Po ranní recenzi bakalářské práce o kalibraci čidel půdní
vlhkosti, doktorandského úkolu z transportu látek a literární rešerši
žulové zvětraliny kdesi v Africe, jsem sbalil svou kolekci Vesmíru na
dlani, přesněji řečeno keramické mističky z červené šamotky ozdobené
vylitou temně modrou glazurou s doušky bílé. Takové mandalky s
názvy vnuknutými při čekání v autobuse na roztockém přejezdu, tedy
Meze rozpínání, Hrdlo rojení a Zóny kolonií.
V poklidném sobotním provozu jsem projel Tunely a
z Mníšku se vydal okreskami na Nový Knín. Odtum mírným kufrováním přes
Kozí Hory a krajinkou vesničkovsko střediskovskou mezi řepkou, obilím okořeneným
snad i fialovou levandulí a údolím zatopené Vltavy, jsem dospěl do Dublovic. Zužujícími
se pohyby jsem dokroužil za kostel, obroubený vozidly všech značek. Správnou
lokalizaci jsem si potvrdil přítomností Ivany a Davida, kteří občas párty batikovaných
žen vydejchávali za vraty se synkem Marečkem fascinovaným družením návesních
ploštic.
To, že je tento svět už dávno všesměrně propojen mne
nepřekvapilo. První jsem natrefil na Katku, spolužačku z vejšky, která
nezapadala do schématu středoškolských spolužáků. Zachoval jsem klid při jejím
překvapení. Byla tu i její sestra Zuzka, Pavka a všechny jejich děti. Ostatně
dětmi všech věků od puberty ale především různých batolat a mrňousů, jak
pražských, tak dublovických, sedlčanských, příbramských se to tu jen hemžilo do
pozdních nočního hodin.
Kuba mne uvítal velmi vřelým stiskem ruky, kterou jsem si
pak musel trochu rozhýbat a v přísném zákazu davu, mne - umělce vedl
vystavit do stodoly má díla. Již zde byla notná řádka různých výtvorů v horní
části budovy s hrubě zbitým parketem. Obava, že nevezu žádné poživatiny se ukázala
planá. Matky a manželky zdatně zásobovaly tabuli skvosty svých kuchyní a Jakub
přiděloval mužům osobní zodpovědnost za konzumaci těch konkrétních mís než
začně pršet. Jirka měl pro změnu zabandážovaný kotník z nohejbalu, což ale
nevadilo jeho skvělému bubnování na dva africké bubny.
Pavel obvyke sršel svými lékařskými glosami. Tak trošku
bez taktu to bylo v podstatě srandovní, zvláště s druhorodičkou Lucií.
To prokládál střílením ze své digitální zrcadlovky, co se houpala na jeho
pupíku.
Slavnost byla pořádána s mottem: „Půlka života”, což jsem předtím nevěděl. Jednak jako půlka našich
životů, snad podpořené posledními daty statistického úřadu a pak taky půlky
života Jakuba a Lenky, co jsou spolu. Kdo by snad váhal s matematikou,
jedná se o pozdní třicítku.
Program ve stodole upravené na galerii a divadelní jeviště
zároveň obhospodařoval jiný David, filmový architekt, který přispěl k rekonstrukci
tohoto prostoru řádkou vyřazených rekvizit z natáčení bondovek a
angelinojoliovek. Ke svolání tlachajícího a konzumujícího davu s půllitry
označenými šikovně jmennými štítky, byl pověřen Jirka a jeho bubny, které šlo
tušit za jutovou plátnovinou na kazatelsky vyvýšeném místě rohu stodoly.
Vyvrcholením tohoto entreé bylo sesunutí pytloviny a odhalení tohoto nepřítomně
tranzujícího a rytmizujícího šamana. Poté na cirkusově prašné jeviště podlahy
stodoly nastoupili Grossmanovi s harmonikářským synkem Všeználkem
s brejličkama, který perfektně proháněl klávesy kramářské písně O
zvětšujících se tělech třicátníků, v doprovodu maminky na housle.
Přátelská atmosféra poté probíhala volnou vernisáží dílek na téma půlky života,
jimž vévodila Lenčina keramická i jiná díla všude kolem.
Z dalších performancí lze uvést velmi fascinující
Čestmírovu japonskou kaligrafii, která zaujala především rýpavého Všeználka a
ze které si maminky odnášely japonský znak srdce z rutinně pérujícího štětce
učedníka kaligrafova. Další z početných Jakubových a Lenčiných přátel
předvedli hiphopácký beatbox, hru na klavír, či cover verzi hitu na vlastní
povolání.
Celou tu báječnou atmosféru jsem šel též dvakrát vydýchat
do uliček starobylé vesničky, kde kamenné sedlácké domy zaplácávají plastová
okna a satelitní piškoty v atmosféře sobotní diskotéky na fotbalovém
hřišti. Hodně jsem o té půlce přemýšlel, o tom nic co je za mnou a ještě větší prázdnotě,
která zví vedle mne.
A kdoví co zbývá z té druhé půlky chleba, která ještě
cirkulárkou rozřezána nebyla. Zda to bude ještě rychlejší tím, že každý nový
den je menším zlomkem našich dosavadních životů, každý den přináší méně nových
zkušeností a tedy ufrnkne pravděpodobně ještě rychleji s přibývajícími
starostmi a zdravotními neduhy. Snad obranou proti takovému shonu jsou právě
takováto setkání, vytržení z pracovní reality, přátelení a prodlužování o
tyto zážitky.
Přes zjevnou idylku si každý nese nějaké to břemeno a na
toto téma sehráli pán a paní domu zdařilou manželskou etudu v přítmí
stodolní jutoviny. Zuzka jen těžko za slunečními brýlemi skrývala hluboký žal
z rozpadu manželství, když se ten její na slavnosti objevil s mladou
milenkou (kterou mám pocit, že taky odněkud znám) a promítal demo zamýšleného
loutkového filmu.
Vše špatné jsme se pokusili poslat do vzduchu
v thajské lucerně, stoupající překvapivě rychle vysoko a daleko do ztemnělého
nebe. Noc nakonec začoudil trám na svislo, postavený jako osvětlující memoriál
tohoto předělu. Z úspěchů osazenstva překvapil človíček ze sousedství jako
velmi zkušený technik stavebních výtahů dubajské osmistovkové věže a jeho
fotografie z tohoto jejich díla. Noc pro náročné zakončil sedlčanský filmový
kamarád Lenky a Jakuba svým cimrmanovským grafickým pojetím poloviny života,
kde v grafech, intervalech, bublinových schématech už chyběly jen
taylorovy rozvoje. Promítl nám vždy striktně 10 minut z prostředka každého
dobře vybraného filmu a čekal, kdy nás to znechutí.
Stalo se a s Pavlem jsem se v půl jedné vydali
na cestu k domovu mým autíčkem. Pavel si zapomněl klíče od baráku a tak
lamentoval jak to doma od manželky vprostřed noci schytá, ale byl moc rád, že
se se mnou svezl. Byla to moje první větší zkušenost s řízením
v noci, naštěstí na trase, kterou jsem celkem znal, ikdyž s podrazem
zavřeného strahovského tunelu. Nejdříve Nebušice a pak Roztoky. Dnešek,
přestože bez včerejší kapky alkoholu vstřebávám a prospávám, a přemýšlím nad
zprávami o Majklu Jacksonovi jestli třeba už za tou půlkou taky dávno nejsem.
Martin Šanda 6.6.2009
