Desatero dní

Ti co čtou moje blogy, už dávno vědí, že nesedím na zadku. Přeci jen ale mám pocit, že se postupně kola roztáčejí, jak uvolňuji lana chyb, které mne svazují, tak se mi pouští z rukou vlákna, jimiž držím viny ostatních. Jednám stále více spontánněji. Za posledních deset dní jsem prošel hodně různých světů, které byly v mnohém společné a přesto tak jiné.

Pátek: Je docela zima a po dlouhé době jsem se dostal do pražské městské knihovny. Přišel jsem brzo a tak očumuju kolem magistrátu až pak nacházím místo na měkoučkých okrových sedačkách v předsálí. Za chvíli je tu Vlado a Marta, kteří mne pozvali na tento koncert Maoka, slovenského spirituálního instrumentalistu. Maoka znám právě od léta, kdy mi dal Vlado jeho hudbu na flešku do auta při odjezdu z Glasgow. Už jsem jeho produkci viděl v čajově Dharmasala. Dnes je prezentace větší v kinosále. Diskutuju s Vladem a hlavně Martou, která je též ve vzdělávacím procesu na universitě v mne blízkém oboru. Maok začíná, zouvám si tenisky, abych se cítíl uvolněně. Jeho psychedelická hudba mě podlamuje hlavu a tak si ji držím v dlaních, místama i usínám, je to jednolitý proud plynoucího vlnovitého zvuku akustické kytary s různými elektroefekty. Zpívá, později i jeho partnerka Eniesa. Po koncertě zůstává dav rozsvícených lidí, takoví hippies postmoderní doby, v podstatě líbezně krásný holky. Ponejvíc jeho pražská impresário kyprých tvarů. Noc je ještě mladá a tak jdeme na pivko. Nejdříve Lokál v Dlouhé, ale není tam místečko, tak jedem přes vodu do Holešovic. Vlado i já to známe u Slepý kočičky – definované jako palačinkárna pro zamilované. To se v naší trojici hodí. V kočce je to už napárečkováno, tak do toho naše trojice, ergo já, házíme hodně ostrýho křena. Dávám si rajčatovou polívku a k tomu dvě borůvkový piva. Vlado zaváhal, má sladkou palačinku, zatímco Marta má placku na slano se slaninkou a vejcem. Oba litujeme, že nejsme tak chytří jako ona. Holt žena. Po druhém pivu se mi už trochu motá palice. Do tohodle kočičkovýho prostoru mi jen nesedí ty dva hospodský co obsluhujou. Dobíháme 26tku a na Kulaťáku mi odjíždí bus směr Roztoky před nosem, vydýchávám hlubokými nádechy zbytkový ethanol a postupuji ke svému dísláku zaparkovanému u Internacionálu. Cesta je vlídná, dejchačka se naštěstí nekoná.

Sobota: Mám políčíno na duškovskou Kampu, kde je setkání mexického toltéckého a českého druidsky keltského šamana Xolotla a Tomáše, které organizuje zas Petra. Pro jistotu beru jako záloha zrcadlovku, protože toto může být zajímavé pofotit. Sedám si do strategické pozice a stavím si stativek. Druhý stativ s maníkem je osazen videokamerkou. První půlku fotím na širokáč, ale se špatnou světelností mé K-7 je to zrnité. Odhání mě vehementní fotografka. Ale když kouknu do jejího displeje statických a žlutých záběrů, rozhodnu se na druhou půlku nastavit tele a zabírám jednotlivé pohyby a rituály. Xolotl mluví o splynutí přírody, rostlin, stromů, živáčků i lidí, na pozadí běží šamanské video ze všech koutů světa a Petra famózně překládá španělštinu. Tomáš, léčitel koní, co mu to vykoukala číňanka z jeho kaligraficky napsaného jména dárečku od dětí z Montmartru povídá o epoše Berana, Ryb a Vodnáře jdoucí horoskopicky retrográdně napasované na křesťanství. Toho bych se u druida nenadál. Beránek boží, znamení Ichtys a pták jako symbol nové doby vodnáře. Vodu a vodnářky mám taky v karmě. Zamrazí mne, vždyť mým symbolem od dětství je ledňáček, pták co střemhlav smrtí ryby. Je tohle symbol Transferu Dob? Přemítám, že jestli nepřemejšlím o křtu tak nějak s křížkem po funuse, když tu rybářům pomaličku zvoní hrana. Nakonec podle Malachiáše je František poslední papež. Spíš to beru jako zasvěcení kanálu Energie a ten potrvá. Dostal jsem to asi do vínku v nějaké časové singularitě už v těch osmi letech v Korunovační u skauta s tím rybaříkem na modré zátoce? Spojené oltáře a vzájemné děkovačky a bubnovačky a chrastičky v rituálech šamanů, ke dni Osm aztéckého kalendáře i blížícímu se Imbolcu. Xolotl se vlní do rytmu koně. Tak proto jsem si asi podvědomě zas koupil jogurty, když je to čas mléka bahnic a jalovic v rodícím se životu bohyně Panny Brigit. Na zdi tři kruhy vavřínů co se protínají v trojici symbolů, i ta vesica tam je. Letos je úplněk na Hromnice. Jen abychom se jako v syslí den nedostali do nekonečného kruhu času s Billem Murray.

Neděle: slíbil jsem Blance, že jí poskytnu roli rytíře a strážného anděla v jednom. Navlíkám si ráno světlemodré triko a modrý svetr, abych byl co nejpozitivněji naladěn a sedám do svého koněmi přeplňovaného světlemodrometalického forda. Spicha máme v šest ráno na Čerňáku. Asi ve mě visí nějaká požehnání od Xolotla a Boi Ec z jejich vykuřovaček, protože jsem jako rybička. S Blankou jedeme pro její opuštěné obrazy na farmě až ke Stuttgartu. Říkal jsem si, že krom vylepšení své karmy a pročištění vstřikování by se autíčko mohlo podívat zas do své domoviny. Dálnice je v nedělní ráno volňoučká, od Rozvadova snížek a dokonce i německé sluníčko. Na sjezdovce by bylo líp, ale máme důležitý úkol na spojené cestě osobního pokroku. Ani nedošlo na cdčka a rádio, pět hodin jsme prožvanili. Po čtyřech letech o sobě už hodně víme a dlouho jsme se neviděli, shodujeme se, že jsme spolu měli mnišské životy někde v Británii nebo Bretagne, možná Mont St. Michel, možná St. Michael’s Mount. Ve Švábsku sjíždíme z dálnice a krajinka je jak v ladovské zimě, serpentiny i sjezdovčička u švábského Gmundu. Na farmě nás už čeká Tomas s manželkou Uršulou. Probleskne mi, že Blanka a Uršula jsou jako sestry, tu energetickou podobu nelze nevidět. Nakládáme strategicky obrazy, ještě se licituje o odměně, zneuznaný kunsthistorik žijící si ve svém světě není šťastný, nicméně moje modré triko a proud pozitivní energie ho uklimbává, doráží to moje přetitulovaná vizitka jako náplast na bolístko. Uršula je šťastná, že nám chutnají koulovitý houskový knedlíky, guláš a červené zelí. Povídáme si o Taizé, uprchlících, učení lidí jazyky. Takhle nedělní oběd jsem už dlouho neměl, stálo to za to tenhleten Drang nach Westen. Cesta domů se vine už v klidné podobě, vyprávíme si další příběhy a vzajemně roztáčíme šneky v našich hlavách kam se na svých cestách rozvoje vydat dál. Večer překládáme kontraband před Scontem, Blanka pokračuje ve svém rendlíku a já domů.

Pondělí: Abych vyrovnal spiritualitu z krajních poloh, jdu na Taizé modlitbu do Martina ve Zdi. Oltář je přehozen oranžovým suknem vinoucím se po schodech, na něm ve skleničkách svíčky. Skupinka mládeže pěje harmonické zpěvy až tuhnu, už jsem je slyšel na Silvestra a nedavno i v Janu Křtitelovi roztockém. Tak moc se to od Maoka neliší, studuju si zpěvník, co bych na tenorsax dal. Za mnou je i roztocká tajzačka Jitka taky v tradičním texaskově oranžovém, ta co mi na Nový rok do bytu poslala šest holek na oběd, zdravíme se. Ještě jdu za Mikulášem, dohadujeme návštěvu u něj na faře v Berouně a taky můj křest v Martinovi. Budeš chodit častěji? táže se, saxofon by se mi tu hodil. Na mailu prosí Petra, zda bych se nedohodl s Davidem na prolnutí šamanského videa mýma fotkama. David mě leccos učí o mém foťáku, že má posílenou zelenou ve formátu AdobeRGB, posílám mu paklík fotek přes web. A taky zakládám doménu sanxmartin.com do tiráže videa. Co to X? táže se on. Bejval jsem rytíř. No úplně to vidím, na chatu mi od něj přistanou dva skřížené meče a templářský štít, až mne zamrazí, že to tenhleten kluk, kterého ani neznám, vidí takhle na dálku.

Úterý šprtám Exodus, Matouše a Lukáše a vytlusťuju si v textech to co je zajímavé i to co se mi pranic nelíbí o jediném žárlivém Bohu, kterého teda mít nebudu. Posílám si to do tabletu, jsem moderní student Písma.

Středa: začíná druhý turnus Performace Tuningu a systemicko-ericsoniánského tažení na cíl tedy trendově - koučinku (od slova kočí nebo gaučo) u spolužáka z gymplu, Petra. Schází se naše parta, exekutivci z dozorčích rad, personalisti, ajťáci z bank, nadnárodních firem a prodejních řetězců a pojišťoven v nablýskaných autech a jeden docentský exot. Ještěže jsem nechal navaxovat svého kombíka a udržel svůj jakýstakýs status. Tihle lidi mají ale hlavy srovnané, moc sympatická parta nad věcí. Vítáme se, opakujeme metodu, píšeme si na flipchart tahák. Přichází živé rozhovory, tažení na cíl a vyvolávání impulsů, které u pracovníků vrtají jako mozkový svalovci, co se prokousávají a spojují ty pravé synapse do ahá efektů. Po večeři je i můj kontakt Pavel. U špaget s pestem ještě probíráme Starý a Nový zákon, Pavel je v tom hodně kovaný a i tohle má zmáknutý. V rozhovoru je Pavel jak kulomet se svou pronikavou inteligencí, já mám krev v žaludku a únavu ještě ze spanilé jízdy německé, mezitím taky chodím do práce. Rozhovor se mi úplně nedaří, ale i tak je imaginace platná a jeho vnitřní vrkoč mu pojede i zítra v Antwerpách na služebce.

Čtvrtek: máme tu další část strukturovaného rozhovoru, tohle know how vám ale neprozradím. U jídla se probírá, kdo je v které korporaci generálem, kdo si uřízl ostudu, jsme v trošku disnyovském hotýlku ala předminulé století Magdaleny Dobromily na kraji Prahy, já se svou akademickou zkušeností nestranným pozorovatelem. Večer už nevladzem a taky mám další evanjelickou přípravku. U Letňan jsem minul exit a tak jedu do Troje a odtud podél vody na Balabenku. Ale parkovat na Palmovce necítím a na Čerňák je daleko. Volím střední cestu a parkuju u své sociálky ve Vysočanech. Metrem na Palmovku, co je to za exotického bezďáka na eskalátoru? Vida šaman Šolotl Martinez, chodí mi to v kruhu. V ulici U Pošty (zasvěcení vědí že U Modlitebny), co má na dveřích skleněné výplně, dřevěný ornament vesicy, takže mandorly, je dnes zas Roman a Jakub, ten moderní farářský kluk z vyloučeného kraje, co přijal Krista tak opravdicky, že má na předloktí rybí kérku s řeckým akronymem ΙΧΘΥΣ: Ježíš Kristus, Boží Syn a Spasitel. Probíráme před začátkem systemické konstelace, i farář se může něco nového naučit od svých oveček. V kolečku říkáme kdo co dělá, zaujme mě Jana, systemická psycholožka a její trefné výklady z Bible, je vidět, že o tom přemýšlí. Roman nám vypráví, že Duch Svatý je Energie a hřích je jako karma. To by se jeden nenadál jak mi tohle padne do noty. Na plátně běží další skrytá božoskladba od Switchfootu, nejsem u žádných jezuitů, ale v moderní komunitě. Za domácák jsou žalmy. Vytane mi Žalm 71 od Kryla… „Tři černí mravenci topí se v slze srny, nápisy na věnci a na koruně trny, padáme pod tíží a snažíme se dolézt, vlekouce na kříži svou samotu a bolest. Nebe je růžové na cestě křížové, snad konečně spočinem, jak pšenice v klásku, spočinem bez hněvu, přirostlí ke dřevu, vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku“. I ten opravdový je moc silný a bezpodmínečně přijímací, mám tedy vybráno. Auto na Vysočanské se šiklo, cestou zpět na koučovačku vezu Janu domů. Hodnotí, že jsem dost rozjetej a daleko a tak mi to všechno chodí do života.

Večer jsem zas u korporátních systemiků, na rozhovor je vystajlovaná ale vlídná kočka v černě koženém jako mrkací panna s řasama od Diora. Kdoby se nadál, že její kouč je trochu zamlklý Milan. Po práci kecám s ajťákem Tomem, asi nejotevřenějším klukem z téhle party, který sype lehké ironismy a piva si objednává jen v tuplákách. Asi je to dobrý na jeho svalovitě vypracovanou figuru. Je tu i Radek, distingovaný pán, který měl více vrcholových pozic ve firmách, než my všichni dohromady, přesto nebo právě proto to ustál a zůstal skromně a přístupně lidským. Už ani nevím co alkohol zahlušil, povídáme si o Kindlu, poměřují se ajfouny (svoje otřískané nokijí mejdlo nechávám v kapce) a přemítám o opojení z moku, jen abych si nerozpojil synapse, jak vždy říkal Martin na zenových meditacích.

Pátek: ráno u snídaně mě zpovídá Radek jak to jde na universitě, tenhle svět je mu trošičku vzdálený, tak rád nabírá nové informace. Za následek to má, že spěchám do našeho altánku s kamínkama bez kartáčku na zuby. Zrovna nový curaprox jsem na pokoji nechal. Má to asi tak být, na upomenutí. Máme další dva rozhovory. Pobaveně koukám, že šéf rozvoje Zdeněk má do své synchronicity výběru zaměstnanců vsazenou mladou Markétu i zralejší Sylvu, moc sympatické ženy stejného vzhledu i béžových kozaček a i stejných problémů v korporaci. Jak ten svět není až tak pestrý, chce se mi říct, jede to stále v určitých vzorcích. Další rozhovor je taky pěkný vede ho Roman s Radkou. Jeho podstata mi přijde shora za 5 minut, oni se k tomu dokoušou za 55, ale i to je dobře, radši později než vůbec. Tohle by mi šlo, ne jako s Pavlem, kde jsem pohořel. Odpoledne už vůbec nemůžu, roboticky si zapisuju, tahleta část o úkolování v korporacích je mi beztak cizí.

Sobota: šábesu mi byl třeba, nedělám nic, vzpamatovávám se ze všech těch zážitků. Jen návštěva u maminky. Fotím flipy pro naší koučovací skupinu a odkládám na google drive.

Neděle: Ráno se střídá petelice se sluníčkem, nakonec odmetám auto a jedu do Berouna. Když je neděle, musí se jet na západ. Naštěstí to je tentokrát 40 a ne 400 km. Evangelické modlitebny mají proti katolickým kostelům jednu podstatnou výhodu. Někde poblíž v baráku jsou vždycky záchodky. Na schodech nejsem sám opozdilcem, nahoru cupitá malá Eliška s maminkou. Otvírači pus v čele s Mikulášem už zpívají jakýsi žalm, já usedám. Východní slunce to peče do lehce budovatelské vitráže Bůh láska jest. Je jednobarevně čirá, vyjma červného nápisu, ale odstíny dělají různé textury skla. Matka s otcem a dítě s vavříny, kolem obilí, pecen chleba, klásky. Dere se mi stále na mysl svářeč a dojička se snopy obilí na staré stokoruně. Zde to ale paralyzuje beránek na druhé vitráži. Mikuláš káže z Lukáše o setí obilí. Naposled jsem tohleto množení geometrickou řadou slyšel v Nové Pace. Je tohle náhoda? Kdo máš uši slyš! A tak poslouchám. Mikuláš to bere v podobenstvích a i ryze agronomicky, taky o Izákovi a jeho ženě. Do toho další písně. Bratříků je tu poskrovnu, stálých na prsty jedné ruky. Vzadu mísa s dýněma a odstrojený stromeček v hrnku aby nepovadl, možná se tu šetří na další vánoce. Po bohoslužbě pijeme dole v kuchyňce čaj a zkoušíme staré přenosné harmonium. Staroušci v energii kralických z FLVěka se zajímají jak jsem se tu vzal. Pak má Mikuláš s dvojicí svatební přípravku, tak jdu na oběd a pak se cournout po Berouně, je hezky a lehce zasněženo. Městské brány, kostel. Chci si vybrat ve své bance, ale mašina je vybrakovaná, už lupení nedává. Na náměstí socha Husa, vybírám v kamenné KB. Přesně jako v Pace v létě. Má mě tohle na něco upomenout, dvě stejné trojice. A taky Nepomucký a Bivoj, na jednom fleku všechny mýty. Fotím nábřeží, mlýn, kačery na sněhu. Pak mi ještě Mikuláš ukazuje plány kostela, co se za první republiky nepostavil. Cpe mi brožuru katechismu, ale s tou se nechci tahat. Spíše mě zajímá jestli přijme můj komplex osobní vesmírné víry. Zatišil jsem jeho hlad špenátovou palačinkou v krepérii U strakatýho králíčka a vyprávím mu o svých minulých životech. Uzavřít všechny tyhlety karmy, přehnaný přísahy na věky pro Ideál obětovat život, strhnout nefunkční brnění a být jen člověkem. To se mu líbí. Pokřtím Tě u Martina na Bílou Sobotu, o vigílii. U Michala v Jirchářích vypůjčím středověkou křtitelnici, do auta by se mi mohla vejít, říkám na to. Tenhleten – urob si sám – křest má heretické znaky a od faráře co má židovský původ, chrání muslimy recestistickou akcí Island v Čechách nechceme, pobejvá v policejních antonech a i helvétem v Curychu by na přilepšenou býti mohl, to taky sedí. Můj spolužák ze třetí třídy. Jak dodává on - a to jen 8 měsíců. Přesto nás to po 33 letech svedlo k sobě. „Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, tak se mi prosím nediv, že si sebou do Afriky vezu sáně“, bzučí mi Mňága v hlavě. Ještě jsem navštívil Milenu, Tomáše a Jáchyma v jejím novém berounském bytě. Má to tu dejvickou atmosféru, jíme čokoládu a zmrzlinu a probíráme odkud se v postmoderním světě mají brát informace. Doporučuju TED. Je to krásný čas, zima, ale už nádech předjaří.