Minulé pseudovzory

Mám od včera takovou zvláštní sérii příběhů, která začla výjezdem z tunelu Blanka na Prašném mostě. Dovedlo mě to k přechodu a tam mi padla jako prvnímu autu červená. Sedím a koukám na chodce, co energicky něco domlouvá v telefonu. Kráčí od Min. obrany směrem k Min. kultury. Pak mi svitne, je to agent Psík (kdo neví oč se jedná, ať si vygůglí českou vojensky zpravodajskou blamáž v Libanonu). Psík vypadá mladě, ale je to vlastně zpravodajsky mrtvý muž. Večer odcházím ze školy a ve sportovním podél fakulty supí na kole Libor Rouček, pohaslá, kdysi zářící hvězda socanského euronebe. Ráno jdu od holiče stejnou cestou v protisměru a tam sklesle a zestárle venčí psa Richard Tesařík. Takhle znuděně venčil psy už když jsem před 25 lety sedával v posluchárně jako student. Dnes je ale o mnoho vetšejší. Pomnu i jeho tragicky zemřelého bratra. Většinou se tyhlety věci dějí po trojicích, ale dnes přišel žolík (a nebo nová série). V PPFce na obědě kolem mě prochází unavený Vláďa Mlynář. Říkám si, že tahleta rostoucí troska je bývalý mladý ministr, kterému do života vstoupil rozvod, operace oka. Přemítám nad prací, kterou pro Kellnera dělá. S dalšími dvěma chlapíky si v jídelně domlouvá schůzku na úterý. V civilu, nevýrazné normální šaty, obyčejný člověk. Tak já nevím, co to zas vesmír na mě vytáhl za karty. Opustit staré vzory a vydat se dopředu zřejmě.

Martin 26.5.17

Strom života

Tak jsem nějak pocítil prázdno ve vědění svých předků a vrhnul jsem se na genealogii. Nejtajemnějším zákoutím byla rodina mého dědy (otce mého otce), o které jsem nevěděl zhola nic. Samozřejmě konstelačně systemicky víme, že pro muže je nejdůležitější jeho mužská řada (tedy agnátní vývod). Napodruhé mi byla příslušná digitalizovaná matrika vstřícná (teda naučil jsem se s ní na webu zacházet) a dědu legionáře nar. 23.3.1895 jsem tam našel. Hledím na to v němém úžasu, že fakt existoval a byl pokřtěn, přes všemožné dohady. A k tomu hned další dvě pokolení předtím, datum svatby jeho rodičů, celkem trefně po matrikách uváděné jako kopulace. Dopátral jsem se, že naší mužské linii vládne dynastie Janů Šandů z Hlavečníku (to je na pomezí stř. Čech a Pardubického kraje). A dokonce můj praděda je křtěný jako Jan Křtitel. A já furt proč mě to k Janu Křtitelovi táhne. Nakonec jsem se i já jako Jan nechal pokřtít před dvěma lety a to jsem tohleto vůbec netušil. Podvědomé informace přeskakují generacemi jako plamínky. A do fraktálového stromu rodiny se zrcadlově prolíná individuální karma minulých životů Janokřtitelského patrona Templářů a Janohusovského protestanstkého rebela. Prostě přítomná rodina vám sehraje podvědomé divadlo pro vývoj vaší osobnosti přes průběhy hmotných životů zapsaných do osudu duše, aby bylo kde navazovat. Taková katalyzační rozbuška. Včerejší a dnešní den, s pomocí kamaráda ovládajícího kurant mi odkrylo několik pokolení z tohoto labského kadlubu Choťovic, Hlavečníku, Žehuně, Krakovan, Chrčic a vzdálenějších pak Toušic, Němčic a Suchdola u Kutné hory. Tato větev rodiny se poměrně koherentně formovala v relativně nerozsáhlém regionu. Další rovina je domýšlet osudy. Praprarodiče podle plánu povili prvního syna 9 měsíců od svatby, možná se museli brát Křtitel neKřtitel. První dítko byl František. Pak za tři roky dvojčátka holčičky Františka a Anna. No a jako dáreček za 11 let poté můj děda Josífek. Zřejmě proto o jeho sourozencích moc nevíme, když už při dědově dospívání byli z domu. Kdoví co se událo mezitím. V matrice to zapsáno není. Tenhle výkonný praděda si zřejmě namluvil svou Aloisii, když navštěvoval z Hlavečníku do Žehuně svou babičku Dorotu. Možná by se to dalo i nějak dramatizovat. Slibuju, že další větve taky rozvinu, jen bohužel nejsou zrovna digitalizované, tak asi časem vyrazím do archivů. A v létě pořádně projedu Hlavečník a zaklepu na dveře č.p. 8,18 a 28. Snad na mě nevypustí psy.

Martin Jan Šanda, 13.5.17