Po úspěchu minulé neděle v Braníku
v dřeveném kostelíku s kalichem jsem pojal touhu se tam kouknout znovu,
jenže světa běh tomu chtěl jinak. Už tak jsem si naplánoval pozdní příjezd do
Přístaviště a i do něj mi hodila vidle výluka na roztocké trati a tedy i újezd
dvou po sobě jedoucích branických tramvají od Masaryčky. Přijít na představení
v půlce už moc smysl nemá a tak jsem si řekl, že se cournu přes město a
pojedu do azylu své práce. Cestou ke Staromáku jsem pojal myšlenku nakouknout
buď do Týna a nebo kališnického Mikuláše. Ostatně i můj stejnojmenný křestní
farář místo destiček někdy obléká i červený kalíšek na svou ekumenickou duši.
Kostel s velkým křišťálovým, lehce pravoslavným lustrem s křížem
vypadal zas majestátně. Bohoslužbu vedla mladičká farářka čistá jak lilie
s bílým mikrofonem a přenádherným zpěvem. Bohoslužba byla více zážitková,
liturgická, než bouře myšlenek z úst kacířských. Viděl jsem tu Marii
Magdalénu jak jí čistota stéká do kalicha na hrudi. Pěkný to zážitek. Ale
slovům jsem nevěnoval velkou pozornost, neb se mi od rána dral na mysl
prapodivný příběh.
Viktoriánská Anglie. Jmenuji se John. Jsem
podkoním na hrabství Berkshire. My lady, které sloužím, je Margret z Readingu,
panství zdědila teprve nedávno po svém zesnulém otci. Občas navštěvuje své
příbuzné na hradě Warwick. Je to drahný kus cesty, který nám trvá v kočáře
celý den od brzkého rána do pozdního večera. Před Velikonoci jsou dny ještě
poměrně krátké, i toho pro mě osudného roku 1853, kdy mě opustila má milovaná
Gladys a na cestu k Pánu s sebou vzala i novorozeňátko, holčičku,
kterému jsme chtěli dát jméno Hanah. Byť by to bylo jen na chvíli, obě jsou
součástí mého srdce napořád. Zůstala mi jen malinká prvorozená Elisabeth,
pětileté děvčátko se světlouce rusými vlásky. Často cestuji a tak jí nechávám
na zámku u zámecké chůvy Marion, dny se pro mě staly jen šedým tokem času. Mým
úkolem je starost o chov plnokrevníků, to mi dává jakýs takýs smysl života.
Jezdím po celé střední Anglii a vybírám z toho nejlepšího, co je k mání.
Někdy chce sama paní vidět vybraného hřebce, než se uskuteční obchod. Je tomu
tak i nyní. Jedeme do vyhlášené stáje ve Stratfordu. Cesta je to náročná, ale
pěkná. Vede přes mé milované Cotswolds, vlnitý hřeben skal s domečky ze štípané
opuky. Za Chipping Nortonem cesta prudce stoupá a za nedlouho jsme na pláni.
Tento jarní den je sychravý a mlhu prořezává jen křik krkavců. Přibližujeme se
k místu s kameny, prazvláštní to bod ten Rollright. Chodil jsem sem
už jako malý kluk, když jsem býval na prázdninách u svého dědy Colina
v Long Comptonu. Ten mi vyprávěl hrůzostrašné báje o tom jak se pokusili kameny
odtáhnout šestispřežím do údolí a koně při tom zdechly a kameny se znovu
objevily na kopci, nebo jak zde tudy táhl král s proroctvím vládce celé
Anglie, kterému zastoupila cestu čarodějnice. V šarvátce s ní nechala
krále i celé jeho vojsko zkamenět. Toto místo projíždím s velkou pokorou.
I koně jsou zde nesví. V tu se jeden splaší, strhne vůz z cesty a levé
kolo se zapříčí mezi dva ostré kameny a obruč se ohne. Co se stalo Johne?, slyším z kočáru
hlas paní. My lady, měli jsme nehodu, kůň se splašil a kolo kočáru se rozbilo.
Zkusíme dojet dolů do vesnice, aby se na to kovář mohl podívat. Samotnou ji tu
přece nemohu nechat a jít hledat pomoc, ale drkavá jízda taky není dobré
řešení. Jiná možnost ale není. Místního kováře Jima dobře znám, je to bratranec
od mé tety. Měls velké štěstí, že ta obruč nepraskla, radši Ti na to kolo dám
novou a tuhle si tu necháme a překováme. Ač je Jim zručný chlapík oprava trvala
více jak dvě hodiny, zatímco se paní Margret projíždí na klidnějším z koní
místními lučinami. Na koni se ona nosit umí, jezdí pěkně, šlechetně. My lady,
už se připozdívá, k Avoně to již dnes nestihneme, ale znám dobré místo na
přespání v nedalekém Shipston on Stour u Bílého medvěda, i tam dobře vaří,
poslední rok jim tám pomáhá chlapec z Bengálu. Margret přemýšlí, moc se jí to
nepozdává, nějaký zájezdní hostinec? Ten můj podkoní není špatný člověk, ale nezná
vybrané způsoby. Já přece nemůžu jíst s čeládkou v nějaké hospodě nějaké
vesnické jídlo a kdovíco tam dělá nějaký mouřenín, ještě mě uhrane. Dobrá tedy,
ale přespím na faře, zařídíš to, dí ona. A jídlo nejdřív musím vidět, abych si
mohla vybrat. V Shipstonu jsme za další hodinu jízdy a u Medvěda to pěkně
hučí. Místní jídlo je vyhlášené, sjíždí se sem i smetánka z nedalekých
usedlostí. Margret váhá. Kdyby se tak mohla zeptat toho zchudlého šlechtice
Roberta, který se jí předloni dvořil. Ten tohle místo určitě zná, moc peněz na
opravdový zámecký život stejně nemá. Ale je moc pozdě mu posílat depeši. Je
potřeba se rozhodnout. No tak dobře, přineste mi na faru tohleto kuře
s tou žlutou omáčkou. Vijayi, slyšels, volá na něj hospodská. Až to bude,
tak tady ten košík odneseš panu pastorovi. Ano paní, jak si přejete. Usedám do
kouta hospody, která se pomalu prázdní k noční hodině. Byl to těžký den a
zas ty tajemné kameny. Mám tam vždy husí kůži a běhá mě mráz až do konečků
prstů. Jako by tam byl zakletý ten králův duch i jeho celého vojska. Můj pane,
budete si přát taky pokoj? ptá se mě ten snědý chlapec. Jmenuji se John,
nejsem tvůj pán, přespím u koní a ty se jmenuješ jakže?
Jsem Vijay, to po anglicku znamená
Victor. Dávám mu ruku na pusu, takové rouhání, aby se tenhle kdovíjak zbloudilý
otrok jmenoval jako naše nejvyšší Jasnost, Královna Anglie. To už nikdy
neříkej, budu ti říkat Jay. Ano pane. Jay a John. A jak si se sem dostal a
odkud vlastně jsi? Jsem z Kharagpuru. Cože? Kde to je? To je, pane, pět dní chůze za zapadajícím sluncem od Kalkuty ve
východním Bengalu. Jsem sirotek a jednoho dne ještě jako malého chlapce si mne
vybral bílý muž tady od vás, který za mě sirotčinci dal peníze a odvezl si mne
s sebou. Jenže naše loď ztroskotala a už jsem svého pána neviděl. Moje
tělo vyhodily vlny v Kérale. Tam jsem dospěl a dělal co se dalo, taky
obstarával práce u stánku s jídlem a pomáhal v ašramu, to je jako
klášter u vás. Ale můj guru měl vidění, že mě čeká velká cesta světem. Tak jsem
se s lodí, co dováží čaj a vanilku, dostal do Anglie, jako lodní kuchař,
povídá spěšně Jay.... Úplně mě ten příběh pohltil, až jsem zapomněl na své
trápení. A co ty Johne? Vytrhl mne z přemýšlení ten mládenec. Jsi nějaký smutný? To víš, žena mi zemřela
i s děťátkem... To bylo jediné? Ne mám ještě malou dcerušku, ale nemůžu jí vozit na
cesty, až povyroste. Zas mě to připomenutí tlačí tvář do dlaní. Pane Bože, proč
si mě opustil? Dávám se do žalostného pláče. V tom si všimnu čehosi na jeho čele. A co
to máš vlastně na čele tam uprostřed za špínu?, ptám se Jaye. To je místo pro třetí oko. Jakéže
třetí oko?, máme jen dvě oči, ku obrazu Božímu, dím na to. U nás, Johne, nás
naši guru učí, že vnímáme nejen zrakem, sluchem a dalšími smysly, ale i
intuicí. Guru?... to je něco jako váš pastor. Tak vnímáme vůli Krišny, můžeš si myslet
třeba na Krista, jestli ti to pomůže. Se svou ženou a dcerkou se ještě shledáš
v nekonečném kole života. To je teď zlomené, ale přijde čas a opraví se.
Chce to jen čas. Na druhý den vyzvedávám mou paní na faře. To jídlo bylo dobré,
vyřiď hostinské ať toho kuchaře pošle k nám na zámek i s jeho kořením,
chci poznat, co do toho dává. A až se vrátíme, přiveď svou dcerku, Eliška, že? Dám ji své dětské šaty.
Martin Šanda 1.5.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat