neděle 22. února 2015

Putování za Atlantidou

Je to obrovský nezvyk být zase v autě sám po meditačně nabitém týdnu s Davidem v jihozápadní Anglii s kostely a megalithy. Pouštím si rádio, nastavuji navigaci na severní Anglii u skotských hranic a v ponuře zamračeném letním dni vyrážím. V tu jsem na okruhu Oxfordu a po sérii nekonečných kruháčů a hustého kamionového provozu na M40. Míjím Banbury, Royal Leamington Spa, Coventry a Birmingham. U Derby a robinhoodovskovsého Nottinghamu, kde měl táta známou z práce, přejíždím na hlavní severní tah M1. Můj třistamílový přejezd se dále vine kolem Sheffieldu a u Leeds přechází na menší A1(M) tedy první třídu, kterou na zbývajících kouskách předělávají na dálnici, za mnou zůstal i York, který jsem uvažoval navštívit, ale nedostává se mi sil ani času, musím dojet. Pomalu vykukují kopečky, skrz nadité šedivé mraky tu a tam prozáří slunce. Zastavuji se v malém městečku Coxhoe u dálnice, neb auto potřebuje tekutiny doplnit a já vypustit. Přejezd je to únavný, občas poslouchám rádio, v synapsích mi ještě podvědomě dojíždí spojení z Rollrightu, zatímco se vydávám na pouť do neznáma s lehkou obavou. Příjemnější to začne být až u Novohradu nad Týnou, kde se odpojuju na státovku lemující pohoří Northumberland. Silnice zhruba lemuje linii Hadriánovy zdi, této starořímské pevnostní památky, ale jsem tak unavený, že i na to kašlu. Na navigaci si hledám příhodný kemp. Vykoukne Demesne zakousnuté trošku do severoumberlandského lesa, čímž jsou spíš holé kopce s vřesem, jako ve Skotsku, Irsku nebo Dartmooru. Podhůří je lehce pošumavsky jihočeské s vesničkami, alejemi a obilím na svazích, ale vlastní vrchovištní vřesový pokryv na vrškách už nemá s naším krajem pranic společného. Ubytovávám se na farmě, stavím stan na trávě a sleduju zvědavé ovce za drátěným plotem. Dojel jsem, to je hlavní. Po krátkém jídle usínám za bubnování kapek v šest večer a spím až do osmi do rána. Dnes je mým hlavním cílem Holy Island Lindisfarne, bizarní ostrovopoloostrov, tedy jak kdy podle přílivu a odlivu. Za odlivu ani ne metr nad okolním mořem vede silnička na tento výběžek. Dnešní odliv začíná až v půl druhé a tak mám dosti času. Rozhodl jsem se tedy, že ze severní Umbrie vyrazím na skok do jižního Skotska. Z kempu vyrážím kolem desáté, v kamenném Demesne se zrovna koná pohřeb a náměstíčku je ponurá atmosféra. Postupně fiátkem šplhám na vršky a za intenzivního deště přejíždím do Skotska, stěrače sotva stírají abych viděl modrou vlajku, bíle šikmo dvákrát překříženou a nápis Alba. Nedaleko ve stejném provedení na farmě je zapíchnuté Yes, známka chtěného odtržení od Anglie, které projde referendální zkouškou v září. Klesám do údolí k městečku Jedburgh. Je šedivo, ale po dešti. Prohlížím si zruinovanou kostru opatství provedenou z nádherného narůžovělého pískovce, který se v okolí nachází. Pak pokračuji na Kelso a vracím se podél říčky Tweed do Anglie. Okreskama B třídy přes Lowick, kde jsem původně chtěl kempovat dojíždím na pobřežní silnici A1. Zde už nemá dálniční charakter, což je sympatické. Stále je tak všelijak. Dojíždím přes koleje hlavního tahu z Anglie na Edinburgh na počkávací místo odlivu a studuju podrobnosti ptačí rezervace Lindisfarne. Znalejší a otrslejší řidiči aut už vjíždějí na asfalt a mořská voda jim stříká od kol. Já se svým renťákem čekám až bude asfalt jen mokrý. V hlavním úseku jsou i strážní věžičky a asfalt je pokrytý jemným mořským bahnem a semtam nějakou tou řasou. Parkuju na ostrově, platím v parkomatu kartou, neb mi nějak došly mince a vydávám se za pamětihodnostmi. Jsem tu hlavně kvůli Lindisfarnskému opatství, jednomu z prvním křesťanských míst na Ostrovech. Místo nesoucí víru už od šestého století irským svatým Aidanem, Cuthbertem, Eadfrith a Eadberth zmasakrovanými nájezdem Vikingů. Před tím byl jeden z poustevníků, řečeny Cuthbert  tak otrlý, že trávil poustevnický život v rozsedlinách mořských skal a přijímal jen dary od lidí, přijíždějících za vlnobití na loďkách k jeho místu prodlévání pro radu. Později se stal biskupem a patronem severní Anglie. Zase leje jak o život, stojím pod stromem a ve stružkách vody na silnici docházím do opatství a prohlížím expozici. Déšť trávím kontemplací v místním kostele Sv. Marie, kde ve vitrážích jsou rovnoramenné kříže dle keltské Cuthbertovy tradice. Konečně přestalo, obloha je furt nadoucaná šedí, ale baculatá ostrážkyně z National trustu už vymetá louži vody rejžákem z vchodu do opatství. To máme bláznivý počasí, dí ke mně. Stojím pod zbývajícím oblouky klenby, co nesly před staletími střechu. Připadám si jak v Panenském Týnci. V oltářišti sleduji s nelibostí jak si tam anglická rodina pohazuje sešívanou rugbyovou merunou. Konečně obtloustlí vikingové odtáhli ze sakrálního prostoru a já mohu zavzpomínat na meditace s Davidem. Stojím v oltářišti a uvolňuju v modlitbě duše sťatých mnichů, husinu mám až na patách, vrací se mi to ve vlnách, ještě pak jdu za oltář z vnějšku, tam je to taky silné, asi popravčí četa z venku stavby. Už když jsem viděl Lindisfarne na videu, věděl jsem, že se musím a teď vím proč. Je to teda zážitek. Z prokoplé vitráže, kde už není ani olověné lemování vyhlížím na nedalekou hůrku na výspě ostrovu, kde se tyčí malý hrádek. Vydávám se k němu. Je to něco jako St. Michael’s Mount na jihu, ale zde je to civilní bez kostela. Od pouťového prodavače si kupuju hotdog a v informačním středisku koukám na video o potápkách v ptačí rezevaci. Za odlivu se místní plachetnice houpají na mělčině, některé si kecly přímo do bláta. Barokní mraky občas propíchne paprsek slunce a vymaluje na blyštivé hladině pomíjivý ornament. Do hradu už nejdu, chci si uchovat atmosféru opatství, i bych se tam vrátil, ale úkol už mám splněný a měl bych pokročit dál. Jedu pobřežní A1 dále do Skotska směrem k Edinburghu, postupně se opravdu vyjasňuje a já na pobřeží míjím obrovitánskou šedou krabici jaderné elektrárny v Torness. Do navigace si dávám další Kód. Chvějící se rukou vyťukávám Roslin. Tam je ona Rosslyn Chapel, domnělé místo, které ukrývá zbytek Grálu. Chvilku se motám v kopečcích a uličkách předměstí kolem Edinburgu až dorážím na parkoviště. Je poslední půlhodina prohlídky a tak se nevyplatí to zkoušet. Obcházím kapli za plotem a fotím co se dá. Chvilku posedím i mezi kříži s keltskými okružími na hřbitově pod kaplí. V navigaci si hledám kemp, nejbližší je asi 11 mil kdesi a to se mi fakt nechce, když je caravan park doslova za kaplí. Zkouším zda mě nevezmou. Asi jsem vypadal dost osaměle a svatě, že se skotské dámě středního věku nade mnou smilovalo a nechala mě píchnutýho na trávníku hned před recepcí. Stan i auto jsem dal kde si přála. Vařím si fazole a koukám na štít kaple. I David moje místo přes smsku cítí. Tohleto putování se začíná vyplácet. Ráno vyrážím hned na otvíračku, kupuju lístek tohoto soukromého trustu rodiny Saint Claire (zní mi to jak o SinClair, svatý a hříšný jako dvě strany jedné mince). Vcházím do Kaple levým bočním vchodem a poleje mě zas mravenčení. Je jasný, že jsem tu správně. Dle průvodce si prohlížím všechny bizarně vyhlíženící figurální zjevení na zdech a sloupech kaple. Za pár minut začíná komentovaná prohlídka a tak usedám do první lavice. Průvodkyní, resp. přednášející je lehce předpenzijní Margret s malinko erkovským přízvukem skotské angličtiny – Scottish with prrrride. Vypráví sugestivně příběh této zámožné katolické šlechtické rodiny a její soukromé kaple, která měla být daleko větší, pak období reformace. Ač jako protestant srdcem, zde nevím proč jsem v katolické energii, ruce sepnutě propletené a slzy na krajíčku, asi nějaký odštěpek mého templářství. Taky sloup učedníka, který je spirálovitě filigránsky tesaný, zjevený učedníkovi slavného mistra ve snu. Když to jeho mistr cestující po Evropě pro inspiraci viděl, nechal ho popravit a sám pak byl za to oběšen. Jeho vytesaná hlava hledí šikmo přes kapli na tento apprentice column, aby na věky pozoroval svou vinu. V kapli se taky nachází překlad mezi klenbami na pravém křídle, který možná Boží prozřetelnost osadila správně. Hříchy směřují k oltáři a dobré skutky k lidu, ač zřejmě prvoplán byl ukázat hříšnost lidu a jeho nápravu s pomocí božích pomocníků. Kdoví ale jestli to často není právě naopak. Vede se řeč i o Danu Brownovi, jehož díky minimálně vzrostla návštěvnost a tím i podpora tohoto podniku na čtyřnásobek. Je po prohlídce. Myslím na Davida a jeho radu ať jdu do krypty, že tam je to silný. Sotva sejdu po schodech, naproti mně osvícená žlutomodrozelená vitráž Krista a co víc dím po levici hrob templáře s langedockým křížem. Hlava mi hoří obluzením. Tady v tom místě fakt něco je. Ještě jdu do vedlejší místnůstky, ze které by ještě mělo vést tajné schodiště do soukromého trezoru s Grálem. To už ale není znatelné pro běžný lid. Vydýchávám to v zahradě kolem kaple, fotím si různé kamenické značky v červeném pískovci, který je velmi křekhý, v Kapli konzervovaný speciálním torkretem, který ale zas udržuje ve skotském vlhkém klimatu vodu v kameni. Vše je pomíjivé i filigrán krásně červeně zvlněného pískového kamene. Některé části jsou vyměněné, taky kříž v kole na straně proti oltáři. Zdejší kříž je takový ala Apple, do rovného kříže jsou natřikrát na hlavních ramenech vykousané půlkruhy a to z kříže dělá takový zvlnkovaný ornament. Hodně zvláštní. V pohnutí ještě sleduji v informačním středisku historii křižáckých výprav, putování srdcí zabitých templářů ze Svaté země přes Francii a Španěly zpět do Skotska. Je to silný příběh. Spirituální momenty neutralizuju v hyperáku Asda nákupem poživatin. Losos ve slevě, polystyrénové chlebíčky, bageta, ovoce. Taky natankovat. Další zastávkou je Edinburgh. Mám pečlivě vybraný parkovací dům u centra. Navigace je k nezaplacení. Dojíždím do centra a intuitivně se vydávám na královskou míli. Po Lothainově cestě za křiku racků dorážím do parku u Princes street. Cítím se zas jako doma. Edinburgh, Lisabon a Praha jsou moje evropská města. Je po poledni a na trávníku jsou davy lidí pod hradem, jedí, štrikují, odpočívají. Jako bych tu byl naposledy včera. Pokračuju dál k ruskému kolu a přes hlavní nádraží v údolíčku na Royal Mile. V Edinburghu je to vše pěkně koncentrované. Nad nádražím ku příkladu Skotská národní galerie. U hlavní ulice jsou hodiny udělané z mozaiky vícebarevných netřesků, podobně jak v Poděbradech. Šplhám na hrad a fotím kostým Statečného srdce v kiltu na chlápkovi s modrobílým obličejem a spousty dalších figur. Rezavými vlasy se to tu jen hemží. Žeby geny lidu bohyně Danu, dávní rusovlasí Atlanťané? Obcházím hradní ostroh z jižní strany a jako zázrakem narážím na ulici, kde mám i auto. Leč krátce, přesto krásná upomínka na Edinův hrad. Poslední zastávka dneška je Falkirkovo kolo, zvedák na skotském kanále pro houseboaty na půli cesty mezi skotskými velkoměsty, tedy Edinburghem a Glasgow. Pěkně svítí sluníčko a já koukám jak se napouští vana s dřevěnou loďkou na monstru, které vypadá jak zvětšené kusadlo kudlanky nábožné s veleozubeným kolem uprostřed. Mechanismus je to tak důmyslně vodou vyvážený, že na pohyb mnohatunového obra je potřeba jen pohon na překonání tření, tedy výkon několika topinkovačů na chleba. Na vyrovnávacím jezírku děti lezou do nafukovacích zorbie koulí a nechávají se zmítat v labilně rovnovážném stavu nad hladinou. Sedím na vršíčku a koukám dílem na ně, dílem na dětský nerez park s mlýnky a archimedovými šroubovičkami a taky na další lodě čekající na proplavbu. Upřesňuju Vladovi kdy dorazím do Glasgow. Netrvá to ani hodinu a jsem před bytem, kde Vlado má taky svůj pokojík v bytě paní Pearl. Mě čeká pokoj Philippa, který je momentálně ve Francii u babičky v Leránu, tam co jsem byl touto dobou vloni. Jak se nám to pěkně vazbí. Vlado s Martou mě tahá do knajpy, ale jsem groggy. Paní Perla se mi omlouvá, že je o berlích, zjevně to této dámě v energii britské královny nesvědčí, tak ji uklidňuju, že to nevadí a probíráme, kde jsem všude byl. Hodnotí kladně zvláště mou návštěvu kaple Rosslyn. Postupně se zabydluju v posteli po tolika dnech na cestě, peru, nabíjím přístroje, smažím si lososa. Na sušení prádla tu mají důmyslný sušák. Je tu tak vlhko, že se suší především v kuchyni na takovém stahovacím postroji nad kuchyňskou linkou. Probíráme mé cestování a Marta na mě trochu nevěřícně kouká, asi jsem se svými meditacemi za blázna. I Vlado je malinko rezervovaný. Ale setkání je to milé, připravujeme se na náš čtyřdenní výlet na Outer Hebridies, tedy vnější nejzápadnější ostrovy. Mám je tak nějak opředené mystériem, když jsem vyjížděl serpentýnou z Uigu na Isle Skye před 19 lety a viděl odrážející kaledonský trajekt do neznámého moře. Chystáme se na brzce ranní odjezd, neb v Uigu na Skye nás ve dvě odpoledne čeká koupený trajekt a ten nelze zmeškat. Vyrážíme po šesté, máme to k cíli minimálně 5 hodin. Autíčko máme našlapané. Vlado sedí vedle mě a znalecky sleduje řazení a zrychlení vozu. Marta spí na báglech a igelitkách s jídlem vzadu. Ráno jsou ulice pátečního Glasgow pusté a tak se jede dobře, motáme se po břehu Loch Lomond v křivolaké silničce lehce pralesní vegetace. Postupně se krajina rozvolňuje a vykukují kopečky. Na čůrací zastávce člověk akorát tak zleje ještě zhora. Letmo stavíme u uplakaného Eilean Donan Castle a za nedlouho je tu Fort Wiliam a odbočka na Isle of Skye. V Kyle of Locash se ještě při mé poslední návštěvě před drahnem let naloďovalo na pendlující trajektík, dnes už je tu most, který se tehdá stavěl a tak frčíme přes ostrov, kolem majestátných Cuilin Hills až do Uigu. Dorazili jsme včas. Volám domů a fasuju v centrále Caledonian MacBrayne Ferries pečlivě připravenou jízdenku. Ve frontě seřazení na trajekt dostáváme od obsluhy dva palubní dotazníky, asi kdybychom se cvakli. Žadoním ještě třetí pro Martu, kluk v reflexní vestě a holinách nevěří, že do Fiatu 500 se vejde víc lidí než dva a to s bagáží. Je to ekonomické vozítko. 1,5 litru na osobu a 100 km. Levnější než vlak v Rumunsku. Je ve mně malá dušička, na trajekt jsem nikdy nenajížděl a co víc s autem s půjčovny, snad ho nikde nešmrncnu a nepřidám k důlku z Tintagelu další. Jako malé vozítko najíždíme v první vlně, dostáváme kód paluby pro návrat a jdeme si sednout nahoru. Je fičavo šedivo a nevlídno. Trajekt odráží. Mám v sobě řeckou velikonoční náladu z míjení Iou, Naxu a Paru, jen je chladněji a lezavěji. Po unavujícím řízení malátně usínám. Za hodinku je tu Tarbert na ostrově Harris Vnějších Hebrid. Trajektová tlama se otvírá, jdu pro auto a to nikde? Jak je to možné?, děsím se. Sekce, kde jsme auto měli je prázdná. Technik velí ustoupit a mechanismus hydraulického lisu spouští horní deck a na něm menší vozidla včetně našeho. Ufff. Červený brouček je tu a my můžeme ven. Hledáme si trasu v pozdním odpoledni. Vezmeme to nejdříve na jih, šplháme od trajektu a fotíme si jeho čoudící komín. V opuštěné krajině studených zálivů severního moře koukáme na pohupující se plachetnici, tři tuleně na skalce, i tu se mihne autoveterán na naší zastávce. V Rodelu na jižní výspě Harrisu navštěvujeme areál kostela Sv. Klementa, dedikovanému prvnímu klementýnskému papeži. Kostel je vystavěn z místní ruly, ale chová ve své stroze prázdné atmosféře hrob rytíře Alasdaira Crotach MacLeoda a náhrobek s meči. Křesťanství se tu mísí s místními keltskými kmenovými zvyky. Nepodobný tomu v rosslynské kryptě, je to pro mě zas startovací moment, aby mnou projel zámotek energie. Marta kouká do atlasu, který jsem uzmul na svém severním přejezdu na popelnici u McDonalda kdesi před Yorkem a žadoní ať dojedem na pláž Scarista, nejhezčí pláž severu. Bude tam teplo, palmy, sluníčko. Cesta se přehoupne a zelená skála v moři cloní vychladlý pomoklý záliv nad kterým fičí vítr a mělčinu pročesávají bahňáci. Ze zastávky si fotíme pláž od golfového hřiště. Je pěkně písčitá, ale je tu zima. Směřujeme na nedaleký Horgabost kemp na podobné pláži. Fičí jak o život, když stavíme stany. Postupně ale přibývá sluníčka a tak vyrážíme na pozorování západu na ovčím vršku nad kempem. Je to nádhera. Noc je lehce větrná, ale ráno je slunné. Brouzdáme se po pláži i po molu sestaveném z plastových dílů vlnících se s přílivem. Marta furt sní o Scaristě a tak se vracíme. Přeci se tam musí vykoupat a tedy i Vlado. Já mám tu výhodu, že se máčet nemusím a na břehu sbírám mušle, které vypadají jak přerostlé gelové nehty. Vezeme si úlovek, zatímco nad poměrně vysokými horami Lewisu se už zas šikují mraky. Čeká nás devatero Callanishů, megalitický komplex. Toto místo by mělo být z jedněch energetických reliktů Atlantidy. Hlavní lokalita je dvojstup vysokých a štíhlých rulových kamenů ve tvaru kříže opásaného keltským kruhem. Jako když má kříž trnovou korunu. Co tu bylo dřív, kdo ví. Marta říká, že se mnou je dobrodružný cestovat, zkouším tu něco nacítit, ale moc se mi to nedaří a tak aspoň fotím. Krystalické formace na vysokých kamenech s občas růžovými vrostlicemi jsou moc fotogenické, na tom se všichni tři, které spojuje geologie, shodneme. Přikazuju Vladovi a Martě ať si stoupnou do středu, kde se protíná kříž i střed kruhu. Vypadají jak na keltských oddavkách. Jedem ještě na další menší Callanish v sousedství, který hlídá rozdivočený černý býk. Ten není v astrálu, ale ve hmotě a tak se mu klidíme z cesty a pokračujem dál. Na trase zlatavého odpoledne je Carloway Broch u Loch an Duin. Důmyslná starobylá kamenná stavba z dvojitými zdmi, která z dávných časech sloužila jako obytný dům i stáj a vzduch cirkuloval i hřál v mezivrstvě zdí. Na této atrakci potkáváme český páreček. Dalším místem, kde chci zastavit je Trussel stone, tedy Clach an Trushal, bezmála šestimetrový lehce nakloněný a lišejníky porostlý menhir vedle židovského domku. Vesnička je vylidněná a lehce zbordelená, ale paprsky slunce vykreslují pěknou atmosféru. Už v plné trojici tu zkoušíme zameditovat. Tohle místo chytlo i lehce nevěřícího Vlada. Dále na trase jsou ještě černé domky, historická obydlí se slaměnými střechami, ale nikdo tu není a tak jen obhlížíme a jedeme dál. Krajina má pro mě, ač ostrovní nádech putování Minnesotou, asi za to mohou osamělé benzínky se sámoškama u cest. U jedné takové na odbočce na Stornoway je i kemp, ale my máme před sebou nejsevernější bod Hebrid a tím je maják na prdeli světa tedy Butt of Lewis. Cihlový maják ční nad rozervanými útesy s vypasenou travičkou potulující se skupinky oveček. Je tu dost mokro, ale tak nějak v sepětí s drsnou přírodou. Přemýšlím kde zakempujeme. Nedaleko je takové černé kempovisko s autama, ale kdoví jak to tu mají místní dohodnuté, stany tu nejsou žádné a tak jedeme nazpět a hledáme. Jsme dost neúspěšní. Až mi vytane ten kempík kdesi nazpět po cestě. V odbočce na hlavním tahu na Stornoway se na pumpě ptám a dostávám radu, že je to ten za školou v Siabost. Holce na pumpě sotva to jméno v gaelské angličtině rozumím, ale dávám si to dohromady. V kempu je poslední místečko, upravená paní v gumákách se ptá, zda jsme dojeli z trajektu, pač očekává osazenstvo. Ale nechává nás kempovat. Je vyhráno. Na bombě v kuchyňce si děláme kuskus s tuňákem, jakožto denní laskominu. Noc je chladnější, ale i ráno je slunné. Myslel jsme, že ty Hebridy bude pár bobečků a autem jsme tu už nalítali přes stovku mil. Tímto jsem vyčerpal příděl od půjčovny a každá další míle se platí. Ale to mě nerozhází. Jedeme na žlutobílý maják Tiumpan u Stornoway. Je tu sluníčko a kolem vřesové kopečky, fotogenické zálivy, prostě paráda. Jen auta parkují tak nějak chaoticky a otočit se pomalu není kde. Nazpět u Stornoway mi navigace zakufrovala na letiště ale zvrátil jsem ji do centra. Tam zas potkáváme své čechy. Je po fesťáku a taky neděle. Vše je nekonečně pozavírané. I asijská bistra to musí ctít a bagety mají akorát na pumpě za městem. Vyžíváme z vlastních zdrojů a potulujeme se stornowayskou universitou Higlands and Islands na zámeckém vršku. Mezi její kurzy patří i studium kadeřnictví. To plzeňáky nenapadlo mít na stříhání hlav titul. Pomalu čas nakopnout motůrek a vrátit se na náš trajekt do Tarbertu. Přes pusté vrchovinky, serpentýnky v krystalických kopcích dojíždíme do přístavu. Děcka co loví rybky z mola jsou kvůli skotským midget muškám zafačované do síťovin a gumáků. Obsluha trajektu se opět diví, že jsme v autíčku tři. Zrzavého kluka ujišťuju, že v kufru nikoho nepašuju. Jdeme pojíst do jediné hospody. Na velkoplošce běží fotbalový mač a my po čase dostáváme hranolky a rybu. Teď už mě na trajektu zvedací patro nerozhodí. Zanedlouho je tu zas Uig a my stoupáme po té serpentýnce, ze které jsem viděl svůj budoucí výlet v roce 1995. Tehdá jsem se vezl z anglickou duchovní rodinkou faráře na penzi a jeho manželky, dnes jsme tu taky tři a jedeme na Quith Raing, nebo taky Quiraing. Vlado nevěřícně kouká, že tu může být i v mrholení tak majestátně fotogenické místo. Zde jsem tehdá kempoval. Vše si to fotím, jezírka co mám doma nad počítačem už 15 let, kopečky, výchozy tohoto posvátného místa. Pádíme serpentýnou dolů k moři. Zase leje, kolem Man of Storr, opuštěné továrny u moře a letoviska Portee pádíme k Lokašskému mostu, kde má Vlado objednaný bed and breakfast. Radši bych zůstal u Cuilin hills ale nedá se. Nazpět v lijáku mě odmítá hostel, kemp. Jedu až nazpět k Loch Leathan a tam mě za pětku ubytovává místní trochu chladný farmář. Radí ale jak postavit stan, protože má přijít vítr. To se i děje a já od rozbřesku držím v ruce jediný prut mého cyklostanu. Už jsem dlouho ve větru nepospával. Jím co se dá z mých zásob. Je to zkouška charakteru. Ráno u brány stojí fousatý sympatický muž s holčičkou v růžové pláštěnce a stopují. Vyjíždím z farmářských vrat a beru je k mostu na skotskou pevninu. Diskutujeme o životě ve tmě a sněhu, v konstrastu Itálie, kde žil dříve. Někdy jsou domovské návraty do nehostinna nevyzpytatelné. Pracuje u pumpy, kde jsme taky tankovali a ještě jako turistický průvodce. Jen zima osvědčí, zda na Skye zůstanete déle. My ale pokračujeme k Urquart castle. Vlado si pochvaluje zrychlení vozu a splácnutý výfuk, který při 3000 rpm dělá zvuk Porsche. U hradu s výhledem na Loch Ness je to celé zkomercializované, ani na záchod zadarmo zajít nejde a tak pokračujeme do Fort Augustus. V mokru si u plavebního kanálu se sedmi zdymadly dáváme brunch a zahříváme kosti. Zrovna proplavují pár plachetnic, Čábelkovými vraty se rychle napouští nižší stupně. Na závěr zahouká siréna, spadnou závory a otočí se most pro auta a cesta pro lodě je průchozí až do Nessky. Jedeme dál cestou, kterou jsem kdysi jel stopem v opačném směru, ale je tak hnusno, že jen málo stavíme. Mihne se Glen Spean, hlavní silnice na Aviemore. Postupně dojíždíme zpět do Glasgow. Výlet to byl pěkný, 800 mil jsme na něm najezdili za 4 dny. Přemýšlím zda další den pokračovat na jih, ale vítězí lenost, v posteli se už do odletu za týden nevyspím a tak si tu rovnám věci. Taky měním Philippovy kováky za papírové. Má v tom spousty utopené hodnoty ve své lenosti utrácet drobné. Na druhý den jsme se rozhodli odpoledne zajít na Vladovu Strathclyde University, kde je na stáži. Glasgow jako takové má americký duch, už chápu kde to ten New York pobral. Univerzita je na ostrém kopci, sklonitost jako v San Francisku. Ve škole je to jak na každé americké universitě. Nedá mi to a zkouším Jana, který je tu profesorem. Známe se z Minnesoty, ale neviděli jsme se od 1995 na jeho chatě v Jasné dolině. Tuším, že by měl být ve městě, on netuší vůbec, že tu jsem. Nejsme dohodnuti. Telefon na univerzitě je hluchý. S Vladem jdeme do labáku, vidím že má stejné TDR od Campbellu jako já i ARES od GFInstruments, asi jsme se měli potkat. Stále to ve mně brní zavolat Janovi a tak vytáčím znovu číslo. Jano to bere. Pamatuješ na mě, to víš že jo a kde jsi?, ptá se Jano. Na Strathclyle, …to není možné? A v jaké budově? James Weir. To já taky, a na kterém patře. 4, já 5!!! Za minutku vidím Janovy vypoulené bulvy cože se to stalo. Vidíme se po necelých 20 letech. Nemůže tomu uvěřit. Jdeme oslavit to shledání do kafe Tinderbox na rohu. Je to stále ten analytický Jano, teď už profesor a já docent. Vedeme akademické řeči. I slovenská partička s Vladem a Martou je příhodná, takový československý klub z Minneapolis v glasgowském vydání. Příště se uvidíme na našem campusu v Dejvicích až sem Jano přijede coby Erasmus koordinátor. Loučíme se do příště dříve než za 20 let. S Martou a Vladem ještě couráme po městě a podzemkou, která je jak lego hračka minikrtek jedeme na University of Glasgow, konkurenční podnik ve viktoriánských budovách u řeky Kelvin. Marta mi říká, že se oběsil můj oblíbený Král Rybář Robin Williams. Nemůžu tomu uvěřit. To potemělé náladě večera nepřidá. Je to tu pěkné ale na focení je už moc pozdě a ponuro. Místní ulička hospůdek  pro studenty už mě pranic nezajímá. Vracíme se do centra na nádraží a pak pěšky přes Tesco domů. Utratit poslední skotské libry. Dáváme si doma další kuskus a Vlado mi na flešku nahrává Maoka na cestu. A je tu ráno. Loučím se s Pearl, Martou a Vladem a vyrážím zpět domů do Angliem, navigaci nabitou souřadnicemi dalších megalitických kruhů v Lake District a ve Walesu, ale to už je jiný příběh cesty osamělého druida.
a taky konec zde
https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.818312088193065.1073741876.100000428451039&type=3

Martin Šanda 22.2.2015

čtvrtek 19. února 2015

Stopařská synchronicita

Sedím dnes po návratu z Jizerek ve školním bufetu nad jarní polívkou a v tu přichází Martin z Hydrauliky si taky něco koupit, letmo se zdravíme. Pak ke mně přichází s banánem a mandarinkou. Debatujeme o vlhkostních lízátkách na střeše Tmobilu a v Jizerkách. Prej ubytováváš couchsurfery?, říká. Sociální sítě jsou sice všemocné, přesto si říkám, jak tohle ví?, žádný kontakt na nich s ním nemám. Měl si doma poláky. No to je fakt, v sobotu jsem je chtěl podržet na roztocký masopust ale museli na stopa, protože pondělní práce nepočká a do Varšavy je z Prahy přes Wroclaw cesta dlouhá. Rozmluvil jsem jim libereckou trasu přes grabštejnské kopečky a Zhořelec a nasměroval je na hradeckou D11 a Kudowu Zdroj. Ráno jim ujel vlak na Masaryčku, tak jsem jim našel zkratku přes Libeň motoráčkem a metrem na Čerňák za Ikeu. Ještě jsem to probírali na street view kam si stoupnout na dálnici. Veškerá ta zdržení ale měla svůj smysl. Martin autem prý moc nejezdí, zrovna ale měl jedno půjčený a jel do Adršbachu a za pět minut je na dálnici naložil a odvezl až na hranici. A to nezmiňuju že já, Martin i polská osádka má za sebou studium na stavárně. Vesmíre, tohle byl od Tebe majstrštyk!!!

úterý 10. února 2015

Desatero dní

Ti co čtou moje blogy, už dávno vědí, že nesedím na zadku. Přeci jen ale mám pocit, že se postupně kola roztáčejí, jak uvolňuji lana chyb, které mne svazují, tak se mi pouští z rukou vlákna, jimiž držím viny ostatních. Jednám stále více spontánněji. Za posledních deset dní jsem prošel hodně různých světů, které byly v mnohém společné a přesto tak jiné.
Pátek: Je docela zima a po dlouhé době jsem se dostal do pražské městské knihovny. Přišel jsem brzo a tak očumuju kolem magistrátu až pak nacházím místo na měkoučkých okrových sedačkách v předsálí. Za chvíli je tu Vlado a Marta, kteří mne pozvali na tento koncert Maoka, slovenského spirituálního instrumentalistu. Maoka znám právě od léta, kdy mi dal Vlado jeho hudbu na flešku do auta při odjezdu z Glasgow. Už jsem jeho produkci viděl v čajově Dharmasala. Dnes je prezentace větší v kinosále. Diskutuju s Vladem a hlavně Martou, která je též ve vzdělávacím procesu na universitě v mne blízkém oboru. Maok začíná, zouvám si tenisky, abych se cítíl uvolněně. Jeho psychedelická hudba mě podlamuje hlavu a tak si ji držím v dlaních, místama i usínám, je to jednolitý proud plynoucího vlnovitého zvuku akustické kytary s různými elektroefekty. Zpívá, později i jeho partnerka Eniesa. Po koncertě zůstává dav rozsvícených lidí, takoví hippies postmoderní doby, v podstatě líbezně krásný holky. Ponejvíc jeho pražská impresário kyprých tvarů. Noc je ještě mladá a tak jdeme na pivko. Nejdříve Lokál v Dlouhé, ale není tam místečko, tak jedem přes vodu do Holešovic. Vlado i já to známe u Slepý kočičky – definované jako palačinkárna pro zamilované. To se v naší trojici hodí. V kočce je to už napárečkováno, tak do toho naše trojice, ergo já, házíme hodně ostrýho křena. Dávám si rajčatovou polívku a k tomu dvě borůvkový piva. Vlado zaváhal, má sladkou palačinku, zatímco Marta má placku na slano se slaninkou a vejcem. Oba litujeme, že nejsme tak chytří jako ona. Holt žena. Po druhém pivu se mi už trochu motá palice. Do tohodle kočičkovýho prostoru mi jen nesedí ty dva hospodský co obsluhujou. Dobíháme 26tku a na Kulaťáku mi odjíždí bus směr Roztoky před nosem, vydýchávám hlubokými nádechy zbytkový ethanol a postupuji ke svému dísláku zaparkovanému u Internacionálu. Cesta je vlídná, dejchačka se naštěstí nekoná.
Sobota: Mám políčíno na duškovskou Kampu, kde je setkání mexického toltéckého a českého druidsky keltského šamana Xolotla a Tomáše, které organizuje zas Petra. Pro jistotu beru jako záloha zrcadlovku, protože toto může být zajímavé pofotit. Sedám si do strategické pozice a stavím si stativek. Druhý stativ s maníkem je osazen videokamerkou. První půlku fotím na širokáč, ale se špatnou světelností mé K-7 je to zrnité. Odhání mě vehementní fotografka. Ale když kouknu do jejího displeje statických a žlutých záběrů, rozhodnu se na druhou půlku nastavit tele a zabírám jednotlivé pohyby a rituály. Xolotl mluví o splynutí přírody, rostlin, stromů, živáčků i lidí, na pozadí běží šamanské video ze všech koutů světa a Petra famózně překládá španělštinu. Tomáš, léčitel koní, co mu to vykoukala číňanka z jeho kaligraficky napsaného jména dárečku od dětí z Montmartru povídá o epoše Berana, Ryb a Vodnáře jdoucí horoskopicky retrográdně napasované na křesťanství. Toho bych se u druida nenadál. Beránek boží, znamení Ichtys a pták jako symbol nové doby vodnáře. Vodu a vodnářky mám taky v karmě. Zamrazí mne, vždyť mým symbolem od dětství je ledňáček, pták co střemhlav smrtí ryby. Je tohle symbol Transferu Dob? Přemítám, že jestli nepřemejšlím o křtu tak nějak s křížkem po funuse, když tu rybářům pomaličku zvoní hrana. Nakonec podle Malachiáše je František poslední papež. Spíš to beru jako zasvěcení kanálu Energie a ten potrvá. Dostal jsem to asi do vínku v nějaké časové singularitě už v těch osmi letech v Korunovační u skauta s tím rybaříkem na modré zátoce? Spojené oltáře a vzájemné děkovačky a bubnovačky a chrastičky v rituálech šamanů, ke dni Osm aztéckého kalendáře i blížícímu se Imbolcu. Xolotl se vlní do rytmu koně. Tak proto jsem si asi podvědomě zas koupil jogurty, když je to čas mléka bahnic a jalovic v rodícím se životu bohyně Panny Brigit. Na zdi tři kruhy vavřínů co se protínají v trojici symbolů, i ta vesica tam je. Letos je úplněk na Hromnice. Jen abychom se jako v syslí den nedostali do nekonečného kruhu času s Billem Murray.
Neděle: slíbil jsem Blance, že jí poskytnu roli rytíře a strážného anděla v jednom. Navlíkám si ráno světlemodré triko a modrý svetr, abych byl co nejpozitivněji naladěn a sedám do svého koněmi přeplňovaného světlemodrometalického forda. Spicha máme v šest ráno na Čerňáku. Asi ve mě visí nějaká požehnání od Xolotla a Boi Ec z jejich vykuřovaček, protože jsem jako rybička. S Blankou jedeme pro její opuštěné obrazy na farmě až ke Stuttgartu. Říkal jsem si, že krom vylepšení své karmy a pročištění vstřikování by se autíčko mohlo podívat zas do své domoviny. Dálnice je v nedělní ráno volňoučká, od Rozvadova snížek a dokonce i německé sluníčko. Na sjezdovce by bylo líp, ale máme důležitý úkol na spojené cestě osobního pokroku. Ani nedošlo na cdčka a rádio, pět hodin jsme prožvanili. Po čtyřech letech o sobě už hodně víme a dlouho jsme se neviděli, shodujeme se, že jsme spolu měli mnišské životy někde v Británii nebo Bretagne, možná Mont St. Michel, možná St. Michaels Mount. Ve Švábsku sjíždíme z dálnice a krajinka je jak v ladovské zimě, serpentiny i sjezdovčička u švábského Gmundu. Na farmě nás už čeká Tomas s manželkou Uršulou. Probleskne mi, že Blanka a Uršula jsou jako sestry, tu energetickou podobu nelze nevidět. Nakládáme strategicky obrazy, ještě se licituje o odměně, zneuznaný kunsthistorik žijící si ve svém světě není šťastný, nicméně moje modré triko a proud pozitivní energie ho uklimbává, doráží to moje přetitulovaná vizitka jako náplast na bolístko. Uršula je šťastná, že nám chutnají koulovitý houskový knedlíky, guláš a červené zelí. Povídáme si o Taizé, uprchlících, učení lidí jazyky. Takhle nedělní oběd jsem už dlouho neměl, stálo to za to tenhleten Drang nach Westen. Cesta domů se vine už v klidné podobě, vyprávíme si další příběhy a vzajemně roztáčíme šneky v našich hlavách kam se na svých cestách rozvoje vydat dál. Večer překládáme kontraband před Scontem, Blanka pokračuje ve svém rendlíku a já domů.
Pondělí: Abych vyrovnal spiritualitu z krajních poloh, jdu na Taizé modlitbu do Martina ve Zdi. Oltář je přehozen oranžovým suknem vinoucím se po schodech, na něm ve skleničkách svíčky. Skupinka mládeže pěje harmonické zpěvy až tuhnu, už jsem je slyšel na Silvestra a nedavno i v Janu Křtitelovi roztockém. Tak moc se to od Maoka neliší, studuju si zpěvník, co bych na tenorsax dal. Za mnou je i roztocká tajzačka Jitka taky v tradičním texaskově oranžovém, ta co mi na Nový rok do bytu poslala šest holek na oběd, zdravíme se. Ještě jdu za Mikulášem, dohadujeme návštěvu u něj na faře v Berouně a taky můj křest v Martinovi. Budeš chodit častěji? táže se, saxofon by se mi tu hodil. Na mailu prosí Petra, zda bych se nedohodl s Davidem na prolnutí šamanského videa mýma fotkama. David mě leccos učí o mém foťáku, že má posílenou zelenou ve formátu AdobeRGB, posílám mu paklík fotek přes web. A taky zakládám doménu sanxmartin.com do tiráže videa. Co to X? táže se on. Bejval jsem rytíř. No úplně to vidím, na chatu mi od něj přistanou dva skřížené meče a templářský štít, až mne zamrazí, že to tenhleten kluk, kterého ani neznám, vidí takhle na dálku.
Úterý šprtám Exodus, Matouše a Lukáše a vytlusťuju si v textech to co je zajímavé i to co se mi pranic nelíbí o jediném žárlivém Bohu, kterého teda mít nebudu. Posílám si to do tabletu, jsem moderní student Písma.
Středa: začíná druhý turnus Performace Tuningu a systemicko-ericsoniánského tažení na cíl tedy trendově - koučinku (od slova kočí nebo gaučo) u spolužáka z gymplu, Petra. Schází se naše parta, exekutivci z dozorčích rad, personalisti, ajťáci z bank, nadnárodních firem a prodejních řetězců a pojišťoven v nablýskaných autech a jeden docentský exot. Ještěže jsem nechal navaxovat svého kombíka a udržel svůj jakýstakýs status. Tihle lidi mají ale hlavy srovnané, moc sympatická parta nad věcí. Vítáme se, opakujeme metodu, píšeme si na flipchart tahák. Přichází živé rozhovory, tažení na cíl a vyvolávání impulsů, které u pracovníků vrtají jako mozkový svalovci, co se prokousávají a spojují ty pravé synapse do ahá efektů. Po večeři je i můj kontakt Pavel. U špaget s pestem ještě probíráme Starý a Nový zákon, Pavel je v tom hodně kovaný a i tohle má zmáknutý. V rozhovoru je Pavel jak kulomet se svou pronikavou inteligencí, já mám krev v žaludku a únavu ještě ze spanilé jízdy německé, mezitím taky chodím do práce. Rozhovor se mi úplně nedaří, ale i tak je imaginace platná a jeho vnitřní vrkoč mu pojede i zítra v Antwerpách na služebce.
Čtvrtek: máme tu další část strukturovaného rozhovoru, tohle know how vám ale neprozradím. U jídla se probírá, kdo je v které korporaci generálem, kdo si uřízl ostudu, jsme v trošku disnyovském hotýlku ala předminulé století Magdaleny Dobromily na kraji Prahy, já se svou akademickou zkušeností nestranným pozorovatelem. Večer už nevladzem a taky mám další evanjelickou přípravku. U Letňan jsem minul exit a tak jedu do Troje a odtud podél vody na Balabenku. Ale parkovat na Palmovce necítím a na Čerňák je daleko. Volím střední cestu a parkuju u své sociálky ve Vysočanech. Metrem na Palmovku, co je to za exotického bezďáka na eskalátoru? Vida šaman Šolotl Martinez, chodí mi to v kruhu. V ulici U Pošty (zasvěcení vědí že U Modlitebny), co má na dveřích skleněné výplně, dřevěný ornament vesicy, takže mandorly, je dnes zas Roman a Jakub, ten moderní farářský kluk z vyloučeného kraje, co přijal Krista tak opravdicky, že má na předloktí rybí kérku s řeckým akronymem ΙΧΘΥΣ: Ježíš Kristus, Boží Syn a Spasitel. Probíráme před začátkem systemické konstelace, i farář se může něco nového naučit od svých oveček. V kolečku říkáme kdo co dělá, zaujme mě Jana, systemická psycholožka a její trefné výklady z Bible, je vidět, že o tom přemýšlí. Roman nám vypráví, že Duch Svatý je Energie a hřích je jako karma. To by se jeden nenadál jak mi tohle padne do noty. Na plátně běží další skrytá božoskladba od Switchfootu, nejsem u žádných jezuitů, ale v moderní komunitě. Za domácák jsou žalmy. Vytane mi Žalm 71 od Kryla… „Tři černí mravenci topí se v slze srny, nápisy na věnci a na koruně trny, padáme pod tíží a snažíme se dolézt, vlekouce na kříži svou samotu a bolest. Nebe je růžové na cestě křížové, snad konečně spočinem, jak pšenice v klásku, spočinem bez hněvu, přirostlí ke dřevu, vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku“. I ten opravdový je moc silný a bezpodmínečně přijímací, mám tedy vybráno. Auto na Vysočanské se šiklo, cestou zpět na koučovačku vezu Janu domů. Hodnotí, že jsem dost rozjetej a daleko a tak mi to všechno chodí do života.
Večer jsem zas u korporátních systemiků, na rozhovor je vystajlovaná ale vlídná kočka v černě koženém jako mrkací panna s řasama od Diora. Kdoby se nadál, že její kouč je trochu zamlklý Milan. Po práci kecám s ajťákem Tomem, asi nejotevřenějším klukem z téhle party, který sype lehké ironismy a piva si objednává jen v tuplákách. Asi je to dobrý na jeho svalovitě vypracovanou figuru. Je tu i Radek, distingovaný pán, který měl více vrcholových pozic ve firmách, než my všichni dohromady, přesto nebo právě proto to ustál a zůstal skromně a přístupně lidským. Už ani nevím co alkohol zahlušil, povídáme si o Kindlu, poměřují se ajfouny (svoje otřískané nokijí mejdlo nechávám v kapce) a přemítám o opojení z moku, jen abych si nerozpojil synapse, jak vždy říkal Martin na zenových meditacích.
Pátek: ráno u snídaně mě zpovídá Radek jak to jde na universitě, tenhle svět je mu trošičku vzdálený, tak rád nabírá nové informace. Za následek to má, že spěchám do našeho altánku s kamínkama bez kartáčku na zuby. Zrovna nový curaprox jsem na pokoji nechal. Má to asi tak být, na upomenutí. Máme další dva rozhovory. Pobaveně koukám, že šéf rozvoje Zdeněk má do své synchronicity výběru zaměstnanců vsazenou mladou Markétu i zralejší Sylvu, moc sympatické ženy stejného vzhledu i béžových kozaček a i stejných problémů v korporaci. Jak ten svět není až tak pestrý, chce se mi říct, jede to stále v určitých vzorcích. Další rozhovor je taky pěkný vede ho Roman s Radkou. Jeho podstata mi přijde shora za 5 minut, oni se k tomu dokoušou za 55, ale i to je dobře, radši později než vůbec. Tohle by mi šlo, ne jako s Pavlem, kde jsem pohořel. Odpoledne už vůbec nemůžu, roboticky si zapisuju, tahleta část o úkolování v korporacích je mi beztak cizí.
Sobota: šábesu mi byl třeba, nedělám nic, vzpamatovávám se ze všech těch zážitků. Jen návštěva u maminky. Fotím flipy pro naší koučovací skupinu a odkládám na google drive.

Neděle: Ráno se střídá petelice se sluníčkem, nakonec odmetám auto a jedu do Berouna. Když je neděle, musí se jet na západ. Naštěstí to je tentokrát 40 a ne 400 km. Evangelické modlitebny mají proti katolickým kostelům jednu podstatnou výhodu. Někde poblíž v baráku jsou vždycky záchodky. Na schodech nejsem sám opozdilcem, nahoru cupitá malá Eliška s maminkou. Otvírači pus v čele s Mikulášem už zpívají jakýsi žalm, já usedám. Východní slunce to peče do lehce budovatelské vitráže Bůh láska jest. Je jednobarevně čirá, vyjma červného nápisu, ale odstíny dělají různé textury skla. Matka s otcem a dítě s vavříny, kolem obilí, pecen chleba, klásky. Dere se mi stále na mysl svářeč a dojička se snopy obilí na staré stokoruně. Zde to ale paralyzuje beránek na druhé vitráži. Mikuláš káže z Lukáše o setí obilí. Naposled jsem tohleto množení geometrickou řadou slyšel v Nové Pace. Je tohle náhoda? Kdo máš uši slyš! A tak poslouchám. Mikuláš to bere v podobenstvích a i ryze agronomicky, taky o Izákovi a jeho ženě. Do toho další písně. Bratříků je tu poskrovnu, stálých na prsty jedné ruky. Vzadu mísa s dýněma a odstrojený stromeček v hrnku aby nepovadl, možná se tu šetří na další vánoce. Po bohoslužbě pijeme dole v kuchyňce čaj a zkoušíme staré přenosné harmonium. Staroušci v energii kralických z FLVěka se zajímají jak jsem se tu vzal. Pak má Mikuláš s dvojicí svatební přípravku, tak jdu na oběd a pak se cournout po Berouně, je hezky a lehce zasněženo. Městské brány, kostel. Chci si vybrat ve své bance, ale mašina je vybrakovaná, už lupení nedává. Na náměstí socha Husa, vybírám v kamenné KB. Přesně jako v Pace v létě. Má mě tohle na něco upomenout, dvě stejné trojice. A taky Nepomucký a Bivoj, na jednom fleku všechny mýty. Fotím nábřeží, mlýn, kačery na sněhu. Pak mi ještě Mikuláš ukazuje plány kostela, co se za první republiky nepostavil. Cpe mi brožuru katechismu, ale s tou se nechci tahat. Spíše mě zajímá jestli přijme můj komplex osobní vesmírné víry. Zatišil jsem jeho hlad špenátovou palačinkou v krepérii U strakatýho králíčka a vyprávím mu o svých minulých životech. Uzavřít všechny tyhlety karmy, přehnaný přísahy na věky pro Ideál obětovat život, strhnout nefunkční brnění a být jen člověkem. To se mu líbí. Pokřtím Tě u Martina na Bílou Sobotu, o vigílii. U Michala v Jirchářích vypůjčím středověkou křtitelnici, do auta by se mi mohla vejít, říkám na to. Tenhleten – urob si sám – křest má heretické znaky a od faráře co má židovský původ, chrání muslimy recestistickou akcí Island v Čechách nechceme, pobejvá v policejních antonech a i helvétem v Curychu by na přilepšenou býti mohl, to taky sedí. Můj spolužák ze třetí třídy. Jak dodává on - a to jen 8 měsíců. Přesto nás to po 33 letech svedlo k sobě. „Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, tak se mi prosím nediv, že si sebou do Afriky vezu sáně“, bzučí mi Mňága v hlavě. Ještě jsem navštívil Milenu, Tomáše a Jáchyma v jejím novém berounském bytě. Má to tu dejvickou atmosféru, jíme čokoládu a zmrzlinu a probíráme odkud se v postmoderním světě mají brát informace. Doporučuju TED. Je to krásný čas, zima, ale už nádech předjaří.