středa 18. dubna 2018

Mongolský zoubek

Před rokem jsem absolvoval Tajemství železa u Vojta-y. Byly to mužské konstelace až na dřeň a pro mě poslední kapka, kterou přetekl pohár, ale velmi pozitivně. Od té doby se začly dít různé pozitivní věci, které už na mém facebooku prosakují a plánuju je zdokumentovat, až tento Rok zemského psa doběhne ke konci. Ve větším tempu jsem v životě nebyl, ale není to negativní, jen je to obrovská výzva a dohánění životních restů. Jedno z přání, které jsem si napsal u Vojty na pergamen stočený do ruličky bylo navštívit do 20 let buddhistický Himaláj a pak jsem tam ještě netrpělivě na papír udělal vsuvku a dopsal 1 rok. Matrix se vážně snažil a podařilo se mu i tento podvůdek splnit, taky malým protipodvůdkem. Země tibetského lámaismu to bude, ale bude to Mongolsko. Pracovní cesta na týden. Zprovoznit izotopový laser v Ulanbataru na institututu geografie a geoekologie. Vysílá mě tam Atomová agentura z Vídně, která po dvouměsíční prokrastinaci pustila příkazy žilou. Zdravotní prohlídka a očkování na tyfus, bezpečnostní testy (už teď vím co dělat u nevybuchlé miny, jak volat roger z HF rádia a případně jak jednat s teroristy, kteří mě zajmou hned na letišti, že nemám stát za ocasem vrtulníku a pomoct kolegovi, kterého trefí posttraumatický stress, hlavně nejezdit po silnicích, to je vůbec to nejrizikovější - prostě vrcholná dávka amerického kretenismu, národa bez common sense, kdy každý zaměstnanec UN prochází touto nalejvárnou). Krom toho vyplnit databázi pro žadatele o práci v MAAE. Dnes jsem posbíral vše potřebné jako je rezervace letenky, ubytování, pas, zvací dopis a vyrazil na devátou na mongolskou ambasádu kousek za fakultou v Bubenči. Mongolská ulice je hned vedle, ale ambasáda sídlí Na Marně. I já jsem zprvu přišel marně. Velmi milá správcová mi lámaně česky u dveří řekla, že pan konzul dorazí za půl hodinu a velmi mile mě pozvala dál a nabídla čaj. Sedím v přijímací místnosti prvorepublikové vily ambasády a koukají na mě dvě kamery, já koukám na geografickou a politickou mapu Čingischánovy říše a přemyšlím jak tohle celé proběhne. Pomalu se tu začínají štosovat mongolové. Správcová se mi omlouvá a posunkuje vrtajíc se prstem do tváře, chápu, že pan konzul je u zubaře. Z půlhodiny je hodina a já mám byt na jedenáctou u výběrového řízení. Nakonec pan konzul s trochu mrzutým výrazem přichází, ale i tak je milý a přátelský. Prohlídne žádost, informuje jak mám zaplatit (příběh v mé bance poslat eura z české do české banky je na samostatný fejeton a políček všem klausům, že doposud euro nemáme), pobavíme se s ním o ČVUT a já odcházím. Dnes je středa, tak si pro to přijďte ve středu, říká na rozloučenou pan konzul. To mám pro změnu zubaře já. Jak tohleto ten žertovný matrix vše dokáže sladit, vážně nechápu.
Martin Šanda 18.4.18

úterý 30. ledna 2018

Volby umírajících

Tak jsem se po opadnutí náporu na server ČSÚ kouknul na volby trochu mimo největší emoce, které tu popsaly již mnohé celebrity i soukromníci. Nejdříve čísla a pak pocity. Zajímavý pohled přináší srovnat prezidentské volby 2013 a ty letošní 2018 po 5 letech. Čísla, která budu prezentovat, zaokrouhlím na celé tisíce pro přehlednost. V roce 2013 nás bylo pro druhé kolo zapsáno 8435 tis. oprávněných voličů. Letos pro druhé kolo to bylo už jen 8363. Tedy o 72 tisíc lidí méně. Kdybyste to chtěli porovnat, tak je to něco jako celý Zlín, s nevoliči do 18 let možná až někde ke stovce, což je třeba Olomouc nebo Liberec. Takže vymíráme, minimálně češi s volebním právem, o povoleních k trvalému pobytu jsem statistiku nehledal, ale těm lidem jsme asi moc občanství za těch 5 let neudělili. Je to úbytek 1200 lidí měsíčně. Zatímco za dva týdny mezi koly volby v roce 2013 ubylo cca 600 lidí, což je cca průměr, letos to bylo bezmála 3500 lidí, takže 7000 za měsíc. Umíralo se letos tak mocně v lednu, nebo je to jiný statistický šotek? Nějaké ty imigranty, kteří budou pracovat na naše důchody budeme potřebovat. Třeba i kulturně spřízněné, ale hlavně vzdělané. S jedním lze se Zemanem souhlasit (ne že by to byl jeho geniální postřeh). Kvalifikovaných lidí, vč. technicky vzdělaných citelně ubývá a nemáme je šanci vychovat, protože tu prostě ta populace není. Sám to vidím na VŠ. Studoval jsem těžký, dokonce snad i považovaný za elitní technický obor (vodohospodářské stavby) se 150 spolužáky a dnes stejný obor studuje ani ne třetina, spíš skoro desetina a to počítám i přistěhovalé rusy.
Pojďme ale k podstatnému, uvažme jakoby počty voličů byly stejné. Úbytek za těch 5 let je jen 1 procento voličů. Budu srovnávat volbu Zemana a neZemana (KS-2013 a JD-2018). V prvním kole 2013 Zeman získal 1246 tis. voličů, v druhém pak 2717 tisíc. To je nárůst o 1471 tisíc, o 120% mezi koly, chcete-li. Srovnání stejných počtů letos je 1986 na 2853 tisíc. Nárůst je to jen o 867 tisíc, nebo 44% (což je i tak úctyhodný výkon, protože je to i jeho rekord). Absolutně totiž mezi těmito dvěma volbami Zeman dokázal přidat ještě dalších 136 tisíc, což je mj. zhruba to, co chybělo letos Drahošovi, aby ho dohnal. A letošní Drahoš by neporazil ani Zemana 2013, byť by toto bylo opravdu hodně těsné (2717 vs 2701).
A teď k neZemanovi. Karel Schwarzenberg dokázal z prvního kola na druhé udělat tato čísla: 1204 na 2241 tisíc. To je o 1037 tisíc více, nebo 86% navíc. Letoš Jiří Drahoš měl tyto výsledky 1369 na 2701, tj. nabrat 1332 tis. navíc což je oproti prvnímu kolu 97% navíc. V absolutních číslech Zeman získal oproti 2013 navíc již zmíněných 136 tisíc, zatímco neZeman, letos tedy Drahoš navýšil absolutně 460 tisíc voličů oproti Karlu Schwarzenbergovi v druhém kole předchozí volby. Tedy více jak 3x více voličů přibylo na straně proti Zemanovi než Zemanovi samotnému. Přesto to nestačilo. Jiří Drahoš z tábora Drahoš- Fischer-Hilšer-Horáček-Topolánek ztratil 342 tisíc voličů z prvního kola, zatímco Zeman získal (aritmeticky zploštěno) hlasy tří mikrokandidátů a k tomu 752 tisíc dalších včetně nevoličů z prvního kola. Samozřejmě jsou tam i různí přeběhlí voliči, které statistika neukáže a výzkum na to určitě nějaký časem bude.
Je to jak ten aporismus o Achileovi a želvě. Třebaže Achileus běží rychleji, želvu nikdy nedoběhne. Jelikož když doběhne na místo, kde ona byla, když on vystartoval, želva o kousek popoleze.
Vypadá to tedy, že abychom zvítězili nad želvou, tak ona musí zemřít, jelikož
převažující voliči Zemana, tedy nevzdělaní a staří (mluvím statisticky, nikoliv paušálně za všechny z těchto skupin) tu budou vždy. Rozebírat to, že stačí lidi oblbnout lží, podvodem, vyvolat v nich strach, je snadný manipulativní prvek, nemá smysl opakovat. Přesto vnímám a i ta čísla to ukazují, že protiváha narůstá a pokud tedy za 5 let nebudeme za mřížemi velkého bratra, je šance na změnu, i kdyby kandidoval sám Babiš. Věřím totiž, že nehoráznosti, průsery a morální i ekonomické devastovaní této země Bratrstvem kočičí pracky nabere nyní na obrátkách. Jediným měřítkem je, zda vůbec tuto zatěžkavací zemětřesnou zkoušku náš systém správy věcí veřejných vydrží. Kdybych si byl tímto jist, tak to bych vám teď tady kecal. Uvidíme kdy se dějinné kyvadlo zas zhoupne na dobrou stranu než nás svým nabroušeným závažím předtím rozetne vejpůl. Věřme, že Systém ví co dělá a je v něm skrytá moudrost. Zřejmě si musíme sáhnout až na úplné dno žumpy a taky že nelze volit negativně. Ruku na srdce, pro koho byl Drahoš srdcová volba. Dost možná ani ne pro polovinu lidí, kteří mu to hodili v prvním kole. Já ho potkal jen jednou v tramvaji v Podbabě někdy v listopadu a úplně jsem se zhrozil jak je to necharismatický stařec. Přes zemanovské prolezlosti chorobama musím konstatovat, že obě debaty vyhrál, je to intelektuální titán a rétor, jakkoliv je jeho intelekt zaprodaný ďáblu (prosím nevnímejte to jako nějakou mou bigotnost). Zvolili jsme si nemocného a nemohoucího starce, který nám tu přes propagandu tvrdí, že je mocným králem. Jeho lid ho volil patrně směsí strachu a sympatií, zatímco jeho protikandidáta volil rozum a kompromis, případně negace. Musíme tedy na převážení hledat pozitivní moment, resp. kandidáta, který ponese téma a přečká nastavené klacky všech falešných zpráv. Jsem docela napjatý, co s námi teď doopravdy bude. Ale vnímám, že tato volba vytáhla spoustu zajímavých osobností, kteří by už mohli nahradit veškerý ten establishment, který tu mele z posledního ve všech tradičních stranách. Staré musí zřejmě opravdu zemřít, aby mohlo vzejít nové. Doufejme, že na spálené zemi po čase vyraší zas nové výhonky a porost bude pestrý. Jestli se toho dožiju v této zemi a nebo se budu na spáleniště koukat ze země jiné, vám teď teda nepovím. Držme si palce, že Zeman značí konec, nikoliv začátek podobných "voleb".
Jo a zajímavá je letos to účast. 66.6 . Spíš než číslo bestie to vnímám jako čisté dvě třetiny. Třetina pro Zemana, třetina pro neZemana a třetina pro nikoho. Docela k zamyšlení.
Martin Šanda 27.1.18

středa 13. prosince 2017

Volby 2017

Mnoho již bylo napsáno úvah o výsledku voleb. Dovolím si pohled trochu odlišný, více v obecné rovině. Včera mě napadl ten příměr se Sluneční soustavou. Kde by ANO bylo Sluncem a ostatní strany osmi planetami. Když nic jiného, tak opravdu zazářilo, osvítilo mnohým lidem jejich způsob uvažování, na rozdíl od mnohých tradičních stran. Dále v tomto osvěcování zabodovali Piráti a Okamuři, v podstatě jen dvě různé verze téhož protestu. Inteligentní a primitivní cestou. Nepamatuji si, že by druhá až poslední strana byli k vítězi v třikrát až šestkrát menší, v poměru na mandáty ještě více. Nebudu připodobňovat jednotlivé strany k planetám, ale můžete se o to pokusit, astrolog nejsem. Spíš mě na volbách vždy a nyní o to víc fascinuje ta celková moudrost. Řeknete, že extrémní síly mají 50 procent, tak kde mluvit o moudrosti? Podívejme se na společnost jako na tu sluneční soustavu, která je v dynamické rovnováze, planety mají své orbity a vše dokonale funguje. I lidská společnost vykazuje něco jako mraveniště. Znám je princip kolektivního vědomí. Jeden jedinec může být chytrý a vzdělaný intelektuál a druhý primitiv z nádražky, který volí podle poslední hádky nad pivem. Ve výsledku jsme všichni odlesky jednoho systému, matrixu, Boha, chcete-li, a máme stejný díl včetně těch, kteří nevolí. Nově vzniklá situace dala za vyučenou osobnám se silným egem a touhou vyrůst. Např. u Kalouska po odštěpení od lidovců, u Gazdíka po odštěpení od Kalouska. Totální prázdnota vyčerpaného tria socdemáků. Strach reflektovaný přes hlásnou troubu Okamury až tak, že to položilo komunisty. Megavítěztví zloděje a výzva pro něj, tak se ukaž, polidšti. Pokud nedojde k nějakému opravdovému antisystémovému převratu ve stylu jižní Ameriky, spíše je to zas výzva jak pro něj (v principu není horší než oligarchie za ODS a ČSSD – včetně jeho samého), je to aspoň relativně transparentní a pojmenované. Něco jako slovenské volby, kde 40 procent dostal Ficův SMER. (Doufejme, že i my si zvolíme za prezidenta někoho jako Kisku na vyvážení). Ač obrovský, nemá s kým přirozeně snadno jít vládnout. To je výzvou a vábničkou ostatních vydržet na svých základech... lidovce nepočítaje, nevěřím jim ani nedělní mea culpa, mea maxima culpa.  Tři liberálně pravicoví trpaslíci tu dlouhodobě nemohou být, i toto je boží prst.. ještě jsem vám dal šanci nezahynout, abyste šli do sebe a našli společnou platformu, jinak vás příště spálím spravedlivým ohněm. Každopádně nastupujeme do nové doby. Přes Čapák, EET, oligarcické zlodějství na to hledím s mírným optimismem vydesinfikování iluzí a šalebných přestav. Buďme ostražití a neopakujme minulé století. Dle naší malé zemičky se svět neřídí a nezřítí, ale jsme dalším indikátorem po těch všech Trumpech, Brexitech, Orbánech a ultrapolácích, že tento svět tak trochu prohnilých politickodiplomatických dohod v kuloárech je minulostí. Nechytejte mě prosím za jednotlivá slova, spíš vnímejte, že věci jsou principiálně jinak než dřív. Ověřené koncepty neplatí a raší tu něco nového. Zatím překotně se derou první stonky zpod tvrdé lávy. Doufejme že společenská sukcese bude opravdu úspěšná.

úterý 6. června 2017

Železničná stanica Vrútky

Čekám na kolegu. Osmahlý a vyžilý nádražák posunovač se ptá, zda to pivo na rantlu nádražky je moje. Stopadesátikilová svobodná matka dvacítka promenáduje po perónu s holčičkou v kočárku. Vyhublá paní s igelitkou Billa mi říká že přijela zo Žiliny a jinak tápe a neví jak dál. Nepočítám autistu co znal dopravný poriadok na trati z Banské Bystrice včetně délek všech tunelů. Jinak je tu spousta normálních lidí ale pocit mám tak nějak rumunský.

pátek 26. května 2017

Minulé pseudovzory

Mám od včera takovou zvláštní sérii příběhů, která začla výjezdem z tunelu Blanka na Prašném mostě. Dovedlo mě to k přechodu a tam mi padla jako prvnímu autu červená. Sedím a koukám na chodce, co energicky něco domlouvá v telefonu. Kráčí od Min. obrany směrem k Min. kultury. Pak mi svitne, je to agent Psík (kdo neví oč se jedná, ať si vygůglí českou vojensky zpravodajskou blamáž v Libanonu). Psík vypadá mladě, ale je to vlastně zpravodajsky mrtvý muž. Večer odcházím ze školy a ve sportovním podél fakulty supí na kole Libor Rouček, pohaslá, kdysi zářící hvězda socanského euronebe. Ráno jdu od holiče stejnou cestou v protisměru a tam sklesle a zestárle venčí psa Richard Tesařík. Takhle znuděně venčil psy už když jsem před 25 lety sedával v posluchárně jako student. Dnes je ale o mnoho vetšejší. Pomnu i jeho tragicky zemřelého bratra. Většinou se tyhlety věci dějí po trojicích, ale dnes přišel žolík (a nebo nová série). V PPFce na obědě kolem mě prochází unavený Vláďa Mlynář. Říkám si, že tahleta rostoucí troska je bývalý mladý ministr, kterému do života vstoupil rozvod, operace oka. Přemítám nad prací, kterou pro Kellnera dělá. S dalšími dvěma chlapíky si v jídelně domlouvá schůzku na úterý. V civilu, nevýrazné normální šaty, obyčejný člověk. Tak já nevím, co to zas vesmír na mě vytáhl za karty. Opustit staré vzory a vydat se dopředu zřejmě.
Martin 26.5.17

sobota 13. května 2017

Strom života

Tak jsem nějak pocítil prázdno ve vědění svých předků a vrhnul jsem se na genealogii. Nejtajemnějším zákoutím byla rodina mého dědy (otce mého otce), o které jsem nevěděl zhola nic. Samozřejmě konstelačně systemicky víme, že pro muže je nejdůležitější jeho mužská řada (tedy agnátní vývod). Napodruhé mi byla příslušná digitalizovaná matrika vstřícná (teda naučil jsem se s ní na webu zacházet) a dědu legionáře nar. 23.3.1895 jsem tam našel. Hledím na to v němém úžasu, že fakt existoval a byl pokřtěn, přes všemožné dohady. A k tomu hned další dvě pokolení předtím, datum svatby jeho rodičů, celkem trefně po matrikách uváděné jako kopulace. Dopátral jsem se, že naší mužské linii vládne dynastie Janů Šandů z Hlavečníku (to je na pomezí stř. Čech a Pardubického kraje). A dokonce můj praděda je křtěný jako Jan Křtitel. A já furt proč mě to k Janu Křtitelovi táhne. Nakonec jsem se i já jako Jan nechal pokřtít před dvěma lety a to jsem tohleto vůbec netušil. Podvědomé informace přeskakují generacemi jako plamínky. A do fraktálového stromu rodiny se zrcadlově prolíná individuální karma minulých životů Janokřtitelského patrona Templářů a Janohusovského protestanstkého rebela. Prostě přítomná rodina vám sehraje podvědomé divadlo pro vývoj vaší osobnosti přes průběhy hmotných životů zapsaných do osudu duše, aby bylo kde navazovat. Taková katalyzační rozbuška. Včerejší a dnešní den, s pomocí kamaráda ovládajícího kurant mi odkrylo několik pokolení z tohoto labského kadlubu Choťovic, Hlavečníku, Žehuně, Krakovan, Chrčic a vzdálenějších pak Toušic, Němčic a Suchdola u Kutné hory. Tato větev rodiny se poměrně koherentně formovala v relativně nerozsáhlém regionu. Další rovina je domýšlet osudy. Praprarodiče podle plánu povili prvního syna 9 měsíců od svatby, možná se museli brát Křtitel neKřtitel. První dítko byl František. Pak za tři roky dvojčátka holčičky Františka a Anna. No a jako dáreček za 11 let poté můj děda Josífek. Zřejmě proto o jeho sourozencích moc nevíme, když už při dědově dospívání byli z domu. Kdoví co se událo mezitím. V matrice to zapsáno není. Tenhle výkonný praděda si zřejmě namluvil svou Aloisii, když navštěvoval z Hlavečníku do Žehuně svou babičku Dorotu. Možná by se to dalo i nějak dramatizovat. Slibuju, že další větve taky rozvinu, jen bohužel nejsou zrovna digitalizované, tak asi časem vyrazím do archivů. A v létě pořádně projedu Hlavečník a zaklepu na dveře č.p. 8,18 a 28. Snad na mě nevypustí psy.
Martin Jan Šanda, 13.5.17

čtvrtek 23. března 2017

Dech života

V únoru se zpravidla jezdí na hory. I já jsem jezdíval, ale tenhle únor byl hodně netradiční a možná nejen únor, ale vůbec jako měsíc ze všech několika posledních let mého zintenzivňujícího se osobního rozvoje. Naložil jsem si totiž vrchovatě těžké spirituality. Jednak jsem se přihlásil k Bhagatovi Zielhoferovi do Shangri La v Lažanech na dva dlouhovíkendové semináře. První byly Konstelace traumatu a druhé Umění zemřít. Třetí akce nebyla již z dílny tohoto psychologa, ale z dílny Rolling.cz, zajímavé, že v Rabštejně nad Střelou a okolí, nedaleko Lažan/Žlutice. Vše se to dělo ve stejném regionu. Akce byla ale neméně psychologicko traumaticky smrtelná, byl to již několik let zavedený, vymazlený až ikonický larp o sibiřských legiích čechoslováků, pro mě o to citlivější, že toto téma mám v rodové linii od otce mého otce, který coby rakouskouherský voják zajatý na východní frontě za první světové války a později legionář tuto cestu absolvoval. Jako spirituality vědomý člověk vím, že žádnou roli v takovém divadle nechci a tak si beru jen role fotografů, vlastně takových pasivních konstelářů. Asi málokdo z hráčů larpů, tedy živých akcí hraných rolí, tuší, že i larp je konstelace a nebo přinejmenším princip Zimbardova vězeňského experimentu, kde nás role mohou nekontrolovaně pohltit. Všechny ty tři akce ve mně vyvolaly, nebo postupně vyvolávaly hluboké pocity, resp. jejich směsi. Nejde o tom moc mluvit, dílem respektování osobních traumat jiných, dílem copyrightu a neprozrazení průběhu jednotlivých akcí. Stručně aspoň. Dozvěděl, jsem se, že nejsem traumatizovaný aspoň tak, že jsem hrál v traumatech výhradně zdravé role, do nichž jsem byl klienty vybrán, třebaže u rodičů a jejich rodičů by se mnohé, především válečné a pak komunistické trauma našlo. Pak jsem zjistil jak aspekt tématu smrti posiluje život, jak to téma znám a tak nějak s ním už leta pracuju, možná i pár životů. Nicméně ani zde není nikdo doma prorokem, v příběhu mé maminky, která vinou našich rozhodnutí a moderní medicíny už nějaký ten měsíc či rok zbytečně a trýznivě přesluhuje. Legie mi, krom dílčích zážitků, kdy jsem zpoza zrcadlovky byl trošičku neviditelným a neslyšitelným pozorovatelem, mockrát sevřely hrdlo a vhrnuly slzy do očí, ale to co jsem si při těch simulovaných útrapách, věrně nacítěných se snesenou konstelační energií traumatu a smrti, uvědomil, že nic není prostší, než poděkovat svému dědovi za to, že se tam za ty tři roky na Sibiři nenechal zabít a já se tedy mohl narodit. Tato úvaha je sice iluzorní, protože v opačném případě byste tyto řádky právě nečetli, přesto mystérium života a smrti je v tomto směru mocné. Zažil jsem toho na pozadí zhruba patnácti kompaktních únorových dní mnohé, přesto jeden zážitek mě zavalil, překvapil a zaskočil. Převyšoval možná o jednu či více tříd ty další. A tím byl dech. Bylo to součástí jednoho ze zmíněných seminářů, zhruba tak v půlce toho semináře přišlo cvičení. Rozdělte se do dvojic, jeden si lehne na matračku se sedákem pod hlavou, přikrytý dekou a bude volně a lehce dýchat a druhý ho bude kontrolovat. Tak nějak to vyšlo, že jsme se dali ad hoc do kupy s Anežkou na tuto práci. Frekventantka kurzu, jako já. Nic zásadního jsem o ní nevěděl. Šel jsem první. Říkám si, poležíš si, odpočineš si, možná se i prospíš, nic světoborného. Instrukce zněla dýchat volně. Žádné holotropnosti. Zavírám oči a dýchám, volně dlouze. Je to úlevné, odpočinkové. Běží to tak pět minut a mě začínají brnět konečky prstů, na to jsem byl upozorněn. Ta vibrace v prstech sílí a pokračuje do dlaní. Mentálně pouze vysílám myšlenky. Přeju si být jištěn dlaněma na hlavě nebo ramenou. Ani myšlenka nedoběhne a ruce tam jsou. Dýchám již intenzivněji, silněji, nějak se to děje samo. Rozvibruje se mi celý hrudník, jako kdybych stál u sbíječky, ležím a přesto se klepu, v relativně vysoké frekvenci. Srdce div se nerozkočit, jako roztůrovaný motor na červené otáčky, který se dere ven z pod kapoty. Vědomě ukazuju, že potřebuju ruce na srdce, protože pocit je tam dost nepříjemný. Potřebuju tam zklidnit. Staniž se. Tento moment způsobuje, že se ta energie rozlévá do celého hrudního koše a já dýchám fakt silně, hrudník se pne, je to jak někde v posilce, nahoru dolu, nahoru dolu. Najednou přichází nečekaný pocit obrovské mohutné síly. Není to světlo, nejsou to obrazy, není to tlak. Je to takový proud čehosi, co do mě vstupuje. Jako být bombardován částicemi, vlnami, radiací, maximálně vlídnou a přátelskou. Má to ženskou kvalitu. Je to Matka, je to Síla, je to Země, bože je to Láska! Tak tohle je ta Láska?!?!?!, o které řeční ty všechny ženy na meditačních seminářích v batikovaných volnošatech, ozve se mé pochybovačné mužské racionální ego. Ale to poznání je vlídné, poděkování a vděčnost za poznané. Pocit ale trvá, nedokážu odhadnout jak dlouho. Pět minut? Patnáct? Třicet? Spíše méně o to intenzivněji. S čím to tak srovnat? Orgasmus? To je asi jako srovnávat chvilkové škrtnutí zapalovačem a proti tomu práce s pořádně nažhavenou letlampou, která mohutným horkým hučícím modrým plamenem tryská z nádoby s palivem, až je tryska rozpálená do červena. Uvědomuju si, že jsem se nějak moc rozdýchal, zjišťuju totiž, že na mě jsou v jednom čase tři až čtyři dlaně. Zřejmě přišla posila, když jsem tak ulítl. Anežka zná čakrové body, kostrč, ramena, hrudník, temeno hlavy. A kdo je asi ta druhá? Ty další ruce jsou taky ženské. Jsem tu v péči jak faraon. Slzy mi tečou po tvářích a kapou na matračku. Postupně se uklidňuju a přicházím k sobě. Takový zážitek a nebylo třeba ani stimulantů z pralesa nebo laboratorní syntézy. Zjišťuju, že tam další žena nebyla. Paměťové otisky dlaní zůstavaly ve vědomí. No to jsem teda blázen. Anežka je fakt šamanka, co se pro tuto práci narodila. O pauze v jídelně si mažu chleba s máslem a marmeládou. Potřebuju nějakou energii, klepou se mi ruce, nemůžu tomu uvěřit, co se to stalo, stále jsem mimo realitu, jak právě po narkóze. Tenhleten zážitek byl můj Dech Života.
Martin Šanda, 23.3.17