Kalich, klásek a modlitbičky

Již třetím rokem provádím autopouť po vlastech českých a podruhé protínám východní Čechy na různých trasách. Nicméně ještě než začnu tu letošní, tak pár obecných informací. Předně si prostudujte povinnou literaturu a to film Interstate 60 (tedy Dálnice 60 – kdo neví, zeptá se mě). Za druhé trochu numerologické mystiky, ta je mé karmě taky bytostně vlastní. Nějak mě životem provází trojice čísel a to 6, 11 a 37. Šestka je moje osobní číslo v numerologii, jedenáctka se pak objevuje ve dni mi nejdražším, což nejsou narozky, ale svátek, je tam hned dvakrát a je to šamanské číslo a třicetsedmička ani nevím jak. Dostal jsem ho darem v devíti letech jako číslo na táboře, mám ho stále z té doby vyšité na několika kapesnících a často ho dostávám třeba jako čísla pokojů v různých hostelech a tak. Tentokrát se ta čísla objevila i na mých tazích východočechami. Šestku z tras vylučme, ta běží z Prahy na západ, kde jsem byl vloni u Relikviáře a začíná na Bílé hoře, souvislost s tou se ale též objeví. Jedenáctka je státovka, co běží celými východními Čechami již od Nymburka až po Zábřeh a třicetsedmička spadá z Trutnova k Chrudimi a pak až kamsi na Moravu. Tyhlety dvě silnice jsem letos vydatně brousil křížem krážem. Ony tedy kříž tvoří a jeho srdcem je Hradec Králové. Letošní pouť se vyvíjela průběžně, zvolil, resp. dospěl jsem k tomu, že navštívím troje známé a dle pravidla, že host a ryba smrdí třetí den od hlavy, jsem si řekl, že u každého pobudu dvě noci. Naložil jsem švestkáče (mou modře nafialovělou Fiestičku, kdo ji ještě neviděl) a vyrazil směř Jičín v sobotu. Tentokrát jsem se nejal okukovat dlážděné náměstí s hranatou věží, ale zajímalo mě dospět konečně na tajúplný Zebín a košatou alej pod ním. Za Poděbradama jsem to z dálnice zalomil na sever a s pomocí navigačky prokroutil Jičín s pár čapími hnízdy na komínech, ale jsem lajdák a Lucce ptákomilce jsem to nedal vědět, kde ty lokace jsou. Jičínská lipová alej, skorem čtyřistalet stará je dost možná jeden z krajinářsky nejpokročilejších prvků české kulturní krajiny. Kdo ji neviděl, o moc přišel. Je zde nad tisícovku lip ve čtyřstupu, které snad na povel v jeden moment sázelo valdštejnské vojsko. Alej končí v Libosadě s Valdštejnskou lodžií, nebo taky lóží. Takový belvedérek, kde se zrovna konala svatba, sotva jsem tam zaparkoval. Můj primární cíl byl ale vulkanický Zebín a kaplička na něm. O prvovýstup jsme se s Marziou pokoušeli před třemi lety, ale marně a neznale ze severní výpadovky. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě a naťukal do cílovníku vězeňské Valdice. Na čedičovém kopečku jsem byl rychle, s kapsou plnou špendlíků, co dozrávaly na úpatí. Vida, kaplička je ekumenická a Máří Magdalény. Tenhle kult mě taky provází a přivozuje mi špendlíky na kůži dost často. Fotím, okukuji a sestupuji západní stranou. Jak tak stojím dole u kostelíka s výhledem na kapličku zavrní mi smska od Blanky, že by brala můj osud, magdalénský otisk máme oba. No její verze je ještě šílenější, ale měnit bych nedoporučoval. U lóže končí sláva svatební a několika družičkám to fakt sekne. Ale rychle do dnešního cíle, kterým je Pecka. Toto malebné městečko, správně městys jsem měl vždy jako bájný cíl na výletech s maminkou z Mostku jako děcko s vypadanýma zubama. Párkrát jsem Pecku i navštívil a osud Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného to českého pána po Bílé hoře na Staromáku je mi dosti vroucně blízký. Tentokrát jsem pozván k Hynkovi, kterého znám z rytířských meditačních Buchovů a něco máme dozajista společného. Doraž, jsme doma, krámek přímo na náměstí. Městys Pecky se vine odspoda do kopce, nalevo žlutý majestátný kostel a pak náměstíčko, které tak nějak znám a i Hynkovo auto jsem našel snadno. Kreativní Dům, takže www.kredum.cz má číslo jedenáct, synchronicity začínají. Seznamuji se s rodinkou, manželkou Hankou a dětma jako obrázek Adamem a Markétkou. Ta má zrovna svátek a tak se podává raw mixovaný dort z čehosi moc dobrého a taky meloun, zasytilo mě to až do večera. Fenka Bella, původem útulkář mi leží u nohou. Zvláštní, říká Hynek, na tomhle místě ona nikdy nelehá. Podobně tak v Bohdanči Aimee od Niny se nechala nezdravě drbat, což zvláště od mužů nedělá. Mám poslední dobou nějak hodně dobré napojení na zvířata. A jde se na hrad, kde jsou zrovna šermířské ukázky. Předtím ale ještě prohlídka hradu. Kastelánka je s Hynkem spolčená v dobrosrdečném peckovském bratrstvu a i u kasy jsou pecky z Pecky provrtané na korálky. Prohlídka hradu je klasická, průvodkyně to odříkává jako básničku. Zvláště pasáž o popravě pána Haranta mě dojímá až skoro k slzám. Ach to moje heretictví, kolikrát a kde asi bylo? I Hynek říká, že válečné věci moc nemusí a tohleto ho taky dojímá. Bodejť by ne, když je to takový zemitý staročeský stav cechu kovářského. Zrovna začíná představení a ten pruhovaný pandrhola s plnovousem a kloboukem je mi nějak ale povědomý? Zakoukám se o on to Jarouš z gymplu! O náhody na mé cestě není nouze. Představení je zajímavé, vtipné, různé klasické hudební doprovody jako kupříkladu pevnost Boyard, figura mývalodraka, přísná matka čaroděje a jiné konstelačně archetypové figury nezdravého chování osob na zemi. Zdravím se s Jardou, nezapomněl na mou minulost a odpovídá mi aloha. Je krásný podvečer a z Pecky scházíme dolů do Pecky. Pouze Markétka, která by mohla dělat v reklamě na dětské oblečení, se ne a ne fotit. Navštěvujeme růžovku, jak Hynek říká druhému domu na náměstí, který nedávno koupil. Číslo šest, kam přestěhuje výrobu. Tak to máme šest a jedenáct, tenhle rytíř co válčí ocelovými prstýnky a šperky z neméně tvrdých třešňových a meruňkových pecek, má na rynku už dva domy. Dávame si v dolní hospodě řezaný a pak už jdeme grilovat. Obchůdek je zalit sluníčkem a na štítě se skví panenka Marie v záplavě světla. Do ulice v dění mezi lidmi a dozadu krásná zahrada s levandulema, se slepicovodem z horní do dolní části, oválným grilem s komínkem a vůbec vlídnou atmosférou s výhledem na dětský vlek. Jen aby letos napadlo. Zvířectvo cítí maso a tak se stahuje, přišli i dvě kočky, hlavně potlučený Filip. Je to mazel, hned ho mám na klíně, kde se lísá a blahem slintá. Jak to ty bytosti vědí, že mají jít ke mně, maj snad nějaký vibrační radar? Smráká se a zůstáváme s Hynkem sami u ohně. V tu se mezi stromy objeví měsíc jak rybí oko. Je den po úplňku a Hynek vytahuje stativ a novou ká trojku. Je to taky pentaxista jako já. Probíráme se numerologií a já zjišťuju, že je na den přesně narozený jako můj táta, s rozdílem přesně 50 let. A Hynek je taky vodař jako já, kdo prosím není z rytířů spojený s vodou? Milan, Jirka, David, Pavel. Skončí už tyhle sychronicity někdy? Těžko, i Hynkova Hanka má stejné znamení zvěrokruhu jako moje máma. Tahle návštěva měla být. Po dvou lahvích vína jsem zaplul na vejminek do postele, kde se spí nádherně. Ráno se přišla lísat Bella a i jedna z koček. Zdá se mi že někde rajtuju na motorce, to zrovna není příhodný výklad. Pojím smoothie z banánu avokáda a ještě dalších přísad a zelený čaj a mířím to do Nové Paky, zatímco rodinka vyjíždí na Krkonoše. V Pace mám v plánu muzeum polodrahokamů a jinak se nechám vést, co se namane. Před půl desátou parkuju na náměstí a rozkoukávám se po muzeu. Dole je nějaká hezká roubenka, muzeum neuteče a za ní další. V tu se ocitám pod klášterem se zastřešeným schodištěm. Maria a 1906. To se narodila moje babička Marie, bojovná to evoluční evangelička, pokřtěná to haličská katolička. Dovedlo mě to až sem, dveře do kostela otevřené, před kostelem dva tatínkové s batolatama, to bude asi mše. V letošní léto už podruhé, nějak můj příběh přituhuje. A tak vstupuju do nádherného prostoru. Je docela plný, tak stovka lidí všeho věku, skauti, rodinky. Našel jsem si místo u zadního sloupu v přímé linii s oltářem. Farář vypadá vlídně, nicméně káže jak málo lidi ráno otvíraj Bibli, a že by měli místo čučení do počítače a nebo na Dobré ráno. Nedělám nic z toho, ale meditovat bych pravidlněji mohl než rozkrývat jinotaje židovských příběhů. Beru si to k srdci, ač to takhle asi vůbec nemyslel. Pak přichází podobenství o klásku, jak ten přírodní má 18 obilek a ten modifikovaný až 42 a že Ježíš má sílu desetkrát, třicetkrát až šedesátkrát větší. Tohle nechápu, dá se to snad nějak měřit? Ta energie je přece nekonečná, nebo teda v našem limitním chápání nadrozměrná a záleží jen na nás jak ji dokážeme přijímat, nebo ne? Když má tenhle šikula zelený přehoz, je snad zemědělským inženýrem jako vinohradský Wasserbauer? Přechází katolíci na vegetariánství, kdy se z pastýřů stávají agronomové? Snad se tím chtělo říci, že od jednoho napojeného na Zdroj lze k druhému šířit pozitivní energii a jeden plamínek zapálí pět tuctů dalších svíček. Tohle kázání oceňuju dvacetikorunou, svedl bych lepší, ale za neotřelou terminologii bych byl asi (zase) exkomunikován. Pak to ale přijde. Závěrečná modlitba, dav vstává a já mám husí kůži po těle jak cítím tu vybuzenou pozornost. Kněz pozvedá kalich a mě hoří uší a srdeční čakra. Zírám na ten zlatý odlesk jak stigmatizovaný. Probíhá mantra o trojjedinosti Boha, Ducha a Syna. No kdyby řekli, že Vyšší vědomí si vybralo člověka a poslalo do něj Energii, aby ukázal lidem, jak žít v míru a nevraždit se, bylo by mi to srozumitelnější, ale aspoň už ten trojúhelník chápu. Ani jsem nezjistil kdy to bylo, všichni kolem klečí s hlavou svěšenou, jen já stojím na šířku ramen, nádych nosem, výdych ústy, dlaně natočené k oltáři, nohama na zemi, páteř rovná a hlava zavešená nahoru, aby to pěkně mohlo všechno vertikálně proudit. Zbožný chlapec od kostela vedle mě se nestačí divit nad tou mou vzpupností. Jak můžou tu energii grálu brát, když jim lítá nad hlavama a těla maj zkroucený do klubíčka? Pokora je pro mě něco co k víře prostě nepatří, a tím nemyslím nějakou pýchu, ale ponížením se nikam dospět nedá, je potřeba následovat. V hlavní ose kostela jsem v přímé lince a je to síla, jediný na tohle všechno. Druhý větší kalich už takový není. Uklidňuje mě až zpívaný otčenáš, ten znám, ikdyž aramejský o vesmíru mám radši. Propojuje se mi, jak jsem se ho sám od sebe ve dvaceti naučil a taky si z tvrdého akátu vyřezal lupínkovkou kalich obarvený tuší. Ten přívěšek stále mám a do Glastonbury ke studně grálu si ho rozhodně vezmu. Podávání ruky je milé, jen ten zbožný kostelníček se mi trochu bojí napřáhnout, aby se možná nenakazil nějakou novotou co není v katechismu. Pak už se pojídaj jen hostie, tuhletu pasáž sleduju s naprostým nezájmem, jen zůstávám ze slušnosti, přijde mi to jako totální dogma, vyumělkovaný rituál, ve kterém nic není. Ministrantíci taky snad dostali štamprdli mešního, co tohle může pětiletým dětem dát. Snad jen pyšnost jejim rodičům, že mají vyvolená děcka. Mám z toho nedobrý pocit. Naskakují mi slova Ježíše z Pozemšťana: „Naříkání, pobroukávání, klečení, uctívání sušenek a vína, hmm, to jsem na mysli zrovna neměl“. Ale je snad skutečně San Greal jen podobenstvím Sang Real, tedy pro vizualizaci královské krve zhmotnění do kalicha? To přenechám expertům, jen vím, že tohleto jsem zažil, že mi to nikdo nevyprávěl. Potácím se na louku plnou květů za kostelem a přemýšlím, co jsem to vlastně prožil. Pomalu jsem se oklepal, farníci se rozjíždí zvolna na oběd a já jdu do muzea kamenů. Hlavně ty zkamenělé araukárie, výklad o geologii vulkanitů, v druhém patře vybroušené kousky achátů z Paky, Levínské Olešnice, Kozákova a okolí, nádhera nádher. A ve třetím patře máme ještě sekci o východočeském spiritismu. Vítá mě nápis: Církev a dogmata jsou klesnutím ducha do forem. Konečně jsem si zrektifikoval zmatenou střelku mé názorové buzoly, která před hodinou říkala… tohle je přesně ono… a tohle je naprostej hoax. Východočeši byli vždy podhorští koumáci a ne asi nadarmo v zapomenuté výspě Králík vznikla ta kacířská bible. Ještě do sgrafitového Suchardova domu. Ten průvodce, postarší pán s bradkou vypadá a má i dikci jako senzibil Kozák, jsem snad v nějakém paralelním vesmíru? Vypráví mi o ševcích co šili pro Valdštejnova vojska, kejvací pračce, doškovém pravoslavném kostelíku a je rád, že vím o Sv. Michalovi na Petříně. A taky o sochách, packém betlémě. Loučíme se v dobrém. V autě pojídám včerejší brambory a volám paní Haně, že se po šesti letech dostavím na návštěvu. Máme třináctého sedmý, tak by se tak nějak patřilo, že pojedu na Mostek stotřicetsedm. Nakoupil jsem v Lídlu jahody, pečivo a taky nějaké ty balené vody, jako sporadický pečovatel. Mostek zdá se být takový netečný, obdobně jako Borovnice s Borovničkou, Tibu zbourali a staví se tam nějaká betonová montovanice. Do Mostku jsme jezdili na prázdniny a já to tu vše zas poznávám, jen osud tohoto domu je opravdu silný, vlastně zůstala jen Hana se zničeným zdravím, ale bere to a přijímá a je ještě přiměřeně veselá a žije jak se žít dá. Čeká mě tu polívka, česnekové chlebíčky a třešňová bublanina. Zas jsem vrbou úlevné rodinné zpovědi, mnohé už znám, mnohé jobovky jsou nové. Pomalu se připozdívá odpoledne a tak rychle nad nádraží do lesa. Tady mám svůj rektifikovaný kilometr od nádraží k hájence, vždy když někde jdu, tuhletu trasu si promýšlím a porovnávám. Je mi ale o třicetpět víc a trasa je nějaká kratší. Hájenka je zbouraná a je tam nějaký tábor. Ale obří mraveniště jsou stále na svých místech, krajina paměť má. Myslím, že uvidím na Pecku, ale výhled zarostl a tak jen přes louku koukám na Zvičinu. Zpátky do vesnice a ještě do pískovcového lesa k Souvratům. Zde to nepoznávám už zdaleka, zde jsem opravdu nebyl víc jak čtvrtstoletí. Tu cestu, kde jsem s tátou pouštěl letadýlko Komár ze zeleného polystyrénu a stočenou gumou u vrtule, už nenacházím. Začíná pršet a já jen v tričku a kraťasech. Vždyť v baťůžku stále nosím to červené pončo. Naposled ho měla Štěpka před sedmi lety v roztocké bouřce a dostal jsem za výpůjčku nádhernou modrou dešťovou mandalu. Po sedmi letech hubených by mohla přijít zas ta sedmerotlustá. Zpět na Mostkách mě čekají už třešňové knedlíky, ty jsem možná už taky neměl pár desítek let. Běžný kolorit domova mi schází. Koukáme ještě na Kurvahošigutntág, když se pomalu projasňuje a tak se loučím a vydávám se na Zvičinu. Zde se nic nezměnilo. Na vyhlídce na Sněžku je to dnes trochu zamračené, ale vypařená oblaka dělají dynamickou atmosféru jak nad Krkonošema, tak nad Kumburkem a kopečkama v severočeské dáli, kterými prostupuje zapadající slunce. V mokré trávě s výhledem na kopečky se brouzdá sympatický páreček, který na přání fotím. Taky pentaxista z Mostku a paní Hanu měl jako vedoucí ve školce. Můj svět je absolutně propojený. Přes Miletín se vracím do Pecky a zkouším nacpat do jedné fotky hrad a kostel v protislunci. Růžovka je taky nasvícená a i panenka Mária nad obchodem. Máme tu ještě vrtule s rajskou, nechceš? Myslel jsem si, že knedlíky budou stačit, ale dva talíře těstovin se do mě ještě vešly, bohužel. To bude zas přírůstek. Dopíjíme s Hynkem poslední rulandu, nakupuju v obchůdku dárečky a zkouším si velikost prstýnku. Jen tak pro informaci jakou mám tu velikost. Kdoví co se kdy uděje, zatím je to jen taková hra s obroučkama u pana kováře. Na závěr promýšlíme proměřit kopec pod hradem mou geofyzikou. Možná příští léto, uvidíme. Ráno ne a ne vstát, vždyť mám prázdniny. Jdu se podívat, jestli si živej, říká Hynek v půl jedenácté, ani kovadliny a brusky odspoda mne neprobudily, resp. se mi ten hlomoz vlastně líbil, symbolizoval mi tlukot života. Snědl jsem k snídani půl melouna a vyrazil po rozžehnání se s peckým rytířem. Šteluju si navigaci na Bělohrad, Hořice a Miletín. Bělohrad mě zklamal, teda parčík fajn, ale jinak bez zájmu. To v Hořicích vždy cítím adrenalin, když sjíždím klopenkama a obrubníky mají bíločervené pruhování. Na náměstí jsem skočil na oběd a pak do parku na sochy. Nejdříve ta klasika, Smetana, Dvořák, Jánošík a pak moderna na kopci. I jeden shluk vypadal jak megalit, nápady zajímavé, polehávám pod stromy v hice. Tak to by byly Hořice, a teď pro modlitbičky do Miletína. Kdyby tohle servírovali místo hostií, určitě bych si dal. Perníčky ve tvaru bibliček, teda už notně modernisticky minimalistní, dva plátky perníku s mňamtarádou a mandlí navrch. Jako svačina od Erbena dobrý. Je čas změnit kraj. Stále se motám kolem Zvičiny a mám namířeno na Les Království, ale odbočku v Bílé Třemešné minu a dojedu až do Safari. Sem jsem chtěl až zítra, ale je stále mlado a tak to sfounknu dnes. Ve tři jsem shlédl moc prima africké bubnování a tančení, zvířena v parku mě až tak nebere. Ale špatné to není, i projížďka safaribusem mezi antilopama, pakoněma a zebrama. Jen tu africkou scenérii nedobře vystihuje boreální klima dubových lesíků. Les Království jsem taky našel, hezky osvícený a tak táhnu k Jaroměři po sedmatřicítce a pak přes Josefov. Ráno jsem si zas pospal, přemýšlel jsem kam pojedu, a přišlo mi že Gury Stolowe a k tomu Broumovsko. Po žemlích s marmeládou dostávám zprávu, jo a v broumovském klášteře mají to plátno. To jsem určitě měl slyšet. V Náchodě už vidím jak v Polsku leje, ale pokračuju. V Karlowě nemám ani zlotého floka a stejně leje tak jedu přes Radkow do Broumova. Tam aspoň přestává a tak obědvám v autě co jsem dostal a vyrážím do kláštera. Je to pobočný klášter benediktinů z Břevnova. U mladého slušného mnicha kupuju lístky. Jeho šéf v bílém co kouká na nějaký pobožný film je od pohledu a pár gest vosinou v prdeli, chudák chlapec. Ještě je čas a tak jdu na náměstí. Na jednom sloupku je zapomenutá velká kruhová náušnice. Moje kleptomanská úchylka velí jí sebrat a hlavou mi běří MirkoKrejčířovo, že takové nosí žena, co má pozemek a hledá investora. Ale zpět do sfér duchovních. Mladý mnich nás ve své pobožnosti provází rozflákaným klášterem, promítám si tak sebe a říkám si, že tohle bych fakt nechtěl. Jdem jen do refektáře, kde je kopie turínského plátna. Mám zde zas chvění, ale u německé mapy na Bečově u relikviáře bylo tak třikrát větší. Zde mám pocit, že je to podvod. Ani ne tak tahle druhá nejlepší kopie ze 42 pořízených, ale ten turínský originál, vždyť i radiouhlík to určil na středověk. A 42, je to snad opravdu odpověď na vše ve vesmíru, vždyť i plátno je z rostlin co mají obilky. Jdeme ještě do zdevastované knihovny, kde musím uznat, že i husiti nepochopili, co pochopit měli a stejně jako komouši hlava nehlava jen ničili. A zákonem reakce pak ti karmicky stejní z druhé strany pálili další moudré knihy o dvě století po nich. Jestli se lidstvo někdy poučí, zatím mi přijde, že tahleta návštěva Ježíše před dvěma tisíci lety přišla nějak vniveč. Poslední místností je sklepení, kde jsou dočasně deponované vamberecké mumie, i řeholník říká, že zde nemá dobrý pocit, opravdu to pocit dobrý není. Na rozdíl od Klatov je zde vše natúr, že by se dalo do rakví šáhnout. Memento mori, jediná naše jistota, doufejme, že jen tělesná. Ještě doškovaný kostelík na hřbitově a pak tradá do Police. Přemýšlím, kam půjdu do skal a jsem celý den trošku bezradný, potřeboval bych se zeptat. Za Broumovem stojí postarší stopař a tak ho beru. Vyprávíme si o klášteře, možná mě má za nějakého pobožného cvoka, tenhle chlapík s energií bojovného Choda. Ale když se stočíme na diskuzi o skalách a jak jsem pod Hvězdou sázel smrčky, ochotně mě nasměruje na Hlavňov. Beztak je tam objížďka, u které vysedá. Slunce se pomalu rovná nad obzor a ja fotím Hvězdu, Supí hnízdo, Amfiteátr, výhled na Broumov a přemýšlím, zda nám vyjde grant s geotechnikama na sanaci kostelů na Broumovsku. Ještě do Kovářovy rokle a pak už přes Hronov a vlastivědně s Červeným Kostelcem a Úpicí do Hradce. Objížďka na objížďku mě vede trasou až téměř ratibořickou. Ještě chci ale Kuks, nicméně ten je pod lešením a tak už jen Ratibořice. Pěkná to připomínka, je dobré si ta místa oživovat čas od času. Pak už to směřuju na Orlické Záhoří a navigačka mě vede zas do Polska, zde ale nemám dobrý pocit a jsem rád, když zas překročím českou hranici. Louky rozkvetlé do žluta, tak zde svačím jablko a banán. Mohl bych se zastavit v Neratově, to je tuším ten zasklenný kostel. Opravdu jsem si to od posledka pamatoval dobře. Kostel s pohnutou historií v německém pohraničí, kde se přehnaly dvě poslední totality a jen nedostatek prostředků režimu dovolil, že kostel nebyl zbourán. Místní sdružení se o něj pěkně stará, je vyspraven hrubým štukem na kámen, dodělané cihlové oblouky u bočních lodí a hlavně dřevěná střecha se skleněným štítem. Mám z toho až kacířskou myšlenku, že boží prozřetelnost vedla k tomu, že tohle je jeden z nejhezčích kostelů, co jsem kdy navštívil. Naprosto prosvětlený, jednoduchý a přesto tak silný, ale chvění zde žádné nemám, jen je mi tu dobře. Dřevo se pod sluncem napíná a malinko praská, stavba žije. I spolková vesnice kolem, fara, chráněná dílna, hospoda, roubenky, ovečky. Pomalu se ale už po dnech horka a večerních terapiích u vína dostavuje únava. A tak si to už rovnám na Jablonné. Ještě oběd v Bartošovicích. Jehněčí na česneku a pak už Zemská brána Divoké Orlice a Jablonné. Hele jak přijedeš dem na kolo, rozkazuje Lukáš do telefonu. Je to furt stejnej rapl, s duší podhorského zemitého bratříka, který má poctivost v těle a semtam i ten nějaký malý hříšek s čertovinou. I Dáša je ráda, že jsem se objevil. Za poslední dva roky Ondrášek vyrostl a přibyla Esterka. Chvíli mě okoukává, chlapci, tedy Ondra s Lukášem se polejvaj vodou a pak se jede na koupák na koleno. Prý dnes budeme jíst zdravě, jsem slyšel v telefonu, zvrtlo se to ale na prasárnu. Esterka je pěkná ještěrka, v roce se batolí na stole, tančí, vehementně se dožaduje masa a hranolek s kečupem. Sedíme se známýma a pijeme pivo za pivem. Dal jsem si rýži a kuře, to ještě šlo, ale po Lukášovi zbylo a přece takový libový koleno nevyhodíme. Lukáš nikdy nejde daleko pro slovo nebo čin. Udělá se tak a tak a hotovo. Dáša to s ním taky nemá lehký, chce to maximální trpělivost a pochopení, nicméně Lukáš se starat umí, jak se patří, jen to chce ho navigovat. Druhý den mě Luky láká na všechna jejich vodárenská prameniště, ale zrovna se jim někdo vloupal do vodojemu a tak realizuju svůj původní záměr, vyšlápnout si na Kralický Sněžník, kde jsem ještě nikdy nebyl, což je hanba pro východočeského evangelíka ve mně nenavštívit tuhletu horu nad krajem. Zas projíždím serpentýny na Suchém vrchu, Červenou Vodu, Králíky dnes bez Hedče, Dolní Moravou a parkuju na konci. Drobounká zrzečka na brigádě mě pumpla roztomile o pajdu za parkování. Tak do hor. Z prvu je cesta mírná, postupně nabírá sklon a tak odpočívám, obědvám a supím. Za nedlouho jsem na Francisce, chatě horské služby, pak pramen Moravy a vrchol plný poláků. Zde být nechci a tak odpočím zpět u pramene. Kde je ale to slůně? Sošku jsem přešel, je kousek od prameniště, tak tam musím znovu někdy. Zpět to beru přes modrý hřeben, Sušinu, Babuši, Podbělku a vleky. Štve mě singletrek, co vyhnal turisty přímo do lesa mezi skály, tudy se jít nedá. Naštěstí to končí svážnicí po sjezdovce a u Mléčného pramene se vracím k autu. Jedu druhou cestou přes Mladkov a Jamné. Doma je ještě babička od Dáši, s tou jsme si taky pěkně popovídali, tenhle kraj je zemitý, výškově sem mezi prcky patřím. Dnes další zdravé jídlo, ovar s horčicí, myslím na tatínka, jak by si zde pošmák. Já to taky sním bez tlustýho, ale moje priorita to není, nicméně jídlo nikdy neodmítám. Dáša, která kostel fakt nemusí mi, vypráví jak se jí při pečení chleba nad pecnem objevil Ježíš, mám z toho zas mrazení a taky doporučuje kostelík v Klášterci s podivnýma malbama na jižní straně. A taky, že to plátno je starší, že pro radiouhlík odstřihli jen novější vysprávku. Jak to ona ví, je snad taky v nějakém bratrstvu? Ráno ještě fotím rodinku a to má za následek, že všechny mé fotky na kartě zůstávají v Jablonném na Dášině notebooku. V Klášterci jsem to nezjistil, foťák cvaká, ale neukládá, asi dva bizarní čerti mimozemského vzezření nechtěli být zvěčněni, další důvod k pořádné návštěvě. A taky příště už musím prohlídnout Žamberk a vůbec tenhleten kralický kraj. Zastavuju až v Častolovicích v zámku, kde zjišťuju tu fotografickou pohromu, která se snad do týdne spraví a tak už nejdu do dětské zoo. Nějak mě to táhne domů. Ještě ale musím zastavit v dědových Choťovicích. Na křižovatce tam potkávám tři cyklisty a dávám jim přednost. U kostela si pěkně popovídáme, dva maďaři a češka co kolují po Labi. Vyprávím jak jsem ve vesnici poprvé, jak tu žil můj děda, o kterém vesměs nic nevím, na hřbitově jediný náhrobek našeho příjmení není, ale táta si některá ta jména z náhrobků pamatuje, rody co přežily. Maďaři vyslovují poklonu, že by si přáli více takových setkání na své cestě. Mě už čekají jen nedaleké Poděbrady a Nymburk, když už jsem tak blízko podívám se sem, kudy občas projíždím do Krkonoš. Za kruháčem se jedenáctka mění na šestsetjedenáctku, musím se pousmát, že jsem fakt na své dálnici plné znamení a vtu přichází kovový poutač. Poděbrady léčí srdce. To mi v mém příběhu přijde dosti ironické, ale možná je potřeba vakcínu vyrobit přímo ve městě, aby došlo k uzdravení. Parkuju až na sídlišti, neb nemám drobných na automat. Vracím se v hice k soše Jiřího z Poděbrad, seznamuju se s mírovou smlouvou, výstavou evropských srdcí na nádvoří hradu, vnitřní expozicí zámku vypovídající o králově moudrosti. Pak ještě z mostu fotím scenérii zámku a zdymadel s výletní lodí na molu. Ještě to vzít kolonádou, dva sirné pramínky a vodotrysk. Hlava se mi už motá a přízraků na mé cestě bylo už dost a mám zde pocit vetřelce, tak už radši domů. Ještě hrad v Nymburce, zde se mi to ale fakt nelíbí a tak jedu rovnou na dálnici. Navigačka ukazuje, že mám jet tunelem pod Stromovkou, není nějak harmonizovaná na počínání pražských primátorů.
Tak to byla letošní pouť Krajem východočeským, kde mám své kořeny z obou stran rodiny. Je tomu opravdu tak. Zatímco severní Čechy mě rajcují, jižní pranic nezajímají, zde mám takový patřičný pocit od Jičína až do Králík. Poutím vlastní krajinou duše přeji všem zdar.

Prasátka od monstrance

Na fakultě nastal čas duchů. Lidé odjeli a plouží se nás tam několik zoufalců, kteří nepochopili, že léto je od základu letět, pokud možno co nejdále od práce. Dal jsem si dnes na čas, když jsem ještě o půlnoci posílal nějaké výzkumné materiály publicistovi do Agentury. Je to takové, že vám autobus ujede z dobrého důvodu, ani jsem nespěchal a čekal doma na další. Říkal jsem si po sutomské návštěvě, že jsem dlouho neviděl tam vzdáleně spřízněnou Věru. Zdá se, že si už umím věci přitáhnout. Věra čekala na té autobusové zastávce. Podobně, když jsem před týdnem dopisoval Přísahu rytíře a myslel na zpovědní služby jejího syna, na zastávce tehdá stál pro změnu on. Vesmír má zjevný řád a pořádek a já už jsem jeho součástí. V práci jsem vyřídil nějaké maily, podpisy a zas došlo na švýcarskou smlouvu. Cestou z oběda hned na schodech jsem potkal kolegyni nejpovolanější a v družné atmosféře jsme řešili tuhletu pistolnickou záležitost z Zurychu. Jestli tenhle grant co máme i s gruzíncema odmítneme, čeká nás asi východoevropská krevní msta. Kolegyně z grantového překvapivě pustí, že se kdysi málem do Gruzie provdala a že mi tu cestu závidí. Snad to nějak dopadne, taky bychom už potřebovali koupit letenky do Tbilisi neb ceny rostou. Mezitím se ozvala Věra, ale jiná s pochvalou mých sutomských fotek a vyměnili jsme si pár diagnostických emailů. Místo techniky jsem měl jít na psychologii, zas jsem to vše přesně odpozoroval, další znamení abych se tomu věnoval. Práce s lidma mi jde, ještě tak zapracovat víc na sobě. Čtu maďarský článek o změně klimatu, který mám recenzovat, za tohodle krásnýho počasí je to fakt hřích. Je krásné odpoledne, nikde ani noha a tak jedu do kavárny nechat na pultě Martinovi knížku Rytíř v rezavém brnění, která ho dle recenze chytla, no ona je opravdu dobrá. Sedím s hlavou v dlaních na peróně v metru a přemýšlím tak nějak o všem a za mnou slečna říká chlapci: Martine, už na to konečně přijď. V kavárně hovořím s pokladní, že tu nechám knížku, a ona mě směruje dozadu, kde Martin sedí a právě dojídá. Jak jsem to pěkně načasoval. Jde zrovna cvičit. Servírka, co mi přijde vždy taková lehce zmatená laň ve snách bliká světly a švitoří přes neonově růžovou rtěnku. Cestou s Martinem kolem Ludmily, na které se zlatí hodiny si říkáme jak je to ten pravý čas. Jak se říká, kolik je ti let, protože léta jsou to co plně prožíváme jako život. V Riegrových sadech jsem teď nějak podezřele často. Za dva měsíce podruhé a naposledy před 8 lety. Plán na večerní fitko a bazén se rozplývá. Do baráku se může za plískanic, v létě se cvičí na trávníku s pulitrem. Sedím a koukám na Hradčany, v travnatém svahu polehávají párečky, kámošky s vínem, pobíhají psi. Jdu si taky jedno zlatavé koupit a neodolám. Po pizze v metru ještě bílou klobásu. No dnešní předsevzetí na ztužení těla jsou jednoduše v prdeli. Dělá se zlatý večer a fotím fasády. Domu kde bývala Jiřka. Směřuju k falickému raketometu na žižkovských polích. Mimina na tubusu jsou fakt zlověstná. Jeden rus vypráví druhému, kak zděs pastrójili zvězdnyj samaljot. Cílem je ale zas Srdce páně, obcházím fotím horizontální paprsky a vcházím dovnitř. V šest tu byla mše a vida, stále je. V hrobovém tichu tu meditují dva tucty farníků. Zas ten odevzdaný chlapec co dělal prohlídku na noci kostelů, způsobně klečí s prosebně otevřenými dlaněmi. Naciťuju ten prostor a zjišťuju, že mi v něm není nedobře, ikdyž radostný pocit to též není. Paprsky osvicují tvář světice, srdcové vitráže na severní straně a taky monstranci a mě v hlavě bzuní Horáčkovo: Z kamene oživlá světice pozvedá monstranci měsíce. Taková zář je jen jedna, odtud až do nedohledna... Slunce se pohne a tu v tu ránu na mě monstrance zazáří. Jestlipak je tu Wasserbauer?, rozuměj můj nomen omen farář, zemědělský inženýr z Pontificio Collegio Nepomuceno, stejně jako spolužák vodní inženýr a farář Marek. Najednou přichází zpozadu k monstranci a vypráví nějakou z manter o Ježíši Pánu a přejíždí přes sál monstrancí, jež na mě dvakrát hodí prasátko. Dnes je to zas den plný znamení. Ještě je stále hezký večer a tak jedu na Malostranskou. Přípomíná mi to tu, že Reynek bude jen do konce července. Krásná nálada na vodě s Křížovníky na druhém břehu. U semaforové uličky se fotí japonečky. Od prodavačky, která vyžaduje, aby byl člověk znalý jejich menu i ceny si u mostecké věže kupuju zmrzku, no dnešní den je kaloricky tedy hodně bohatý a postupuju k Mikuláši. Západní strana se topí ve zlatě. Na hradním náměstí další asijský páreček ve svatebním. Do hradu směřují proudy vyšňořených dvojic asi na koncert, jen já v teniskách a s baťůžkem proti nim. Nad Prašným mostem je zas zlatavě a rusky. Po mnoha letech jdu Prašným mostem a u nových prolejzaček pod křižovatkou potkávám Zbyňka se slečnou. Někdy se vyplatí nesedět u práce a žít. Třeba se to i mně jednou podaří.

Martin Šanda, 3.7.14