolat na pana Svěráka na druhé části vratného tunelu, ať to tam zařídí. Nikdo tu nebyl a najednou za mnou nervozně postává fronta vracečů. Tak jdu na informace. Dívka v informacích, když jsem se jí ptal, řekla: ňáká jistě pude, zkoušejte to dál. Mezitím přichází sousedka s přítelem. Dělám, že je nevidím, ve frontě kverulujících socek u infopultu s vozíkem naplněným pouze pěti alkáčema neb přes tmavé obsah vidět není. Na radu je mám zavřít, ale to vy vlastně máte, prostě nevím, dí uniformovaná slečna. Místní opilec radí přetlačovačku s pásem. To tak ještě. Holka od pultu volá směnovou. Ta s tatuáží hvězd na šíji jde mé flašky odzkoušet. Je ve mně malá dušička. Co když jí to půjde? Budu za debila. Naštěstí neee, bzzz, hmmm, vyzvráceno, neberem. Tak vláčí lahve bočním vchodem do továrny na vratné zboží a přichází zpět. Vidím vinětu Bezlepkový? Ten jsem ale nekupoval? Ahá, má odzkoušené tutovky, které tunel ošálit dokážou. Podaří se jen u tří. Tak to máme už dva lístečky. Na 7 a 21 Kč. Zase výměna. Další dvě. Podaří je ještě až na dvakrát zpoza skleněného království a já vítězoslavně kráčím do krámu se čtyřmi lístky na šest lahví. Váhám zda po této zkušenosti mám jít vůbec po pivu. Ale přeci ne, nenechám se zastrašit nějakým umazaným automatem, který vyčistili a on vidí až moc dobře. Beru Jantarový, Černý a Sváteční ležák. Jen tři, abych rozbil kletbu šestky. Do tří prázdných polí nakupují řapíkatý celer, šerý rajčátka, sýry a uzené ryby. Čekám co bude u kasy, pokladní Inna s modrými nehty rozmlouvá s předchozím zákazníkem jak měla doma špatný den. No nazdar! A teď ještě mé atomizované lístky na lahve. Skenuje, proškrtává a píše si na obálku dvakrát 21. Tuplované voko bere, je to konečně za mnou! V digitální době, sčot pro vyvážení peněz kódovanými papírky na obálku s termopáskama. Tak hezký večer přeju. Doma již spokojený nad nadívanými žampiony, zelenými a černými olivami se sýrem a taky tuctíkem norimberských párečků. K nim je nejlepší Bohemian Ale. Ale to je řádná palba, s osmi procenty alkoholů je to skoro víno. Staňo, ty vrahu!!!, pomnu zvolání mého kmotra Petra. Příště ověřím neurální síť karuselu místní rezidentury Alberta. Nebojte, dám zas vědět.
Tak na zdraví
Martin 6.5.16

neděle 1. května 2016

Zlomené kolo

Po úspěchu minulé neděle v Braníku v dřeveném kostelíku s kalichem jsem pojal touhu se tam kouknout znovu, jenže světa běh tomu chtěl jinak. Už tak jsem si naplánoval pozdní příjezd do Přístaviště a i do něj mi hodila vidle výluka na roztocké trati a tedy i újezd dvou po sobě jedoucích branických tramvají od Masaryčky. Přijít na představení v půlce už moc smysl nemá a tak jsem si řekl, že se cournu přes město a pojedu do azylu své práce. Cestou ke Staromáku jsem pojal myšlenku nakouknout buď do Týna a nebo kališnického Mikuláše. Ostatně i můj stejnojmenný křestní farář místo destiček někdy obléká i červený kalíšek na svou ekumenickou duši. Kostel s velkým křišťálovým, lehce pravoslavným lustrem s křížem vypadal zas majestátně. Bohoslužbu vedla mladičká farářka čistá jak lilie s bílým mikrofonem a přenádherným zpěvem. Bohoslužba byla více zážitková, liturgická, než bouře myšlenek z úst kacířských. Viděl jsem tu Marii Magdalénu jak jí čistota stéká do kalicha na hrudi. Pěkný to zážitek. Ale slovům jsem nevěnoval velkou pozornost, neb se mi od rána dral na mysl prapodivný příběh.
Viktoriánská Anglie. Jmenuji se John. Jsem podkoním na hrabství Berkshire. My lady, které sloužím, je Margret z Readingu, panství zdědila teprve nedávno po svém zesnulém otci. Občas navštěvuje své příbuzné na hradě Warwick. Je to drahný kus cesty, který nám trvá v kočáře celý den od brzkého rána do pozdního večera. Před Velikonoci jsou dny ještě poměrně krátké, i toho pro mě osudného roku 1853, kdy mě opustila má milovaná Gladys a na cestu k Pánu s sebou vzala i novorozeňátko, holčičku, kterému jsme chtěli dát jméno Hanah. Byť by to bylo jen na chvíli, obě jsou součástí mého srdce napořád. Zůstala mi jen malinká prvorozená Elisabeth, pětileté děvčátko se světlouce rusými vlásky. Často cestuji a tak jí nechávám na zámku u zámecké chůvy Marion, dny se pro mě staly jen šedým tokem času. Mým úkolem je starost o chov plnokrevníků, to mi dává jakýs takýs smysl života. Jezdím po celé střední Anglii a vybírám z toho nejlepšího, co je k mání. Někdy chce sama paní vidět vybraného hřebce, než se uskuteční obchod. Je tomu tak i nyní. Jedeme do vyhlášené stáje ve Stratfordu. Cesta je to náročná, ale pěkná. Vede přes mé milované Cotswolds, vlnitý hřeben skal s domečky ze štípané opuky. Za Chipping Nortonem cesta prudce stoupá a za nedlouho jsme na pláni. Tento jarní den je sychravý a mlhu prořezává jen křik krkavců. Přibližujeme se k místu s kameny, prazvláštní to bod ten Rollright. Chodil jsem sem už jako malý kluk, když jsem býval na prázdninách u svého dědy Colina v Long Comptonu. Ten mi vyprávěl hrůzostrašné báje o tom jak se pokusili kameny odtáhnout šestispřežím do údolí a koně při tom zdechly a kameny se znovu objevily na kopci, nebo jak zde tudy táhl král s proroctvím vládce celé Anglie, kterému zastoupila cestu čarodějnice. V šarvátce s ní nechala krále i celé jeho vojsko zkamenět. Toto místo projíždím s velkou pokorou. I koně jsou zde nesví. V tu se jeden splaší, strhne vůz z cesty a levé kolo se zapříčí mezi dva ostré kameny a obruč se ohne. Co se stalo Johne?, slyším z kočáru hlas paní. My lady, měli jsme nehodu, kůň se splašil a kolo kočáru se rozbilo. Zkusíme dojet dolů do vesnice, aby se na to kovář mohl podívat. Samotnou ji tu přece nemohu nechat a jít hledat pomoc, ale drkavá jízda taky není dobré řešení. Jiná možnost ale není. Místního kováře Jima dobře znám, je to bratranec od mé tety. Měls velké štěstí, že ta obruč nepraskla, radši Ti na to kolo dám novou a tuhle si tu necháme a překováme. Ač je Jim zručný chlapík oprava trvala více jak dvě hodiny, zatímco se paní Margret projíždí na klidnějším z koní místními lučinami. Na koni se ona nosit umí, jezdí pěkně, šlechetně. My lady, už se připozdívá, k Avoně to již dnes nestihneme, ale znám dobré místo na přespání v nedalekém Shipston on Stour u Bílého medvěda, i tam dobře vaří, poslední rok jim tám pomáhá chlapec z Bengálu. Margret přemýšlí, moc se jí to nepozdává, nějaký zájezdní hostinec? Ten můj podkoní není špatný člověk, ale nezná vybrané způsoby. Já přece nemůžu jíst s čeládkou v nějaké hospodě nějaké vesnické jídlo a kdovíco tam dělá nějaký mouřenín, ještě mě uhrane. Dobrá tedy, ale přespím na faře, zařídíš to, dí ona. A jídlo nejdřív musím vidět, abych si mohla vybrat. V Shipstonu jsme za další hodinu jízdy a u Medvěda to pěkně hučí. Místní jídlo je vyhlášené, sjíždí se sem i smetánka z nedalekých usedlostí. Margret váhá. Kdyby se tak mohla zeptat toho zchudlého šlechtice Roberta, který se jí předloni dvořil. Ten tohle místo určitě zná, moc peněz na opravdový zámecký život stejně nemá. Ale je moc pozdě mu posílat depeši. Je potřeba se rozhodnout. No tak dobře, přineste mi na faru tohleto kuře s tou žlutou omáčkou. Vijayi, slyšels, volá na něj hospodská. Až to bude, tak tady ten košík odneseš panu pastorovi. Ano paní, jak si přejete. Usedám do kouta hospody, která se pomalu prázdní k noční hodině. Byl to těžký den a zas ty tajemné kameny. Mám tam vždy husí kůži a běhá mě mráz až do konečků prstů. Jako by tam byl zakletý ten králův duch i jeho celého vojska. Můj pane, budete si přát taky pokoj? ptá se mě ten snědý chlapec. Jmenuji se John, nejsem tvůj pán, přespím u koní a ty se jmenuješ jakže? Jsem Vijay, to po anglicku znamená Victor. Dávám mu ruku na pusu, takové rouhání, aby se tenhle kdovíjak zbloudilý otrok jmenoval jako naše nejvyšší Jasnost, Královna Anglie. To už nikdy neříkej, budu ti říkat Jay. Ano pane. Jay a John. A jak si se sem dostal a odkud vlastně jsi? Jsem z Kharagpuru. Cože? Kde to je? To je, pane, pět dní chůze za zapadajícím sluncem od Kalkuty ve východním Bengalu. Jsem sirotek a jednoho dne ještě jako malého chlapce si mne vybral bílý muž tady od vás, který za mě sirotčinci dal peníze a odvezl si mne s sebou. Jenže naše loď ztroskotala a už jsem svého pána neviděl. Moje tělo vyhodily vlny v Kérale. Tam jsem dospěl a dělal co se dalo, taky obstarával práce u stánku s jídlem a pomáhal v ašramu, to je jako klášter u vás. Ale můj guru měl vidění, že mě čeká velká cesta světem. Tak jsem se s lodí, co dováží čaj a vanilku, dostal do Anglie, jako lodní kuchař, povídá spěšně Jay.... Úplně mě ten příběh pohltil, až jsem zapomněl na své trápení. A co ty Johne? Vytrhl mne z přemýšlení ten mládenec. Jsi nějaký smutný? To víš, žena mi zemřela i s děťátkem... To bylo jediné? Ne mám ještě malou dcerušku, ale nemůžu jí vozit na cesty, až povyroste. Zas mě to připomenutí tlačí tvář do dlaní. Pane Bože, proč si mě opustil? Dávám se do žalostného pláče. V tom si všimnu čehosi na jeho čele. A co to máš vlastně na čele tam uprostřed za špínu?, ptám se Jaye. To je místo pro třetí oko. Jakéže třetí oko?, máme jen dvě oči, ku obrazu Božímu, dím na to. U nás, Johne, nás naši guru učí, že vnímáme nejen zrakem, sluchem a dalšími smysly, ale i intuicí. Guru?... to je něco jako váš pastor. Tak vnímáme vůli Krišny, můžeš si myslet třeba na Krista, jestli ti to pomůže. Se svou ženou a dcerkou se ještě shledáš v nekonečném kole života. To je teď zlomené, ale přijde čas a opraví se. Chce to jen čas. Na druhý den vyzvedávám mou paní na faře. To jídlo bylo dobré, vyřiď hostinské ať toho kuchaře pošle k nám na zámek i s jeho kořením, chci poznat, co do toho dává. A až se vrátíme, přiveď svou dcerku, Eliška, že? Dám ji své dětské šaty.

Martin Šanda 1.5.2016

neděle 24. dubna 2016

Lízátko před obědem

V rámci mého evangelického volného radikalismu a neukotvenosti jsem se jal dnes se svým moravským bratříkem kmotrem navštívit sbor ukotvený v přístavišti branickém. Ledabyle jsem četl webovky a tak až na místě zjistil, že nebude kázat místní evangelický Jimi Hendrix, ale na místě jsem natrefil na Mikulášova učně, laického Khamoro kazatele Pavla. A nelitovali jsme. Představení to bylo velmi netradiční. Šlo z něj zpoznat starozákonní přípravu od svého učitele, zapálení pro víru, ke které se propracoval vlastním nelehkým osudem vícenásobného handikepu v porovnání se studovanými muži teologických fakult. Jeho kázací předkrm, že Bůh má s námi jiné záměry, než si my myslíme a vykládáme, předvedený na tom, že dítě chce teď hned lízátko, jenž mu Rodič, vědoucí nadcházejícího oběda, zakáže, bylo geniálně zhuštěné do biblické mikrotečky. Poté byly děti (vytržené od osudů svých lízátek) odvedeny do nedělní školy a začal hlavní program šoupání deuteronomiem v tabletu a zalévání pařezu čekajícího na rašící proutek, který se tedy podařil jen Nastěnce v Mrazíkovi. Vida ten pravoslavný disent, člověk se vždy novému přiučí. Architekt Vávra tento výjev zpola sklepácký a zpola montypythonovský sledoval se směsicí údivu i vnitřního zaujetí teatrální performance hustých ač nespojitých myšlenek. I místni pospolitost potomků vorařů, ledařů a podolských intelektuálů sledovala vystoupení s neskrývanou směsicí zaujetí i pochyb. U čtení novozákonního mám standardně mrazení, dnes to bylo i u hesel v hebrejštině. Díky Bohu za tento neobvyklý zážitek pod skalou prokutanou permoníky. Kdoví co za záměr chystá Bůh pro nás. Pro kamaráda, který nás de facto před 20 lety seznámil s mým kmotříkem si nejsme jisti. Probrali jsme to vše co nás čeká a nemine u kulajdy na plovárně a pak ještě v kafírně za vodárnou u stolku ze starých rozbitých hodin, nařízených námi na za pět minut dvanáct. Mïmochodem příjemný zastrčený podnik v rezidenční čtvrti ten Cheecup. Pak už jen procházka pod vyšehradskou skalou, Motolské zastavení u maminky na umělé výživě a moje výživa špenátu s koriandrem v indické provozovně s výhledem na Dejvické nádraží. Zbytek dne jsem se věnoval antivirotické meditaci ve fázi alfavln. Byl to dnes pěkný jarní studeně břitký aprílový den. I nějaká ta vločka padla.

pondělí 4. dubna 2016

Unavené jaro

Jsem na Jizerkách, na posledních pracovních hydrologických běžkách této sezóny. Je pošmourno, asfalt k Šámalce je už odtátý. Běžkařská stopa ještě drží, udusaná pojezdy rolb. Nyní již žádná neprojede, nestojí to za to. Zvadlý sníh prokvetlý jehličím a ledem unaveně odtává a semtam chlístne na asfalt vlnu. Nad cestou se válí mlha do prvního patra. Semtam ji prořízne zbloudilý běžkař odepínající lyže na trávě. Mží. V lese u výzkumné stanice se cpu cizrnovou kaší z plastového kyblíku. Pozoruje mě kuna. Zima byla asi přeci jen tuhá, její kožíšek je pěkně huňatý. Větří něco neznámého, to bude asi ten česnek, vítr jde ode mě. Kvíčaly kvičí na vrcholcích smrků, že jaro je tu co nevidět. Pod stromy už skapalo a sníh tam není, v okolí jak kde, tráva je mokrá. Na Šámalce ani noha. Znuděná servírka kouří před vraty. Zábavu zprostředkovává zásilka norských filet. Zimní parkovací závora ční do nebe, za tohle by stejně nikdo neplatil. Odjíždím, stále prší. Jak tady na severu může někdo souvisle žít? Obdivuju. Světlo se mi dere přes sklo auta až tradičně u Turnova. V Praze před rektorátem kvetou mišpule a jablíčka. I přes pronikavé slunce se mě drží ta nostalgie pozdní zimy s unavujícím zdlouhavým koncem. Myslím na duben.
Martin Šanda 31.3.16

pondělí 28. března 2016

Křesťanský rok

Rok se s rokem sešel a já sedím znovu v tajemném kruhu svatomartinské vigílie a než to vše začne, pohledem do pomyslného středu podlahy, vzpomínám, jak jsem zde vloni klečel a Mikuláš Křtitel mi lil mojí svatoanglickou vodu z Glastonburské studny grálu na hlavu. Dnes je situace o poznání civilnější. Za ten rok jsem obkroužil mnohé evangelické modlitebny a kostelíky, hodně v Libni, něco v Dejvicích, taky venkovská Chotiněves a Beroun, velmi Sv. Martin ve Zdi, místo, kde se cítím nejlépe. Vlastně Bůh, Prozřetelnost, Osud, Systém, Matrix, jedno jak to nazveme, tomu chtěl, že jsem v bdělém stavu o vigíliích setrvával i roky předešlé. V autě na odpočívce pod Soluní po bizarní mši v Cyrilometodějském kostele u zálivu a taky ve spacáku v rohu benáteckého letiště předpředloni.
Úplně jsem zapomněl, že vigílie začíná ohníčkem před kostelem. Nevím čím dřívka podpaloval Mikuláš letos, ale vloni cosi říkal, že Kostnické Jiskry dobře hoří. Lid plebejský na večerní vycházce z pijáckých klubů divně okukuje ten hlouček bláznů, které na plechu, kde by se spíš měl péct bábovkový beránek, fascinuje pyromanský kousek. Mikuláš od třísky připaluje Lence velkou svíci a po chvíli se zase scházíme v kruhu uvnitř. Malé svíčky se připalují jedna od druhé a kostelíček postupně ožívá světlem až skoro spikleneckého bratrstva. Je tu i farář Michal, zas v tom taláru se zeleným všívaným křížem maltézských tvarů a též zelenou stuhou a křížovým odznakem na krku. To dodává sešlosti další magický prvek. Mikuláš mi strčil do ruky spiklenecky papír, že budu taky jako jiní číst, do jím naplánovaného dramatu. Líbí se mi na něm, že jeho bohoslužby nejsou devótní, ale spíš starozákonní psychologickofilozofická dramata, která pak chytře vrcholí do novozákonní úlevnosti. Čtu jako sedmý Danielovo proroctví o králi Nebúkadnesarovi, pompézním despotovi, kterého přetočili tři Judeici na pravou víru svým nezahořením v peci. Dostal jsem správný text, který mi sedí. Do toho se na zeď kostela promítají biblické, především starozákonní obrazy, pod kterými Michal s Lenkou řídí zpívání a čtení. Z mé křestní party tu vyjma Mikuláše a Michala letos nikdo není.  Ani já nemá své modré triko ale černé s červenými uhlíky z reprodukce akademické malířky Blanky. Fascinuje mne ten moment, jak odhořívající tužkové svíčky jsou shromážděny v hrnku s pískem obaleném ve staniolu a poté co je tam celý kostel nastrká, vzniká taková mohutná pochodeň ozařující ortoxně ikonicky aurální taizácký kříž. Taizácké mantry ať už v Martinu, nebo Libni považuju pro sebe za nejniternější kontemplaci v křesťanském módu během roku. Posléze na písku vznikne souvislá vrstva vosku, ve které plápolá pár zbývajících knotů. Vigílie má i jinou zážitkovou fázi, individuálně poutní. Na kartičku srdíčka (ne pouťový tvar, ale pěkně anatomicky vyvedeno jak od Jesénia), se píšou přání, pak si člověk řekne modlitbičku a přání vyslyší nedaleká skartovačka, celé to v kryptě, taková minizeď nářků. Následuje dívání se na sebe v zrcadle, navlékání korálků za uvědomění si našich pomocí druhým a druhých, revize křtu z plastového umyvadla a pomazání a požehnání od Michala v rytířsky zeleném. Následuje večeření chleba života a pití z kalicha spásy, tentokrát obojí koluje z ruky do ruky samostatně bez farářů, je to snad ještě autentičtější bez náznaku jakékoliv instituce, posilující bratrský prvek. Po otčenáši a závěrečné písni rovnáme kostel na zítřejší další shromáždění a cestou ještě rozprávím s Mikulášem a vezu ho na berounský vlak.
Lehce bilancuji cestou domů, co mi tento křesťanský rok dal. S některými křesťany jsem se poměrně brzy rozešel, ale mnohé rozumně napojené na vesmírnou pravdu jsem se naopak našel. Spíše než disputace nad manou nebeskou mi byla bližší logistická pomoc při zateplení kaple, aby stavba byla řádně provedena a dotace spěšně vyplacena. Záhy, máchajíc si nohy necelý měsíc po křtu v prameni Jordánu to byla Eva s židovskou karmou, v životě jsem doposud neuviděl tak svou věrnou kopii, jak černobílý jin jan. Loňský rok mi taky zásadně ovlivnil kurz systemických konstelací, kde jsem byl snad i jediným praktikujícím křesťanem, ale celé to bylo o Božím systému a jeho respektování všemi zúčastněnými. Víc jsem si na Boha nesáhl v žádném kostele. Vzpomínám na moment s Danou, kdy jsem ji držel za ruku a říkal v karlínském chrámu chrámů otčenáš na její uklidnění. I jsem si tam často chodil pro podporu, aby mi chodily koučovací nápady. V konstelacích jsem i uviděl svůj průvodcovský úkol, světlo a povahu mé řádové templářské duše, stejně tak jako příběhy mé vnitřní integrity, kázně, archetypů, ale i rodiny a obcházející smrti. Toto zviditelnění bylo pro pochopení božího řádu pro mne zásadní. Dost možná více než bohoslužby, ale i tam často cítím uvolnění a odevzdání. A pokaždé, když se čte z Bible mám husinu a není to vůbec tím, že to čte studovaný farář, nabíhá mi to i u libovolného laika. Asi to mám holt ze dřív vše obsažené ve své DNA. Tenhle stejný pocit jsem měl i v Izraeli, kde si říkám u Svaté Sepulchry, byv ztracený na Via Dolorosa, nakonec ty arabské domečky tu taky byly jinak. Když jsem tu byl na návštěvě posledně, byl tu takový kopeček a ten megalomanský ortodoxní barák tu ještě nestál a taky ty olivy v Getsemanech vypadaly jinak. Ponejvíc mě dostal do slz klášter v Mar Sabě, to je na samostatné povídání, můj příběh tam u ženské věže. Dalším krůčkem koherence bylo přidání se do Studia Osm alternativních metod kde tu koučuju, tu konsteluju, obojí systemicky. Určitá znamínka se objevila i tam mezi věcmi a lidmi, že jsem na správné cestě.
Velkým vstupem Prozřetelnosti bylo zprvu nic nevypovídající setkání s Gábinou. V koučovacím rozhovoru mluvila cosi o psaní nějaké hry, což znělo maličko tajemně. Vyklubali se z toho Albigenští, kataři a heretici a spolu s jejím Tomášem velmi propracovaná psychologická hra formou larpu. Měl jsem tu čest toto sledovat tři víkendy, z toho dva těsně předvigilní, přes objektiv, kde mi občas tekly slzy vzteku u Dominikánů, slzy dojetí u Templářů či jen kontemplativního zpívání v kostele, zasazené do jižní Francie středověku, sehrané v novověku hradu Lipnice.
Posledním vstupem shora bylo včerejší seznámení se s holandským heretikem Keesem, kterého omylem pokřtili v Lurdách. Je velmi senzibilní a vypráví mi o Ježíši jako východním léčiteli a inkarnaci dalajlámy, obloženého v hrobu léčivými rostlinami, aby se jeho hybernované tělo rychle zmátořilo. Prostě megahereze. To že u toho mám husí kůži, považuju za lakmusový papírek, jako všechny ty příhody výše zmíněné.
A hlavně jsem rád, že tomu čemu věřím mi nikdo nemůže vzít a ani se to neděje. Nikdo mě  nemučí, nepálí, nevězní ani nenutí podepisovat antichartu. Vše je zpovědí vlastního srdce na cestě hledání. Doba je vrcholně svobodná. Doufejme, že i zůstane. Kdoví jaký je Boží plán dalších zkoušek pro naše duše.

Martin Jan Šanda 27.3.16

neděle 21. února 2016

Zatoulaný beránek

Včera byl pro mne zas nový zážitkový den na cestě spirituality. Poté co jsem předvčerem probral úspěšně nasměrovné feng shui úpravy ve svém bytě pro můj archetyp země s kovem se svou východní vědmou, jsem byl povolán pofotit jedno biblické divadlo u Adventistů, kde jsem již se sklíčkem řádil před rokem. Krčský sbor mé dávné spolužačky Jitky dnes hostoval ve spřáteleném prostředí Vinohrad. Ač jsem byl do dlouhé noci puzen neodkladnými úpravami svého terapeutického webu, vstal jsem na čas a všechna doprava jela, takže jsem naproti Asklepionu do honosné Londýnské, vypadající jako ulice kolem Kensingtonu, dorazil na čas. Místo v domě Adventistů mě překvapilo moderností a prostorností vestavěné kaple ve vnitrobloku s atriem a ve dřevě vyvedenými biblickými výjevy. Všude spousta dětí a rodičů, jak na nějaké školní akademii. U mixážního pultu jsem natrefil na Jitčina manžela Pavla s mocným nazdar a pak zahlédl dalšího Pavla, též spolužáka z libeňského gymplu, který s manželkou a dětmi patří též do Krče. Objevila se i Veronika a na galerii jsem byl upozorněn na Lucii. Možná se objeví i Ivana a Petr. Vypadá to na takový minigymplácký sraz.
Vyfoť mi ještě tyhle perníčky, ve spěchu a jemném stressu žádá Jitka. Divadlo už mělo premiéru o vánocích, ale to jsem se věnoval své konstelační spiritualitě a nemohl jsem přijít. Mezitím jsem si ale pořídil nový objektiv a blesk, takže to bylo ku prospěchu. Po krátké úvodní modlitbě a písničce nastupují děti v bílých heboučkých oblečcích oveček. Tématem jsou ztráty a nálezy zatoulaných ovcí, mincí a ve skutečnosti lidí. Kdo zná ví, kdo nezná, třeba si najde. Snažím se při focení nezaclánět, někdy zprava, někdy zleva, někdy na bobku, či ze země, hlavně aby mi moc při dřepu nelezla čárka z texasek pod trikem. To se do tohoto sboru moc nehodí. Bohaté Vinohrady jsou patrné i zde. Jádro sboru tvoři střední vyšší třída doktorů, manažerů a úspěšných podnikatelů, jen tak dle vzhledu, oblečení. Divadlo probíhá pěkně, malé děti vědí a někdy se roztomile samy zatoulají, i ty starší v rolích andělů na úřadě nebeských ztrát a nálezů. Napadá mě film Andělé všedního dne z nedalekých Nuslí. Divadlo formují profíci, Jitčini kluci dvojčata v rolích pasáčků i žebráků. Sleduju tu genetickou moudrost přírody svých spolužáků a jejich protějšků, jak je v dětech vidět variabilně obojí rodič a přitom vzniká originální život.
Po divadle je pauzička, kdy část herců odchází. Váhám zda má mise též neskončila, ale říkám si, vstal si v sobotu tak brzo, počkej si tu na bohoslužbu. Moje intuice mne nezklamala, je to zajímavá podívaná. Místo kříže či kalicha je na zdi vertikálně napsáno Ježíš. Bohoslužbu moderují dva pubescenti ve volných košilích na bezdrátové mikrofony. Pak nastupuje song servis. Tedy velebení Hospodina formou českého mainstreamového gospelu. Vzadu někdy lehce extatičtí rodiče, ženy s pečlivým makeupem a ve svátečních šatech, v první řadě děti předškolní až lehce školní. Tí víceškolní s rodiči vzadu. Dítka zpívají obuta do lakýrek, oděna do sukýnek či oblečků s motýlem. Říkám si, že pro mne je bližší dospělá a hlubší spiritualita. Toto zavání lehkým vymýváním mozků. Nakonec ale pragmaticky vzato je lepší mít v hlavě řád a víru, než tápat a fetovat. Jsem shovívavý. Něco málo promítání na plátno s lehce stravitelnými evangelizačními písněmi dělá vhodnou a citlivou formou i můj farář Roman. Evangelizace druhých není sice má parketa, ale jsem tomu otevřený. Moje cesta je jiná.
Kazatel Michal je mi zprvu lehce nesympatický, cítím z nej amerického telekazatele, ale rád svůj dojem opravuji, když ve fialové kravatě s bílými puntíky lidsky hovoří a inteligentně filozofuje na téma ztrát a nálezů v životě. Třeba na vlastním příkladu jak se lidé sobě mohou odcizit. Vše jako apel na tmelení rodiny, která je tu hlavně pro děti. Vidím v konstelacích často ty žalostné konsekvence, když tomu tak není. Hlavně ale ať to život přináší opravdově, bez přetvářky a vzniku rodinných tabu. Ta pak tvoří bludný ledovec pod hladinou. Závěrem přímluvná modlitba. Michal má roztažené ruce a prsty u sebe do tří proudů skoro jak Arnold v Total Recall, možná symbolizace tří směrů, jako svaté trojice. Betonové překlady z mého úhlu pohledu vykrajují do okna kaple božský trojúhelník přeťatý křížem. Ach ty podprahovky od matrixu, mám vás tak rád.
Následují obědy, překvapilo mne, že vinohradský sbor nehostí sbor krčský, který odjíždí na svou hostinu agapé domů. Chystají se stolečky pro děti a dospělé. Odcházím do nedaleké indické vývařovny, kde jsem si na talíř naložil hromadu vegetariánských pokrmů. To mne s nevyspáním totálně skolilo. Jdu na metro, naštěstí A, protože C nejezdí. Pak bus a rovnou do postele. Prospal jsem zbytek dne. Ještě poslední teple žlutý nátěr na skříni než začnu nanášet umění. Mám posvěcení od Hynka, že mohu využít jeho osobní motiv, který mu taky přišel jako vnuknutí. Držte mi palce.


Martin 21.2.16