Den matek

Dnes mě to po dlouhé době táhlo k evangelíkům do Libně a tak jsem poslechl svou intuici. Roztocký vlak a metro mě přivedou do modlitebny až po první písničce a po uvítání od Silvie jsem zaujal pozici v zadní lavici. Farář Roman ohlašuje program, většina rodinek s dítkami jsou na víkendovce a tak zbývá jen ta moudřejší generace. Ohlášeny jsou též křtiny. Na ty dochází v průběhu bohoslužby. Maminka s chlapečkem a spřátelená rodina s kmotrem. Z prezentace v přední části u oltáře lze tušit nestandardní rodinné složení. Maminka s nekonečnou láskou a radostí chovající svého chlapečka v tento slavný den a o malinký kousek opodál stojící kmotr. Až mi hlavou bleskl příběh betlémský o narození Ježíška Marii doprovázené Josefem, kde otec dítěte byl taky takový obecenstvu nevysloveně nepřítomný, třebaže tehdá šlo o narození, nikoliv křtiny. Matka přející vše dobré pro svého syna, ten nejpevnější vztah vztahů. Syna, který s takovou podvědomou inteligencí svůj křest a vroucí přání své matky, nositelky jeho života, přijal. Hlavou mi prolétlo jaký život toho malého klučíka asi čeká. Zda mu přítomnost křesťanská bude na životní cestě těžkou zkouškou a nebo vyšlapanou pěšinkou. Spíše jeho civilní osud ho povede v jeho úkolech a snad se bude mít oč opřít.

Sám jsem vzpomínal na sebe jako malého hošíka v náručí své maminky. Maminky, které osud odpočítává poslední období, kdy již existence je jen vydestilované utrpení a náš společný svátek jako matky a syna je dozajista dnes ten poslední. Vytanuly mi střípky modlitby za předky: Vezmu to od Tebe všechno, se vším, co k tomu patří a za plnou cenu, kterou to Tebe stálo a kterou to stojí i mě. A něco z toho udělám, aby život nebyl marný. Ty dáváš a já přijímám. Milá maminko.

Martin Šanda 8.5.16

Příběh lahví

Nepatřím mezi velké pijáky piva. Se svým jedním až dvěma kousky týdně dramaticky ovlivňuji národní průměr neblahým směrem. Zároveň nepatřím mezi ty siláky, kteří vše, vyjma Plzně, nazývají limonádou. Ač tento pivovar jsem jako jediný sám též navštívil, mám radši jiné značky. Když už si domů kupuju, usadil jsem se poslední dobou staromilecky u lahví s historickým špuntem drátěněplastovým (za keramický originál), taky i proto, že někdy láhev znovuuzavírám k večernímu dopití. A tak se občas i u mne nashromáždí vedle mé lednice četa pěšáků, kteří žádají o výlet a nové naplnění. Mám na ně takovou pěknou tašku od mé dánské tetičky Tove. Vínová, s šesti přihrádkami. Na tašce je našitá hospodyňka. Dá se odhadnout, že taška má sloužit na půltucet lahví s dobrým mlíkem z přímořských pastvin, ale já v ní nosím vratné kousky. Přišel zas čas navštívit krám a odevzdat mou sbírku. Lahve s pimprdletem neberou všude a já nakupuju převážně v Kauflandu, tak jsem si to nachystal do auta, tašku opatřil uzlem, že ve středu večer na cestě domů tam sjedu. Ale večer padla únava a touha jet domů rovnou, tak milé lahvičky zůstaly v autě. Následující myšlenka na nadcházející čtvrtek služební jizerský byla, že lahve nechám v práci a vyzvednu v pátek na cestě domů. Jenomže co se nestalo. Jak tak couvám z boku k fakultě, abych naložil věci na cestu a třímám v ruce tašku s lahváčema, přichází paní děkanka. Nepřichází v úvahu, abych ji nepodržel dveře na kartu a magnet, zvláště, když telefonuje. Bohatě stačí mé odrané džíny, mě koordinátora návrhu EU projektu za bratru čtvrt miliardy, kterého podpořila u pana rektora. Nemohu somrovat s vraťákama a tak lahve končí pod sedačkou vzadu. Projely se mnou pod Ještědem, k nádržím, pod vrcholky jizerských hor, na rašeliniště na polské hranici, prodrkaly bezpočetné panelky... bez újmy na zdraví. Jsem opět v Praze a opět unaven, ale napodruhé je domů už nepovezu a tak končím v podbabské garáži autobusů MHD (s novou karmou parkoviště pro obchoďák). Lahve mám otevřené, aby se v nich neuhnízdila plíseň a po řádném vymytí mohly i vyschnout. Toť získaný imperativ od mého otce s duší laboranta. Požerák na butylky má tento krám v předsálí. Dva automaty nepodobné těm hospodským ruletám, však to znáte. Do otvoru s posuvným pásem dáte lahev, ona je oskenována, na displeji se přičte hodnota a za poslední lahví máčknete čudlík, vyleze lístek s čárovým kódem a jde se nakupovat. Takový je normální postup. U mašin nikdo není a tak vykládám dánskou tašku a zašpuntovávám ty hnědé figurky. První do tunelu, lup, 7 korun, výhra. Druhá, lup... coto, ummm, bzzz, ne é, tuto láhev nevedem. Zkouším třetí... pátou, šestou. Nic. Ani druhý automat je nebere. No to jsem blázen, zkouším pootočit, taky nic. Chce se mi zavolat na pana Svěráka na druhé části vratného tunelu, ať to tam zařídí. Nikdo tu nebyl a najednou za mnou nervozně postává fronta vracečů. Tak jdu na informace. Dívka v informacích, když jsem se jí ptal, řekla: ňáká jistě pude, zkoušejte to dál. Mezitím přichází sousedka s přítelem. Dělám, že je nevidím, ve frontě kverulujících socek u infopultu s vozíkem naplněným pouze pěti alkáčema neb přes tmavé obsah vidět není. Na radu je mám zavřít, ale to vy vlastně máte, prostě nevím, dí uniformovaná slečna. Místní opilec radí přetlačovačku s pásem. To tak ještě. Holka od pultu volá směnovou. Ta s tatuáží hvězd na šíji jde mé flašky odzkoušet. Je ve mně malá dušička. Co když jí to půjde? Budu za debila. Naštěstí neee, bzzz, hmmm, vyzvráceno, neberem. Tak vláčí lahve bočním vchodem do továrny na vratné zboží a přichází zpět. Vidím vinětu Bezlepkový? Ten jsem ale nekupoval? Ahá, má odzkoušené tutovky, které tunel ošálit dokážou. Podaří se jen u tří. Tak to máme už dva lístečky. Na 7 a 21 Kč. Zase výměna. Další dvě. Podaří je ještě až na dvakrát zpoza skleněného království a já vítězoslavně kráčím do krámu se čtyřmi lístky na šest lahví. Váhám zda po této zkušenosti mám jít vůbec po pivu. Ale přeci ne, nenechám se zastrašit nějakým umazaným automatem, který vyčistili a on vidí až moc dobře. Beru Jantarový, Černý a Sváteční ležák. Jen tři, abych rozbil kletbu šestky. Do tří prázdných polí nakupují řapíkatý celer, šerý rajčátka, sýry a uzené ryby. Čekám co bude u kasy, pokladní Inna s modrými nehty rozmlouvá s předchozím zákazníkem jak měla doma špatný den. No nazdar! A teď ještě mé atomizované lístky na lahve. Skenuje, proškrtává a píše si na obálku dvakrát 21. Tuplované voko bere, je to konečně za mnou! V digitální době, sčot pro vyvážení peněz kódovanými papírky na obálku s termopáskama. Tak hezký večer přeju. Doma již spokojený nad nadívanými žampiony, zelenými a černými olivami se sýrem a taky tuctíkem norimberských párečků. K nim je nejlepší Bohemian Ale. Ale to je řádná palba, s osmi procenty alkoholů je to skoro víno. Staňo, ty vrahu!!!, pomnu zvolání mého kmotra Petra. Příště ověřím neurální síť karuselu místní rezidentury Alberta. Nebojte, dám zas vědět.

Tak na zdraví

Martin 6.5.16

Zlomené kolo

Po úspěchu minulé neděle v Braníku v dřeveném kostelíku s kalichem jsem pojal touhu se tam kouknout znovu, jenže světa běh tomu chtěl jinak. Už tak jsem si naplánoval pozdní příjezd do Přístaviště a i do něj mi hodila vidle výluka na roztocké trati a tedy i újezd dvou po sobě jedoucích branických tramvají od Masaryčky. Přijít na představení v půlce už moc smysl nemá a tak jsem si řekl, že se cournu přes město a pojedu do azylu své práce. Cestou ke Staromáku jsem pojal myšlenku nakouknout buď do Týna a nebo kališnického Mikuláše. Ostatně i můj stejnojmenný křestní farář místo destiček někdy obléká i červený kalíšek na svou ekumenickou duši. Kostel s velkým křišťálovým, lehce pravoslavným lustrem s křížem vypadal zas majestátně. Bohoslužbu vedla mladičká farářka čistá jak lilie s bílým mikrofonem a přenádherným zpěvem. Bohoslužba byla více zážitková, liturgická, než bouře myšlenek z úst kacířských. Viděl jsem tu Marii Magdalénu jak jí čistota stéká do kalicha na hrudi. Pěkný to zážitek. Ale slovům jsem nevěnoval velkou pozornost, neb se mi od rána dral na mysl prapodivný příběh.

Viktoriánská Anglie. Jmenuji se John. Jsem podkoním na hrabství Berkshire. My lady, které sloužím, je Margret z Readingu, panství zdědila teprve nedávno po svém zesnulém otci. Občas navštěvuje své příbuzné na hradě Warwick. Je to drahný kus cesty, který nám trvá v kočáře celý den od brzkého rána do pozdního večera. Před Velikonoci jsou dny ještě poměrně krátké, i toho pro mě osudného roku 1853, kdy mě opustila má milovaná Gladys a na cestu k Pánu s sebou vzala i novorozeňátko, holčičku, kterému jsme chtěli dát jméno Hanah. Byť by to bylo jen na chvíli, obě jsou součástí mého srdce napořád. Zůstala mi jen malinká prvorozená Elisabeth, pětileté děvčátko se světlouce rusými vlásky. Často cestuji a tak jí nechávám na zámku u zámecké chůvy Marion, dny se pro mě staly jen šedým tokem času. Mým úkolem je starost o chov plnokrevníků, to mi dává jakýs takýs smysl života. Jezdím po celé střední Anglii a vybírám z toho nejlepšího, co je k mání. Někdy chce sama paní vidět vybraného hřebce, než se uskuteční obchod. Je tomu tak i nyní. Jedeme do vyhlášené stáje ve Stratfordu. Cesta je to náročná, ale pěkná. Vede přes mé milované Cotswolds, vlnitý hřeben skal s domečky ze štípané opuky. Za Chipping Nortonem cesta prudce stoupá a za nedlouho jsme na pláni. Tento jarní den je sychravý a mlhu prořezává jen křik krkavců. Přibližujeme se k místu s kameny, prazvláštní to bod ten Rollright. Chodil jsem sem už jako malý kluk, když jsem býval na prázdninách u svého dědy Colina v Long Comptonu. Ten mi vyprávěl hrůzostrašné báje o tom jak se pokusili kameny odtáhnout šestispřežím do údolí a koně při tom zdechly a kameny se znovu objevily na kopci, nebo jak zde tudy táhl král s proroctvím vládce celé Anglie, kterému zastoupila cestu čarodějnice. V šarvátce s ní nechala krále i celé jeho vojsko zkamenět. Toto místo projíždím s velkou pokorou. I koně jsou zde nesví. V tu se jeden splaší, strhne vůz z cesty a levé kolo se zapříčí mezi dva ostré kameny a obruč se ohne. Co se stalo Johne?, slyším z kočáru hlas paní. My lady, měli jsme nehodu, kůň se splašil a kolo kočáru se rozbilo. Zkusíme dojet dolů do vesnice, aby se na to kovář mohl podívat. Samotnou ji tu přece nemohu nechat a jít hledat pomoc, ale drkavá jízda taky není dobré řešení. Jiná možnost ale není. Místního kováře Jima dobře znám, je to bratranec od mé tety. Měls velké štěstí, že ta obruč nepraskla, radši Ti na to kolo dám novou a tuhle si tu necháme a překováme. Ač je Jim zručný chlapík oprava trvala více jak dvě hodiny, zatímco se paní Margret projíždí na klidnějším z koní místními lučinami. Na koni se ona nosit umí, jezdí pěkně, šlechetně. My lady, už se připozdívá, k Avoně to již dnes nestihneme, ale znám dobré místo na přespání v nedalekém Shipston on Stour u Bílého medvěda, i tam dobře vaří, poslední rok jim tám pomáhá chlapec z Bengálu. Margret přemýšlí, moc se jí to nepozdává, nějaký zájezdní hostinec? Ten můj podkoní není špatný člověk, ale nezná vybrané způsoby. Já přece nemůžu jíst s čeládkou v nějaké hospodě nějaké vesnické jídlo a kdovíco tam dělá nějaký mouřenín, ještě mě uhrane. Dobrá tedy, ale přespím na faře, zařídíš to, dí ona. A jídlo nejdřív musím vidět, abych si mohla vybrat. V Shipstonu jsme za další hodinu jízdy a u Medvěda to pěkně hučí. Místní jídlo je vyhlášené, sjíždí se sem i smetánka z nedalekých usedlostí. Margret váhá. Kdyby se tak mohla zeptat toho zchudlého šlechtice Roberta, který se jí předloni dvořil. Ten tohle místo určitě zná, moc peněz na opravdový zámecký život stejně nemá. Ale je moc pozdě mu posílat depeši. Je potřeba se rozhodnout. No tak dobře, přineste mi na faru tohleto kuře s tou žlutou omáčkou. Vijayi, slyšels, volá na něj hospodská. Až to bude, tak tady ten košík odneseš panu pastorovi. Ano paní, jak si přejete. Usedám do kouta hospody, která se pomalu prázdní k noční hodině. Byl to těžký den a zas ty tajemné kameny. Mám tam vždy husí kůži a běhá mě mráz až do konečků prstů. Jako by tam byl zakletý ten králův duch i jeho celého vojska. Můj pane, budete si přát taky pokoj? ptá se mě ten snědý chlapec. Jmenuji se John, nejsem tvůj pán, přespím u koní a ty se jmenuješ jakže? Jsem Vijay, to po anglicku znamená Victor. Dávám mu ruku na pusu, takové rouhání, aby se tenhle kdovíjak zbloudilý otrok jmenoval jako naše nejvyšší Jasnost, Královna Anglie. To už nikdy neříkej, budu ti říkat Jay. Ano pane. Jay a John. A jak si se sem dostal a odkud vlastně jsi? Jsem z Kharagpuru. Cože? Kde to je? To je, pane, pět dní chůze za zapadajícím sluncem od Kalkuty ve východním Bengalu. Jsem sirotek a jednoho dne ještě jako malého chlapce si mne vybral bílý muž tady od vás, který za mě sirotčinci dal peníze a odvezl si mne s sebou. Jenže naše loď ztroskotala a už jsem svého pána neviděl. Moje tělo vyhodily vlny v Kérale. Tam jsem dospěl a dělal co se dalo, taky obstarával práce u stánku s jídlem a pomáhal v ašramu, to je jako klášter u vás. Ale můj guru měl vidění, že mě čeká velká cesta světem. Tak jsem se s lodí, co dováží čaj a vanilku, dostal do Anglie, jako lodní kuchař, povídá spěšně Jay.... Úplně mě ten příběh pohltil, až jsem zapomněl na své trápení. A co ty Johne? Vytrhl mne z přemýšlení ten mládenec. Jsi nějaký smutný? To víš, žena mi zemřela i s děťátkem... To bylo jediné? Ne mám ještě malou dcerušku, ale nemůžu jí vozit na cesty, až povyroste. Zas mě to připomenutí tlačí tvář do dlaní. Pane Bože, proč si mě opustil? Dávám se do žalostného pláče. V tom si všimnu čehosi na jeho čele. A co to máš vlastně na čele tam uprostřed za špínu?, ptám se Jaye. To je místo pro třetí oko. Jakéže třetí oko?, máme jen dvě oči, ku obrazu Božímu, dím na to. U nás, Johne, nás naši guru učí, že vnímáme nejen zrakem, sluchem a dalšími smysly, ale i intuicí. Guru?... to je něco jako váš pastor. Tak vnímáme vůli Krišny, můžeš si myslet třeba na Krista, jestli ti to pomůže. Se svou ženou a dcerkou se ještě shledáš v nekonečném kole života. To je teď zlomené, ale přijde čas a opraví se. Chce to jen čas. Na druhý den vyzvedávám mou paní na faře. To jídlo bylo dobré, vyřiď hostinské ať toho kuchaře pošle k nám na zámek i s jeho kořením, chci poznat, co do toho dává. A až se vrátíme, přiveď svou dcerku, Eliška, že? Dám ji své dětské šaty.

Martin Šanda 1.5.2016