pondělí 30. června 2014

Přísaha rytíře

Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Tohleto přísloví, které jsem vyzískal od Ivy, se mi čímdál víc v mém příběhu vpíjí pod kůži. Pro ty co mne neznají: nejsem pokřtěný, nechci být pokřtěný (ne snad proto, že bych nevěřil ve vyšší princip, ale nevěřím, že člověk se stal oplatkou, že jsme nekonečně vinní a hříšní a že se Bůh roztrojil, aby nám osvětlil prostor náš vezdejší), ale proto, že cítím, že to bylo o dost jinak. Tak nějak rodově tíhnu ke šťouralství a podkopávání falešných majestátů, ctnostných fásád, za kterýma je krev na rukou. Ale nepředbíhejme, všeho dočasu a odříkaného chleba největší krajíc.
Předchozích čtyři až pět let mého osobního příběhu by se dalo shrnout do první věty pentalogie od Portie Nelson, Díra v chodníku - Kapitola první: Jdu ulicí. V chodníku je hluboká díra. Spadnu tam. Jsem ztracen…nedokážu si pomoct. Ale není to má chyba. Trvá nekonečně najít cestu ven.
Loňský rok, který pro mě neprobíhal kalendářně, ale spíš od konce ledna zas do konce ledna, byl diplomaticky řečeno, hodně nevšední, a nebylo mi dosti nechápavého padání do jámy a tak rovnou přejděme ke Kapitole druhé: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je díra. Předstírám, že ji nevidím. Znova tam spadnu. Nemůžu uvěřit, že jsem na stejném místě. Ale není to má chyba. Stále trvá strašně dlouho se z jámy vyhrabat.
Můj příběh pokračoval na sklonku ledna přáním k jejím narozeninám, které zas otevřelo stavidla komunikace tohoto jámového příběhu. Následovala má soukromá cesta do Itálie, nabitá znameníma a pak schůzka v kavárně. Na mou instrukci jakže se tam dostane, odpověděla jen, že tu kavárnu dobře zná, přestože je docela nová. Nakonec mě to nepřekvapilo, bylo to tak nějak v kontextu dalších synchronicit probíhajících odpradávna. Vzpomínal jsem na naše první rande kdysi před lety, kdy mi málem uletělo srdce na Venuši a aktuální pocit nebyl toho dalek, přesto však už přes mnohé jizvy bilo o poznání opatrněji. Nakonec ale po pěti hodinách souhlasného švitoření vytáhla ledová královna znova houfnici a prostřelila mi naráz třetí i čtvrtou čakru (kdo se neorientuje v tomto modelu lidské přirozenosti: je to prostor lidského těla u solar plexu – nebo až břicha (butterflies in stomach jistě znáte) a srdce, prostě radosti a lásky. Jdu domů a mám pocit, že mi tahle část těla chybí. Zmatený přemýšlím, proč tu nefungují elementární zákony fyziky, aktuálně ty gravitační. To si musím nechat vysvětlit.
Moje americká kubánská známá s kapitálně církevním příjmením Iglesias mi posílá svého dávného milého. Na mé narozeniny, kdy mi nikdo nepřeje, s Luisem a jeho manželkou sedíme na knedlíkách a svíčkové a on vyzvídá o Janu Palachovi a povídá o tom jak floridský kubánec Luis prošel kompostelskou trasu. Jsme nedaleko Václaváku a tak si jdeme to místo upálení prohlédnout. Mimoto mu vyprávím o Sv. Václavu. Víš, říká Avellana, takže oříšek, jsem narozen 28.9. a my katolíci máme vždy patrona našeho narození a můj je Václav. Co si z toho vzít, Církev mi posílá na mé narozeniny českého poutníka-světce?, který je mi po pár hodinách tak blízký, jako můj strážný anděl?
U Elišky ve zdislavských arcibiskupských Litoměřicích, která ovládá vhledy do přítomna, minula a zdá se že i budoucna, tři týdny nato vykládám svůj příběh a vzal jsem to tentoktrát bez příkras dvě dekády nazpět. Překvapuje mě, jak mé různé lásky nelásky přesně charakterizuje, například z dat narození, jak je v tom všem jednotný vzorec. Jak se mi zrcadlí stále stejná věc, aktuálně destilovaná na samou podstatu. Máte silné karmy ve Francii, katolictví, mystice, vojenství a keltství. Zdá se to divné, něco z toho, jako mystiku a keltství mám fakt rád, západní Čechy nabité menhirama, Středohoří s druidskými místy, Spojené království, Irsko, to ano. Vojenství zrovna ne, ale pravdu říct i moje SPZtka je 8S8-1866. Kdo se orientuje v symbolech a datech, své si z toho vykouká. I bratránek je armádní generál, rodiče válečná generace. Francii mám celkem rád, ale radši Anglii…ostatně tam jsem kdysi údajně žil. Ale co to katolictví? Vždyť je to takový falešný konstrukt po staletí posouvaný od autenticity až na hranici samé absurdity? Ale zřejmě to bude ten nejtěžší oříšek. Mnohé ženy, které v kostelích fakt nevyhledávám mají tohle signum, ponejvíc tato. Namátkou letité vytažené životní souhry, jako čokoláda s Mozartem čekající na mne s vráceným foťákem na vrátnici, když po dvou letech vůbec netuší, že právě jedu z Vídně. Identické tenor saxofony po dalších dvou letech. Trefené její prostřední jméno během psaní přes půl Evropy. Vůbec tenhle monogram od A až do Z je jak na oltářní svíčku připíchnuté alfa a omega, vesmír v celé své šíři, kde mi zřejmě pár kostiček chybí, aby začal kohorentně pracovat. Vy to katolictví prostě musíte přijmout, i s těma vraždama, vypráví mi Eliška jihofrancouzský příběh jak vatikánci brutálně upálili dvě stovky Catharů na hradě Montsegur. Nechápavě na ni koukám a ježí se mi srst. Vypráví to tak sugestivně, jako by tam snad byla? Můj příběh má pokračovat, kéž bych ho tak mohl pustit. Ale jsem stará duše a máme si zřejmě co vyřešit za mnohé minulé vzájemné štulce. To je ukryto i ve vázičce, kterou jsem poslepu v jedné euforii před lety po paměti vytočil na kruhu s naprostou jistotou. A taky moje ježdění přes Tursko, kde na nevyhnutelné křižovatce stojí křižovnické sídlo. Zviditelnění tohoto rytířského života tam, mi pomáhá tímto místem na cestě za maminkou projíždět se znatelnou úlevou. Že by to souviselo i s tím zrcadlovým místem křížů od Karlova mostu? Na jedné straně červení v černém poli na druhé červení v poli bílém, které ona navštěvuje? Doměnky jsou jak vír ve vaně, že vše proudí do stejné černé díry, kde se to vše spojí a vyzáří.
Týden na to v květnu rodinné konstelace odhalí věci netušené až mám sevřený žaludek, ale pocit je to dlouhodobě úlevný. Zajímavé, jak popsání nevysvětlitelného pomáhá, byl-li by to jen konstrukt. A je to zas souhlasné s předchozím vyřčeným z úplně jiného zdroje, jako když si novináři ověřují své informátory. Vědecký přístup nevěřit a ověřovat zde aplikuju jak jen to jde. Zdá se, že nekecají.
Kolega Václav v práci mi jednoho dne říká: Přijede profesor ze Skotska a z jeho životopisu tu zde vidím, že dělá podobné věci jako ty. A tak na něj čekám s Václavem, ale skot nikde. Za dvě hodiny již koncem pracovní doby někdo ťuká na dveře a angličtinou s nezaměnitelným francouzským přízvukem se ptá, zda jsem ten druhý profesor, co ho měl potkat. No jasně, geofyzika a přístroj z Brna. Ten máme společný. Strávíme v družném rozhovoru dvě hodiny až se dozvídám, že Philippovi z jižní Francie je prostě Anglie a Skotsko souzené snad až jako trest. Přemítám, zda jsem se s někým takhle rychle vůbec kdy v životě sčuchnul. Philippe potřebuje na dva měsíce byt a tak zkouším pár známých. Nikdo se k ničemu nemá a tak požadavek házím na facebook. Za čtvrt hodiny mi volá Ondra. Hele mám loft na Flóře, já ti tam toho tvýho profesora klíďo na ty dva měsíce ubytuju za poplatky ať si máte kde dělat ty svý učený seance. V sobotu se scházíme u domu a pak na terase nad bytem, snad na nejvyšším místě Prahy popíjíme kafe. Koukám na Philippa a Ondru nemůžu si pomoct, ale tihle dva se už dávno znají, povídají si jako dva bráchové a já k nim taky patřím. Ondru znám jen dva roky, měříme nízké teploty, on jako hobby, já tak nějak mimochodem u našeho hydrologického výzkumu, oba na východní straně Jizerských hor. Zatímco já i Phillipe jsme spíše jemnějšího ražení, Ondra je buldok, ale s dobrým srdcem. Že by se nám tu scházelo nějaké jihofrancouzské bratrstvo? Philippovi jedné deštivé neděle kousíček od Nejsvětějšího srdce Páně, které leží na protestantské půdě krále Jiříka Poděbradského, vyprávím svůj příběh. Hele to co mi tu vyprávíš je story o mé sweetheart co se odstěhovala do Portugalska kontruje Phillipe, jehož příjmení je nezaměnitelně templářské. A taky mi říká, že je heretik, kterého matka nechala pokřtít u katolíků. Zřejmě nic není náhodou. Půjdeme to vše vyplácat na tenis, tělesná cvičení na uvolnění ducha. Sedím v sobotu v zašpérované fakultě a tu ťuká Phillipe na dveře mého kanclu. Jak si se sem dostal?, ptám se ho. Ále v pohodě, ukázal jsem jim dole  průkazku francouzskýho letectva, ač je dvacet let stará, funguje spolehlivě. Takže Francie, vojenství, katolictví..ta Eliška fakt nekecá. O týden později jedu s Philippem na Konopiště a taky rytířský Chvojen a Chvojínek a tu z ničeho nic začne on příběh o jihofrancouzském Montseguru, kde byl údajně nějakou dobu ukrytý Svatý Grál, a kde nedaleko sám bydlí. Zbystřím protože jsem o tom hradu před měsícem právě slyšel. A tak si večer prohlížím na webu tu homoli bezpečné hory se zříceninou na vršku, když mi zacinká mail od Elišky. Martine, jedeme s holkama do Lurd a na Montsegur, nechcete jet s náma? No v tu chvíli už dávno vím, že tam beztak jedu.
Původně jsem chtěl za vzdálenou rodinou do Dánska, ale tenhle kanál mlčí, tak se nebudu doprošovat. Ve fakultním předmětu, kde učíme američany, korejce, němce a španěly jsou letos samí francouzi. A i můj stážista je z Nice. Jérôme. Přemýšlím, co mi tenhle biblický Jeremiáš přiveze do příběhu. Tichý chlapec, chytrý, co vypadá jak řecký mnich. Do jeho příběhu ale kolej v Zikovce dává nepálské štěnice a z toho vzešlý bruxismus a chudák Jérôme po 14 dnech vyklepaný odlétá domu do Nice. A to za pár dní už uměl základ češtiny, jako by tu někdy už byl. A taky jeho synchronicita, že tuto poměrně vzácnou okolnost zánětu ušního prostoru za čelistí měla jeho matka v jeho věku a teď znova, kdy ji dostal i on. Jakoby si ho povolala v obavách nazpět. Takže i Jérôma v Nice musím navšívit. Nakonec kámoška Lucka bude s rodinou v Toulouse, tak mám kde hlavu složit při příletu do logistického centra jihofrancouzského výletu. Pěkně se nám to tu skládá, ale popořádku.
S Phillipem jedeme na Jizerky a pak na grilovačku na Frýdštejně v nejstarším statku regionu, který Ondra nechává velmi nákladně a hezky zrekonstruovat z komunistického zjizvení na tomto stavení. Sedíme u ohníčku, popíjíme jeremiášský Châteauneuf-du-Pape a koukáme na vedlejší hrad, jednu z mála věcí, které rytíř Ondra ještě v obci nevlastní. Ve světnici je Ježíš na kříži přišroubovaný do roubenky křížovýma vrutama z dob předchozích vlastníků, pod ním si stelu já. Philippe dostává modrý lurdský pokoj, se sochou a obrazem Panny Marie. Zřejmě je nám to tak souzeno. Podívej se na Ondrovo rameno, má tam vytetovaného kozla, to je templářský baphomet, říká mi polohlasem Philippe. Jó to jsou hříchy mýho motorkářskýho mládí, odpovídá bez hnutí brvy závodník Ondra. Jestli tenhle s náma někde válčil o Crac de Chevaliers, musela to být hodně horká hlava, promítám si tak jak to asi mohlo s náma ve středověku vypadat. Dost možná tam byla i Andrea, kterou znám jako spolusousedku z osudové výpravy do Turecka, tu tahle témata taky zajímala a tak nějak byla rozhodná v prostoru blízkého východu, kam jezdila. Vytahávám si souvislosti ze synapsí, zdá se, že se to tu pěkně integruje.
Červencový týden po česku začal návštěvou Nových Hradů, kde jsem se připojil k Janě s rodinkou. Cestou k nim do penziónu v Malontech mi na kopci zasvitl poutní kostel v Dobré Vodě, neplánovaně jsem ho navštívil další ráno a nabral si tam vodu na celou cestu. Ta se vinula dále přes Svatou Trojici u Trhových Svinů, Římov a oběd s Martym a Martinou, Český Krumlov, nocleh u známých na klatovsku s cílem u Mariánských lázní. Sice se připozdívalo, ale rozhodl jsem se přeci jen že Bečov nad Teplou a relikviář sv. Maura navštívím ještě dnes. Svištěl jsem údolíčkem Teplé, které křižují příhradové mosty nad řekou, měl jsem z toho trošku švýcarský pocit modelové železnice. Dorazil jsem na předposlední přehlídku. Hrad jako Kost na kopci a pod ním oválný zámeček, kde je ten poklad. Průvodkyně otevřela první místnost, tam obrovská plátěná nástěnná mapa Evropy v němčině. Relikviář k nám doputoval z oblasti pomezí Německa, Lucemburska a Belgie začla výkladem a mě se zježily všechny chlupy na těle a polejvalo mě to odshora až dolů. Připoměla mi ten dávný výklad, že knězem na Mosele s Rýnem jsem taky byl. Co teprve udělá vlastní relikviář, správně celým názvem Relikviář sv. Maura, sv. Timoteje, sv. Apolináře a sv. Jana Křtitele. U Apolináře jsem se ostatně narodil a Jan Křtitel mi nepopsatelně taky vlejzá do příběhů. Relikviář je zlatem pobitá dřevěná truhlice, s pohnutým osudem vyexpedované kolaborující šlechty, která ji před odsunem zakopala pod podlahu kaple. V další místnosti se promítá bizaní esenbácké video na VHSsce v příšerné kvalitě, jak příslušníci tohle už zmožené dílo lopatama domordovali, příběh američana nastrčeného od šlechticů, který to měl koupit. Pak dřevěný originál, který zůstal stranou po rekonstrukci, výklad plaket se setnutými hlavami všech svatých a příběh Jana a Salome. Říkám si co si z toho mám odnést a čekám na třináctset zlatých plíšků v trezoru. Ten se na pokyn průvodkyně otvírá z bezpečnostního dispečinku a za pancéřovaným sklem se skví ten klenot. Všichni v úžase, jen já si ho tak obcházím, bez pohnutí nekorespondujícím s tou mapou. Na mysl se mi dere, tak se mi ukaž ať tě po tý době zas vidím, ať prozkoumám, jak tě opravili. Příběh od Mosely a Slavkovského lesa se mi tento vlahý teplý letní večer propojuje.
Blíží se odlet do Francie a zas si spolu hezky píšeme, ale s výpadkama, protože ona má doma rozbitý internet. Den před odletem ji navštěvuju, vůbec za ta léta poprvé doma v bytě, který je kousek od mé práce. Na stole leží moje keramika, nad postelí ikona Ježíše, kterou má taky ode mě. Popravdě jsem to nechtěl mít doma a tak jsem před léty udělal z nouze cnost, takže to tu mám i s úrokama. Internet je spraven hned, šlo o pár vymazaných číslíček. Ale ten tenor saxofon je přesně jako můj, nemůžu tomu uvěřit. Povídáme si o provensálských levandulích, o jejím přání života na klidné Vysočině. Navrhuju i plán její dovolené s maminkou v Jánských lázních a předávám klíče od mého bytu, jestli by mi nezalívala květiny po dobu mé křížové výpravy. Ráda přijímá.
Všechnu bagáž mám v práci, kousek od letištního autobusu, a tak z Roztok jedu s holýma rukama a to doslova. Ráno v autobuse Zuzka: Kam jedeš tak brzo? Letím dnes do Francie. A to jen takhle? Muž potřebuje jen kreditku a tu mám. Byla jsme s rodinou před měsícem v jižní Francii, říká Zuza a na jediný papírek co má, že její psychoterapeutické služby nehradí pojišťovna, mi píše dobré kempy v Saintes-Maries-de-la-Mer, vulkanickém Puys – Aydat a ještě někde po trase. Cesta má se tak formuje. Do tří Marií u hrobu mě poslala taky Věra a přidala ještě Les-Baux-de-Provence s rytířským hradem a Alpičkama opodál. Do Provence rozhodně chci, ale přesný plán nemám.
Sedím v letadle do Toulouse a za mnou buddhistický mnich. Svatá Zdislava z benáteckého letadla tu není, její soudobá inkarnace mi bude zalejvat květenu na mém roztockém parapetě, doufám. Přílet do tepla je standardní, hledám si cestu automatovým metrem do rezidenční čtvrti jihozápadního Toulouse. Lucčiny lehce před-školní děti mě radostně vítají a po chvíli jdeme do bazénu. V podvečer navštěvuju cihlové město a velký mosazný langedocký kříž utkaný v dlažbě před radnicí se zlatícím se zvěrokruhem na bambulích kříže. U radnice se starobylým kolotočem s koněma. Taky navštěvuju Garronu s obřím ruským kolem, poklidnou zapomenutou slunečnou náladou jak v „What if God Was One of Us“ od Joan Osbourne. Zpátky doma večeře na balkoně a přistávající letadla dávají tomuto letnímu prostoru tu neopakovatelnou atmosféru odletů do dálek a návratů domů, tu náladu cestování a tak probíráme co se probrat dá. Druhý den formujeme alternativní truc rodinku s Luckou a jejíma dětma a vyrážíme k Atlantiku přes Lurdy. Ty jsou přecpané poutníkama, jak říká Philippe, hříšné město s nejvyšším množstvím prostituce, víc než Moulin Rouge. To jsou paradoxy. Do jeskyně nás pouštějí přednostně jako svatou rodinku s třema malýma dětičkama, paradox to nás odpíračů. Spousta svíček, modloslužebnictví, naděje zázraku uzdravení. Jediný svatý moment mám, když fotím Ájinku jak si do dlaní nabírá jeskynní vodu z pramínku. A tak odjiždíme kempovat poblíž Oloronu, jak jinak než u Svaté Marie. Je zde nádherná říčka a taky pěkná atmosféra domácího kempoviště. Druhý den jedeme přes překrásné francouzské hornaté Baskicko, kde proskakují svatokompostelské pyrenejské trasy. Cíl naší cesty je Biarritz se surfovacíma vlnama, známé to letovisko prvorepublikové smetánky. Druhý den ještě vyrážíme do Pyrenejí s městečkem kde jsou baskické hroby, nepodobné keltským a u nich rostoucí trojbarevné hortenzie. Modrá, červená a růžová. Další den jsme již na cestě do Foix, kde mne přebírá Phillipe. Radostně se potkáváme pod jediným nedobytým catharským hradem, který vypadá jak variace na Kokořín s Karlštejnem a jedeme nejdříve do Tarascon-sur-Ariège. Vodácky mi to tu přípomíná Malou Skálu, ale v exteriéru slovenské Velké Fatry. Bude ohňostroj, na ten si frantíci potrpí, stavím stativ, ale při soumraku se před něj ženou místní farmáři. Jelikož je Phillipe cheeky monkey, teda lišák, navlíkne si šusťákovku se zádovým „CNN correspondent permanent“ a ledovým hlasem káže vidlákům: Prosím vás, tady bude probíhat reportáž CNN, tak se vzdalte až za stativ. Vyplatilo se, obrázky pořizuju kapitální. Philippe říká, další věc co umíš a co ona nedokáže na Tobě ocenit. V noci nás v Leránu vítá jeho maminka Yolanda, to jméno je bretaňské keltské. Budeš spát tady v obýváku, kolem je starořezaný nábytek jak z nějakého hradu a Montsegur o dva kopečky dál v předpolí Pyrenejí. Philippe ještě dodává, že jeho brácha Gérard zde v pokoji viděl jednou zlé duchy. Ale ty jak si byl kněz, tak se s touhle noční holotou snadno vypořádáš, žertuje Phillipe. Pobyt u Phillipa je poklidný, vstává se až k polednímu a za tři dny objedeme část catharských hradů, především Puilaurens a Peyrepertuse, uděláme výšlap do Pyrenejí a okoupeme se na sufboardech v místní přehradní zdrži. Lerán je podhorská vesnička, nepodobná naší krajince, líbí se mi tu. Nedaleký Laroque-d'Olmes s vyloženě anglickým kostelem a vitráží sv. Martina a Lavelanet, takže zas oříšek starooccitánského Avelana. Tudy můj kubánský kmotřenec sv. Václava nedaleko přecházel Pyreneje na své pouti. A bydlí tu taky Phillipův bratr Gérárd, který je mi moc blízký povahou, vizáží, ekologickým a pyrenejsky turistickým smýšlením. Jeho přítelkyně je taková sekernice, má dvě děti, ani jedno s ním a furt přemýšlím, komu se podobá. Už to mám, jedné dávné mé přítelkyni, která se mi pak naštěstí vyhnula jako kulka. Ne tak Gerárdovi. Od něj jsem pak na cestu dostal i malý langedocký křížek do kapsy, zřejmě další bratr kněz dávných životů. Vracím se vlakem slunečnicovými plantážemi do Toulouse a metrem na letiště, zas ten měststký shon kontra vesnické ticho a půjčuju si autíčko. Vůbec poprvé takto v Evropě. Dostávám černý diesel VW Polo. Po královské večeři zas na toulouském balkoně vyrážím s navigačkou směr vypleněný Carcassone. Zde kvanta turistů, ale pěkná katedrála a hradby. Dále pak Aigues Mortes, fortifikované město již v deltě Rhony a taky svatomartinské aniž bych to tušil. Ve třech Mariích je v neděli nabito k nezaparkování a tak pokračuju dál, v tu vidím hejna plameňáků v brakické vodě delty Rhony a taky bílé koně. Za zlatavého slunce dojíždím do van Goghovského Arles, kde v zákrutu Rhony kotví výletní loď a hledám si ten záběr, který jsem zde fotil před 16 lety. Město je zalito sluncem, řeka se jen třpytí, ale je potřeba jet dál, do kempu v Avignonu. Tam dojíždím za soumraku na ostrov, poloviční most a papežský palác. Koukám se kam vyrazit a naplánuju si cestu na Mt. Ventoux, dle rady sportovce Michala. To je bílý kopec, na kterém se jezdí Tour de France. Strmý, klikatý, teplý. Cestou šňůry cyklistů ze všech stran. Dole borovicový háj, nad serpentinami už jen bílá kamenná pole, která vypadají zdálky, jako by na této téměř dvoutisícovce na kraji Provence zasypal sníh i v létě. Ale je to jen iluze. Sjíždím směrem k Saultu a v tu náhle se ocitám ve fialových polích levandule. Fotím, trhám si trošku semínek, opodál nakupuji různé dárky, olejíčky, semínka, mýdla, prostírání, ručník. Zdálky mi zasvitne cedulka na Colorado Provencal a tak jedu v podvečer tyto barevné skalky okouknout. Je to vskutku barvité a nedaleko je i vesnička Roussilon, která je celá natřená tou červenou hlinkou. Pod ní v slunci se topící pole vinné révy. Vracím se do Avignonu už dost pozdě, zbývá tak na procházku nočním městem kolem paláce, kolotoče a taky ruského kola na břehu řeky. „Sur le Pont d’Avignon L'on y danse, l'on y danse“ zní mi dávná melodie u nasvíceného torza starého mostu. Další den se vydávám na Pont du Gard, majestátný to akvadukt. Radost mi ale kalí neopatrnost vjezdu do brány za 18 euro a to notně kalí mou náladu. Nepobydu ani dlouho, tak ještě do Baux na hrad. Zaparkovaná auta se štosují až k hlavní cestě, tak to mám s procházkou. Dalších 9 euro se mi dávat nechce, ale přemýšlím co s načatým dnem, beztak jsem už dost unaven a když jsem sem dojel…Tak tady máte vstupenku a za 20 minut je tu představení rytířských soubojů. Tak tedy dobrá, zběžně okouknu kde co na hradě je a jdu si sednout. Aréna je už plná a tak mám místečko jen na okraji. Představení začíná. Do amplionů zazní religiozní rytířská hudba a mě se zježí celé tělo, jako u té bečovské mapy. Probíhá představení, kde šašek vždy dostane na frak a provencálský rytíř v červeném s bílým emblémem je vítěz. Dochází na pasování vybraných dětí, taková legrace. Rytíř vypráví francouzsky jak rytíř musí chránit ženy, potírat bezpráví, hájit pravdu. Jaktože mu rozumím? Vždyť francouzsky sotva od sebe rozlišuju slova. Při pasování na rameno mi nekontrolovaně vytrysknou slzy, které jsou k nezastavení, nedokážu se soustředit na focení. No tak to byl tedy zážitek, sem jsem měl dojet. Hrad je napůl skalní, hodně mi to připomíná turecké Zelve, i zde s pohnutou historií. Je to fotogenické, užívám si to. Za hodinku je představení katapultů. Vzpomínám na Phillipovo vyprávění o masakru v Narbonne, Beziers, Carcassonu o Simonu Montfortovi, fanatickém katolíkovi, který velel pobít všechny, že Bůh už si je přebere, kterého po zásluze zabil kámen z katapultu vypálený ženskou jednotkou. To rytířské představení musím zkusit, když už vím, co přijde, ovládnu se. Takový test pravosti. Co myslíte. Věděl jsem, husí kůže, proudy slz zase. Bude to tedy asi fakt pravda. Rytířem jižní Francie, porobené Katalánskem, Vatikánem, hrdé Occitanie zmítané cizími zájmy. V podvečer se ještě vydávám na kousíček Les Alpilles naproti, je teplo, je tu hromada nesbíraných ostružin, blankytná obloha, fotogenické skály, prostě paráda. Do Avignonu to stíhám na večer, palác je zalitý sluncem, ale nejdu do něj, jen pojídám své poutnické jídlo na jeho schodech. Další den jsem už rozhodnut odjet. Ještě opatství Senanque mezi levandulema a Fontána Vaucluse. Pěkný vývěr staleté podzemní vody, ale draho a mraky lidí a tak pádím přes Apt, majestátný americky vyhlížející Canyon du Verdon, pak department Var, mimochodem hodně zajímavý, takový nějaký merlinovský hrad až se vyloupnou skalní města na úpatích nad Nice. V městském večerním provozu a strmé uličce hledám vjezd k Jeromovi. Ten nemůže uvěřit, ze jsem fakt dojel. Parkuju do garáže a v patře v bytě už je moc krásně, ale jsem zmožený. Pojídáme salát se šunkou a povídáme si, jak se Jeromovi ulevilo z jeho potíží, jak si nyní váží svého města, života ikdyž ten výlet a hlavně pak medicínské přípravky stály spousta peněz. Druhý den brzo ráno jdeme na pláže poblíž města. Jsem totálně nevyspalý, slunce žhne a trvá mi to ve stínu dobrou hodinu než se vzpamatuju. Povídáme si s Jeromem o konceptu minulých životů, o církvi, kterou nemůže vystát. Jako skaut byl v Lurdách a viděl ten podvod. Ptám se ho na další pláži co to tak usilovně čte. Ale to mi nebudeš věřit, je to od Luca Ferryho Úvod do křesťanství. Takže přece! Taky mě navedl na film dle předlohy Jeroma Bixby – The Man from Earth, myslím že mě bližší film, zvláště s tou pasáží o pravém výkladu křesťanství, jsem neviděl. Ta cesta má být. Doděláváme domácí úkol, aby mu uznali stáž a koukáme na svatomariánský ohňostroj z balkonu nad mořem. V tu náhle se mi zavrtí smska v kapse: “Martine jsem u tebe na bytě a já nevím co je to za pocit, ale připadám si tu na balkoně jako na Vysočině”. Rozleje se mě radost u srdce, že by konečně tály ledy? Ráno se loučím a vyrážím směr Grenoble, resp. Barcelonette přes vysokopoložený Col de la Bonette. Pokračuji departmentem Drome, kolem ovocných plantáží, pohoří ve slovenském stylu až do Die. Poslední místo v kempu sdílím s postarším motorkářským párem ze Švýcar, je to v pohodě a milé. Další den je sobota, den francouzských přesunů a moje nablížení k sopkám jižně od Clermont Ferrandu. Sem mě nasměrovala Zuzka a tak nějak i intuice. Sopky mám rád, havajské, azorské, sicilské, české, jakékoliv, něčím mne táhnou. Jedu v koloně výletníků a odpoledne mi přichází cedule s Le-Puy-en-Velay, to jsem tak na mapě viděl, ale je to zajížďka, přesto v poslední chvíli strhnu volant, že to musím vidět. Sopečné mariánské město s černou katerdálou, uvnitř zas vitráž Jana Křitele jak leje vodu proudem a nad tím se tyčí oranžová Panna Marie s Ježíškem. Něco jako mix mezi Marií Lurdskou a Sochou svobody. Velay je poutní město a tak město křížových výprav, ale za tuhle atrakci platit nehodlám. Vedle na úzkém o ostrém kopci je kostelík sv. Bartoloměje, tam taky za tři eura nejdu, jen obcházím kolem. Tak rychle k jezeru u Aydatu. Cestou se motám, krajinka je překrásná. Do kempu dorazím, kdy už má recepční sbalenou kasu, ale štěstěna je na mé straně. Další den na výletnický Puy de Dome. Trochu krajinka novohradska se středohořím. Na poutní čarodějnickou horu jede nový vláček, který se vine jako had na tomto sopečném vrcholu. Dole je v dálce vidět černá katedrála v Clermont Ferrandu, odkud papež Urban vyhlásil křížové výpravy. Na kopečku rodinky s piknikovýma košíkama, paraglajdisti. Po chvíli sestupuji pěšky dolů, když jsem se zbaběle nechal vytáhnout zubačkou nahoru. V polovině kopce sleduju padáky, jak formují různá souhvězdí, Malý vůz, Kasiopeu a mnohé další. Pokračuju krajinkou sopek, zalitou opět pokolikáté už ve slunci, neuvěřitelný skalní komplex Les Roches Tuilière et Sanadore, přes Le Mont-Dore dolů pastvinami s koňmi a dobytkem, říčky kopečky, sluníčko. Tady bych chtěl žít. Toto je nejhezčí den mého francouzského výletu, lepší než Provence. Sem do zelených sopek patřím. Večer jsou již kempy pozavírané a tak dojíždím do jednoho farmářského u Estaing v údolí řeky. Odtud byl i jeden prezidnet Valery Giscard. Po dálnici se další den už pletu k visutému mostu v Millau, most je to majestátný a v infocentru nabírám vizitky na kraj Auvergne, taky jedno templářské město. Ale dnes mě čeká údolí vodácké řeky Gorges du Tarn. Tady jsem taky před 16 lety byl, dokonce na výletě podél řeky, ale už nepoznávám odkud kam. Městečka nabitá turisty. Z poprchávání vzešlo sluníčko a v kostele kreslí modrá vitráž mysteriózní otisk na křížových zastaveních na zdi (to pozadí blogu). Pokračuji dále až do národního parku Cevennes, zde je zas zataženo, ale na finální sjezd dolů do Floracu zas sluníčko vychází. Telefonuju si s Philippem a dozvídám se, že už doma nebude a že Puys je čarovné místo. Ještě že jsem tam byl. Další den se blížím k dálnici a mám ještě na trase La Couvertoirade, město maltézských hospitaliérů od Sv. Jana Křtitele. Město mě moc nebere, ale zajímavý je čtyřistalet starý hřbitov, fotím si každý náhrobek, jeden s lilií, jedčn s křížem v kruhu, jak kdybych si hledal ten svůj. Dnes mám poslední přesun do Banyuls sur Mer, na španělské hranici, abych si užil ještě trochu moře. Cesta je to klopotná v hice po dálnici a výsledek nevalný. Dorážím v podvečer a kemp je hned vedle templářských vinic. Je to jak tanec mezi vejci tahleta má rytířská cesta. Okoupu se, zajde sluníčko a další den už spěchám před catharský Queribus, department Aude do Ariege konečně na Montsegur. Ten je ve žhnoucím slunci, lezu do příkrého kopce a v ruině se cítím opravdu dobře. Průvodce káže a nadává na vatikánce a velebí rovnou církev mužů a žen žijících v přísné čistotě. Catharos je řecky čistý. Jak to tak bývá, odporovat totalitě se nevyplácí. Příběh dvě stě kněžích, obléhaných osm měsíců zvlčilými křižáky, kteří už nic nrměli společného s výpravami do Svaté země a jen likvidovali vlastní. To z husitských válek taky známe. Toto je o dvě století dřív. Pomalu se mi cesta naplňuje, balím se a ujídám poslední cassoulet pod Roquefixade, dalším z řetězu hradů s výhledem na zbytky sněhu v Pyrenejích. Naposledy do přeplněného Foix, jen cvaknout hrad a už rovinou polí do Toulouse. Mezitím smska jak je v Jánských lázních a jak krásně dopadl výlet na Sněžku. Pak už jen vrátit auto, přenocovat na letišti a ráno domů. Tak skončila má francouzská pouť.
Kapitola třetí: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je obrovská díra. Vidím ji. Přesto do ní padám. Je to zvyk. Moje oči jsou otevřené. Vím kde jsem. Je to moje chyba. Okamžitě vylézám
V pondělí máme hned sraz, natěšená se hlásí na fotečky z Francie ke mě domů. Levandulové dárky jsou tak skvělé, že některé skončí i pod polštářem na ovonění. Že bych dostal aspoň pusu na tvář však nehrozí. Návštěva upgradovaná o make up a voňavku v šatech se opakuje o pár týdnů později, večeříme na balkoně, ale pocity mám z toho více než smíšené. Následuje série divadel, kde se s její jiskrou v oku oku dozvídám o klusáckých závodech a jak vše doposud od ní nebylo fér, včetně výhledu z mého balkonu. Připadám si jak ve zlém snu, tady neplatí jen gravitace, zde selhává i kvantová fyzika jako taková. Znamení co nejsou znamení, psaní co nejsou psaní, slova co nejsou slovy, nahoře je dole a dole je nahoře, návštěva je formou odmítnutí. Dárek se jmenovkou co pobaví místo, aby dojal.
Eliška mi vykládá, jak jako religiózní rytíř a celibátní kněz jsem odmítal ženy na běžícím pásu a jak se mi to tu pěkně v rozpolcené vnitřní ženě zrcadlí. Ale konečně jsem s tím začal něco dělat, to je nutné ocenit. Na tom Montseguru jsme tehdá byli spolu a ta vaše milá nás tam drtila. A nemáte pocit, že se zas všichni scházíme, ptám se Elišky. No to si pište, že jo.
Kapitola čtvrtá: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Obejdu ji.
Máme tu opět leden a já mám v záloze autorský levandulový kalendář z mých fotek. Zase sedíme v té stejné kavárně. Je z něj unešená, ale to je tak vše. Zbytek je jak rozhovor s mimozemšťanem, ale některé etudy jsou fakt odvážné, toho jsem se nenadál. Žeby za veškerá ta otevření mohla réva z Burgund? Je to dost pravděpodobné. Myslím, že jsem se už dozvěděl dost na to, abych tohle vše ze sebe smyl.
Kapitola pátá: Jdu jinou ulicí.
A tak skončil francouzský svatý rok, v souhlasu s Jeanem Gabinem mám ten pocit, že už jsem přispěl dost. Blesk rozčísl strom a kořeny vydaly zlatý poklad, ale ukradl ho někdo jiný, konkrétně z něj vyrostl další kostel, jako by jich nebylo už tak dost. Nezbylo mi ani na almužnu žebrákovi před vchodem.



Martin Šanda, 30.6.14

neděle 22. června 2014

Mužský slunovrat

Před nějakým časem mi dávná láska, co teď bydlí přes kopec na Žalově napsala: Martine, šly jsme s Luckou po náměstí a na té masérské provozovně je plakát s klukem. Lucka si myslí, že seš to ty. Odvětil jsem odmítavě, ale na tu fotku jsem se šel podívat. Musel jsem jim dát za pravdu, že se ten chlapec ode mne až tolik neliší, jak si tam slastně leží a drobná usměvavá dívenka mu rajtuje nohama po zádech. Kolem tohodle kluka z plakátu chodím denně od autobusu, nebo i při příjezdu autem. Je to v životní velikosti. Tak nějak jsem si teď před výletem do Buchova na mužský slunovrat říkal, že do mého příběhu už dlouho nepřišlo žádné znamení a cestou kolem plakátu mi naskočilo, že bych konečně tuhle opravdovou masáž měl vyzkoušet. Za vším hledej ženu, samozřejmě tu v hlavě a hlavně v srdci, ale do mužské společnosti mě vyslala jiná, spolužačka Ivana, taky lehce alternativní. A trefila se už podruhé. Mužské kruhy v Maitrea pod vedením Martina mi naprosto sedly. Jednalo se o tématický cyklus Muž a… chytil jsem v listopadu mužskou podporu a inspiraci, pak otce, matku, sexualitu, vztah k ženě a lásku. Prožitková cvičení, meditace, sdílení, prvky bojových umění. Hodně hezky a vlídně namíchané s principem, že k uvolnění energie je potřeba náprava těla a zvědomění podvědomí např. vymluvením se. Přítomné od země až do nebes, žádný okultismus, čarování, konstelace, minulé životy. Být tady a teď v rovnováze svého středu. Hned na podzim po prvním večeru se mi nabídlo setkání na víkendové akci tohoto typu s Martinem v Buchově u Vlašimi. To se ukázalo jako kapitální akce v mém příběhu, kdy jsem se už rozhodl nehrát podřadné role a být tím, čím být chci. Ale popořádku. S muži ani ženami nemám problém, ale ocitnout se v kruhu třiceti mužů a jen mužů, říci jim proč tu jsem, přímo i abstraktně a vyslechnout jejich pocity a příběhy, to bylo něco opravdu nového. Během roku se mi to ale stalo samozřejmostí a možná i drogou. Vrcholem těchto setkání byl minulý víkend, na který jsem se dost těšil. Zas v Buchově s výhledem na magický Blaník o slunovratu, kdy vrcholí mužský oheň a vydáváme se k ženské vánoční řece v údolí, tentokrát ne ve společnosti patnácti předadventních, ale devíti slunovratových mužů. Abyste měli představu, nešlo o nějaké silácké dodávání si mužnosti, ani nějaké zženštilé vyprávění, kde koho bota tlačí. Ale o akci mužů, kteří o svých pocitech dokáží mluvit a hledat odpovědně svou cestu. Nakonec pro dobro a úspěch každého indiviuální věci nebyl doporučen alkohol, jedli jsme výborná veganská jídla, z ruky velmi pěkné přirozeně smyslné ženy, a ani nepadlo slovo o fotbale, tak přítomném tyto dny. V pátek jsem měl obavy, abych stihl příjezd, protože jsem byl členem státnicové komise bakalářského zkoušení. Dokonce jsem se ráno dozvěděl, že jsem předsedou té komise. Kapitán opouští loď jako poslední, blesklo mi tak v úvaze dřívějšího odjezdu. Ale nestresoval jsem se, prostě nějak to dopadne, dojedu kdy dojedu. Čtrnáctero studentů a studentek. Zajímavé bylo pozorovat jejich psychiku, někteří hodně vyklepaní, jiní v pohodě. Ti vyklepaní si tahali ty nejhorší otázky, kdy jsem byl já skoro popravčím, chtě nechtě, ti asertivní si tahali spíše triviality. Čísla se tak opakovala, že to překonalo i pravděpodobnost do sportky. Měl jsem pocit, že ač nechtějí, vysílají si znamení, co kdo dostal za číslo a ten druhý to taky nakoupil. Tahalo se z pytlíčku s žetony, variance s opakováním a čísla si tahali sami studenti, bylo to hodně bizarní. Ale nikdo nešel domů s prázdnou a všichni pokračují tento týden obhajobami. V pět jsem skočil do autíčka a vyrazil po jižní spojce a D1 na Benešov. Kolona už na dálnici a pak i na benešovské. Ještě mi to nedalo a ta čísla otázek jsem hodil do osudí na pumpě před Benešovem. Tam taky objížďka. Už se připozdívalo na kritickou sedmou a já byl najednou u Domašína. Tady to neznám, tak zpět, nějak jsem si pamatoval Jemniště a Postupice, bez navigace jen s mapou. Postupice jsem našel, ale zas tam jedu blbě, to už bylo sedm. Na poslední možné trase jsem to už kalil, Blaník vykukoval tu napravo tu nalevo a konečně přišla odbočka na Buchov. Kousíček před koncem rallye už volal Martin. Akorát to vyšlo a poslední rytíř dorazil k tabuli. Začli jsme společnou večeří. Už jsem zapomněl ten silný pocit z listopadu večeřet u jednoho stolu jen a jen s muži. Vzedmul se ve mně takový nějaký klášterně rytířský pocit, který jsem se snažil trochu sklepat a vydýchat, aby mě nepovalil. Nádech nosem, výdech ústy. Jídlo bylo zas skvělé, něco jako kroupové rizoto. Jídla obecně byla v kostce rýže, těstoviny, omáčka s luštěninami, řepou, kostka polenty s dýňovými semínky, zeleninový salát atp. v různých jednoduchých ale božských kombinacích s geniálním kořenícím přístupem, mnohé jsem ingredienčně zapomněl. Ráno vařené vločky, ovoce, kakao, kokos, rozvařené jahody, hummus, chleba, prostě paráda, zelený čaj, rooibos nebo obilná káva, citronáda. V poledne zeleninové polévky navíc a večer špaldový koláč s jahodama. Sice jsem neztloustl, ale vždy jsem si dal dva talíře… kdy takovéto jídlo zas budu jíst. To se musí vychutnat. Po večeři se mi představil Honza, kterého jsem znal už z Maitrei a často tam zbystřil nad jeho příběhem, který mi byl hodně blízký, jak v příběhu, tak i fyzicky. Slyšel jsem, že si jel z Dejvic,…já z Roztok, říká mi Honza. Počkej, já jsem jel ráno taky z Roztok! Slovo dalo slovo a ukázalo se, že Honza je ten kluk z plakátu a i spoustu dalších paralel máme společných, krom toho že Honza bydlí na Žalově. Tak to bychom měli to integrační znamení na úvod.
Program začal sezením v kruhu a sdílením, co koho na tu akci přivedlo. Z každého vyprávění mi patřil cizí kousek a nápodobně jiným ten můj. Jak se ty vzorce opakují, někdy méně, někdy jsou překryvy nevídané. Člověku to dá ujištění, že v trápení není na světě sám a často ti další to mají o hodně horší. Není si nač stěžovat, zvláště v této exkluzivní části světa. Večer byl zakončen rytmickým tancem, každý si poskakoval jak chtěl. U neformálního programu u ohně praskajícího v krbu jsem už usnul na matračce, když Hynek zas hrál překrásně folky na kytaru. Uvelebil jsem se ve stejné místnosti jak tehdá, ale na jiné matračce a zdály se mi nějaký praštěnosti o tom kam musím a o odbarvené peroxidové cikánce a jiných věcech mimo snář. Ráno začlo sdílením pocitů v kruhu z prvního dne, takové retro uvědomění si, aby věci zapadly do vědomí? do podvědomí? Kdo ví. V rozvičce jsme vytřepávali ruce nad hlavou a mě děsně bolely ramenní svaly. Pak následovalo sufi čakrové dýchání, to se mi stává hodně oblíbeným, jeli jsme jen dvě kola, první kolo jsem byl nějak moc v myšlenkách a tak jsem zavřel své cesty, v druhém kole se na vše vykašlal a jel poctivě naplno, na závěr s rukama nad hlavou jsem zas nakopnul fialovo zeleno bíle neonový válec zeshora a ruce nad hlavou ne a ne sundat, jak byly přišpendlené ke stropu. Nohama na zemi, rukama v oblacích. Po pauzičce následovalo přetahovací cvičení ve trojicích. Jeden uprostřed, dva jak kerberové trhající na kusy. Ve variantách, zatnout se, poddat se. První silovka se dala ustát, ale bylo to na krev. Druhá byla fajn, ale vlál jsem jako mastnej papír v průjezdu. Až třetí, být a nevšímati si, trhací psí byli naštvaní jak se sklouzávají a ač semo tamo jsem udělal krok stranou, bylo to v pohodě. Být jen věšáčkem na laně, které napínají jiní, ať se mezi sebou poperou, jsem jen nezávislým prostředníkem. Před obědem, už po slunovratu jsme šli na louku prosvištět samurajské meče, přesněji řečeno jejich tvarové dřevěné makety. Levá ruka vzadu na rukojeti u tělního středu, pravá před ní. Zvedání nad hlavu, jako když se staví věž. Pak vzájemné vedení ve dvojicích přes špičky ostří. Silným momentem bylo dát meč stranou a nechat se pomyslně seknout do hlavy od protivníka. Zprvu dost těžký moment přicházející smrti. Ale i to se dá natrénovat, je potřeba posouvat osobní hranice. Na obzoru vykukuje oblý Blaník. Ta věž se stříškou z dálky buchovské nevypadá ani tak jako falus, jako spíš prso s bradavkou. Po obědě a malé odpočívací pauze, protože jsem se zas nacpal a vjemy se pomalu v těle štosují, sedáme do dvou aut a jedeme na Blaník. Každý se svým mečem a někteří se šamanskými bubínky, kradmo po hřebeni. Našli jsme si místo v polovině steče a v půlkruhu nám Martin ukazuje uvolnění kyčlí, ramene a lopatky, která funguje jako protizávaží k automaticky vystřelované ruce. S mečem nad hlavou jede nás deset rytmické počítání, každý do deseti udává sobě i ostatním rytmus, meče namířené na vertikálu okolních majestátných buků a smrků. Závěrečné kolo se samurajským Hej. Pětset padesát seků do oblohy za každého dává pět a půl tisíce rozříznutí až mraky nevydrží a les je zalit Sluncem. Stoupáme dále přes skalky až k doškovému věžníku. Po dřevěné konstrukci až do vyhlídkového patra na krajinu mezi Vysočinou, jihočeskými blaty, blanickými vesničkami, napětím, které vytlačilo mužský keltský Blaník a ženský mářímagdalénský Malý Blaník nad okolní vrcholky. Po páté scházíme malinko od turistů a velebíme se na skalce, každý v ruce bubínek, tamburínku, chrastítko. Dan vykládá o předávání vibrací zemi, nebi a svému příběhu a spolu s dalšími kdesi po české i jiné krajině se přidáváme ke slunovratovému bubnování. Slunce z mraků vykukuje podruhé. Po návratu do Buchova je už na stole večeře a mírně naštvaná kuchařka, protože narušujeme harmonogram i druhé skupiny. Ale kompenzuje své napětí drhutním kuchyňské desky a z mého místa je na vlnící se blaníky kapitální výhled. Po večeři přichází druhý vrchol dne a to oheň na místním kopci, ne až tak nevysokém od Blaníku, vedle teepee. Shromažďujeme souše z lesa, řežeme, sekáme, zapalujeme, lehce bubnujeme, foukáme do fujar, hraje se na kytaru, zpíváme. Volný a přesto ten pravý program. Na Blaníku kreslí červánkové odlesky nahnědlé mapy a krajina postupně usíná, občas popíchnuta nějakým tím ohňostrojem. Lámeme si krky pohledem do hvězdné oblohy a stálic jako Velký a Malý vůz, Kasiopea a to by tak bylo vše. Nejlepší rachejtle jsou ale stejně uhlíky z praskajících polínek. Mám zas začouzenej svetr i kalhoty, ten dávný pocit z čundrování s odrhovačkami jako Stánky, Jedno kafe a Na kameni kámen. U uhlíků už zůstáváme ve třech jen já a Honza s Jankem a po půlnoci zjišťujeme další synchronicity našich příběhů. Poslední den je již volnější, rozcvička na půl devátou, vytřepávání těla s rukama nad hlavou a hlavně asijské pohupování se v kolenou s lítacíma rukama, které vyklání lokty, lék na úplně všechno. O pauzičce Martin vypráví o cvičení, které mu nejde. Stoupni si 5 cm od zdi a udělej dřep s rukama za zády aniž by ses skulil na zem a aniž by ses zdi dotknul. No to přece nemůžu udělat?, ale zvědavost mi nedá. Nakonec jsem jediný, kdo to svede. Nevím jestli pomohlo otylé bříško nebo kočičí hřbet vlnící se páteře jednou dovnitř a pak hned zas ven, ale předcvičovat mistrovi aikida na jeho přání je hezký pocit. Před obědem vědomý dialog vnitřní ženy a vnitřního muže s oranžovým za muže a blankytným molitanovým sedákem za ženu. Něco podobného jsem už zažil, je to lepší než rady od Plzáka. Každý má tu svou poradnu dávno v sobě, jen ji stačí takhle primitivně vizualizovat a zahrát si sama sebe postupně odděleně. Jak to sedí do mých vnějších zrcadel je až neskutečně přesné. Pomáhá mi v tom Hynek, jako partner pozorovatel a i já jemu v jeho příběhu. Hynek byl ostatně i v listopadu a je to můj druhý parťák na buchovských akcích. Tak nějak jsem si všiml, že při výkladu má starosvětsky složené dlaně na rukojeti meče opřeného do země, jak to dělám i já, ač ostatní jej drží ve vzduchu, jak se pro samurajský nástroj sluší. Kdoví co máme ještě společného, na to určitě časem přijdeme. Po obědě se program postupně rozvolňuje, sdílíme své pocity, pohráváme si se sun-drumem, kovovým bubínkem, co krásně zní, pak polehávání na trávě, mazlení se s místníma kočkama, filozofování ve venkovní čajovně, jak to, co děláme, je příprava světa možná na příští roky, možná na příští staletí. Ještě na závěr odbíhám pofotit bílé máky, kde to krom české krajinky a Afganistánu najdete? Na cestě domů jsem vzal Mirka, zas jsme probírali naše příběhy a vzájemné rady byly tak neracionální ač koherentní s těmi, které tak nějak přirozeně i ve mně sídlí, že to snad bude i pravda. A nebo jsme holt všichni už šílení, ta možnost se taky zavrhnout nedá. Společenství mužů, které v hospodě nezažijete….ale do hospod chodíme taky. V Lokále po poslední Maitrei jsem dostal parádně natočený dvoubarevný řezaný, myslím, že brzo zas s někým zajdu. Jo a ještě vám dlužím otázku na to, zda jsem vyhrál na svůj tiket. No přece samozřejmě, záleží ale co je vaším lístkem na vaší koleji. Netrvalo ani půl dne a v kralupském Tesku jsem viděl zas její alter ego, jen s rovnými vlasy. Na nákupním vozíku seděla její malá blonďatá holčička a významně na mě hleděla. Ach ty Kosmíre, díky za tahle napojení.

čtvrtek 5. června 2014

Partnerství z metra

Jedu takhle včera ráno z Roztok vlakem s cílem na Střížkově, kde mám sraz s kolegou a spolujízdu do Liberce. Tedy v Liberci jsem byl i předvčerem, ale do Prahy jsem jel na Martina Švihlu v Maitrea a závěrečný díl mužských zážitkových večerů tentokrát s kapitálním tématem. Muž: vztah k ženám a láska. Po ránu jsem stihl dřívější roztocký vlak než ten plánovaný na knap, to jsem rád. Vystupuji v Holešovicích a záchod v mekáči by bodl. Jsou tam ale na lufťáky zařízení a klíč dává děžurná. Tak pokračuju do metra. Zrovna přijíždí souprava, co je celá polepená nějakou strakatě stříbrně červeně bílou reklamou na pojišťovnu. Nastupuji. Co čert nechtěl, je to taková ta jednotka, co vás z ní na Ládví vyhodí, že do Letňan pokračuje až ta další. Ale čas mám, v klidu vystupuju. Chvíli tak bloumám po peróně, souprava nějak neodjíždí a tak si prohlížím tu celostní samolepku na jejím těle. Nad dveřma je něco jako jména v trhacím kalendáři, no a je to tu zas, to nejbližší jméno nad dveřmi je to, co se mi furt beznadějně a neřešitelně vrací: nějaký můj blok?; projekce z podvědomí?; zpráva zeshora, kde čas lineárně neběží a vědí tam o budoucnu svý? Enigma bez kódu. Myslím v tu chvíli, že je to už celé, ale není. Hned vedle tohoto znamení je další, vyvedené v bílém písmu na červeném podkladě a je to tak třikrát větší než ten font kalendáře: Ten nápis zní: Na partnerství záleží.