Světlo ze Světla

Obraz první: Rok neurčený. Probíhá velikonoční veselí, s pomlázkou hurá na vajíčka, vrbové proutí, které přenáší život z klacku do lůna ženského. Je přeci po rovnodennosti a tak vše pučí a dychtí životem. Stejně tak jako pohanský slunovrat, i jarní rovnodennost a dalších šest lunárních keltských svátků, radujeme se z tohoto věčného kola života. A křesťané?, no ti si tento kruh Slunce přeci přivlastnili, aby vytlačili ideovou konkurenci. Je potřeba ovládat lidi přece! V duších je energie a energie je život a moc.

Obraz druhý: Letiště Marka Pola v Benátkách. Vigílie roku přeminulého. Můj nízkonákladový letoun byl odložen na ráno a tak si v opuštěném a potemnělém letišti čtu z notebooku Ruizovu Pátou dohodu o spirituálním mistrovství dokud mi nezhyne baterie a nezhasnou oči. Jako bezdomovec přespávám v sinekuře nějakého krámku s elektronikou, spacák narvaný drahými věcmi a krosnu pod hlavou. Naštěstí se mění čas a tak spánek je milosrdně o hodinu kratší. Přehrávám si zjevení Sv. Zdislavy v inkarnaci Mileny Steinmasslové, která si s křížkem na krku sedla vedle mne v letadle do Itálie, listy palmové a olivové u Tibery, poté co mě škaredé počasí florencijské zahnalo pod Apeniny do Říma, nic netuše, že je neděle květná, kdy jsem navštívil stavařského spolužáka, katolického faráře Marka na Nepomucéno a zpovídal se mu nad kaplí s vitrážema Anežky, Ludmily a Zdislavy a pak krušný propršený čas Bologny, Modeny, Parmy, Cremony, Mantovy a Verony. O vigílii cestují jen neznabozi, proto jsou letenky tak levné.

Obraz třetí: Rok minulý. Soluň a nakládačka v Cyrilu a Metoději od jedenácti večer. Zase prší. Čtu si o kosmogonii Velikonoc, Jitřence a Luciferovi a proškrtávkách kostelních z pradávných textů pod sochou Alexandra Velikého nedaleko Bílé Věže s výhledem na Olymp, trůnu otce Bohů. Po ortodoxní vigílii v kostele s nervózním davem deroucím se dveřmi ven z kostela se zapálenýma svíčkama odjíždím vstříc bohyni Aténě. Poté co jsem prospal několik hodin v malém autě na odpočívce pokračuju dál. Je velikonoční neděle, dálnice je prázdná, všichni jsou se svými a já mám narozeniny. Čeká mě jen beránek v hostelu pod Akropolí.

Obraz čtvrtý: Je 4.4.2015, den mého křtu v evangelickém Sv. Martinu ve Zdi, po mnohých nepřehlédnutelných znameních životních, meditačních vhledech, cestování se senzibily. Krista jsem v kostele nenašel. Přesvědčil mě o něm nebiblický plenér. Ale formalizaci zasvěcení předchází libeňská přípravka, dohoda s farářem spolužákem Mikulášem a už instalovaným martinským Jakubem a spolukřtěnou Janou, se kterou máme až bizarní shodu v náhledu na Krista, reinkarnace, konstelace a celkový duchovní Řád světa. Možná i nějaký ten celibátní život v klášterech minulých věků. Beru své nové rodinné auto, protože vigílie martinská skončí kolem půlnoci, abych odvezl svého kmotra Petra domů. Vyrážím po poledni, protože jsem Mikulášovi slíbil nafotit dětské křtiny od dvou. Střihám to na Malou stranu z Chotkových sadů, v uličkách malostranských doufám, že nejsou kamery, protože jsem asi udělal půltucet přestupků. Všude jsou davy velikonočních turistů. Až na Újezdě se to volní. U Justičního paláce nacházím volného fleka, raduju se. Krom plného batohu fotoelektroniky, mého skromného křestního převleku, což je modré tričko a druhé boty, nesu taky křestní vodu, kalich a ještě čokolády pro děti po křtinách. Na mostu Legií volá Jana, že její duše si není jistá. To nám to pěkně začíná. Za Střelákem volají z ústavu, že máma měla další epileptický záchvat. To by souhlasilo s tím, že jsem přemítal, co budu dělat mezi odpolednem a večerem. No už to vím, pojedu dávat duchovní útěchu ve své roli laického kněžího vybaveného informací o světelném tunelu a království Božím tam někde za branou. Volám Petrovi, abych dohodl předběžnou logistiku.

Dětský křest je prima, pár dětí je vybledlých, půltuctík trošku živějšího etnika. Mikuláš sám menšinový konvertita od jarmulek je pověřen touto rolí se starat o ty jejichž statistická koláčová výseč je ostrá, tedy těch co není většina. Jo tak teď tu jsi jako fotograf, ujišťuje se Mikuláš, abych tě náhodou v tom zmatku taky rovnou nepokřtil. Dítka jsou jak andílci, batolící se s čepečkem, ale i andílek v bílých šatičkách a kudrnatých vláscích. Kostel žije jak v úle mírným chaosem nastrojených kočovníků. I Mikulášův pomocník je z čertovské skupiny. Pomáhám s kýblem na písek, kam se budou píchat ty úzké svíčky. Zpívá se a hraje na kytaru, pak děti s rodiči a kmotry tvoří kroužek. Mikuláš vyvolává vyznání víry. Po kudrnaté Klaudince, která způsobně stojí s hlavičkou skloněnou stékají kapky z konvičky, co vypadá jak na majonézu a kapou na zem. Pak osuška a položené dlaně na požehnání. Některé děti se kroutí a bojí, asi jsou zvyklé na očkování u doktora. Fotím k radosti nastrojených matek jejich vypulírovaná děcka na jejich klínech. Je to moc prima. Pak ještě odkládám své věci do farářké místnosti ve věži. Mikuláš zapisuje děti do knihy. Všichni odcházejí. Zbývající vodu z křestní konve Mikuláš chrstne oknem do dvora. Nemáme tu odpad, tohle se od středověku nezměnilo. Mikuláši, zhasni tu svíčku, ať mi nenakape na šaty a neuhoříme. Je vidět, že si technik, dí on. To bych se možná dostal i do další knihy o kostelu. Naposled tu hořelo v roce 1678. Rozcházíme se a já přes tunely jedu do Roztok se podívat na zničenou mámu. Je tu i sestra Eliška z minulého působiště, kde jsme taky byli. Je to zvláštní, něco nového se tu v očekávání rodí a něco v plíživém očekávání zaniká. Případná to symbolika pro den truchlení. Po dodání životního optimismu, že bude už jen líp, jedu znovu do Prahy, ale tentokrát s jistotou tunelama. Jenže odbočte správně na Smíchově. Skončil jsem v tom nákupním megabaráku, kde se bouráky přetrubují poté co naplnily útroby hmotou na pondělí. Milí zlatí, je postní čas, buďte doma se svými a nepřežírejte se!! Kličkuju kolem Arbesáku. Pán Bůh mě vyslyšel a u Justičního paláce mi nechal to stejné parkovací místo. Jsem rád, že na mě myslí v dobrém. Srážím se u Ginger a Freda s Petrem a jdeme do Slávie probrat co a jak před křtem. Je tu zahulíno, ale výhled na Hradčany od stolečku Oulického s Vlachem je majestátný. Ještě bloumáme u nové rtuťovitě se měnící sochy Kafky za Quadriem. Pak předkřestní večeře s Janou, její kmotrou, Petrem a mou maličkostí. Za již daný dáreček akátového kalíšku, zrcadlícího můj prastarý, dostávám čtyřlístek a mandalku. Je to milé nejít do křtu sám, to si nakonec Mikuláš přál a tak se to splnilo. Vigílie začíná v devět. Nalej tu vodu do toho svého kalicha a záložní do konvičky, říká Jakub. Takový, urob-si-sám křest se mi líbí. Evangelící museli vždy improvizovat, o to to je opravdovější ve vnitřní spiritualitě bez nabubřelostí liturgických. Vodu máme ze senzibilní cesty k Chalice Well, Studni Grálu, kde David, pokřtěný Nectanem, meditoval a vyprávěl mi o ostnu v srdci, kde Bolest na Lásku mění se. Přichází Jirka s Monikou, Lukáš s Danou, a taky David s Kateřinou. Tihle sensibilové to tu pohlídaj a ověří. Jsou tu čtyři faráři. V lazarské řádové perelíně s maltézským křížem Michal, připomínka mých religiozních životů s mečem hospitaliérským, farář s drdůlkem s výslovností Andrejovou mi symbolizuje ten loňský pravoslavný východ. Pak starozákonní Mikuláš a evangelický Jakub. Takové ekumenické setkání v rouchách husovských. Vigílie začíná před kostelem zapálením ohníčku malých dřívek. Nějak to čoudí a tak Mikuláš přidává bulletin Kostnické jiskry. To už si pak oheň nedovolí nehořet. Bereme Světlo a jdeme dovnitř. Sedí se v kruhu podél zdí kostela a čte se melodrama z jedné strany na druhou v otázkách proč a jak a co je Ježíš. Naproti mně sedí profesorský katolík prezidentem odmítaný, ekumena v Martinu letí. A je tu naše chvilka. Sundavám si svetr a pod trikem mě hřeje jen modré termo, i tak se chvěju, ale spíš pocitem. Jana má bílé šaty. Připadám si, jako když se tu sletěl bílý anděl s modrým. Jakub nás představuje. Pak z bílých a modrých desek s designem koleček čteme Nicejsko-cařihradské vyznání… Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. To byla ta pasáž, která určila, že budeme slibovat v plurálu a simultánně. Společné čtení má sílu a nezadá si s dramatem celé vigílie. Máme to totiž hudebně nacvičené s frázovacíma značkama, neb jsme oba hudebníci. Poklekáme, já se hroutím na zem se svými bolavými koleny, Jana filišťinsky podkládá kolena svou bílou destičkou. Nejdříve Jana, potom já. Hydraulika kalicha, který jsem vytočil s pomocí Barbory v dílně svatovítské, není nejideálnější, voda mi teče za triko a smáčí můj kališnický amulet na hrudi. Nakonec proč ne. Trochu se tomu směju. Mikuláš bere mou hlavu do dlaní a a po chvíli mi palcem dělá mi křížek na čele. David pozoruje fialovo zlatý proud z mé korunní čakry jak prýští vzhůru do klenby kostelní a možná i dál. Napojení se podařilo 4.4.2015, ve 22:44, po dnešním úplňku ve 14:04 v kostele založeném 1414. A za 4x4 dny mi bude 44. Čtyřka jako pracovitost, dopracoval jsem se, odpracoval jsem si to. A nebo taky 4 a 4 je osm. Duchovní karma nekonečnosti smyčky života. Jsem Martin Jan. Dle Jana Husa ale i Jana Křtitele, který křtil Ježíše v dospělosti. S jemnou úlevou usedám, dále se povídá a zpívá. A taky se vysluhuje Večeře Páně. Takto v kruhu bych se opravdu nedivil, kdyby do této konstelace přišla energie Ducha Svatého. Beru chléb a Kalich Spásy jako všichni okolní a přijímám. Od Davida dostávám pamětní minci Sv. Sáry jihofrancouzské, od Mášy sněhobílé krokusy. Loučíme se, účastníky rozvážím po jejich domovech a nad ránem doma znavený usínám. Co právě teď dělají mé synapse a energie Srdce poháněné vyšším Vědomím nechám samotnému Osudu. Na druhý den se scházím s Petrem a jdeme do libeňského sboru mě příslušného. Je to pěkný den, vítají nás tam, probíhá hezká bohoslužba, pak posezení u koláčků a indický oběd s kmotříkem. Znovuzrozený odcházím vstříc nové době.

Martin Šanda 12.4.2015