Adventní Quadrio

Přináším vám malé ohlédnutí anabaptisty svatomartinského nad jeho prvním regulérním čtyřnedělním adventem schylujícím se ke svému cíli. Cítil jsem povinnost řádné prezence na adventních nedělích v libeňském sboru a octalogii v tématu Co nám přináší smrt, ale osud tomu chtěl jinak. První neděli jsem strávil u Mikuláše ve sboru berounském, byv pozván zvěčnit další novokřtěnce, předně  tatínka ze synkem přiženěného do evangelické rodinky. Jak tak hledám místo na parkování na odometru se zjeví 333.3 a sotva se oklepu Mikuláš mě vítá v kuchyňce krájíc chléb lámankový vysluhovací s 33 procentní slevou. Tahle Kristovská znamení nelze nevidět. Kázání od Mikuláše, mého spolužáka a křestního faráře jsou vždy jemná a lehce starozákonně mystická, stejně tak jeho figura, která by bez problémů zapadla do synagogy.

Druhou neděli si nijak zásadně nepamatuju, ne snad že by byla nezajímavá, strávil jsem jí v domovské Libni s pěkným, otázky kladoucím kázáním od Romana, který to má často, pokud ne vždy v takovém husovsky pravdohledačském étosu a rodinné vlídnosti zároveň. Nejsem moc na rituály, ale vysluhování večeře Páně je pro mě vždy tahák, jsou to nepopsatelné energie jak z obrazu Ultima Cena v Miláně. V Libni mám opravdu pocit rodiny s velkým R při tomto mystériu.

Když to má být každou neděli jinak, zkusím dlouho okukovaný sbor v nedalekých Dejvicích. Času je vždy dost až je pozdě a tak beru auto. Zvláštním úkazem těhletěch evangelických modliteben jako je Libeň nebo Dejvice je jejich suterénní charakter (nemluvě o druhém suterénu libeňském, odkud by šla možná řídit atomová válka z pražské periférie), snad výraz pro podzemní církev doby komunistické, ač domy jsou prvorepublikové, možná jako podomní scházení na portě označené rybou v dobách římských a nebo v dobách středověce inkvizičních. Podvědomí heretiků se nevymyje po staletí ani při konstruování moderního prostoru pro scházení nedělní. Modlitebna pěkně rekonstruovaná, moderní vitrážky zalité do olova, bodovky na stropě a zajímavý dvoukřídelní ráz s balkónkem budící dojem bauhausu či nedaleké hanspaulské architektonické funkce. Modlitebna jako posluchárna, kde kazatel není nad lidem, ale je sehnut, aby sloužil těm nejmenším, pod kontrolou pléna jako přednašeč a tak trochu divadelník. Dnes hostuje sympatický farář Reininghaus s jeho roztomilou češtinou. Lid dejvický o něco víc intelektuálský než ten libeňský, mě, vetřelce, mírně okukuje. Z kázání si pamatuju jen to, že katolíci a pravoslavní berou víru jako tajemství, to mystérium, které se přijímá a nezpochybňuje, zatímco mozek protestanstký stále pochybuje, hledá pravdu, šťourá a je nedůvěřivý, ověřuje pocity na sobě. Pamatuju si to asi proto, že to mám stejně. Jestli o mě takto pochybovali i studenti v B286, největší stavařské přednašečcké kostky tuhle před týdnem, kde první a poslední řada jsou as tak o dvě patra nad sebou a mluvitel je takový malý mraveneček kdesi v dolině pod předvánočně unaveným torzem studenského sboru.

No a na závěr nedělní tetralémy o příchodu malého židovského děťátka jsem navštívil Martina ve Zdi, i tento kostelík, můj nejmilejší se krčí mezi domy, dříve v hradební zdi. Byl jsem v něm už po první neděli pofotit Cestu za horizont malířky Evy a tehdá jsem si pokoutně vylezl se svým zrcadlovým objektivem i na kazatelnu, v této inkarnaci poprvé. Na bohoslužbu jsem vzal právě do Prahy dorazivšího mého kmotra Petra. Dnes pro pražskou mládež káže farář Bárta z Litoměřic, už jsem na něm byl v srpnu v Chotiněvsi a oceňoval jeho kázání více humanistické, než křesťanské. Zřejmě ve své moudrosti postaršího mistra slova už dospěl do bodu, že netřeba stále utvrzovat v Kristu, spíše ta slova moderně aplikovat. Petr s cukajícím koutkem říkal, že vypadá jako mix Moravce, Mirka K. a Magora. Stínohra na zdi kostelní při rozpravě jeho a sličné pomocnice s vánočníma hvězdama houpajícíma se na uších, vytvářela poměrně odvážné obrazy. Na Matouše 5.28 pomni. Farářovo nahýbání se při hledání čudlíku pro světýlko kazatelní můj kmotr komentoval slovy, že už tady chybí jen jeden polepšenej hříšník. Vysluhování bylo zas pěkné ač jsem srazil jednu hvězdičku z vánočního stromečku, neb na mě vyšlo místo v kruhu hned mezi tím a oltářem, ale nerozbila se a tak jsem ji znovu zavěsil. Při polykání chleba, čekajíc na kalich jsem tak koukal po té mládeži a panu prof. Putnovi a říkal si, že to ne několik albigenských, ale my všichni jsme Sang Reálem jak z toho genomu přede mou vyzařovala ta svatost jedné každé bytosti. Dojmy celestýnské jsme s Petrem zašli zapít naproti policajtům do Konviktu, ale na Eugena jsme tam nenatrefili.

No a mimo zážitky kostelní jsem dodělal celoroční certifikát na konstelační praktikování, poslední víkend byl zas dobrý, kdoví jestli ne nejlepší, cítím radost z tohoto dosažení a taky se dozvědět proč nehubnu, dokud ze sebe nesklepu rodinnou kletbu. Tucetkrát jsem nakrmil svou maminku chystající se na cestu za horizont a taky začal posilovat s kravským zvoncem, kettlebellem alias gulinou. Jdu takhle dnes na třetí hodinu do Jirchářů k bodrému mohutnému ale hbitému Ondrovi padesátkrát pozdvihnout 32kg a zadřepovat s šestnáctkou sedmdesátkrát a říkám si kudy půjdu z Můstku. V tomto prazvláštním modu mne to dovede k rotujícímu Kafkovi a projdu obchoďákem. Na jeho konci natrefím na muže, kterého poznávám, ač ho neznám, je to jen sekunda a přesto na ni nemohu zapomenout, telefonuje, dokážu odhadnout kdo je na druhé straně vln. Napadá mě rituálně konstelační věta o štěstí zakládající se na neštěstí a přemýšlím proč mi toto kvantový matrix přinesl. Sleduju ten shon lidský a přemýšlím zda má smysl vůbec něco o štědrém večeru kuchtit, zdobit a rozdávat. V hlavě mi víc a víc hučí pouť vánoční kolem Vltavy a taky vytahnout saxofon po roce a půl a zadout si evangelické mantry z Taizé.

A radujte se, za několik hodin se začíná zjevovat delší a delší Světlo

Pozitivní výzva

Pozitivní výzva den I.

1. vlastně dnešní největší štěstí, po dekarbonizaci vstřiků naftového motoru mého Focusu, zmíněný nastartoval už napotřetí! a já mohl vyrazit do Jizerek. Kolega Petr před fakultou konstatoval, že to bylo stejně naprd, protože jestli mám v systému hobliny z naftového čerpadla, vstřiky se zas zacpou. Do tohoto auto-moto-revue pozitiva spadá i to, že jsem vyjel bedřichovský kopec u Lesní chaty bez řetězů (které ani na tahle kola nemám) a ani u Šámalky nesklouzl do škarpy.

2. říkal jsem si jak skvělé povolání mám, že s batohem mohu pochodovat ve sněhu, -5C a aktivně meditovat nad tím, jak se postavím k ponurým víkendovým událostem na konstelačním kurzu, kdy volně terminologií LOTRů Sauronovo oko v hávu Moudrosti má stále větší vliv nad těmi, kteří nesou Prsten vykovaný Světlonošem sv. Suitbertem (tohle nepochopí asi skoro nikdo, ale jako svou osobní poznámku si to zde ponechám).

Na listopad poměrně arktické počasí, elektronika se zdráhala vydat svá datová svědectví, ale naštěstí nic kritického.

Nazpět batoh zlehkl, ostré kameny z širého světa a z mého domova v přestavbě dle feng shui jsem jeden po druhém rituálně vhodil do vod jizerských (geologové lamte si hlavy), snědl ráno uvařenou rýži s čočkou a syrovým řapíkem (abych dekarbonizoval i své vnitřní vstřiky v touze zhubnout) a vypil litr horké vody.

3. vlastně ani nevím, dobré grilované kuře s krémovou polevou a rozinkami, o které si zaměstnanci Globusu myslí, že je indická. Že se nic děsivého snad dnes v mém okolí nestalo, že jsem si nakoupil jídlo na zítřejší den a nemusel počítat koruny co mám, že tu můžu sedět a odpovídat na maily a psát tuhletu filipiku.

Nějak se bráním už rozšiřovat tyhlety multilevel projekty za lepší příští. Ale kdyby chtěla Dana, rád se dozvím, co pozitivního se děje u ní. 7 dní a v každém 3 pozitivní momenty. Voko bere.

Pozitivní výzva den II.

1. Horský pracovní výlet ve sněhu, byť trošku zvlhlém, pokračoval dalším dnem. Občas jsem mezi smrčky křížil cestu laňky nebo zajíce, až mne zastihl přátelský telefonát a porada jak zmáknout upíří energie. Výsledkem čehož jsem své meditace večer hodil na papír a tak se mi výrazně ulevilo.

Ani mi moc nesněžilo do počítače a všechny terénní záznamníky vydaly své záznamy po kratším či delším přemítání.

2. Cestu po dálnici a její zdárné dokončení považuji vždy za malý zázrak. Ne tak ten technologický pokrok, že na asfaltové desce sviští gumová kola rychlostí pár tisíc otáček za minutu, ale to, že je zabitých ještě tak málo. Průměrně zdatný řidič (počítám, že jsem už za ta léta parkrát rovník objel a jezdím zpravidla na horním povoleném limitu), s ohledem především na své přežití, se snaží kličkovat mezi pomalými kamiony a šílenci na hranici 150+. Vždy si říkám, co takový střelec má v sobě za problém, neurovnaný vztah s matkou či otcem a jeho manifestace do ztopořeného údu na plynovém pedálu Audi, BMW či Porsche. Některé situace vocasení (anglicky tailgating) jsou vyloženě nebezpečné. Ještě že turbodmychadlo mého motoru dokáže reagovat celkem svižně a jít temhletěm půlmozkům z cesty poměrně hbitě.

3. Večer na schůzi společenství vlastníků. Vše se vedlo v poklidné diskuzi, přispěl jsem svými 6 procenty k překlopení na 50.5 a tedy v synergii nadpoloviční většiny jsme kultivovaně schválili rekonstrukci balkonů, nové stanovy, úpravu výplat výboru, rozbité žárovky, nadloubnuté dveře, zastaralé jmenovky, vystydlé radiátory, světelná čidla, retardéry kolem domu pro podobné paliče gum z bodu 2 a se sousedem se pobavili nad výhledy mého bytu vedle něj, což bylo hodně pozitivní. Naštěstí v tomto společenství, nebo aspoň mezi přítomnými, retardi nejsou a zvláště výbor si svou odměnu zaslouží více než plně, za to že má oči všude a ví kde poptat informaci nebo nápravu. A důležité, nebyl jsem zvolen do žádné funkce, už jich mám v životě beztak víc než chci.

Vyloženě cítím že Dasapokorova se s námi chce 7 dní podělit vždy o trio pozitivních zážitků. Tak Dášo, do toho!!

Pozitivní výzva den III:

1. Ráno jsem si šel vyzvednout soudní obsílku. Zarazilo mne, že na roztocké poště v půl deváté není fronta až ze dveří, dokonce volné okénko, to jsem tu za 17 let pobytu v tomto městečku nezažil. Ne, nebojte, nejsem obžalován, je to vleklá záležitost opatrovnictví mé maminky. Už dokonce proběhl rozsudek rázné okresní soudkyně, která uznala, že vše je jak má být a jmenovala mne. To se ale nelíbilo státnímu zástupci, takovém chlapečkovi s dětským rukopisem (seděl jsem v soudní síni vedle něho) a ten se zákeřně ještě tentýž den odvolal, aby systemicky jako syn své matce ukázal, zač je toho loket. To bylo v srpnu. Tedy začal to řešit odvolací soud a ten zřejmě tomuto kadetu Bieglerovi, který chtěl vyniknout na poli soudní cti a slávy, umyl hlavu a milý chlapec to vzal zpět. Napadla mě pohádka o tom, že odvolávám co jsem odvolal. Pokud v případě konjunkce všech planet platí i v právnictví, že mínus krát mínus je plus, tak bych nyní měl být jmenován po 4 letech neuvěřitelných soudních kotrmelců opatrovníkem (jako bych to tu celou dobu dávno nedělal, že ano).

2. Ve škole dnes nebyla ani noha, byl totiž den otevřených dveří. Nějak po jizerské výpravě jsem necitil nutnost šaškovat pro dva studenty, co se půjdou podívat do půdních laborek a pak skončí na geodézii nebo pozemkách a věnoval se restům, vč. zpracování izotopových dat. Říkal jsem si, kdy přijde ta záludnost a budu za svou činnost po zásluze potrestán. Přítáhl jsem si to rychle a můj poslední standardní vakuový ventil se rozbil hned po obědě. Vytáhl jsem zkušební železnou zálohu, ventil ventilů a jal se mu namotovávati ve svěráku správné fitinky. To že byl závit zatuhlejší čímdál víc při otvírání mi bylo divné. Nebyl ani levotočivý. Vydal jsem vší svou beraní sílu a utvořil si z imperiálního niklštálu slušnou posilovnu. Nakonec se závit uvolnil a kus fitinky zůstal ve šroubení. Naštěstí dílu, který jsem nepotřeboval a tu hoblinu se mi podařilo vyndat. Ještě že máme na katedře dílnu pro nás kluky. A tak jsem ventil do izotopového laseru namontoval a měříme dál. Sice to není eňo nůňo, ale na to že je to poslední kousek, co mám na skladě, je to vlastně úspěch.

3. Navšívil jsem Tomáše a vyzvedl si řetízek z albigienské hry a taky mikrokartu se všema fotkama. Cestou jsem si na farmářských trzích dal hovězí šunku, moc dobrou a taky parenici. Ranní žitný chleba byl taky moc dobrý, uvidíme co udělá bez lepek...až si k němu večer nebudu dávat dva pšeničné piváky (myšleno pečené, ne vařené). Venkovní den jsem završil vyzvednutím dvou žlutých dek v Bílé Labuti pro posílení zemské energie mého gauče na severozápadě fengšuj systému, vypadá to tu hned jinak a hezky.

Tak jsem zvědav co se děje na dálném severu. Jestli by nám Vlado taky nenapísal zopár svojich postrehov?

Pozitivní výzva den IV.

1. Taková běžná sobota, kdy se mi nic nechce. Přemýšlel jsem zda uklidím sklep nebo svou dílničku a podvědomí sebekázně se rozhodlo pro šatní skříň. Nejdříve plastová, pak dřevěná rovná na kalhoty a pak dřevěná tvarovaná ramínka na košile. Tím jsem ze hry vyřadil devatero džínů. Dva staré střihy šly do kontejneru na šaty a sedmero prodřených se zrecykluje, už mám plán a šicí stroj. Však uvidíte. Taky jsem tam probral igelitové pytle a vyhodil jich do tříděného takovou igelitovou kouli. Trochu se mi ulevilo.

2. Na návštěvě u maminky, která je již dost ve světě za zrcadlem, jsme se tak různě nasmáli. Se zavřenýma očima směrem ke zdi mi říkala, že mám na hlavě placatou věc. Říkám, to je svatozář. Ona, tak ať ti ji neukradnou. Zřejmě ví o aktivitách z minulého víkendu víc než si všichni uvědomujeme. Channelling je mocný jev.

3. Abych tu svatost trochu uzemnil, narychlo jsem si opekl dva vepřové stejčíky, dlouho jsem nejedl tak jemné vepřové a ještě ze slevy. Namontoval jsem v ložnici lampičky nad postel a tím ke žluté zemské dece přinesl též cosi ohně na jihovýchodě. Malinko jsem ulevil i tatínkovu bytu od skla a keramiky a sousedovi dal klíč od vchodu pro jejich malou Magdalénku, jelikož vstupních klíčů pro dva byty máme s tátou víc než potřebujeme.

Jestli by nám Jana nenapsala sedmkrát tři pozitivní principy, třeba jaký byl dnešní seminář v Glasgow

Pozitivní výzva den V.

1. Hlavním pozitivem byla dnes samozřejmě první adventní neděle a s ní prosba mého křestního faráře Mikuláše, abych mu pofotil další křtiny, tentokrát v jeho služběpříslušném Berouně. Dal jsem si tentokrát rezervu, motor taktak naskočil ale na poprvé. V Berouně mě zaskočila uzávěrka náměstí z důvodu trhů a rozsvěcení stromku od 13h a tak jsem objížděl, až jsem dorazil na to samé místo před sborem. Adventní prozřetelnost tomu chtěla, že jsem před Ježíšův stánek dorazil a na odometru bylo 333.3 km. Fakt nekecám. Vejdu dovnitř a tam Mikuláš krájí chleba na vysluhování s etiketou 33% slevy. Dnes se to teda těma synchronicitama hemží. K tomu nutno poznamenat, že jsem Mikuláše neviděl od 1980 do 2013. 33 let. Náhoda?, nemyslím si. Bohoslužby v malém sboru s sebou nesou notnou dávku bratříků kdesi v exilu, modlitebna lehouce vychladlá a do toho tento evangelizující rebe vypráví o židovských prorocích. Určité pasáže z evangelií o konání dobra a dobra navráceného mi znějí až karmicky. Lineárnost a cykličnost času, nakonec adventní věnec je taky do kruhu a pak že je reinkarnace v křesťanství nemožná. Jsem rád, že se křtí jen 3 muži, 33 osob, to bych asi neufotil. Tatínek s chlapcem a ještě jeden pán, tj. dva dospělí anabaptisté. Po kafi a čaji ve sborové kuchyňce se jde na novokřtěnský oběd. Probírám s Mikulášem reinkarnační model, jeho dcerky Judita s Deborou zatím šacují tatínkovu peněženku. Pan nově pokřtěný podnikatel vypráví, že bychom měli vytáhnout zas na saracéna, přijde mi, že byl nějakým rytířem nižšího stavu při obléhání Antiochu. Ale zaměstnává dvoustovku lidí a to se ve složité době cení, ucho jehly bude pro něj náležitě rozšířeno. Za focení dostávám bezva kapustové karbanátky. Mikuláš je na mě dnes nachystaný a tak po přeparkování v časovém limitu náměstí zas v jeho kanceláři plné hebrejských a křesťanských spisů při vlažném kafi z rána probíráme můj komplex víry, templářství, relikviář Sv. Maura, terapeutické farářství, přítomný civilní život, takže pochopitelně i ženy v konceptu postupu duše jednotlivými životy přes odpočinek u Boha. Z věcí přízemnějších fotím návrh předělávky modlitebny... zelená na jih do světla ulice mi nesedí, co by na to řeklo feng shui? Mikuláš ovlivněný pomoci perzekuovaným si to plete s falungkun-em. Na cestu dostávám zbytek modrého portugala co se už nevešel do kalicha spásy. Teda jestli budu chodit na tyhlety mini vysluhovací bohoslužby, kde zbývá v lahvi, stane se ze mě alkoholik. To už je letos podruhé co jsem dopíjel mešní flašku.

2. Zastávkou nedaleko na okraji Prahy je švédské nábytkářství, kde kupuji dvě ratanová křesílka, žluté ručníky, stojací lampu, lucerničku, svíčky a taky štětku na záchod. Už to chce obnovu i tam. Ve tmě a dešti mířím ke škole, kde kontroluji izotopový laser. No není to nejhorší, ale ventil bude potřebovat lepší utěsnění. Tak nějak na mne doléhá celkový ten temný čas a dopolední rodinky. Dorážím k domovu.

3. V Roztokách se lid rozchází po rozsvícení stromku, i anděl a Mikuláš (ten obecný v kostýmu s myrtou) tam jsou. Piju víno z Kobylí, revitalizuju západ obýváku křesílky, lampou a krájím druhou žlutou deku napůl do křesílek, ještě to bude chtít zašít ty řezy, ale to až někdy jindy. Taky lucernička na balkóně svítí místo věnce.

Mějte hezký advent

Pozitivní výzva den VI.

Co říci o deštivém pondělí pozitivního, když jsem hodinu a půl strávil za šéfa na grémiu děkanky, plné šéfů inženýrského myšlení často bez přesahu?, pak 3 hodiny v kuse měl cvičební monolog ke studentům, ventil u laseru se mi nepodařilo vylepšit, spíš naopak? a večer z DVTV naznal, že Landa je bohužel už opravdu stižený stihomamem... ne cynicky ale kazuisticky myšleno?

1. Pozitivum hledejme v maličkostech. Asi moje nejvíce lajkovaná fotka vůbec na netu a to můj farář Mikuláš s dcerami. Né že by byla snad tak umělecky hodnotná, lajky jsou nakonec díky jeho početné komunitě, ale snad pro to, že jsem zachytil jeho autentickou civilnost a osobní život na rozdíl od jeho odevzdávání se druhým. Posuďte sami . A v souvislosti s evangelíkama..jdu k Martinu ve Zdi ve čtvrtek fotit křest knihy a dohadoval jsem si tam předání nějakých mých toltéckých knížek. A mezitím se mi odjinud vrátila Mikulášova knížka o Martinu ve Zdi, ve které mám tak nějak náhodou i nějaké své fotky.

2. Dostali jsme další grant na Jizerky, tak je do 2018 vystaráno, bude nutné zas psát další opěvné články, neb výstupy jsou barometrem úspěchu

3. Potkal jsem na zastávce u Internacionálu Kristýnu, která se dostala do finále scénické soutěže Dance your PhD v USA. Bohužel vyhrála jiná videa, na kterých jsme se pocitově shodli, že nevíme proč to první švýcarské. Věřím ale, že z toho českého, jak voda tančí v přirozeném, vykáceném a polámaném lese budete mít pozitivní zážitek.

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1065833683440903&set=a.946418978715708.1073741899.100000428451039&type=3&theater

https://www.youtube.com/watch?v=q04_aLhLM3A&index=24&list=PLybCEj22itwA4spYcVfeYqLll63qlrqjm

Pozitivní výzva den VII. a poslední

Jelikož je to naposled, napálím vám sem rovnou těch pozitiv sedm, když je to šťastné číslo.

1. Odcházení rodiče není zrovna pozitivní věc, máma vypadala ráno, že je po dalším epileptickém záchvatu. Přesto bylo snadné ji přítomností a sugestivním vyprávěním o nebeském tobogánu, který ji čeká, rozesmát. Mám pocit, že se začíná fakt těšit pryč z toho paralyzovaného těla a mysli. Ještě, že jsem viděl ve svých regresích ty probodnutí kopím, propíchnutí mečem, setnutí faraonskou sekerou a upálení inkvizitorama, že odchod z těla a uvolnění duše je úlevné. Umřel jsem vůbec někdy přirozeně? Pro tento život mám toto neskromné přání

2. Pár kolegů z oboru mi nabídlo mi vytrhnout trn z paty u nefunkčního ventilu pro laser, kde potřebujeme měřit. Je skvělé mít i pracovní nezištné přátele.

3. V poště jsem nalezl děkovný dopis od sekretářky libeňské evangelické farnosti, že mnou doporučený stavební dozor byla skvělá trefa a že jsem se ve sboru objevil pro zateplení modlitebny v pravý čas. Prozřetelnost ví kam poslat stavitele při zemi než teologa v oblacích. V podobném konstrukčním módu harmonizace bytu dle feng shui jsem na svůj pokrok od své mentorky dostal mail, že přestavba mého bytu je pro ní stále oblíbenější seriál.

4. Přišel kolega z hydrogeologické firmy na konzultaci stopovací zkoušky v podzemní vodě pro ověření matematického modelu. Dal jsem mu mini-izotopový kurz během 10 minut a myslím, že jsem mu napomohl se rychle rozhodnout, jeho úleva byla cítit. Zvlášťní jak byla jeho úloha podobná situaci objektu, ve kterém je má máma. Pořád v kruhu.

5. Cestou do Karlína jsem na Křižíkově pustil v metru sednout staršího pána, byl velmi mile vděčný. Tedy z tohoto opojného pocitu mne vytrhla až stanice Invalidovna, kde jsem si uvědomil, že jsem chtěl vystoupit na Křižíkově. Ale dobrý skutek se počítá, protože to nebylo vykonstruované přejetí.

6. Tibetská čajovna a koučování s konstelačními prvky pro známého. Poklidný prostor a k tomu výborný čaj Tuareg a předsálí plné bezva vyřezávaných krabiček z Nepálu za babku. Na pár věcí jsem už napotřetí přišel jak logikou tak intuicí. Když vykládám o konstelacích, najednou na mne kouká od dveří ženská. Naštěstí moje kartotéční paměť briskně lokalizovala galaktickou konstelátorku Kalyani, kterou jsem viděl konstelovat planety v baráku hned přes kostel od čajovny. Můj klient odcházel za slušné defragmentace zaseklých synapsí.

7. Před touhle schůzkou jsem si v pekárně koupil žitný biochleba se slunečnicovým semínkem. K němu pak dokoupil tvaroh a to jsem neměl dělat, protože jsem toho 3/4 kilovýho bochníčku sežral před spaním půlku s posoleným tvarohem. Piju k tomu sherry tedy španělský shiraz a kašlu na štíhlou tajli, když se dnes daří.

Tak a teď vy všichni, kteří to čtete a lajkujete, se pustťe do dobrovolného sekvelu.

hezké dny

Martin