Gruzinskoje putěšestvije

Přátelé z Gruzie mi odpustí tuto poruskou licenci, ale jazyk gruzínský je něco jako maďarština a navíc abeceda je naprosto specifická sada kudrdlinek. Nicméně stále se tam domluvíte rusky a když vidí, že jste přátelský typ a třebaže slovanského vzezření je přesto znát, že nejste zachvátčik, je ruština docela pragmatickým nástrojem komunikace, neb angličtina ještě zdaleka nenabyla vrchu.

Letošní září ke mně bylo cestovatelsky štědré. Nejdříve milované Portugalsko s minidovolenou a konferencí a hned nato výlet do kulturně exotické Gruzie. Ještě jsem nikdy tak daleko na východě nebyl a tak jsem tuto cestu očekával se směsí napětí a zvědavosti. Připadal jsem si jako modelka, neb během 36 hodin jsem vykonal čtyři mezinárodní lety a navštívil aspoň letmo přes sklo Lisabon, Amsterodam, Prahu, Varšavu a Tbilisi. Původně jsem plánoval letět rovnou z Lisabonu přes Istanbul do Tbilisi s turkama, ale fiskální rozúčtovávání na peníze firemní a školní tomu nebylo nakloněné a nakonec se taky ukázalo jako dobrý nápad přebalit v Roztokách, třebaže jsem musel trenky popohánět fénem, aby během pěti hodin na věšáku uschly. Sbalil jsem vlhce vyprané prádlo, s tím že to dosuším na gauči v Tbilisi a vydal se na další, pochválenou už poslední letošní zahraniční cestu. V letištním autobuse jsem potkal Filipa z geologické služby a tak jsme probrali co a jak v zemích vzdálených. Na Havlovi už na mě čekal Venca dokuřující posledního čouda před nástupem do Lotu. Let obsluhoval hodně znuděný pupkáč a sekundovala mu taková škrobeně usměvavá matrona. Vysvětlili nám, že za supr jídlo můžeme platit i kanadskýma dolarama a dali nám plastovničku vody a půl fidorky. Ve Varšavě mají oranžové letiště, to je tak jediné co si pamatuju, když jsem prolejzal kruhem hvězd na modrém poli, zatímco gruzínci se tlačili u cedule obcokrajowci. Lotuvka do Tbilisi se opakovala, jen letušky byly o něco koukatelnější. S Vencou jsme špekulovali, že ta ztepilá blondýna s vymalovanou tváří tygřice bez mimiky je nějaká taková bezvěká. Po startu letadlo zhaslo a já už jen vyhlížel z okénka jak přelétáme nad zeměmi, možná Rumunsko, Moldova, kousek Ukrajiny. V závěru letu se to už hemžilo světýlky u moře a severoturecká riviera, možná i dříve gruzínské Rize s výborným čajem. Časový posun od Portugalska jsem měl tři hodiny a ve čtyři ráno místního času jsem si nebyl jist co je vlastně za den, a jak jsem se tady vlastně vyloup. Mezinárodní letiště v Tbilisi není žádný plácek s kozama a dvojplošníkem, jak by ho nakreslil Kamil Lhoták, ale je to srovnatelné západním standardům, kdyby teda pisoáry nepřetejkaly vrchem. Na imigračním si mne vyfotili, prolustrovali, dali první razítko do mého loňského pasu a byl jsem vpuštěn do země zlatého rouna. Přemýšlel jsem, zda mi zas prošacují bágl, tentokrát v larevním zámotku z igelitu. Kavkazští týpci v mundůrech s výrazem koček škrábavejch procházeli mezi náma a na monitoru jelo v piktogramové řeči kolik pitiva, kuřiva a střeliva je možné vézt. Byli jsme propuštěni a venku už čekal Nodar se synem Datunou (takže Davidem). Nodar se za sedm let od Prahy vůbec nezměnil, skoro bych řekl, že omládl. Synek byl velmi slušný a těšil se, že si procvičí angličtinu, zatímco já hledal mezi mozkovými hemisférami ve spánkové deprivaci lety potlačenou azbuku. Nasedli jsme do postaršího BMW a vydali se k dočasnému domovu. Po tradičních konverzačních frázích jaký byl let a tak, to Nodar vybalil: A švejcarca nevpustíli, děport. Asi jsem měl zůstat v údivu, ale musel jsem se spíš smát, celý tenhle sněhový projekt mezi Švýcarskem, Českem a Gruzií je už od počátku velká taškařice a toto naše první setkání naživo napovědělo hodně. Řekl jsem si, že to v plynutí osudu přijmu jako fakt a budu se z toho těšit. Milý Massimiliano z kantonu Ticino, jinak pořádný to vědec a precisní člověk přemítal zda si vzít eura, dolary, franky, šeky, karty až úplně zapomněl že má propadlý pas, k čemu by ho tak v Evropě vlastně potřeboval, že ano. A Gruzie je standardní země, kde to neukecáte, teda nevím zda to někde ukecat jde.

Noční Tbilisi na mne udělalo famózní dojem. Přeci jen jsem čekal méně. Pěkně osvětlené bulváry, trochu pocit Paříže, trošku Istanbulu. Domek Nodara na svahu celkem dobré čtvrti Vake-Saburtalo už svá leta a různé patmatovské vychytávky měl a mne se vybavilo spaní u Adriany, babičky od Ilinky v křivolakém paneláku ve Vatra Dornei. Ostatně celý ten gruzínský týden se mi to tak nějak přepínalo mezi Rumunskem a Tureckem. Podobný rej a nálada a do toho ještě pravoslaví. Zaplul jsem na gauč když se už rozednívalo a pár hodin spal mrtvolným spánkem. Venca ráno na balkónku s výhledem na město a kopečky už pokuřoval a s nedůvěrou okukoval podpírací balustrádu šalovačky protější stavby baráku, držící dvoucentimetrové podhledy. Se slovy, že až jim to kecne, nepůjdou otevírat okna, jsme se odebrali k dennímu programu. Ráno jsem podaroval Nodarovi magistra, anglické duchy, rozuměj voňavku pro jeho manželku Tiniko a něco broušeného skla z našich nepřeberných rodinných zásob a po rychlé kontrole internetu jsme posnídali chačapuri, což je taková gruzínská sýrová pizza na mnoho způsobů, chleba s fíkovou marmeládou, horský sýr a výborný černý čaj z Gurieli. Karma v kuchyni ač české provenience pamatuje ještě stalinskou dobu a Nodar má na ní jako spoustu dalších věcí doma specifický ovládací postup. Ale je to tu milé, tak nějak mi vyvstával pocit ruské kuchyně, asi i při tom společném ruštění a debatě o změti jazyků, kultur, zemí a našich imperátorů za Kavkazem, něco jako Michalkovo Unaveni sluncem. Pod nohama se nám pletlo koťátka Črela. Nu pašlí v gorod. Chudák David, jemný to hoch s polofunkčním autem ve strmých kopcích a divočících spoluobčanech za volanty veškeré, často americké provenicence, to neměl lehké. Tbilisi je takové velké T a vše se to motá kolem jednoho superkruháče. Jízda je tu šílená a já byl rád, že tu za volant nemusím. Není to úplně právo silnějšího, ale pravidla moc neplatí a je potřeba se nacpat do každé skulinky třebaže hlavní silnice mají i 4-5 pruhů, ty méně hlavní 2-3. Dojeli jsme kolem horoucího poledne ke Geofyzikálnímu institutu, baráku ze sedmdesátých let, který má svou svazovou slávu dávno za sebou. Doma bych řekl, že ho čeká zítra demolice, ale zde to možná bude rána z milosti, neb všude v okolí s výhledem na řeku Kura se horečnatě staví. Máš peníze a pozemek, tak stavíš, bez plánu, bez garáží, takže ulice jsou zacpané a na nich se vykecávají především chlapi a že by nechali auto projet? Času dost. Nezřídka uličku zacpe auto v protisměru, co nedokáže počkat na místečku, kde by se dalo minout. Nějak jim ještě nepřešlo do krve, že se dál nedostanou, když vytvoří sami zátku. V reji automobilovém jedna zajímavost. I zde jsou mafiánské značky. Gruzie přechází na nějaký pseudoevropský systém, ale starý je tři písmena a tři čísla, největší frajeři to mají zrcadlově. Za mnohé zmiňme určitě drahou značku BLB-818 na místním černém bavoráku. Nicméně jsme se šťastně shledali, dorazil i Tomáš v gruzínské čapce, Gia a jeho děvy Nino, Sofiko a Natalia. Jeho kancelář a kancelář jeho šéfa Tamase jsou takové nějaké oázy v baráku duchů. Za mnohé stojí místní toaleta, projdete vrzajícími parketami, kde za rozbitým a umouněným sklem s výhledem na dvorek, kde se rvou kočky, vejdete do oné turecké místnosti. Turečtina by mi nevadile, ale o kulturní zážitek není nouze. Nicméně v kanceláři je internet i klimatizace a za chvíli fachčíme po skypu s Massimilianem, který to vzal stejným letadlem nazpět a už byl doma, propadající se ostudou. Naše českogruzínská partička to brala sportovně a po další dávce chačapuri a hroznového vína jsme začli plánovat co a jak v projektu bude. Po očku jsem koukal jak chlapíci kladou armování do základové desky dalšího věžáku. Mezi věžáky se skrývala ještě obskurní stavbička z doby sojuzu, která jak kdyby vypadla ze hry Samorost II . Původní takzvaná barokamera, čili tlaková komora. Kruhová stavba s anténou, jejíž tři patra lucerny naplňoval velký papiňák s budíky a koukacími přírubami. Dvě patra bylo třeba zdolat po rozpadajících se schodech. Připadal jsem si jak v Indiana Jonesovi, že za mnou se schodiště zbortí a já se taktak zubama udržím na patře. V přízemí ale byl děžurný, který s nějakým dalším mužikem hrál šachy. Nevím sice co hlídal, protože Giova skupina v této dávno opuštěné instalaci provozuje dvě místnosti a v nich isotopový laser a skladiště přístrojů separátně zamřížovaných. Otázkou času, kdy toto místo s poměrně hezkým výhledem na město a řeku Kura vezme za své a monoliticko betonová fagocytóza ho pohltí. Po této kulturní vložce jsme byli pozvání do hospody. Dalo by se tam sice dojít, ale Gia musí ukazovat svůj status a tak jsme jeli jeho pseudoteréňákem za roh do místní krčmy. Jídlo velmi dobré, smažené houbičky, šašlik, chačapuri. Tomáš si dal své oblíbené škveruli, což je jedno odchycené kuře rozsekané na šestnáctiny a takto škvířené v oleji. Večer doma proběhla ještě povinná konverzace s Nodarem a Davitem a kontrola internetu. Další den byl víceméně stejný, jen jsme jeli do práce autobusem za padíka. Kolem se míhaly maršrutky. To je aktuálně v Tbilisi Ford Tranzit žluté barvy, takové větší taxi, nacpané sedadly až po zadní dveře. Vozidlo na přání a zamávání zastavuje. Jak se vystupuje ze zadních míst netuším, radši jsme tuto dopravu nepokoušeli, ale jinak je dosti efektivní a stojí jen o pár halířů víc než autobus. Gia se tvářil pobouřeně, že nás Nodar nedovezl autem, za nás musím říct, že jízda autobusem byla vlastně osvěžující, i zkratka přes bytová patra nějakého komplexu s domácí pasáží nám ušetřila autoobjížďku asi 10 minut. V Tbilisi je ještě metro, ale toho nám nebylo dopřáno vůbec, což mne docela mrzí.

Ve středu nám zato bylo dopřáno dobrodružství s Giou jet na malý Kavkaz vybrat experimentální povodí, do oblasti Borjomi a Bakurjani. Geologicky je to údolí překryté vulkanity a voda co pod nima teče nabírá potřebné minerály, proto je Borjomi známo svou vyhlášenou minerálkou. Dle Nodara hlavně proto, že je stále v bývalém Sojuzu známá jako kocovinový vyprošťovák. Bakurjani je pak lyžařské středisko, něco jako Harrachov. Gia začal někdy v deset pěchovat svůj kvaziteréňák krabicema a kuframa, taky hydrometrovací vrtulí, snad u vědomí, že když má zkušené terénní pracovníky ze Západu, vše se dokáže mávnutím proutku. Vzhledem k tomu, kolik času jsem na terén po dvouhodinové jízdě a vymezení večerní hodinou odhadoval, mohlo dojít tak maximálně na jeden kufr. Nakonec nedošlo ani na jeden, ale nepředbíhejme. Vypadli jsme konečně z města, poté co Gia ještě nějaký kufr zapomněl a tak jsme udělal otočku přes půl Tbilisi se zastávkou na pumpě. Konečně se rozhostila volná krajina, údolí Kury kolem starobylé Mschety a odbočky na opravdový Kavkaz, Osetii, Džugašviliho Gori kam ale naštěstí nejedeme, taková volná, podzimem narezlá polostep, polozemědělská širá Gruz. Dálnice směřující do Turecka je moderně vystavěná a relativně prázdná. Kolem stojí prodejci melounů a rajčat a taky pasažéři čekající na maršrutky, neb ty jezdí i dálkové trasy, nejen po městě. Pauzičku jsme měli na občerstvovně západního střihu, Gia se ládoval zas chačapuri, já si dal jen zelený čaj a bagetku za pár lari. Brzy po pauze se silnice změnila na státovku a začlo jít o život. Gia není zrovna vyježděný řidič a to jsem hodně shovívavý. Bez odhadu rychlosti, vzdálenosti, vnímání pruhů i tam kde je volno. Nejbezpečněji je přeci, když se plná čára s přerušovanou míhá pod koly. Jedeme i přes Giovo rodné Khashuri. Pak se začíná silnička trošku více klikatit a zvedat a zanedlouho jsme v lázeňském Borjomi. Malinko to tu připomíná Luhačovice, ač je to trošku sevřenější, vlastně spíš rumunské Vatra Dornei. I budova čerpačů minerálky má trochu Jurkovičovitou pavlač s modrobílým nátěrem. Po pozdravení místních spekulujeme jak hydrometrovat balvanitou řeku, něco asi jako Vydra v Srní. Je krásný podzimní den a my vyrážíme dále do hor přes Tsagveri. Tam se cesta z asfaltky mění na rozmoklou a výmolovitou lesní cestu směr Mitarbi. Gia to šmýká vozem, jeden nepřiměřeně rychle a výsledek je brzy znám. Na jednom kameni při zhoupnutí proráží vanu převodovky. A je dobojováno. Nějak mne to zanechává klidným, den je ještě mladý a v Tsagveri někde u lidí přinejhorším přespíme. Gia listuje v paklíku vizitek a volá do Fordu v Tbilisi. Odtamtud mu obratem montují z vraku vanu a posílají maršrutkou do Borjomi. Druhý Gia z Borjomi přivolává pastevce v opravdovém čtyřkoláku s uzávěrkou diferenciálu a ten nás poloviční rychlostí veze dál do vesničky s doškovými stříškami (jestli znáte tu rumunskou scénu jak Borat odjíždí to Ameriky, tak takovou). Na pastvině vybíráme místo pro srážkoměr. Mám zde pocit, jako když jsme s Tomášem i zde stojícím opodál vylezli nad Romuli směrem k dalším virfulům na Rodně. Krajinotvorně je to tu stejné. Ještě špekulujeme nad potůčkem nedaleko Mitarbi, kam se umístí hladinoměr a z nedalekého přetokového vrtu si nabíráme minerálku. To už se pomalu odpoledne naplňuje a je tu odtahovka. Mladý šlachovitý chlapík kurtuje Giovo nevozítko a my do něj nasedáme. Trochu jak z té reklamy, Gia točí volantem a za jízdy telefonuje, ale teď může, protože sedíme v autě na autě. U nás by to sice bylo ošemetné, ale v Giove podání jízdy se cítím daleko bezpečněji byv vezen na horním patře odtahovky. Cesta je jak generál Laudón jede skrz vesnici, shlížíme z výšky na okolně se pachtící podané, podivné, až bych tak řekl hornické Charkhistskali a dojíždíme do Borjomi. Tam u odstavné koleje auto tlačíme co jakési garáže, za chvíli je tu i igelitka s novou vanou a netrvá ani hodinku a auto je pojízdné. Sice má ještě nakřáplý výfuk, ale jet se s tím dá. Ubytováváme se náhradně v nedalekém hotelu slušného českého vesnického standardu a jede se na večeři. Tam si objednáváme zas místní masité pokrmy, chačapuri a Gia do nás leje svůj domácí burčák vražedným tempem jedna tamada, tj. přípitek za druhou. S hospodskou se domlouvám rusky, nálada je družná až na místního chlapíka co se cítí být povinován hrou na klávesy. Po mých pár nevraživých pohledech, že tu chceme mluvit a ne poslouchat jeho podomní umění, to balí a jde domů. Taktéž i my. Účtenka za hotel je vyvedena v místní kudrdlinkové abecedě, no to budou naši i švýcarští úředníci koukat. Ráno příděl vajíček, chlebů a čaje ve stejné knajpě. Kolem přilehlé kopečky mi přivozují takovou nějakou slovenskou náladu. Vyrážíme do Bakurjani. První zastávkou je Tba a dědoušek pozorovatel, co se stará o místní srážkoměr a teploměr zcela nestandardně přikurtovaný na hrušce. Vesnička je malebná, za hlavní silnicí dva chlápci rozebíraj gruzavika. Zatím je malebné pole s výhledem na spálený les v kopci, ale je tak krásně, že i toto je fotogenické. Pokračuje se do Bakurjani, cesta se zvedá, klikatí a jsou tu skokanské můstky a zastávka u místní pozorovatelky, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl, ale připomíná mi silně mou vedoucí z fakulty Milenu. Na její zahrádce ověnčené pěti satelity, které provozuje její syn s novostavbou hned vedle stojí srážkoměr. Radši mezi domy, než na opuštěné vyvýšené pozorovatelně za městem. Dříve pýcha svazové meteorologie se skládá z vybrakovaných skříněk a tubusů na srážky, nad kterými dohlíží zarezrlá kohouvička směrovky větru. Zde tedy asi nic nezměříme a tak se vydáváme zpět do Tsagveri k dalšímu pozorovateli. Na zahrádce jak někde na Moravě je v rohu švestkového sadu vana a u potůčku Gujareti notně zasviněného flaškama je na místní olši přikurtovaný digitální vodočet. Gia si půjčuje štafle a tahá sondu, aby jí přečetl, zatímco se mi ostatní kolegiálně ládujeme švestkama. Za vesnicí u čedičové skály, takového něčeho mezi šenovskýma varhanama a ďáblovou věží ve Wyomingu se promenuje prasnice se dvěma selátky a na zahrádce za vodou u domku pod skalou za dýní skotačí kůzle. Něco jako ráj na zemi. Vydáváme se podruhé do Borjomi, ještě je ale potřeba stáhnout data z nějakých vrtů. Boržomka je strategická surovina a tak jí na předměstí hlídá dvojice policajtů v budce u stáčírny. Jedeme o kousek dál zrekvírovat stav dvou vrtů a po rozlučce u čerpačů za podzimního deštíku a silnice aut s německými nápisy, např. Obst und Gemüse, Tischerei Fischer a podobně zpět do Tbilisi. Počasí se kazí, je mračno, Gia řídí jak prase, div že mi trambus nerozmáčkne nadočnicový oblouk, že jsem odhodlán ho vystřídat, lepší nervy v provozu než s ním, ale nakonec jsme na dálnici a tam je i s ním relativně bezpečno. Je to neřízená střela, sice se u každéno zlomeného kříže, co vypadá jako raketa pokřižuje (Svatý Nino nenašel prve rovnou větev a tak tam dal ohnutou, tak se pozná gruzínský kříž), ale na kulturu jeho jízdy to vliv nemá pražádný. Dojíždíme do Tbilisi a přebírá nás Nodar. Jako výslužku vezu včerejší meloun, na který už nedošlo a tak si dávám lehkou melounovou večeři o čtyřech plátech. Melounu se najíš, napiješ i umyješ jak praví středoasijské přísloví. Na kovovém balkonku v klidné noci probíráme s Vencou psychologii rodin, zatímco kočka musela uskočit od rozdrápané igelitky před projíždějící oktávkou místní policie. Je tu poslední pracovní den a skype s Massimilianem a svodka našeho dobrodružství na Kavkaze. Pomalu končí práce a odpoledne k barokameře přijíždí Zurab. Vypadá furt stejně, pogruzínsku se objímáme a líbáme. Je to ale mezitím usedlejší chlapík s ještě větším SUV, na rozdíl od Gii ale rozumný a klidný. Nyní pracuje pro ropovod z Baku do Turecka a jeho plat bychom si i zde mohli přát. Má ale různé služby, školení a pohotovosti a taky hypotéku na byt s dvacetiprocentním úrokem. Jedeme se konečně podívat do města, je trochu dusno. Jedne skleňák je místní výdejna dokumentů, za vodou antický barák s kopulí ala Bundestag, nicméně předimenzovanou je dílko prezidenta Saakashviliho, dole u vody dvě trouby jsou místní chobotnice koncertní hala, vedle je terminál kabinky na hrad. Vše tak nějak překotně postavené. Stoupáme podél starobylé krásné mešity až na hrad, taková ruina s kostelem s výhledem na Samébu, paneláky kolem Giovy barokamery a starobylé domečky Tbilisi, tedy město na horkých pramenech. Na úpatí svahu je i televizní věž a vedle hradu kovová mnohonadživotní Kartlis Deda, což není žádný děda ale bojovnice s miskou a mečem jako symbol gruzínství a vedle podobně procovský barák premiéra. Bloumáme městem, uličkami, kolem pravoslavného chrámu Sioni u řeky. Pak přes most do garáží. Zurab nás veze domů, chce nás hostit, ale jsme zas ještě od oběda plní masa a chleba. Na tuhle dietu už zvyklý nejsem. Dojídám doma meloun. A je tu sobota, náš poslední den. Zurab nás ráno vyzvedává, předávám mu dárky z Čech nad kterými se upejpá a málem padá do kolen. Jedeme do Mschety, starobylého hlavního města. Nejdříve do kopce na monastýr Jvari, ze kterého prý vedla dříve lanovka do města nad Kurou poté do nejsvětější katedrály Svetitskhoveli a dalšího monastýru Samtavro. Nějak mi nedošlo, že mám kraťasy a tak si pásám ženskou zástěru kolem pasu. Hodně mi to tu připomíná jarní výlet do Řecka a tamní Meteory, navíc je sobota a vše se tu duševně chystá na svatební odpoledne. Popi zevlují u vchodů a kontrolují štábní kulturu návštěvníků. Zurab mi ani nedovolí si koupit dárek, vše mi platí, je to trochu přehnané, ale nebudu mu brát jeho pohostinství. Vybírám si pěknou šálu s rouna. Žlutočervená s černými hvězdami. Přemýšlím, která ji asi dostane, jistojistě vím, že jí ještě neznám. Pak jsme zváni na oběd do restaurace v Armaztsikhe. Přes tepané kolo borjgali, tj. kolo slunce, alias gruzínskou svastiku, nepodobnou té baskické, jen s více prameny značící věčnost, pohlížím na mužský klášter Jvari na kopci za řekou a přemýšlím kam v tento svatební den plyne moje aktuální nevěčnost. V hospodě, která se chystá na večerní svatební oslavu prozatím skotačí jen koťátka. K houbičkám mám výborný skopový šašlik tedy mtsvadi a k tomu ještě kousky Tomášova obligátního škveruli. Opět jedeme do města. Tentokrát rovnou na kopec do Chrámu Saméby. V této svaté trojici se šikují svatby v zástupu, nechávají si žehnat od místních arcipopů. Chrám je nový a velkolepý, má i dvě kulturní patra pod zem vyvedených v leštěném kameni s obrazy gruzínských krajin. Pak jedeme k Tbiliskému moři Gldani, což je jen umělé jezero na vodu. Je mlhavo, mrholivo a ponuro. Něco podobného mám i já v duši. Zurab nás veze k podivnému monumentu, vypadá to jak výsadek mimozemšťanů na kopci, kovová hranatá věc. Z blízka se ukazuje, že je to monument křesťanství a působivě vyvedená tzv. Kronika Gruzie. Ve skutečnosti je to obrazová Bible. Neodolám a fotím si to celé. Pak přes nejchudší čtvrti jedeme zpět do centra. Zurab má na ropovodu pohotovost a tak nás vysazuje u zlatého sloupu Sv. Jiří co bojuje s drakem na náměstí. Jdeme zas do starého města, svatba na svatbu a to i před mešitou, za ní se u vodopádků fotí též svatebčané. Na silnici kameramanka vytrčená z pobouraného auta natáčí sousední auto s nevěstou. Štípněte mě jestli se mi to celé nezdá. Bloumáme dezolátní čtvrtí co není ani pět minut od hlavního centraa v sámošce si kupujeme čaje Gurieli a Venca i adzerbajdžánskou nutelu pro děti. U Sioni je zástup šátkovaných žen a zpověď u popa probíhá venku pod deštníky. Za moderním visutým mostem se už trhají mraky a tak si vležmo užíváme posledních gruzínských chvil s  plechovkovým Heinekenem. Navečer nás Zurab veze malinkými uličkami pod kopcem k Nodarovi. Balíme si saky paky a vyčkáváme odjezdu na letiště. Moc se mi nedaří spát, hlavou mi hučí celá má absurdní přítomnost na tomto světě. Cesta na letiště je už standardní, dvě kontroly zavazadel, Venca ztrácí nůžtičky co v Praze prošly, čekáme na Lot. Odlet už je inverzní příletu v inverzi. Ve Varšavě je tak hnusno, že si dávám čaj a bagetu a spím pět hodin na kovralu. Trošku hezky je jen nad mraky. Znavený, ale jsem rád, že doma. Zítra učím osm hodin laborky, ale stálo to za to. Tak šťastnou cestu k příštím výpravám.

Doprovodné fotky zde

https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.833708379986769.1073741881.100000428451039&type=3

Martin Šanda, 12.1.15