Adventní Quadrio

Přináším vám malé ohlédnutí anabaptisty svatomartinského nad jeho prvním regulérním čtyřnedělním adventem schylujícím se ke svému cíli. Cítil jsem povinnost řádné prezence na adventních nedělích v libeňském sboru a octalogii v tématu Co nám přináší smrt, ale osud tomu chtěl jinak. První neděli jsem strávil u Mikuláše ve sboru berounském, byv pozván zvěčnit další novokřtěnce, předně  tatínka ze synkem přiženěného do evangelické rodinky. Jak tak hledám místo na parkování na odometru se zjeví 333.3 a sotva se oklepu Mikuláš mě vítá v kuchyňce krájíc chléb lámankový vysluhovací s 33 procentní slevou. Tahle Kristovská znamení nelze nevidět. Kázání od Mikuláše, mého spolužáka a křestního faráře jsou vždy jemná a lehce starozákonně mystická, stejně tak jeho figura, která by bez problémů zapadla do synagogy.

Druhou neděli si nijak zásadně nepamatuju, ne snad že by byla nezajímavá, strávil jsem jí v domovské Libni s pěkným, otázky kladoucím kázáním od Romana, který to má často, pokud ne vždy v takovém husovsky pravdohledačském étosu a rodinné vlídnosti zároveň. Nejsem moc na rituály, ale vysluhování večeře Páně je pro mě vždy tahák, jsou to nepopsatelné energie jak z obrazu Ultima Cena v Miláně. V Libni mám opravdu pocit rodiny s velkým R při tomto mystériu.

Když to má být každou neděli jinak, zkusím dlouho okukovaný sbor v nedalekých Dejvicích. Času je vždy dost až je pozdě a tak beru auto. Zvláštním úkazem těhletěch evangelických modliteben jako je Libeň nebo Dejvice je jejich suterénní charakter (nemluvě o druhém suterénu libeňském, odkud by šla možná řídit atomová válka z pražské periférie), snad výraz pro podzemní církev doby komunistické, ač domy jsou prvorepublikové, možná jako podomní scházení na portě označené rybou v dobách římských a nebo v dobách středověce inkvizičních. Podvědomí heretiků se nevymyje po staletí ani při konstruování moderního prostoru pro scházení nedělní. Modlitebna pěkně rekonstruovaná, moderní vitrážky zalité do olova, bodovky na stropě a zajímavý dvoukřídelní ráz s balkónkem budící dojem bauhausu či nedaleké hanspaulské architektonické funkce. Modlitebna jako posluchárna, kde kazatel není nad lidem, ale je sehnut, aby sloužil těm nejmenším, pod kontrolou pléna jako přednašeč a tak trochu divadelník. Dnes hostuje sympatický farář Reininghaus s jeho roztomilou češtinou. Lid dejvický o něco víc intelektuálský než ten libeňský, mě, vetřelce, mírně okukuje. Z kázání si pamatuju jen to, že katolíci a pravoslavní berou víru jako tajemství, to mystérium, které se přijímá a nezpochybňuje, zatímco mozek protestanstký stále pochybuje, hledá pravdu, šťourá a je nedůvěřivý, ověřuje pocity na sobě. Pamatuju si to asi proto, že to mám stejně. Jestli o mě takto pochybovali i studenti v B286, největší stavařské přednašečcké kostky tuhle před týdnem, kde první a poslední řada jsou as tak o dvě patra nad sebou a mluvitel je takový malý mraveneček kdesi v dolině pod předvánočně unaveným torzem studenského sboru.

No a na závěr nedělní tetralémy o příchodu malého židovského děťátka jsem navštívil Martina ve Zdi, i tento kostelík, můj nejmilejší se krčí mezi domy, dříve v hradební zdi. Byl jsem v něm už po první neděli pofotit Cestu za horizont malířky Evy a tehdá jsem si pokoutně vylezl se svým zrcadlovým objektivem i na kazatelnu, v této inkarnaci poprvé. Na bohoslužbu jsem vzal právě do Prahy dorazivšího mého kmotra Petra. Dnes pro pražskou mládež káže farář Bárta z Litoměřic, už jsem na něm byl v srpnu v Chotiněvsi a oceňoval jeho kázání více humanistické, než křesťanské. Zřejmě ve své moudrosti postaršího mistra slova už dospěl do bodu, že netřeba stále utvrzovat v Kristu, spíše ta slova moderně aplikovat. Petr s cukajícím koutkem říkal, že vypadá jako mix Moravce, Mirka K. a Magora. Stínohra na zdi kostelní při rozpravě jeho a sličné pomocnice s vánočníma hvězdama houpajícíma se na uších, vytvářela poměrně odvážné obrazy. Na Matouše 5.28 pomni. Farářovo nahýbání se při hledání čudlíku pro světýlko kazatelní můj kmotr komentoval slovy, že už tady chybí jen jeden polepšenej hříšník. Vysluhování bylo zas pěkné ač jsem srazil jednu hvězdičku z vánočního stromečku, neb na mě vyšlo místo v kruhu hned mezi tím a oltářem, ale nerozbila se a tak jsem ji znovu zavěsil. Při polykání chleba, čekajíc na kalich jsem tak koukal po té mládeži a panu prof. Putnovi a říkal si, že to ne několik albigenských, ale my všichni jsme Sang Reálem jak z toho genomu přede mou vyzařovala ta svatost jedné každé bytosti. Dojmy celestýnské jsme s Petrem zašli zapít naproti policajtům do Konviktu, ale na Eugena jsme tam nenatrefili.

No a mimo zážitky kostelní jsem dodělal celoroční certifikát na konstelační praktikování, poslední víkend byl zas dobrý, kdoví jestli ne nejlepší, cítím radost z tohoto dosažení a taky se dozvědět proč nehubnu, dokud ze sebe nesklepu rodinnou kletbu. Tucetkrát jsem nakrmil svou maminku chystající se na cestu za horizont a taky začal posilovat s kravským zvoncem, kettlebellem alias gulinou. Jdu takhle dnes na třetí hodinu do Jirchářů k bodrému mohutnému ale hbitému Ondrovi padesátkrát pozdvihnout 32kg a zadřepovat s šestnáctkou sedmdesátkrát a říkám si kudy půjdu z Můstku. V tomto prazvláštním modu mne to dovede k rotujícímu Kafkovi a projdu obchoďákem. Na jeho konci natrefím na muže, kterého poznávám, ač ho neznám, je to jen sekunda a přesto na ni nemohu zapomenout, telefonuje, dokážu odhadnout kdo je na druhé straně vln. Napadá mě rituálně konstelační věta o štěstí zakládající se na neštěstí a přemýšlím proč mi toto kvantový matrix přinesl. Sleduju ten shon lidský a přemýšlím zda má smysl vůbec něco o štědrém večeru kuchtit, zdobit a rozdávat. V hlavě mi víc a víc hučí pouť vánoční kolem Vltavy a taky vytahnout saxofon po roce a půl a zadout si evangelické mantry z Taizé.

A radujte se, za několik hodin se začíná zjevovat delší a delší Světlo