Posel z Fátimy

Před mou plánovanou velikonoční cestou do Řecka jsem uvažoval zda nevyužít dobrovolnický systém přespávání na gaučích a tak jsem založil konto. Nakonec na plánované přespání v Soluni po vigílii ve sv. Cyrilu a Metoději jsem se rozhodl přenocovat v autě a na to, že taky poskytuju gauč v Roztokách jsem skoro zapomněl. Systém mě nechával chvíli být a na počátku května mi poslal tři zájemce. Dva z nich jsem prošvihl a i celkem jsem si nebyl jistý, zda chci někoho k sobě brát, ale pak jsem si řekl, chlapče, dal si se na vojnu, tak bojuj. Jednou si nabídl, tak neodmítej. Nabídka přišla od sympatické dívenky z Portugalska, která se chystala navštívit Prahu se svým přítelem. Jasmína a Samuel. Její příjmení mi přišlo nějak povědomé a tak jsem zapátral ve svých dávných toulkách a připomněl si, že to znamená kurýr. Jméno Samuel je samo o sobě už božsky silné a tak jsem čekal co mi tento pár přiveze odtamtud za zprávu. Docela rychle jsme se dohodli na drobné změně termínů a já tuhle zprávu s fotkou poslal jedné své známé. Jestli pak to vidíš jak je Jasmína neskutečně podobná té z tvého příběhu?, vypálila známá Užasle jsem si uvědomil, že má pravdu a našel čtvero srovnání. Jak kdyby vesmír použil stejné těsto, jen ve své rozmarnosti nasypal trošku jiná koření. Na toto setkání jsem byl už tak vážně zvědav a teď navíc tohle. Na své nocležníky jsem čekal v pátek co byla noc kostelů a trochu jsem litoval, že nepůjdu prozkoumat Nejsvětější srdce páně, kam mě můj matrix taky stále tahá. Setkání s Jasmínou a Samuelem bylo pohodové, jakobychom se už dávno znali, odvezl jsem je domů do Roztok a po počátečním rozkoukání se oba chovali tak přirozeně, jakoby to tu znali, hned na oplátku udělali večeři - balené placky a povídali jsme si o tom co kde. Jasmína studuje v Německu hru na varhany. To mě polilo poprvé nad tou synchronicitou, když pomíjím tu pozorovanou tělesnou shodu s ženou mého srdce. Najednou Samuel říká, hele víš dnes je ta noc kostelů, rádi bychom se zadarmo podívali do Sv. Mikuláše. Tedy ujednáno, jedeme zpět na Dejvickou a odtamtud metrem. Oni do Mikuláše a pak jsem je poslal přes most ke Křížovníkům a do Salvátora a já na Jiřák k Plečnikovi. Vešel jsem znovu podruhé do toho kostela a měl jsem pocit, že jsem spíše v kosmické lodi než v kostele, hranatá strohost, prostor, kovové mosazné sochy, Ježíš nepřibitý na kůlu, ale rozdávající náruč s červeným srdcem, kolem český příběh, drahokamy na pozlacených liturgických předmětech. V hlavní lodi probíhala nějaká instruktáž o zastaveních golgotských a tak jsem prozkoumával sakristii, jež jsem do té doby považoval za zákristii, tedy za Kristem, nikoliv od základu sacrum. I klubovnu skautíků jsem našel, a hlavně pak kryptu, tak zde je ten motor tohoto vesmírného korábu, malý ale energeticky dostačující. Chtěl jsem už vyrazit za svými nocležníky k mostu, ale začlo usilovně pršet a tak jsem se usadil do lavice. Z varhan se v tu náhle rozlehlo prostorem Te Deum a mě znovu polilo. Člověk své minulé životy holt nezapře. Přistihl jsem se, jak mám ruce sepnuté a propletené, lokty opřené na lavici a připomněl si, že Te Deum jsem nedocvičil na i jinak sychronicistní saxofon. V metru jsem potkal souseda Petra, který jel taky z toho kostela a tak jsme to probírali cestou. Jasmína a Samuel už bloumali po stanici metra celí zlití a tak jsme mým autíčkem vyrazili k Roztokům. Petr se postaral o kulturní program diskuze o portugalské hudbě a tak jsme šťastně dojeli. Vybalil jsem stojan na sušení prádla, půjčil knížku o českých pamětihodnostech ve španělštině a sám se uložil na gauči, ponechajíc ložnici poutníkům. Přemýšlel jsem co má být to jejich znamení, stále jsem žádné neviděl. Ráno jsem vybalil snídaňové propriety, rychle jsme to do sebe naházeli, pročež jsem jel na oddílový výlet na Kounovské řady a znovu vyrazili fiestičkou z Roztok do Dejvic. Ani nevím jak na to připadlo, ale hned za Roztokama na silnici najednou lítalo prostorem mého malého vozítka jméno Maria a že snoubenec Samuel bude mít děvčátko toho jména, rozuměj s Jasmínou. Ta seděla na zadním sedadle a vypadala v zrcátku ještě více jak má imaginace a začla vyprávět příběh o zjevení Panny Marie ve Fátimě třem malým dětem, jež jedna byla stejného jména jak ona. Polilo mě mravenčení od hlavy až po hrudník a taky do obou rukou s zježenými chlupy. Do Portugalska se beztak chystám na konferenci, zdá se že klíč leží mimo jiné tam, ač Lurdy, místo toho druhu, byly pro mne naprosto ploché. Už se nemůžu dočkat co přijde cestou. Viagem segura!

My dented food bowl

Thursday: While being on a three day meditation retreat “Who is in”, I wait in the self-service line to grab a ceramic bowl stored in the pile with other bowls to get a first meal. Bowls look pretty new, out of few dozen only couple of them have a little dent on the rim. It must be me: I receive a dented bowl!

Friday: I practice, meditate with changing partners and places, excavate what is in me physically, emotionally, discovering meanings of sensations. All my randomly received food bowls are dented! I think to swap, but then I realize, I can live with a dented bowl, despite I feel my intentions are smooth.

Saturday: I go even deeper, I am getting fatigue, my legs are sore, my back is in pain, my throat is in flame, muscles are tired. My outer thoughts are disappearing, I focus on more present moments, and towards the drinking break, onto the sleep in the wet tent and on the great food. Picking up newly washed and randomly stacked bowls, I ALWAYS receive a dented bowl. What a chance in the Universe is to multiply those fractionate probabilities! That must be a message!!! I am tired of Czech, I ask the Master whether I can express my inner thoughts in English. Master hesitates upon this unusual wish, but lets me do it on condition that my meditating partner knows well English, which I hardly know. Thus I remain in Czech.

Sunday morning: I sit alone on the mattress while others are sharing. No one came to communicate with me. Why I deserve this! They even place a mirror in front of me, instead of a human being. How cruel that can be! I am a good boy! I respond in sadness, humiliation and resignation, yet I practice with myself, it appears not to be so bad at all! After a while, Master’s apprentice instructs me to close my eyes. When I open them, the Master himself sits in front of me and this sharing is like a whole new universe I am entering. I feel blessed that my wish came true. I show in English what I learned to be a good disciple, probably only one of all being able to express the thoughts fluently in English. Later after, I wait in the line and foresee my bowl. Oh no, it is another one with a dent, am I still not cleansed enough that all bowls are turning to be dented in front of my eyes? There is a sudden call that I should move my drinking cup away, so I step out and miracle happens. Someone picks the dented bowl and the next one is dent free! Sign of change?

Sunday noon: I practice with Master’s apprentice. He gives me a hard time with his silence and sharp look. I am strongly sleep deprived, with major headache, I barely stand on my feet, my heart is beating an S.O.S. alarm, my hands are shaking, I am angry, disrespectful. The only thing, I can think of, is an END. Either of the retreat or of myself, I stand up through the Sufi breathing into chakras - unmoved, and I normally enjoy that part, sad, but I must survive. I go to get the last meal: There is a perfect and pristine bowl waiting for me.

Driving home from the retreat, shortly after leaving the place, I pick up a hitchhiker, mature elegant lady who did not fit onto the bus. It turns out that she is a dear friend of one of my dear friends and we have lots of common to share. Juicy green barley fields, yellow hued rape seed plantation, trees in bloom, hiking on volcanoes. I am even familiar with brilliant calendar pictures of her husband, being a photographer myself. I drive her to the spot she wishes to go, despite it is little off my journey.

Lesson: Never put too much of expectations into what you wish to come in your impatient projection, yet put your energy into your wish. As Coelho's Alchemist says: If you are longing for something - the whole Universe will unite to fulfill your wish.

Martin Šanda, Skalka u Doks: Kdo je uvnitř: 8-11.5.2014

Miska s kazem

Čtvrtek: Během třídenního meditačního kurzu v ústraní “Kdo je uvnitř“ stojím v samoobslužné frontě na první jídlo, vyžadující, abych si vzal keramickou misku ze sloupce na sebe naskládaných misek. Misky vypadají docela nově, je jich pár tuctů a jen pár kusů má malý odštěpek na okraji. Samozřejmě to bych nebyl já, abych na mne nevyšla ta odražená!

Pátek: Cvičím, medituji s měnícími se komunikačními partnery a místy, vyhrabábám co je ve mně fyzicky, emočně, popisuji významy pocitů. Všechny mé náhodně čekající misky jsou odražené! Přemýšlím je prohodit, ale pak si říkám: Můžeš žít s odraženou miskou, třebaže tvé záměry jsou neposkvrněné.

Sobota: Jdu ještě hlouběji, přichází únava, nohy jsou těžké, záda bolí, hrdlo je v plameni, svaly jsou unavené. Mé vnější myšlenky odchází, zaměřuju se více na přítomné okamžiky a taky na pauzy na pití, na spánek ve vlhkém stanu a na výborné jídlo. Při vybírání nově umytých a náhodně navršených misek, VŽDY dostanu odštípnutou. Jaká je tak asi pravděpodobnost v Kosmíru, když se vynásobí tyto nepatrné možnosti? To musí být nějaká zpráva! Už mě unavuje čeština, stále stejná slova pro pocity a tak se táži Mistra, zda se nemohu vyjádřit v angličtině. Mistr váhá nad tímto neobvyklým přáním, ale pak mi dovoluje to zkusit, za podmínky, že komunikační partner bude umět dobře anglicky, což nevím. Tak zůstávám s češtinou.

Neděle ráno: sedím sám na matračce zatímco ostatní už sdílejí. Nikdo si mě pro komunikaci nevybral. Tohle si nezasloužím! A navíc mi místo člověka přidělili zrcadlo. To je kruté! Jsem hodný kluk, tak proč? Přichází smutek, ponížení, resignace, ale cvičím sám se sebou v zrcadle a ukazuje se, že to až tak špatné není. Po chvíli mi mistrův učedník přikazuje zavřít oči. Když je otevřu, sedí přede mnou sám Mistr a toto sdílení je jak vejít do jiného světa. Ukazuju mu v angličtině jak dobrým žákem jsem, pravděpodobně jediným z přítomných, který dokáže své pocity a myšlenky vyjádřit v plynné angličtině. Potom zas čekám ve frontě na jídlo. Ach ne, další odštípnutá miska, znamená to, že nejsem ještě dost vyčištěný? Náhlá bezděčná pohnutka zevnitř, abych odstranil hrníček na čaj jinam, má za následek, že odštípnutou misku vzal někdo jiný a ta další je už bez kazu! Je toto znamení změny?

Neděle poledne: Cvičím s mistrovým pomocníkem. Je to s ním těžké, jeho mlčení a ostrý tázavý pohled mě vybíjí. Jsem silně spánkově deprivován, šíleně mě bolí hlava, sotva stojím na nohou, moje srdce vyťukává SOS, ruce se mi klepou, jsem zlostný a nevděčný. Jediné na co myslím, je KONEC. Buď tohoto kurzu a nebo mě samotného. V meditaci prodýchávání čaker jen tak stojím a kroutím trochu rukama a to mám tuto meditaci zvláště rád. Smutné, ale musím přežít. Jdu pro poslední jídlo: Čeká mě tam nová a nepoškozená miska.

Cestou domů, kousek za centrem meditací, nabírám stopařku. Dobře vypadající žena středního věku, která se už nedostala do autobusu. Po chvíli rozhovoru vyplývá, že je dobrá známá mého jiného dobrého známého a že máme co sdílet. Štavnatá pole ječmene, žlutou barvu řepky, kvetoucí stromy, chození po vulkánech. Dokonce znám podle jména jejího manžela, výborného fotografa, jelikož mě fotografie zajímá. A za toto hlídání mého ospalého řízení ji dovážím až na místo, které si přeje ač je trochu mimo mou cestu.

Poučení: Nikdy moc neočekávejte, že se splní vaše netrpělivá toužebná projekce, ale dejte do tohoto přání svou energii. Jak říká Coelhův Alchymista: Když po něčem toužíte, celý Kosmír se spojí, aby toto přání splnil.
http://www.kdojeuvnitr.cz/kdo-je-uvnitr/hledani-buvola/
Martin Šanda, Skalka u Doks: Kdo je uvnitř: 8-11.5.2014