Přináším vám malé ohlédnutí
anabaptisty svatomartinského nad jeho prvním regulérním čtyřnedělním adventem
schylujícím se ke svému cíli. Cítil jsem povinnost řádné prezence na adventních
nedělích v libeňském sboru a octalogii v tématu Co nám přináší smrt,
ale osud tomu chtěl jinak. První neděli jsem strávil u Mikuláše ve sboru
berounském, byv pozván zvěčnit další novokřtěnce, předně tatínka ze synkem přiženěného do evangelické
rodinky. Jak tak hledám místo na parkování na odometru se zjeví 333.3 a sotva
se oklepu Mikuláš mě vítá v kuchyňce krájíc chléb lámankový vysluhovací s 33
procentní slevou. Tahle Kristovská znamení nelze nevidět. Kázání od Mikuláše,
mého spolužáka a křestního faráře jsou vždy jemná a lehce starozákonně
mystická, stejně tak jeho figura, která by bez problémů zapadla do synagogy.
Druhou neděli si nijak zásadně
nepamatuju, ne snad že by byla nezajímavá, strávil jsem jí v domovské Libni
s pěkným, otázky kladoucím kázáním od Romana, který to má často, pokud ne
vždy v takovém husovsky pravdohledačském étosu a rodinné vlídnosti
zároveň. Nejsem moc na rituály, ale vysluhování večeře Páně je pro mě vždy
tahák, jsou to nepopsatelné energie jak z obrazu Ultima Cena v Miláně.
V Libni mám opravdu pocit rodiny s velkým R při tomto mystériu.
Když to má být každou neděli
jinak, zkusím dlouho okukovaný sbor v nedalekých Dejvicích. Času je vždy
dost až je pozdě a tak beru auto. Zvláštním úkazem těhletěch evangelických
modliteben jako je Libeň nebo Dejvice je jejich suterénní charakter (nemluvě o
druhém suterénu libeňském, odkud by šla možná řídit atomová válka z pražské
periférie), snad výraz pro podzemní církev doby komunistické, ač domy jsou
prvorepublikové, možná jako podomní scházení na portě označené rybou v dobách
římských a nebo v dobách středověce inkvizičních. Podvědomí heretiků se
nevymyje po staletí ani při konstruování moderního prostoru pro scházení
nedělní. Modlitebna pěkně rekonstruovaná, moderní vitrážky zalité do olova,
bodovky na stropě a zajímavý dvoukřídelní ráz s balkónkem budící dojem
bauhausu či nedaleké hanspaulské architektonické funkce. Modlitebna jako
posluchárna, kde kazatel není nad lidem, ale je sehnut, aby sloužil těm
nejmenším, pod kontrolou pléna jako přednašeč a tak trochu divadelník. Dnes
hostuje sympatický farář Reininghaus s jeho roztomilou češtinou. Lid
dejvický o něco víc intelektuálský než ten libeňský, mě, vetřelce, mírně
okukuje. Z kázání si pamatuju jen to, že katolíci a pravoslavní berou víru
jako tajemství, to mystérium, které se přijímá a nezpochybňuje, zatímco mozek
protestanstký stále pochybuje, hledá pravdu, šťourá a je nedůvěřivý, ověřuje
pocity na sobě. Pamatuju si to asi proto, že to mám stejně. Jestli o mě takto
pochybovali i studenti v B286, největší stavařské přednašečcké kostky
tuhle před týdnem, kde první a poslední řada jsou as tak o dvě patra nad sebou
a mluvitel je takový malý mraveneček kdesi v dolině pod předvánočně unaveným
torzem studenského sboru.
No a na závěr nedělní tetralémy o
příchodu malého židovského děťátka jsem navštívil Martina ve Zdi, i tento kostelík,
můj nejmilejší se krčí mezi domy, dříve v hradební zdi. Byl jsem v něm
už po první neděli pofotit Cestu za horizont malířky Evy a tehdá jsem si
pokoutně vylezl se svým zrcadlovým objektivem i na kazatelnu, v této inkarnaci
poprvé. Na bohoslužbu jsem vzal právě do Prahy dorazivšího mého kmotra Petra.
Dnes pro pražskou mládež káže farář Bárta z Litoměřic, už jsem na něm byl v
srpnu v Chotiněvsi a oceňoval jeho kázání více humanistické, než
křesťanské. Zřejmě ve své moudrosti postaršího mistra slova už dospěl do bodu,
že netřeba stále utvrzovat v Kristu, spíše ta slova moderně aplikovat.
Petr s cukajícím koutkem říkal, že vypadá jako mix Moravce, Mirka K. a
Magora. Stínohra na zdi kostelní při rozpravě jeho a sličné pomocnice s vánočníma
hvězdama houpajícíma se na uších, vytvářela poměrně odvážné obrazy. Na Matouše
5.28 pomni. Farářovo nahýbání se při hledání čudlíku pro světýlko kazatelní můj
kmotr komentoval slovy, že už tady chybí jen jeden polepšenej hříšník.
Vysluhování bylo zas pěkné ač jsem srazil jednu hvězdičku z vánočního stromečku,
neb na mě vyšlo místo v kruhu hned mezi tím a oltářem, ale nerozbila se a
tak jsem ji znovu zavěsil. Při polykání chleba, čekajíc na kalich jsem tak
koukal po té mládeži a panu prof. Putnovi a říkal si, že to ne několik albigenských,
ale my všichni jsme Sang Reálem jak z toho genomu přede mou vyzařovala ta
svatost jedné každé bytosti. Dojmy celestýnské jsme s Petrem zašli zapít
naproti policajtům do Konviktu, ale na Eugena jsme tam nenatrefili.
No a mimo zážitky kostelní jsem dodělal
celoroční certifikát na konstelační praktikování, poslední víkend byl zas
dobrý, kdoví jestli ne nejlepší, cítím radost z tohoto dosažení a taky se
dozvědět proč nehubnu, dokud ze sebe nesklepu rodinnou kletbu. Tucetkrát jsem
nakrmil svou maminku chystající se na cestu za horizont a taky začal posilovat
s kravským zvoncem, kettlebellem alias gulinou. Jdu takhle dnes na třetí
hodinu do Jirchářů k bodrému mohutnému ale hbitému Ondrovi padesátkrát pozdvihnout
32kg a zadřepovat s šestnáctkou sedmdesátkrát a říkám si kudy půjdu z Můstku.
V tomto prazvláštním modu mne to dovede k rotujícímu Kafkovi a projdu
obchoďákem. Na jeho konci natrefím na muže, kterého poznávám, ač ho neznám, je
to jen sekunda a přesto na ni nemohu zapomenout, telefonuje, dokážu odhadnout
kdo je na druhé straně vln. Napadá mě rituálně konstelační věta o štěstí
zakládající se na neštěstí a přemýšlím proč mi toto kvantový matrix přinesl.
Sleduju ten shon lidský a přemýšlím zda má smysl vůbec něco o štědrém večeru
kuchtit, zdobit a rozdávat. V hlavě mi víc a víc hučí pouť vánoční kolem
Vltavy a taky vytahnout saxofon po roce a půl a zadout si evangelické mantry z Taizé.
A radujte se, za několik hodin se začíná zjevovat delší a delší Světlo