Z obou dlaní

Následující text bude vlastně obranou jak jsem se dostal až na šestisetleté výročí českých protestantů k obnovenému přijímání pod obojí, já nepokřtěný pochybovač o veškerých nábožných institucích a dogmatech. Myslím, že to budu muset vzít pěkně z gruntu a to od momentu, kdy jsem se narodil. Bylo to v roce sedmdesát jedna posledního z beranů u svatého Apolináře, patrona výrobců jehel, dny a urologických onemocnění. Ne, že bych takovými trpěl, ale Princip má smysl pro humor a vedle porodnice nechal vystavět urologickou kliniku a taky protialkoholní, vulgo záchytku. Ale konec srandiček, začněme znovu. Naše rodina nebyla nikdy zvlášť pobožná. Moje babička i matka byly učitelky přírodopisu a evoluce jim byla vlastní. Katolickým důchodcům ve Stromovce, kteří babičku balili, vždy ukázala pokrčenou dlaň gorily jako důkaz, že jsme se vyvinuli z opice. Nato vždy modloslužební dědci odprejskli. Byl jsem vychováván sekulárně, kdyby Bůh byl, přeci by nenechal umírat nevinné a bohatnout zloduchy, říkali svorně dospělí v naší rodině. Babička byla ale duší evangelička, někdy se vytratila na mši, spíš jen tak o vánocích. Teprve nedávno jsem zjistil, že byla pokřtěná řecká katolička, tuhle její esenci jsem ale nikdy nepoznal, stalo se to zřejmě mimoděk, když praděda pracoval v papírnách v Haliči. Víte jak to je, projekce rodičů, aby se dařilo dobře dítěti a oni si též něco urovnali v sobě a taky sociálněkulturní tlak okolí. Vůbec křtění dětí mi není jasné, vždyť už samo početí a narození je Boží zázrak, tak proč to hned po narození triplovat bezbranému nic netušícímu chudáčkovi a rvát mu to do karmy bez jeho rozhodnutí? Tak vidím, že ani druhý start se nepodařil. Znovu. Maminka byla někdy zřejmě někde pokřtěná, ale neví se to, tátovy rodiče konvertovali v první republice k čs.husitům, to jsou takoví ti liberální katolíci, co nosí na hrudi červený kalich, aby to přebilo to jejich velebení rozlomené hostie nad hlavou a je u nich Paroubek a Klaus. Ve Farského ulici jsem na bohoslužbě byl s tátou jednou a on myslím, že tam byl taky jednou, ani nevím kolik mi bylo. Následky to na mě nezanechalo, jen si pamatuju, že ta paní farářka tam rozpřahávala ruce. Pak jsem po sametové revoluci asi pět let chodil s maminkou na půlnoční do Klimenta u vody, farář byl hodný, ale nemastný neslaný. Přestalo nás to bavit. Jednou jsem byl na Vlkovi na Hradě, spolužák Sámo mu za půlnoční vystavil čtverec a pak jsme se ještě jednou s téže partou sešli u Martina ve Zdi taky o půlnoci. Stáli jsme u dveří, tam co je WC a byla děsná zima, asi minus 20. Mohlo to být tak v roce tři roky po převratu. Tolik moje formální zkušenosti s církvema a teď jak to bylo doopravdy.

Je mi osm let a jdu do pionýra, přesněji řečeno do zakuklenýho skauta, oddílu Ledňáčci. Vykračuju si to tak ulicí Komsomolskou (dnes Jana Zajíce) ke klubovně ve stylu Rychlých šípů a v tu mě to donutí zastavit. Co vlastně způsobuje, že já jsem já, že to není někdo jiný? A jak by to bylo, kdybych se narodil jiným lidem, nebo ještě lépe o sekundu později, byl bych to stále já? Uvědomění si sama sebe.  Ledňáček, teda povatikánsku Martin-pescatore a taky Kingfisher, Král Rybář. Střih, je mi o deset let víc, takže plnoletý a v Praze bouří sametová revoluce. Stojím v mraze na Letné a tam mluví farář Malý. Za několik dní mě to na točitých schodech v našem domě zas donutí zastavit. A co mě vlastně dělí od věřících?, vždyť i oni žijí běžné životy a dokáží se smát, nejen se furt tmářsky modlit. Komunistická propaganda i v naší reakcionářské rodině zanechala stopy. Nicméně doba je bouřlivá a táta má plnou knihovnu Bhagavatgít, Eduarda Tomáše, Paula Bruntona, Korán v angličtině, Bibli asi ve třech vydáních. A dokáže tak plynule a přesvědčivě žvanit, že by z fleku mohl být farářem. Nahlížím do těch knih a chodím na semináře o náboženstvích, rozumějte ne na náboženství ale o náboženství. Třeba Zarathrusta, Koptové, Aramejci a vůbec prapůvodní mystika, Abu Sína taky a samozřejmě Buddha.

Je rok devadesátdva a já mám zlomené srdce. Tak nějak bloumám realitou a ani nevím kde se vzala ta pohnutka a na naší zahrádce v předjaří beru kousek tvrdého akátu od kamaráda Jana a vyřezávám si z toho lupínkovkou malý přívěšek kalicha, který o něco později barvím tuší na černo, vrtám do něj háček a kožený černý provázek. Nějakou dobu ho nosím skrytý na krku pod košilí, ale k církevní struktuře mě to pranic netahne. Po nějaké době tohle pomine a kalíšek leží asi tak dvacet let v šuplíku.

Turecko, kdy je mi pětatřicet, tuhle výpravu s cestovkou mi vybral sám Osud. Byla velmi potřebná pro můj další vývoj, třebaže to bylo cestou bolesti, jinak to ani nejde, protože bolest je dar. Záměr v tom byl. Kdo by v téhle zemi hledal Ježíše spasitele, tedy vyjma toho, že je to uctívaný jeden z 25 proroků a jeho maminka měla baráček na dožití v antickém Efesu. Ve městě Avanos sedím za hrnčířským kruhem a ani já a už vůbec zbytek zájezdu nevěří, že jsem nikdy nekroutil. Tak se zapíšu v Praze do kroužku měsíc na to, kydnu hlínu na kruh a přiložím k ní obě dlaně a když je oddálím, na kruhu je docela povedenej kalich. Vlastně vidím, že kalich je jen otiskem dlaní, ten prostor, když se ruce přiloží a vznikne nádoba na vodu, energii života. Glazuju ho na hnědo, barvou Země, opáleného těla.

Můj život se zdaleka nevyvíjí tak, jak bych si přál, jenže stále nevím proč, tápu, proč se mi děje to co se děje? Školy mám dobré, tam to zmáknout jde, ale život venku mě nějak míjí? Dostane se mi výkladu, že mám nálož minulých životů v kněžství, rytířství, katolictví, keltství, mystice a hodně toho ve Francii, ale taky Německu, Anglii, Řecku a kdovíkde ještě, cítím že i v Holandsku, Skandinávii, má to ale nit a souvislost, asi jsem hodně cestoval, nebyly to jednotlivé kousky. Vskutku příhody mého života by do toho pasovaly, o tom jsem už toho dříve a hodně napsal. Můj první kalich daruji vloni pod Montsegurem nedaleko žijícímu Philippovi s arcitemplářským příjmením a taky pěkně heretickým světonázorem. I arabský přízvuk umí dobře, asi když jsme se šavlovali někde v Zajordánsku se saracénama. Tam u Pyrenejí jsem byl dost možná jako catharos, tedy čistý nebo foneticky po česku kacíř upálen ve třináctém století. Philippe se mi zjeví v mém životě vloni z čistajasna jako jeden z party společníků. V bytě nedaleko Nejsvětějšího Srdce a taky náměstí husitského krále Jiřího na střeše nad Ondrovým loftem zírám na to setkání po staletích, oba umí anglicky blbě, ale mluví jak bráchové. Na Montseguru je mi velmi příjemně, tady taky Kalich pobýval. Dalším upáleným v příběhu Kalicha je Jacques de Molay o sto let pak a za dalších sto Mistr Jan, má to železnou pravidelnost potírání Pravdy a Lásky mocenskou strukturou. Projíždím Francií a není to asi náhoda, že se mi furt před očima míhá Jan Křtitel, templářský patron. Nejdříve jako plaketa na soše v Lurdách, pak jako vitráž, kde leje z vědra vodu na hlavu Krista v magickém křižáckovýpravním Le Puy en Velay. Jestli se nechá někdo pokřtít vědomě jako Ježíš v dospělosti od něj, proč ne. Jeden přesvědčený vydá za třicet poslušných. A jeden neposlušný pak z vůle Salome o hlavu přijde.

Mezitím ještě doma spěchám podvečerem na Bečov, kde je ten Relikviář Maura, Timoteje, toho mého Apolináře a taky Jana Křtitele. Víte, relikviář jsem dovezli z údolí Mosely a Rýna, hlásí průvodkyně. No tam na soutoku to mám arci rád, ježí se mi pokožka u německé mapy Evropy. V trezoru koukám na opravenou truhlici s devíti plaketami z nichž čtyři obývá příběh stětí Jana Ká a tak nějak nepohnutě a v klidu mnou projede – ukaž se, jak tě opravili, jsem rád, že tě po tak dlouhé době zas vidím. Že bych s tímhle ostatkovištěm cestoval z Mosely do Slavkovského lesa jako spirituální doprovod? Kdyby to tak šlo vědecky ověřit, racionalita zde plave na vodě jak zkažený žaludek.

Projíždím si youtube s templářskými záznamy a koukám na teorie jak byl Ježíš učedníkem v Tibetu na svitku se jménem Isa, těch 18 neznámých let Krista mezi dvanácti a třiceti by mě fakt zajímalo, do jeho léčitelských schopností a vědomém vypnutí těla na Kříži a renormalizace v jeskyni by to pasovalo. A taky cínové doly v Glastonbury, kam jezdil jeho druhý kmotr Josef z Arimatee. Můj otec dokonce vytáhne odněkud příběh, jak byl Ježíš počat čtrnáctileté Marii římským setníkem. Na materii ostatně nezáleží, jde tu o vnuknutí Ducha Svatého přece a nebo chcete-li vesmírné energie a poselství, že ano. Glastonbury a  Studnu Grálu musím vidět, pomalu spřádám plán na ostrovní cestu. Mezitím mě to přes kamarádku Martičku z oddílu Kolibříci vtáhne do keramické dílny její švagrové. Báru taky z dětství znám, poté co dostala mou vizitku mi neřekne jinak, než pane docente, špičkovat to ona umí. Driluje mne za kruhem a zanedlouho první co vytočím je zas kalich, řemeslně o něco lepší než ten první před lety. Engobuju vnitřek červenou, z vnějšsku patinovací burel a Ten jak z Dobývání ztracené archy je na světě, dokonce tekutinonosný, neb vnitřek je zatěsněn průhlednou glazurou.

Je krásný vlahý prosluněný jarní den a já civím v zácpě rychlostní silnice na Slaný. Už už kypím že na exitu vyjedu k domovu, ale pak mne nějaká pohnutka a zodpovědnost udrží na trase. Jedu za Janou, věku mé matky, které už moc času v kladneské nemocnici nezbývá. Znám ji čtvrtstoletí ze studia na fakultě a později práce tamtéž a spojovaly nás poslední dobou moje buddhistické knížky o reinkarnaci, ze kterých si dělala výpisky. Držím její ruku na její konečné posteli a říkám laskavě, že už potřebuje nový tělo. Odevzdaně přikyvuje. A myslíš, že bude líp? Říkám, že bude už jen líp. Mám snad za úkol tuhletu poslední zpověď a pomazání? Jana se smířením umírá na druhý den. Bodejť by vám to nešlo, dozvídám se později, když jste byl u Sumerů převozníkem a připravoval lidi na smrt. Kde já jsem to teda všude žil? Jsem fakt stará duše, jinak to nebude.

Jsem ve velikonočním Řecku a hledám si tam svoje místo. Mezi začouzenými kostelíky, někdy s modrou kupolí a bílým spodkem mě to nějak nerajcuje, spíš naopak. Ale co je tady ten s bílou střechou a věží, která je něčím mezi minaretem a španělským barokem? V bílooranžovomodré trikoloře ledňáčka. Uvnitř vydechnu, že konečně doma. Mezi pravoslavím heretické katolictví a jak jinak než Jan Křtitel. Nakonec i tam dostávám první osten do svého srdečního příběhu.

Přes klikaté peripetie se dostávám s Hankou a Davidem na meditování v krajině. Je nádherný teplý květnový den a já jsem kousek od středočeské Vltavy v lesíčkách, kde se to hemží přírodními i uměle vystavěnými megality, poletují tam dráčci, bohyně Hátor, Sofia Piscis, startovací kámen z Merlinovy jeskytě a taky egyptská božstva. Meditujeme v megalitických kruzích, větší šílenost jsem na své aktuálně spirituální cestě nezažil. A zase jsem to dostal přes vodaře, je snad voda tím co opravdu transferuje život? Na tomhle místě dostanete, co máte slyšel, říká mistr Pavel. Jedná se o menhir, kterým promlouvá Ježíš. Stojím tam tak před vztyčeným ostrým kamenem a čekám co bude. Zjevení anděla, vizualizaci ani nějaké schizofrenické hlasy nečekejte. Jen tam tak se zavřenýma očima přemýšlím, co to může znamenat a na mysl se mi vydere myšlenka: Tak už konečně přijmi to moje Světlo! Je to vyřčené s mírnou nas... teda naštvaností. Asi jsem dost hardcore nevěřící Tomáš a  musím to dostat takhle. Je to snad poprvé co vroucně objímám kámen.

Je rané léto a jsem na návštěvě u Markéty v kraji zdevastovaném a taky v Oseckém klášteře. Ani netuším, že zde měl být taky prst Jana Křtitele. Klášter mě vůbec nerajcuje, jediné co je tam zajímavé je socha Beránka božího v zčernalém pískovci. Tam své chvění cítím.

V indické hospodě na Puškiňáku plánujeme s Davidem naší anglickou pouť, už tam na grálových místech byl a chce si to zopáknout a když tak na mě kouká, že kolem mne sedí těch zbývajících 11 apoštolů a já mám taky auru, tím Tomášem fakt budu. Anglické pojednání bude samostatná beletrie, ale jako ochutnávku zde pár věcí uvedu. Sedím u Chalice Well s emblémem dvojkruží tedy průniku tvořící vesicu – kdo neví jak to vypadá, ať si zajde do karlínského kostela, kde vesica, tedy symbol ženství a plodnosti lemuje postavu Ježíše. V tomhle jihoanglickém tak trochu tolkienovsky new-ageovém prostoru, s dary úrod na Studni, a svým z minulosti vytaženým černým kalíškem na šňůrce již znovu na solar plexu, naciťuji tu jemňoučkou energii červeného pramene, zatímco kolem bílého prochází procesí fialových čarodějných bab z Toru. Jak ti to, Davide, ten Ježíš v meditaci říkal: Bolest přijímaná s láskou že v Lásku mění se?

Po stopách Kódu v Rosslynské kapli nad trezory to zas se mnou cloumá a taky v kryptě u langedockého rytířského hrobu. Poslouchám výklad od průvodkyně Margaret s její lehouce skotskou a bojovně katolickou dikcí se sepnutýma spletenýma rukama a slzama na krajíčku. O pár týdnů později v Temple Church, umístěného v mysteriozní atmosféře londýnské templářské čtvrti mě to táhne doprostřed kruhové části mezi další čtyři templářské hroby. Co to asi tak může být? Koukám na plán kostela a ona je to kopie Sv. Sepulchry v Jeruzalémě a hádejte co je uprostřed. No nic jiného než Boží hrob. Po Anglii jsem si studijně naordinoval dvě mše. Nejdřív u Wasserbauera v Plečnikovi a pak s Martinou v Martinovi. Z katolické odcházím jako viník za syrské perzekuce křesťanů, katolické mše mi přijdou jako denunciační sadomaso, skoro až starozákonní koncept o vině v hříchu, tohle fakt nepřijmu. Totéž řečené v rodině evangelické vyznívá, tak nějak mileji, přesto urgentněji. Vše své momenty má, ale přijímání pod jednou mým Šálkem teda není.

Vybudoval jsem si za poslední léta pěkný kmen svých přátel a vyrážím na konferenci do Portugalska. Za chvíli tam taky přijede ašrámistka Kateřina na portskokompostelskou cestu. V Lisabonu jsem si naservíroval sloní porci deja-vu v hostelu na Sao Nicolau, co jsou kolem ty vyhlazené dlažební kostky. Jak kdybych se vrátil sedm citově hladových let v čase. Stojím v koupelně, kde není kousíček jiný a přehrávám si azorské příběhy. I večeře je ve stejné atmosféře jak tehdá, jen majiteli přibyly šediny. Cristo Rei za vodou a rytířský hrad v Sintře přidávám k již známým tramvajkám a klášteru v Belémě. Ve Fátimě, kde mě provází Jacinta, co byla tam skoro i jeptiškou a teď v Německu hraje na kostelní varhany, stojím mezi olivama na místě zjevení Panenky chudým pastýřským dítkám a nevím jak je to možné, ale odezírám smysl pamětních desek, co ta místa doprovázejí. Jacintin snoubenec Samuel říká, že můj kalíšek je teda věc a s tímto fátimským věrcem sedíme nad vtipy o katolících až do dvou do rána za družného taizeského rozhovoru. Coimbra v kempu a moje snad největší životní katarze. Koukám do facebooku na oznámení a hlavou mi hučí všechny nesplněné předpovědi.

Sotva Vasco da Gama přistál v přístavu a už ho posílají na další misi. S Argonautama hledat zlaté rouno. Tbilisi a sobota. V prázdné restauraci s výhledem na starobylé kláštery v Mschetě za řekou Kura koukám přes vytepané kolo - symbol gruzínské věčnosti života na horizont a přemýšlím kam se točí můj život. V Tbilisi je svatební den, zástupy novomanželů dostávájí v Chrámu Saméby, tj. svaté trojice požehnání od popa. Ve mně též hučí svatební příběh o dva a půl tisíce kilometrů na západ, jehož už součástí nejsem. Člověk dostane jen tolik naložíno, kolik snese a já už snesu hodně. Téměř každá další schůzka a nebo i pánská hospoda vrcholí v to, že bych si měl otevřít terapeutickou praxi. Asi na to mám vlídný ksicht, který katalyzuje zpovědi a taky nějakou tu osobní zkušenost aktuální i tu dávně minulou. Možné je vše a staniž se. Chodím na kurzy koučů, tahají mě do studií konstelací, není to náhodný výstřelek, začíná to tvořit ucelený řád.

Píše mí dávný spolužák Mikuláš. Přes facebookátko jsme spojení už dva roky. A jelikož se nic neděje náhodou, tento ekumenik byl farářem u Martina ve Zdi. Vloni jsem mu tam fotil noc kostelů. Příjdeš na oslavy svého patrona?, ptá se. Jasněže přijdu a budu zas fotit. Víš, Martine, musím se ti omluvit a dát ti pak provizi, do sborníku k výročí jsem dal tvoje fotky, už tak nějak jsem si myslel, že jsou moje. To mě těší, jsem toho už nějak genericky součástí. Provize půjde na bratrskou charitu.

Je slunný říjnový den a já vcházím do Betlémské kaple z ulice. Dnes jako civil. Jindy sem už chodím jen do taláru v husově černém suknu a náhlavci v posledku s docenskými insigniemi na hrudi. Obvykle zde poslouchám o cechovních bratrstvech stavitelů katedrál a za dekorování absolventů si čtu šestero Husových bludů o víře a projíždím si kališnické parparty na kopích křižáckých vřav. Dnes jsem tu ve své padnoucí modré a černou mají profíci na jevišti, kde na stole je tucet lesknoucích se kalichů. Zase fotím. Plamennou řeč bratříka Romana o beránkovi, hořkých bylinách, historii podvojí opuštěného jak z hygieny tak povýšenosti kněžích; panychidu s hostiemi a červeným kalichem na hrudi československé, zpěv Spirituálů i rakouskou zdravici. Německá církevní řeč ve mně opět zarezonuje. To bude ta Mosela splývající s Rýnem v Koblenzi. Odpoledne mám namířený objektiv v Martinovi na Víťu Marčíka a jeho Labyrint světa a ráj srdce. Performance tohoto božího komedianta je úchvatná, text je tak hutný, že vyčerpání mi skoro velí usnout. Jeho dřevěná kovaná truhlice Labyrinta se postupně otvírá do hlubších a hlubších pater světa i duše, ze které se vytahují víc a víc zakleté archetypy. Program střídá program a na opačné straně u varhan se již chystají zpěváci na koncert. Zvláštní kolik je dnes mezi vystupujícími, a to i v Kapli, těhotných. Přemítám zda i tohle je nějaké znamení. Postupně přichází opozdilci a já tak uvolňuju židli za židlí, až se ocitám v oltářišti sám a  foťákem položeným na Labyrintu, výborném to kotvišti mého úhlu pohledu, fotím pěvce i mluvce Joela s jeho zdravicí do českého rozhlasu. Na oslavu stavby kostela, kde si v roce 1414 Jakoubek ze Stříbra troufl obnovit tradici vína pro všechny, té energii z vody pocházející, už nemám v Mikulášově pojetí sil. Pomáhám Marčíkovcům stěhovat přetěžký labyrint do dodávky a odcházím to vše vstřebat.

Po měsící předávám na Palmovce fotky faráři Romanovi, vedu s ním volnou řeč na mé heretictví a zapisuju se do křestní přípravky. Na stole mám rozečtenou knížku o Janu Martinu Šandovi, čestném to katolickém služebníkovi šumavském a až nezdravě se v jeho poctivosti poznávám. To jméno pro mnohé souhry bude Jan. I kmotra Jana z mužských kruhů vybraného mám. Ta disonance formálního stavu a mých pocitů v posledku šestisetlet oslavných žádá si být srovnána.

S Davidem si v nedaleké karlínské tibetské Dharmasale srovnáváme své putovnické příběhy tří posledních měsíců a říkáme si, že od Anglie snad uběhly tři roky. Uvidíme co přinesou vánoce, zdá se, že se tu chystá další stupeň biblického příběhu, který dost možná bude stát opravdu za to. A jesličky s Ježíškem v mém vesmírném komplexu opravdu nečekejte.

Martin Šanda, 16.11.14

Ve víru barev

To bylo tak. Kdysi dávno jsem znal Honzu, spolužáka o ročník výš. Každý den jsme měli stejnou cestu kolem svatého Antoníčka na Strossmayráku až do naší jazykovky a i do stejného zeleného oddílu Kolibříci. Pravidelný ranní rituál zapadl naším rozchodem na různé střední školy, ale stále jsme se vídali v Kolibřících, které jsme jednu dobu i spolu vedli. I to skončilo životními cestami a Honzu jsem neviděl, neslyšel dvacet let. Až jednoho dne, ani nevím kdo, asi já nějakým vánočním emailem, prolomil čas zapomnění a Honza se rozhodl oddíl oživit ve svých vzpomínkách a začít pořádat revival výlet a víkendovky. Kvůli tomu jsme o sobě zas začli vědět, probírat osobní příběhy u ohně nebo slínky vína na asfaltu bakovského koupaliště. Výsledkem toho bylo Honzovo pozvání do party jeho přátel, kam patří kromě Honzova mně známého bratra Tomáše a spolužáka Aleše i mně do té doby neznámý Láďa, zabývající se coachingem (pišme radši koučinkem, ač mi to rve oči). Láďu jsem poprvé viděl ani ne před rokem na vánočním koncertě Honzy juniora, který začal s partou hrát hodně dobře queenovky a vypracovali se i na vlastní tvorbu s kapelou Drops. Cestou domů elefantem na Masaryčku jsme si povídali, o tom, co dělá a co se děje mě. Byla to hodně hezká cesta. To se opakovalo z jara po posezení v klánovické nádražce. Chod toho večera nebyl sice dle mého gusta, ač všichni mě známí borci jsou fajn, ale těšil jsem se zas na rozhovor s Láďou, který ho taky uvítal. Dohodli jsme se, že se sejdeme soukromně, ale to se dlouho nedělo, každý měl něco na starosti. Až nakonec k tomu došlo v raném září letošního roku v kafé Kumbál. Už jen to, že Láďovy aktivity pramení ve čtvrti mého dosavadního života třiceti let od plínek, tedy rozhraní Letné a Holešovic, tomu přidávají notnou dávku koření mého návratu na místo činu. V podstatě Láďa bydlí na konci jedné ulice, na druhémž konci jsem bydlel já, jak kdyby tu běhal paprsek mezi dvěma zrcadly a vzájemně se odrážel. Pár mých známých i řeklo, že Láďa by typově mohl být můj bratranec. V Kumbále byla hlavně řeč o Spirální dynamice a o cestování do Thajska a taky o mě a mém pokročilém vývoji. Hltal jsem ta jeho slova upřeným zrakem na jeho orientální náhrdelník, zatímco on kreslil piktogramy, pentagramy, pyramidy a časové osy na čtverečkovaný papír. Tohle je moc zajímavé a zdá se to být v podstatě jednoduché a navíc všeobjímající. O tom chci něco vědět a tak jsem si koupil Wilberovu knížku: Stručná historie všeho. Než jsem přečetl úvodní slovo, hlásí se Láďa s třídenním kurzem a tak jsem se rozhodl ho absolvovat.

Místem kurzu je zasedačka sportovního obchodu, ze které koukám na Bio OKO do ulice, co je ta má dětská jazykovka. Ostatně i další základky, kam jsem chodil, jsou od tohoto místa do pěti minut a nade mnou je prostor, kde mi dali před 15 lety armádní pardon na vojenské zprávě. Jako bych se pohyboval v kruhu, vlastně ne, jsem na stejném místě, ale v jiném čase, energii, situaci, myšlení. Bude to spíš spirála. Kurz vede Láďa s manželkou Petrou, je to velmi milý sehraný pár, báječně se doplňující a dodávající dynamiku kurzu. Jako střídání energetických prvků to má spin, tedy vrut a krut. Postupně se schází frekventanti, je nás celkem na začátku dvanáct, z toho jen dva muži. Já a Vláďa, sedíme spolu. Obsazování židlí příchozími bylo zas podle energetické teorie obsazování energetických hladin elektrony. Nejdříve každý k volnému stolku a pak dle podobnosti. Sledujte to někdy, když budete nastupovat do prázdného dopravního prostředku, který se začne plnit. Je to vždy tak. Až na mne a opodál sedící Naďu, jsou všichni z korporátního světa, intelektuálové nižšího středního věku mající v korporacích za úkol promazaný chod, personální politiku a osobní rozvoj zaměstnanců. Cítím se tu tak trochu jako pozorovatel a kořenitel z úplně jinou zkušeností a návyky. Ač taky pracuji ve velké společnosti zabývající se osobním rozvojem lidí – tedy vysokoškolských studentů,  podniku státním, výchovným a netvořícím zisk. Po pár úvodních organizačních slovech kurz začíná.

Spirální dynamika je model popisující jak vývoj jednotlivce, tak vývoj společnosti (třeba firmy, nebo úřadu), tak může rozebrat i vývojový stupeň země nebo celého kontinentu, v důsledku i planety. Na pozadí přestávek běží právě ilustrativní záběry toho, jak různě mohou na planetě lidé žít. Tento filozofický směr není vlastně ani směrem, není vůbec náboženstvím, není typologií, není konfliktní k ničemu, je takový všeobalující a propojující. To v daném světě pravd, bojů, dogmat mi připadá jako zdravá cesta. A tak tedy do práce. Pro zjednodušení se používají barvy pro jednotlivé vývojové stupně. Každý z nás se v nějakém nachází dominantně, zpravidla za sebou táhne ten předchozí a pokoukává po tom dalším, velmi zhruba a nepřesně. Někdy taky může dojít k propadu. Liché stupně jsou individuální, sudé kolektivní. První skupinu tvoří šest stupňů, které se ve vyšší kvalitě opakují do dnes známých posledních dvou stupňů, ale není vyloučeno, že zažijeme ještě stupně vyšší, systém není zhora limitován. Začněme ale zdola.

Béžová: to je barva lidského těla, když jsme nazí a naším úkolem je jen jíst a spát. Je to základní existence, i v tom smyslu, že se do ní někdo vrátí nedobrovolně a nežije jinak. Pro mě je to chuť k jídlu. Paralel pro každý stupeň je více, spíše hodně a některé jsou dobré, některé horší. Jako ve všem.

Fialová: rituály, pohádky, archetypy oslav, ze kterých vznikly svátky, jako třeba Velikonoce a Vánoce, těm pohádkám o Ježíši doufám nevěříte, že to tak bylo. Je to keltský zimní slunovrat a tři dny plus, než ten návrat Slunce systém vstřebá. Pro mě to jsou kaštánky v baťůžku, které mi dodávají energii. Letos vyměněné v portugalské Coimbře. A taky můj oltáříček, kde je Buddha, langedocký i gruzínský kříž, fotka maminky v dětství, dva růžence, makadamové oříšky, lei z těch kukui, písky a kameny z celého světa a taky řez buku z Jizerek vypadající jako svatozář, zlatá mince s vesicou grálové studny, keramický kalich, perníkový betlém od Dáši a na čeladné žule vymalované signum berana od ezoteričky Jarky. Prostě komplex našich symbolů a pověr. Tuhletu barvu mám silnou, ale nežiju v ní. Je taky integrovaná, znamená minulost. Některé kmeny v pralesích jí dnes mají stále dominantní. Žití ve společném ritu.

Červená: to je agrese, ale taky odvaha. Banda rowdies na fotbale, ale taky hrdinný rytíř na koni, který je v uniformě a ty své fotbalové vojáky shání do houfu, když táhnou po kolejích od Sparty. Asi je to moje někdy ostrá jízda v roztocké serpentýně, nebo grilování starosty na facebooku za jeho škraloupy. Nebát se stát disidentem, žít teď a tady. Je to třeba Afrika nebo firma jednoho muže.

Modrá: tak tu znáte dobře, je to právo a spravedlnost. A taky rigidita státního systému, dogmatismus církví. Proklamace, které neznají bratra. Systém, který je často neefektivní. Je to taky válka, ale taky spolupráce. Je to korporátní svět, jsou to kolosy na hliněných nohou. Je to ale i umění a věda. Tuto barvu známe a nebo máme v sobě asi všichni. Je to kolektivní sčítání. Jsme to my a Evropa.

Oranžová: to je úspěch, luxus a plození odpadu. Je to vlk z wallstreetu a jeho lamborghini, okázalost která nemá výčitek. Kdo si ale neprožije jedinečný strategický úspěch, nemůže jít dál. Tenhle stupeň násobí. Je to moje docentura, do té jsem byl modrým asistentem. A taky nižší barva nechápe vyšší, přibližovat je nutné se po půlkrocích a barvy míchat.

Zelená: jestli modrá je dobrá, zelená je lepší. Je to sice komunita květinových dětí, ale taky radikální prosazení jednotlivého názoru ve svobodymilovnosti, jsou to komunitní zahrádky na střechách, akce květovaných žen v batikovaných sárí, pohoda v přírodě, zdravá výživa a neakceschopnost protože smyslem je žít smyslem. Často chic nápad zneužitý oranžovým otáčením mincí pro zisk. Zelená je i barva mého myšlení, šetření zdrojů, rozumného využívání a navracení krajině. Ve vodě, jako mé profesi, to cítím silně.

Žlutá: vzniká přimícháním trocha pylu do béžové, jsme na druhém stupni a vše se tu umocňuje, kdy se jedná o přežití v globálním světě sociálních sítí. Jsou to postmoderní technologie dotykáčů v kapse, ale i alternativa bydlení v odpadcích Zemělodi. Originalita a kvalita se ale cení. Je to maximální využití dřívějších zdrojů, které jsou vlastně zdarma jako pet lahve na pláži. V použití starých věcí k novým účelům si libuji, např. obal na notebook ušitý z protržených džínů. Je to i komunikace na krátkou dobu. Jako když jsem na Santorini potkal novozélandskou Altair, měli jsme krásný večer a už jsem ji znovu neviděl. Ale možná se za dvacet let setkáme v Chile a bude to jako včera. Letos jsem takhle potkal Jana v Glasgow, kterému jsem byl před mnoha lety na svatbě na Slovensku.

Tyrkysová: zde končí jakékoliv příměry, jsou to fialové rituály mocněné vším předchozím. Je to vlastní imaginace, žití v myšlenkách, nebo spíš bez myšlenek. Meditace, jako když jsem nakopl trojbarevný válec v sufi čakrovém dýchání a propojil se Nahoru s nohama na Zemi. Ale o tom zde na kurzu nevyprávím, korporátní manažeři jsou chytří, ale jezdí v oranžových autech a trápí je parkování, ťukají furt do žlutých telefonů, zatímco já pohodlně vystoupil ze zelené tramvaje se stále vypnutým žlutým tabletem, ale mám ho! Tyrkysová není ještě pro každého.

Tak to bylo v kostce, barvy se samozřejmě propojují, dílčí část hodnot můžete mít v různých úrovních jako jednotlivec nebo firma, oranžová může sklouznout do červené, stejně jako zelená do modré, nebo jakákoliv do první individuální, tedy oné barvy krve. To zas jen na hrubo. Teprve až se to začne míchat, je to zajímavé. Ale to už je na každém.

Koho to zajímá může googlovat klíčová slova: Spiral dynamics, AQAL, Wilber, Graves, Beck, Maslow, Cowan a Todorovic a taky GrowthPoint.

Vítejte ve světě netušených možností

Martin, 26.10.14

Kromě veřejných zdrojů jsem čerpal z materiálů společnosti GrowthPoint, která o Spirální dynamice pořádá podrobné kurzy, jako ten, který jsem navštívil, zde je jen špička ledovce: http://www.trenink-koucink.cz/co-je-spiralni-dynamika/hodnoty-hodnotove-systemy/

Federální lízátko

Ve středu mě potkala velká sláva a to být dekorován státní cenou za náš technologický projekt vybraný mezi čtyři letošní nejlepší výsledky Agentury. Celá ta paráda se chystala už nějakou dobu, hlavně k radosti firmy jež zkonstruovala šikovné vlhkostní a teplotní čidlo a dvě výzkumné organizace jsme ho testovali a kalibrovali minulá tři léta.

Dva dny předem mi píše dávná spolužačka Lucka, která u Agentury po mateřské začla pracovat, že na tu slávu taky jde a nemá nic na sebe. Chlácholím jí tím, že budu mít oblek vybraný bejvalkou, vlastně krom zimní bundy jediné hmatatelné, co mi zůstalo i po tolika letech.

Odpoledne volá udýchaný šéf firmy Tomáš, cestou z agenturní tiskovky, že nás potřebují na place o hodinu dříve, jelikož se bude nacvičovat nástup převzetí. Vlastně ve škole už tak nějak odpoledne bloumám a dřívější výlet mi vyhovuje. Venku prší a na saku mám jen šusťákovku. Celá ta sláva se koná v nové budově Národního muzea, kdo nevíte, která to je, je to bývalé Federální shromáždění u Magistrály. Dojíždím na místo Áčkem a slyším tam hlášení, že linka C je mimo provoz. Tou mají přijet oba další dekoranti Tomáš a Jan. Ladíme dojezd po telefonu, zatímco já posedávám v muzeální kafírně.

Sekurita nás vyhání kolem dokola, k hlavnímu vchodu do burzovního a sněmovního paláce a tam nás přebírá vyštafírovaná paní Lenka, vyšší šajba z Agentury s velmi milým profesionálním projevem. U šatny chvíli bloumáme, zatímco kolem projde zástup anticky vyhlížejících ztepilých červeně oděných hostesek a rozdávají se jednohubky. Dostane se do mne takový poťouchle údivný pocit, že tu fakt půjde o hodně velkolepou akci a přemýšlím, kolik projektů by za tohleto luxusní pouštění žilou, bylo. Je to jasné, skutečně ta paráda bude v hlavní sále bývalé Sněmovny Lidu a Sněmovny Národů a taky národních rad české a slovenské. Ve foyer ještě probíhá menší diskuze o našem výsledku, na jedné straně ocenění, na druhé pokuta za patent navíc, iniciativu je nutné po zásluze potrestat 63 podpisy na finančáku s pokutou. Setkává se tu spirální oranžová úspěšné firmy s pravidlovou státní modrou, která nezná bratra a jako spravedlnost je slepá, kdy pravá ruka systému ukazuje palec nahoru a ta levá dolů, dnes jsme tu v pravé energii, ale ještě s papírama dobojováno není. (Kdo ty barvy nechytá, asi většina, koukněte se na teorii spirální dynamiky, a nemyslím tu fyzioterapii). Dostáváme místenky do hlasovacího sálu. Tam nás přebírá protokolář a konferenciér – tím je českotelevizní horizontální moderátor Daniel. Čiší z něj mládí, pružnost, chytrost, pohotovost a profesionalita, radost pohledět. Ladí se mikrofony, pozice kde budeme stát, kdo co řekne. Naštěstí budu dělat jen křoví a dostanu diplom a kytku, zůstávám v klidu a navnímávám. Večer pomalu začíná, přichází i politická reprezentace. Tu paní nějak znám, listuju v pamětním archivu a propojuju si, že je to lehce posmívaná senátorka Alena, co aktuálně prohrála s tou Čubou. A taky premiér Bohuslav, šéf rady pro výzkum Pavel a další sněmovní potentáti. Přijdou mi tak trochu jako odrostlí kluci.

Daniel za laserové show promítající logo Agentury na sněmovní mramor rozjíždí večer ve velkém stylu a zve si paní Rut, aktuálně v roli šéfky Agentury. Ta v červených šatech vypádá trochu uvolněně, přemýšlím, jestli ještě stihla květinové děti, protože je milá a nevázaná, jako hostitelka nás vítá. Vlastně první nás vítal ředitel muzea, takový mladší bodrý bumbrdlíček jako předskokan velkého světa malostransko-klárovského. Daniel si pak zve Sobotku na pódium. Ten si vykračuje lehce sportovním krokem a cosi politického povídá o koordinaci výzkumu. Poté i Bělobrádek dostává lehce pod žebra, jestli měl rád v dětství encyklopedie a na závěr Alenka, jaký technologický výdobytek má nejradši. Docela mě potěšilo, že zmínila myčku na nádobí, tu taky považuju v kuchyni za to nejlepší, co mám. Vzpomínám na Eugena a facebook, jak jí tam griloval a říkám si, že není možné, že tuhle reprezentaci mám tady z páté řady, pod vypnutou federální hlasovací tabulí, před sebou, jako na dlani.

Prvním bodem itineráře je kultura v podání klavíristky a violisty. Ona krátce střižená blondýna, on rozevlátý umělec s hárem. Procítěně hrají nějakou modernu a když ztichnou, obecenstvo tleská. Prosimvás, má to čtyři věty a teď bude Mazurka, mezi větama se netleská, hlásí davu napruženě ten umělec a dává se do další práce až se mu žíně trhaj o struny a on je vehementně rve z úchytu smyčce.

Dalším bodem programu je volná až psychedelická prezentace studentů designu UJEPurkyně z Ústí na leitmotivy čtyř oceněných projektů. Sotva poznávám letecké mapy, akvatrialové kruhy zavlažovacích systémů a na závěr našeho dílečku i výbuch zelených lístečků symbolizující náš produkt.

A pak nastává zlatý hřeb večera, dekorování nás úspěšných. Začíná projekt o pesticidech, profesorovi to ujede a děkuje jiné Agentuře, což se přejde jakoby nic. Cenou jsou skleněné moderní originály vyrobené u Mosera na design Lukáše Jabůrka, moc pěkné a asi taky pekelně drahé. Autor je taky přítomen dredy stočené do spirálky s konečky obarvenými na modro do vrtule, vypadá trošku jako indián chystající se na rituál tance kolem ohně, ale oblek má leskle padnoucí.

Mám slavnostní blazeovaný pocit, že nikdo netuší, že pro dalšího Oskara si jde náš tým, o dvě řady dál zmerčím naší paní děkanku, protokol byl vybírán pečlivě, ostatně celá sněmovna je zaplněna nějakými lidmi krom dekorovaných a politiků.

Běží video o produktu naší kooperující firmy, které je vyvedeno dost efektně, jen paní redaktorka mohla Tomášovi srovnat límeček u trička, možná je to i záměr, aby vše nebylo tak uhlazené a ukázala se skupina šikovných mladých mužů, co vyrobili hezkou a užitečnou věc. Vypadá to jako zelená dýka s bílou rukojetí, která modře bliká. Tak se na to asi dívají myslivci, kteří nám před vánocema jeden kus na Jizerkách ukradli znudění čekáním na jeleny na nedalekém posedu. Ta zelená část je elektromagnetický okruh na měření vlhkosti a černé tečky jsou teploměry, v mejdlíčku uprostřed je záznamová jednotka a v rukojeti dýky jsou baterky na deset let dopředu. Nepřehlédnutelný reprezentant postmoderní žlutěspirální technologie. Zapínám si sako a jako třetí vyvolaný docent stoupám na pědestál federálu s červeným kobercem. Jsem celkem v klidu, ale přeci jen srdce se neubrání a buší. Kdy se vám to stane, že vám a to zcela upřímně a s neskrývaným obdivem třese rukou místopředsedkyně Senátu v maminkovské energii a za ní předseda Akademie věd na prknech co znamenají socialismus. Život je jako bomboniéra, nikdy nevíš co vytáhneš, prochází mi hlavou Forrestova věta. Posmíval si se senátorce Aleně na facebooku, tak ti ji Kosmír naservíroval až přímo do tvé aurální bubliny, aby sis udělal osobnostní korekci, běží mi tak v pozadí. Tomáš přebírá skleněnou maketu čidla jako cenu a k tomu jakož i my ostatní i zarámovaný diplom za nejužitečnější praktické řešení roku. Další gratulant přidává nádherný pugét žlutých růží v červené látce. Stojíme tam tak a fotíme se, místopředsedkyně Alena se na mne mile tlačí zleva, aby se vešla do hledáčku. Tomáš do mikrofonu děkuje, tedy z kapsy pro pobavení publika vytahuje opravdové čidlo a porovnává s uměleckým sklem. Lízátko, jinak svému výrobku neřekne, dokonce je tento kousek tak populární, že i Google se nechal inspirovat pro svůj nový operační level five u Androidu se jménem Lollipop. Sleduji jak se sál chechtá, ponejvíc květinová Rut. Sedám si zpět s tou cenou a vnímám další oceněné. Mám slavnostní až grandiozní pocit uvnitř, mísící se se smutkem, že nikdo z mých blízkých tu mou pýchu nevidí a taky že neexistuje ta, které bych nejradši dal ten pugét. A taky že pomalu vnitřně opouštím zmáknutou hydrologii vydávajíc se na neznámou a nestudovanou cestu psychologie. Cena jako znamení konce, nikoliv dalšího očekávaného úspěchu. Dalšími oceněnými jsou cesna na elektrický pohon a hydraulické systémy s rekuperací energie. Vlastně veškerá řešení mají zelený a postmoderní nádech, to se výběrčím cen opravdu povedlo, možná to i někdo trošku zrežíroval, minimálně někdo Zeshora.

Následuje další kulturní vložka, pražský pěvecký sbor zpívá nějaké tklivé ruské písně, nevím jestli je to nějaká podprahovka o tom, kdo bude udělovat ceny za rok. Na závěr přejdou do latiny a oficiální večer končí. Rut zve na raut.

Venku se to už hemží frontama na roládu, guláš a řízečky. I dortíky s jahodama v čokoládě a ostružinama vypadají schopně. Setkávám se tam s Luckou a povídám jí o pugétu. Šeptá mi stranou: Tu kytku dej mně, už jsem leta žádnou nedostala! Tak budu i původcem lehkého mezimanželského pábení. Dávám si s Luckou rosé a taky hromadu jídla a probíráme zas tu naší pokutu, přidá se i Tomáš s matematickou kravatou a ve své pravdivé a neúprosně šachistické logice nechápe, že mu Agentura během partie udělala rošádu s králem na Ch12 s bruselským výkladem tohoto tahu. Vzpomíná se taky jak jsem byl stejně nespravedlnost potírajícně rozpálený doběla na oponentním řízení, které nás vůbec nepochopilo. Ale pochopili a ocenili nás aspoň ti z druhé větve Agentury. Další část večera se vine spíše psychologicky, s Luckou kašleme na téma technologie a pod velkoplošnou obrazovkou, kde běží dokola technologie baleného mlíka do lahví, jak z továrny Tricatel, probíráme osudy naší třídy i nás dvou, myšleno nezávisle. Končíme talířkem vysokokalorických kokosověkakaových koulí evokujících blížící se vánoce. Lucka si v šatně navlíká pumy k obleku a baťůžek, za nevěřícího se divení okolostojících snobů. V metru se loučíme. Ta látka na pugétu se bude Roxance líbit.

Na druhé ráno navštěvuji paní děkanku a předávám jí cenu k vyvěšení, je totiž adresována fakultě. A nebude vám to líto, že to bude viset tady u nás?, ptá se. Říkám nebude. No je to pěkná cena, jsem ráda, že jsme tam měli zastoupení, říká. Žiju pro míň jen z dobrého pocitu, vše jsem rozdal, jen to uvnitř zůstává.

Martin Šanda 25.10.14

Kalich, klásek a modlitbičky

Již třetím rokem provádím autopouť po vlastech českých a podruhé protínám východní Čechy na různých trasách. Nicméně ještě než začnu tu letošní, tak pár obecných informací. Předně si prostudujte povinnou literaturu a to film Interstate 60 (tedy Dálnice 60 – kdo neví, zeptá se mě). Za druhé trochu numerologické mystiky, ta je mé karmě taky bytostně vlastní. Nějak mě životem provází trojice čísel a to 6, 11 a 37. Šestka je moje osobní číslo v numerologii, jedenáctka se pak objevuje ve dni mi nejdražším, což nejsou narozky, ale svátek, je tam hned dvakrát a je to šamanské číslo a třicetsedmička ani nevím jak. Dostal jsem ho darem v devíti letech jako číslo na táboře, mám ho stále z té doby vyšité na několika kapesnících a často ho dostávám třeba jako čísla pokojů v různých hostelech a tak. Tentokrát se ta čísla objevila i na mých tazích východočechami. Šestku z tras vylučme, ta běží z Prahy na západ, kde jsem byl vloni u Relikviáře a začíná na Bílé hoře, souvislost s tou se ale též objeví. Jedenáctka je státovka, co běží celými východními Čechami již od Nymburka až po Zábřeh a třicetsedmička spadá z Trutnova k Chrudimi a pak až kamsi na Moravu. Tyhlety dvě silnice jsem letos vydatně brousil křížem krážem. Ony tedy kříž tvoří a jeho srdcem je Hradec Králové. Letošní pouť se vyvíjela průběžně, zvolil, resp. dospěl jsem k tomu, že navštívím troje známé a dle pravidla, že host a ryba smrdí třetí den od hlavy, jsem si řekl, že u každého pobudu dvě noci. Naložil jsem švestkáče (mou modře nafialovělou Fiestičku, kdo ji ještě neviděl) a vyrazil směř Jičín v sobotu. Tentokrát jsem se nejal okukovat dlážděné náměstí s hranatou věží, ale zajímalo mě dospět konečně na tajúplný Zebín a košatou alej pod ním. Za Poděbradama jsem to z dálnice zalomil na sever a s pomocí navigačky prokroutil Jičín s pár čapími hnízdy na komínech, ale jsem lajdák a Lucce ptákomilce jsem to nedal vědět, kde ty lokace jsou. Jičínská lipová alej, skorem čtyřistalet stará je dost možná jeden z krajinářsky nejpokročilejších prvků české kulturní krajiny. Kdo ji neviděl, o moc přišel. Je zde nad tisícovku lip ve čtyřstupu, které snad na povel v jeden moment sázelo valdštejnské vojsko. Alej končí v Libosadě s Valdštejnskou lodžií, nebo taky lóží. Takový belvedérek, kde se zrovna konala svatba, sotva jsem tam zaparkoval. Můj primární cíl byl ale vulkanický Zebín a kaplička na něm. O prvovýstup jsme se s Marziou pokoušeli před třemi lety, ale marně a neznale ze severní výpadovky. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě a naťukal do cílovníku vězeňské Valdice. Na čedičovém kopečku jsem byl rychle, s kapsou plnou špendlíků, co dozrávaly na úpatí. Vida, kaplička je ekumenická a Máří Magdalény. Tenhle kult mě taky provází a přivozuje mi špendlíky na kůži dost často. Fotím, okukuji a sestupuji západní stranou. Jak tak stojím dole u kostelíka s výhledem na kapličku zavrní mi smska od Blanky, že by brala můj osud, magdalénský otisk máme oba. No její verze je ještě šílenější, ale měnit bych nedoporučoval. U lóže končí sláva svatební a několika družičkám to fakt sekne. Ale rychle do dnešního cíle, kterým je Pecka. Toto malebné městečko, správně městys jsem měl vždy jako bájný cíl na výletech s maminkou z Mostku jako děcko s vypadanýma zubama. Párkrát jsem Pecku i navštívil a osud Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného to českého pána po Bílé hoře na Staromáku je mi dosti vroucně blízký. Tentokrát jsem pozván k Hynkovi, kterého znám z rytířských meditačních Buchovů a něco máme dozajista společného. Doraž, jsme doma, krámek přímo na náměstí. Městys Pecky se vine odspoda do kopce, nalevo žlutý majestátný kostel a pak náměstíčko, které tak nějak znám a i Hynkovo auto jsem našel snadno. Kreativní Dům, takže www.kredum.cz má číslo jedenáct, synchronicity začínají. Seznamuji se s rodinkou, manželkou Hankou a dětma jako obrázek Adamem a Markétkou. Ta má zrovna svátek a tak se podává raw mixovaný dort z čehosi moc dobrého a taky meloun, zasytilo mě to až do večera. Fenka Bella, původem útulkář mi leží u nohou. Zvláštní, říká Hynek, na tomhle místě ona nikdy nelehá. Podobně tak v Bohdanči Aimee od Niny se nechala nezdravě drbat, což zvláště od mužů nedělá. Mám poslední dobou nějak hodně dobré napojení na zvířata. A jde se na hrad, kde jsou zrovna šermířské ukázky. Předtím ale ještě prohlídka hradu. Kastelánka je s Hynkem spolčená v dobrosrdečném peckovském bratrstvu a i u kasy jsou pecky z Pecky provrtané na korálky. Prohlídka hradu je klasická, průvodkyně to odříkává jako básničku. Zvláště pasáž o popravě pána Haranta mě dojímá až skoro k slzám. Ach to moje heretictví, kolikrát a kde asi bylo? I Hynek říká, že válečné věci moc nemusí a tohleto ho taky dojímá. Bodejť by ne, když je to takový zemitý staročeský stav cechu kovářského. Zrovna začíná představení a ten pruhovaný pandrhola s plnovousem a kloboukem je mi nějak ale povědomý? Zakoukám se o on to Jarouš z gymplu! O náhody na mé cestě není nouze. Představení je zajímavé, vtipné, různé klasické hudební doprovody jako kupříkladu pevnost Boyard, figura mývalodraka, přísná matka čaroděje a jiné konstelačně archetypové figury nezdravého chování osob na zemi. Zdravím se s Jardou, nezapomněl na mou minulost a odpovídá mi aloha. Je krásný podvečer a z Pecky scházíme dolů do Pecky. Pouze Markétka, která by mohla dělat v reklamě na dětské oblečení, se ne a ne fotit. Navštěvujeme růžovku, jak Hynek říká druhému domu na náměstí, který nedávno koupil. Číslo šest, kam přestěhuje výrobu. Tak to máme šest a jedenáct, tenhle rytíř co válčí ocelovými prstýnky a šperky z neméně tvrdých třešňových a meruňkových pecek, má na rynku už dva domy. Dávame si v dolní hospodě řezaný a pak už jdeme grilovat. Obchůdek je zalit sluníčkem a na štítě se skví panenka Marie v záplavě světla. Do ulice v dění mezi lidmi a dozadu krásná zahrada s levandulema, se slepicovodem z horní do dolní části, oválným grilem s komínkem a vůbec vlídnou atmosférou s výhledem na dětský vlek. Jen aby letos napadlo. Zvířectvo cítí maso a tak se stahuje, přišli i dvě kočky, hlavně potlučený Filip. Je to mazel, hned ho mám na klíně, kde se lísá a blahem slintá. Jak to ty bytosti vědí, že mají jít ke mně, maj snad nějaký vibrační radar? Smráká se a zůstáváme s Hynkem sami u ohně. V tu se mezi stromy objeví měsíc jak rybí oko. Je den po úplňku a Hynek vytahuje stativ a novou ká trojku. Je to taky pentaxista jako já. Probíráme se numerologií a já zjišťuju, že je na den přesně narozený jako můj táta, s rozdílem přesně 50 let. A Hynek je taky vodař jako já, kdo prosím není z rytířů spojený s vodou? Milan, Jirka, David, Pavel. Skončí už tyhle sychronicity někdy? Těžko, i Hynkova Hanka má stejné znamení zvěrokruhu jako moje máma. Tahle návštěva měla být. Po dvou lahvích vína jsem zaplul na vejminek do postele, kde se spí nádherně. Ráno se přišla lísat Bella a i jedna z koček. Zdá se mi že někde rajtuju na motorce, to zrovna není příhodný výklad. Pojím smoothie z banánu avokáda a ještě dalších přísad a zelený čaj a mířím to do Nové Paky, zatímco rodinka vyjíždí na Krkonoše. V Pace mám v plánu muzeum polodrahokamů a jinak se nechám vést, co se namane. Před půl desátou parkuju na náměstí a rozkoukávám se po muzeu. Dole je nějaká hezká roubenka, muzeum neuteče a za ní další. V tu se ocitám pod klášterem se zastřešeným schodištěm. Maria a 1906. To se narodila moje babička Marie, bojovná to evoluční evangelička, pokřtěná to haličská katolička. Dovedlo mě to až sem, dveře do kostela otevřené, před kostelem dva tatínkové s batolatama, to bude asi mše. V letošní léto už podruhé, nějak můj příběh přituhuje. A tak vstupuju do nádherného prostoru. Je docela plný, tak stovka lidí všeho věku, skauti, rodinky. Našel jsem si místo u zadního sloupu v přímé linii s oltářem. Farář vypadá vlídně, nicméně káže jak málo lidi ráno otvíraj Bibli, a že by měli místo čučení do počítače a nebo na Dobré ráno. Nedělám nic z toho, ale meditovat bych pravidlněji mohl než rozkrývat jinotaje židovských příběhů. Beru si to k srdci, ač to takhle asi vůbec nemyslel. Pak přichází podobenství o klásku, jak ten přírodní má 18 obilek a ten modifikovaný až 42 a že Ježíš má sílu desetkrát, třicetkrát až šedesátkrát větší. Tohle nechápu, dá se to snad nějak měřit? Ta energie je přece nekonečná, nebo teda v našem limitním chápání nadrozměrná a záleží jen na nás jak ji dokážeme přijímat, nebo ne? Když má tenhle šikula zelený přehoz, je snad zemědělským inženýrem jako vinohradský Wasserbauer? Přechází katolíci na vegetariánství, kdy se z pastýřů stávají agronomové? Snad se tím chtělo říci, že od jednoho napojeného na Zdroj lze k druhému šířit pozitivní energii a jeden plamínek zapálí pět tuctů dalších svíček. Tohle kázání oceňuju dvacetikorunou, svedl bych lepší, ale za neotřelou terminologii bych byl asi (zase) exkomunikován. Pak to ale přijde. Závěrečná modlitba, dav vstává a já mám husí kůži po těle jak cítím tu vybuzenou pozornost. Kněz pozvedá kalich a mě hoří uší a srdeční čakra. Zírám na ten zlatý odlesk jak stigmatizovaný. Probíhá mantra o trojjedinosti Boha, Ducha a Syna. No kdyby řekli, že Vyšší vědomí si vybralo člověka a poslalo do něj Energii, aby ukázal lidem, jak žít v míru a nevraždit se, bylo by mi to srozumitelnější, ale aspoň už ten trojúhelník chápu. Ani jsem nezjistil kdy to bylo, všichni kolem klečí s hlavou svěšenou, jen já stojím na šířku ramen, nádych nosem, výdych ústy, dlaně natočené k oltáři, nohama na zemi, páteř rovná a hlava zavešená nahoru, aby to pěkně mohlo všechno vertikálně proudit. Zbožný chlapec od kostela vedle mě se nestačí divit nad tou mou vzpupností. Jak můžou tu energii grálu brát, když jim lítá nad hlavama a těla maj zkroucený do klubíčka? Pokora je pro mě něco co k víře prostě nepatří, a tím nemyslím nějakou pýchu, ale ponížením se nikam dospět nedá, je potřeba následovat. V hlavní ose kostela jsem v přímé lince a je to síla, jediný na tohle všechno. Druhý větší kalich už takový není. Uklidňuje mě až zpívaný otčenáš, ten znám, ikdyž aramejský o vesmíru mám radši. Propojuje se mi, jak jsem se ho sám od sebe ve dvaceti naučil a taky si z tvrdého akátu vyřezal lupínkovkou kalich obarvený tuší. Ten přívěšek stále mám a do Glastonbury ke studně grálu si ho rozhodně vezmu. Podávání ruky je milé, jen ten zbožný kostelníček se mi trochu bojí napřáhnout, aby se možná nenakazil nějakou novotou co není v katechismu. Pak už se pojídaj jen hostie, tuhletu pasáž sleduju s naprostým nezájmem, jen zůstávám ze slušnosti, přijde mi to jako totální dogma, vyumělkovaný rituál, ve kterém nic není. Ministrantíci taky snad dostali štamprdli mešního, co tohle může pětiletým dětem dát. Snad jen pyšnost jejim rodičům, že mají vyvolená děcka. Mám z toho nedobrý pocit. Naskakují mi slova Ježíše z Pozemšťana: „Naříkání, pobroukávání, klečení, uctívání sušenek a vína, hmm, to jsem na mysli zrovna neměl“. Ale je snad skutečně San Greal jen podobenstvím Sang Real, tedy pro vizualizaci královské krve zhmotnění do kalicha? To přenechám expertům, jen vím, že tohleto jsem zažil, že mi to nikdo nevyprávěl. Potácím se na louku plnou květů za kostelem a přemýšlím, co jsem to vlastně prožil. Pomalu jsem se oklepal, farníci se rozjíždí zvolna na oběd a já jdu do muzea kamenů. Hlavně ty zkamenělé araukárie, výklad o geologii vulkanitů, v druhém patře vybroušené kousky achátů z Paky, Levínské Olešnice, Kozákova a okolí, nádhera nádher. A ve třetím patře máme ještě sekci o východočeském spiritismu. Vítá mě nápis: Církev a dogmata jsou klesnutím ducha do forem. Konečně jsem si zrektifikoval zmatenou střelku mé názorové buzoly, která před hodinou říkala… tohle je přesně ono… a tohle je naprostej hoax. Východočeši byli vždy podhorští koumáci a ne asi nadarmo v zapomenuté výspě Králík vznikla ta kacířská bible. Ještě do sgrafitového Suchardova domu. Ten průvodce, postarší pán s bradkou vypadá a má i dikci jako senzibil Kozák, jsem snad v nějakém paralelním vesmíru? Vypráví mi o ševcích co šili pro Valdštejnova vojska, kejvací pračce, doškovém pravoslavném kostelíku a je rád, že vím o Sv. Michalovi na Petříně. A taky o sochách, packém betlémě. Loučíme se v dobrém. V autě pojídám včerejší brambory a volám paní Haně, že se po šesti letech dostavím na návštěvu. Máme třináctého sedmý, tak by se tak nějak patřilo, že pojedu na Mostek stotřicetsedm. Nakoupil jsem v Lídlu jahody, pečivo a taky nějaké ty balené vody, jako sporadický pečovatel. Mostek zdá se být takový netečný, obdobně jako Borovnice s Borovničkou, Tibu zbourali a staví se tam nějaká betonová montovanice. Do Mostku jsme jezdili na prázdniny a já to tu vše zas poznávám, jen osud tohoto domu je opravdu silný, vlastně zůstala jen Hana se zničeným zdravím, ale bere to a přijímá a je ještě přiměřeně veselá a žije jak se žít dá. Čeká mě tu polívka, česnekové chlebíčky a třešňová bublanina. Zas jsem vrbou úlevné rodinné zpovědi, mnohé už znám, mnohé jobovky jsou nové. Pomalu se připozdívá odpoledne a tak rychle nad nádraží do lesa. Tady mám svůj rektifikovaný kilometr od nádraží k hájence, vždy když někde jdu, tuhletu trasu si promýšlím a porovnávám. Je mi ale o třicetpět víc a trasa je nějaká kratší. Hájenka je zbouraná a je tam nějaký tábor. Ale obří mraveniště jsou stále na svých místech, krajina paměť má. Myslím, že uvidím na Pecku, ale výhled zarostl a tak jen přes louku koukám na Zvičinu. Zpátky do vesnice a ještě do pískovcového lesa k Souvratům. Zde to nepoznávám už zdaleka, zde jsem opravdu nebyl víc jak čtvrtstoletí. Tu cestu, kde jsem s tátou pouštěl letadýlko Komár ze zeleného polystyrénu a stočenou gumou u vrtule, už nenacházím. Začíná pršet a já jen v tričku a kraťasech. Vždyť v baťůžku stále nosím to červené pončo. Naposled ho měla Štěpka před sedmi lety v roztocké bouřce a dostal jsem za výpůjčku nádhernou modrou dešťovou mandalu. Po sedmi letech hubených by mohla přijít zas ta sedmerotlustá. Zpět na Mostkách mě čekají už třešňové knedlíky, ty jsem možná už taky neměl pár desítek let. Běžný kolorit domova mi schází. Koukáme ještě na Kurvahošigutntág, když se pomalu projasňuje a tak se loučím a vydávám se na Zvičinu. Zde se nic nezměnilo. Na vyhlídce na Sněžku je to dnes trochu zamračené, ale vypařená oblaka dělají dynamickou atmosféru jak nad Krkonošema, tak nad Kumburkem a kopečkama v severočeské dáli, kterými prostupuje zapadající slunce. V mokré trávě s výhledem na kopečky se brouzdá sympatický páreček, který na přání fotím. Taky pentaxista z Mostku a paní Hanu měl jako vedoucí ve školce. Můj svět je absolutně propojený. Přes Miletín se vracím do Pecky a zkouším nacpat do jedné fotky hrad a kostel v protislunci. Růžovka je taky nasvícená a i panenka Mária nad obchodem. Máme tu ještě vrtule s rajskou, nechceš? Myslel jsem si, že knedlíky budou stačit, ale dva talíře těstovin se do mě ještě vešly, bohužel. To bude zas přírůstek. Dopíjíme s Hynkem poslední rulandu, nakupuju v obchůdku dárečky a zkouším si velikost prstýnku. Jen tak pro informaci jakou mám tu velikost. Kdoví co se kdy uděje, zatím je to jen taková hra s obroučkama u pana kováře. Na závěr promýšlíme proměřit kopec pod hradem mou geofyzikou. Možná příští léto, uvidíme. Ráno ne a ne vstát, vždyť mám prázdniny. Jdu se podívat, jestli si živej, říká Hynek v půl jedenácté, ani kovadliny a brusky odspoda mne neprobudily, resp. se mi ten hlomoz vlastně líbil, symbolizoval mi tlukot života. Snědl jsem k snídani půl melouna a vyrazil po rozžehnání se s peckým rytířem. Šteluju si navigaci na Bělohrad, Hořice a Miletín. Bělohrad mě zklamal, teda parčík fajn, ale jinak bez zájmu. To v Hořicích vždy cítím adrenalin, když sjíždím klopenkama a obrubníky mají bíločervené pruhování. Na náměstí jsem skočil na oběd a pak do parku na sochy. Nejdříve ta klasika, Smetana, Dvořák, Jánošík a pak moderna na kopci. I jeden shluk vypadal jak megalit, nápady zajímavé, polehávám pod stromy v hice. Tak to by byly Hořice, a teď pro modlitbičky do Miletína. Kdyby tohle servírovali místo hostií, určitě bych si dal. Perníčky ve tvaru bibliček, teda už notně modernisticky minimalistní, dva plátky perníku s mňamtarádou a mandlí navrch. Jako svačina od Erbena dobrý. Je čas změnit kraj. Stále se motám kolem Zvičiny a mám namířeno na Les Království, ale odbočku v Bílé Třemešné minu a dojedu až do Safari. Sem jsem chtěl až zítra, ale je stále mlado a tak to sfounknu dnes. Ve tři jsem shlédl moc prima africké bubnování a tančení, zvířena v parku mě až tak nebere. Ale špatné to není, i projížďka safaribusem mezi antilopama, pakoněma a zebrama. Jen tu africkou scenérii nedobře vystihuje boreální klima dubových lesíků. Les Království jsem taky našel, hezky osvícený a tak táhnu k Jaroměři po sedmatřicítce a pak přes Josefov. Ráno jsem si zas pospal, přemýšlel jsem kam pojedu, a přišlo mi že Gury Stolowe a k tomu Broumovsko. Po žemlích s marmeládou dostávám zprávu, jo a v broumovském klášteře mají to plátno. To jsem určitě měl slyšet. V Náchodě už vidím jak v Polsku leje, ale pokračuju. V Karlowě nemám ani zlotého floka a stejně leje tak jedu přes Radkow do Broumova. Tam aspoň přestává a tak obědvám v autě co jsem dostal a vyrážím do kláštera. Je to pobočný klášter benediktinů z Břevnova. U mladého slušného mnicha kupuju lístky. Jeho šéf v bílém co kouká na nějaký pobožný film je od pohledu a pár gest vosinou v prdeli, chudák chlapec. Ještě je čas a tak jdu na náměstí. Na jednom sloupku je zapomenutá velká kruhová náušnice. Moje kleptomanská úchylka velí jí sebrat a hlavou mi běří MirkoKrejčířovo, že takové nosí žena, co má pozemek a hledá investora. Ale zpět do sfér duchovních. Mladý mnich nás ve své pobožnosti provází rozflákaným klášterem, promítám si tak sebe a říkám si, že tohle bych fakt nechtěl. Jdem jen do refektáře, kde je kopie turínského plátna. Mám zde zas chvění, ale u německé mapy na Bečově u relikviáře bylo tak třikrát větší. Zde mám pocit, že je to podvod. Ani ne tak tahle druhá nejlepší kopie ze 42 pořízených, ale ten turínský originál, vždyť i radiouhlík to určil na středověk. A 42, je to snad opravdu odpověď na vše ve vesmíru, vždyť i plátno je z rostlin co mají obilky. Jdeme ještě do zdevastované knihovny, kde musím uznat, že i husiti nepochopili, co pochopit měli a stejně jako komouši hlava nehlava jen ničili. A zákonem reakce pak ti karmicky stejní z druhé strany pálili další moudré knihy o dvě století po nich. Jestli se lidstvo někdy poučí, zatím mi přijde, že tahleta návštěva Ježíše před dvěma tisíci lety přišla nějak vniveč. Poslední místností je sklepení, kde jsou dočasně deponované vamberecké mumie, i řeholník říká, že zde nemá dobrý pocit, opravdu to pocit dobrý není. Na rozdíl od Klatov je zde vše natúr, že by se dalo do rakví šáhnout. Memento mori, jediná naše jistota, doufejme, že jen tělesná. Ještě doškovaný kostelík na hřbitově a pak tradá do Police. Přemýšlím, kam půjdu do skal a jsem celý den trošku bezradný, potřeboval bych se zeptat. Za Broumovem stojí postarší stopař a tak ho beru. Vyprávíme si o klášteře, možná mě má za nějakého pobožného cvoka, tenhle chlapík s energií bojovného Choda. Ale když se stočíme na diskuzi o skalách a jak jsem pod Hvězdou sázel smrčky, ochotně mě nasměruje na Hlavňov. Beztak je tam objížďka, u které vysedá. Slunce se pomalu rovná nad obzor a ja fotím Hvězdu, Supí hnízdo, Amfiteátr, výhled na Broumov a přemýšlím, zda nám vyjde grant s geotechnikama na sanaci kostelů na Broumovsku. Ještě do Kovářovy rokle a pak už přes Hronov a vlastivědně s Červeným Kostelcem a Úpicí do Hradce. Objížďka na objížďku mě vede trasou až téměř ratibořickou. Ještě chci ale Kuks, nicméně ten je pod lešením a tak už jen Ratibořice. Pěkná to připomínka, je dobré si ta místa oživovat čas od času. Pak už to směřuju na Orlické Záhoří a navigačka mě vede zas do Polska, zde ale nemám dobrý pocit a jsem rád, když zas překročím českou hranici. Louky rozkvetlé do žluta, tak zde svačím jablko a banán. Mohl bych se zastavit v Neratově, to je tuším ten zasklenný kostel. Opravdu jsem si to od posledka pamatoval dobře. Kostel s pohnutou historií v německém pohraničí, kde se přehnaly dvě poslední totality a jen nedostatek prostředků režimu dovolil, že kostel nebyl zbourán. Místní sdružení se o něj pěkně stará, je vyspraven hrubým štukem na kámen, dodělané cihlové oblouky u bočních lodí a hlavně dřevěná střecha se skleněným štítem. Mám z toho až kacířskou myšlenku, že boží prozřetelnost vedla k tomu, že tohle je jeden z nejhezčích kostelů, co jsem kdy navštívil. Naprosto prosvětlený, jednoduchý a přesto tak silný, ale chvění zde žádné nemám, jen je mi tu dobře. Dřevo se pod sluncem napíná a malinko praská, stavba žije. I spolková vesnice kolem, fara, chráněná dílna, hospoda, roubenky, ovečky. Pomalu se ale už po dnech horka a večerních terapiích u vína dostavuje únava. A tak si to už rovnám na Jablonné. Ještě oběd v Bartošovicích. Jehněčí na česneku a pak už Zemská brána Divoké Orlice a Jablonné. Hele jak přijedeš dem na kolo, rozkazuje Lukáš do telefonu. Je to furt stejnej rapl, s duší podhorského zemitého bratříka, který má poctivost v těle a semtam i ten nějaký malý hříšek s čertovinou. I Dáša je ráda, že jsem se objevil. Za poslední dva roky Ondrášek vyrostl a přibyla Esterka. Chvíli mě okoukává, chlapci, tedy Ondra s Lukášem se polejvaj vodou a pak se jede na koupák na koleno. Prý dnes budeme jíst zdravě, jsem slyšel v telefonu, zvrtlo se to ale na prasárnu. Esterka je pěkná ještěrka, v roce se batolí na stole, tančí, vehementně se dožaduje masa a hranolek s kečupem. Sedíme se známýma a pijeme pivo za pivem. Dal jsem si rýži a kuře, to ještě šlo, ale po Lukášovi zbylo a přece takový libový koleno nevyhodíme. Lukáš nikdy nejde daleko pro slovo nebo čin. Udělá se tak a tak a hotovo. Dáša to s ním taky nemá lehký, chce to maximální trpělivost a pochopení, nicméně Lukáš se starat umí, jak se patří, jen to chce ho navigovat. Druhý den mě Luky láká na všechna jejich vodárenská prameniště, ale zrovna se jim někdo vloupal do vodojemu a tak realizuju svůj původní záměr, vyšlápnout si na Kralický Sněžník, kde jsem ještě nikdy nebyl, což je hanba pro východočeského evangelíka ve mně nenavštívit tuhletu horu nad krajem. Zas projíždím serpentýny na Suchém vrchu, Červenou Vodu, Králíky dnes bez Hedče, Dolní Moravou a parkuju na konci. Drobounká zrzečka na brigádě mě pumpla roztomile o pajdu za parkování. Tak do hor. Z prvu je cesta mírná, postupně nabírá sklon a tak odpočívám, obědvám a supím. Za nedlouho jsem na Francisce, chatě horské služby, pak pramen Moravy a vrchol plný poláků. Zde být nechci a tak odpočím zpět u pramene. Kde je ale to slůně? Sošku jsem přešel, je kousek od prameniště, tak tam musím znovu někdy. Zpět to beru přes modrý hřeben, Sušinu, Babuši, Podbělku a vleky. Štve mě singletrek, co vyhnal turisty přímo do lesa mezi skály, tudy se jít nedá. Naštěstí to končí svážnicí po sjezdovce a u Mléčného pramene se vracím k autu. Jedu druhou cestou přes Mladkov a Jamné. Doma je ještě babička od Dáši, s tou jsme si taky pěkně popovídali, tenhle kraj je zemitý, výškově sem mezi prcky patřím. Dnes další zdravé jídlo, ovar s horčicí, myslím na tatínka, jak by si zde pošmák. Já to taky sním bez tlustýho, ale moje priorita to není, nicméně jídlo nikdy neodmítám. Dáša, která kostel fakt nemusí mi, vypráví jak se jí při pečení chleba nad pecnem objevil Ježíš, mám z toho zas mrazení a taky doporučuje kostelík v Klášterci s podivnýma malbama na jižní straně. A taky, že to plátno je starší, že pro radiouhlík odstřihli jen novější vysprávku. Jak to ona ví, je snad taky v nějakém bratrstvu? Ráno ještě fotím rodinku a to má za následek, že všechny mé fotky na kartě zůstávají v Jablonném na Dášině notebooku. V Klášterci jsem to nezjistil, foťák cvaká, ale neukládá, asi dva bizarní čerti mimozemského vzezření nechtěli být zvěčněni, další důvod k pořádné návštěvě. A taky příště už musím prohlídnout Žamberk a vůbec tenhleten kralický kraj. Zastavuju až v Častolovicích v zámku, kde zjišťuju tu fotografickou pohromu, která se snad do týdne spraví a tak už nejdu do dětské zoo. Nějak mě to táhne domů. Ještě ale musím zastavit v dědových Choťovicích. Na křižovatce tam potkávám tři cyklisty a dávám jim přednost. U kostela si pěkně popovídáme, dva maďaři a češka co kolují po Labi. Vyprávím jak jsem ve vesnici poprvé, jak tu žil můj děda, o kterém vesměs nic nevím, na hřbitově jediný náhrobek našeho příjmení není, ale táta si některá ta jména z náhrobků pamatuje, rody co přežily. Maďaři vyslovují poklonu, že by si přáli více takových setkání na své cestě. Mě už čekají jen nedaleké Poděbrady a Nymburk, když už jsem tak blízko podívám se sem, kudy občas projíždím do Krkonoš. Za kruháčem se jedenáctka mění na šestsetjedenáctku, musím se pousmát, že jsem fakt na své dálnici plné znamení a vtu přichází kovový poutač. Poděbrady léčí srdce. To mi v mém příběhu přijde dosti ironické, ale možná je potřeba vakcínu vyrobit přímo ve městě, aby došlo k uzdravení. Parkuju až na sídlišti, neb nemám drobných na automat. Vracím se v hice k soše Jiřího z Poděbrad, seznamuju se s mírovou smlouvou, výstavou evropských srdcí na nádvoří hradu, vnitřní expozicí zámku vypovídající o králově moudrosti. Pak ještě z mostu fotím scenérii zámku a zdymadel s výletní lodí na molu. Ještě to vzít kolonádou, dva sirné pramínky a vodotrysk. Hlava se mi už motá a přízraků na mé cestě bylo už dost a mám zde pocit vetřelce, tak už radši domů. Ještě hrad v Nymburce, zde se mi to ale fakt nelíbí a tak jedu rovnou na dálnici. Navigačka ukazuje, že mám jet tunelem pod Stromovkou, není nějak harmonizovaná na počínání pražských primátorů.
Tak to byla letošní pouť Krajem východočeským, kde mám své kořeny z obou stran rodiny. Je tomu opravdu tak. Zatímco severní Čechy mě rajcují, jižní pranic nezajímají, zde mám takový patřičný pocit od Jičína až do Králík. Poutím vlastní krajinou duše přeji všem zdar.

Prasátka od monstrance

Na fakultě nastal čas duchů. Lidé odjeli a plouží se nás tam několik zoufalců, kteří nepochopili, že léto je od základu letět, pokud možno co nejdále od práce. Dal jsem si dnes na čas, když jsem ještě o půlnoci posílal nějaké výzkumné materiály publicistovi do Agentury. Je to takové, že vám autobus ujede z dobrého důvodu, ani jsem nespěchal a čekal doma na další. Říkal jsem si po sutomské návštěvě, že jsem dlouho neviděl tam vzdáleně spřízněnou Věru. Zdá se, že si už umím věci přitáhnout. Věra čekala na té autobusové zastávce. Podobně, když jsem před týdnem dopisoval Přísahu rytíře a myslel na zpovědní služby jejího syna, na zastávce tehdá stál pro změnu on. Vesmír má zjevný řád a pořádek a já už jsem jeho součástí. V práci jsem vyřídil nějaké maily, podpisy a zas došlo na švýcarskou smlouvu. Cestou z oběda hned na schodech jsem potkal kolegyni nejpovolanější a v družné atmosféře jsme řešili tuhletu pistolnickou záležitost z Zurychu. Jestli tenhle grant co máme i s gruzíncema odmítneme, čeká nás asi východoevropská krevní msta. Kolegyně z grantového překvapivě pustí, že se kdysi málem do Gruzie provdala a že mi tu cestu závidí. Snad to nějak dopadne, taky bychom už potřebovali koupit letenky do Tbilisi neb ceny rostou. Mezitím se ozvala Věra, ale jiná s pochvalou mých sutomských fotek a vyměnili jsme si pár diagnostických emailů. Místo techniky jsem měl jít na psychologii, zas jsem to vše přesně odpozoroval, další znamení abych se tomu věnoval. Práce s lidma mi jde, ještě tak zapracovat víc na sobě. Čtu maďarský článek o změně klimatu, který mám recenzovat, za tohodle krásnýho počasí je to fakt hřích. Je krásné odpoledne, nikde ani noha a tak jedu do kavárny nechat na pultě Martinovi knížku Rytíř v rezavém brnění, která ho dle recenze chytla, no ona je opravdu dobrá. Sedím s hlavou v dlaních na peróně v metru a přemýšlím tak nějak o všem a za mnou slečna říká chlapci: Martine, už na to konečně přijď. V kavárně hovořím s pokladní, že tu nechám knížku, a ona mě směruje dozadu, kde Martin sedí a právě dojídá. Jak jsem to pěkně načasoval. Jde zrovna cvičit. Servírka, co mi přijde vždy taková lehce zmatená laň ve snách bliká světly a švitoří přes neonově růžovou rtěnku. Cestou s Martinem kolem Ludmily, na které se zlatí hodiny si říkáme jak je to ten pravý čas. Jak se říká, kolik je ti let, protože léta jsou to co plně prožíváme jako život. V Riegrových sadech jsem teď nějak podezřele často. Za dva měsíce podruhé a naposledy před 8 lety. Plán na večerní fitko a bazén se rozplývá. Do baráku se může za plískanic, v létě se cvičí na trávníku s pulitrem. Sedím a koukám na Hradčany, v travnatém svahu polehávají párečky, kámošky s vínem, pobíhají psi. Jdu si taky jedno zlatavé koupit a neodolám. Po pizze v metru ještě bílou klobásu. No dnešní předsevzetí na ztužení těla jsou jednoduše v prdeli. Dělá se zlatý večer a fotím fasády. Domu kde bývala Jiřka. Směřuju k falickému raketometu na žižkovských polích. Mimina na tubusu jsou fakt zlověstná. Jeden rus vypráví druhému, kak zděs pastrójili zvězdnyj samaljot. Cílem je ale zas Srdce páně, obcházím fotím horizontální paprsky a vcházím dovnitř. V šest tu byla mše a vida, stále je. V hrobovém tichu tu meditují dva tucty farníků. Zas ten odevzdaný chlapec co dělal prohlídku na noci kostelů, způsobně klečí s prosebně otevřenými dlaněmi. Naciťuju ten prostor a zjišťuju, že mi v něm není nedobře, ikdyž radostný pocit to též není. Paprsky osvicují tvář světice, srdcové vitráže na severní straně a taky monstranci a mě v hlavě bzuní Horáčkovo: Z kamene oživlá světice pozvedá monstranci měsíce. Taková zář je jen jedna, odtud až do nedohledna... Slunce se pohne a tu v tu ránu na mě monstrance zazáří. Jestlipak je tu Wasserbauer?, rozuměj můj nomen omen farář, zemědělský inženýr z Pontificio Collegio Nepomuceno, stejně jako spolužák vodní inženýr a farář Marek. Najednou přichází zpozadu k monstranci a vypráví nějakou z manter o Ježíši Pánu a přejíždí přes sál monstrancí, jež na mě dvakrát hodí prasátko. Dnes je to zas den plný znamení. Ještě je stále hezký večer a tak jedu na Malostranskou. Přípomíná mi to tu, že Reynek bude jen do konce července. Krásná nálada na vodě s Křížovníky na druhém břehu. U semaforové uličky se fotí japonečky. Od prodavačky, která vyžaduje, aby byl člověk znalý jejich menu i ceny si u mostecké věže kupuju zmrzku, no dnešní den je kaloricky tedy hodně bohatý a postupuju k Mikuláši. Západní strana se topí ve zlatě. Na hradním náměstí další asijský páreček ve svatebním. Do hradu směřují proudy vyšňořených dvojic asi na koncert, jen já v teniskách a s baťůžkem proti nim. Nad Prašným mostem je zas zlatavě a rusky. Po mnoha letech jdu Prašným mostem a u nových prolejzaček pod křižovatkou potkávám Zbyňka se slečnou. Někdy se vyplatí nesedět u práce a žít. Třeba se to i mně jednou podaří.

Martin Šanda, 3.7.14

Přísaha rytíře

Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Tohleto přísloví, které jsem vyzískal od Ivy, se mi čímdál víc v mém příběhu vpíjí pod kůži. Pro ty co mne neznají: nejsem pokřtěný, nechci být pokřtěný (ne snad proto, že bych nevěřil ve vyšší princip, ale nevěřím, že člověk se stal oplatkou, že jsme nekonečně vinní a hříšní a že se Bůh roztrojil, aby nám osvětlil prostor náš vezdejší), ale proto, že cítím, že to bylo o dost jinak. Tak nějak rodově tíhnu ke šťouralství a podkopávání falešných majestátů, ctnostných fásád, za kterýma je krev na rukou. Ale nepředbíhejme, všeho dočasu a odříkaného chleba největší krajíc.

Předchozích čtyři až pět let mého osobního příběhu by se dalo shrnout do první věty pentalogie od Portie Nelson, Díra v chodníku - Kapitola první: Jdu ulicí. V chodníku je hluboká díra. Spadnu tam. Jsem ztracen…nedokážu si pomoct. Ale není to má chyba. Trvá nekonečně najít cestu ven.

Loňský rok, který pro mě neprobíhal kalendářně, ale spíš od konce ledna zas do konce ledna, byl diplomaticky řečeno, hodně nevšední, a nebylo mi dosti nechápavého padání do jámy a tak rovnou přejděme ke Kapitole druhé: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je díra. Předstírám, že ji nevidím. Znova tam spadnu. Nemůžu uvěřit, že jsem na stejném místě. Ale není to má chyba. Stále trvá strašně dlouho se z jámy vyhrabat.

Můj příběh pokračoval na sklonku ledna přáním k jejím narozeninám, které zas otevřelo stavidla komunikace tohoto jámového příběhu. Následovala má soukromá cesta do Itálie, nabitá znameníma a pak schůzka v kavárně. Na mou instrukci jakže se tam dostane, odpověděla jen, že tu kavárnu dobře zná, přestože je docela nová. Nakonec mě to nepřekvapilo, bylo to tak nějak v kontextu dalších synchronicit probíhajících odpradávna. Vzpomínal jsem na naše první rande kdysi před lety, kdy mi málem uletělo srdce na Venuši a aktuální pocit nebyl toho dalek, přesto však už přes mnohé jizvy bilo o poznání opatrněji. Nakonec ale po pěti hodinách souhlasného švitoření vytáhla ledová královna znova houfnici a prostřelila mi naráz třetí i čtvrtou čakru (kdo se neorientuje v tomto modelu lidské přirozenosti: je to prostor lidského těla u solar plexu – nebo až břicha (butterflies in stomach jistě znáte) a srdce, prostě radosti a lásky. Jdu domů a mám pocit, že mi tahle část těla chybí. Zmatený přemýšlím, proč tu nefungují elementární zákony fyziky, aktuálně ty gravitační. To si musím nechat vysvětlit.

Moje americká kubánská známá s kapitálně církevním příjmením Iglesias mi posílá svého dávného milého. Na mé narozeniny, kdy mi nikdo nepřeje, s Luisem a jeho manželkou sedíme na knedlíkách a svíčkové a on vyzvídá o Janu Palachovi a povídá o tom jak floridský kubánec Luis prošel kompostelskou trasu. Jsme nedaleko Václaváku a tak si jdeme to místo upálení prohlédnout. Mimoto mu vyprávím o Sv. Václavu. Víš, říká Avellana, takže oříšek, jsem narozen 28.9. a my katolíci máme vždy patrona našeho narození a můj je Václav. Co si z toho vzít, Církev mi posílá na mé narozeniny českého poutníka-světce?, který je mi po pár hodinách tak blízký, jako můj strážný anděl?

U Elišky ve zdislavských arcibiskupských Litoměřicích, která ovládá vhledy do přítomna, minula a zdá se že i budoucna, tři týdny nato vykládám svůj příběh a vzal jsem to tentoktrát bez příkras dvě dekády nazpět. Překvapuje mě, jak mé různé lásky nelásky přesně charakterizuje, například z dat narození, jak je v tom všem jednotný vzorec. Jak se mi zrcadlí stále stejná věc, aktuálně destilovaná na samou podstatu. Máte silné karmy ve Francii, katolictví, mystice, vojenství a keltství. Zdá se to divné, něco z toho, jako mystiku a keltství mám fakt rád, západní Čechy nabité menhirama, Středohoří s druidskými místy, Spojené království, Irsko, to ano. Vojenství zrovna ne, ale pravdu říct i moje SPZtka je 8S8-1866. Kdo se orientuje v symbolech a datech, své si z toho vykouká. I bratránek je armádní generál, rodiče válečná generace. Francii mám celkem rád, ale radši Anglii…ostatně tam jsem kdysi údajně žil. Ale co to katolictví? Vždyť je to takový falešný konstrukt po staletí posouvaný od autenticity až na hranici samé absurdity? Ale zřejmě to bude ten nejtěžší oříšek. Mnohé ženy, které v kostelích fakt nevyhledávám mají tohle signum, ponejvíc tato. Namátkou letité vytažené životní souhry, jako čokoláda s Mozartem čekající na mne s vráceným foťákem na vrátnici, když po dvou letech vůbec netuší, že právě jedu z Vídně. Identické tenor saxofony po dalších dvou letech. Trefené její prostřední jméno během psaní přes půl Evropy. Vůbec tenhle monogram od A až do Z je jak na oltářní svíčku připíchnuté alfa a omega, vesmír v celé své šíři, kde mi zřejmě pár kostiček chybí, aby začal kohorentně pracovat. Vy to katolictví prostě musíte přijmout, i s těma vraždama, vypráví mi Eliška jihofrancouzský příběh jak vatikánci brutálně upálili dvě stovky Catharů na hradě Montsegur. Nechápavě na ni koukám a ježí se mi srst. Vypráví to tak sugestivně, jako by tam snad byla? Můj příběh má pokračovat, kéž bych ho tak mohl pustit. Ale jsem stará duše a máme si zřejmě co vyřešit za mnohé minulé vzájemné štulce. To je ukryto i ve vázičce, kterou jsem poslepu v jedné euforii před lety po paměti vytočil na kruhu s naprostou jistotou. A taky moje ježdění přes Tursko, kde na nevyhnutelné křižovatce stojí křižovnické sídlo. Zviditelnění tohoto rytířského života tam, mi pomáhá tímto místem na cestě za maminkou projíždět se znatelnou úlevou. Že by to souviselo i s tím zrcadlovým místem křížů od Karlova mostu? Na jedné straně červení v černém poli na druhé červení v poli bílém, které ona navštěvuje? Doměnky jsou jak vír ve vaně, že vše proudí do stejné černé díry, kde se to vše spojí a vyzáří.

Týden na to v květnu rodinné konstelace odhalí věci netušené až mám sevřený žaludek, ale pocit je to dlouhodobě úlevný. Zajímavé, jak popsání nevysvětlitelného pomáhá, byl-li by to jen konstrukt. A je to zas souhlasné s předchozím vyřčeným z úplně jiného zdroje, jako když si novináři ověřují své informátory. Vědecký přístup nevěřit a ověřovat zde aplikuju jak jen to jde. Zdá se, že nekecají.

Kolega Václav v práci mi jednoho dne říká: Přijede profesor ze Skotska a z jeho životopisu tu zde vidím, že dělá podobné věci jako ty. A tak na něj čekám s Václavem, ale skot nikde. Za dvě hodiny již koncem pracovní doby někdo ťuká na dveře a angličtinou s nezaměnitelným francouzským přízvukem se ptá, zda jsem ten druhý profesor, co ho měl potkat. No jasně, geofyzika a přístroj z Brna. Ten máme společný. Strávíme v družném rozhovoru dvě hodiny až se dozvídám, že Philippovi z jižní Francie je prostě Anglie a Skotsko souzené snad až jako trest. Přemítám, zda jsem se s někým takhle rychle vůbec kdy v životě sčuchnul. Philippe potřebuje na dva měsíce byt a tak zkouším pár známých. Nikdo se k ničemu nemá a tak požadavek házím na facebook. Za čtvrt hodiny mi volá Ondra. Hele mám loft na Flóře, já ti tam toho tvýho profesora klíďo na ty dva měsíce ubytuju za poplatky ať si máte kde dělat ty svý učený seance. V sobotu se scházíme u domu a pak na terase nad bytem, snad na nejvyšším místě Prahy popíjíme kafe. Koukám na Philippa a Ondru nemůžu si pomoct, ale tihle dva se už dávno znají, povídají si jako dva bráchové a já k nim taky patřím. Ondru znám jen dva roky, měříme nízké teploty, on jako hobby, já tak nějak mimochodem u našeho hydrologického výzkumu, oba na východní straně Jizerských hor. Zatímco já i Phillipe jsme spíše jemnějšího ražení, Ondra je buldok, ale s dobrým srdcem. Že by se nám tu scházelo nějaké jihofrancouzské bratrstvo? Philippovi jedné deštivé neděle kousíček od Nejsvětějšího srdce Páně, které leží na protestantské půdě krále Jiříka Poděbradského, vyprávím svůj příběh. Hele to co mi tu vyprávíš je story o mé sweetheart co se odstěhovala do Portugalska kontruje Phillipe, jehož příjmení je nezaměnitelně templářské. A taky mi říká, že je heretik, kterého matka nechala pokřtít u katolíků. Zřejmě nic není náhodou. Půjdeme to vše vyplácat na tenis, tělesná cvičení na uvolnění ducha. Sedím v sobotu v zašpérované fakultě a tu ťuká Phillipe na dveře mého kanclu. Jak si se sem dostal?, ptám se ho. Ále v pohodě, ukázal jsem jim dole  průkazku francouzskýho letectva, ač je dvacet let stará, funguje spolehlivě. Takže Francie, vojenství, katolictví..ta Eliška fakt nekecá. O týden později jedu s Philippem na Konopiště a taky rytířský Chvojen a Chvojínek a tu z ničeho nic začne on příběh o jihofrancouzském Montseguru, kde byl údajně nějakou dobu ukrytý Svatý Grál, a kde nedaleko sám bydlí. Zbystřím protože jsem o tom hradu před měsícem právě slyšel. A tak si večer prohlížím na webu tu homoli bezpečné hory se zříceninou na vršku, když mi zacinká mail od Elišky. Martine, jedeme s holkama do Lurd a na Montsegur, nechcete jet s náma? No v tu chvíli už dávno vím, že tam beztak jedu.

Původně jsem chtěl za vzdálenou rodinou do Dánska, ale tenhle kanál mlčí, tak se nebudu doprošovat. Ve fakultním předmětu, kde učíme američany, korejce, němce a španěly jsou letos samí francouzi. A i můj stážista je z Nice. Jérôme. Přemýšlím, co mi tenhle biblický Jeremiáš přiveze do příběhu. Tichý chlapec, chytrý, co vypadá jak řecký mnich. Do jeho příběhu ale kolej v Zikovce dává nepálské štěnice a z toho vzešlý bruxismus a chudák Jérôme po 14 dnech vyklepaný odlétá domu do Nice. A to za pár dní už uměl základ češtiny, jako by tu někdy už byl. A taky jeho synchronicita, že tuto poměrně vzácnou okolnost zánětu ušního prostoru za čelistí měla jeho matka v jeho věku a teď znova, kdy ji dostal i on. Jakoby si ho povolala v obavách nazpět. Takže i Jérôma v Nice musím navšívit. Nakonec kámoška Lucka bude s rodinou v Toulouse, tak mám kde hlavu složit při příletu do logistického centra jihofrancouzského výletu. Pěkně se nám to tu skládá, ale popořádku.

S Phillipem jedeme na Jizerky a pak na grilovačku na Frýdštejně v nejstarším statku regionu, který Ondra nechává velmi nákladně a hezky zrekonstruovat z komunistického zjizvení na tomto stavení. Sedíme u ohníčku, popíjíme jeremiášský Châteauneuf-du-Pape a koukáme na vedlejší hrad, jednu z mála věcí, které rytíř Ondra ještě v obci nevlastní. Ve světnici je Ježíš na kříži přišroubovaný do roubenky křížovýma vrutama z dob předchozích vlastníků, pod ním si stelu já. Philippe dostává modrý lurdský pokoj, se sochou a obrazem Panny Marie. Zřejmě je nám to tak souzeno. Podívej se na Ondrovo rameno, má tam vytetovaného kozla, to je templářský baphomet, říká mi polohlasem Philippe. Jó to jsou hříchy mýho motorkářskýho mládí, odpovídá bez hnutí brvy závodník Ondra. Jestli tenhle s náma někde válčil o Crac de Chevaliers, musela to být hodně horká hlava, promítám si tak jak to asi mohlo s náma ve středověku vypadat. Dost možná tam byla i Andrea, kterou znám jako spolusousedku z osudové výpravy do Turecka, tu tahle témata taky zajímala a tak nějak byla rozhodná v prostoru blízkého východu, kam jezdila. Vytahávám si souvislosti ze synapsí, zdá se, že se to tu pěkně integruje.

Červencový týden po česku začal návštěvou Nových Hradů, kde jsem se připojil k Janě s rodinkou. Cestou k nim do penziónu v Malontech mi na kopci zasvitl poutní kostel v Dobré Vodě, neplánovaně jsem ho navštívil další ráno a nabral si tam vodu na celou cestu. Ta se vinula dále přes Svatou Trojici u Trhových Svinů, Římov a oběd s Martym a Martinou, Český Krumlov, nocleh u známých na klatovsku s cílem u Mariánských lázní. Sice se připozdívalo, ale rozhodl jsem se přeci jen že Bečov nad Teplou a relikviář sv. Maura navštívím ještě dnes. Svištěl jsem údolíčkem Teplé, které křižují příhradové mosty nad řekou, měl jsem z toho trošku švýcarský pocit modelové železnice. Dorazil jsem na předposlední přehlídku. Hrad jako Kost na kopci a pod ním oválný zámeček, kde je ten poklad. Průvodkyně otevřela první místnost, tam obrovská plátěná nástěnná mapa Evropy v němčině. Relikviář k nám doputoval z oblasti pomezí Německa, Lucemburska a Belgie začla výkladem a mě se zježily všechny chlupy na těle a polejvalo mě to odshora až dolů. Připoměla mi ten dávný výklad, že knězem na Mosele s Rýnem jsem taky byl. Co teprve udělá vlastní relikviář, správně celým názvem Relikviář sv. Maura, sv. Timoteje, sv. Apolináře a sv. Jana Křtitele. U Apolináře jsem se ostatně narodil a Jan Křtitel mi nepopsatelně taky vlejzá do příběhů. Relikviář je zlatem pobitá dřevěná truhlice, s pohnutým osudem vyexpedované kolaborující šlechty, která ji před odsunem zakopala pod podlahu kaple. V další místnosti se promítá bizaní esenbácké video na VHSsce v příšerné kvalitě, jak příslušníci tohle už zmožené dílo lopatama domordovali, příběh američana nastrčeného od šlechticů, který to měl koupit. Pak dřevěný originál, který zůstal stranou po rekonstrukci, výklad plaket se setnutými hlavami všech svatých a příběh Jana a Salome. Říkám si co si z toho mám odnést a čekám na třináctset zlatých plíšků v trezoru. Ten se na pokyn průvodkyně otvírá z bezpečnostního dispečinku a za pancéřovaným sklem se skví ten klenot. Všichni v úžase, jen já si ho tak obcházím, bez pohnutí nekorespondujícím s tou mapou. Na mysl se mi dere, tak se mi ukaž ať tě po tý době zas vidím, ať prozkoumám, jak tě opravili. Příběh od Mosely a Slavkovského lesa se mi tento vlahý teplý letní večer propojuje.

Blíží se odlet do Francie a zas si spolu hezky píšeme, ale s výpadkama, protože ona má doma rozbitý internet. Den před odletem ji navštěvuju, vůbec za ta léta poprvé doma v bytě, který je kousek od mé práce. Na stole leží moje keramika, nad postelí ikona Ježíše, kterou má taky ode mě. Popravdě jsem to nechtěl mít doma a tak jsem před léty udělal z nouze cnost, takže to tu mám i s úrokama. Internet je spraven hned, šlo o pár vymazaných číslíček. Ale ten tenor saxofon je přesně jako můj, nemůžu tomu uvěřit. Povídáme si o provensálských levandulích, o jejím přání života na klidné Vysočině. Navrhuju i plán její dovolené s maminkou v Jánských lázních a předávám klíče od mého bytu, jestli by mi nezalívala květiny po dobu mé křížové výpravy. Ráda přijímá.

Všechnu bagáž mám v práci, kousek od letištního autobusu, a tak z Roztok jedu s holýma rukama a to doslova. Ráno v autobuse Zuzka: Kam jedeš tak brzo? Letím dnes do Francie. A to jen takhle? Muž potřebuje jen kreditku a tu mám. Byla jsme s rodinou před měsícem v jižní Francii, říká Zuza a na jediný papírek co má, že její psychoterapeutické služby nehradí pojišťovna, mi píše dobré kempy v Saintes-Maries-de-la-Mer, vulkanickém Puys – Aydat a ještě někde po trase. Cesta má se tak formuje. Do tří Marií u hrobu mě poslala taky Věra a přidala ještě Les-Baux-de-Provence s rytířským hradem a Alpičkama opodál. Do Provence rozhodně chci, ale přesný plán nemám.

Sedím v letadle do Toulouse a za mnou buddhistický mnich. Svatá Zdislava z benáteckého letadla tu není, její soudobá inkarnace mi bude zalejvat květenu na mém roztockém parapetě, doufám. Přílet do tepla je standardní, hledám si cestu automatovým metrem do rezidenční čtvrti jihozápadního Toulouse. Lucčiny lehce před-školní děti mě radostně vítají a po chvíli jdeme do bazénu. V podvečer navštěvuju cihlové město a velký mosazný langedocký kříž utkaný v dlažbě před radnicí se zlatícím se zvěrokruhem na bambulích kříže. U radnice se starobylým kolotočem s koněma. Taky navštěvuju Garronu s obřím ruským kolem, poklidnou zapomenutou slunečnou náladou jak v „What if God Was One of Us“ od Joan Osbourne. Zpátky doma večeře na balkoně a přistávající letadla dávají tomuto letnímu prostoru tu neopakovatelnou atmosféru odletů do dálek a návratů domů, tu náladu cestování a tak probíráme co se probrat dá. Druhý den formujeme alternativní truc rodinku s Luckou a jejíma dětma a vyrážíme k Atlantiku přes Lurdy. Ty jsou přecpané poutníkama, jak říká Philippe, hříšné město s nejvyšším množstvím prostituce, víc než Moulin Rouge. To jsou paradoxy. Do jeskyně nás pouštějí přednostně jako svatou rodinku s třema malýma dětičkama, paradox to nás odpíračů. Spousta svíček, modloslužebnictví, naděje zázraku uzdravení. Jediný svatý moment mám, když fotím Ájinku jak si do dlaní nabírá jeskynní vodu z pramínku. A tak odjiždíme kempovat poblíž Oloronu, jak jinak než u Svaté Marie. Je zde nádherná říčka a taky pěkná atmosféra domácího kempoviště. Druhý den jedeme přes překrásné francouzské hornaté Baskicko, kde proskakují svatokompostelské pyrenejské trasy. Cíl naší cesty je Biarritz se surfovacíma vlnama, známé to letovisko prvorepublikové smetánky. Druhý den ještě vyrážíme do Pyrenejí s městečkem kde jsou baskické hroby, nepodobné keltským a u nich rostoucí trojbarevné hortenzie. Modrá, červená a růžová. Další den jsme již na cestě do Foix, kde mne přebírá Phillipe. Radostně se potkáváme pod jediným nedobytým catharským hradem, který vypadá jak variace na Kokořín s Karlštejnem a jedeme nejdříve do Tarascon-sur-Ariège. Vodácky mi to tu přípomíná Malou Skálu, ale v exteriéru slovenské Velké Fatry. Bude ohňostroj, na ten si frantíci potrpí, stavím stativ, ale při soumraku se před něj ženou místní farmáři. Jelikož je Phillipe cheeky monkey, teda lišák, navlíkne si šusťákovku se zádovým „CNN correspondent permanent“ a ledovým hlasem káže vidlákům: Prosím vás, tady bude probíhat reportáž CNN, tak se vzdalte až za stativ. Vyplatilo se, obrázky pořizuju kapitální. Philippe říká, další věc co umíš a co ona nedokáže na Tobě ocenit. V noci nás v Leránu vítá jeho maminka Yolanda, to jméno je bretaňské keltské. Budeš spát tady v obýváku, kolem je starořezaný nábytek jak z nějakého hradu a Montsegur o dva kopečky dál v předpolí Pyrenejí. Philippe ještě dodává, že jeho brácha Gérard zde v pokoji viděl jednou zlé duchy. Ale ty jak si byl kněz, tak se s touhle noční holotou snadno vypořádáš, žertuje Phillipe. Pobyt u Phillipa je poklidný, vstává se až k polednímu a za tři dny objedeme část catharských hradů, především Puilaurens a Peyrepertuse, uděláme výšlap do Pyrenejí a okoupeme se na sufboardech v místní přehradní zdrži. Lerán je podhorská vesnička, nepodobná naší krajince, líbí se mi tu. Nedaleký Laroque-d'Olmes s vyloženě anglickým kostelem a vitráží sv. Martina a Lavelanet, takže zas oříšek starooccitánského Avelana. Tudy můj kubánský kmotřenec sv. Václava nedaleko přecházel Pyreneje na své pouti. A bydlí tu taky Phillipův bratr Gérárd, který je mi moc blízký povahou, vizáží, ekologickým a pyrenejsky turistickým smýšlením. Jeho přítelkyně je taková sekernice, má dvě děti, ani jedno s ním a furt přemýšlím, komu se podobá. Už to mám, jedné dávné mé přítelkyni, která se mi pak naštěstí vyhnula jako kulka. Ne tak Gerárdovi. Od něj jsem pak na cestu dostal i malý langedocký křížek do kapsy, zřejmě další bratr kněz dávných životů. Vracím se vlakem slunečnicovými plantážemi do Toulouse a metrem na letiště, zas ten měststký shon kontra vesnické ticho a půjčuju si autíčko. Vůbec poprvé takto v Evropě. Dostávám černý diesel VW Polo. Po královské večeři zas na toulouském balkoně vyrážím s navigačkou směr vypleněný Carcassone. Zde kvanta turistů, ale pěkná katedrála a hradby. Dále pak Aigues Mortes, fortifikované město již v deltě Rhony a taky svatomartinské aniž bych to tušil. Ve třech Mariích je v neděli nabito k nezaparkování a tak pokračuju dál, v tu vidím hejna plameňáků v brakické vodě delty Rhony a taky bílé koně. Za zlatavého slunce dojíždím do van Goghovského Arles, kde v zákrutu Rhony kotví výletní loď a hledám si ten záběr, který jsem zde fotil před 16 lety. Město je zalito sluncem, řeka se jen třpytí, ale je potřeba jet dál, do kempu v Avignonu. Tam dojíždím za soumraku na ostrov, poloviční most a papežský palác. Koukám se kam vyrazit a naplánuju si cestu na Mt. Ventoux, dle rady sportovce Michala. To je bílý kopec, na kterém se jezdí Tour de France. Strmý, klikatý, teplý. Cestou šňůry cyklistů ze všech stran. Dole borovicový háj, nad serpentinami už jen bílá kamenná pole, která vypadají zdálky, jako by na této téměř dvoutisícovce na kraji Provence zasypal sníh i v létě. Ale je to jen iluze. Sjíždím směrem k Saultu a v tu náhle se ocitám ve fialových polích levandule. Fotím, trhám si trošku semínek, opodál nakupuji různé dárky, olejíčky, semínka, mýdla, prostírání, ručník. Zdálky mi zasvitne cedulka na Colorado Provencal a tak jedu v podvečer tyto barevné skalky okouknout. Je to vskutku barvité a nedaleko je i vesnička Roussilon, která je celá natřená tou červenou hlinkou. Pod ní v slunci se topící pole vinné révy. Vracím se do Avignonu už dost pozdě, zbývá tak na procházku nočním městem kolem paláce, kolotoče a taky ruského kola na břehu řeky. „Sur le Pont d’Avignon L'on y danse, l'on y danse“ zní mi dávná melodie u nasvíceného torza starého mostu. Další den se vydávám na Pont du Gard, majestátný to akvadukt. Radost mi ale kalí neopatrnost vjezdu do brány za 18 euro a to notně kalí mou náladu. Nepobydu ani dlouho, tak ještě do Baux na hrad. Zaparkovaná auta se štosují až k hlavní cestě, tak to mám s procházkou. Dalších 9 euro se mi dávat nechce, ale přemýšlím co s načatým dnem, beztak jsem už dost unaven a když jsem sem dojel…Tak tady máte vstupenku a za 20 minut je tu představení rytířských soubojů. Tak tedy dobrá, zběžně okouknu kde co na hradě je a jdu si sednout. Aréna je už plná a tak mám místečko jen na okraji. Představení začíná. Do amplionů zazní religiozní rytířská hudba a mě se zježí celé tělo, jako u té bečovské mapy. Probíhá představení, kde šašek vždy dostane na frak a provencálský rytíř v červeném s bílým emblémem je vítěz. Dochází na pasování vybraných dětí, taková legrace. Rytíř vypráví francouzsky jak rytíř musí chránit ženy, potírat bezpráví, hájit pravdu. Jaktože mu rozumím? Vždyť francouzsky sotva od sebe rozlišuju slova. Při pasování na rameno mi nekontrolovaně vytrysknou slzy, které jsou k nezastavení, nedokážu se soustředit na focení. No tak to byl tedy zážitek, sem jsem měl dojet. Hrad je napůl skalní, hodně mi to připomíná turecké Zelve, i zde s pohnutou historií. Je to fotogenické, užívám si to. Za hodinku je představení katapultů. Vzpomínám na Phillipovo vyprávění o masakru v Narbonne, Beziers, Carcassonu o Simonu Montfortovi, fanatickém katolíkovi, který velel pobít všechny, že Bůh už si je přebere, kterého po zásluze zabil kámen z katapultu vypálený ženskou jednotkou. To rytířské představení musím zkusit, když už vím, co přijde, ovládnu se. Takový test pravosti. Co myslíte. Věděl jsem, husí kůže, proudy slz zase. Bude to tedy asi fakt pravda. Rytířem jižní Francie, porobené Katalánskem, Vatikánem, hrdé Occitanie zmítané cizími zájmy. V podvečer se ještě vydávám na kousíček Les Alpilles naproti, je teplo, je tu hromada nesbíraných ostružin, blankytná obloha, fotogenické skály, prostě paráda. Do Avignonu to stíhám na večer, palác je zalitý sluncem, ale nejdu do něj, jen pojídám své poutnické jídlo na jeho schodech. Další den jsem už rozhodnut odjet. Ještě opatství Senanque mezi levandulema a Fontána Vaucluse. Pěkný vývěr staleté podzemní vody, ale draho a mraky lidí a tak pádím přes Apt, majestátný americky vyhlížející Canyon du Verdon, pak department Var, mimochodem hodně zajímavý, takový nějaký merlinovský hrad až se vyloupnou skalní města na úpatích nad Nice. V městském večerním provozu a strmé uličce hledám vjezd k Jeromovi. Ten nemůže uvěřit, ze jsem fakt dojel. Parkuju do garáže a v patře v bytě už je moc krásně, ale jsem zmožený. Pojídáme salát se šunkou a povídáme si, jak se Jeromovi ulevilo z jeho potíží, jak si nyní váží svého města, života ikdyž ten výlet a hlavně pak medicínské přípravky stály spousta peněz. Druhý den brzo ráno jdeme na pláže poblíž města. Jsem totálně nevyspalý, slunce žhne a trvá mi to ve stínu dobrou hodinu než se vzpamatuju. Povídáme si s Jeromem o konceptu minulých životů, o církvi, kterou nemůže vystát. Jako skaut byl v Lurdách a viděl ten podvod. Ptám se ho na další pláži co to tak usilovně čte. Ale to mi nebudeš věřit, je to od Luca Ferryho Úvod do křesťanství. Takže přece! Taky mě navedl na film dle předlohy Jeroma Bixby – The Man from Earth, myslím že mě bližší film, zvláště s tou pasáží o pravém výkladu křesťanství, jsem neviděl. Ta cesta má být. Doděláváme domácí úkol, aby mu uznali stáž a koukáme na svatomariánský ohňostroj z balkonu nad mořem. V tu náhle se mi zavrtí smska v kapse: “Martine jsem u tebe na bytě a já nevím co je to za pocit, ale připadám si tu na balkoně jako na Vysočině”. Rozleje se mě radost u srdce, že by konečně tály ledy? Ráno se loučím a vyrážím směr Grenoble, resp. Barcelonette přes vysokopoložený Col de la Bonette. Pokračuji departmentem Drome, kolem ovocných plantáží, pohoří ve slovenském stylu až do Die. Poslední místo v kempu sdílím s postarším motorkářským párem ze Švýcar, je to v pohodě a milé. Další den je sobota, den francouzských přesunů a moje nablížení k sopkám jižně od Clermont Ferrandu. Sem mě nasměrovala Zuzka a tak nějak i intuice. Sopky mám rád, havajské, azorské, sicilské, české, jakékoliv, něčím mne táhnou. Jedu v koloně výletníků a odpoledne mi přichází cedule s Le-Puy-en-Velay, to jsem tak na mapě viděl, ale je to zajížďka, přesto v poslední chvíli strhnu volant, že to musím vidět. Sopečné mariánské město s černou katerdálou, uvnitř zas vitráž Jana Křitele jak leje vodu proudem a nad tím se tyčí oranžová Panna Marie s Ježíškem. Něco jako mix mezi Marií Lurdskou a Sochou svobody. Velay je poutní město a tak město křížových výprav, ale za tuhle atrakci platit nehodlám. Vedle na úzkém o ostrém kopci je kostelík sv. Bartoloměje, tam taky za tři eura nejdu, jen obcházím kolem. Tak rychle k jezeru u Aydatu. Cestou se motám, krajinka je překrásná. Do kempu dorazím, kdy už má recepční sbalenou kasu, ale štěstěna je na mé straně. Další den na výletnický Puy de Dome. Trochu krajinka novohradska se středohořím. Na poutní čarodějnickou horu jede nový vláček, který se vine jako had na tomto sopečném vrcholu. Dole je v dálce vidět černá katedrála v Clermont Ferrandu, odkud papež Urban vyhlásil křížové výpravy. Na kopečku rodinky s piknikovýma košíkama, paraglajdisti. Po chvíli sestupuji pěšky dolů, když jsem se zbaběle nechal vytáhnout zubačkou nahoru. V polovině kopce sleduju padáky, jak formují různá souhvězdí, Malý vůz, Kasiopeu a mnohé další. Pokračuju krajinkou sopek, zalitou opět pokolikáté už ve slunci, neuvěřitelný skalní komplex Les Roches Tuilière et Sanadore, přes Le Mont-Dore dolů pastvinami s koňmi a dobytkem, říčky kopečky, sluníčko. Tady bych chtěl žít. Toto je nejhezčí den mého francouzského výletu, lepší než Provence. Sem do zelených sopek patřím. Večer jsou již kempy pozavírané a tak dojíždím do jednoho farmářského u Estaing v údolí řeky. Odtud byl i jeden prezidnet Valery Giscard. Po dálnici se další den už pletu k visutému mostu v Millau, most je to majestátný a v infocentru nabírám vizitky na kraj Auvergne, taky jedno templářské město. Ale dnes mě čeká údolí vodácké řeky Gorges du Tarn. Tady jsem taky před 16 lety byl, dokonce na výletě podél řeky, ale už nepoznávám odkud kam. Městečka nabitá turisty. Z poprchávání vzešlo sluníčko a v kostele kreslí modrá vitráž mysteriózní otisk na křížových zastaveních na zdi (to pozadí blogu). Pokračuji dále až do národního parku Cevennes, zde je zas zataženo, ale na finální sjezd dolů do Floracu zas sluníčko vychází. Telefonuju si s Philippem a dozvídám se, že už doma nebude a že Puys je čarovné místo. Ještě že jsem tam byl. Další den se blížím k dálnici a mám ještě na trase La Couvertoirade, město maltézských hospitaliérů od Sv. Jana Křtitele. Město mě moc nebere, ale zajímavý je čtyřistalet starý hřbitov, fotím si každý náhrobek, jeden s lilií, jedčn s křížem v kruhu, jak kdybych si hledal ten svůj. Dnes mám poslední přesun do Banyuls sur Mer, na španělské hranici, abych si užil ještě trochu moře. Cesta je to klopotná v hice po dálnici a výsledek nevalný. Dorážím v podvečer a kemp je hned vedle templářských vinic. Je to jak tanec mezi vejci tahleta má rytířská cesta. Okoupu se, zajde sluníčko a další den už spěchám před catharský Queribus, department Aude do Ariege konečně na Montsegur. Ten je ve žhnoucím slunci, lezu do příkrého kopce a v ruině se cítím opravdu dobře. Průvodce káže a nadává na vatikánce a velebí rovnou církev mužů a žen žijících v přísné čistotě. Catharos je řecky čistý. Jak to tak bývá, odporovat totalitě se nevyplácí. Příběh dvě stě kněžích, obléhaných osm měsíců zvlčilými křižáky, kteří už nic nrměli společného s výpravami do Svaté země a jen likvidovali vlastní. To z husitských válek taky známe. Toto je o dvě století dřív. Pomalu se mi cesta naplňuje, balím se a ujídám poslední cassoulet pod Roquefixade, dalším z řetězu hradů s výhledem na zbytky sněhu v Pyrenejích. Naposledy do přeplněného Foix, jen cvaknout hrad a už rovinou polí do Toulouse. Mezitím smska jak je v Jánských lázních a jak krásně dopadl výlet na Sněžku. Pak už jen vrátit auto, přenocovat na letišti a ráno domů. Tak skončila má francouzská pouť.

Kapitola třetí: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je obrovská díra. Vidím ji. Přesto do ní padám. Je to zvyk. Moje oči jsou otevřené. Vím kde jsem. Je to moje chyba. Okamžitě vylézám

V pondělí máme hned sraz, natěšená se hlásí na fotečky z Francie ke mě domů. Levandulové dárky jsou tak skvělé, že některé skončí i pod polštářem na ovonění. Že bych dostal aspoň pusu na tvář však nehrozí. Návštěva upgradovaná o make up a voňavku v šatech se opakuje o pár týdnů později, večeříme na balkoně, ale pocity mám z toho více než smíšené. Následuje série divadel, kde se s její jiskrou v oku oku dozvídám o klusáckých závodech a jak vše doposud od ní nebylo fér, včetně výhledu z mého balkonu. Připadám si jak ve zlém snu, tady neplatí jen gravitace, zde selhává i kvantová fyzika jako taková. Znamení co nejsou znamení, psaní co nejsou psaní, slova co nejsou slovy, nahoře je dole a dole je nahoře, návštěva je formou odmítnutí. Dárek se jmenovkou co pobaví místo, aby dojal.

Eliška mi vykládá, jak jako religiózní rytíř a celibátní kněz jsem odmítal ženy na běžícím pásu a jak se mi to tu pěkně v rozpolcené vnitřní ženě zrcadlí. Ale konečně jsem s tím začal něco dělat, to je nutné ocenit. Na tom Montseguru jsme tehdá byli spolu a ta vaše milá nás tam drtila. A nemáte pocit, že se zas všichni scházíme, ptám se Elišky. No to si pište, že jo.

Kapitola čtvrtá: Jdu stejnou ulicí. V chodníku je hluboká díra. Obejdu ji.

Máme tu opět leden a já mám v záloze autorský levandulový kalendář z mých fotek. Zase sedíme v té stejné kavárně. Je z něj unešená, ale to je tak vše. Zbytek je jak rozhovor s mimozemšťanem, ale některé etudy jsou fakt odvážné, toho jsem se nenadál. Žeby za veškerá ta otevření mohla réva z Burgund? Je to dost pravděpodobné. Myslím, že jsem se už dozvěděl dost na to, abych tohle vše ze sebe smyl.

Kapitola pátá: Jdu jinou ulicí.

A tak skončil francouzský svatý rok, v souhlasu s Jeanem Gabinem mám ten pocit, že už jsem přispěl dost. Blesk rozčísl strom a kořeny vydaly zlatý poklad, ale ukradl ho někdo jiný, konkrétně z něj vyrostl další kostel, jako by jich nebylo už tak dost. Nezbylo mi ani na almužnu žebrákovi před vchodem.

Martin Šanda, 30.6.14