Z obou dlaní

Následující text bude vlastně obranou jak jsem se dostal až na šestisetleté výročí českých protestantů k obnovenému přijímání pod obojí, já nepokřtěný pochybovač o veškerých nábožných institucích a dogmatech. Myslím, že to budu muset vzít pěkně z gruntu a to od momentu, kdy jsem se narodil. Bylo to v roce sedmdesát jedna posledního z beranů u svatého Apolináře, patrona výrobců jehel, dny a urologických onemocnění. Ne, že bych takovými trpěl, ale Princip má smysl pro humor a vedle porodnice nechal vystavět urologickou kliniku a taky protialkoholní, vulgo záchytku. Ale konec srandiček, začněme znovu. Naše rodina nebyla nikdy zvlášť pobožná. Moje babička i matka byly učitelky přírodopisu a evoluce jim byla vlastní. Katolickým důchodcům ve Stromovce, kteří babičku balili, vždy ukázala pokrčenou dlaň gorily jako důkaz, že jsme se vyvinuli z opice. Nato vždy modloslužební dědci odprejskli. Byl jsem vychováván sekulárně, kdyby Bůh byl, přeci by nenechal umírat nevinné a bohatnout zloduchy, říkali svorně dospělí v naší rodině. Babička byla ale duší evangelička, někdy se vytratila na mši, spíš jen tak o vánocích. Teprve nedávno jsem zjistil, že byla pokřtěná řecká katolička, tuhle její esenci jsem ale nikdy nepoznal, stalo se to zřejmě mimoděk, když praděda pracoval v papírnách v Haliči. Víte jak to je, projekce rodičů, aby se dařilo dobře dítěti a oni si též něco urovnali v sobě a taky sociálněkulturní tlak okolí. Vůbec křtění dětí mi není jasné, vždyť už samo početí a narození je Boží zázrak, tak proč to hned po narození triplovat bezbranému nic netušícímu chudáčkovi a rvát mu to do karmy bez jeho rozhodnutí? Tak vidím, že ani druhý start se nepodařil. Znovu. Maminka byla někdy zřejmě někde pokřtěná, ale neví se to, tátovy rodiče konvertovali v první republice k čs.husitům, to jsou takoví ti liberální katolíci, co nosí na hrudi červený kalich, aby to přebilo to jejich velebení rozlomené hostie nad hlavou a je u nich Paroubek a Klaus. Ve Farského ulici jsem na bohoslužbě byl s tátou jednou a on myslím, že tam byl taky jednou, ani nevím kolik mi bylo. Následky to na mě nezanechalo, jen si pamatuju, že ta paní farářka tam rozpřahávala ruce. Pak jsem po sametové revoluci asi pět let chodil s maminkou na půlnoční do Klimenta u vody, farář byl hodný, ale nemastný neslaný. Přestalo nás to bavit. Jednou jsem byl na Vlkovi na Hradě, spolužák Sámo mu za půlnoční vystavil čtverec a pak jsme se ještě jednou s téže partou sešli u Martina ve Zdi taky o půlnoci. Stáli jsme u dveří, tam co je WC a byla děsná zima, asi minus 20. Mohlo to být tak v roce tři roky po převratu. Tolik moje formální zkušenosti s církvema a teď jak to bylo doopravdy.

Je mi osm let a jdu do pionýra, přesněji řečeno do zakuklenýho skauta, oddílu Ledňáčci. Vykračuju si to tak ulicí Komsomolskou (dnes Jana Zajíce) ke klubovně ve stylu Rychlých šípů a v tu mě to donutí zastavit. Co vlastně způsobuje, že já jsem já, že to není někdo jiný? A jak by to bylo, kdybych se narodil jiným lidem, nebo ještě lépe o sekundu později, byl bych to stále já? Uvědomění si sama sebe.  Ledňáček, teda povatikánsku Martin-pescatore a taky Kingfisher, Král Rybář. Střih, je mi o deset let víc, takže plnoletý a v Praze bouří sametová revoluce. Stojím v mraze na Letné a tam mluví farář Malý. Za několik dní mě to na točitých schodech v našem domě zas donutí zastavit. A co mě vlastně dělí od věřících?, vždyť i oni žijí běžné životy a dokáží se smát, nejen se furt tmářsky modlit. Komunistická propaganda i v naší reakcionářské rodině zanechala stopy. Nicméně doba je bouřlivá a táta má plnou knihovnu Bhagavatgít, Eduarda Tomáše, Paula Bruntona, Korán v angličtině, Bibli asi ve třech vydáních. A dokáže tak plynule a přesvědčivě žvanit, že by z fleku mohl být farářem. Nahlížím do těch knih a chodím na semináře o náboženstvích, rozumějte ne na náboženství ale o náboženství. Třeba Zarathrusta, Koptové, Aramejci a vůbec prapůvodní mystika, Abu Sína taky a samozřejmě Buddha.

Je rok devadesátdva a já mám zlomené srdce. Tak nějak bloumám realitou a ani nevím kde se vzala ta pohnutka a na naší zahrádce v předjaří beru kousek tvrdého akátu od kamaráda Jana a vyřezávám si z toho lupínkovkou malý přívěšek kalicha, který o něco později barvím tuší na černo, vrtám do něj háček a kožený černý provázek. Nějakou dobu ho nosím skrytý na krku pod košilí, ale k církevní struktuře mě to pranic netahne. Po nějaké době tohle pomine a kalíšek leží asi tak dvacet let v šuplíku.

Turecko, kdy je mi pětatřicet, tuhle výpravu s cestovkou mi vybral sám Osud. Byla velmi potřebná pro můj další vývoj, třebaže to bylo cestou bolesti, jinak to ani nejde, protože bolest je dar. Záměr v tom byl. Kdo by v téhle zemi hledal Ježíše spasitele, tedy vyjma toho, že je to uctívaný jeden z 25 proroků a jeho maminka měla baráček na dožití v antickém Efesu. Ve městě Avanos sedím za hrnčířským kruhem a ani já a už vůbec zbytek zájezdu nevěří, že jsem nikdy nekroutil. Tak se zapíšu v Praze do kroužku měsíc na to, kydnu hlínu na kruh a přiložím k ní obě dlaně a když je oddálím, na kruhu je docela povedenej kalich. Vlastně vidím, že kalich je jen otiskem dlaní, ten prostor, když se ruce přiloží a vznikne nádoba na vodu, energii života. Glazuju ho na hnědo, barvou Země, opáleného těla.

Můj život se zdaleka nevyvíjí tak, jak bych si přál, jenže stále nevím proč, tápu, proč se mi děje to co se děje? Školy mám dobré, tam to zmáknout jde, ale život venku mě nějak míjí? Dostane se mi výkladu, že mám nálož minulých životů v kněžství, rytířství, katolictví, keltství, mystice a hodně toho ve Francii, ale taky Německu, Anglii, Řecku a kdovíkde ještě, cítím že i v Holandsku, Skandinávii, má to ale nit a souvislost, asi jsem hodně cestoval, nebyly to jednotlivé kousky. Vskutku příhody mého života by do toho pasovaly, o tom jsem už toho dříve a hodně napsal. Můj první kalich daruji vloni pod Montsegurem nedaleko žijícímu Philippovi s arcitemplářským příjmením a taky pěkně heretickým světonázorem. I arabský přízvuk umí dobře, asi když jsme se šavlovali někde v Zajordánsku se saracénama. Tam u Pyrenejí jsem byl dost možná jako catharos, tedy čistý nebo foneticky po česku kacíř upálen ve třináctém století. Philippe se mi zjeví v mém životě vloni z čistajasna jako jeden z party společníků. V bytě nedaleko Nejsvětějšího Srdce a taky náměstí husitského krále Jiřího na střeše nad Ondrovým loftem zírám na to setkání po staletích, oba umí anglicky blbě, ale mluví jak bráchové. Na Montseguru je mi velmi příjemně, tady taky Kalich pobýval. Dalším upáleným v příběhu Kalicha je Jacques de Molay o sto let pak a za dalších sto Mistr Jan, má to železnou pravidelnost potírání Pravdy a Lásky mocenskou strukturou. Projíždím Francií a není to asi náhoda, že se mi furt před očima míhá Jan Křtitel, templářský patron. Nejdříve jako plaketa na soše v Lurdách, pak jako vitráž, kde leje z vědra vodu na hlavu Krista v magickém křižáckovýpravním Le Puy en Velay. Jestli se nechá někdo pokřtít vědomě jako Ježíš v dospělosti od něj, proč ne. Jeden přesvědčený vydá za třicet poslušných. A jeden neposlušný pak z vůle Salome o hlavu přijde.

Mezitím ještě doma spěchám podvečerem na Bečov, kde je ten Relikviář Maura, Timoteje, toho mého Apolináře a taky Jana Křtitele. Víte, relikviář jsem dovezli z údolí Mosely a Rýna, hlásí průvodkyně. No tam na soutoku to mám arci rád, ježí se mi pokožka u německé mapy Evropy. V trezoru koukám na opravenou truhlici s devíti plaketami z nichž čtyři obývá příběh stětí Jana Ká a tak nějak nepohnutě a v klidu mnou projede – ukaž se, jak tě opravili, jsem rád, že tě po tak dlouhé době zas vidím. Že bych s tímhle ostatkovištěm cestoval z Mosely do Slavkovského lesa jako spirituální doprovod? Kdyby to tak šlo vědecky ověřit, racionalita zde plave na vodě jak zkažený žaludek.

Projíždím si youtube s templářskými záznamy a koukám na teorie jak byl Ježíš učedníkem v Tibetu na svitku se jménem Isa, těch 18 neznámých let Krista mezi dvanácti a třiceti by mě fakt zajímalo, do jeho léčitelských schopností a vědomém vypnutí těla na Kříži a renormalizace v jeskyni by to pasovalo. A taky cínové doly v Glastonbury, kam jezdil jeho druhý kmotr Josef z Arimatee. Můj otec dokonce vytáhne odněkud příběh, jak byl Ježíš počat čtrnáctileté Marii římským setníkem. Na materii ostatně nezáleží, jde tu o vnuknutí Ducha Svatého přece a nebo chcete-li vesmírné energie a poselství, že ano. Glastonbury a  Studnu Grálu musím vidět, pomalu spřádám plán na ostrovní cestu. Mezitím mě to přes kamarádku Martičku z oddílu Kolibříci vtáhne do keramické dílny její švagrové. Báru taky z dětství znám, poté co dostala mou vizitku mi neřekne jinak, než pane docente, špičkovat to ona umí. Driluje mne za kruhem a zanedlouho první co vytočím je zas kalich, řemeslně o něco lepší než ten první před lety. Engobuju vnitřek červenou, z vnějšsku patinovací burel a Ten jak z Dobývání ztracené archy je na světě, dokonce tekutinonosný, neb vnitřek je zatěsněn průhlednou glazurou.

Je krásný vlahý prosluněný jarní den a já civím v zácpě rychlostní silnice na Slaný. Už už kypím že na exitu vyjedu k domovu, ale pak mne nějaká pohnutka a zodpovědnost udrží na trase. Jedu za Janou, věku mé matky, které už moc času v kladneské nemocnici nezbývá. Znám ji čtvrtstoletí ze studia na fakultě a později práce tamtéž a spojovaly nás poslední dobou moje buddhistické knížky o reinkarnaci, ze kterých si dělala výpisky. Držím její ruku na její konečné posteli a říkám laskavě, že už potřebuje nový tělo. Odevzdaně přikyvuje. A myslíš, že bude líp? Říkám, že bude už jen líp. Mám snad za úkol tuhletu poslední zpověď a pomazání? Jana se smířením umírá na druhý den. Bodejť by vám to nešlo, dozvídám se později, když jste byl u Sumerů převozníkem a připravoval lidi na smrt. Kde já jsem to teda všude žil? Jsem fakt stará duše, jinak to nebude.

Jsem ve velikonočním Řecku a hledám si tam svoje místo. Mezi začouzenými kostelíky, někdy s modrou kupolí a bílým spodkem mě to nějak nerajcuje, spíš naopak. Ale co je tady ten s bílou střechou a věží, která je něčím mezi minaretem a španělským barokem? V bílooranžovomodré trikoloře ledňáčka. Uvnitř vydechnu, že konečně doma. Mezi pravoslavím heretické katolictví a jak jinak než Jan Křtitel. Nakonec i tam dostávám první osten do svého srdečního příběhu.

Přes klikaté peripetie se dostávám s Hankou a Davidem na meditování v krajině. Je nádherný teplý květnový den a já jsem kousek od středočeské Vltavy v lesíčkách, kde se to hemží přírodními i uměle vystavěnými megality, poletují tam dráčci, bohyně Hátor, Sofia Piscis, startovací kámen z Merlinovy jeskytě a taky egyptská božstva. Meditujeme v megalitických kruzích, větší šílenost jsem na své aktuálně spirituální cestě nezažil. A zase jsem to dostal přes vodaře, je snad voda tím co opravdu transferuje život? Na tomhle místě dostanete, co máte slyšel, říká mistr Pavel. Jedná se o menhir, kterým promlouvá Ježíš. Stojím tam tak před vztyčeným ostrým kamenem a čekám co bude. Zjevení anděla, vizualizaci ani nějaké schizofrenické hlasy nečekejte. Jen tam tak se zavřenýma očima přemýšlím, co to může znamenat a na mysl se mi vydere myšlenka: Tak už konečně přijmi to moje Světlo! Je to vyřčené s mírnou nas... teda naštvaností. Asi jsem dost hardcore nevěřící Tomáš a  musím to dostat takhle. Je to snad poprvé co vroucně objímám kámen.

Je rané léto a jsem na návštěvě u Markéty v kraji zdevastovaném a taky v Oseckém klášteře. Ani netuším, že zde měl být taky prst Jana Křtitele. Klášter mě vůbec nerajcuje, jediné co je tam zajímavé je socha Beránka božího v zčernalém pískovci. Tam své chvění cítím.

V indické hospodě na Puškiňáku plánujeme s Davidem naší anglickou pouť, už tam na grálových místech byl a chce si to zopáknout a když tak na mě kouká, že kolem mne sedí těch zbývajících 11 apoštolů a já mám taky auru, tím Tomášem fakt budu. Anglické pojednání bude samostatná beletrie, ale jako ochutnávku zde pár věcí uvedu. Sedím u Chalice Well s emblémem dvojkruží tedy průniku tvořící vesicu – kdo neví jak to vypadá, ať si zajde do karlínského kostela, kde vesica, tedy symbol ženství a plodnosti lemuje postavu Ježíše. V tomhle jihoanglickém tak trochu tolkienovsky new-ageovém prostoru, s dary úrod na Studni, a svým z minulosti vytaženým černým kalíškem na šňůrce již znovu na solar plexu, naciťuji tu jemňoučkou energii červeného pramene, zatímco kolem bílého prochází procesí fialových čarodějných bab z Toru. Jak ti to, Davide, ten Ježíš v meditaci říkal: Bolest přijímaná s láskou že v Lásku mění se?

Po stopách Kódu v Rosslynské kapli nad trezory to zas se mnou cloumá a taky v kryptě u langedockého rytířského hrobu. Poslouchám výklad od průvodkyně Margaret s její lehouce skotskou a bojovně katolickou dikcí se sepnutýma spletenýma rukama a slzama na krajíčku. O pár týdnů později v Temple Church, umístěného v mysteriozní atmosféře londýnské templářské čtvrti mě to táhne doprostřed kruhové části mezi další čtyři templářské hroby. Co to asi tak může být? Koukám na plán kostela a ona je to kopie Sv. Sepulchry v Jeruzalémě a hádejte co je uprostřed. No nic jiného než Boží hrob. Po Anglii jsem si studijně naordinoval dvě mše. Nejdřív u Wasserbauera v Plečnikovi a pak s Martinou v Martinovi. Z katolické odcházím jako viník za syrské perzekuce křesťanů, katolické mše mi přijdou jako denunciační sadomaso, skoro až starozákonní koncept o vině v hříchu, tohle fakt nepřijmu. Totéž řečené v rodině evangelické vyznívá, tak nějak mileji, přesto urgentněji. Vše své momenty má, ale přijímání pod jednou mým Šálkem teda není.

Vybudoval jsem si za poslední léta pěkný kmen svých přátel a vyrážím na konferenci do Portugalska. Za chvíli tam taky přijede ašrámistka Kateřina na portskokompostelskou cestu. V Lisabonu jsem si naservíroval sloní porci deja-vu v hostelu na Sao Nicolau, co jsou kolem ty vyhlazené dlažební kostky. Jak kdybych se vrátil sedm citově hladových let v čase. Stojím v koupelně, kde není kousíček jiný a přehrávám si azorské příběhy. I večeře je ve stejné atmosféře jak tehdá, jen majiteli přibyly šediny. Cristo Rei za vodou a rytířský hrad v Sintře přidávám k již známým tramvajkám a klášteru v Belémě. Ve Fátimě, kde mě provází Jacinta, co byla tam skoro i jeptiškou a teď v Německu hraje na kostelní varhany, stojím mezi olivama na místě zjevení Panenky chudým pastýřským dítkám a nevím jak je to možné, ale odezírám smysl pamětních desek, co ta místa doprovázejí. Jacintin snoubenec Samuel říká, že můj kalíšek je teda věc a s tímto fátimským věrcem sedíme nad vtipy o katolících až do dvou do rána za družného taizeského rozhovoru. Coimbra v kempu a moje snad největší životní katarze. Koukám do facebooku na oznámení a hlavou mi hučí všechny nesplněné předpovědi.

Sotva Vasco da Gama přistál v přístavu a už ho posílají na další misi. S Argonautama hledat zlaté rouno. Tbilisi a sobota. V prázdné restauraci s výhledem na starobylé kláštery v Mschetě za řekou Kura koukám přes vytepané kolo - symbol gruzínské věčnosti života na horizont a přemýšlím kam se točí můj život. V Tbilisi je svatební den, zástupy novomanželů dostávájí v Chrámu Saméby, tj. svaté trojice požehnání od popa. Ve mně též hučí svatební příběh o dva a půl tisíce kilometrů na západ, jehož už součástí nejsem. Člověk dostane jen tolik naložíno, kolik snese a já už snesu hodně. Téměř každá další schůzka a nebo i pánská hospoda vrcholí v to, že bych si měl otevřít terapeutickou praxi. Asi na to mám vlídný ksicht, který katalyzuje zpovědi a taky nějakou tu osobní zkušenost aktuální i tu dávně minulou. Možné je vše a staniž se. Chodím na kurzy koučů, tahají mě do studií konstelací, není to náhodný výstřelek, začíná to tvořit ucelený řád.

Píše mí dávný spolužák Mikuláš. Přes facebookátko jsme spojení už dva roky. A jelikož se nic neděje náhodou, tento ekumenik byl farářem u Martina ve Zdi. Vloni jsem mu tam fotil noc kostelů. Příjdeš na oslavy svého patrona?, ptá se. Jasněže přijdu a budu zas fotit. Víš, Martine, musím se ti omluvit a dát ti pak provizi, do sborníku k výročí jsem dal tvoje fotky, už tak nějak jsem si myslel, že jsou moje. To mě těší, jsem toho už nějak genericky součástí. Provize půjde na bratrskou charitu.

Je slunný říjnový den a já vcházím do Betlémské kaple z ulice. Dnes jako civil. Jindy sem už chodím jen do taláru v husově černém suknu a náhlavci v posledku s docenskými insigniemi na hrudi. Obvykle zde poslouchám o cechovních bratrstvech stavitelů katedrál a za dekorování absolventů si čtu šestero Husových bludů o víře a projíždím si kališnické parparty na kopích křižáckých vřav. Dnes jsem tu ve své padnoucí modré a černou mají profíci na jevišti, kde na stole je tucet lesknoucích se kalichů. Zase fotím. Plamennou řeč bratříka Romana o beránkovi, hořkých bylinách, historii podvojí opuštěného jak z hygieny tak povýšenosti kněžích; panychidu s hostiemi a červeným kalichem na hrudi československé, zpěv Spirituálů i rakouskou zdravici. Německá církevní řeč ve mně opět zarezonuje. To bude ta Mosela splývající s Rýnem v Koblenzi. Odpoledne mám namířený objektiv v Martinovi na Víťu Marčíka a jeho Labyrint světa a ráj srdce. Performance tohoto božího komedianta je úchvatná, text je tak hutný, že vyčerpání mi skoro velí usnout. Jeho dřevěná kovaná truhlice Labyrinta se postupně otvírá do hlubších a hlubších pater světa i duše, ze které se vytahují víc a víc zakleté archetypy. Program střídá program a na opačné straně u varhan se již chystají zpěváci na koncert. Zvláštní kolik je dnes mezi vystupujícími, a to i v Kapli, těhotných. Přemítám zda i tohle je nějaké znamení. Postupně přichází opozdilci a já tak uvolňuju židli za židlí, až se ocitám v oltářišti sám a  foťákem položeným na Labyrintu, výborném to kotvišti mého úhlu pohledu, fotím pěvce i mluvce Joela s jeho zdravicí do českého rozhlasu. Na oslavu stavby kostela, kde si v roce 1414 Jakoubek ze Stříbra troufl obnovit tradici vína pro všechny, té energii z vody pocházející, už nemám v Mikulášově pojetí sil. Pomáhám Marčíkovcům stěhovat přetěžký labyrint do dodávky a odcházím to vše vstřebat.

Po měsící předávám na Palmovce fotky faráři Romanovi, vedu s ním volnou řeč na mé heretictví a zapisuju se do křestní přípravky. Na stole mám rozečtenou knížku o Janu Martinu Šandovi, čestném to katolickém služebníkovi šumavském a až nezdravě se v jeho poctivosti poznávám. To jméno pro mnohé souhry bude Jan. I kmotra Jana z mužských kruhů vybraného mám. Ta disonance formálního stavu a mých pocitů v posledku šestisetlet oslavných žádá si být srovnána.

S Davidem si v nedaleké karlínské tibetské Dharmasale srovnáváme své putovnické příběhy tří posledních měsíců a říkáme si, že od Anglie snad uběhly tři roky. Uvidíme co přinesou vánoce, zdá se, že se tu chystá další stupeň biblického příběhu, který dost možná bude stát opravdu za to. A jesličky s Ježíškem v mém vesmírném komplexu opravdu nečekejte.

Martin Šanda, 16.11.14