Ve víru barev

To bylo tak. Kdysi dávno jsem znal Honzu, spolužáka o ročník výš. Každý den jsme měli stejnou cestu kolem svatého Antoníčka na Strossmayráku až do naší jazykovky a i do stejného zeleného oddílu Kolibříci. Pravidelný ranní rituál zapadl naším rozchodem na různé střední školy, ale stále jsme se vídali v Kolibřících, které jsme jednu dobu i spolu vedli. I to skončilo životními cestami a Honzu jsem neviděl, neslyšel dvacet let. Až jednoho dne, ani nevím kdo, asi já nějakým vánočním emailem, prolomil čas zapomnění a Honza se rozhodl oddíl oživit ve svých vzpomínkách a začít pořádat revival výlet a víkendovky. Kvůli tomu jsme o sobě zas začli vědět, probírat osobní příběhy u ohně nebo slínky vína na asfaltu bakovského koupaliště. Výsledkem toho bylo Honzovo pozvání do party jeho přátel, kam patří kromě Honzova mně známého bratra Tomáše a spolužáka Aleše i mně do té doby neznámý Láďa, zabývající se coachingem (pišme radši koučinkem, ač mi to rve oči). Láďu jsem poprvé viděl ani ne před rokem na vánočním koncertě Honzy juniora, který začal s partou hrát hodně dobře queenovky a vypracovali se i na vlastní tvorbu s kapelou Drops. Cestou domů elefantem na Masaryčku jsme si povídali, o tom, co dělá a co se děje mě. Byla to hodně hezká cesta. To se opakovalo z jara po posezení v klánovické nádražce. Chod toho večera nebyl sice dle mého gusta, ač všichni mě známí borci jsou fajn, ale těšil jsem se zas na rozhovor s Láďou, který ho taky uvítal. Dohodli jsme se, že se sejdeme soukromně, ale to se dlouho nedělo, každý měl něco na starosti. Až nakonec k tomu došlo v raném září letošního roku v kafé Kumbál. Už jen to, že Láďovy aktivity pramení ve čtvrti mého dosavadního života třiceti let od plínek, tedy rozhraní Letné a Holešovic, tomu přidávají notnou dávku koření mého návratu na místo činu. V podstatě Láďa bydlí na konci jedné ulice, na druhémž konci jsem bydlel já, jak kdyby tu běhal paprsek mezi dvěma zrcadly a vzájemně se odrážel. Pár mých známých i řeklo, že Láďa by typově mohl být můj bratranec. V Kumbále byla hlavně řeč o Spirální dynamice a o cestování do Thajska a taky o mě a mém pokročilém vývoji. Hltal jsem ta jeho slova upřeným zrakem na jeho orientální náhrdelník, zatímco on kreslil piktogramy, pentagramy, pyramidy a časové osy na čtverečkovaný papír. Tohle je moc zajímavé a zdá se to být v podstatě jednoduché a navíc všeobjímající. O tom chci něco vědět a tak jsem si koupil Wilberovu knížku: Stručná historie všeho. Než jsem přečetl úvodní slovo, hlásí se Láďa s třídenním kurzem a tak jsem se rozhodl ho absolvovat.

Místem kurzu je zasedačka sportovního obchodu, ze které koukám na Bio OKO do ulice, co je ta má dětská jazykovka. Ostatně i další základky, kam jsem chodil, jsou od tohoto místa do pěti minut a nade mnou je prostor, kde mi dali před 15 lety armádní pardon na vojenské zprávě. Jako bych se pohyboval v kruhu, vlastně ne, jsem na stejném místě, ale v jiném čase, energii, situaci, myšlení. Bude to spíš spirála. Kurz vede Láďa s manželkou Petrou, je to velmi milý sehraný pár, báječně se doplňující a dodávající dynamiku kurzu. Jako střídání energetických prvků to má spin, tedy vrut a krut. Postupně se schází frekventanti, je nás celkem na začátku dvanáct, z toho jen dva muži. Já a Vláďa, sedíme spolu. Obsazování židlí příchozími bylo zas podle energetické teorie obsazování energetických hladin elektrony. Nejdříve každý k volnému stolku a pak dle podobnosti. Sledujte to někdy, když budete nastupovat do prázdného dopravního prostředku, který se začne plnit. Je to vždy tak. Až na mne a opodál sedící Naďu, jsou všichni z korporátního světa, intelektuálové nižšího středního věku mající v korporacích za úkol promazaný chod, personální politiku a osobní rozvoj zaměstnanců. Cítím se tu tak trochu jako pozorovatel a kořenitel z úplně jinou zkušeností a návyky. Ač taky pracuji ve velké společnosti zabývající se osobním rozvojem lidí – tedy vysokoškolských studentů,  podniku státním, výchovným a netvořícím zisk. Po pár úvodních organizačních slovech kurz začíná.

Spirální dynamika je model popisující jak vývoj jednotlivce, tak vývoj společnosti (třeba firmy, nebo úřadu), tak může rozebrat i vývojový stupeň země nebo celého kontinentu, v důsledku i planety. Na pozadí přestávek běží právě ilustrativní záběry toho, jak různě mohou na planetě lidé žít. Tento filozofický směr není vlastně ani směrem, není vůbec náboženstvím, není typologií, není konfliktní k ničemu, je takový všeobalující a propojující. To v daném světě pravd, bojů, dogmat mi připadá jako zdravá cesta. A tak tedy do práce. Pro zjednodušení se používají barvy pro jednotlivé vývojové stupně. Každý z nás se v nějakém nachází dominantně, zpravidla za sebou táhne ten předchozí a pokoukává po tom dalším, velmi zhruba a nepřesně. Někdy taky může dojít k propadu. Liché stupně jsou individuální, sudé kolektivní. První skupinu tvoří šest stupňů, které se ve vyšší kvalitě opakují do dnes známých posledních dvou stupňů, ale není vyloučeno, že zažijeme ještě stupně vyšší, systém není zhora limitován. Začněme ale zdola.

Béžová: to je barva lidského těla, když jsme nazí a naším úkolem je jen jíst a spát. Je to základní existence, i v tom smyslu, že se do ní někdo vrátí nedobrovolně a nežije jinak. Pro mě je to chuť k jídlu. Paralel pro každý stupeň je více, spíše hodně a některé jsou dobré, některé horší. Jako ve všem.

Fialová: rituály, pohádky, archetypy oslav, ze kterých vznikly svátky, jako třeba Velikonoce a Vánoce, těm pohádkám o Ježíši doufám nevěříte, že to tak bylo. Je to keltský zimní slunovrat a tři dny plus, než ten návrat Slunce systém vstřebá. Pro mě to jsou kaštánky v baťůžku, které mi dodávají energii. Letos vyměněné v portugalské Coimbře. A taky můj oltáříček, kde je Buddha, langedocký i gruzínský kříž, fotka maminky v dětství, dva růžence, makadamové oříšky, lei z těch kukui, písky a kameny z celého světa a taky řez buku z Jizerek vypadající jako svatozář, zlatá mince s vesicou grálové studny, keramický kalich, perníkový betlém od Dáši a na čeladné žule vymalované signum berana od ezoteričky Jarky. Prostě komplex našich symbolů a pověr. Tuhletu barvu mám silnou, ale nežiju v ní. Je taky integrovaná, znamená minulost. Některé kmeny v pralesích jí dnes mají stále dominantní. Žití ve společném ritu.

Červená: to je agrese, ale taky odvaha. Banda rowdies na fotbale, ale taky hrdinný rytíř na koni, který je v uniformě a ty své fotbalové vojáky shání do houfu, když táhnou po kolejích od Sparty. Asi je to moje někdy ostrá jízda v roztocké serpentýně, nebo grilování starosty na facebooku za jeho škraloupy. Nebát se stát disidentem, žít teď a tady. Je to třeba Afrika nebo firma jednoho muže.

Modrá: tak tu znáte dobře, je to právo a spravedlnost. A taky rigidita státního systému, dogmatismus církví. Proklamace, které neznají bratra. Systém, který je často neefektivní. Je to taky válka, ale taky spolupráce. Je to korporátní svět, jsou to kolosy na hliněných nohou. Je to ale i umění a věda. Tuto barvu známe a nebo máme v sobě asi všichni. Je to kolektivní sčítání. Jsme to my a Evropa.

Oranžová: to je úspěch, luxus a plození odpadu. Je to vlk z wallstreetu a jeho lamborghini, okázalost která nemá výčitek. Kdo si ale neprožije jedinečný strategický úspěch, nemůže jít dál. Tenhle stupeň násobí. Je to moje docentura, do té jsem byl modrým asistentem. A taky nižší barva nechápe vyšší, přibližovat je nutné se po půlkrocích a barvy míchat.

Zelená: jestli modrá je dobrá, zelená je lepší. Je to sice komunita květinových dětí, ale taky radikální prosazení jednotlivého názoru ve svobodymilovnosti, jsou to komunitní zahrádky na střechách, akce květovaných žen v batikovaných sárí, pohoda v přírodě, zdravá výživa a neakceschopnost protože smyslem je žít smyslem. Často chic nápad zneužitý oranžovým otáčením mincí pro zisk. Zelená je i barva mého myšlení, šetření zdrojů, rozumného využívání a navracení krajině. Ve vodě, jako mé profesi, to cítím silně.

Žlutá: vzniká přimícháním trocha pylu do béžové, jsme na druhém stupni a vše se tu umocňuje, kdy se jedná o přežití v globálním světě sociálních sítí. Jsou to postmoderní technologie dotykáčů v kapse, ale i alternativa bydlení v odpadcích Zemělodi. Originalita a kvalita se ale cení. Je to maximální využití dřívějších zdrojů, které jsou vlastně zdarma jako pet lahve na pláži. V použití starých věcí k novým účelům si libuji, např. obal na notebook ušitý z protržených džínů. Je to i komunikace na krátkou dobu. Jako když jsem na Santorini potkal novozélandskou Altair, měli jsme krásný večer a už jsem ji znovu neviděl. Ale možná se za dvacet let setkáme v Chile a bude to jako včera. Letos jsem takhle potkal Jana v Glasgow, kterému jsem byl před mnoha lety na svatbě na Slovensku.

Tyrkysová: zde končí jakékoliv příměry, jsou to fialové rituály mocněné vším předchozím. Je to vlastní imaginace, žití v myšlenkách, nebo spíš bez myšlenek. Meditace, jako když jsem nakopl trojbarevný válec v sufi čakrovém dýchání a propojil se Nahoru s nohama na Zemi. Ale o tom zde na kurzu nevyprávím, korporátní manažeři jsou chytří, ale jezdí v oranžových autech a trápí je parkování, ťukají furt do žlutých telefonů, zatímco já pohodlně vystoupil ze zelené tramvaje se stále vypnutým žlutým tabletem, ale mám ho! Tyrkysová není ještě pro každého.

Tak to bylo v kostce, barvy se samozřejmě propojují, dílčí část hodnot můžete mít v různých úrovních jako jednotlivec nebo firma, oranžová může sklouznout do červené, stejně jako zelená do modré, nebo jakákoliv do první individuální, tedy oné barvy krve. To zas jen na hrubo. Teprve až se to začne míchat, je to zajímavé. Ale to už je na každém.

Koho to zajímá může googlovat klíčová slova: Spiral dynamics, AQAL, Wilber, Graves, Beck, Maslow, Cowan a Todorovic a taky GrowthPoint.

Vítejte ve světě netušených možností

Martin, 26.10.14

Kromě veřejných zdrojů jsem čerpal z materiálů společnosti GrowthPoint, která o Spirální dynamice pořádá podrobné kurzy, jako ten, který jsem navštívil, zde je jen špička ledovce: http://www.trenink-koucink.cz/co-je-spiralni-dynamika/hodnoty-hodnotove-systemy/

Federální lízátko

Ve středu mě potkala velká sláva a to být dekorován státní cenou za náš technologický projekt vybraný mezi čtyři letošní nejlepší výsledky Agentury. Celá ta paráda se chystala už nějakou dobu, hlavně k radosti firmy jež zkonstruovala šikovné vlhkostní a teplotní čidlo a dvě výzkumné organizace jsme ho testovali a kalibrovali minulá tři léta.

Dva dny předem mi píše dávná spolužačka Lucka, která u Agentury po mateřské začla pracovat, že na tu slávu taky jde a nemá nic na sebe. Chlácholím jí tím, že budu mít oblek vybraný bejvalkou, vlastně krom zimní bundy jediné hmatatelné, co mi zůstalo i po tolika letech.

Odpoledne volá udýchaný šéf firmy Tomáš, cestou z agenturní tiskovky, že nás potřebují na place o hodinu dříve, jelikož se bude nacvičovat nástup převzetí. Vlastně ve škole už tak nějak odpoledne bloumám a dřívější výlet mi vyhovuje. Venku prší a na saku mám jen šusťákovku. Celá ta sláva se koná v nové budově Národního muzea, kdo nevíte, která to je, je to bývalé Federální shromáždění u Magistrály. Dojíždím na místo Áčkem a slyším tam hlášení, že linka C je mimo provoz. Tou mají přijet oba další dekoranti Tomáš a Jan. Ladíme dojezd po telefonu, zatímco já posedávám v muzeální kafírně.

Sekurita nás vyhání kolem dokola, k hlavnímu vchodu do burzovního a sněmovního paláce a tam nás přebírá vyštafírovaná paní Lenka, vyšší šajba z Agentury s velmi milým profesionálním projevem. U šatny chvíli bloumáme, zatímco kolem projde zástup anticky vyhlížejících ztepilých červeně oděných hostesek a rozdávají se jednohubky. Dostane se do mne takový poťouchle údivný pocit, že tu fakt půjde o hodně velkolepou akci a přemýšlím, kolik projektů by za tohleto luxusní pouštění žilou, bylo. Je to jasné, skutečně ta paráda bude v hlavní sále bývalé Sněmovny Lidu a Sněmovny Národů a taky národních rad české a slovenské. Ve foyer ještě probíhá menší diskuze o našem výsledku, na jedné straně ocenění, na druhé pokuta za patent navíc, iniciativu je nutné po zásluze potrestat 63 podpisy na finančáku s pokutou. Setkává se tu spirální oranžová úspěšné firmy s pravidlovou státní modrou, která nezná bratra a jako spravedlnost je slepá, kdy pravá ruka systému ukazuje palec nahoru a ta levá dolů, dnes jsme tu v pravé energii, ale ještě s papírama dobojováno není. (Kdo ty barvy nechytá, asi většina, koukněte se na teorii spirální dynamiky, a nemyslím tu fyzioterapii). Dostáváme místenky do hlasovacího sálu. Tam nás přebírá protokolář a konferenciér – tím je českotelevizní horizontální moderátor Daniel. Čiší z něj mládí, pružnost, chytrost, pohotovost a profesionalita, radost pohledět. Ladí se mikrofony, pozice kde budeme stát, kdo co řekne. Naštěstí budu dělat jen křoví a dostanu diplom a kytku, zůstávám v klidu a navnímávám. Večer pomalu začíná, přichází i politická reprezentace. Tu paní nějak znám, listuju v pamětním archivu a propojuju si, že je to lehce posmívaná senátorka Alena, co aktuálně prohrála s tou Čubou. A taky premiér Bohuslav, šéf rady pro výzkum Pavel a další sněmovní potentáti. Přijdou mi tak trochu jako odrostlí kluci.

Daniel za laserové show promítající logo Agentury na sněmovní mramor rozjíždí večer ve velkém stylu a zve si paní Rut, aktuálně v roli šéfky Agentury. Ta v červených šatech vypádá trochu uvolněně, přemýšlím, jestli ještě stihla květinové děti, protože je milá a nevázaná, jako hostitelka nás vítá. Vlastně první nás vítal ředitel muzea, takový mladší bodrý bumbrdlíček jako předskokan velkého světa malostransko-klárovského. Daniel si pak zve Sobotku na pódium. Ten si vykračuje lehce sportovním krokem a cosi politického povídá o koordinaci výzkumu. Poté i Bělobrádek dostává lehce pod žebra, jestli měl rád v dětství encyklopedie a na závěr Alenka, jaký technologický výdobytek má nejradši. Docela mě potěšilo, že zmínila myčku na nádobí, tu taky považuju v kuchyni za to nejlepší, co mám. Vzpomínám na Eugena a facebook, jak jí tam griloval a říkám si, že není možné, že tuhle reprezentaci mám tady z páté řady, pod vypnutou federální hlasovací tabulí, před sebou, jako na dlani.

Prvním bodem itineráře je kultura v podání klavíristky a violisty. Ona krátce střižená blondýna, on rozevlátý umělec s hárem. Procítěně hrají nějakou modernu a když ztichnou, obecenstvo tleská. Prosimvás, má to čtyři věty a teď bude Mazurka, mezi větama se netleská, hlásí davu napruženě ten umělec a dává se do další práce až se mu žíně trhaj o struny a on je vehementně rve z úchytu smyčce.

Dalším bodem programu je volná až psychedelická prezentace studentů designu UJEPurkyně z Ústí na leitmotivy čtyř oceněných projektů. Sotva poznávám letecké mapy, akvatrialové kruhy zavlažovacích systémů a na závěr našeho dílečku i výbuch zelených lístečků symbolizující náš produkt.

A pak nastává zlatý hřeb večera, dekorování nás úspěšných. Začíná projekt o pesticidech, profesorovi to ujede a děkuje jiné Agentuře, což se přejde jakoby nic. Cenou jsou skleněné moderní originály vyrobené u Mosera na design Lukáše Jabůrka, moc pěkné a asi taky pekelně drahé. Autor je taky přítomen dredy stočené do spirálky s konečky obarvenými na modro do vrtule, vypadá trošku jako indián chystající se na rituál tance kolem ohně, ale oblek má leskle padnoucí.

Mám slavnostní blazeovaný pocit, že nikdo netuší, že pro dalšího Oskara si jde náš tým, o dvě řady dál zmerčím naší paní děkanku, protokol byl vybírán pečlivě, ostatně celá sněmovna je zaplněna nějakými lidmi krom dekorovaných a politiků.

Běží video o produktu naší kooperující firmy, které je vyvedeno dost efektně, jen paní redaktorka mohla Tomášovi srovnat límeček u trička, možná je to i záměr, aby vše nebylo tak uhlazené a ukázala se skupina šikovných mladých mužů, co vyrobili hezkou a užitečnou věc. Vypadá to jako zelená dýka s bílou rukojetí, která modře bliká. Tak se na to asi dívají myslivci, kteří nám před vánocema jeden kus na Jizerkách ukradli znudění čekáním na jeleny na nedalekém posedu. Ta zelená část je elektromagnetický okruh na měření vlhkosti a černé tečky jsou teploměry, v mejdlíčku uprostřed je záznamová jednotka a v rukojeti dýky jsou baterky na deset let dopředu. Nepřehlédnutelný reprezentant postmoderní žlutěspirální technologie. Zapínám si sako a jako třetí vyvolaný docent stoupám na pědestál federálu s červeným kobercem. Jsem celkem v klidu, ale přeci jen srdce se neubrání a buší. Kdy se vám to stane, že vám a to zcela upřímně a s neskrývaným obdivem třese rukou místopředsedkyně Senátu v maminkovské energii a za ní předseda Akademie věd na prknech co znamenají socialismus. Život je jako bomboniéra, nikdy nevíš co vytáhneš, prochází mi hlavou Forrestova věta. Posmíval si se senátorce Aleně na facebooku, tak ti ji Kosmír naservíroval až přímo do tvé aurální bubliny, aby sis udělal osobnostní korekci, běží mi tak v pozadí. Tomáš přebírá skleněnou maketu čidla jako cenu a k tomu jakož i my ostatní i zarámovaný diplom za nejužitečnější praktické řešení roku. Další gratulant přidává nádherný pugét žlutých růží v červené látce. Stojíme tam tak a fotíme se, místopředsedkyně Alena se na mne mile tlačí zleva, aby se vešla do hledáčku. Tomáš do mikrofonu děkuje, tedy z kapsy pro pobavení publika vytahuje opravdové čidlo a porovnává s uměleckým sklem. Lízátko, jinak svému výrobku neřekne, dokonce je tento kousek tak populární, že i Google se nechal inspirovat pro svůj nový operační level five u Androidu se jménem Lollipop. Sleduji jak se sál chechtá, ponejvíc květinová Rut. Sedám si zpět s tou cenou a vnímám další oceněné. Mám slavnostní až grandiozní pocit uvnitř, mísící se se smutkem, že nikdo z mých blízkých tu mou pýchu nevidí a taky že neexistuje ta, které bych nejradši dal ten pugét. A taky že pomalu vnitřně opouštím zmáknutou hydrologii vydávajíc se na neznámou a nestudovanou cestu psychologie. Cena jako znamení konce, nikoliv dalšího očekávaného úspěchu. Dalšími oceněnými jsou cesna na elektrický pohon a hydraulické systémy s rekuperací energie. Vlastně veškerá řešení mají zelený a postmoderní nádech, to se výběrčím cen opravdu povedlo, možná to i někdo trošku zrežíroval, minimálně někdo Zeshora.

Následuje další kulturní vložka, pražský pěvecký sbor zpívá nějaké tklivé ruské písně, nevím jestli je to nějaká podprahovka o tom, kdo bude udělovat ceny za rok. Na závěr přejdou do latiny a oficiální večer končí. Rut zve na raut.

Venku se to už hemží frontama na roládu, guláš a řízečky. I dortíky s jahodama v čokoládě a ostružinama vypadají schopně. Setkávám se tam s Luckou a povídám jí o pugétu. Šeptá mi stranou: Tu kytku dej mně, už jsem leta žádnou nedostala! Tak budu i původcem lehkého mezimanželského pábení. Dávám si s Luckou rosé a taky hromadu jídla a probíráme zas tu naší pokutu, přidá se i Tomáš s matematickou kravatou a ve své pravdivé a neúprosně šachistické logice nechápe, že mu Agentura během partie udělala rošádu s králem na Ch12 s bruselským výkladem tohoto tahu. Vzpomíná se taky jak jsem byl stejně nespravedlnost potírajícně rozpálený doběla na oponentním řízení, které nás vůbec nepochopilo. Ale pochopili a ocenili nás aspoň ti z druhé větve Agentury. Další část večera se vine spíše psychologicky, s Luckou kašleme na téma technologie a pod velkoplošnou obrazovkou, kde běží dokola technologie baleného mlíka do lahví, jak z továrny Tricatel, probíráme osudy naší třídy i nás dvou, myšleno nezávisle. Končíme talířkem vysokokalorických kokosověkakaových koulí evokujících blížící se vánoce. Lucka si v šatně navlíká pumy k obleku a baťůžek, za nevěřícího se divení okolostojících snobů. V metru se loučíme. Ta látka na pugétu se bude Roxance líbit.

Na druhé ráno navštěvuji paní děkanku a předávám jí cenu k vyvěšení, je totiž adresována fakultě. A nebude vám to líto, že to bude viset tady u nás?, ptá se. Říkám nebude. No je to pěkná cena, jsem ráda, že jsme tam měli zastoupení, říká. Žiju pro míň jen z dobrého pocitu, vše jsem rozdal, jen to uvnitř zůstává.

Martin Šanda 25.10.14