Dnes mě to po dlouhé době táhlo k evangelíkům do Libně a tak jsem poslechl svou intuici. Roztocký vlak a metro mě přivedou do modlitebny až po první písničce a po uvítání od Silvie jsem zaujal pozici v zadní lavici. Farář Roman ohlašuje program, většina rodinek s dítkami jsou na víkendovce a tak zbývá jen ta moudřejší generace. Ohlášeny jsou též křtiny. Na ty dochází v průběhu bohoslužby. Maminka s chlapečkem a spřátelená rodina s kmotrem. Z prezentace v přední části u oltáře lze tušit nestandardní rodinné složení. Maminka s nekonečnou láskou a radostí chovající svého chlapečka v tento slavný den a o malinký kousek opodál stojící kmotr. Až mi hlavou bleskl příběh betlémský o narození Ježíška Marii doprovázené Josefem, kde otec dítěte byl taky takový obecenstvu nevysloveně nepřítomný, třebaže tehdá šlo o narození, nikoliv křtiny. Matka přející vše dobré pro svého syna, ten nejpevnější vztah vztahů. Syna, který s takovou podvědomou inteligencí svůj křest a vroucí přání své matky, nositelky jeho života, přijal. Hlavou mi prolétlo jaký život toho malého klučíka asi čeká. Zda mu přítomnost křesťanská bude na životní cestě těžkou zkouškou a nebo vyšlapanou pěšinkou. Spíše jeho civilní osud ho povede v jeho úkolech a snad se bude mít oč opřít.
Sám jsem vzpomínal na sebe jako malého hošíka v náručí své maminky. Maminky, které osud odpočítává poslední období, kdy již existence je jen vydestilované utrpení a náš společný svátek jako matky a syna je dozajista dnes ten poslední. Vytanuly mi střípky modlitby za předky: Vezmu to od Tebe všechno, se vším, co k tomu patří a za plnou cenu, kterou to Tebe stálo a kterou to stojí i mě. A něco z toho udělám, aby život nebyl marný. Ty dáváš a já přijímám. Milá maminko.
Martin Šanda 8.5.16
Žádné komentáře:
Okomentovat