Jsem na Jizerkách, na posledních pracovních hydrologických běžkách této sezóny. Je pošmourno, asfalt k Šámalce je už odtátý. Běžkařská stopa ještě drží, udusaná pojezdy rolb. Nyní již žádná neprojede, nestojí to za to. Zvadlý sníh prokvetlý jehličím a ledem unaveně odtává a semtam chlístne na asfalt vlnu. Nad cestou se válí mlha do prvního patra. Semtam ji prořízne zbloudilý běžkař odepínající lyže na trávě. Mží. V lese u výzkumné stanice se cpu cizrnovou kaší z plastového kyblíku. Pozoruje mě kuna. Zima byla asi přeci jen tuhá, její kožíšek je pěkně huňatý. Větří něco neznámého, to bude asi ten česnek, vítr jde ode mě. Kvíčaly kvičí na vrcholcích smrků, že jaro je tu co nevidět. Pod stromy už skapalo a sníh tam není, v okolí jak kde, tráva je mokrá. Na Šámalce ani noha. Znuděná servírka kouří před vraty. Zábavu zprostředkovává zásilka norských filet. Zimní parkovací závora ční do nebe, za tohle by stejně nikdo neplatil. Odjíždím, stále prší. Jak tady na severu může někdo souvisle žít? Obdivuju. Světlo se mi dere přes sklo auta až tradičně u Turnova. V Praze před rektorátem kvetou mišpule a jablíčka. I přes pronikavé slunce se mě drží ta nostalgie pozdní zimy s unavujícím zdlouhavým koncem. Myslím na duben.
Martin Šanda 31.3.16
Žádné komentáře:
Okomentovat