Koho
Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Tohleto přísloví, které jsem vyzískal
od Ivy, se mi čímdál víc v mém příběhu vpíjí pod kůži. Pro ty co mne
neznají: nejsem pokřtěný, nechci být pokřtěný (ne snad proto, že bych nevěřil
ve vyšší princip, ale nevěřím, že člověk se stal oplatkou, že jsme nekonečně
vinní a hříšní a že se Bůh roztrojil, aby nám osvětlil prostor náš vezdejší),
ale proto, že cítím, že to bylo o dost jinak. Tak nějak rodově tíhnu ke
šťouralství a podkopávání falešných majestátů, ctnostných fásád, za kterýma je
krev na rukou. Ale nepředbíhejme, všeho dočasu a odříkaného chleba největší
krajíc.
Předchozích
čtyři až pět let mého osobního příběhu by se dalo shrnout do první věty
pentalogie od Portie Nelson, Díra v chodníku - Kapitola první: Jdu ulicí.
V chodníku je hluboká díra. Spadnu tam. Jsem ztracen…nedokážu si pomoct.
Ale není to má chyba. Trvá nekonečně najít cestu ven.
Loňský
rok, který pro mě neprobíhal kalendářně, ale spíš od konce ledna zas do konce
ledna, byl diplomaticky řečeno, hodně nevšední, a nebylo mi dosti nechápavého
padání do jámy a tak rovnou přejděme ke Kapitole druhé: Jdu stejnou ulicí.
V chodníku je díra. Předstírám, že ji nevidím. Znova tam spadnu. Nemůžu
uvěřit, že jsem na stejném místě. Ale není to má chyba. Stále trvá strašně
dlouho se z jámy vyhrabat.
Můj
příběh pokračoval na sklonku ledna přáním k jejím narozeninám, které zas
otevřelo stavidla komunikace tohoto jámového příběhu. Následovala má soukromá
cesta do Itálie, nabitá znameníma a pak schůzka v kavárně. Na mou
instrukci jakže se tam dostane, odpověděla jen, že tu kavárnu dobře zná,
přestože je docela nová. Nakonec mě to nepřekvapilo, bylo to tak nějak
v kontextu dalších synchronicit probíhajících odpradávna. Vzpomínal jsem
na naše první rande kdysi před lety, kdy mi málem uletělo srdce na Venuši a
aktuální pocit nebyl toho dalek, přesto však už přes mnohé jizvy bilo o poznání
opatrněji. Nakonec ale po pěti hodinách souhlasného švitoření vytáhla ledová
královna znova houfnici a prostřelila mi naráz třetí i čtvrtou čakru (kdo se
neorientuje v tomto modelu lidské přirozenosti: je to prostor lidského
těla u solar plexu – nebo až břicha (butterflies in stomach jistě znáte) a
srdce, prostě radosti a lásky. Jdu domů a mám pocit, že mi tahle část těla chybí.
Zmatený přemýšlím, proč tu nefungují elementární zákony fyziky, aktuálně ty
gravitační. To si musím nechat vysvětlit.
Moje
americká kubánská známá s kapitálně církevním příjmením Iglesias mi
posílá svého dávného milého. Na mé narozeniny, kdy mi nikdo nepřeje,
s Luisem a jeho manželkou sedíme na knedlíkách a svíčkové a on vyzvídá o
Janu Palachovi a povídá o tom jak floridský kubánec Luis prošel kompostelskou
trasu. Jsme nedaleko Václaváku a tak si jdeme to místo upálení prohlédnout.
Mimoto mu vyprávím o Sv. Václavu. Víš, říká Avellana, takže oříšek, jsem
narozen 28.9. a my katolíci máme vždy patrona našeho narození a můj je Václav.
Co si z toho vzít, Církev mi posílá na mé narozeniny českého poutníka-světce?, který je mi po pár hodinách tak
blízký, jako můj strážný anděl?
U
Elišky ve zdislavských arcibiskupských Litoměřicích, která ovládá vhledy
do přítomna, minula a zdá se že i budoucna, tři týdny nato vykládám svůj příběh
a vzal jsem to tentoktrát bez příkras dvě dekády nazpět. Překvapuje mě, jak mé
různé lásky nelásky přesně charakterizuje, například z dat narození, jak
je v tom všem jednotný vzorec. Jak se mi zrcadlí stále stejná věc,
aktuálně destilovaná na samou podstatu. Máte silné karmy ve Francii,
katolictví, mystice, vojenství a keltství. Zdá se to divné, něco z toho,
jako mystiku a keltství mám fakt rád, západní Čechy nabité menhirama,
Středohoří s druidskými místy, Spojené království, Irsko, to ano.
Vojenství zrovna ne, ale pravdu říct i moje SPZtka je 8S8-1866. Kdo se
orientuje v symbolech a datech, své si z toho vykouká. I bratránek je
armádní generál, rodiče válečná generace. Francii mám celkem rád, ale radši
Anglii…ostatně tam jsem kdysi údajně žil. Ale co to katolictví? Vždyť je to
takový falešný konstrukt po staletí posouvaný od autenticity až na hranici samé
absurdity? Ale zřejmě to bude ten nejtěžší oříšek. Mnohé ženy, které
v kostelích fakt nevyhledávám mají tohle signum, ponejvíc tato. Namátkou letité
vytažené životní souhry, jako čokoláda s Mozartem čekající na mne
s vráceným foťákem na vrátnici, když po dvou letech vůbec netuší, že právě
jedu z Vídně. Identické tenor saxofony po dalších dvou letech. Trefené
její prostřední jméno během psaní přes půl Evropy. Vůbec tenhle monogram od A
až do Z je jak na oltářní svíčku připíchnuté alfa a omega, vesmír
v celé své šíři, kde mi zřejmě pár kostiček chybí, aby začal kohorentně
pracovat. Vy to katolictví prostě musíte přijmout, i s těma vraždama,
vypráví mi Eliška jihofrancouzský příběh jak vatikánci brutálně upálili dvě
stovky Catharů na hradě Montsegur. Nechápavě na ni koukám a ježí se mi srst.
Vypráví to tak sugestivně, jako by tam snad byla? Můj příběh má pokračovat, kéž
bych ho tak mohl pustit. Ale jsem stará duše a máme si zřejmě co vyřešit za
mnohé minulé vzájemné štulce. To je ukryto i ve vázičce, kterou jsem poslepu
v jedné euforii před lety po paměti vytočil na kruhu s naprostou jistotou.
A taky moje ježdění přes Tursko, kde na nevyhnutelné křižovatce stojí
křižovnické sídlo. Zviditelnění tohoto rytířského života tam, mi pomáhá tímto
místem na cestě za maminkou projíždět se znatelnou úlevou. Že by to souviselo i
s tím zrcadlovým místem křížů od Karlova mostu? Na jedné straně červení
v černém poli na druhé červení v poli bílém, které ona navštěvuje?
Doměnky jsou jak vír ve vaně, že vše proudí do stejné černé díry, kde se to vše
spojí a vyzáří.
Týden
na to v květnu rodinné konstelace odhalí věci netušené až mám sevřený žaludek,
ale pocit je to dlouhodobě úlevný. Zajímavé, jak popsání nevysvětlitelného
pomáhá, byl-li by to jen konstrukt. A je to zas souhlasné s předchozím vyřčeným
z úplně jiného zdroje, jako když si novináři ověřují své informátory.
Vědecký přístup nevěřit a ověřovat zde aplikuju jak jen to jde. Zdá se, že
nekecají.
Kolega
Václav v práci mi jednoho dne říká: Přijede profesor ze Skotska a
z jeho životopisu tu zde vidím, že dělá podobné věci jako ty. A tak na něj
čekám s Václavem, ale skot nikde. Za dvě hodiny již koncem pracovní doby
někdo ťuká na dveře a angličtinou s nezaměnitelným francouzským přízvukem
se ptá, zda jsem ten druhý profesor, co ho měl potkat. No jasně, geofyzika a
přístroj z Brna. Ten máme společný. Strávíme v družném rozhovoru dvě
hodiny až se dozvídám, že Philippovi z jižní Francie je prostě Anglie a
Skotsko souzené snad až jako trest. Přemítám, zda jsem se s někým takhle
rychle vůbec kdy v životě sčuchnul. Philippe potřebuje na dva měsíce byt a
tak zkouším pár známých. Nikdo se k ničemu nemá a tak požadavek házím na
facebook. Za čtvrt hodiny mi volá Ondra. Hele mám loft na Flóře, já ti tam toho
tvýho profesora klíďo na ty dva měsíce ubytuju za poplatky ať si máte kde dělat
ty svý učený seance. V sobotu se scházíme u domu a pak na terase nad
bytem, snad na nejvyšším místě Prahy popíjíme kafe. Koukám na Philippa a Ondru
nemůžu si pomoct, ale tihle dva se už dávno znají, povídají si jako dva
bráchové a já k nim taky patřím. Ondru znám jen dva roky, měříme nízké
teploty, on jako hobby, já tak nějak mimochodem u našeho hydrologického
výzkumu, oba na východní straně Jizerských hor. Zatímco já i Phillipe jsme
spíše jemnějšího ražení, Ondra je buldok, ale s dobrým srdcem. Že by se
nám tu scházelo nějaké jihofrancouzské bratrstvo? Philippovi jedné deštivé
neděle kousíček od Nejsvětějšího srdce Páně, které leží na protestantské půdě
krále Jiříka Poděbradského, vyprávím svůj příběh. Hele to co mi tu vyprávíš je
story o mé sweetheart co se odstěhovala do Portugalska kontruje Phillipe, jehož
příjmení je nezaměnitelně templářské. A taky mi říká, že je heretik, kterého
matka nechala pokřtít u katolíků. Zřejmě nic není náhodou. Půjdeme to vše
vyplácat na tenis, tělesná cvičení na uvolnění ducha. Sedím v sobotu
v zašpérované fakultě a tu ťuká Phillipe na dveře mého kanclu. Jak si se
sem dostal?, ptám se ho. Ále v pohodě, ukázal jsem jim dole průkazku francouzskýho letectva, ač je dvacet
let stará, funguje spolehlivě. Takže Francie, vojenství, katolictví..ta Eliška
fakt nekecá. O týden později jedu s Philippem na Konopiště a taky rytířský
Chvojen a Chvojínek a tu z ničeho nic začne on příběh o jihofrancouzském
Montseguru, kde byl údajně nějakou dobu ukrytý Svatý Grál, a kde nedaleko sám bydlí.
Zbystřím protože jsem o tom hradu před měsícem právě slyšel. A tak si večer
prohlížím na webu tu homoli bezpečné hory se zříceninou na vršku, když mi
zacinká mail od Elišky. Martine, jedeme s holkama do Lurd a na Montsegur,
nechcete jet s náma? No v tu chvíli už dávno vím, že tam beztak jedu.
Původně
jsem chtěl za vzdálenou rodinou do Dánska, ale tenhle kanál mlčí, tak se nebudu
doprošovat. Ve fakultním předmětu, kde učíme američany, korejce, němce a
španěly jsou letos samí francouzi. A i můj stážista je z Nice. Jérôme.
Přemýšlím, co mi tenhle biblický Jeremiáš přiveze do příběhu. Tichý chlapec,
chytrý, co vypadá jak řecký mnich. Do jeho příběhu ale kolej v Zikovce
dává nepálské štěnice a z toho vzešlý bruxismus a chudák Jérôme po 14
dnech vyklepaný odlétá domu do Nice. A to za pár dní už uměl základ češtiny,
jako by tu někdy už byl. A taky jeho synchronicita, že tuto poměrně vzácnou
okolnost zánětu ušního prostoru za čelistí měla jeho matka v jeho věku a
teď znova, kdy ji dostal i on. Jakoby si ho povolala v obavách nazpět.
Takže i Jérôma v Nice musím navšívit. Nakonec kámoška Lucka bude
s rodinou v Toulouse, tak mám kde hlavu složit při příletu do
logistického centra jihofrancouzského výletu. Pěkně se nám to tu skládá, ale
popořádku.
S Phillipem
jedeme na Jizerky a pak na grilovačku na Frýdštejně v nejstarším statku
regionu, který Ondra nechává velmi nákladně a hezky zrekonstruovat
z komunistického zjizvení na tomto stavení. Sedíme u ohníčku, popíjíme jeremiášský
Châteauneuf-du-Pape a koukáme na vedlejší hrad, jednu z mála věcí, které
rytíř Ondra ještě v obci nevlastní. Ve světnici je Ježíš na kříži
přišroubovaný do roubenky křížovýma vrutama z dob předchozích vlastníků,
pod ním si stelu já. Philippe dostává modrý lurdský pokoj, se sochou a obrazem
Panny Marie. Zřejmě je nám to tak souzeno. Podívej se na Ondrovo rameno, má tam
vytetovaného kozla, to je templářský baphomet, říká mi polohlasem Philippe. Jó
to jsou hříchy mýho motorkářskýho mládí, odpovídá bez hnutí brvy závodník
Ondra. Jestli tenhle s náma někde válčil o Crac de Chevaliers, musela to
být hodně horká hlava, promítám si tak jak to asi mohlo s náma ve
středověku vypadat. Dost možná tam byla i Andrea, kterou znám jako
spolusousedku z osudové výpravy do Turecka, tu tahle témata taky zajímala
a tak nějak byla rozhodná v prostoru blízkého východu, kam jezdila.
Vytahávám si souvislosti ze synapsí, zdá se, že se to tu pěkně integruje.
Červencový
týden po česku začal návštěvou Nových Hradů, kde jsem se připojil k Janě
s rodinkou. Cestou k nim do penziónu v Malontech mi na kopci zasvitl
poutní kostel v Dobré Vodě, neplánovaně jsem ho navštívil další ráno a
nabral si tam vodu na celou cestu. Ta se vinula dále přes Svatou Trojici u
Trhových Svinů, Římov a oběd s Martym a Martinou, Český Krumlov, nocleh u
známých na klatovsku s cílem u Mariánských lázní. Sice se připozdívalo,
ale rozhodl jsem se přeci jen že Bečov nad Teplou a relikviář sv. Maura
navštívím ještě dnes. Svištěl jsem údolíčkem Teplé, které křižují příhradové
mosty nad řekou, měl jsem z toho trošku švýcarský pocit modelové
železnice. Dorazil jsem na předposlední přehlídku. Hrad jako Kost na kopci a
pod ním oválný zámeček, kde je ten poklad. Průvodkyně otevřela první místnost,
tam obrovská plátěná nástěnná mapa Evropy v němčině. Relikviář k nám
doputoval z oblasti pomezí Německa, Lucemburska a Belgie začla výkladem a
mě se zježily všechny chlupy na těle a polejvalo mě to odshora až dolů.
Připoměla mi ten dávný výklad, že knězem na Mosele s Rýnem jsem taky byl.
Co teprve udělá vlastní relikviář, správně celým názvem Relikviář sv. Maura, sv.
Timoteje, sv. Apolináře a sv. Jana Křtitele. U Apolináře jsem se ostatně
narodil a Jan Křtitel mi nepopsatelně taky vlejzá do příběhů. Relikviář je
zlatem pobitá dřevěná truhlice, s pohnutým osudem vyexpedované
kolaborující šlechty, která ji před odsunem zakopala pod podlahu kaple.
V další místnosti se promítá bizaní esenbácké video na VHSsce
v příšerné kvalitě, jak příslušníci tohle už zmožené dílo lopatama
domordovali, příběh američana nastrčeného od šlechticů, který to měl koupit.
Pak dřevěný originál, který zůstal stranou po rekonstrukci, výklad plaket se
setnutými hlavami všech svatých a příběh Jana a Salome. Říkám si co si
z toho mám odnést a čekám na třináctset zlatých plíšků v trezoru. Ten
se na pokyn průvodkyně otvírá z bezpečnostního dispečinku a za
pancéřovaným sklem se skví ten klenot. Všichni v úžase, jen já si ho tak
obcházím, bez pohnutí nekorespondujícím s tou mapou. Na mysl se mi dere,
tak se mi ukaž ať tě po tý době zas vidím, ať prozkoumám, jak tě opravili.
Příběh od Mosely a Slavkovského lesa se mi tento vlahý teplý letní večer
propojuje.
Blíží
se odlet do Francie a zas si spolu hezky píšeme, ale s výpadkama, protože
ona má doma rozbitý internet. Den před odletem ji navštěvuju, vůbec za ta léta
poprvé doma v bytě, který je kousek od mé práce. Na stole leží moje
keramika, nad postelí ikona Ježíše, kterou má taky ode mě. Popravdě jsem to
nechtěl mít doma a tak jsem před léty udělal z nouze cnost, takže to tu
mám i s úrokama. Internet je spraven hned, šlo o pár vymazaných číslíček.
Ale ten tenor saxofon je přesně jako můj, nemůžu tomu uvěřit. Povídáme si o
provensálských levandulích, o jejím přání života na klidné Vysočině. Navrhuju i
plán její dovolené s maminkou v Jánských lázních a předávám klíče od
mého bytu, jestli by mi nezalívala květiny po dobu mé křížové výpravy. Ráda
přijímá.
Všechnu
bagáž mám v práci, kousek od letištního autobusu, a tak z Roztok jedu
s holýma rukama a to doslova. Ráno v autobuse Zuzka: Kam jedeš tak
brzo? Letím dnes do Francie. A to jen takhle? Muž potřebuje jen kreditku a tu
mám. Byla jsme s rodinou před měsícem v jižní Francii, říká Zuza a na
jediný papírek co má, že její psychoterapeutické služby nehradí pojišťovna, mi
píše dobré kempy v Saintes-Maries-de-la-Mer, vulkanickém Puys – Aydat a ještě
někde po trase. Cesta má se tak formuje. Do tří Marií u hrobu mě poslala taky
Věra a přidala ještě Les-Baux-de-Provence s rytířským hradem
a Alpičkama opodál. Do Provence rozhodně chci, ale přesný plán nemám.
Sedím
v letadle do Toulouse a za mnou buddhistický mnich. Svatá Zdislava
z benáteckého letadla tu není, její soudobá inkarnace mi bude zalejvat
květenu na mém roztockém parapetě, doufám. Přílet do tepla je standardní,
hledám si cestu automatovým metrem do rezidenční čtvrti jihozápadního Toulouse.
Lucčiny lehce před-školní děti mě radostně vítají a po chvíli jdeme do bazénu.
V podvečer navštěvuju cihlové město a velký mosazný langedocký kříž utkaný
v dlažbě před radnicí se zlatícím se zvěrokruhem na bambulích kříže. U
radnice se starobylým kolotočem s koněma. Taky navštěvuju Garronu s obřím
ruským kolem, poklidnou zapomenutou slunečnou náladou jak v „What if God
Was One of Us“ od Joan Osbourne. Zpátky doma večeře na balkoně a přistávající
letadla dávají tomuto letnímu prostoru tu neopakovatelnou atmosféru odletů do
dálek a návratů domů, tu náladu cestování a tak probíráme co se probrat dá.
Druhý den formujeme alternativní truc rodinku s Luckou a jejíma dětma a
vyrážíme k Atlantiku přes Lurdy. Ty jsou přecpané poutníkama, jak říká
Philippe, hříšné město s nejvyšším množstvím prostituce, víc než Moulin
Rouge. To jsou paradoxy. Do jeskyně nás pouštějí přednostně jako svatou rodinku
s třema malýma dětičkama, paradox to nás odpíračů. Spousta svíček,
modloslužebnictví, naděje zázraku uzdravení. Jediný svatý moment mám, když fotím
Ájinku jak si do dlaní nabírá jeskynní vodu z pramínku. A tak odjiždíme
kempovat poblíž Oloronu, jak jinak než u Svaté Marie. Je zde nádherná říčka a
taky pěkná atmosféra domácího kempoviště. Druhý den jedeme přes překrásné
francouzské hornaté Baskicko, kde proskakují svatokompostelské pyrenejské
trasy. Cíl naší cesty je Biarritz se surfovacíma vlnama, známé to letovisko
prvorepublikové smetánky. Druhý den ještě vyrážíme do Pyrenejí s městečkem
kde jsou baskické hroby, nepodobné keltským a u nich rostoucí trojbarevné
hortenzie. Modrá, červená a růžová. Další den jsme již na cestě do Foix, kde
mne přebírá Phillipe. Radostně se potkáváme pod jediným nedobytým catharským
hradem, který vypadá jak variace na Kokořín s Karlštejnem a jedeme
nejdříve do Tarascon-sur-Ariège. Vodácky mi to tu přípomíná Malou Skálu, ale
v exteriéru slovenské Velké Fatry. Bude ohňostroj, na ten si frantíci
potrpí, stavím stativ, ale při soumraku se před něj ženou místní farmáři.
Jelikož je Phillipe cheeky monkey, teda lišák, navlíkne si šusťákovku se
zádovým „CNN correspondent permanent“ a ledovým hlasem káže vidlákům: Prosím
vás, tady bude probíhat reportáž CNN, tak se vzdalte až za stativ. Vyplatilo
se, obrázky pořizuju kapitální. Philippe říká, další věc co umíš a co ona
nedokáže na Tobě ocenit. V noci nás v Leránu vítá jeho maminka
Yolanda, to jméno je bretaňské keltské. Budeš spát tady v obýváku, kolem
je starořezaný nábytek jak z nějakého hradu a Montsegur o dva kopečky dál
v předpolí Pyrenejí. Philippe ještě dodává, že jeho brácha Gérard zde v pokoji
viděl jednou zlé duchy. Ale ty jak si byl kněz, tak se s touhle noční
holotou snadno vypořádáš, žertuje Phillipe. Pobyt u Phillipa je poklidný,
vstává se až k polednímu a za tři dny objedeme část catharských hradů,
především Puilaurens a Peyrepertuse, uděláme výšlap do Pyrenejí a okoupeme se
na sufboardech v místní přehradní zdrži. Lerán je podhorská vesnička,
nepodobná naší krajince, líbí se mi tu. Nedaleký Laroque-d'Olmes
s vyloženě anglickým kostelem a vitráží sv. Martina a Lavelanet, takže zas
oříšek starooccitánského Avelana. Tudy můj kubánský kmotřenec sv. Václava
nedaleko přecházel Pyreneje na své pouti. A bydlí tu taky Phillipův bratr
Gérárd, který je mi moc blízký povahou, vizáží, ekologickým a pyrenejsky
turistickým smýšlením. Jeho přítelkyně je taková sekernice, má dvě děti, ani
jedno s ním a furt přemýšlím, komu se podobá. Už to mám, jedné dávné mé
přítelkyni, která se mi pak naštěstí vyhnula jako kulka. Ne tak Gerárdovi. Od
něj jsem pak na cestu dostal i malý langedocký křížek do kapsy, zřejmě další
bratr kněz dávných životů. Vracím se vlakem slunečnicovými plantážemi do
Toulouse a metrem na letiště, zas ten měststký shon kontra vesnické ticho a
půjčuju si autíčko. Vůbec poprvé takto v Evropě. Dostávám černý diesel VW
Polo. Po královské večeři zas na toulouském balkoně vyrážím s navigačkou
směr vypleněný Carcassone. Zde kvanta turistů, ale pěkná katedrála a hradby.
Dále pak Aigues Mortes, fortifikované město již v deltě Rhony a taky
svatomartinské aniž bych to tušil. Ve třech Mariích je v neděli nabito
k nezaparkování a tak pokračuju dál, v tu vidím hejna plameňáků v brakické
vodě delty Rhony a taky bílé koně. Za zlatavého slunce dojíždím do van
Goghovského Arles, kde v zákrutu Rhony kotví výletní loď a hledám si ten
záběr, který jsem zde fotil před 16 lety. Město je zalito sluncem, řeka se jen
třpytí, ale je potřeba jet dál, do kempu v Avignonu. Tam dojíždím za
soumraku na ostrov, poloviční most a papežský palác. Koukám se kam vyrazit a
naplánuju si cestu na Mt. Ventoux, dle rady sportovce Michala. To je bílý
kopec, na kterém se jezdí Tour de France. Strmý, klikatý, teplý. Cestou šňůry
cyklistů ze všech stran. Dole borovicový háj, nad serpentinami už jen bílá
kamenná pole, která vypadají zdálky, jako by na této téměř dvoutisícovce na
kraji Provence zasypal sníh i v létě. Ale je to jen iluze. Sjíždím směrem
k Saultu a v tu náhle se ocitám ve fialových polích levandule. Fotím,
trhám si trošku semínek, opodál nakupuji různé dárky, olejíčky, semínka, mýdla,
prostírání, ručník. Zdálky mi zasvitne cedulka na Colorado Provencal a tak jedu
v podvečer tyto barevné skalky okouknout. Je to vskutku barvité a nedaleko
je i vesnička Roussilon, která je celá natřená tou červenou hlinkou. Pod ní
v slunci se topící pole vinné révy. Vracím se do Avignonu už dost pozdě,
zbývá tak na procházku nočním městem kolem paláce, kolotoče a taky ruského kola
na břehu řeky. „Sur
le Pont d’Avignon L'on y danse, l'on y danse“ zní mi dávná melodie u
nasvíceného torza starého mostu. Další den se vydávám na Pont du Gard,
majestátný to akvadukt. Radost mi ale kalí neopatrnost vjezdu do brány za 18
euro a to notně kalí mou náladu. Nepobydu ani dlouho, tak ještě do Baux na
hrad. Zaparkovaná auta se štosují až k hlavní cestě, tak to mám
s procházkou. Dalších 9 euro se mi dávat nechce, ale přemýšlím co s načatým
dnem, beztak jsem už dost unaven a když jsem sem dojel…Tak tady máte vstupenku
a za 20 minut je tu představení rytířských soubojů. Tak tedy dobrá, zběžně
okouknu kde co na hradě je a jdu si sednout. Aréna je už plná a tak mám
místečko jen na okraji. Představení začíná. Do amplionů zazní religiozní
rytířská hudba a mě se zježí celé tělo, jako u té bečovské mapy. Probíhá
představení, kde šašek vždy dostane na frak a provencálský rytíř
v červeném s bílým emblémem je vítěz. Dochází na pasování vybraných
dětí, taková legrace. Rytíř vypráví francouzsky jak rytíř musí chránit ženy,
potírat bezpráví, hájit pravdu. Jaktože mu rozumím? Vždyť francouzsky sotva od
sebe rozlišuju slova. Při pasování na rameno mi nekontrolovaně vytrysknou slzy,
které jsou k nezastavení, nedokážu se soustředit na focení. No tak to byl
tedy zážitek, sem jsem měl dojet. Hrad je napůl skalní, hodně mi to připomíná
turecké Zelve, i zde s pohnutou historií. Je to fotogenické, užívám si to.
Za hodinku je představení katapultů. Vzpomínám na Phillipovo vyprávění o
masakru v Narbonne, Beziers, Carcassonu o Simonu Montfortovi, fanatickém
katolíkovi, který velel pobít všechny, že Bůh už si je přebere, kterého po zásluze
zabil kámen z katapultu vypálený ženskou jednotkou. To rytířské
představení musím zkusit, když už vím, co přijde, ovládnu se. Takový test
pravosti. Co myslíte. Věděl jsem, husí kůže, proudy slz zase. Bude to tedy asi
fakt pravda. Rytířem jižní Francie, porobené Katalánskem, Vatikánem, hrdé
Occitanie zmítané cizími zájmy. V podvečer se ještě vydávám na kousíček
Les Alpilles naproti, je teplo, je tu hromada nesbíraných ostružin, blankytná
obloha, fotogenické skály, prostě paráda. Do Avignonu to stíhám na večer, palác
je zalitý sluncem, ale nejdu do něj, jen pojídám své poutnické jídlo na jeho
schodech. Další den jsem už rozhodnut odjet. Ještě opatství Senanque mezi
levandulema a Fontána Vaucluse. Pěkný vývěr staleté podzemní vody, ale draho a
mraky lidí a tak pádím přes Apt, majestátný americky vyhlížející Canyon du
Verdon, pak department Var, mimochodem hodně zajímavý, takový nějaký
merlinovský hrad až se vyloupnou skalní města na úpatích nad Nice.
V městském večerním provozu a strmé uličce hledám vjezd k Jeromovi.
Ten nemůže uvěřit, ze jsem fakt dojel. Parkuju do garáže a v patře
v bytě už je moc krásně, ale jsem zmožený. Pojídáme salát se šunkou a
povídáme si, jak se Jeromovi ulevilo z jeho potíží, jak si nyní váží svého
města, života ikdyž ten výlet a hlavně pak medicínské přípravky stály spousta
peněz. Druhý den brzo ráno jdeme na pláže poblíž města. Jsem totálně nevyspalý,
slunce žhne a trvá mi to ve stínu dobrou hodinu než se vzpamatuju. Povídáme si
s Jeromem o konceptu minulých životů, o církvi, kterou nemůže vystát. Jako
skaut byl v Lurdách a viděl ten podvod. Ptám se ho na další pláži co to
tak usilovně čte. Ale to mi nebudeš věřit, je to od Luca Ferryho Úvod do
křesťanství. Takže přece! Taky mě navedl na film dle předlohy Jeroma Bixby –
The Man from Earth, myslím že mě bližší film, zvláště s tou pasáží o pravém
výkladu křesťanství, jsem neviděl. Ta cesta má být. Doděláváme domácí úkol, aby
mu uznali stáž a koukáme na svatomariánský ohňostroj z balkonu nad mořem. V tu
náhle se mi zavrtí smska v kapse: “Martine jsem u tebe na bytě a já nevím co je
to za pocit, ale připadám si tu na balkoně jako na Vysočině”. Rozleje se mě
radost u srdce, že by konečně tály ledy? Ráno se loučím a vyrážím směr
Grenoble, resp. Barcelonette přes vysokopoložený Col de la Bonette. Pokračuji
departmentem Drome, kolem ovocných plantáží, pohoří ve slovenském stylu až do
Die. Poslední místo v kempu sdílím s postarším motorkářským párem ze Švýcar, je
to v pohodě a milé. Další den je sobota, den francouzských přesunů a moje
nablížení k sopkám jižně od Clermont Ferrandu. Sem mě nasměrovala Zuzka a tak
nějak i intuice. Sopky mám rád, havajské, azorské, sicilské, české, jakékoliv,
něčím mne táhnou. Jedu v koloně výletníků a odpoledne mi přichází cedule s
Le-Puy-en-Velay, to jsem tak na mapě viděl, ale je to zajížďka, přesto v
poslední chvíli strhnu volant, že to musím vidět. Sopečné mariánské město
s černou katerdálou, uvnitř zas vitráž Jana Křitele jak leje vodu proudem
a nad tím se tyčí oranžová Panna Marie s Ježíškem. Něco jako mix mezi
Marií Lurdskou a Sochou svobody. Velay je poutní město a tak město křížových
výprav, ale za tuhle atrakci platit nehodlám. Vedle na úzkém o ostrém kopci je
kostelík sv. Bartoloměje, tam taky za tři eura nejdu, jen obcházím kolem. Tak
rychle k jezeru u Aydatu. Cestou se motám, krajinka je překrásná. Do kempu
dorazím, kdy už má recepční sbalenou kasu, ale štěstěna je na mé straně. Další
den na výletnický Puy de Dome. Trochu krajinka novohradska se středohořím. Na
poutní čarodějnickou horu jede nový vláček, který se vine jako had na tomto
sopečném vrcholu. Dole je v dálce vidět černá katedrála v Clermont
Ferrandu, odkud papež Urban vyhlásil křížové výpravy. Na kopečku rodinky
s piknikovýma košíkama, paraglajdisti. Po chvíli sestupuji pěšky dolů,
když jsem se zbaběle nechal vytáhnout zubačkou nahoru. V polovině kopce
sleduju padáky, jak formují různá souhvězdí, Malý vůz, Kasiopeu a mnohé další.
Pokračuju krajinkou sopek, zalitou opět pokolikáté už ve slunci, neuvěřitelný
skalní komplex Les Roches Tuilière et Sanadore, přes Le Mont-Dore dolů
pastvinami s koňmi a dobytkem, říčky kopečky, sluníčko. Tady bych chtěl
žít. Toto je nejhezčí den mého francouzského výletu, lepší než Provence. Sem do
zelených sopek patřím. Večer jsou již kempy pozavírané a tak dojíždím do
jednoho farmářského u Estaing v údolí řeky. Odtud byl i jeden prezidnet
Valery Giscard. Po dálnici se další den už pletu k visutému mostu
v Millau, most je to majestátný a v infocentru nabírám vizitky na
kraj Auvergne, taky jedno templářské město. Ale dnes mě čeká údolí vodácké řeky
Gorges du Tarn. Tady jsem taky před 16 lety byl, dokonce na výletě podél řeky, ale
už nepoznávám odkud kam. Městečka nabitá turisty. Z poprchávání vzešlo
sluníčko a v kostele kreslí modrá vitráž mysteriózní otisk na křížových
zastaveních na zdi (to pozadí blogu). Pokračuji dále až do národního parku
Cevennes, zde je zas zataženo, ale na finální sjezd dolů do Floracu zas
sluníčko vychází. Telefonuju si s Philippem a dozvídám se, že už doma
nebude a že Puys je čarovné místo. Ještě že jsem tam byl. Další den se blížím
k dálnici a mám ještě na trase La Couvertoirade, město maltézských hospitaliérů
od Sv. Jana Křtitele. Město mě moc nebere, ale zajímavý je čtyřistalet starý
hřbitov, fotím si každý náhrobek, jeden s lilií, jedčn s křížem
v kruhu, jak kdybych si hledal ten svůj. Dnes mám poslední přesun do
Banyuls sur Mer, na španělské hranici, abych si užil ještě trochu moře. Cesta
je to klopotná v hice po dálnici a výsledek nevalný. Dorážím
v podvečer a kemp je hned vedle templářských vinic. Je to jak tanec mezi
vejci tahleta má rytířská cesta. Okoupu se, zajde sluníčko a další den už
spěchám před catharský Queribus, department Aude do Ariege konečně na
Montsegur. Ten je ve žhnoucím slunci, lezu do příkrého kopce a v ruině se
cítím opravdu dobře. Průvodce káže a nadává na vatikánce a velebí rovnou církev
mužů a žen žijících v přísné čistotě. Catharos je řecky čistý. Jak to tak
bývá, odporovat totalitě se nevyplácí. Příběh dvě stě kněžích, obléhaných osm
měsíců zvlčilými křižáky, kteří už nic nrměli společného s výpravami do
Svaté země a jen likvidovali vlastní. To z husitských válek taky známe.
Toto je o dvě století dřív. Pomalu se mi cesta naplňuje, balím se a ujídám poslední
cassoulet pod Roquefixade, dalším z řetězu hradů s výhledem na zbytky
sněhu v Pyrenejích. Naposledy do přeplněného Foix, jen cvaknout hrad a už
rovinou polí do Toulouse. Mezitím smska jak je v Jánských lázních a jak
krásně dopadl výlet na Sněžku. Pak už jen vrátit auto, přenocovat na letišti a
ráno domů. Tak skončila má francouzská pouť.
Kapitola
třetí: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je obrovská díra. Vidím ji.
Přesto do ní padám. Je to zvyk. Moje oči jsou otevřené. Vím kde jsem. Je to
moje chyba. Okamžitě vylézám
V pondělí
máme hned sraz, natěšená se hlásí na fotečky z Francie ke mě domů.
Levandulové dárky jsou tak skvělé, že některé skončí i pod polštářem na
ovonění. Že bych dostal aspoň pusu na tvář však nehrozí. Návštěva upgradovaná o
make up a voňavku v šatech se opakuje o pár týdnů později, večeříme na
balkoně, ale pocity mám z toho více než smíšené. Následuje série divadel,
kde se s její jiskrou v oku oku dozvídám o klusáckých závodech a jak
vše doposud od ní nebylo fér, včetně výhledu z mého balkonu. Připadám si
jak ve zlém snu, tady neplatí jen gravitace, zde selhává i kvantová fyzika jako
taková. Znamení co nejsou znamení, psaní co nejsou psaní, slova co nejsou
slovy, nahoře je dole a dole je nahoře, návštěva je formou odmítnutí. Dárek se
jmenovkou co pobaví místo, aby dojal.
Eliška
mi vykládá, jak jako religiózní rytíř a celibátní kněz jsem odmítal ženy na běžícím pásu a
jak se mi to tu pěkně v rozpolcené vnitřní ženě zrcadlí. Ale konečně jsem
s tím začal něco dělat, to je nutné ocenit. Na tom Montseguru jsme tehdá
byli spolu a ta vaše milá nás tam drtila. A nemáte pocit, že se zas všichni
scházíme, ptám se Elišky. No to si pište, že jo.
Kapitola
čtvrtá: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Obejdu ji.
Máme
tu opět leden a já mám v záloze autorský levandulový kalendář z mých fotek.
Zase sedíme v té stejné kavárně. Je z něj unešená, ale to je tak vše.
Zbytek je jak rozhovor s mimozemšťanem, ale některé etudy jsou fakt
odvážné, toho jsem se nenadál. Žeby za veškerá ta otevření mohla réva z Burgund?
Je to dost pravděpodobné.
Myslím, že jsem se už dozvěděl dost na to, abych tohle vše ze sebe smyl.
Kapitola
pátá: Jdu jinou ulicí.
A
tak skončil francouzský svatý rok, v souhlasu s Jeanem Gabinem mám
ten pocit, že už jsem přispěl dost. Blesk rozčísl strom a kořeny vydaly zlatý
poklad, ale ukradl ho někdo jiný, konkrétně z něj vyrostl další kostel,
jako by jich nebylo už tak dost. Nezbylo mi ani na almužnu žebrákovi před
vchodem.
Martin
Šanda, 30.6.14