Rok se s rokem sešel a já
sedím znovu v tajemném kruhu svatomartinské vigílie a než to vše začne, pohledem
do pomyslného středu podlahy, vzpomínám, jak jsem zde vloni klečel a Mikuláš
Křtitel mi lil mojí svatoanglickou vodu z Glastonburské studny grálu na
hlavu. Dnes je situace o poznání civilnější. Za ten rok jsem obkroužil mnohé evangelické
modlitebny a kostelíky, hodně v Libni, něco v Dejvicích, taky
venkovská Chotiněves a Beroun, velmi Sv. Martin ve Zdi, místo, kde se cítím
nejlépe. Vlastně Bůh, Prozřetelnost, Osud, Systém, Matrix, jedno jak to
nazveme, tomu chtěl, že jsem v bdělém stavu o vigíliích setrvával i roky předešlé.
V autě na odpočívce pod Soluní po bizarní mši v Cyrilometodějském kostele
u zálivu a taky ve spacáku v rohu benáteckého letiště předpředloni.
Úplně jsem zapomněl, že vigílie
začíná ohníčkem před kostelem. Nevím čím dřívka podpaloval Mikuláš letos, ale
vloni cosi říkal, že Kostnické Jiskry dobře hoří. Lid plebejský na večerní
vycházce z pijáckých klubů divně okukuje ten hlouček bláznů, které na
plechu, kde by se spíš měl péct bábovkový beránek, fascinuje pyromanský kousek.
Mikuláš od třísky připaluje Lence velkou svíci a po chvíli se zase scházíme v kruhu
uvnitř. Malé svíčky se připalují jedna od druhé a kostelíček postupně ožívá
světlem až skoro spikleneckého bratrstva. Je tu i farář Michal, zas v tom taláru
se zeleným všívaným křížem maltézských tvarů a též zelenou stuhou a křížovým
odznakem na krku. To dodává sešlosti další magický prvek. Mikuláš mi strčil do
ruky spiklenecky papír, že budu taky jako jiní číst, do jím naplánovaného
dramatu. Líbí se mi na něm, že jeho bohoslužby nejsou devótní, ale spíš starozákonní
psychologickofilozofická dramata, která pak chytře vrcholí do novozákonní
úlevnosti. Čtu jako sedmý Danielovo proroctví o králi Nebúkadnesarovi, pompézním
despotovi, kterého přetočili tři Judeici na pravou víru svým nezahořením v peci.
Dostal jsem správný text, který mi sedí. Do toho se na zeď kostela promítají
biblické, především starozákonní obrazy, pod kterými Michal s Lenkou řídí
zpívání a čtení. Z mé křestní party tu vyjma Mikuláše a Michala letos
nikdo není. Ani já nemá své modré triko
ale černé s červenými uhlíky z reprodukce akademické malířky Blanky.
Fascinuje mne ten moment, jak odhořívající tužkové svíčky jsou shromážděny v hrnku
s pískem obaleném ve staniolu a poté co je tam celý kostel nastrká, vzniká
taková mohutná pochodeň ozařující ortoxně ikonicky aurální taizácký kříž. Taizácké
mantry ať už v Martinu, nebo Libni považuju pro sebe za nejniternější
kontemplaci v křesťanském módu během roku. Posléze na písku vznikne
souvislá vrstva vosku, ve které plápolá pár zbývajících knotů. Vigílie má i jinou
zážitkovou fázi, individuálně poutní. Na kartičku srdíčka (ne pouťový tvar, ale
pěkně anatomicky vyvedeno jak od Jesénia), se píšou přání, pak si člověk řekne
modlitbičku a přání vyslyší nedaleká skartovačka, celé to v kryptě, taková
minizeď nářků. Následuje dívání se na sebe v zrcadle, navlékání korálků za
uvědomění si našich pomocí druhým a druhých, revize křtu z plastového umyvadla
a pomazání a požehnání od Michala v rytířsky zeleném. Následuje večeření
chleba života a pití z kalicha spásy, tentokrát obojí koluje z ruky do
ruky samostatně bez farářů, je to snad ještě autentičtější bez náznaku
jakékoliv instituce, posilující bratrský prvek. Po otčenáši a závěrečné písni
rovnáme kostel na zítřejší další shromáždění a cestou ještě rozprávím s Mikulášem
a vezu ho na berounský vlak.
Lehce bilancuji
cestou domů, co mi tento křesťanský rok dal. S některými křesťany jsem se
poměrně brzy rozešel, ale mnohé rozumně napojené na vesmírnou pravdu jsem se
naopak našel. Spíše než disputace nad manou nebeskou mi byla bližší logistická
pomoc při zateplení kaple, aby stavba byla řádně provedena a dotace spěšně
vyplacena. Záhy, máchajíc si nohy necelý měsíc po křtu v prameni Jordánu
to byla Eva s židovskou karmou, v životě jsem doposud neuviděl tak
svou věrnou kopii, jak černobílý jin jan. Loňský rok mi taky zásadně ovlivnil
kurz systemických konstelací, kde jsem byl snad i jediným
praktikujícím křesťanem, ale celé to bylo o Božím systému a jeho respektování
všemi zúčastněnými. Víc jsem si na Boha nesáhl v žádném kostele. Vzpomínám
na moment s Danou, kdy jsem ji držel za ruku a říkal v karlínském chrámu
chrámů otčenáš na její uklidnění. I jsem si tam často chodil pro podporu, aby
mi chodily koučovací nápady. V konstelacích jsem i uviděl svůj průvodcovský
úkol, světlo a povahu mé řádové templářské duše, stejně tak jako příběhy mé
vnitřní integrity, kázně, archetypů, ale i rodiny a obcházející smrti. Toto
zviditelnění bylo pro pochopení božího řádu pro mne zásadní. Dost možná více
než bohoslužby, ale i tam často cítím uvolnění a odevzdání. A pokaždé, když se
čte z Bible mám husinu a není to vůbec tím, že to čte studovaný farář,
nabíhá mi to i u libovolného laika. Asi to mám holt ze dřív vše obsažené ve své
DNA. Tenhle stejný pocit jsem měl i v Izraeli, kde si říkám u Svaté
Sepulchry, byv ztracený na Via Dolorosa, nakonec ty arabské domečky tu taky
byly jinak. Když jsem tu byl na návštěvě posledně, byl tu takový kopeček a ten
megalomanský ortodoxní barák tu ještě nestál a taky ty olivy v Getsemanech
vypadaly jinak. Ponejvíc mě dostal do slz klášter v Mar Sabě, to je na
samostatné povídání, můj příběh tam u ženské věže. Dalším krůčkem koherence
bylo přidání se do Studia Osm alternativních metod kde tu koučuju, tu
konsteluju, obojí systemicky. Určitá znamínka se objevila i tam mezi věcmi a
lidmi, že jsem na správné cestě.
Velkým vstupem Prozřetelnosti
bylo zprvu nic nevypovídající setkání s Gábinou. V koučovacím rozhovoru
mluvila cosi o psaní nějaké hry, což znělo maličko tajemně. Vyklubali se z toho
Albigenští, kataři a heretici a spolu s jejím Tomášem velmi propracovaná
psychologická hra formou larpu. Měl jsem tu čest toto sledovat tři víkendy, z toho
dva těsně předvigilní, přes objektiv, kde mi občas tekly slzy vzteku u
Dominikánů, slzy dojetí u Templářů či jen kontemplativního zpívání v kostele,
zasazené do jižní Francie středověku, sehrané v novověku hradu Lipnice.
Posledním vstupem shora bylo
včerejší seznámení se s holandským heretikem Keesem, kterého omylem
pokřtili v Lurdách. Je velmi senzibilní a vypráví mi o Ježíši jako
východním léčiteli a inkarnaci dalajlámy, obloženého v hrobu léčivými
rostlinami, aby se jeho hybernované tělo rychle zmátořilo. Prostě megahereze. To
že u toho mám husí kůži, považuju za lakmusový papírek, jako všechny ty příhody
výše zmíněné.
A hlavně jsem rád, že tomu čemu
věřím mi nikdo nemůže vzít a ani se to neděje. Nikdo mě nemučí, nepálí, nevězní ani nenutí podepisovat
antichartu. Vše je zpovědí vlastního srdce na cestě hledání. Doba je vrcholně
svobodná. Doufejme, že i zůstane. Kdoví jaký je Boží plán dalších zkoušek pro
naše duše.
Martin Jan Šanda 27.3.16
