Pouť z Hřenska na Sněžku.

Svět kolem tebe právě teď se mění, jako by uniknout chtěl svému Stvořiteli. A tento kříž v něm malé zastavení, je tu i pro tvé oči, kdyby unaveny na krásu zapomenout chtěly.

Grieselův kříž, Jetřichovice

Již asi tak přes rok jsem byl  nadchnut myšlenkou odposlouchanou od dvou přátel, vyšlápnout si z nejnižšího bodu republiky na ten nejvyšší, tedy z Hřenska, kde Labe opouští zemi ve výšce pouhých 115 m n.m. a doputovat na Sněžku o známých 1602, nebo 1603 m n.m. podle té které mapy. Někteří zdatní borci tuto trasu přes 150 km dokážou uběhnout za čtyři dny, ale já jsem si říkal, že si ji chci prožít, ale na druhou stranu se zas neflákat a tak jsem si zvolil týden s rezervou jednoho dne. Z trasy se nakonec vyklubalo asi tak 180 km a každý den jsem šel více než 20 km a maximálně něco málo pod 30 km v osmi dnech podle kalendáře, ale sedmi bráno od počátku do konce a to od poledne 10.7.11 do poledne 17.7.11. Říkal jsem si, že nebudu trať moc plánovat, vytiskl jsem si jen z internetu turistické mapky v předpokládaném koridoru cesty. Ubytování jsem též neplánoval, jen pár telefonů na lístečku na chaty v Krkonoších, neb spát volně v národním parku se mi nepozdávalo a příčilo se to mému ochranářskému přesvědčení. S sebou jsem měl tenkou nafukovací karimatku a malý spacák a pár igelitů s tím, že jak to půjde, budu střídat spaní pod širákem a nějaké ubytování. Nakonec jsem volně v přírodě spal jen dvakrát, jednou k tomu v opuštěné maringotce, jednou v chatičce kempu, jednou v motorestu a dvakrát na horské boudě. Snažil jsem se brát minimum věcí, ale i tak jsem měl plný batoh s mikinou, bundou, pár osobními kartáčky a mastičkami, troškou šatů, stativem a samozřejmě zrcadlovkou a dvěma objektivy, bez vařiče, termosky a gpsky. Na geochacing toto zrovna nebyla vhodná příležitost a pak jsem si taky vzpomněl na Františka Skálu, že pravá pouť do Říma mu začla až když mu ukradli foťák. Toho jsem se však nehodlal vzdát a ani si ho nechat ukradnout. Naivní plán byl, vlnit se krajinou, vychutnávat si výhledy z vršků do kraje, ze stativu fotit plynoucí vodopádky a v noci hvězdnou oblohu. Cesta byla o mnoho krušnější než jsem si maloval a batoh nějakých 10-15 kg, podle toho kolik jsem nabral jídla a vody (většinou zbytečně moc vody, jídlo jsem nenesl téměř žádné – pár tatranek a pytlíčků oříšků), co jsem koupil jsem většinou hned snědl, ev. jsem energii doplňoval po hospodách. Nakonec se mi batoh tak pronesl, že jsem pojal spásný nápad si vše nepotřebné a to stativ, mikinu, pláštěnku, dopravní zelenou vestu, vložky do bot a polovinu igelitů poslat poštou domů z Hejnic ve druhé třetině cesty. To se ukázalo jako spásný čin a 3,5 kg mi velmi odlehčilo závěrečné horské stoupání. Na cestě jsem skorem nikoho nepotkal, žádného souputníka, a asi dva spíše krátkovzdálenostní protipoutníky. Nepočítám davy tlustých turistů na Pravčické bráně, či méně těch tlustých na Krkonoších. V Lužických a Jizerských horách to bylo pár náhodných cyklistů ev. poobědových kondelíků co je už nebavilo sedět na chalupě.

Asi si nejeden z vás položí otázku co mne vede k pouti. Stal se z toho kluka nějaký náboženský pomatenec do mu do života vstoupil Ježíš a ukázal mu cestu? Co vlastně hledá? Na osamělé cestě kulturní krajinou, kde kráčely křesťanské dějiny se chtě nechtě člověk neubrání bližšímu sepětí s Bohem, nebo v mém podání lépe řečeno ze Světem, neb slovo Bůh je tak trochu již privatizované náboženstvím. Během cesty jsem nijak nemeditoval a ani se nedostával jinak do delíria, pokud nepočítám bolesti s každého nášlapu na puchýře s přítěží batohu v kardiackém počasí se stupněm 3. Přesto takto volná útrpná cesta nutí člověka vyzvrátit nejhlubší zakódované informace a v jedinečných synapsích, které každý z nás má, o nich nestoudně spekulovat.

Úvodem jeden fejetonek se kterým maximálně rezonuji - v překladu od mého oblíbeného baviče Patty Osvalta s názvem Nebeský dort: Jsem ateista, ale miluju náboženství. Ne takovým tím pámbíčkářským potemnělým způsobem, ale otevřeným upřímným vyznáním. Protože kdyby nebylo náboženství, byli bychom teď v hajzlu. Na začátku nebylo nic, jen obrovskej psychopat s kyjem, kterej odpoledne zapomejšlel, co tak asi sním večer, asi tu co si nejdřív znásilním. A pak se objevil jeden z mých slabších a chytřejších předků a někde stranou zadumal. Na tohodle blba nemám šanci, ale co kdybych ho oklamal? A tak přišel k tomu obrovi a řekl mu: Hele, když budeš celej život hodnej, nahoře v nebi je magický město a tam budeš mít dortu co hrdlo ráčí. To se nezdálo, jako dostatečně dobře promyšlený plán, ale obr řekl, hmm mám rád dort! světe div se, ono to fungovalo!!! No a pak přišel oheň, písemnosti, zemědělství..to je přece všechno náboženství. Jenže průšvih nastal, když na tuhle myšlenku přišlo pár chytrejch kolem dokola světa, jen použily jiný dezerty. Někde měli nebeský koláč, někde nebeský oplatky, někde nebeskou baklavu. A jak tak vyspívali postavili lodě a začli se navštěvovat. Pane Bože, to byl další průšvih. Začli se přetahovat, který nebeský dezert je ten pravý a byly z toho dezertní války, noční můra. Dokonce se občas objevil naivka co řekl, hele tady je dort, támhle koláč a tuhle baklava. Dost pro všechny, jezme to dohromady....jestli to ještě jednou řekneš, tak jseš mrtvej!!! Dostalo se mu po právu odpovědi od těch pravověrných. Jediný způsob jak nebeský dort chutná, je, když koláčový a baklavový lidi v nebi nemůžou mít svoje pochutiny a nestrávil jsem život neznásilňováním a neokrádáním lidí, aby vedle mne, když si budu pochutnávat na dortu nějakej jouda s mlaskáním chroupal pišingry. Takže až zas někdy uvidíte extatické zbožňování Pána nebo zástupy před potratovou klinikou...jen si řekněte. Ach ty Dorte, proč si tak dobroučký?!

Hledejme Smysl nikoliv dort: svobodně, odpovědně, pravdivě, hluboce, bez svázání, bez dogmat, bez laciných a povrchních podvůdků. Vydejme se tedy už na tu pouť.

Den první.

Nasedám na Hlaváku do rychlíku Vídeň-Straalsund a hledám si volné místečko. Vida toto je rezervováno až od Drážďan. Neposedím ani dvě minutky a bloňdatá dívenka na mne kouká, že má na to místo rezervaci. Povídám, snad až od Drážďan. Ne ne právě jsem si ji koupila. Pouť má zřejmě začít trápením, ale to je zmírněno faktem, že se mi podívala, které místečko je v kupé ještě volné a zato jsem ji rád vyzvedl na pryčnu kufr se zlatejma cihlama. Co taková holčina může v tom mít? Odvíjí se krajinka Dvořákovy Nelahozevsi, povadlé makové políčko u Nových Ouhlolic, Říp, Porta Bohemica se Střekovem. Hodně lidí v Ústí vystupuje a jeden potulný amerikánec s mexickým výrazem se ptá zda je sedačka volná a je rád za azyl. Dívenka si na svítivě fialové tričko navlíkla svítivě tmavě zelený svetřík a vytáhla tlustou knihu Berlin. Tak je to jistý, sice jí to parádně ladí, ale do skal se mnou nepůjde. Jen pár minut a máme tu Děčín. Vysedám a hledám bus do Hřenska. Na zastávce se batolí dvě puberťačky s baťůžkama a pejskama co směřují do Jetřichovic. Další půlhodinka a pod žhnoucím sluncem vystupuji ve Hřensku. Domky se krčí pod naklánějícími se skalami a přívoz od Schoeny přiváží enderácké lufťáky z dělnické třídy nakupovat čínské zboží ve vietnamských krámcích pod masivem českých labských pískovců. Vítejte v globálním světě. Radši rychle do kopců. Když už tu jsem, kouknu na odbočku k Soutěskám. Je to asi 2 km, pěkné údolíčko, na konci hrázka, aby na vzduté vodě bylo možné z turistů vymáčknout nějakou tu kačku, zvláště když povodně způsobily, že se po cestě v korytě válí spousta vraků loňských loděk. Že to někdo neuklidí? Čeká se asi na další povodeň. A tak zpátky a po silnici k pravčické odbočce. Dále je to dost zhurta do kopce, někdy klikatě bukovým lesíkem. Nahoře úhel přitvrzuje. Chvíli odpočívám a pak se vydávám na závěrečnou steč. Nahoře turniket za 75 a pití úhrnem litr za kilo. Vítejte ve Švýcarsku. Výhledy na obě Švýcarska a Středohoří jsou ale majestátné. Cesta podél skal Homole, a dalších různých skalek a převisů je poklidná, nikdo na ní není. Závěrem jsem na Mezní louce, zatahuje se obloha. V kiosku u kempu si od znuděné paní dávám gambrinus a párky na tácek. Přemítám zda ještě dám malou pravčickou nebo rovnou po silnici do Vysoké Lípy. Jsem tu sice na pouti s definovaným cílem jinde, ale proč si toto nechat ujít. Ještě jednou lezu do kopce na hřeben, který mne po čase vrátí na vyvýšenou asfaltku olemovanou náprstníky. U odbočky na Malou Pravčickou bránu jsou odhozené dva batohy a zaparkované auto od Parku. Mladí čundráci mne zdraví Dobrý den, asi jsem fakt už definitivně starý. Malá Pravčická též má své kouzlo schovaná mezi skalkami. Výsledně klesám dolů a kolem Šaunštejna – loupeživého hrádku už jen pokračuji. Na další lezení na nebeský žebřík už dnes nemám. Končí národní park a jako oáza je tu vesnice Vysoká Lípa. Spousta ubytování a na jeho konci i kemp. Dokonce mají i místo v chatičce. Vyzunknu jednu kofolu a to už slečna dává moje nacionále do počítače. Na pryčně ležím jako mrtvý asi hodinu, jen pár oříšků a panáček slivovice. Pak se zmůžu na sprchu a zuby a oprání spoceného trička. Dokonce tu mají šňůru na chatičce. V noci přišla bouřka, moc jsem to neregistroval, ale zdá se, že lilo pěkně.

Den druhý

Ráno je ta správná lužická nálada, mlha na krájení, občas prší, občas milosrdně mrholí, je zima. Dostávám zálohu na klíček, snídaní se nezabývám, koukají na mne jak na úchyla v kraťasech, bundě a bez jídla jak po osmé vyráží do kraje. Jen pár loků vody a vydávám se po silnici do Jetřichovic. V Jetřichovicích zdá se převažuje už chalupářské osídlení, polínka řádně srovnaná inu Lužicko. Na jakémsi nedefinovaném náměstí, neb sudetské obce jsou jen baráky kolem silnice, je infotabule, kde vidím, že do Jedlové to mám za 23 a vezmu to pěkným Pavlininým údolím. Na jeho začátku stál Grieselův křížek s textem, tím úvodním. Pavlinino údolí mne přivítalo cedulkou, že po povodni jsou strženy mostky a je nutno brodit. Už nepršelo, ale mokro bylo všude. Potemnělá nálada údolí vyvolávala podivné pocity, obličeje skal, hub, větví. Chvíli to šlo přes mostky až jsem se dostal opravu ke strženému. Kolem něj vyšlapaná cestička po druhém břehu, někdy v pohodě, někdy ne a tak jsem se konečně rozhodl přebrodit. Čedičové kamínky docela řezaly do nohou, ale voda nebyla zas tak strašně studená voda a tak jsem to nakonec přebalancoval na druhou stranu. Za chvíli ještě jednou, ale to se mi už podařilo zabaletit v sedě na přehozeném kmínku. Tohle vše mne dost zdrželo a tak jsem neurazil asi 6 km a už bylo poledne a konečně i svíravý pocit, že bych přeci jen něco pojedl. V obci Studený byla tou dobou jen parta dělníků, co opravovali koryto potoka a nedaleko penzion Kamzík. Zde taky chcíp pes, ale jídlo tu měli. Nechal jsem si dát to co zrovna měli pro děti z této socialistické žulou vykládané ozdravovny a to frankfurtskou a kuřecí soté s čajem. To bodlo. Laktát ve svalech začal pracovat a tak se rozcházelo jen těžce a to do kopce Studence. Značka sice vedla po jedné vrstevnici, jenže pěkně vysoké. Po chvíli jsem se na to supění vykašlal a šel po lesácké cestě s tím, že se na ní ta červená musí vrátit. Nestalo se tak a já začal bloudit po polňačkách v totálně mokrých rozbitých botách, jenž jsem vzal na jejich poslední pouť na rozloučenou. Nicméně jsem se směroval doleva, abych se znovu chytil a tak jsem uviděl pár stavení. Nad jedním byla lamí farmička. Po čase dostalo osídlení vesnický charakter a já se dozvěděl, že jsem v Lísce. Vida, zde měla maminčnina kolegyně chalupu. Trochu jsem měl pocit, že to místo po dvou desítkách let poznávám. Dole je Česká Kamenice, kde máme příbuzenstvo. A vida, modrá značka. Jedna značka musí vést na druhou a po chvíli jsem zas pod Studencem na červené a cesta se dále odvíjí lesy až ke Krásnému buku pojednávájící o líté řeži rakouskopruské války. Nelze ale dále posečkávat, připozdívá se a tak rychle kolem Malé a Velké Tisové poseté taky náprstníky až do Jedlové. Míjím jednu trať a hned druhou, na obou houkají vlaky, jenže ne pro mne. Ležím pod šraňkama dobrou půlhodinku a sbírám síly a přemýšlím proč jsem právě tady a proč jsem tak strašně sám. Kde asi budu spát? Nedaleko se hlásí restaurace, nádražka, jenže zavřená. V Jedlové na kolejích čeká vlak do Rumburka a nedaleko cedule láká na lyžování. Koukám na mapu a ofocuji si chybějící úsek, který plánuji nad Libercem. Kousek po žluté a pak nechutný stoupák po silnici 1. třídy kolem Stožce. To už fakt nemůžu a jakkoliv je tu pramínek, hned u silnice, vody mám dost. Přespím u nějakého řopíku co tu kříží cestu pod Bouřňákem. Řopíky se mi zjevovaly už pod Tisovou, takové tajůplné, opuštěné, zarostlé, němí svědci vylidněného prostoru. Přesto překvapivě beton drží, holt předválečná kvalita od prof. Bechyně. Na rozcestí je ohromná hromada dříví a kousek nad ní v zelené trávě sympatický bunkřík. Vypadá, že pršet nebude a tak si stelu vedle pevnůstky s tím, že do ní zalezu, když to bude nutné. Otravují mne v tu ránu komáři a muchničky. Po chvíli před soumrakem přijíždí nákladní vozy a nakládají dřevo. Že by lesáci pracovali takhle večer? To se mi nezdá, spíš to někdo krade ve velkém a proto jsem radši zticha a při zemi. Se soumrakem se unavil i hmyz a noc byla klidná a ani ne tak studená. Zmacerované nohy se jakžtakž vzpamatovaly. Puchýře na radu nepropichuji, ačkoliv moje zkušenost je lepší večer propíchnout, líp se po tom jde a rychleji se to spraví.

Den třetí

Ráno je tu zas nakladač na kmeny, asi tak v 5 ráno. To snad opravdu kradou. Se sedmou je pryč a tak vstávám balím, dva doušky vody, pár oříšků a na cestu. Nedaleko jako zajímavost je sirný pramen. Fotím ho na dlouhý čas a nejspíše tam nechávám krytku foťáku. K tomu jedna logistická informace. Přemýšlel jsem ja foťák, težší zrcadlovku nést. Přes rameno se to plete a tlačí a tak jsem ji prostě nesl v brašničce za ucho v ruce. Většinou v takovou dobu nebylo nic k focení a když bylo, tak jsem ji měl na zádech, takže jsem se stejně sundavání neubránil. Jdu zas po silnici, je to blíž a je dobrá, jde se po ní hezky, ač do kopce. V oparu Ještěd, ta cesta opravdu ubíhá a zdá se, že tedy má smysl. Nejdříve Horní s ovečkama, pak Dolní Světlá, vymalované chaloupky a jeden konzum. Říkám si, že ještě vydržím do Krompachu, který je větší. Přes les supím v hicu, že se i potí stromy a na louce vykukuje už Hvozd, čili Hochwald. Hraniční stolová hora, která je vidět ještě z Jizerek. Na náměstí krompašském zavřená hospoda u děcáku a amatérské šipky na restauraci Na Vyhlídce. To znamená zas do kopce a mimo trasu, ach jo. Ale dle mapy jsou další obcí Petrovice až někdy v podvečer a tak chtě nechtě musím doplnit kalorie. Kofolu nemají a koka bublinky podporovat nebudu, takže si dávám Kozla. Zmízí ve mně na to tata. Přemýšlím, že to fyziologicky není dobře, ale to je na stole už druhý a mezitím vařící hnusná dršťková. Co se dá dělat. Guláš není lepší, ale nutriční hodnotu to má. Dávám si ještě trochu tlačenky. Když je člověk hladový, sní leccos. Tohle futrování s alkoholem mi pořádně zamotalo hlavu. Ploužím se zpět obcí a u obecní cedule za hřbitovem to vzdávám v poledním hicu a pod břízkama kousek od náhrobních kamenů zalehávám a nohy bez bot nechávám ožírat hodinu mravenci. Přeci jen musím dál a tak do kopce, kde se potí asfalt a dělá bublinky až na Babičin odpočinek. Tak chvíli taky odpočívám. Vzpomínám na kamarádku Emily, která to taky má, že odpočívá do nějakého celého času na hodinkách. Já jsem zde celkem vždy musel přidat deset minut, ke konci i čtvrthodinku. Od Odpočinku se cesta příjemně vine zas chvilku pískovcovými skalami s výhledem na Bezděz, Ralsko a hlavně už zcela jasný Ještěd a klesá dolů do Petrovic. Hledám hospodu, ale je zavřená. Odnaproti řemeslník říká, chcete pivo? Mám důvěru hospodskýho a můžu si načepovat. Pivo ne, už jsem dnes dvě měl, ale nepohrdl jsem Spritem. Tak tam spolu sedíme, odrážíme německé lufťáky, že je zavřeno a nikdo zde není. Ty si můžou dojet jinam, ale člověk na vandru jinou možnost nemá, taky jsem chodil. A tak si ode mne ani pro pána domu nebere dvacku za skleničku a nabádá mne ať vedle vlezu do zahrady, že je tam studený pramen. Vody mám z Lužických ještě dost a tak lezu k Větrovu a podél Krkavčích skal Krásným, alias Císařským dolem do Sedla. Našel jsem si místečko mezi keříky u Dolního Sedla, kde jsem se uvelebil. Volá Jirka a tak vyzvídám jak bude. Dnes ještě bude noc klidná, ale zítra poleje. A tak se nechávám okusovat od komárů. Jen co zalehnu tak slyším dusot. Mladý srnec kousek ode mne okusuje listí. Pozvolna se zvedám a když mne zmerčí, kouká na mne neveřícně, pak začne poskakovat po louce a bekat, že jsem mu zalehl pelech. Na závěr uraženě zabeká a odskáče do apartmá číslo dvě.

Den čtvrtý

Noc byla klidná, jen mi karimatku, mikinu a ruku oslizl tučný slimák. Ráno před osmou balím a v tu ránu pod doubkem silueta divokého prasete s mláďaty, nejhorší co může být. Naštěstí nejsem mezi nimi a po chvilce to stará otočí a odkráčí na druhou stranu. Tak to bychom měli. Dekuju se co nejdřív to jde a pochoduju přes Dolní Sedlo ku Hrádku nad Nisou. Cesta poskytuje výhledy od ještědského hřebenu až po větrníky na Lysém kopci, kde poblíže má dnešní cesta končit. Trošku si říkám, zda tento přechod mezikrajinou Lužických a Jizerských hor nad Libercem není krátký ve světle dalších kilometrů, ale nepředbíhejme. V Hrádku už mi dosti kručí v břiše a Penny je hlášen až za 2,7 km. Naštěstí u té cedule roste regulérní třešeň, ze které očešu asi tak kilo. Za rohem u zastávky je konzum, kde si dopřávám pokoupit šestero tatranek, a pak pojídám lučinu a pár rohlíků, jablek a když cesta vede do Krkonoš, tak i labský salám. Snídaně na lavičce u autobusové zastávky je to co potřebuju. Ikdyž pomerančový drink na kilo třešní není nejlepší kombinace. Počasí se začíná kroutit tak jako můj trávicí trakt. Hrádek je hnusné osídlení, ani bych tomu neříkal město. Taková pohraniční výspa plná prokádrované náplavy soudruhů co mezitím dospěli do důchodového věku. Značky se tu nepotkávají, ale naštěstí si pamatuju cestu autem, kterou jsem zde absolovoval po Velikonocích do Žitavy. Ta je ostatně kousek. Dnes po svých šlapu po silnici na Grabštejn okouknout hrad z blízka. Přemýšlím kde usednout na toaletu, zatímco do areálu vjíždějí jen vojenská vozidla a tak dole u rybníka popíjím zbytky multivitamínu zatímco místní dědci z rybářského svazu házejí kaprům kýbl výživného šmelce. Nedá se nic dělat, zelená volá. Pod rozestavěným mostem na Žitavu pochoduju do Václavic. Tato zbožná a výstavná obec trojzemí je pro pláč, zdevastovaná jezedácká vesnice s buranským osídlením nepodobným Hrádku, tu a tam nějaký ruský ranč pro nedaleký Liberec. Zbožnost tuto zemi opustila už dávno a tak se dávám za dusivého vedra do polí. Konečně to už ze mně musí ven. Aspoň nějaká úleva. Pšeničné pole se mění na řepkové, pak ovesné, kukuřičné, semtam nějaký ten panel a zabahněná tůňka. Nemyslel jsem si, že právě poutní atmosféru ponejvíc právě ucítím v polích, na remízcích v tomto zastrčeném a zapomenutém cípku země. V Horním Vítkově se pasou ovečky v panoramatu Ještěda a místního kostelíka. Cesta vede dolů, aby mne mohla vytrestat dlouhým a ostrým stoupákem. Hlavou mi neodbytně probíhá Krylovo: Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý...pod sedlem moje nohy rozbitý. Kopec ne a ne skončit. Mám nataženej sval ze špatnýho došlapu na puchýř, je před bouřkou na infarkt a strachuju se zda baráček na mapě v Albrechticích pro mne bude mít nějakou postel. Javorová alej na jednu stranu shlíží do Liberecka, druhou do Polska. Na vrcholku pod větrníky se znaven opírám hodinu ve stínu válce sena obaleného silonem, co ze sebe plivou moderní zemědělské stroje, a pozoruju dravce i krkavce jak využívají taky vzdušné proudy a nechávají se unášet volně prostorem. Lepší dojít dřív než dojít pozdě. Přede mnou už je sešup do sedla a zdálky vidím motorest. Trošku popojdu, hurá, je na něm napsáno Unterkunft. Počítám okna a auta, zda na mne něco zbyde. Hospoda Kančí vrch je úplně prázdná. Netakticky jsem si nechal zrcadlovku s výšivkou Pentax v ruce a podsaditý barman už ji okukuje. No nazdar. Máte ubytování? Musím se zeptat. A nebudou vám vadit dělníci a společné sprchy? Ne. Raduji se, že je vyhráno. Poslední pokoj by tu byl. Dvěstěpadesát na dřevo bez účtenky, prokopnuté dveře, koupelna nic moc, ale považuju to na čtyřdenním plahočení jako výhru. Pozvolna polámaně ze sebe sundavám věci, sprchuji se a uléhám. Myslím, že mám trochu úpal nebo úžeh i s čepicí. Trochu se klepu. Dole kecají poláci a něco šmelí, kašlu na ně. Po pár hodinách mrtvolného odpočinku peru pár kousků oblečení. Analogová televize nejde, tak ji aspoň používám jako kotvící bod na prádelní šňůru proti klice u okna. V sedm jsem sešel dolů s poslední stovkou, věda že dvoutisícovku zde nerozměním. Na rozdíl od ostatního byl guláš za 65 s pivem za 22 o mnoho lepší než ten krompašský a taky byl velký a s hospodským jinak byla řeč. V hospodě zas nikdo nebyl, asi je to nějaká pračka. Jen v salónku se nejspíš mastily karty za prachy. Tam jsem pro jistotu nelezl a zalezl jsem do pelechu a přemítal zda vůbec mám na hory co mne čekají. Zrušený takhle v půlce výpravy. V noci se opravdu rozlilo, hromy bylo slyšet, ikdyž ne přímo nad hlavou.

Den pátý

Na snídani tu byl tábor a zbylo po něm teplé kakao, ale nestihl jsem ho uzmout než ho uklidili. A tak o hladu, neb dva litry tu měnit fakt nebudu, vycházím z Kančího vrchu na Kančí vrch. Tedy z motorestu na kopec. Vítají mne Jizerky v bráně velmi nezvyklé, té nejzápadnější. Nejdříve docela do kopce, ale pak se cesta srovnává. Jenže to trvá chvilku a pak už je to mokrou travou k řopíkům. Boty mám zas jednu louži a u řopíků stojí značení za prd. Bloudím tu asi půlhodinu, než mi dochází jak to vlastně je. Docházím k rozcestí zelené a žluté. Ta druhá vede na Špičák. Dolů ztrácet výšku se mi nechce a tak ji nabírám. To jsem si zas naběhl. Pod Špičákem mne čekají dřevěné schody. Na Špičáku je aspoň cedule se známými jmény přátel z CHKO, to dodá radosti v tomhle potemnělém mokrém lese bez lidí. Z hory vedou dlouhé kovové schody. Jdu co noha nohu mine. Když zde uklouznu, vymknutý kotník to bude okamžitě a poslední schůdky nemají zábradlí. Povedlo se přežít a tak pokračuji mezi skalkami roztodivných tvarů a zpodobení. Po chvíli dvě holky. Je to možné? Štěpánka. No možné to je, je to její kraj. Civím, že není s rodinou, asi pauza. Teprve až na pár metrů rozlišuji, že to není ona, ale podoba,  postava jakož i úprava je absolutně stejná, zřejmě v kraji obvyklý genotyp. Lidí tu a tam trošku přibývá a dokonce mi říkají Ahoj, ještě nejsem tak starý. Dokonce rodinka se čtyřma dětma a modrejma pusama od borůvek. Otec na mne kouká nedůvěřivě a chlapeček vyvíjí teorie o pámbíčkovi a ptá se na cosi maminky. Zřejmě pobožná rodina na cestě k Hřebenovému buku, který jsem minul. Tam byla zelená směrovka uražená, ale dovtípil jsem se. Klesám prudce k Oldřichovskému sedlu. Zde jsem mockrát projel v kolmém směru autem. Dnes ho poznávám po svých. Na lavičce si aspoň měním ponožky. Levá bota už nejde skoro zout a už vůbec nazout. Je poledne a z hospody se kouří, konečně snad něco pojím, pokud mi rozmění milionovou bankovku. Hned se servírky ptám, než si objednám. Donáší své dvě tisícovky a na tu jednu už mít bude. Je vyhráno a tak si dávám kuřecí řízek jak sloní ucho a brambory. Jedna kovča do mne zahučí hned a druhá postupně. Sleduji vnoučátka s aktivníma důchodcema, trošku vyšší střední liberecká třída. Mladý děda si dal koleno. Vypadá to jako půl melouna, ale prý se stím jako s druhým chodem popere. Kraji vládne přežranost. Nepopere a tak na to obaluje staniol. Konečně dostávám svůj kus a i na servírku v sandálech a trampském úboru je obstojný pohled. Zřejmě dělá společnost tomu vyzáblému hospodskému co vypadá jak hubený a dlouhovlasý Samson Lenk. Na instalaci mi vadí cedulky z tatranského parku a různé další nepůvodní hovadiny, trošku nedůstojné na Jizerky. Oběd mne totálně nakopl. A po krásné poutní cestě se vydávám do poutních Hejnic. Cesta skýtá svou pohodlnou chůzí momenty k různým úvahám, proč třeba křesťani nemají rádi židy. Vždyť Ježíšek, jeho maminka (a co si budeme povídat, nejspíš i tatínek) byli židi? A taky celá  ta jeho parta, ne? Zatímco ten, co třikrát zapřel dostal za to klíč od nebeské brány a ten co na sebe vzal tíhu zrady a smysl pohádky, byl zatracen. A židi si nedají pokoj, dokonce prý říkají, že tu Knihu napsalo víc lidí než jeden Bůh, taková neomalenost. Myslím na Švejka. Ukřižovali jste nám ho, tak dostanete přes držku. To je to. Svět je plný paradoxů. Postupně na cestě přibývá křížků, jen nejsou tak povznášející jako ten jetřichovský. Sice jeden nový pamatuje na nedávno zesnulého hejnického faráře Rabana, ale text je mi takový neblízký o tom, že budu žít na věky, když uvěřím. Koukám se zda z druhý strany křížku není vytesanej ten dort, ale jsou to filutové, nápovědu tam nedali. Krajina pastvin, skautských táborů, usedlostí, pomalu začínají výhledy na Smrk a hřeben kde začíná mé povodíčko, ale dnes tam nejdu. Už se těším na Hejnice, kde odhodím část svých věcí. A je to tady, už vykukují červené věžičky Baziliky Navštívení Panny Marie s frýdlantským cimbuřím v pozadí. Poutník sice ještě musí předtím odolat restauraci Kongo s hernou, ale to svede i zatracenec mého formátu. Tak co dříve? Odhodit věci, tak na poštu. Kupuji poštovní krabici a skládám tam stativ, sandále, mikinu, pláštěnku, použité mapy, svítivou silniční vestu, vložky do bot a na docpání objemu jednu lahev. Batoh je teď neuvěřitelně lehký. Dokupuji zapomenutý traumaplant na svaly a klouby, čtvero meruněk, noviny na přečtení a pak do bot, podojím bankomat. Připadám si jako v ráji, vlastně poprvé za 5 dní v civilizaci. Z novin se dozvídám, že nebude valně, a taky že zemřel můj oblíbený geometrický malíř pan Zdeněk Sýkora. Pro Hejnice je to příznačné zamyšlení. Říkám si, zda vůbec se svými názory do toho kostela smím, ale což, daň moji předkové platili po staletí, je to i můj kostel a tak ze statické polohy na širokáč fotím oltář a kupoli. Na ní je fousatej strejda co má nad hlavou trojúhelník s všesměrnými paprsky. Že by Bůh? Napadá mne povídka o Diovi jak mu Artemis vyskočila z hlavy. To byla podobná bajka stejně nepravděpodobná jako to početí, kterému je zdejší stánek zasvěcen. Dodnes jsem nepochopil zda tato nepravděpodobnost má svou výjimečností lid k víře přivábit. Nevím, za sebe říkám, že mne to z toho čistého prožitku spíš dělá frašku. Byl u toho nějakej doktor, aby to ověřil? A nebo když vezmeme někde z Ježíšova roucha DNA a taky od jeho maminky a odečteme je, dostaneme DNA Boha? To by mne docela zajímalo. Nicméně konec znevažování. Kdo chce ať tomu věří, když mu to pomůže a bude potom lepším člověkem, bude to dobré pro všechny. Plánuju přespat v Bílém potoce pod horama, pochoduju známou silnicí a odbočuju na žlutou. Potok prorývají menzimucky nevěda, že za týden tu bude vody až po bradu. Na Brádlerově boudě je plno a chatičkový tábor opanoval zájezd dětí s vedoucíma. Zkouším to tam, ale nejspíš nechtějí cizího mezi mladý holčičky. Docela stačí ten obtloustlý vysoký a prasecky vyžraný vedoucí co vypadá jako pedofil od prvního pohledu. Pronajímatelé sedí před barákem a jejich IQ je 150 (všech třech dohromady). Tady snad ani být nechci. Překvapivě jsem stále fit, večer se projasňuje, a tak se vydávám do hor. Nějak to dopadne. Zatím u mne anděl strážný bděl i přes moje všechny názory, tak by ještě mohl zůstat. Údolím Hájeného potoka, které se topí ve zlatavém lesku slunce pod bučinami stoupám vzhůru a fotím. Pak je nutný jeden brod, resp. přeskákání přes odnesený mostek, potok se zmešuje a v pravotočivé zatáčce ho opouštím. Je zde i studánka a tak plním svoje lahve. Litrapůl Saguaro a třičtvrtku od sportovní Aquily s cucákem. Je docela praktická ikdyž víčko se už urvalo. Poskakuji po mokrých kamenech nahoru a překvapivě je tu Paličník. Už dlouho jsem takto rád neviděl kříž, zde je tento na vyhlídce. Je nutné vyšplhat neanatomicky vysokými stupni, ale daří se. Na vršku fouká jak se sem cosi žene. Fotím vůkol, kříž s paprsky večerního slunce v mracích, je to velmi působivé a takové opravdové, kdoby pomyslel, že umrlčí instalace bude mít takovou energetickou sílu. Nicméně vytahuju bundu, koukám na smědavské sesuvy a cíl mé cesty – Krkonoše, je již nedaleko, na dohled. Dnes vím, že už to dokončím, jsem si na těch pár dní jist. Pokračuju po modré na Předěl, kde vím o boudičce. Jsem zde asi za hodinu, chvíli si to tam chystám na spaní, ale pak mne přepadne takový divný pocit na křižovatce hlavních silnic být jak za vitrínou a tak pokračuju k maringotce za Zeleným kamenem, o které vím. Přemýšlím zda má kola nebo ne. Věděl jsem to, kola nemá, nedá se pod ní zalízt, začíná krápat, sakra, ten prostor je ale malý a na Předěl už zpátky nejdu. Zkouším petlici, vida nemá zámek a je otevřeno!!! Našel jsem svůj bus 142. Čerstvě nasekanýma větvičkama z probírek vymetám smetí a uklízím. Igeliťáky se šiknou na podlahu, za ně bezpečnostně batoh pod okno. Větrám. Pak karimatka a spacák. Mezitím se zatáhlo, ale byl jsem odměněn krásnou nachovou duhou a nebyl jsem sám, kdo jí ten den vyfotil. To chce vše oslavit. Jen štamprdle slivovice je na prázdný žaludek trošku driák. Déšť začíná bubnovat na plechovou střechu a stříšku komína. Trubka od něj pěkně rezonuje a vydává podivné zvuky. Naštěstí usínám.

Den šestý

Ráno se probouzím záhy, v šest a balím, netřeba zde potkat nějakého lesáka. Nechávám jim tu na zimu na podpal noviny z bot. Jen tatranku trochu vody a štamprdle na zahřátí pro sebe a spěchám přes Černá jezírka. Zde už prkna jsou na heslo a chtělo by to opravu. Pak potkávám první dřevorubce a docházím na Pytlácké kameny, hájemství to vše veškeré revírníka Lánského. Netoužím ho ale zrovna potkat. Pytlácké kameny jsou tajemné a jedno místo je nutné dokonce prolézt takovou škvírkou. Ujíždí mi mokrá sjetá bota na kameni a široký krvavý škrábanec na stehně je na to tata. Žulové otvory mi nejsou souzeny, podobně jsem si před desítkou let serval záda na Roccapině. Ale je to jen povrchové a ani to moc nebolí. Jelení stráň míjím a tak trochu scházím z cesty. Odměnou jsou mi za to zas úplně mokré boty. Vidím ale Jizerku a na Lasičí cestě si přehazuju ponožky. Snad levá bota vydrží a nerozerve se úplně. Vítá mne Jizerka. Hnojový dům, hájovna, Bukovec v čerstvě vykuleném slunci. Nějaká snídaně by se šikla a tak vcházím do Panského domu. Tam banda britů s japonskými bojovými tričky likviduje švédský stůl. Snídaňové menu máme za 160 Kč. Tak na to vám ale kašlu. I na Staré pile a Jizerce nejsou na lufťáky po ránu zavedený. Před Pyramidou jen mladí úspěšní manažeři, co jsou zde na kolech, vyřizují první pokyny pro obchody. Kráčím pod Bukovec a pozoruju tu krásu osady, pojídám gruzínské lískové oříšky a zapíjím vodou. O deváté otevřel bufet Kakrda na parkovišti a sličná dcera majitele mi vaří čaj a prodává dvě tatranky. Aspoň nějaká náplast na vyděračskou dolní Jizerku. Údolím Jizery pádím dolů, ke konci mi to přijde už nekonečné, míjím vlakový most v Kořenově a v Martinském údolí zjišťuju telefonicky, že Vosecká bouda mne vezme. A tak červenou do kopce, do Harrachova. Za lesíkem je tu golfové hřiště, vlaková zastávka a zavřená nádražka. Nedaleko láká chata Elizabeth. Nechal jsem se po 16 ranních kilometrech zlákat a u trampolíny usedám ke kofole, žampionové polívce a báječnému prošpikovanému hovězí na česneku se špenátem. Sedím tu asi hodinu a pozoruji dítka jak skotačí na trampolíně. Hospodský má boxerské rysy a jednu jizvu na tváři, ale vypadá jako velký dobrák a je rád, že mi chutnalo. I cena byla velmi přátelská. Nechce se mi odtud, ale musím. Po rozbité asfaltce do Harrachova, míjím centrum a kolem Normy směřuju k Mumlavské boudě. Je to nekonečná táhlá cesta s mladými rodinkami v pohorkách a dítkách v sedačkách na zádech. Vodopády jsou nádherné a vůbec stupínky Mumlavy, ve které je vody právě tak akorát. Jen ta cesta je nekonečná. Usedám a měním podruhé ponožky a větrám a ulevuji znaveným nohám. Cesta dále nekončí až na odbočce k Vosecké docházím holadské rodinky. Supím nahoru, s tím že to jsou poslední mé tři kilometry, ale taky třista výškových metrů. I lehký batoh je už prostě těžký a celé tělo je znavené. Mozek už ani nemá na to nějak filozofovat. Hlavní je dojít. Poslední kilometr je jak z té písničky...a sto metrů mu zbývá k Mary Ann. Vidím chalupu a docházím. Nikdo v ní není, jen postarší číšník a ubytovatel kouká na Tour de France a už má ruku na pípě. No tak dobře, jeden gambrinus. To jsem něměl dělat. Sotva dojdu do pokoje, kde vytahám mokré a zpocené věci z batohu a v peřinách usínám od 5 do 9 hodin, tj. prospal jsem i večeři, ale avizoval jsem, že nebudu. Zmáhám se po 10, kdy už je vypnutý dieselagregát na světlo doprtačit do koupelny a ošoupat si zuby. Kdyby mne tak viděla tenhle týden má hygientistka, no nepochválila by mne. Dále spánek pokračuje až do půl osmé ráno.

Den sedmý

Snídaně je v ceně, ošatka chleba, bábovka, marmeláda, sýr, šunka. Litr čaje. No co myslíte, nenechal jsem tam způsobně vůbec nic. Jídlo se má vždy dojíst, je to dar boží. To jediné ve mě drží pevně. Čekám kdy po litru čaje se dostaví touha po toaletě, ale není tomu tak. Dehydratovaný organismus doplňuje svou hladinu. Platím a před chalupou se dávám do řeči s turistama, kde je který kopec v kraji. Dojde i na rumunské hory a vítané informace. Ráno je plné slunce, což se má brzy za pár dní zkazit (a skutečně za pár dní nastávají další frýdlantské povodně, naštěstí menší než loňské. Úhrn 250 mm spadne za tři dny, nikoliv za jeden). Ale nepředbíhejme. Zvolna stoupající cestou dojdu na Labskou louku, pak s výhledem na Violík k pramenům Labe, Labskou boudu – tu komunistickou hrůzu evokující harfu a vydávám se na Martinovy boudy s výhledem na vzdálený Pančavský vodopád. Na Martinovkách posedávám a sleduju dobrovolníky z klubu českých turistů jak opravují značení, které mne až sem tak krásně (s výjimkou Kančího vrchu) dovedlo. Zbytek už jdu po červeném hřebeni. Měl jsem sice zásadu nevkročit na pouti do zahraničí, ale zde se to zas tak nebere. Udiven jak jsou zdevastovány Petrovy Boudy v samém srdci hor. Nechápu. Na Špindlerově boudě je hogo fogo hospoda, ale je mi to už jedno, něco si dám. Kofolu, polívku a penne prosím. Dlouho nic nejde a pak polívka najednou s penne. Asi podle vzoru, že slečna si dává polívku a její opatrovník jídlo. Nikdo tu se mnou ale není, ač hlavu toho mám plnou a tak jedno po druhém sním. Tenhle podnik si tringelt nezaslouží a tak dorovnávám čtyřma korunama do dvoustovky. Na polské trase mne předchází nějaký polský skautský tábor. Vedoucí před puberťačkama šišlá vtipy o blonckách a dodává si k mužnému výrazu i dostatečný ego boost.Akorát mne vadí, že tím několikrát blokuje cestu. Ta je pitomá, kameny naházené bez ladu a skladu, jde se po tom strašně špatně. A už tu máme Slunečník, kde se polská grupa odpoutává a já pokračuji nad polská plesa až ke žluté spojce na Luční. Na Zlatém návrší, je nádherný zlatavý podvečer. Konečně je tu ten Titanik zaparkovaný na kraji Obřího dolu. Z posledních sil scházím a vida, zas je tu vidět Ještěd. Přeji si tu nejlevnější kajutu. Tak tu máme pod střechou, je tam jen koberec a sprchy na chodbě. Nevadí? Ne to je přesně ono, když si to táhnu na zádech. A v ceně je taky snídaně. Tak to je bomba. Na půdě č.1 je u okna jen páreček. Dívenka si čte a chlapce jsem vyrušil ze zdravého spánku nadouváním karimatky. Uléhám do temného koutečku a okamžitě v šest usínám. Večer se ještě přistěhovávají další tři páry. Jen se belhám na zuby a spím až do sedmi ráno.

Den osmý

Z toho jejich karimatkového tulení mi vlhnou oči a tak radši balím krám a sestupuji na první palubu. Jak může v tomhle mastodontovi s reklamama na norský hadry asi vypadat snídaně? Jediné co mne napadá je švédský stůl. A skutečně. Tak tohle se vám nevyplatí. Snědl jsem asi tak za cenu ubytování. Menu je jednoduché horské, ale je ho dost. Salámy, šunky, sýry, jogurty, vajíčka natvrdo, hnusný párky a žemle. Zase litr čaje se ve mne uhnízdí. Zbývá už jen dojít na Sněžku. Vydávám se přes povalové fotogenické chodníky nad rašeliništmi a vyhlížím, kdy začne jezdit lanovka. Možná o desáté. Z polské strany příkrou jednosměrnou klikaticí supím nahoru na kopec s kobětami v sandálech, cesta je dlážděná, ale zas blbě, vrklá to nohy. A je to tu, hospoda tvaru ufo, kaplička a podivná česká poštovna. Výhled skýtá rekapitulaci mé cesty tam někde za Ještědem a možná ještě dál. Cítím spíše takové unavené prázdno než euforický vrchol. Hrozně fučí a lanovka nejede a tak pozvolna scházím do Růžohorek. Vzdušné víry kreslí na obloze pozoruhodné útvary. Z Růžohorek už lanovka jede a tak rychle usedám. Až zde mi dochází, že je konec, cítím tu úlevu. Ze stanice klopýtám do nechutné Pece plné turistického pozlátka a zvukové kontaminace dětským dnem Radia Blaník. Jedna Kofikola, nasměrování na autobus. Místo přímáku sedám okamžitě do Dvora, abych si projel krajinu mládí. Ve Dvoře na liberecko-pardubický rychlík a z Pardubic Hungaria. Do Dejvic šestadvacítkou. V Dejvicích auto mám jen pokálené pod kandelábrem, nu což. Za chviličku už jsem doma a to je konec úplný.

Stálo to za to, člověk si uvědomí co je důležité a co není a vyzkouší, co dokáže jeho tělo. Na můj netrénovaný vkus překvapivě dost a ještě by asi byly rezervy. A taky pohled na hodně věcí teď bude úplně jiný. Co smysl má a co nikoliv.

Tak uvidíme kam příště.  Možná České středohoří z Loun do Děčína. Poutím zdar.

Martin Šanda 24.7.2011