Je to obrovský nezvyk být zase v autě
sám po meditačně nabitém týdnu s Davidem v jihozápadní Anglii s kostely
a megalithy. Pouštím si rádio, nastavuji navigaci na severní Anglii u skotských
hranic a v ponuře zamračeném letním dni vyrážím. V tu jsem na okruhu
Oxfordu a po sérii nekonečných kruháčů a hustého kamionového provozu na M40.
Míjím Banbury, Royal Leamington Spa, Coventry a Birmingham. U Derby a
robinhoodovskovsého Nottinghamu, kde měl táta známou z práce, přejíždím na
hlavní severní tah M1. Můj třistamílový přejezd se dále vine kolem Sheffieldu a
u Leeds přechází na menší A1(M) tedy první třídu, kterou na zbývajících
kouskách předělávají na dálnici, za mnou zůstal i York, který jsem uvažoval
navštívit, ale nedostává se mi sil ani času, musím dojet. Pomalu vykukují
kopečky, skrz nadité šedivé mraky tu a tam prozáří slunce. Zastavuji se v malém
městečku Coxhoe u dálnice, neb auto potřebuje tekutiny doplnit a já vypustit.
Přejezd je to únavný, občas poslouchám rádio, v synapsích mi ještě
podvědomě dojíždí spojení z Rollrightu, zatímco se vydávám na pouť do
neznáma s lehkou obavou. Příjemnější to začne být až u Novohradu nad
Týnou, kde se odpojuju na státovku lemující pohoří Northumberland. Silnice
zhruba lemuje linii Hadriánovy zdi, této starořímské pevnostní památky, ale
jsem tak unavený, že i na to kašlu. Na navigaci si hledám příhodný kemp.
Vykoukne Demesne zakousnuté trošku do severoumberlandského lesa, čímž jsou spíš
holé kopce s vřesem, jako ve Skotsku, Irsku nebo Dartmooru. Podhůří je
lehce pošumavsky jihočeské s vesničkami, alejemi a obilím na svazích, ale
vlastní vrchovištní vřesový pokryv na vrškách už nemá s naším krajem
pranic společného. Ubytovávám se na farmě, stavím stan na trávě a sleduju
zvědavé ovce za drátěným plotem. Dojel jsem, to je hlavní. Po krátkém jídle
usínám za bubnování kapek v šest večer a spím až do osmi do rána. Dnes je
mým hlavním cílem Holy Island Lindisfarne, bizarní ostrovopoloostrov, tedy jak kdy
podle přílivu a odlivu. Za odlivu ani ne metr nad okolním mořem vede silnička
na tento výběžek. Dnešní odliv začíná až v půl druhé a tak mám dosti času.
Rozhodl jsem se tedy, že ze severní Umbrie vyrazím na skok do jižního Skotska.
Z kempu vyrážím kolem desáté, v kamenném Demesne se zrovna koná
pohřeb a náměstíčku je ponurá atmosféra. Postupně fiátkem šplhám na vršky a za
intenzivního deště přejíždím do Skotska, stěrače sotva stírají abych viděl
modrou vlajku, bíle šikmo dvákrát překříženou a nápis Alba. Nedaleko ve stejném
provedení na farmě je zapíchnuté Yes, známka chtěného odtržení od Anglie, které
projde referendální zkouškou v září. Klesám do údolí k městečku Jedburgh.
Je šedivo, ale po dešti. Prohlížím si zruinovanou kostru opatství provedenou z nádherného
narůžovělého pískovce, který se v okolí nachází. Pak pokračuji na Kelso a
vracím se podél říčky Tweed do Anglie. Okreskama B třídy přes Lowick, kde jsem
původně chtěl kempovat dojíždím na pobřežní silnici A1. Zde už nemá dálniční
charakter, což je sympatické. Stále je tak všelijak. Dojíždím přes koleje
hlavního tahu z Anglie na Edinburgh na počkávací místo odlivu a studuju
podrobnosti ptačí rezervace Lindisfarne. Znalejší a otrslejší řidiči aut už
vjíždějí na asfalt a mořská voda jim stříká od kol. Já se svým renťákem čekám
až bude asfalt jen mokrý. V hlavním úseku jsou i strážní věžičky a asfalt
je pokrytý jemným mořským bahnem a semtam nějakou tou řasou. Parkuju na
ostrově, platím v parkomatu kartou, neb mi nějak došly mince a vydávám se za
pamětihodnostmi. Jsem tu hlavně kvůli Lindisfarnskému opatství, jednomu z prvním
křesťanských míst na Ostrovech. Místo nesoucí víru už od šestého století irským
svatým Aidanem, Cuthbertem, Eadfrith a Eadberth zmasakrovanými nájezdem Vikingů.
Před tím byl jeden z poustevníků, řečeny Cuthbert tak otrlý, že trávil poustevnický život v rozsedlinách
mořských skal a přijímal jen dary od lidí, přijíždějících za vlnobití na
loďkách k jeho místu prodlévání pro radu. Později se stal biskupem a
patronem severní Anglie. Zase leje jak o život, stojím pod stromem a ve
stružkách vody na silnici docházím do opatství a prohlížím expozici. Déšť
trávím kontemplací v místním kostele Sv. Marie, kde ve vitrážích jsou
rovnoramenné kříže dle keltské Cuthbertovy tradice. Konečně přestalo, obloha je
furt nadoucaná šedí, ale baculatá ostrážkyně z National trustu už vymetá
louži vody rejžákem z vchodu do opatství. To máme bláznivý počasí, dí ke mně.
Stojím pod zbývajícím oblouky klenby, co nesly před staletími střechu. Připadám
si jak v Panenském Týnci. V oltářišti sleduji s nelibostí jak si
tam anglická rodina pohazuje sešívanou rugbyovou merunou. Konečně obtloustlí vikingové
odtáhli ze sakrálního prostoru a já mohu zavzpomínat na meditace s Davidem.
Stojím v oltářišti a uvolňuju v modlitbě duše sťatých mnichů, husinu
mám až na patách, vrací se mi to ve vlnách, ještě pak jdu za oltář z vnějšku,
tam je to taky silné, asi popravčí četa z venku stavby. Už když jsem viděl
Lindisfarne na videu, věděl jsem, že se musím a teď vím proč. Je to teda
zážitek. Z prokoplé vitráže, kde už není ani olověné lemování vyhlížím na
nedalekou hůrku na výspě ostrovu, kde se tyčí malý hrádek. Vydávám se k němu.
Je to něco jako St. Michael’s Mount na jihu, ale zde je to civilní bez kostela.
Od pouťového prodavače si kupuju hotdog a v informačním středisku koukám
na video o potápkách v ptačí rezevaci. Za odlivu se místní plachetnice
houpají na mělčině, některé si kecly přímo do bláta. Barokní mraky občas propíchne
paprsek slunce a vymaluje na blyštivé hladině pomíjivý ornament. Do hradu už
nejdu, chci si uchovat atmosféru opatství, i bych se tam vrátil, ale úkol už
mám splněný a měl bych pokročit dál. Jedu pobřežní A1 dále do Skotska směrem k Edinburghu,
postupně se opravdu vyjasňuje a já na pobřeží míjím obrovitánskou šedou krabici
jaderné elektrárny v Torness. Do navigace si dávám další Kód. Chvějící se rukou
vyťukávám Roslin. Tam je ona Rosslyn Chapel, domnělé místo, které ukrývá zbytek
Grálu. Chvilku se motám v kopečcích a uličkách předměstí kolem Edinburgu
až dorážím na parkoviště. Je poslední půlhodina prohlídky a tak se nevyplatí to
zkoušet. Obcházím kapli za plotem a fotím co se dá. Chvilku posedím i mezi
kříži s keltskými okružími na hřbitově pod kaplí. V navigaci si
hledám kemp, nejbližší je asi 11 mil kdesi a to se mi fakt nechce, když je
caravan park doslova za kaplí. Zkouším zda mě nevezmou. Asi jsem vypadal dost
osaměle a svatě, že se skotské dámě středního věku nade mnou smilovalo a
nechala mě píchnutýho na trávníku hned před recepcí. Stan i auto jsem dal kde
si přála. Vařím si fazole a koukám na štít kaple. I David moje místo přes smsku
cítí. Tohleto putování se začíná vyplácet. Ráno vyrážím hned na otvíračku,
kupuju lístek tohoto soukromého trustu rodiny Saint Claire (zní mi to jak o
SinClair, svatý a hříšný jako dvě strany jedné mince). Vcházím do Kaple levým
bočním vchodem a poleje mě zas mravenčení. Je jasný, že jsem tu správně. Dle
průvodce si prohlížím všechny bizarně vyhlíženící figurální zjevení na zdech a
sloupech kaple. Za pár minut začíná komentovaná prohlídka a tak usedám do první
lavice. Průvodkyní, resp. přednášející je lehce předpenzijní Margret s malinko
erkovským přízvukem skotské angličtiny – Scottish with prrrride. Vypráví
sugestivně příběh této zámožné katolické šlechtické rodiny a její soukromé
kaple, která měla být daleko větší, pak období reformace. Ač jako protestant
srdcem, zde nevím proč jsem v katolické energii, ruce sepnutě propletené a
slzy na krajíčku, asi nějaký odštěpek mého templářství. Taky sloup učedníka,
který je spirálovitě filigránsky tesaný, zjevený učedníkovi slavného mistra ve
snu. Když to jeho mistr cestující po Evropě pro inspiraci viděl, nechal ho
popravit a sám pak byl za to oběšen. Jeho vytesaná hlava hledí šikmo přes kapli
na tento apprentice column, aby na věky pozoroval svou vinu. V kapli se
taky nachází překlad mezi klenbami na pravém křídle, který možná Boží
prozřetelnost osadila správně. Hříchy směřují k oltáři a dobré skutky k lidu,
ač zřejmě prvoplán byl ukázat hříšnost lidu a jeho nápravu s pomocí božích
pomocníků. Kdoví ale jestli to často není právě naopak. Vede se řeč i o Danu
Brownovi, jehož díky minimálně vzrostla návštěvnost a tím i podpora tohoto
podniku na čtyřnásobek. Je po prohlídce. Myslím na Davida a jeho radu ať jdu do
krypty, že tam je to silný. Sotva sejdu po schodech, naproti mně osvícená
žlutomodrozelená vitráž Krista a co víc dím po levici hrob templáře s langedockým
křížem. Hlava mi hoří obluzením. Tady v tom místě fakt něco je. Ještě jdu
do vedlejší místnůstky, ze které by ještě mělo vést tajné schodiště do
soukromého trezoru s Grálem. To už ale není znatelné pro běžný lid. Vydýchávám
to v zahradě kolem kaple, fotím si různé kamenické značky v červeném pískovci,
který je velmi křekhý, v Kapli konzervovaný speciálním torkretem, který
ale zas udržuje ve skotském vlhkém klimatu vodu v kameni. Vše je pomíjivé
i filigrán krásně červeně zvlněného pískového kamene. Některé části jsou
vyměněné, taky kříž v kole na straně proti oltáři. Zdejší kříž je takový
ala Apple, do rovného kříže jsou natřikrát na hlavních ramenech vykousané
půlkruhy a to z kříže dělá takový zvlnkovaný ornament. Hodně zvláštní. V pohnutí
ještě sleduji v informačním středisku historii křižáckých výprav, putování
srdcí zabitých templářů ze Svaté země přes Francii a Španěly zpět do Skotska.
Je to silný příběh. Spirituální momenty neutralizuju v hyperáku Asda
nákupem poživatin. Losos ve slevě, polystyrénové chlebíčky, bageta, ovoce. Taky
natankovat. Další zastávkou je Edinburgh. Mám pečlivě vybraný parkovací dům u
centra. Navigace je k nezaplacení. Dojíždím do centra a intuitivně se vydávám
na královskou míli. Po Lothainově cestě za křiku racků dorážím do parku u
Princes street. Cítím se zas jako doma. Edinburgh, Lisabon a Praha jsou moje
evropská města. Je po poledni a na trávníku jsou davy lidí pod hradem, jedí,
štrikují, odpočívají. Jako bych tu byl naposledy včera. Pokračuju dál k ruskému
kolu a přes hlavní nádraží v údolíčku na Royal Mile. V Edinburghu je to
vše pěkně koncentrované. Nad nádražím ku příkladu Skotská národní galerie. U
hlavní ulice jsou hodiny udělané z mozaiky vícebarevných netřesků, podobně
jak v Poděbradech. Šplhám na hrad a fotím kostým Statečného srdce v kiltu
na chlápkovi s modrobílým obličejem a spousty dalších figur. Rezavými
vlasy se to tu jen hemží. Žeby geny lidu bohyně Danu, dávní rusovlasí Atlanťané?
Obcházím hradní ostroh z jižní strany a jako zázrakem narážím na ulici, kde mám
i auto. Leč krátce, přesto krásná upomínka na Edinův hrad. Poslední zastávka
dneška je Falkirkovo kolo, zvedák na skotském kanále pro houseboaty na půli
cesty mezi skotskými velkoměsty, tedy Edinburghem a Glasgow. Pěkně svítí
sluníčko a já koukám jak se napouští vana s dřevěnou loďkou na monstru, které
vypadá jak zvětšené kusadlo kudlanky nábožné s veleozubeným kolem uprostřed.
Mechanismus je to tak důmyslně vodou vyvážený, že na pohyb mnohatunového obra
je potřeba jen pohon na překonání tření, tedy výkon několika topinkovačů na
chleba. Na vyrovnávacím jezírku děti lezou do nafukovacích zorbie koulí a
nechávají se zmítat v labilně rovnovážném stavu nad hladinou. Sedím na vršíčku
a koukám dílem na ně, dílem na dětský nerez park s mlýnky a archimedovými
šroubovičkami a taky na další lodě čekající na proplavbu. Upřesňuju Vladovi kdy
dorazím do Glasgow. Netrvá to ani hodinu a jsem před bytem, kde Vlado má taky
svůj pokojík v bytě paní Pearl. Mě čeká pokoj Philippa, který je momentálně ve
Francii u babičky v Leránu, tam co jsem byl touto dobou vloni. Jak se nám to
pěkně vazbí. Vlado s Martou mě tahá do knajpy, ale jsem groggy. Paní Perla se
mi omlouvá, že je o berlích, zjevně to této dámě v energii britské královny
nesvědčí, tak ji uklidňuju, že to nevadí a probíráme, kde jsem všude byl.
Hodnotí kladně zvláště mou návštěvu kaple Rosslyn. Postupně se zabydluju v
posteli po tolika dnech na cestě, peru, nabíjím přístroje, smažím si lososa. Na
sušení prádla tu mají důmyslný sušák. Je tu tak vlhko, že se suší především v
kuchyni na takovém stahovacím postroji nad kuchyňskou linkou. Probíráme mé
cestování a Marta na mě trochu nevěřícně kouká, asi jsem se svými meditacemi za
blázna. I Vlado je malinko rezervovaný. Ale setkání je to milé, připravujeme se
na náš čtyřdenní výlet na Outer Hebridies, tedy vnější nejzápadnější ostrovy.
Mám je tak nějak opředené mystériem, když jsem vyjížděl serpentýnou z Uigu
na Isle Skye před 19 lety a viděl odrážející kaledonský trajekt do neznámého
moře. Chystáme se na brzce ranní odjezd, neb v Uigu na Skye nás ve dvě odpoledne
čeká koupený trajekt a ten nelze zmeškat. Vyrážíme po šesté, máme to k cíli
minimálně 5 hodin. Autíčko máme našlapané. Vlado sedí vedle mě a znalecky
sleduje řazení a zrychlení vozu. Marta spí na báglech a igelitkách s jídlem
vzadu. Ráno jsou ulice pátečního Glasgow pusté a tak se jede dobře, motáme se
po břehu Loch Lomond v křivolaké silničce lehce pralesní vegetace.
Postupně se krajina rozvolňuje a vykukují kopečky. Na čůrací zastávce člověk
akorát tak zleje ještě zhora. Letmo stavíme u uplakaného Eilean Donan Castle a
za nedlouho je tu Fort Wiliam a odbočka na Isle of Skye. V Kyle of Locash
se ještě při mé poslední návštěvě před drahnem let naloďovalo na pendlující
trajektík, dnes už je tu most, který se tehdá stavěl a tak frčíme přes ostrov,
kolem majestátných Cuilin Hills až do Uigu. Dorazili jsme včas. Volám domů a
fasuju v centrále Caledonian MacBrayne Ferries pečlivě připravenou
jízdenku. Ve frontě seřazení na trajekt dostáváme od obsluhy dva palubní
dotazníky, asi kdybychom se cvakli. Žadoním ještě třetí pro Martu, kluk v reflexní
vestě a holinách nevěří, že do Fiatu 500 se vejde víc lidí než dva a to s bagáží.
Je to ekonomické vozítko. 1,5 litru na osobu a 100 km. Levnější než vlak v Rumunsku.
Je ve mně malá dušička, na trajekt jsem nikdy nenajížděl a co víc s autem s půjčovny,
snad ho nikde nešmrncnu a nepřidám k důlku z Tintagelu další. Jako malé
vozítko najíždíme v první vlně, dostáváme kód paluby pro návrat a jdeme si
sednout nahoru. Je fičavo šedivo a nevlídno. Trajekt odráží. Mám v sobě řeckou
velikonoční náladu z míjení Iou, Naxu a Paru, jen je chladněji a lezavěji.
Po unavujícím řízení malátně usínám. Za hodinku je tu Tarbert na ostrově Harris
Vnějších Hebrid. Trajektová tlama se otvírá, jdu pro auto a to nikde? Jak je to možné?, děsím se. Sekce, kde jsme
auto měli je prázdná. Technik velí ustoupit a mechanismus hydraulického lisu
spouští horní deck a na něm menší vozidla včetně našeho. Ufff. Červený brouček
je tu a my můžeme ven. Hledáme si trasu v pozdním odpoledni. Vezmeme to
nejdříve na jih, šplháme od trajektu a fotíme si jeho čoudící komín. V opuštěné
krajině studených zálivů severního moře koukáme na pohupující se plachetnici,
tři tuleně na skalce, i tu se mihne autoveterán na naší zastávce. V Rodelu
na jižní výspě Harrisu navštěvujeme areál kostela Sv. Klementa, dedikovanému
prvnímu klementýnskému papeži. Kostel je vystavěn z místní ruly, ale chová
ve své stroze prázdné atmosféře hrob rytíře Alasdaira Crotach MacLeoda a náhrobek
s meči. Křesťanství se tu mísí s místními keltskými kmenovými zvyky. Nepodobný
tomu v rosslynské kryptě, je to pro mě zas startovací moment, aby mnou
projel zámotek energie. Marta kouká do atlasu, který jsem uzmul na svém
severním přejezdu na popelnici u McDonalda kdesi před Yorkem a žadoní ať
dojedem na pláž Scarista, nejhezčí pláž severu. Bude tam teplo, palmy,
sluníčko. Cesta se přehoupne a zelená skála v moři cloní vychladlý pomoklý
záliv nad kterým fičí vítr a mělčinu pročesávají bahňáci. Ze zastávky si fotíme
pláž od golfového hřiště. Je pěkně písčitá, ale je tu zima. Směřujeme na
nedaleký Horgabost kemp na podobné pláži. Fičí jak o život, když stavíme stany.
Postupně ale přibývá sluníčka a tak vyrážíme na pozorování západu na ovčím
vršku nad kempem. Je to nádhera. Noc je lehce větrná, ale ráno je slunné.
Brouzdáme se po pláži i po molu sestaveném z plastových dílů vlnících se s přílivem.
Marta furt sní o Scaristě a tak se vracíme. Přeci se tam musí vykoupat a tedy i
Vlado. Já mám tu výhodu, že se máčet nemusím a na břehu sbírám mušle, které
vypadají jak přerostlé gelové nehty. Vezeme si úlovek, zatímco nad poměrně
vysokými horami Lewisu se už zas šikují mraky. Čeká nás devatero Callanishů,
megalitický komplex. Toto místo by mělo být z jedněch energetických
reliktů Atlantidy. Hlavní lokalita je dvojstup vysokých a štíhlých rulových
kamenů ve tvaru kříže opásaného keltským kruhem. Jako když má kříž trnovou
korunu. Co tu bylo dřív, kdo ví. Marta říká, že se mnou je dobrodružný
cestovat, zkouším tu něco nacítit, ale moc se mi to nedaří a tak aspoň fotím.
Krystalické formace na vysokých kamenech s občas růžovými vrostlicemi jsou
moc fotogenické, na tom se všichni tři, které spojuje geologie, shodneme.
Přikazuju Vladovi a Martě ať si stoupnou do středu, kde se protíná kříž i střed
kruhu. Vypadají jak na keltských oddavkách. Jedem ještě na další menší
Callanish v sousedství, který hlídá rozdivočený černý býk. Ten není v astrálu,
ale ve hmotě a tak se mu klidíme z cesty a pokračujem dál. Na trase
zlatavého odpoledne je Carloway Broch u Loch an Duin. Důmyslná starobylá
kamenná stavba z dvojitými zdmi, která z dávných časech sloužila jako
obytný dům i stáj a vzduch cirkuloval i hřál v mezivrstvě zdí. Na této
atrakci potkáváme český páreček. Dalším místem, kde chci zastavit je Trussel
stone, tedy Clach an Trushal, bezmála šestimetrový lehce nakloněný a lišejníky
porostlý menhir vedle židovského domku. Vesnička je vylidněná a lehce
zbordelená, ale paprsky slunce vykreslují pěknou atmosféru. Už v plné trojici
tu zkoušíme zameditovat. Tohle místo chytlo i lehce nevěřícího Vlada. Dále na
trase jsou ještě černé domky, historická obydlí se slaměnými střechami, ale
nikdo tu není a tak jen obhlížíme a jedeme dál. Krajina má pro mě, ač ostrovní
nádech putování Minnesotou, asi za to mohou osamělé benzínky se sámoškama u
cest. U jedné takové na odbočce na Stornoway je i kemp, ale my máme před sebou
nejsevernější bod Hebrid a tím je maják na prdeli světa tedy Butt of Lewis.
Cihlový maják ční nad rozervanými útesy s vypasenou travičkou potulující
se skupinky oveček. Je tu dost mokro, ale tak nějak v sepětí s drsnou
přírodou. Přemýšlím kde zakempujeme. Nedaleko je takové černé kempovisko s autama,
ale kdoví jak to tu mají místní dohodnuté, stany tu nejsou žádné a tak jedeme
nazpět a hledáme. Jsme dost neúspěšní. Až mi vytane ten kempík kdesi nazpět po
cestě. V odbočce na hlavním tahu na Stornoway se na pumpě ptám a dostávám
radu, že je to ten za školou v Siabost. Holce na pumpě sotva to jméno v gaelské
angličtině rozumím, ale dávám si to dohromady. V kempu je poslední
místečko, upravená paní v gumákách se ptá, zda jsme dojeli z trajektu,
pač očekává osazenstvo. Ale nechává nás kempovat. Je vyhráno. Na bombě v kuchyňce
si děláme kuskus s tuňákem, jakožto denní laskominu. Noc je chladnější,
ale i ráno je slunné. Myslel jsme, že ty Hebridy bude pár bobečků a autem jsme
tu už nalítali přes stovku mil. Tímto jsem vyčerpal příděl od půjčovny a každá
další míle se platí. Ale to mě nerozhází. Jedeme na žlutobílý maják Tiumpan u
Stornoway. Je tu sluníčko a kolem vřesové kopečky, fotogenické zálivy, prostě
paráda. Jen auta parkují tak nějak chaoticky a otočit se pomalu není kde.
Nazpět u Stornoway mi navigace zakufrovala na letiště ale zvrátil jsem ji do
centra. Tam zas potkáváme své čechy. Je po fesťáku a taky neděle. Vše je nekonečně
pozavírané. I asijská bistra to musí ctít a bagety mají akorát na pumpě za
městem. Vyžíváme z vlastních zdrojů a potulujeme se stornowayskou
universitou Higlands and Islands na zámeckém vršku. Mezi její kurzy patří i
studium kadeřnictví. To plzeňáky nenapadlo mít na stříhání hlav titul. Pomalu
čas nakopnout motůrek a vrátit se na náš trajekt do Tarbertu. Přes pusté vrchovinky,
serpentýnky v krystalických kopcích dojíždíme do přístavu. Děcka co loví
rybky z mola jsou kvůli skotským midget muškám zafačované do síťovin a
gumáků. Obsluha trajektu se opět diví, že jsme v autíčku tři. Zrzavého
kluka ujišťuju, že v kufru nikoho nepašuju. Jdeme pojíst do jediné
hospody. Na velkoplošce běží fotbalový mač a my po čase dostáváme hranolky a
rybu. Teď už mě na trajektu zvedací patro nerozhodí. Zanedlouho je tu zas Uig a
my stoupáme po té serpentýnce, ze které jsem viděl svůj budoucí výlet v roce
1995. Tehdá jsem se vezl z anglickou duchovní rodinkou faráře na penzi a
jeho manželky, dnes jsme tu taky tři a jedeme na Quith Raing, nebo taky
Quiraing. Vlado nevěřícně kouká, že tu může být i v mrholení tak
majestátně fotogenické místo. Zde jsem tehdá kempoval. Vše si to fotím, jezírka
co mám doma nad počítačem už 15 let, kopečky, výchozy tohoto posvátného místa.
Pádíme serpentýnou dolů k moři. Zase leje, kolem Man of Storr, opuštěné
továrny u moře a letoviska Portee pádíme k Lokašskému mostu, kde má Vlado
objednaný bed and breakfast. Radši bych zůstal u Cuilin hills ale nedá se.
Nazpět v lijáku mě odmítá hostel, kemp. Jedu až nazpět k Loch Leathan
a tam mě za pětku ubytovává místní trochu chladný farmář. Radí ale jak postavit
stan, protože má přijít vítr. To se i děje a já od rozbřesku držím v ruce jediný
prut mého cyklostanu. Už jsem dlouho ve větru nepospával. Jím co se dá z mých
zásob. Je to zkouška charakteru. Ráno u brány stojí fousatý sympatický muž s holčičkou
v růžové pláštěnce a stopují. Vyjíždím z farmářských vrat a beru je k mostu
na skotskou pevninu. Diskutujeme o životě ve tmě a sněhu, v konstrastu Itálie,
kde žil dříve. Někdy jsou domovské návraty do nehostinna nevyzpytatelné.
Pracuje u pumpy, kde jsme taky tankovali a ještě jako turistický průvodce. Jen
zima osvědčí, zda na Skye zůstanete déle. My ale pokračujeme k Urquart castle.
Vlado si pochvaluje zrychlení vozu a splácnutý výfuk, který při 3000 rpm dělá
zvuk Porsche. U hradu s výhledem na Loch Ness je to celé
zkomercializované, ani na záchod zadarmo zajít nejde a tak pokračujeme do Fort
Augustus. V mokru si u plavebního kanálu se sedmi zdymadly dáváme brunch a
zahříváme kosti. Zrovna proplavují pár plachetnic, Čábelkovými vraty se rychle
napouští nižší stupně. Na závěr zahouká siréna, spadnou závory a otočí se most
pro auta a cesta pro lodě je průchozí až do Nessky. Jedeme dál cestou, kterou
jsem kdysi jel stopem v opačném směru, ale je tak hnusno, že jen málo
stavíme. Mihne se Glen Spean, hlavní silnice na Aviemore. Postupně dojíždíme
zpět do Glasgow. Výlet to byl pěkný, 800 mil jsme na něm najezdili za 4 dny.
Přemýšlím zda další den pokračovat na jih, ale vítězí lenost, v posteli se
už do odletu za týden nevyspím a tak si tu rovnám věci. Taky měním Philippovy
kováky za papírové. Má v tom spousty utopené hodnoty ve své lenosti
utrácet drobné. Na druhý den jsme se rozhodli odpoledne zajít na Vladovu
Strathclyde University, kde je na stáži. Glasgow jako takové má americký duch,
už chápu kde to ten New York pobral. Univerzita je na ostrém kopci, sklonitost
jako v San Francisku. Ve škole je to jak na každé americké universitě.
Nedá mi to a zkouším Jana, který je tu profesorem. Známe se z Minnesoty,
ale neviděli jsme se od 1995 na jeho chatě v Jasné dolině. Tuším, že by
měl být ve městě, on netuší vůbec, že tu jsem. Nejsme dohodnuti. Telefon na
univerzitě je hluchý. S Vladem jdeme do labáku, vidím že má stejné TDR od
Campbellu jako já i ARES od GFInstruments, asi jsme se měli potkat. Stále to ve
mně brní zavolat Janovi a tak vytáčím znovu číslo. Jano to bere. Pamatuješ na
mě, to víš že jo a kde jsi?,
ptá se Jano. Na Strathclyle, …to není možné? A v jaké budově? James Weir. To já taky, a na kterém patře.
4, já 5!!! Za minutku vidím
Janovy vypoulené bulvy cože se to stalo. Vidíme se po necelých 20 letech.
Nemůže tomu uvěřit. Jdeme oslavit to shledání do kafe Tinderbox na rohu. Je to
stále ten analytický Jano, teď už profesor a já docent. Vedeme akademické řeči.
I slovenská partička s Vladem a Martou je příhodná, takový československý
klub z Minneapolis v glasgowském vydání. Příště se uvidíme na našem
campusu v Dejvicích až sem Jano přijede coby Erasmus koordinátor. Loučíme
se do příště dříve než za 20 let. S Martou a Vladem ještě couráme po městě
a podzemkou, která je jak lego hračka minikrtek jedeme na University of
Glasgow, konkurenční podnik ve viktoriánských budovách u řeky Kelvin. Marta mi
říká, že se oběsil můj oblíbený Král Rybář Robin Williams. Nemůžu tomu uvěřit. To
potemělé náladě večera nepřidá. Je to tu pěkné ale na focení je už moc pozdě a
ponuro. Místní ulička hospůdek pro
studenty už mě pranic nezajímá. Vracíme se do centra na nádraží a pak pěšky
přes Tesco domů. Utratit poslední skotské libry. Dáváme si doma další kuskus a
Vlado mi na flešku nahrává Maoka na cestu. A je tu ráno. Loučím se s Pearl,
Martou a Vladem a vyrážím zpět domů do Angliem, navigaci nabitou souřadnicemi
dalších megalitických kruhů v Lake District a ve Walesu, ale to už je jiný
příběh cesty osamělého druida.
a taky konec zde
https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.818312088193065.1073741876.100000428451039&type=3
Martin Šanda 22.2.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat