čtvrtek 29. ledna 2015

Stezka Grálu

Moje loňská dovolená se už začla rodit předloni, poté co jsem si projížděl videa o jižní Francii a tamních templářských příbězích vedoucích i do Anglie, především jižní. Britské ostrovy jsou mi velmi blízké. Snad je to tím, že tam nemám pražádnou komunikační bariéru mé angličtiny, snad i proto, že jsem tam jako kelt, možná i druid, možná i vícekrát v různých rolích žil. V Anglii jsem byl prvně v roce 1993 na jahodách v Kentu, zkušenost krušná a k nezaplacení, podruhé ve Skotsku, Walesu a Anglii stopem v roce 1995, utratit peníze z jahod šlo snadno. Poté i několikrát pracovně. Dost možná vyjma sousedního Německa, které holt minout nejde a Rakouska, jsem nikdy nebyl nikde tolikrát. Samozřejmě vždy přes Londýn, naposledy do Irska v roce 1999. Zela tu ale obrovská časová propast 21, 19 přinejmenším 15 let, kterou bylo potřeba už zacelit další návštěvou, ale to nebyl jediný důvod. Sešlo se zde víc věcí a některé souvisely s pradávnou verzí křesťanství, bájemi opředeného Artuše, Merlina, Lancelota, Excaliburu a vůbec rytířů kruhového stolu, Ježíšem, Josefem z Arimatee a svatého grálu, jako materializace Energie, potopeného ve studni v Glastonbury, jakož i tajemné Da Vinciho kódované kaple v Rosslynu a templářské kopie Sv. Sepulchry v Londýně u Temže v St. Mary Temple Church. V plánu bylo navštívit i slušnou řádku megalitických staveb, které mě tak přitahují, dávné chrámy později přestavěné na kostely ve stejných energetických místech. Určitě můj osobní Rollright Stones v naštípaně kamenných zídkách kraje Cotswolds, místo, které jsem předtím navštívil třikrát, jako snad asi jediné opakovaně na světě takhle v běžné krajině, měst nepočítaje, dokonce mě tam poprvé dovedl autostop, kdy jsem zoufale hledal kam hlavu složit v Shakespearově Stratfordu nad Avonou. Další nitkou, která přispěla k plánu cesty, bylo setkání s Hankou na rodinných konstelacích, která mi vyprávěla o skupině zabývající se energií krajiny, a že s tou partou jede na podzim do jižní Francie. Polovinu míst minimálně jsem, bez této znalosti, sám vloni navštívil. To musí být nějaký plán. V květnu jsem i s touhle partou byl ve středních Čechách a ověřil si, že megality, třebaže nové, ale správně ukotvené na mě taky fungují a že biblické, antické, egyptské příběhy se tu mixují do jednolitého neodporujícího si celku, jak by si někteří zavilí vykladači Písma tak moc přáli. Před tím jsem ale kolegovi v práci utrousil něco o meditacích a on řekl. Ty si stejnej blázen jako David, ten se taky modlí u šutrů. Zbystřil jsem. Davida znám jako kolegu ze zpřáteleného oddělení, je to taky vodař. Řekl jsem mu o skupině, kterou vede další vodař Kozák. Jsou senzibilové spojení vodou? David mi suše sdělil, že s Kozákem jezdí už osm let a v indické hospodě na puškiňáku jsme probrali anglický plán s výhledem, že na část spojenou s grálem pojedem spolu, resp. jsem si řekl, že se prostě nechám vést, třebaže jeho budu vézt, když mi nad curry zeleninou s chapati vykoukal apoštolskou auru, rozuměj rozvíjející se sedmou čakru. Asi čtrnáct dní před výletem jsem měl pracovní akci s kolegy z Atomové agentury. Přijel američan Darren, na kterého jsem se těšil, prve jsem ho viděl před dvěma lety a něco nás spojilo. Jeho příběh s britskou manželkou má pro mne jisté nepřehlédnutelné synchronicity. Říkal mi, Ty furt trousíš takový moudra, kde to bereš? Říkám, víš bejval jsem v předchozích inkarnacích kněz, tak to mám naštudovaný. A víš, že bych ti to věřil, říká Darren. Máš takový apriorně pozitivní přístup k lidem, bez předsudků. Ukázalo se, že Darren je původem svých genů z holandské větve kalvinistů, asi proto si takhle jako bratříci rozumíme. Nějak mi přišlo, že významný den před cestou, která se počínala 29.7.14 bude 26.7.14. Přemýšlel jsem, co ten den dělat, aby se to stalo a pak přemýšlel, že se vlastně nestalo nic. Šel jsem na výstavu Reyneka a tam zjistil jak bytostně o Kříži tahle výstava je. A pozdějc mi seplo, že to navíc byl i svátek sv. Anny. Stojím u check-inu na letišti Václava Havla a u easyJetu mne odbavuje Anna. David před odletem říká, že Anna Swidnická a Karel IV. nás tam potřebujou na vyřešení grálových partnerských otázek. Asi tam jedem jako zhmotněná média. Bude tohle annenská pouť? No letní cukrdlátka na ní asi nebudou. Loňská Itálie a zjevení s velkým Z, letošní Anglie odznova pěkně od Áčka. Asi jako když v gamesce poskočíte na další level po získání dostatečných dovedností. Předpokládá se ale těžší úloha a lepší dovednosti, žádná odpočívačka a leháro za odměnu. Čeká nás země evropská a zároveň i svojská, báječně izolovaná kanálem i myšlenkama konzervativního střihu. Země královny Alžběty, která pobývá za zdmi paláců a jen zřídkakdy poodhaluje srdce svým oddaným poddaným.
Let do Gatwicku probíhal celkem standardně. David dostal dokonce číslo sedačky za mnou, neměli jsme to spárovaný, trochu meditoval cestou, zatímco já koukal z okýnka. Gatwick mi přišel trochu jako fabrika, třebaže letiště se od sebe v zásadě neliší. Na parkovišti hledáme půjčovnu Dollar. Vytane mi na mysli jak jsme s Michalem půjčovali auto v Koně na Havaji u stejné společnosti. Tady sídlí v hotelu Marriot, což je procházka na 10 minut. Je docela hic a máme naloženou bagáž. Konečně hotel. Chlapíkovi u výdeje je mizerně rozumět, třebaže má oblek. To pro začátek, abych si o své perfektní angličtině zas tolik nemyslel. Dostáváme skutečně Fiat 500, nic většího nám nepodsunuli. Kultovní červený oblouček je zaparkován v rohu a chlapec od výdeje odparkovává tři auta, než naše kultovní miniPorsche můžeme okouknout. Má najeto jen tisícovku, volant napravo a smrdí novotou. Spřátelujeme se, připichuju navigaci a vyrážím, vždy doleva. Rejd to má dobrý, beru to rovnou přes obrubník. Po pár zatáčkách dle navigačky je tu Crawley, tupé londýnské předměstí, ale taky naše logistická zastávka, nákup jídla, výměna peněz, jo do banky nechoďte, euro je tu neznámá věc, chce to jen směnárnu. Taky jsme našli krám s modrou bombou na vaření. Je už pomalu večer a vyrážíme směr Salisbury. Táhne mě to na sadovoje kalco, tedy onu známou M25 (to není zbraň, ale číslo kruhového objezdu Londýna), šest pruhů vlevo tam a na pravé straně taky šest sem. Vzpomínám si na putování na levé straně a nepřijde mi to vůbec nenormální. Auto má dobrý odpich, jen levou rukou sázet pětku je trochu o cviku, chce to v tom malém vozítku v závěru prolomit zápěstí a vytlačit vpřed. Anglické silnice mi přijdou nějaké úzké, zvláště když se proti mně řítí popeláři. Asi to dělají ty nepřehledné živé ploty a přeci jen nezvyk koukat ke středu doprava. V navigačce nechám vyhledat nejbližší kempy. První je caravan club, kde zpravidla stany neberou, druhý na farmě u páru v důchodu je k nám vstřícný. Parkujeme u živého plotu na posekané zvlněné louce, vzadu poletují vrány, prostě zase doma v Anglii. Kalí to jen čeština od nedalekého karavanu. Něco konzumujeme, to podstatné není, David doplňuje tekutiny a B vitamín s pěnou, já tradičně svou horkou vodu. David to pojímá rytířsky, má jen žďárák, já svůj dvacetiletý zelený cyklistický staník. Ráno je zas krásné. Koukám na žlutou ceduli spztky WM14ADO. No to může být přeci jen Double you Men 2014 Anno Domini. Dva muži a jedna zcelená koňská síla v červeném provedení. Na tomto tažení máme ale místo kopí a štítů už jen vlastní (ne)myšlenky. Cestou do Salisbury, s vysokou střechou katedrály se mi vybavuje, jak mě tam tehdá dovezla paní středního věku a měla z toho zážitek k odpolednímu čaji s kamarádkami. Po 20 letech to už asi bude babička. Parkujeme ve věžáku obchoďáku a jdem do katedrály. David to bere polehoučku, meditace na uvítanou, na přijetí na naší cestě v křížové chodbě s výhledem na majestátný cedr. Nechávám ho tam a fotím stíny gotických arkád odrážející se na dlažbě. Na protilehlé straně chodby mě to tak nějak ponoukne si stoupnout proti Davidovi a tenhle tok energie nelze necítit, oba končíme stejně, začínáme být sehraní. Jdeme do katedrály. Vítá mě tu kustod pán v důchodu, říkám, že jsem tu znovu po dlouhé době, to ho moc těší. Pamatuju si zde barevnou modročervenou vitráž, je tu stále. Co je ale nové je magická křtitelnice uprostřed hlavní lodi, v podstatě fontánka oble rovnorameného kříže s přetokem do čtyř stran. Rovná hladina horizontály v kontrastu s vertikalitou klenby, ženský a mužský princip  a spousta rovnoramenných křížů po stranách, spíše keltský zdroj než popravčí instalace. Procházíme kostel a některá místa lze opravdu pocítit, i v zátočinách křtitelnice je to zajímavé. Na uvítanou si zde máčím svůj dřevěný kalíšek, který mám zas po 20 letech jako přívěšek na krku. Další zastávkou za městem je Old Sarum, megalitická kruhová stavba většího rozsahu s příkopem, kde i kdysi vedle stával hlavní kostel. Procházíme si to nezávisle, já vylejzám po chvíli do vyvýšeného místa obroubeného zídkou a sedám si na hrbolek uprostřed té místnosti. Kde ten David jen může být. Za chvíli se objevil a říkal, no sedíš na místě krále, tak jsem čekal na tvé svolení vejít. Za valem odpočíváme u tisíciléteho budu. Tohle je naprosté blaho a nirvána, kdyby mi mravenci nelezli do bot. Tenhleten vejlet bude teda dráha. Ještě zvládnout nájezdy do parkovišť zleva a bude to fajn, snažím se to vštípít do podvědomí, zatímco se vedle nás mihne profláknuté Stonehenge. Ale to po válce podbetonovali a kameny posunuli, takže pro senzibilní práci je to ztracená varta, zbytečná ztráta času a liber za vlezný. Nedaleko odtud je ale fungující Woodhenge a zdarma. Původně dřevěné kůly jsou nahrazeny betonovými maketami ve stejném rozsahu, velikosti i rozložení. Jsou to pravidelná geometrická sdělení různě se prolínající. Zas nás to táhne na společné místo, ale zkoušíme si tu něco mezi sebou pouštět, není to marný. Pomalu se den přehoupl do odpoledne a tak spěcháme na vzdálenější Cleyhill. Jestli pak tam bude velšský dráček v astrálu jako posledně, přemýšlí David cestou na jílový pahorek typické křídy ve Wiltshire. Jsem pomalu unavený a taktéž můj foťák je teple zas zaseknutý v závěrce. Tak to bychom měli hned první den a bez zrcadlovky. Mrzutý tahám kompakťáček. Zatímco David medituje s dráčkem ma malém pahorku, tak se z velkého k našim batohům řítí stádo šílených krav. Jdeme tupému stádu vstříct a divergovat jejich sílu do nedaleké rokle. Daří se, krávy uhýbají. Na velkém kopci poleháváme, sleduji sklizeň v podmračeném podvečeru, je tu krásně. Cestou dolů diskutujeme o Dagobertovi a Merovejcích a tažení grálu přes Balkán a Čechy. Musím uznat, že David toho hodně ví. Historie mě nikdy moc nezajímala, ani jeho, ale tohleto vtažení do víru spirituality nese s sebou i žízeň po zapsaných událostech. Přesouvám se nějaké ty míle ke Cadbury Castle, kterým měl být bájný Camelot. Je krásný zlatý večer ve zvlněné anglické krajině. I Cadbury castle není žádný hrad, je to jen plošší planina na strmějším kopci, kterým dupou krávy. I vršek je notně olejnovaný. David říká že Oni ho při meditaci nezraní, že by třeba padl na šutr, ale lejna nejsou mezi zapovězenými objekty a tak si hledá relativně volnější místo. Z Camelotu je v oparu vidět ploské návrší toru v Glastonbury, tím pro změnu měl být Avalon. Při tom pohledu směrem k Chalice well, tedy Studni grálu se mi nějak svírá srdce. Kam kde jsou energie volné mám husí kůži, někdy i na nohou, jak je to spojeno s křesťanstvím, je to takové urgentně bolestivé, zřejmě cesta odžívání si. Sedíme a koukáme jak se na kopcích vlní korálky stádeček oveček a vedeme disputaci o Svaté zemi a Bohem vyvoleném národě, který to vzal přes materiálno koloniálů a možná karmicky dostal ten holokaust za trest a jako očistu. Posledním na naší dnešní cestě je zavítat do Cerne Abbas, zní to tak arabsky, ale je to megalitická vyrytá socha obra v přímořské oblasti jižní Anglie. Takový pajdulák se ztopořeným mužstvím a kyjem nad hlavou, zřejmě pravěká verze příručky jak na ženy. Dobrovolníci ty lajny pravidelně čistí, jinak by to dávno zarostlo travou. Cesty jsou v Anglii fakt úzké a ve městech jednu lajnu často zabírají parkující auta. Už řídím moc dlouho a nemám odhad doleva ke krajnici. Odnáší to lehce škrábnutý disk na kole. Končíme v mezinárodním kempu kousek od obra, taky důchodci to tu vedou, ale u Salisbury to bylo roztomilejší, levnější a klidnější.
David zjistil že kousek od nás je kaple Svaté Kateřiny v Abbottsbury, ze které je výhled na moře a je na takovém kopečku, co se na něj leze po spirále. Stejně jako na Glastonburský tor, pěkně se přibližovat v rituálu kruhu, anžto procesí. Ještě lehce pozdravíme křídového giganta a zanedlouho parkujeme ve vesničce. Cestička vede městem, David pokoukává po kafi. Za staveníma se otevírá posečená stráň a na ní blázní čtyřkolka. Okoukáváme si to z dálky a lezeme do kaple. Je taková vybydlená, ma to tam zvláštně urgentní atmosféru. Koukám přes gotickou rozetu ven do Slunce, ale nic moc zde necítím. Nechávám Davida meditovat a upírám své zraky do jihoanglického šelfu, se kterým si pohrává vítr. Na silnici v ostrém kopci se vytvořila zácpa když nevyjel karavan. Nás čeká přejezd do Dartmooru. Cesta ubíhá dobře, pozvolna přibývá kapradí a cestičky se zužují. Máme v plánu megality v Showel Down. Máme tedy autičíčko, ale ostružiny na farmařské cestičce u kamených zídek šlehají do obou zrcátek. A nejednou se obejví auto v protisměru. To je pak úloha jako skládat slagalici. Konečně se otevírá planina v podmraku a mezi ovčinci parkuji a pořizuji své majestátné foto, já a vůz. Hned vedle nás je dvojitý megalitický kruh ne nepodobný Rollrightu, ač méně uspořádaný. Kameny polezlé lyšejníky. Je to už podruhé když začínáme meditovat, co nad náma proletí vrtulník od Royal Air Force. Prve to bylo na Cleyhillu. Asi nás Oni sledují. Davidova meditace je výživná až to s ním sekne. Já spíš kruh pofocuju. Ještě hledáme další kousky kolem osamělé zazídkované farmy s četnými stromy, které by jindy člověk v této lehce dezolátní krajině pohledal. Nějaké jsou za rohem a pak taky skalní ostroh, tak typický výchoz pro dartmoorskou krajinu. Vybavuje se mi meditování na skalkách u Hrachova. Na horním platu je i přírodní kamenná mísa s vodou, trošku poprchává a fučí. Přesto je tu krásně, nebylo by ani nutno jít dál, stačilo by zde umřít. Náš úkol je ale složitější. Vyhlížím druhým směrem a tam v dálce vidím bílou stavbu, takový komplex, mám asociaci na mormony. Vyplejtáme se s pomocí zlaté navigačky farmovými silničkami v minikrajině usedlostí až se otevírá hlavní trasa. Po jedné otočce štastně dorážíme na Grimspound. Obrovský kamenný kruh v mírném svahu. Vstupy do svatyně jsou vždy označeny dvojicí kamenů a vstupovat jinudy znamená tak trochu probourávat se zdí. S pokorou vstupujeme jak se má. V hlavním kruhu jsou menší kroužky. David to kontroluje, já jen tak naciťuju. Je tu krásně, pocity to jsou hluboké. Našel jsem si i travičku, kde jsem se meditačně plácl břichem na zem a pospávám. Ještě lezeme na skalku opodál, to je taky klíčové místo pro spirituální posun. Z Davidova vyprávění si připadám jako účastník fantasy hry, a nebo skoro jako ten co nese prsten. Taky místní divocí koně se tu pasou. Kdoví kdo je v nich zakletý. Dnes máme kemp v Princetownu, trochu ze zatajeným dechem, neb zde jsem kempoval před 19 lety též. Dokonce jsem našel tu ceduli: Nezastavujte na silnici, vězení. Cedule je notně orezlá a zarostlá, holt zub času. V kempu jsem v lehce poprchlavé atmosféře asi jen tři party. Pamatuju si jak tu bylo slunečno a plno, pojídal jsem tu holandské pišingry od motorkářského páru. Dnes tu kmochtím tomatové fazole a k tomu polystyrénová kolečka. Stan mám ale stejný, to je můj souputník od té doby. Pomalu mi přicházejí z toho všeho živé a urgentní sny, dost možná ta energetická místa fakt jedou. A je tu další den a naše dva cíle. St. Michael’s Mount u Penzance a Land’s End. Konec světa, toho anglického. Zase venku mží až mlží, David našel kdy je hora dostupná po odlivu. Svatý Michal na Hoře je taková anglická verze normandského Mt. St. Michel ve Francii a nenáhodou tyhlety dva kostely spolutvoří energetickou linii, která to sviští přes Lyon, Assissi, Korfu, Delfy, Rhodos až na svatozemský Karmel. To jsem opoměl, že líže i jižní Irsko. Kostel na kopečku je takové vhodné místo hodinové kontemplace, jsou tu pěkné vitráže a rosety, posedáváme se zavřenýma očima, zatímco davy turistů proudí. David vypráví, jak tu předtím s Kozákem vytáhli energetický bod ven z kostela, pač se tam kolem skupinové meditace motalo moc lidí. Vlastní hrad je nezáživný, malé místnůstky, zbraně, kanóny, však to znáte. Spíše přírodní srdce v dlažbě, mokrá kamenná cesta na pevninu obrostlá řasami spoluvytváří to místní čarovno. Směr je jasný, konec světa. U Penzance přibývá palem a letovisek. Na konci světa je odporný zábavní park, vedle majáček. Jdeme na deštivou vycházku podél moc pěkných skal až na místo kde cvičila námořní pěchota horolezectví na přímořských skalách u Sennenu. Čeká nás další přejezd na neznámé místo. Tohle David přidal do trasy hodně pocitově. Je jím bizarní Roche Rock. Polorozpadlá svatomichalská kaple vetknutá do skálního výchozu. Má to tu ďábelské vzezření umocněné mizerným počasím. David zde podstupuje zkoušku opravdovosti ve své meditaci, no jen vylézt po mokrém železném žebříku do hlavní lodě stojí za to. Já koukám přes gotické okno bez střechy do volné krajiny. Jen aby nás nepohltila časová kapsule roku 1409, která zde je. Husitou už znova být nechci. Hledáme si nějaký hezký kemp, navigačka s pomocí místní domobrany, neb ve městečku je nějaký festival, nás nasměrovává. Kempík má kvalitu a i vysokou cenu, paní domácí hádá náš přízvuk. Hnusně leje a David si hledá útulek v dětské prolejzačce. Nechávám mu místo ve stanu, ale nakonec ho ráno najdu nataženého ve fiátkovi. To nelze uvěřit, že zde dokázal pospat. Ráno je už sluníčko a modré hortenzie se jen smějí. Je jejich čas a klima je tu jak na Azorách, kde s nima dělají taky živé ploty a sekají je traktorovýma lištama.
Ráno se neskutečnýma hačeperkama kolem hobitích farmiček promotáváme krz Bodmin Moor. Znáte to Jamaica Inn a podobný chuťovky. Nás ale čeká kamenný obdélník Haly Krále Artuše. Dojíždíme k farmě a mladá paní nás směruje. Na planině se povaluje a popochází stádečko anglických flekatých mustangů. Slunce propichuje mraky. V dáli to má šumavskou náladu. King Arthur’s Hall je takový zrašelinělý tůňkový obdélník posazený pod terén s valy, na kterých jsem vytažené kameny. Je tu nádherně, trochu frišno. Teleobjektivem sleduju koně, zatímco nás David připravuje do Artušovského dne. Pro mě je zážitek už jen to, že v rašeliništi jsou těžké šutry a že to není kruh, ale má to pravé úhle. Prostě je to palác. Je sluníčko a blížíme se k moři, to má pro mě suchozemce vždy ráz nepoznaného, ale tak nějak známého živlu. Údolíčka a skály mi vyvolávají havajský pocit jak zpod Koko kráteru. Nakonec i cesta od parkoviště vede kožovitou vegetací jak u Manoa falls. Tu a tam někdo staví ve vodě kamenného mužika. Až jsme u Nectanova vodopádu. Lístky nám prodává taková ezotericko vyfintěná holčina trochu ve stylu asijské panenky. Pozor bláto klouže. Nektanův vodopád je magický tím, že voda proskakuje kruhem a tak se teda pěkně nabíjí. Dá se tam pomeditovat, pobrouzdat mezi pentlema a mužikama, má tu zde takovou lehce hipísáckou atmosféru. Tady byl David pokřtěn, já to zatím necítím, přemítám jak jsem na Kauai kempoval v prvním údolí Napali trailu, je to tu stejné. Odpoledne nás čeká hlavní bod a to Artušův hrad Tintagel, kde se tento bájemi opředený král narodil a nebo ho zde materializoval čaroděj Merlin, který měl pod hradem jeskyni? Jsme tu ve správný čas odlivu a tak vstupujeme do tunelu. David si hledá místo na levém výchozu a já si instinktivně sedám na pravý. Lidi na nás divně koukají. Tak tu byl Merlin i Vivian ve své astrální podobě, možná se o mě i šmrncli. Nacházím několik kamenných srdcí a vzpomínám na startovací kámen z této jeskyně, když mě to tahalo na hrachovský menhir, tímto šémem nabuzený. Nad hradem jsou pěkné výhledy do dálav jakož i bylinkové zahrádky, kterou tu kdysi možná měli hradní komtesy. Útesy jsou kolem hodně fotogenické, taktéž Merlinova pláž a vodopádek. Ještě zřím krátkometrážní filmeček o mystice hradu a bájné legendě Rytířů kruhového stolu. Ve městě si dávám fish and chips, je to zas nechutně mastné a horké. David je z tohodle zážitku docela vyvedený, teda nemyslím tu tresku, ale hrad. Musí to vstřebat. Ale jedeme dál, zlatý hřeb programu týdne a Glastonbury. Šinu si to přímořskými kroucenkami a v tu koukám, že mi svítí kontrolka, že nemáme zavřené dveře. Vždyť jsou jen dvoje? Doprčic, já nevidím stěrač vzadu, urvali jsme dveře od kufru!!! Po sekundě mi dojde lepší varianta, že jen nejsou zavřené a jedeme s otevřeným kufrem, kde máme všechny věci, snad kromě cenností. Ve zmatku stavím v prvním městě u chodníkových sloupků, David otevírá a důlek v kapotě od oblého ornamentu na sloupku je na to tata. Aspoň, že se nic neztratilo. Pochvala za mou zkušenou jízdu je jen malou útěchou. Tak tohle byla zkouška našeho souputnictví. Hlavou mi vrtá, zda se to vleze do pojištění, zatímco David medituje vypouklovací meditaci, aby se plech srovnal. Vidět to není moc, ale mění to světelné siločáry ze správného úhlu. Za soumraku dojíždíme do Glastonbury, tady je to opravdu hipísácké moc. Trochu až americké. První kemp stany nebere, ale v druhém máme šanci, posledního fleka skoro za tmy. Dokonce wifi a cena za plac málem jak za pokoj v hotelu. Travička jak na golf a vedle nás fialově ezoterický folcík květinových dětí v důchodovém věku. Noc je jasná a chladná, je tu už srpen. Tak dobře se vyspat. Čeká nás Ježíšova studna.
Ještě snídáme a fialová ekipáž v brouku-transit už odjíždí, přitloustlá bába s nějakým žezlem a milionem prstenů a fialovým makeupem. My opouštíme kempík a parkujeme kousek od Studny. Ale nejdříve do města. Na hlavní ulici potkáváme dav řeholnic New Ae ve fialovém s nejbizarnějšími paspartami. Za rytmického zvučení táhnou na tor. David chce obhlídnout knihkupectví a ještě taky zavítáme do gift shopu opatství, kde se to hemží kruhověrytířskými upomínkami. Kupuju si magnetku grálové studny s vesicou. David jde na kafe a já nahlížím do místního Jana Křtitele. Jak jde o tohleto jméno nevynechám jediný kostel. Na zahradě má vydlážděný malý labyrint, který si prochází blonďatá dívenka co je tu evidentně taky na Studnu. Je zrovna po bohoslužbě. Uvnitř pobíhá společenský čaj. Pak už jdeme do zahrady se Studnou. U vchodu lístky prodává takový postarší skřítek. David to bere polehoučku a medituje u rybníčku pod borovicemi zas s vydlážděnou vesicou, voda vytéká z červeného pramene. Červený protože je železitý. Zjevil se mi Ježíš a vyprávěl mi o ostnu z trnové koruny v srdci, říká David, ten je potřeba rozpustit. Bolest přijímaná s láskou v Lásku mění se. Postupujeme do zahrady s pramenem a nabíráme tuhletu živou vodu. A pak do vlastního zákoutí, kde se udržuje ticho. Vždy pár lidí posedává přímo u Chalice well, tedy studny Kalicha. Je období sklizně a tak je dekorovaná snopem obilí a plody. Takové obětiny má kolem sebe i madona s děťátkem, které vypadají trochu latinskoamericky. U studny též kontempluji a cítím takovou jemnou energii, žádné husokůžení jako na jiných místech. Je to zvláštní, památné a silné. Ruší to jen táhnutí fialových bab z tóru. Jdeme taky tam, z kostela zbyla jen průchozí věž, kterou fučí vítr jak komínem a na hřbetu kopce je viditelná spirála původního rázu kruhových procesí. Glastonburský tor je onen bájný Avalon, je z něj vidět Camelot a možná i dál. Posedáváme a přemýšlíme. Na cestu si bereme ještě bílou vodu z pramene pod Avalonem, auto vyplněné flaškama posvátné vody. Takto obtěžkáni diplomovaní vodnáři pražstí vyrážíme. Kam jinem než za vodou a to do nedalekého Wells. David vypráví jak tu asi Josef z Arimatee licitoval, kam Grál ponoří a že možná prameny ve Wells byly alternativou. Toto je už více klasicky anglické, diskutujeme s kustodem paláce, kde jsme všude byli a budeme. Nejdříve ale figurální plastiky na anglikánské katedrále. Maličko mi to připomíná Duomo di Milano, ale není tu tak hezky. Vetřeme se i na bohoslužbu, hlavní kříž je zas umístěn do trochu zlomené vesiky, třebaže nesymetrické. Po bohoslužbě si prohlížíme kostel. Tak to byl naplněný den, hledáme si kemp a končíme trošičku mimo trasu nedaleko Bristolu na velkém place u slepičí farmy. I poptáváme vajíčka, ale na ty nakonec nedojde. Došlo ale na nabíjení elektroniky na záchodkách, i proudem živ je homo digitalis.
Následující den je na začátku v plánu Bath, tedy lázně, quasi antické letovisko. David zde má silné osypky, tak zůstáváme jen krátkou dobu. Hemží se to tu japonci s růžovými kufry, je tu drahé parkování. Ale je tu celkem hezky. Představte si Karlátka. Pěkný kašnový přeliv, náměstí, románské lázně i rohlíkový dům, tedy crescent. Přišli jsme, viděli jsme a zvítězili. Taky jedno z míst, kde jsem už před 19 lety byl a i to další. Pomalu nám končí naše pouť, ale další kousek stojí za to. Největší kamenný kruh pohlcující vesničku. Avebury a přilehlé stavby. Cestujeme zpět do mystického Wiltshire. Podél cesty se mihne v křídě vyrytý kůň. Projíždíme kolem nasypaného megalitu Silbury hill, takové komolokuželové pyramidy do West Kenneth Avenue. To mi zní tak americky, ale je to jen cesta k Avebury. Představte si to tak, že Avebury je hlava dívky, dvojitý kruh a ta hlava má dva copy. East a West Kenneth, kde východní je už pohlcen časem. Silbury by pak byly někde co jsou ústa a beruška na copu je ještě jedno menší Sanctuary na kopci. Procházíme majestátní avenue s opravdu obrovskými megality, je to i fotogentické v kontextu okolní zvlněné obilné krajiny. Mám podezření, že obilí zde stejně sejou jen proto, aby mimozemšťani mohli psát svoje vylehaný vzkazy. Probíhá tu i nějaký archeovýzkum. Vstupujeme do Avebury. Tak si to zkus jaké je to být kamenem vypráví jeden megalith Davidovi. Osahávám si ty kameny a hledám záběr co jsem fotil v minulém tisíciletí. Dnes je tu zeleněji než tehdá. Za vesničkou v dalším sektoru se pasou ovečky. Docházíme nezávisle s Davidem, že to tu má až biblickokrajinářskou atmosféru s mráčky okolo. Posedáváme a vciťujeme se do pastýřů v Betlémě. Při odchodu nás zas přelítne vrtulník, to nemůže být samo sebou. Před odjezdem ještě rychle na pohřební komoru Long Barrow tisíce let starou. Zatímco David medituje, ja ofocuju projíždějící Class co dělá paseku pro vesmísné vzkazy. Sláma končí v balících. Pomalu se rozehchvívá moje srdce, protože směřujeme na poslední místo společné poutě a to je mé srdeční Rollright stones. Pozvolna mizí obilná krajina rovin a zvedají se kopečky Cotswolds. Samo složené jméno znamená vlnky v krajině a kdoví jaká další mystika k tomu. Kraj je to kamenný, opukový, klasická Anglie západně od Oxfordu. Silně pociťuji, že jedu opravdu domů. Je tu Burford a pak Chipping Norton. Chip od kamenické práce, osekávat. Příjíždíme na Rollright, mám pocit, že jsem tu naposledy byl včera, nikoliv před sedmi tisícovkami dní. Jdu nejdříve ke King Stone. Sotva otevřu branku a uvidím jej v ohradě, celý se osypu husí kůží, kdyby to šlo tak i na nehtech. Je to tady, stále to mám v sobě. Nejde to vydýchat. Jdu se podívat na kruh. Rollright se skládá asi z 70 kamenů, nejde je prý spočítat stejně třikrát za sebou. Dnes tu čudí dvě čarodějky v kruhu na dece a pojídají piknikové sendwiče, trochu neuctivé na chrám pod nebesy. Jdu tedy ještě k rytířům, to je shluk kamenů pod kopcem. Stavění kamenů má podivnou bajku, která nese i smrtelná zranění těm co čtyřspřežím tahaly kameny na stavby budov, ty megality se pak vrátily samy nazpět. Rytíři chtěli dokonce Krále sesedit. Čtu si tu legendu, když mě dochází David. Vyběhla tam z kamene na mě obrovská rozezlená bytost a Oni mi řekli, že tu máš kompetenci tohleto prokletí vyřešit jedině ty. No nazdar, tušil jsem tu úkol. Tak jak na to? Na dvířkách královského kamene si čtu dávnou bajku. Král táhl s vojskem a rytíři krajem, když mu cestu zastoupila čarodějka se slovy: Když uděláš sedm kroků a uvidíš na Long Compton, staneš se králem Anglie. Huš huš babo ustup! okřikl jí král. Nato čarodějnice krále nechala zkamenět, to je ten menhir, jakož i vojsko, kamenný kruh a rytíře než stihli puč jako shluk kamenů. Geologicky je to takový poréznější kámen, je rozhodně zajímavý. Sama se proměnila ve strom. Tak jdu odprošovat čarobábu. David to senzibilně pozoruje z povzdálí. Stojím na spouštěcím kameni u kovové ohrádky a upřímně jako král odpouštím čarodějnici mé dávné unáhlení. Ptám se Davida, jak jsme na tom. Dobrý, ale jen 82%, zkus to ještě s opravdovou láskou. Daří se. Čarodějky v kruhu necháváme, je to totiž na nás léčka, zda se nestane totéž, co kdysi. Hledáme si kemp v navigaci. Líbí se mi Four lands farm, farma čtyř zemí zní pohádkově ač to není nejblíže. Je to až za Cotswolds u Shipston on Stour. Kemp je na farmě, což je jen hangárová garáž. Ve vedlejším domku nacházím farmáře. Je to děda v brýlích, sportovní šlachovité postavy. Jo jo, zaparkujte si, až dopiju čaj, tak se u vás stavím. Stavíme stan a vařič, mraky prokukují a posílají božské i čertovské paprsky soumraku. Až dojíte, říká děda, na pivo se vykašlete a přijďte na cider. Dědova garáž je neskutečná, různé staré zemědělské stroje, mlátička, range rover z války, řekl bych, že se zde cvičili Silver A a Silver B. Sedíme v ošuntělých křesílkách a děda Colin vypráví o tom jak lisuje jabka a o kontrolách financů, aby nekrátil daň z alkoholu. Taky o tom jak se narodil v Long Comptonu v údolí pod kameny, a že ty za plotem tehdá nebyly, že by synchronicita? Je mu špatně rozumět, ale u mě je to lepší. I on hůř rozumí Davidovi. Je to ale koumák, shodnou se na infiltraci splašků jako dva sanitární inženýři. Taky diskutujeme o Montaně, kde má sestru. A kam kluci jedete zítra? Říkám, že se rozdělíme v Oxfordu a já pak pojedu na Holy Island Lindisfarne v severní Anglii u Lowicku. Tak tuhle vesnici znám, dí Colin, má tam bratrance. Tak je to synchronicita, z díry do díry stovky mil od sebe. Ráno navštěvujeme znovu Rollrighty, čarobáby už tu nejsou, jen transit s nějakým živáčkem, ze kterého se stává takový oberlený Glum. U králova kamene už je klidno, bytůstka je jak mílius. David medituje v kruhu, až to s ním zas praští. Pak to u snídaně s borůvkovým jogurtem s banánem probíráme. Řeklo mi to tu, vykládá on, že budeš učitel a co budeš říkat, to ti budou lidi věřit. Že by mě čekala nějaká nová životní role? V mém matrixu je možné vše. Postupně se přibližujeme Oxfordu, ale město jako atrakci vynecháváme. Dovážím Davida poblíž autobusáku, odkud ho čeká bus na Stansted. Loučíme se, až tomu nemohu uvěřit jak rychle to přišlo. Je pošmourno a mě čěká osamocená pouť na sever Anglie a do Skotska. Nová a náročnější cesta začíná, ale to už je jiný příběh.

Martin Šanda 29.1.15


https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.818312088193065.1073741876.100000428451039&type=3

Žádné komentáře:

Okomentovat