Květná neděle

Nechutně zvoní budík. Kouknu na hodiny na ruce a tam čtyři ráno. Nekřesťanská to hodina pro nedělní sváteční den. Na ruku jsem si totiž dal digiálky, jež nepřeřídí žádný radiosignál. Ne tak u budíku a tak šteluju o hodinu dál. Takovýhle výlet v osm ze Smícháče a do toho ještě změna času. Ale další revival Kolibřický výlet nemohu vynechat. V 6:15 nového snídám banán a v kufru auta beru dvě čokolády (taková vzdálená skrýš, doma by totiž nepřežily hodinu) a mokře ospalými Roztokami pádím na vlak ukusujíc hnědou tabulku. Dnes to snad vyběhám a vyzářím. Na Masaryčce přidávám dvě škvarkové placky a za Andělem nádraží. Čekám na zastávce 361 a přichází dva Tomášové. Ale kde je Honza, Marta a Renata? Autobus pojede za 5 minut!!! Honza volá kde jsme. Ukazuje se, že vlastní nádraží má hned dvě zastávky téhož busu. Šťastné shledání v buse. S Tomem vodařem probíráme cestou podél Vltavy stanice na Prutu v Moldávii a taky slušné i šizuňské firmy v české hydrologii. Jsou tu Štěchovice a přesedávka na čtyřstovkový bus. Po pár kopečcích, co vypadají jak v Českém Krasu vystupujeme v Teletíně. Po krátké orientaci a Honzově pohádkovém výkladu o místních zajímavostech kráčíme na nedalekou vyhlídku Máj. Probírám s Martičkou co se událo v mém matrixu za poslední rok, hlavně nástup psychologických metod do mého skoro profesního použití. Výhled z vyhlídky je impozantní. Slézám po borovičnatých skalkách, abych vyfotil tu serpentýnu řeky, kde její hlava vypadá jako mlok. Ještě by to chtělo pár týdnů a romantická májová vycházka by neměla chybu. Chybu už teď ale nemají Tomášovi párečky v listovém těstíčku, ať žije neděle, která není postní. Tomáš s druhou Martou loví kešku a nechávají tam záznam a berou cestující slepici co chce do jiný kešky. Pokračujeme lesíkem za dovádění Matěje, Matyáše a Jonáše - řečeného Kačenky. Ve hře taky bylo jméno Jidáš a Ježíš, když už Tomáš má bratra Lukáše. Nejlepší by to bylo kdyby Jidáš s Ježíšem byla dvojčata. Nabízím Barnabáše, o tom prý úvaha taky byla. Přes údolí s potůčkem supíme na druhou Smetanovu vyhlídku. Některé pohledy jsou privatizovány chatařema, ale hlavní vyhlídka je zas bomba, dole osada Ztracenka, kolem které se vine další meandr. Obědváme, já rýži, ale taky kolují pralinky, čokoládky a velké oreo v provedení clever. Krajinka má lehce předjarně pošmourný ráz blížícího se deště od Němec a tak v Třebsíně parkujeme v hospůdce. U doškové kapličky to bzučí jako v úle. Na širokorozchodné obrazovce pospává Kníže s Bělobradým a něco řeší. Kolem lítají svíčkové s osmi a dablřízky s hranolkana. Dávám si utopence, vývar a nepasterizovaný Gambáč. Sedím s oběma Martama a vyprávím jim mé příhody s ženama posledních let, měsíců, týdnů i dnů s jejich nevěřícným kroucením hlavou prokládaným smíchem. Kdyby to nebylo vážný, bylo by to fakt na estrádu v tématu zpovědního magnetu, co se jeden dozví při rozepnutí podvědomí naštosovaného bloky. Vzorce se totiž opakují jako fraktály, jen já, doufám, jsem stále více nad věcí, čímž neříkám, že bez problémů. Člověk může změnit maximálně sebe a i to dá fušku. Cestou vykládám Martě princip rodinných konstelací. Chlapečkové lezou po Honzovi, který se tu naplňuje jako starostlivý otec. Pomalu výlet končí, je tu štěchovická laguna zadumaná v stínu Kordilér a taky prímová cukrárna. Necháváme odjet bus a jdeme na čískejky, kafíčka a latéčka. Větrníky se točí po stole jako v čínském kole, každý uzobává a degustuje. Probíráme další plán výletů a po hodině se já a Marta starší plazíme na autobus. S našima dvěma opotřebovanejma pravejma kolenama bychom ani jednoho zdravýho člověka dohromady nedali. V autobuse probírám s Martou numerologii. Je tu Smíchov a loučení. Jedu se do obchoďáku podívat na klipdesky v bílé a modré, které budou potřeba příští sobotu, ale aby v domě plném nepotřebností člověk praktické pohledal. Tak si dávám aspoň předraženou polívku v rybím krámě a ve wifi zoně, kam stejně nedosáhne moje anténka, šprtám z pdefka Matouše a jeho - po ovoci poznáte je a třicetinásobek semen. Je to rozvláčný psaní, Marek byl o hodně stručnější.

Pěšky se vydávám do centra a koukám, kde by se za týden dalo u Justičního paláce parkovat, nevypadá to. Je po dešti a připozdívá se. V Martinu běží nějaká estráda. Mladá holka z kazatelny melodramatuje Když jsem já sloužil to první léto. Ptám se faráře Jakuba, jestli je tohle zkouška akustiky, přikyvuje. Pak sám on zkouší jak je slyšet v ajfounu, který obíhá kostelem. Postupně si sedáme, já si šteluju tele a sedám si do šesté řady, jinak by byl úhel moc úzký. Přede mnou zůstává překvapivé volno. On ten nahoře ví, že potřebuju fotící výhled. Starší farář uvádí Jakuba do jeho nové pozice, tedy instaluje ho. My smrtelníci bez talárů můžeme tak maximálně instalovat Okna, zatímco zde se do Oken kostela instaluje člověk. Roman coby Jakubův mentor vypráví procesí otalárovaných, kde je taky Mikuláš a ten rozčepejřený farář z Podolí, jaký byl Jakub šikovný učeň. Zpívá se, Jakub z kazatelny na téma pomazání Krista dávno před smrtí, vypráví, jak chodil na bohoslužby místo toho, aby v zimě dělal něco užitečného, třeba zatápět. Má pěkný pevný hlas a i jeho kázání má hlavu a patu. Bude mu to nad mládeží slušet. Bohoslužba vrcholí vysluhováním Večeře Páně. Zatímco v eklektických kostelích se zvedá kolo nad bohabojné poddané, zde je to opravdu večeře v mystickém kruhu necelé stovky lidí. Má to hodně zajímavou energii, tohle souručenství připomínající opravdu poslední večeři. Dala by se z toho vytěžit slušná konstelace. Podezírám, že zde vědí, že dost možná některý apoštol byla žena. Nosí se kalich a připíjí. Přede mnou mezitím přibyla maminka se čtyřletou holčičkou celou v růžovém. Listuje si v Leporelobibli, možná bych mohl našprtat tu, je to tam celý pěkně v kostce a s príma obrázkama. Nakonec si podáváme ruce na důkaz Pokoje. Já i taky malé copaté slečně, které chtěla její maminka udělat radost. Holčička je z toho rozpačitá i důležitě povznešená. Jedu domu. Na roztocké zastávce potkávám dalšího Tomáše ze školy, taky vodař, ve floridské M čepici od Marlins mě nepoznal. Probíráme co a jak na dečínském labském stupni. Květná neděle se chýlí ke konci. Vzpomínám na Vatikán před dvěma lety, kdy davy šly proti mně podél Tibery s olivama a palmovýma a pak mě z Nepomuceno vezl Marek v kolárku na mopedu na Termini jako širón. Dnes jen kočičky, autobusy a u heretiků ani slovo o vjezdu Mesiáše na oslíku do Svatého města. A nebo že bych to prospal po tom ranním vstáváni? No možné to je.

Martin Šanda 29.3.15

Sursum corda

Tento postní předvelikonoční čas je nadmíru netradiční. Postit se moc nedokážu, ani v množství ani v ingrediencích. Nějak na to prostě nemám sílu. A tak věnuji svůj čas. Trénuju na systemického kouče, s půltuctem lidí a tuctem rozhovorů za sebou to vypadá nadějně. A i na věci došlo. Tak dlouho jsem do vesmíru vysílal tu nepatřičnost parkovat před domem dvě auta a touhu to jedno věnovat až se to nakonec stalo případem, který jsem vůbec nečekal. Ve středu jsem předal klíčky a vozidlo a obával jsem se úzkosti ze ztráty milované věci skoro až duše, která mě nikdy nezradila, ale ten pocit se nedostavil. Spíše to byl pocit svobody, že by i toto byla forma očisty? Předat tam, kde existence má smysl? A zpráva, že bych se měl zaměřit na rodinný Focus a neodbíhat k autíčku pro singly? A napadla mne až taková předtucha, jaké to bude až ztratím rodiče? Čtvrtek je velký den. První, kdy začnu chodit na celoroční výcvik rodinných konstelací, tedy v kostce jak mystérium Zeshora nám dokáže ukázat, kde máme uzlíky na vlastní cestě, především v rodině. Ve čtvrtek sedím u Michala a probíráme šumavské vzorky na izotopy vody. Vrtí se mi mobil v kapse a tam alzheimerovské číslo. Vaší maminku odvezla záchranka do Motola s epileptickým záchvatem. Poslouchám to zjevení. Že bych i toto přitáhl, nebo jen už umím tušit věci dopředu? Překvapivě zůstávám celkem klidný. Tento typ projevu je poprvé, zjišťuju vývoj v nemocnici a poté co srovnám pracovní data koncentrace organického uhlíku se tam jedu podívat. Je to takové poloviční Waterloo, ale nakonec, každý prožitek vysílí. Celkem přítomně, s pozitivní emocí komunikuju s doktorkama. Myslím, že jsou rády, že tu nemají zbouraného vystresovaného trotla. Z Motola rovnou na konstelace. Zdenka je v nové lokaci, notně perifernější, ale vnitřní prostor má o dost lepší, než ten předchozí a to se počítá. Schází se správná parta inteligetních lidí a jako vždy, každý už má notně odžito, jak zjišťuju po úvodním kolečku. Zas jsem utvrzen od Zdenky, že jsem na své duchovní cestě a že první je Řád a pak Láska. To mé racionalitě svědčí, když i vnímací metoda se řídí pravidly a není bezbřehá, to jsem pak funkční i já. Pátek jedu zas do Nuslí, probíráme teorie konstelací a taky se blíže seznamujeme. 10 žen a 4 muži z různých koutů ČeskoSlovenska. Zde to funguje naplno bez hranic. Dojde i na můj aktuální příběh. Večer zas jedu do Motola dělat kašpárka a duchovní outěchu, co už jiného při markantním progresu z provenience CT způsobené deficiencí acetylcholinu. Místní saniťáci štělují na pokoji mámu na posteli s vtipem a grácií. Přisouvají mi židli se slovy: Prosím Velebnosti. To mi to minuloživotní farářství fakt tak stříká z uší? Večer má ještě Pražírna tříleté výročí ve stylu devadesátých. Mládež tehdy narozená trsá v převlecích s céčkama (ty jsme na základce handlovali ale v osmdesátých, nezlobím se, že jim to splývá) a tak si v druhé místnosti čtu barmské povídky, např. tu jak potkal mladý nuzák pána smrti. Přespávám u Davida na Ípáku na gauči, protože do Nuslí je to kousek. Nějak poslední dobou, co běhám tyhle vysoký energie nezvládám alkohol a taky netrénuju a stárnu. Jeden beton a jedno pivo a jsem druhý den jak v komatu. Ráno v sobotu zas svítí sluníčko. Jdu pěšky do údolí Botiče z náhorní planiny novoměstské. Zas pokračujeme, postupně už se nám ladí barvy triček, zjišťuju od sousedky, že učím jejího synovce. Včera jsme šli na indickou, dnes si dáváme nuselské sushi. Dohodnout se s japoncem, že chceme navíc zázvor a nikoliv zázvorové pivo je výkon a estráda zároveň. Odpolední host, tedy terapeutka pevným objetím je úlet sám o sobě. Metoda je prima, Jiřina Prekopová je kapacita, ale její žačka zřejmě hledá sama sebe a je poměrně neprofesionální. Zdenka koulí očima. Čas se protahuje a tak jedu zas oživit synapse zasažené amnézií. Mámě vykládám o kolu života a že to bude fajn, tenhle new age trip za hranice všedních dnů a vymejšlíme jako kdo další se narodí. Konečně doma, abych se trochu zrevitalizoval. V neděli se nějak ochladilo, jedu do Nuslí vlakem a tramvají, dnes okolní kouzlo periferie z dob rady Vacátka již nefotím. Probíráme co nám dal a vzal výlet do rehabilitace porodu od tantrické děvy. A krom mnohého, že neexistuje Odpuštění, to je jen házení pocitů viníka na oběť. Logiku to má, ale celé křesťanství by pak mohlo skončit. Samotné ukázkové konstelace jsou zas síla, včetně nahozených osudů. Hraju zas ve všem, většinou menší role a jednu větší. Cejtění v čakrách by mi šlo, musím si to ještě víc ozřejmit, ač už je celkem znám. O pauze probíráme kvantové provázání buněk dítěte a zemřelého rodiče se zenovou frekventantkou. V Motole zas na mě čeká večeře. Po dnešní obědové pizze a nemocničních houskách se šunkou od sousední pacientky fakt teda nezhubnu. S mým tělem dělat ještě mnohé jde ale s tímhletím na posteli už nic moc dělat nejde, jazyk je fakt pokousaný a zbytek taky nestojí za moc. Chce to už nový tělo. I v aura somě mi vyšlo, že jsem už dávno zasvěcený v pomoci odcházení, snad proto to zatím beru překvapivě věcně. K sousední babičce, které zbývají dny až týdny, přišel její syn. Postarší distingovaný pán, který se vrtá v kanylách a jehlách, zjevně doktor, podle mluvy s místním bratrem. Jako chirurg je zvyklý na rychlé Dej nebo Ber a Čekání zjevně není jeho parketa. Snad ještě stihne kousek mše, loučíme se. Po chvíli se vrací a přeje mi sursum corda. Máma říká, ať jedu taky okouknout kostelní holky, což mám v plánu. Od Střešovic jsem si dal večerní procházku zhasínající Prahou přes Hrad, Nerudovku, most a kolem Betlkaple. Dnes v Martinu je lehce starší farářka se svou dcerou jako laikem. Ritualizuju si to odpuštění našich vin, jakož i odpouštění našim viníkům, no když to není vynucené viníkem, snad to má platnost. Ale více se mi líbí to aramejské: Uvolni (pozn. red. Bože) lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních - to mi přijde systemicky konstelační až dost, na Boha pocity házet lze, On si s tím už poradí. Jsem ale po tom všem honění hlavy dost ospalý a tak zachytávám jen malověrnost israelců na poušti. Jediné co jim pomohlo bylo pozvedout svoje srdce.

Martin Šanda 22.3.15