Nepatřím mezi velké pijáky piva. Se svým jedním až dvěma kousky týdně dramaticky ovlivňuji národní průměr neblahým směrem. Zároveň nepatřím mezi ty siláky, kteří vše, vyjma Plzně, nazývají limonádou. Ač tento pivovar jsem jako jediný sám též navštívil, mám radši jiné značky. Když už si domů kupuju, usadil jsem se poslední dobou staromilecky u lahví s historickým špuntem drátěněplastovým (za keramický originál), taky i proto, že někdy láhev znovuuzavírám k večernímu dopití. A tak se občas i u mne nashromáždí vedle mé lednice četa pěšáků, kteří žádají o výlet a nové naplnění. Mám na ně takovou pěknou tašku od mé dánské tetičky Tove. Vínová, s šesti přihrádkami. Na tašce je našitá hospodyňka. Dá se odhadnout, že taška má sloužit na půltucet lahví s dobrým mlíkem z přímořských pastvin, ale já v ní nosím vratné kousky. Přišel zas čas navštívit krám a odevzdat mou sbírku. Lahve s pimprdletem neberou všude a já nakupuju převážně v Kauflandu, tak jsem si to nachystal do auta, tašku opatřil uzlem, že ve středu večer na cestě domů tam sjedu. Ale večer padla únava a touha jet domů rovnou, tak milé lahvičky zůstaly v autě. Následující myšlenka na nadcházející čtvrtek služební jizerský byla, že lahve nechám v práci a vyzvednu v pátek na cestě domů. Jenomže co se nestalo. Jak tak couvám z boku k fakultě, abych naložil věci na cestu a třímám v ruce tašku s lahváčema, přichází paní děkanka. Nepřichází v úvahu, abych ji nepodržel dveře na kartu a magnet, zvláště, když telefonuje. Bohatě stačí mé odrané džíny, mě koordinátora návrhu EU projektu za bratru čtvrt miliardy, kterého podpořila u pana rektora. Nemohu somrovat s vraťákama a tak lahve končí pod sedačkou vzadu. Projely se mnou pod Ještědem, k nádržím, pod vrcholky jizerských hor, na rašeliniště na polské hranici, prodrkaly bezpočetné panelky... bez újmy na zdraví. Jsem opět v Praze a opět unaven, ale napodruhé je domů už nepovezu a tak končím v podbabské garáži autobusů MHD (s novou karmou parkoviště pro obchoďák). Lahve mám otevřené, aby se v nich neuhnízdila plíseň a po řádném vymytí mohly i vyschnout. Toť získaný imperativ od mého otce s duší laboranta. Požerák na butylky má tento krám v předsálí. Dva automaty nepodobné těm hospodským ruletám, však to znáte. Do otvoru s posuvným pásem dáte lahev, ona je oskenována, na displeji se přičte hodnota a za poslední lahví máčknete čudlík, vyleze lístek s čárovým kódem a jde se nakupovat. Takový je normální postup. U mašin nikdo není a tak vykládám dánskou tašku a zašpuntovávám ty hnědé figurky. První do tunelu, lup, 7 korun, výhra. Druhá, lup... coto, ummm, bzzz, ne é, tuto láhev nevedem. Zkouším třetí... pátou, šestou. Nic. Ani druhý automat je nebere. No to jsem blázen, zkouším pootočit, taky nic. Chce se mi zavolat na pana Svěráka na druhé části vratného tunelu, ať to tam zařídí. Nikdo tu nebyl a najednou za mnou nervozně postává fronta vracečů. Tak jdu na informace. Dívka v informacích, když jsem se jí ptal, řekla: ňáká jistě pude, zkoušejte to dál. Mezitím přichází sousedka s přítelem. Dělám, že je nevidím, ve frontě kverulujících socek u infopultu s vozíkem naplněným pouze pěti alkáčema neb přes tmavé obsah vidět není. Na radu je mám zavřít, ale to vy vlastně máte, prostě nevím, dí uniformovaná slečna. Místní opilec radí přetlačovačku s pásem. To tak ještě. Holka od pultu volá směnovou. Ta s tatuáží hvězd na šíji jde mé flašky odzkoušet. Je ve mně malá dušička. Co když jí to půjde? Budu za debila. Naštěstí neee, bzzz, hmmm, vyzvráceno, neberem. Tak vláčí lahve bočním vchodem do továrny na vratné zboží a přichází zpět. Vidím vinětu Bezlepkový? Ten jsem ale nekupoval? Ahá, má odzkoušené tutovky, které tunel ošálit dokážou. Podaří se jen u tří. Tak to máme už dva lístečky. Na 7 a 21 Kč. Zase výměna. Další dvě. Podaří je ještě až na dvakrát zpoza skleněného království a já vítězoslavně kráčím do krámu se čtyřmi lístky na šest lahví. Váhám zda po této zkušenosti mám jít vůbec po pivu. Ale přeci ne, nenechám se zastrašit nějakým umazaným automatem, který vyčistili a on vidí až moc dobře. Beru Jantarový, Černý a Sváteční ležák. Jen tři, abych rozbil kletbu šestky. Do tří prázdných polí nakupují řapíkatý celer, šerý rajčátka, sýry a uzené ryby. Čekám co bude u kasy, pokladní Inna s modrými nehty rozmlouvá s předchozím zákazníkem jak měla doma špatný den. No nazdar! A teď ještě mé atomizované lístky na lahve. Skenuje, proškrtává a píše si na obálku dvakrát 21. Tuplované voko bere, je to konečně za mnou! V digitální době, sčot pro vyvážení peněz kódovanými papírky na obálku s termopáskama. Tak hezký večer přeju. Doma již spokojený nad nadívanými žampiony, zelenými a černými olivami se sýrem a taky tuctíkem norimberských párečků. K nim je nejlepší Bohemian Ale. Ale to je řádná palba, s osmi procenty alkoholů je to skoro víno. Staňo, ty vrahu!!!, pomnu zvolání mého kmotra Petra. Příště ověřím neurální síť karuselu místní rezidentury Alberta. Nebojte, dám zas vědět.
Tak na zdraví
Martin 6.5.16
Žádné komentáře:
Okomentovat