Ráno se mi něco barvitého zdálo, ale nezůstalo. Dal jsem si po dlouhé době jogurt a kousek tučné nivy s tmavým rohlíkem, když se jede na lyže, že ano, kalorie netřeba tak hlídat. Dnes jsem neřídil, šoférem je Anne a jejich školní transporterová čtyřkolka, zřejmě moje další auto, pokud budu extrapolovat potřebný prostor na převážení mých krámů, prostě minibus. Stoupáme Kateřinkama podél popadaných fabrik. U jedné je na čoudu chlapík co zrovna asi něco pískuje. Vypadá jako bledá loutka smrtky, či vlastně takový jakože sežehlý proudem. Sněhová čára začíná v Rudolfově. Schopně vyjíždíme k Lesní chalupě, kde doháníme loudající se oktávku. Je ale namrzlo, až sklivo, tak každý pohyb je nutné dvakrát zvážit. U Červeného potoka se oktávka stále loudá, říkám si, takhle to nemáš šanci vyjet a skutečně je to tady. Znáte taková ta videa z facebooku, jak se ženská obrací s autem asi na padesátkrát do protisměru, tak je to tady, přední kolo zabořený ve sněhovém pangejtu. Po chvíli laborování jsme se s Jakubem rozhodli, nakonec nic jiného nám nezbylo, než to jít řešit, máme-li se dostat na Šámalku. Z auta vystupuje holčina v kombinéze a neví co má dělat, auto od přítele. Zkusím pomoct, nasedám do oktávky a vedle mě dvě holky v kombinézách od Louise Vuittona jakož i makeupu od Diora něco horečnatě tlučou do dotykáčů. Vojtou Kotkem se nestanu, Jirka Langmajer by mi sednul víc. Auto je už ale tak posazený, že se moc dělat nedá. Zkoušíme naše sněhové lopaty, podhrabat se, srovnat kola. Děvčata dokonce napadne založit telefony, vystoupit a zatlačit. Aspoň je auto na straně, že nezavazí a další auta projíždějí, ty méně zdařilé pokusy zůstávají viset na ledu v půlce kopce, kolem této šikany. Za Poláka byla cesta vždy lepší, ale nejsou peníze, nedá se nic dělat. Holky vypadají jakože na sjezdovky, ale jdou na skialpy, teda nevím kde v této od proterozoika zhoblované krajině chtějí dělat z jižní strany hor strmé výstupy, ale třeba neznám Jizerky tak dobře jako jejich učitel z gymplu. Dřepkins. Postupně v kopci zůstává viset pár aut, dokonce pépéelko to zaboří kolem rovnou do lesa, je to tu nasázený jak rakety po útoku Talibánu. Ze Šámalky přijíždí landrover, takže za sklo dávám povolení vjezdu a ochranářský upolínek, místní povolenkové zaklínadlo, berem sněžnice a na ledu se zasekáváme až k horní stopě. Jakub jde na svou samostatnou vysávací vodní pouť k vrtům a podtlakovkám, já dělám garde dvěma němkám, co nikdá na běžkách nestály. Čeká nás odběr vody z přehrady na Bedřichově. Anně to celkem jde, nakonec kope merunou dámskou ligu, Simone je trochu vratká, ale bere to srdnatě. Namakaný tělocvikář ve výslužbě cosi pokřikuje, to se neví kdy spát a pak se ráno plouží ve stopě. Je to jediné co jeho svalnatý mozek a podsadité pořezství dokáže v ochlazené hlavě vyprodukovat. Nechávám ho pást jeho stádečko turistů směr Bílá kuchyně. Moudřejší ustoupí. Chtěl bych ho vidět poprvé na běžkách s báglem přístrojů a sněžnicema po stranách k tomu. Po pár pádech je Simone zhruba v obraze. Ve stopě je nechám uběhnout a mezitím smskuji prosík do školy, aby Martina vypla laser na izotopy. No seš to ty, kouká v tu ránu na mě spolužák Márty, se kterým jezdíme pravidelné pánské jízdy na sjezdovky do Alp. Letos asi nebude, tak nás to svedlo na stopě. Koukám na sněžnice, říká Márty, a jediný blázen, kterého znám, co je má, si ty, takže jsem se trefil. Márty trénuje na vodohospodářskou třicítku, letos na Rejvízu, kde se dá tak akorát odřít skluznice. Asi se to zas půjde v botaskách. S holkama kloužeme kolem přehrady západní cestou, nakonec Simone lyže odepíná. Stopa je tvrdá a tak se po rolbě jít dá. A máme tu poledne a jediný vzorek není nabraný. Nasazujem sněžnice, Anne si vylosovala žluté, kee své žluté bundě, Simone je sice vystajlovaná s fialovými prvky na bundě a nehtech, omlouvám se, že dostane modré. Ne to bych jí křivdil, nic takového nepožaduje. U holek ze zabořené oktávky bych si ale tak jistý nebyl. Pokoutně scházíme k výpusti přehrady a na lanu pouštím kýbl. Holky měří parametry a berou vzorky, zatímco já kustod užírám jednu červenou papriku. Na zpáteční cestu si lígruju běžky od Simone na bágl a s Annou se klouzavými pohyby vracíme na Uhlířskou, kde vzorkujeme ve dvou a Simone dochází v botách. Lidi koukají, co se to tu děje, jako vždycky. Pak ještě malý výlet mimo rolbovací stopu na Poršák (teda odběrové místo u Porscheho smrti - kdo neví, nastuduje si Nevrlého). Nemůžu to místo od cesty najít, v zimě je vše jiné i pro pamětníka hor. Letos na prvního máje slavím Uhlířskou dvacítku. Jdu ještě za Jakubem, který nerez drátem prošťuchuje čerpátka na zítra. Beru sníh do plastové roury, měřím výšku, zmrzlých 35 cm. Začíná poklidně sněžit, príma prašánek, na sněžnicích k přelivu a pak ve dvou se čtyřma lyžema. Vypadá to jako když jsme ve dvou zatáhli dvě holky do lesa pod vidinou zážitkového výletu, zatímco jsme je zakopali sněhovýma lopatama a odnášíme si úlovek v podobě dvou běžkařských souprav. I tací se na tomto světě najdou. Brousím to na salomonkách po zrmzlé nově poprášené silnici až k Červenému potoku na novém prašánku až k autu. Holky už mají mezitím přefiltrováno do vialek. Německý drill se promítá do toho, že ani nešly na kafe. Někdy je lepší pracovitá němka, než temperamentní argentičanka, co flákne sněžnicema a dál že nejde. Upolínek se hodil, místní policajt z Janova byl spokojený i u německé spztky. Čtyřkolka sympaticky vyjíždí směr Bedřichov a dorážíme do výzkumáku. Holky hned v běžkařských botech titrují vzorky na pingpongovém stole, aspoň jim dělám roibos čaj, a jdu do sprchy. Tomu říkám dělba práce. Do Globusu vytahuju svoje auto. Dáváme si koprovku s dvěma vejcema a bramborama a brouzdáme po krámě a drobném nákupu na zítra. Hlavně kuchen mit mohn a taky další, hodně plesnivou nivu na zítra. Večer jsem dohodnutej s Ondrou na pokec. Ondra je ztělesnění mužské energie, tohle setkání potřebuju. Jedeme na pivo do plzeňské hospody, kde místo digestoře mají cylindr z varného stroje provedené v mědi. S úžasem celý večer poslouchám Ondru, jak zvládl přítomný okamžik kvantového vesmíru naprosto podvědomě, že o tom ani neví. Přijímá a řeší věci jak plynou. To mu vyneslo různé zemědělsky orientované majetky. Kácí si tak pro radost v lese, opravuje statek, bépéejky jako agroinženýr zná. Koukám, jak to má propojené a jak ho vesmír poslouchá a nosí mu to až pod nos. Je to frajer. Tohle setkání mě nabilo a nás dva myslím zas sblížilo o hodně. Myslím, že byl na Frýdštejně sedlákem a taky jsme se viděli někdy po 1621 jako evangeličntí vyhnanci s Komenským, tohle taky zjištěný mám, že náš rod táhl jako Ámosova družina směr Velká Jizerská osada. Musím se podívat zas do svého Martina ve Zdi. Bude to na Hromnice - o den více.
Žádné komentáře:
Okomentovat