V únoru se zpravidla jezdí na hory. I já jsem jezdíval, ale tenhle únor byl hodně netradiční a možná nejen únor, ale vůbec jako měsíc ze všech několika posledních let mého zintenzivňujícího se osobního rozvoje. Naložil jsem si totiž vrchovatě těžké spirituality. Jednak jsem se přihlásil k Bhagatovi Zielhoferovi do Shangri La v Lažanech na dva dlouhovíkendové semináře. První byly Konstelace traumatu a druhé Umění zemřít. Třetí akce nebyla již z dílny tohoto psychologa, ale z dílny Rolling.cz, zajímavé, že v Rabštejně nad Střelou a okolí, nedaleko Lažan/Žlutice. Vše se to dělo ve stejném regionu. Akce byla ale neméně psychologicko traumaticky smrtelná, byl to již několik let zavedený, vymazlený až ikonický larp o sibiřských legiích čechoslováků, pro mě o to citlivější, že toto téma mám v rodové linii od otce mého otce, který coby rakouskouherský voják zajatý na východní frontě za první světové války a později legionář tuto cestu absolvoval. Jako spirituality vědomý člověk vím, že žádnou roli v takovém divadle nechci a tak si beru jen role fotografů, vlastně takových pasivních konstelářů. Asi málokdo z hráčů larpů, tedy živých akcí hraných rolí, tuší, že i larp je konstelace a nebo přinejmenším princip Zimbardova vězeňského experimentu, kde nás role mohou nekontrolovaně pohltit. Všechny ty tři akce ve mně vyvolaly, nebo postupně vyvolávaly hluboké pocity, resp. jejich směsi. Nejde o tom moc mluvit, dílem respektování osobních traumat jiných, dílem copyrightu a neprozrazení průběhu jednotlivých akcí. Stručně aspoň. Dozvěděl, jsem se, že nejsem traumatizovaný aspoň tak, že jsem hrál v traumatech výhradně zdravé role, do nichž jsem byl klienty vybrán, třebaže u rodičů a jejich rodičů by se mnohé, především válečné a pak komunistické trauma našlo. Pak jsem zjistil jak aspekt tématu smrti posiluje život, jak to téma znám a tak nějak s ním už leta pracuju, možná i pár životů. Nicméně ani zde není nikdo doma prorokem, v příběhu mé maminky, která vinou našich rozhodnutí a moderní medicíny už nějaký ten měsíc či rok zbytečně a trýznivě přesluhuje. Legie mi, krom dílčích zážitků, kdy jsem zpoza zrcadlovky byl trošičku neviditelným a neslyšitelným pozorovatelem, mockrát sevřely hrdlo a vhrnuly slzy do očí, ale to co jsem si při těch simulovaných útrapách, věrně nacítěných se snesenou konstelační energií traumatu a smrti, uvědomil, že nic není prostší, než poděkovat svému dědovi za to, že se tam za ty tři roky na Sibiři nenechal zabít a já se tedy mohl narodit. Tato úvaha je sice iluzorní, protože v opačném případě byste tyto řádky právě nečetli, přesto mystérium života a smrti je v tomto směru mocné. Zažil jsem toho na pozadí zhruba patnácti kompaktních únorových dní mnohé, přesto jeden zážitek mě zavalil, překvapil a zaskočil. Převyšoval možná o jednu či více tříd ty další. A tím byl dech. Bylo to součástí jednoho ze zmíněných seminářů, zhruba tak v půlce toho semináře přišlo cvičení. Rozdělte se do dvojic, jeden si lehne na matračku se sedákem pod hlavou, přikrytý dekou a bude volně a lehce dýchat a druhý ho bude kontrolovat. Tak nějak to vyšlo, že jsme se dali ad hoc do kupy s Anežkou na tuto práci. Frekventantka kurzu, jako já. Nic zásadního jsem o ní nevěděl. Šel jsem první. Říkám si, poležíš si, odpočineš si, možná se i prospíš, nic světoborného. Instrukce zněla dýchat volně. Žádné holotropnosti. Zavírám oči a dýchám, volně dlouze. Je to úlevné, odpočinkové. Běží to tak pět minut a mě začínají brnět konečky prstů, na to jsem byl upozorněn. Ta vibrace v prstech sílí a pokračuje do dlaní. Mentálně pouze vysílám myšlenky. Přeju si být jištěn dlaněma na hlavě nebo ramenou. Ani myšlenka nedoběhne a ruce tam jsou. Dýchám již intenzivněji, silněji, nějak se to děje samo. Rozvibruje se mi celý hrudník, jako kdybych stál u sbíječky, ležím a přesto se klepu, v relativně vysoké frekvenci. Srdce div se nerozkočit, jako roztůrovaný motor na červené otáčky, který se dere ven z pod kapoty. Vědomě ukazuju, že potřebuju ruce na srdce, protože pocit je tam dost nepříjemný. Potřebuju tam zklidnit. Staniž se. Tento moment způsobuje, že se ta energie rozlévá do celého hrudního koše a já dýchám fakt silně, hrudník se pne, je to jak někde v posilce, nahoru dolu, nahoru dolu. Najednou přichází nečekaný pocit obrovské mohutné síly. Není to světlo, nejsou to obrazy, není to tlak. Je to takový proud čehosi, co do mě vstupuje. Jako být bombardován částicemi, vlnami, radiací, maximálně vlídnou a přátelskou. Má to ženskou kvalitu. Je to Matka, je to Síla, je to Země, bože je to Láska! Tak tohle je ta Láska?!?!?!, o které řeční ty všechny ženy na meditačních seminářích v batikovaných volnošatech, ozve se mé pochybovačné mužské racionální ego. Ale to poznání je vlídné, poděkování a vděčnost za poznané. Pocit ale trvá, nedokážu odhadnout jak dlouho. Pět minut? Patnáct? Třicet? Spíše méně o to intenzivněji. S čím to tak srovnat? Orgasmus? To je asi jako srovnávat chvilkové škrtnutí zapalovačem a proti tomu práce s pořádně nažhavenou letlampou, která mohutným horkým hučícím modrým plamenem tryská z nádoby s palivem, až je tryska rozpálená do červena. Uvědomuju si, že jsem se nějak moc rozdýchal, zjišťuju totiž, že na mě jsou v jednom čase tři až čtyři dlaně. Zřejmě přišla posila, když jsem tak ulítl. Anežka zná čakrové body, kostrč, ramena, hrudník, temeno hlavy. A kdo je asi ta druhá? Ty další ruce jsou taky ženské. Jsem tu v péči jak faraon. Slzy mi tečou po tvářích a kapou na matračku. Postupně se uklidňuju a přicházím k sobě. Takový zážitek a nebylo třeba ani stimulantů z pralesa nebo laboratorní syntézy. Zjišťuju, že tam další žena nebyla. Paměťové otisky dlaní zůstavaly ve vědomí. No to jsem teda blázen. Anežka je fakt šamanka, co se pro tuto práci narodila. O pauze v jídelně si mažu chleba s máslem a marmeládou. Potřebuju nějakou energii, klepou se mi ruce, nemůžu tomu uvěřit, co se to stalo, stále jsem mimo realitu, jak právě po narkóze. Tenhleten zážitek byl můj Dech Života.
Martin Šanda, 23.3.17
Martin Šanda, 23.3.17
