Stezka Grálu

Moje loňská dovolená se už začla rodit předloni, poté co jsem si projížděl videa o jižní Francii a tamních templářských příbězích vedoucích i do Anglie, především jižní. Britské ostrovy jsou mi velmi blízké. Snad je to tím, že tam nemám pražádnou komunikační bariéru mé angličtiny, snad i proto, že jsem tam jako kelt, možná i druid, možná i vícekrát v různých rolích žil. V Anglii jsem byl prvně v roce 1993 na jahodách v Kentu, zkušenost krušná a k nezaplacení, podruhé ve Skotsku, Walesu a Anglii stopem v roce 1995, utratit peníze z jahod šlo snadno. Poté i několikrát pracovně. Dost možná vyjma sousedního Německa, které holt minout nejde a Rakouska, jsem nikdy nebyl nikde tolikrát. Samozřejmě vždy přes Londýn, naposledy do Irska v roce 1999. Zela tu ale obrovská časová propast 21, 19 přinejmenším 15 let, kterou bylo potřeba už zacelit další návštěvou, ale to nebyl jediný důvod. Sešlo se zde víc věcí a některé souvisely s pradávnou verzí křesťanství, bájemi opředeného Artuše, Merlina, Lancelota, Excaliburu a vůbec rytířů kruhového stolu, Ježíšem, Josefem z Arimatee a svatého grálu, jako materializace Energie, potopeného ve studni v Glastonbury, jakož i tajemné Da Vinciho kódované kaple v Rosslynu a templářské kopie Sv. Sepulchry v Londýně u Temže v St. Mary Temple Church. V plánu bylo navštívit i slušnou řádku megalitických staveb, které mě tak přitahují, dávné chrámy později přestavěné na kostely ve stejných energetických místech. Určitě můj osobní Rollright Stones v naštípaně kamenných zídkách kraje Cotswolds, místo, které jsem předtím navštívil třikrát, jako snad asi jediné opakovaně na světě takhle v běžné krajině, měst nepočítaje, dokonce mě tam poprvé dovedl autostop, kdy jsem zoufale hledal kam hlavu složit v Shakespearově Stratfordu nad Avonou. Další nitkou, která přispěla k plánu cesty, bylo setkání s Hankou na rodinných konstelacích, která mi vyprávěla o skupině zabývající se energií krajiny, a že s tou partou jede na podzim do jižní Francie. Polovinu míst minimálně jsem, bez této znalosti, sám vloni navštívil. To musí být nějaký plán. V květnu jsem i s touhle partou byl ve středních Čechách a ověřil si, že megality, třebaže nové, ale správně ukotvené na mě taky fungují a že biblické, antické, egyptské příběhy se tu mixují do jednolitého neodporujícího si celku, jak by si někteří zavilí vykladači Písma tak moc přáli. Před tím jsem ale kolegovi v práci utrousil něco o meditacích a on řekl. Ty si stejnej blázen jako David, ten se taky modlí u šutrů. Zbystřil jsem. Davida znám jako kolegu ze zpřáteleného oddělení, je to taky vodař. Řekl jsem mu o skupině, kterou vede další vodař Kozák. Jsou senzibilové spojení vodou? David mi suše sdělil, že s Kozákem jezdí už osm let a v indické hospodě na puškiňáku jsme probrali anglický plán s výhledem, že na část spojenou s grálem pojedem spolu, resp. jsem si řekl, že se prostě nechám vést, třebaže jeho budu vézt, když mi nad curry zeleninou s chapati vykoukal apoštolskou auru, rozuměj rozvíjející se sedmou čakru. Asi čtrnáct dní před výletem jsem měl pracovní akci s kolegy z Atomové agentury. Přijel američan Darren, na kterého jsem se těšil, prve jsem ho viděl před dvěma lety a něco nás spojilo. Jeho příběh s britskou manželkou má pro mne jisté nepřehlédnutelné synchronicity. Říkal mi, Ty furt trousíš takový moudra, kde to bereš? Říkám, víš bejval jsem v předchozích inkarnacích kněz, tak to mám naštudovaný. A víš, že bych ti to věřil, říká Darren. Máš takový apriorně pozitivní přístup k lidem, bez předsudků. Ukázalo se, že Darren je původem svých genů z holandské větve kalvinistů, asi proto si takhle jako bratříci rozumíme. Nějak mi přišlo, že významný den před cestou, která se počínala 29.7.14 bude 26.7.14. Přemýšlel jsem, co ten den dělat, aby se to stalo a pak přemýšlel, že se vlastně nestalo nic. Šel jsem na výstavu Reyneka a tam zjistil jak bytostně o Kříži tahle výstava je. A pozdějc mi seplo, že to navíc byl i svátek sv. Anny. Stojím u check-inu na letišti Václava Havla a u easyJetu mne odbavuje Anna. David před odletem říká, že Anna Swidnická a Karel IV. nás tam potřebujou na vyřešení grálových partnerských otázek. Asi tam jedem jako zhmotněná média. Bude tohle annenská pouť? No letní cukrdlátka na ní asi nebudou. Loňská Itálie a zjevení s velkým Z, letošní Anglie odznova pěkně od Áčka. Asi jako když v gamesce poskočíte na další level po získání dostatečných dovedností. Předpokládá se ale těžší úloha a lepší dovednosti, žádná odpočívačka a leháro za odměnu. Čeká nás země evropská a zároveň i svojská, báječně izolovaná kanálem i myšlenkama konzervativního střihu. Země královny Alžběty, která pobývá za zdmi paláců a jen zřídkakdy poodhaluje srdce svým oddaným poddaným.

Let do Gatwicku probíhal celkem standardně. David dostal dokonce číslo sedačky za mnou, neměli jsme to spárovaný, trochu meditoval cestou, zatímco já koukal z okýnka. Gatwick mi přišel trochu jako fabrika, třebaže letiště se od sebe v zásadě neliší. Na parkovišti hledáme půjčovnu Dollar. Vytane mi na mysli jak jsme s Michalem půjčovali auto v Koně na Havaji u stejné společnosti. Tady sídlí v hotelu Marriot, což je procházka na 10 minut. Je docela hic a máme naloženou bagáž. Konečně hotel. Chlapíkovi u výdeje je mizerně rozumět, třebaže má oblek. To pro začátek, abych si o své perfektní angličtině zas tolik nemyslel. Dostáváme skutečně Fiat 500, nic většího nám nepodsunuli. Kultovní červený oblouček je zaparkován v rohu a chlapec od výdeje odparkovává tři auta, než naše kultovní miniPorsche můžeme okouknout. Má najeto jen tisícovku, volant napravo a smrdí novotou. Spřátelujeme se, připichuju navigaci a vyrážím, vždy doleva. Rejd to má dobrý, beru to rovnou přes obrubník. Po pár zatáčkách dle navigačky je tu Crawley, tupé londýnské předměstí, ale taky naše logistická zastávka, nákup jídla, výměna peněz, jo do banky nechoďte, euro je tu neznámá věc, chce to jen směnárnu. Taky jsme našli krám s modrou bombou na vaření. Je už pomalu večer a vyrážíme směr Salisbury. Táhne mě to na sadovoje kalco, tedy onu známou M25 (to není zbraň, ale číslo kruhového objezdu Londýna), šest pruhů vlevo tam a na pravé straně taky šest sem. Vzpomínám si na putování na levé straně a nepřijde mi to vůbec nenormální. Auto má dobrý odpich, jen levou rukou sázet pětku je trochu o cviku, chce to v tom malém vozítku v závěru prolomit zápěstí a vytlačit vpřed. Anglické silnice mi přijdou nějaké úzké, zvláště když se proti mně řítí popeláři. Asi to dělají ty nepřehledné živé ploty a přeci jen nezvyk koukat ke středu doprava. V navigačce nechám vyhledat nejbližší kempy. První je caravan club, kde zpravidla stany neberou, druhý na farmě u páru v důchodu je k nám vstřícný. Parkujeme u živého plotu na posekané zvlněné louce, vzadu poletují vrány, prostě zase doma v Anglii. Kalí to jen čeština od nedalekého karavanu. Něco konzumujeme, to podstatné není, David doplňuje tekutiny a B vitamín s pěnou, já tradičně svou horkou vodu. David to pojímá rytířsky, má jen žďárák, já svůj dvacetiletý zelený cyklistický staník. Ráno je zas krásné. Koukám na žlutou ceduli spztky WM14ADO. No to může být přeci jen Double you Men 2014 Anno Domini. Dva muži a jedna zcelená koňská síla v červeném provedení. Na tomto tažení máme ale místo kopí a štítů už jen vlastní (ne)myšlenky. Cestou do Salisbury, s vysokou střechou katedrály se mi vybavuje, jak mě tam tehdá dovezla paní středního věku a měla z toho zážitek k odpolednímu čaji s kamarádkami. Po 20 letech to už asi bude babička. Parkujeme ve věžáku obchoďáku a jdem do katedrály. David to bere polehoučku, meditace na uvítanou, na přijetí na naší cestě v křížové chodbě s výhledem na majestátný cedr. Nechávám ho tam a fotím stíny gotických arkád odrážející se na dlažbě. Na protilehlé straně chodby mě to tak nějak ponoukne si stoupnout proti Davidovi a tenhle tok energie nelze necítit, oba končíme stejně, začínáme být sehraní. Jdeme do katedrály. Vítá mě tu kustod pán v důchodu, říkám, že jsem tu znovu po dlouhé době, to ho moc těší. Pamatuju si zde barevnou modročervenou vitráž, je tu stále. Co je ale nové je magická křtitelnice uprostřed hlavní lodi, v podstatě fontánka oble rovnorameného kříže s přetokem do čtyř stran. Rovná hladina horizontály v kontrastu s vertikalitou klenby, ženský a mužský princip  a spousta rovnoramenných křížů po stranách, spíše keltský zdroj než popravčí instalace. Procházíme kostel a některá místa lze opravdu pocítit, i v zátočinách křtitelnice je to zajímavé. Na uvítanou si zde máčím svůj dřevěný kalíšek, který mám zas po 20 letech jako přívěšek na krku. Další zastávkou za městem je Old Sarum, megalitická kruhová stavba většího rozsahu s příkopem, kde i kdysi vedle stával hlavní kostel. Procházíme si to nezávisle, já vylejzám po chvíli do vyvýšeného místa obroubeného zídkou a sedám si na hrbolek uprostřed té místnosti. Kde ten David jen může být. Za chvíli se objevil a říkal, no sedíš na místě krále, tak jsem čekal na tvé svolení vejít. Za valem odpočíváme u tisíciléteho budu. Tohle je naprosté blaho a nirvána, kdyby mi mravenci nelezli do bot. Tenhleten vejlet bude teda dráha. Ještě zvládnout nájezdy do parkovišť zleva a bude to fajn, snažím se to vštípít do podvědomí, zatímco se vedle nás mihne profláknuté Stonehenge. Ale to po válce podbetonovali a kameny posunuli, takže pro senzibilní práci je to ztracená varta, zbytečná ztráta času a liber za vlezný. Nedaleko odtud je ale fungující Woodhenge a zdarma. Původně dřevěné kůly jsou nahrazeny betonovými maketami ve stejném rozsahu, velikosti i rozložení. Jsou to pravidelná geometrická sdělení různě se prolínající. Zas nás to táhne na společné místo, ale zkoušíme si tu něco mezi sebou pouštět, není to marný. Pomalu se den přehoupl do odpoledne a tak spěcháme na vzdálenější Cleyhill. Jestli pak tam bude velšský dráček v astrálu jako posledně, přemýšlí David cestou na jílový pahorek typické křídy ve Wiltshire. Jsem pomalu unavený a taktéž můj foťák je teple zas zaseknutý v závěrce. Tak to bychom měli hned první den a bez zrcadlovky. Mrzutý tahám kompakťáček. Zatímco David medituje s dráčkem ma malém pahorku, tak se z velkého k našim batohům řítí stádo šílených krav. Jdeme tupému stádu vstříct a divergovat jejich sílu do nedaleké rokle. Daří se, krávy uhýbají. Na velkém kopci poleháváme, sleduji sklizeň v podmračeném podvečeru, je tu krásně. Cestou dolů diskutujeme o Dagobertovi a Merovejcích a tažení grálu přes Balkán a Čechy. Musím uznat, že David toho hodně ví. Historie mě nikdy moc nezajímala, ani jeho, ale tohleto vtažení do víru spirituality nese s sebou i žízeň po zapsaných událostech. Přesouvám se nějaké ty míle ke Cadbury Castle, kterým měl být bájný Camelot. Je krásný zlatý večer ve zvlněné anglické krajině. I Cadbury castle není žádný hrad, je to jen plošší planina na strmějším kopci, kterým dupou krávy. I vršek je notně olejnovaný. David říká že Oni ho při meditaci nezraní, že by třeba padl na šutr, ale lejna nejsou mezi zapovězenými objekty a tak si hledá relativně volnější místo. Z Camelotu je v oparu vidět ploské návrší toru v Glastonbury, tím pro změnu měl být Avalon. Při tom pohledu směrem k Chalice well, tedy Studni grálu se mi nějak svírá srdce. Kam kde jsou energie volné mám husí kůži, někdy i na nohou, jak je to spojeno s křesťanstvím, je to takové urgentně bolestivé, zřejmě cesta odžívání si. Sedíme a koukáme jak se na kopcích vlní korálky stádeček oveček a vedeme disputaci o Svaté zemi a Bohem vyvoleném národě, který to vzal přes materiálno koloniálů a možná karmicky dostal ten holokaust za trest a jako očistu. Posledním na naší dnešní cestě je zavítat do Cerne Abbas, zní to tak arabsky, ale je to megalitická vyrytá socha obra v přímořské oblasti jižní Anglie. Takový pajdulák se ztopořeným mužstvím a kyjem nad hlavou, zřejmě pravěká verze příručky jak na ženy. Dobrovolníci ty lajny pravidelně čistí, jinak by to dávno zarostlo travou. Cesty jsou v Anglii fakt úzké a ve městech jednu lajnu často zabírají parkující auta. Už řídím moc dlouho a nemám odhad doleva ke krajnici. Odnáší to lehce škrábnutý disk na kole. Končíme v mezinárodním kempu kousek od obra, taky důchodci to tu vedou, ale u Salisbury to bylo roztomilejší, levnější a klidnější.

David zjistil že kousek od nás je kaple Svaté Kateřiny v Abbottsbury, ze které je výhled na moře a je na takovém kopečku, co se na něj leze po spirále. Stejně jako na Glastonburský tor, pěkně se přibližovat v rituálu kruhu, anžto procesí. Ještě lehce pozdravíme křídového giganta a zanedlouho parkujeme ve vesničce. Cestička vede městem, David pokoukává po kafi. Za staveníma se otevírá posečená stráň a na ní blázní čtyřkolka. Okoukáváme si to z dálky a lezeme do kaple. Je taková vybydlená, ma to tam zvláštně urgentní atmosféru. Koukám přes gotickou rozetu ven do Slunce, ale nic moc zde necítím. Nechávám Davida meditovat a upírám své zraky do jihoanglického šelfu, se kterým si pohrává vítr. Na silnici v ostrém kopci se vytvořila zácpa když nevyjel karavan. Nás čeká přejezd do Dartmooru. Cesta ubíhá dobře, pozvolna přibývá kapradí a cestičky se zužují. Máme v plánu megality v Showel Down. Máme tedy autičíčko, ale ostružiny na farmařské cestičce u kamených zídek šlehají do obou zrcátek. A nejednou se obejví auto v protisměru. To je pak úloha jako skládat slagalici. Konečně se otevírá planina v podmraku a mezi ovčinci parkuji a pořizuji své majestátné foto, já a vůz. Hned vedle nás je dvojitý megalitický kruh ne nepodobný Rollrightu, ač méně uspořádaný. Kameny polezlé lyšejníky. Je to už podruhé když začínáme meditovat, co nad náma proletí vrtulník od Royal Air Force. Prve to bylo na Cleyhillu. Asi nás Oni sledují. Davidova meditace je výživná až to s ním sekne. Já spíš kruh pofocuju. Ještě hledáme další kousky kolem osamělé zazídkované farmy s četnými stromy, které by jindy člověk v této lehce dezolátní krajině pohledal. Nějaké jsou za rohem a pak taky skalní ostroh, tak typický výchoz pro dartmoorskou krajinu. Vybavuje se mi meditování na skalkách u Hrachova. Na horním platu je i přírodní kamenná mísa s vodou, trošku poprchává a fučí. Přesto je tu krásně, nebylo by ani nutno jít dál, stačilo by zde umřít. Náš úkol je ale složitější. Vyhlížím druhým směrem a tam v dálce vidím bílou stavbu, takový komplex, mám asociaci na mormony. Vyplejtáme se s pomocí zlaté navigačky farmovými silničkami v minikrajině usedlostí až se otevírá hlavní trasa. Po jedné otočce štastně dorážíme na Grimspound. Obrovský kamenný kruh v mírném svahu. Vstupy do svatyně jsou vždy označeny dvojicí kamenů a vstupovat jinudy znamená tak trochu probourávat se zdí. S pokorou vstupujeme jak se má. V hlavním kruhu jsou menší kroužky. David to kontroluje, já jen tak naciťuju. Je tu krásně, pocity to jsou hluboké. Našel jsem si i travičku, kde jsem se meditačně plácl břichem na zem a pospávám. Ještě lezeme na skalku opodál, to je taky klíčové místo pro spirituální posun. Z Davidova vyprávění si připadám jako účastník fantasy hry, a nebo skoro jako ten co nese prsten. Taky místní divocí koně se tu pasou. Kdoví kdo je v nich zakletý. Dnes máme kemp v Princetownu, trochu ze zatajeným dechem, neb zde jsem kempoval před 19 lety též. Dokonce jsem našel tu ceduli: Nezastavujte na silnici, vězení. Cedule je notně orezlá a zarostlá, holt zub času. V kempu jsem v lehce poprchlavé atmosféře asi jen tři party. Pamatuju si jak tu bylo slunečno a plno, pojídal jsem tu holandské pišingry od motorkářského páru. Dnes tu kmochtím tomatové fazole a k tomu polystyrénová kolečka. Stan mám ale stejný, to je můj souputník od té doby. Pomalu mi přicházejí z toho všeho živé a urgentní sny, dost možná ta energetická místa fakt jedou. A je tu další den a naše dva cíle. St. Michael’s Mount u Penzance a Land’s End. Konec světa, toho anglického. Zase venku mží až mlží, David našel kdy je hora dostupná po odlivu. Svatý Michal na Hoře je taková anglická verze normandského Mt. St. Michel ve Francii a nenáhodou tyhlety dva kostely spolutvoří energetickou linii, která to sviští přes Lyon, Assissi, Korfu, Delfy, Rhodos až na svatozemský Karmel. To jsem opoměl, že líže i jižní Irsko. Kostel na kopečku je takové vhodné místo hodinové kontemplace, jsou tu pěkné vitráže a rosety, posedáváme se zavřenýma očima, zatímco davy turistů proudí. David vypráví, jak tu předtím s Kozákem vytáhli energetický bod ven z kostela, pač se tam kolem skupinové meditace motalo moc lidí. Vlastní hrad je nezáživný, malé místnůstky, zbraně, kanóny, však to znáte. Spíše přírodní srdce v dlažbě, mokrá kamenná cesta na pevninu obrostlá řasami spoluvytváří to místní čarovno. Směr je jasný, konec světa. U Penzance přibývá palem a letovisek. Na konci světa je odporný zábavní park, vedle majáček. Jdeme na deštivou vycházku podél moc pěkných skal až na místo kde cvičila námořní pěchota horolezectví na přímořských skalách u Sennenu. Čeká nás další přejezd na neznámé místo. Tohle David přidal do trasy hodně pocitově. Je jím bizarní Roche Rock. Polorozpadlá svatomichalská kaple vetknutá do skálního výchozu. Má to tu ďábelské vzezření umocněné mizerným počasím. David zde podstupuje zkoušku opravdovosti ve své meditaci, no jen vylézt po mokrém železném žebříku do hlavní lodě stojí za to. Já koukám přes gotické okno bez střechy do volné krajiny. Jen aby nás nepohltila časová kapsule roku 1409, která zde je. Husitou už znova být nechci. Hledáme si nějaký hezký kemp, navigačka s pomocí místní domobrany, neb ve městečku je nějaký festival, nás nasměrovává. Kempík má kvalitu a i vysokou cenu, paní domácí hádá náš přízvuk. Hnusně leje a David si hledá útulek v dětské prolejzačce. Nechávám mu místo ve stanu, ale nakonec ho ráno najdu nataženého ve fiátkovi. To nelze uvěřit, že zde dokázal pospat. Ráno je už sluníčko a modré hortenzie se jen smějí. Je jejich čas a klima je tu jak na Azorách, kde s nima dělají taky živé ploty a sekají je traktorovýma lištama.

Ráno se neskutečnýma hačeperkama kolem hobitích farmiček promotáváme krz Bodmin Moor. Znáte to Jamaica Inn a podobný chuťovky. Nás ale čeká kamenný obdélník Haly Krále Artuše. Dojíždíme k farmě a mladá paní nás směruje. Na planině se povaluje a popochází stádečko anglických flekatých mustangů. Slunce propichuje mraky. V dáli to má šumavskou náladu. King Arthur’s Hall je takový zrašelinělý tůňkový obdélník posazený pod terén s valy, na kterých jsem vytažené kameny. Je tu nádherně, trochu frišno. Teleobjektivem sleduju koně, zatímco nás David připravuje do Artušovského dne. Pro mě je zážitek už jen to, že v rašeliništi jsou těžké šutry a že to není kruh, ale má to pravé úhle. Prostě je to palác. Je sluníčko a blížíme se k moři, to má pro mě suchozemce vždy ráz nepoznaného, ale tak nějak známého živlu. Údolíčka a skály mi vyvolávají havajský pocit jak zpod Koko kráteru. Nakonec i cesta od parkoviště vede kožovitou vegetací jak u Manoa falls. Tu a tam někdo staví ve vodě kamenného mužika. Až jsme u Nectanova vodopádu. Lístky nám prodává taková ezotericko vyfintěná holčina trochu ve stylu asijské panenky. Pozor bláto klouže. Nektanův vodopád je magický tím, že voda proskakuje kruhem a tak se teda pěkně nabíjí. Dá se tam pomeditovat, pobrouzdat mezi pentlema a mužikama, má tu zde takovou lehce hipísáckou atmosféru. Tady byl David pokřtěn, já to zatím necítím, přemítám jak jsem na Kauai kempoval v prvním údolí Napali trailu, je to tu stejné. Odpoledne nás čeká hlavní bod a to Artušův hrad Tintagel, kde se tento bájemi opředený král narodil a nebo ho zde materializoval čaroděj Merlin, který měl pod hradem jeskyni? Jsme tu ve správný čas odlivu a tak vstupujeme do tunelu. David si hledá místo na levém výchozu a já si instinktivně sedám na pravý. Lidi na nás divně koukají. Tak tu byl Merlin i Vivian ve své astrální podobě, možná se o mě i šmrncli. Nacházím několik kamenných srdcí a vzpomínám na startovací kámen z této jeskyně, když mě to tahalo na hrachovský menhir, tímto šémem nabuzený. Nad hradem jsou pěkné výhledy do dálav jakož i bylinkové zahrádky, kterou tu kdysi možná měli hradní komtesy. Útesy jsou kolem hodně fotogenické, taktéž Merlinova pláž a vodopádek. Ještě zřím krátkometrážní filmeček o mystice hradu a bájné legendě Rytířů kruhového stolu. Ve městě si dávám fish and chips, je to zas nechutně mastné a horké. David je z tohodle zážitku docela vyvedený, teda nemyslím tu tresku, ale hrad. Musí to vstřebat. Ale jedeme dál, zlatý hřeb programu týdne a Glastonbury. Šinu si to přímořskými kroucenkami a v tu koukám, že mi svítí kontrolka, že nemáme zavřené dveře. Vždyť jsou jen dvoje? Doprčic, já nevidím stěrač vzadu, urvali jsme dveře od kufru!!! Po sekundě mi dojde lepší varianta, že jen nejsou zavřené a jedeme s otevřeným kufrem, kde máme všechny věci, snad kromě cenností. Ve zmatku stavím v prvním městě u chodníkových sloupků, David otevírá a důlek v kapotě od oblého ornamentu na sloupku je na to tata. Aspoň, že se nic neztratilo. Pochvala za mou zkušenou jízdu je jen malou útěchou. Tak tohle byla zkouška našeho souputnictví. Hlavou mi vrtá, zda se to vleze do pojištění, zatímco David medituje vypouklovací meditaci, aby se plech srovnal. Vidět to není moc, ale mění to světelné siločáry ze správného úhlu. Za soumraku dojíždíme do Glastonbury, tady je to opravdu hipísácké moc. Trochu až americké. První kemp stany nebere, ale v druhém máme šanci, posledního fleka skoro za tmy. Dokonce wifi a cena za plac málem jak za pokoj v hotelu. Travička jak na golf a vedle nás fialově ezoterický folcík květinových dětí v důchodovém věku. Noc je jasná a chladná, je tu už srpen. Tak dobře se vyspat. Čeká nás Ježíšova studna.

Ještě snídáme a fialová ekipáž v brouku-transit už odjíždí, přitloustlá bába s nějakým žezlem a milionem prstenů a fialovým makeupem. My opouštíme kempík a parkujeme kousek od Studny. Ale nejdříve do města. Na hlavní ulici potkáváme dav řeholnic New Ae ve fialovém s nejbizarnějšími paspartami. Za rytmického zvučení táhnou na tor. David chce obhlídnout knihkupectví a ještě taky zavítáme do gift shopu opatství, kde se to hemží kruhověrytířskými upomínkami. Kupuju si magnetku grálové studny s vesicou. David jde na kafe a já nahlížím do místního Jana Křtitele. Jak jde o tohleto jméno nevynechám jediný kostel. Na zahradě má vydlážděný malý labyrint, který si prochází blonďatá dívenka co je tu evidentně taky na Studnu. Je zrovna po bohoslužbě. Uvnitř pobíhá společenský čaj. Pak už jdeme do zahrady se Studnou. U vchodu lístky prodává takový postarší skřítek. David to bere polehoučku a medituje u rybníčku pod borovicemi zas s vydlážděnou vesicou, voda vytéká z červeného pramene. Červený protože je železitý. Zjevil se mi Ježíš a vyprávěl mi o ostnu z trnové koruny v srdci, říká David, ten je potřeba rozpustit. Bolest přijímaná s láskou v Lásku mění se. Postupujeme do zahrady s pramenem a nabíráme tuhletu živou vodu. A pak do vlastního zákoutí, kde se udržuje ticho. Vždy pár lidí posedává přímo u Chalice well, tedy studny Kalicha. Je období sklizně a tak je dekorovaná snopem obilí a plody. Takové obětiny má kolem sebe i madona s děťátkem, které vypadají trochu latinskoamericky. U studny též kontempluji a cítím takovou jemnou energii, žádné husokůžení jako na jiných místech. Je to zvláštní, památné a silné. Ruší to jen táhnutí fialových bab z tóru. Jdeme taky tam, z kostela zbyla jen průchozí věž, kterou fučí vítr jak komínem a na hřbetu kopce je viditelná spirála původního rázu kruhových procesí. Glastonburský tor je onen bájný Avalon, je z něj vidět Camelot a možná i dál. Posedáváme a přemýšlíme. Na cestu si bereme ještě bílou vodu z pramene pod Avalonem, auto vyplněné flaškama posvátné vody. Takto obtěžkáni diplomovaní vodnáři pražstí vyrážíme. Kam jinem než za vodou a to do nedalekého Wells. David vypráví jak tu asi Josef z Arimatee licitoval, kam Grál ponoří a že možná prameny ve Wells byly alternativou. Toto je už více klasicky anglické, diskutujeme s kustodem paláce, kde jsme všude byli a budeme. Nejdříve ale figurální plastiky na anglikánské katedrále. Maličko mi to připomíná Duomo di Milano, ale není tu tak hezky. Vetřeme se i na bohoslužbu, hlavní kříž je zas umístěn do trochu zlomené vesiky, třebaže nesymetrické. Po bohoslužbě si prohlížíme kostel. Tak to byl naplněný den, hledáme si kemp a končíme trošičku mimo trasu nedaleko Bristolu na velkém place u slepičí farmy. I poptáváme vajíčka, ale na ty nakonec nedojde. Došlo ale na nabíjení elektroniky na záchodkách, i proudem živ je homo digitalis.

Následující den je na začátku v plánu Bath, tedy lázně, quasi antické letovisko. David zde má silné osypky, tak zůstáváme jen krátkou dobu. Hemží se to tu japonci s růžovými kufry, je tu drahé parkování. Ale je tu celkem hezky. Představte si Karlátka. Pěkný kašnový přeliv, náměstí, románské lázně i rohlíkový dům, tedy crescent. Přišli jsme, viděli jsme a zvítězili. Taky jedno z míst, kde jsem už před 19 lety byl a i to další. Pomalu nám končí naše pouť, ale další kousek stojí za to. Největší kamenný kruh pohlcující vesničku. Avebury a přilehlé stavby. Cestujeme zpět do mystického Wiltshire. Podél cesty se mihne v křídě vyrytý kůň. Projíždíme kolem nasypaného megalitu Silbury hill, takové komolokuželové pyramidy do West Kenneth Avenue. To mi zní tak americky, ale je to jen cesta k Avebury. Představte si to tak, že Avebury je hlava dívky, dvojitý kruh a ta hlava má dva copy. East a West Kenneth, kde východní je už pohlcen časem. Silbury by pak byly někde co jsou ústa a beruška na copu je ještě jedno menší Sanctuary na kopci. Procházíme majestátní avenue s opravdu obrovskými megality, je to i fotogentické v kontextu okolní zvlněné obilné krajiny. Mám podezření, že obilí zde stejně sejou jen proto, aby mimozemšťani mohli psát svoje vylehaný vzkazy. Probíhá tu i nějaký archeovýzkum. Vstupujeme do Avebury. Tak si to zkus jaké je to být kamenem vypráví jeden megalith Davidovi. Osahávám si ty kameny a hledám záběr co jsem fotil v minulém tisíciletí. Dnes je tu zeleněji než tehdá. Za vesničkou v dalším sektoru se pasou ovečky. Docházíme nezávisle s Davidem, že to tu má až biblickokrajinářskou atmosféru s mráčky okolo. Posedáváme a vciťujeme se do pastýřů v Betlémě. Při odchodu nás zas přelítne vrtulník, to nemůže být samo sebou. Před odjezdem ještě rychle na pohřební komoru Long Barrow tisíce let starou. Zatímco David medituje, ja ofocuju projíždějící Class co dělá paseku pro vesmísné vzkazy. Sláma končí v balících. Pomalu se rozehchvívá moje srdce, protože směřujeme na poslední místo společné poutě a to je mé srdeční Rollright stones. Pozvolna mizí obilná krajina rovin a zvedají se kopečky Cotswolds. Samo složené jméno znamená vlnky v krajině a kdoví jaká další mystika k tomu. Kraj je to kamenný, opukový, klasická Anglie západně od Oxfordu. Silně pociťuji, že jedu opravdu domů. Je tu Burford a pak Chipping Norton. Chip od kamenické práce, osekávat. Příjíždíme na Rollright, mám pocit, že jsem tu naposledy byl včera, nikoliv před sedmi tisícovkami dní. Jdu nejdříve ke King Stone. Sotva otevřu branku a uvidím jej v ohradě, celý se osypu husí kůží, kdyby to šlo tak i na nehtech. Je to tady, stále to mám v sobě. Nejde to vydýchat. Jdu se podívat na kruh. Rollright se skládá asi z 70 kamenů, nejde je prý spočítat stejně třikrát za sebou. Dnes tu čudí dvě čarodějky v kruhu na dece a pojídají piknikové sendwiče, trochu neuctivé na chrám pod nebesy. Jdu tedy ještě k rytířům, to je shluk kamenů pod kopcem. Stavění kamenů má podivnou bajku, která nese i smrtelná zranění těm co čtyřspřežím tahaly kameny na stavby budov, ty megality se pak vrátily samy nazpět. Rytíři chtěli dokonce Krále sesedit. Čtu si tu legendu, když mě dochází David. Vyběhla tam z kamene na mě obrovská rozezlená bytost a Oni mi řekli, že tu máš kompetenci tohleto prokletí vyřešit jedině ty. No nazdar, tušil jsem tu úkol. Tak jak na to? Na dvířkách královského kamene si čtu dávnou bajku. Král táhl s vojskem a rytíři krajem, když mu cestu zastoupila čarodějka se slovy: Když uděláš sedm kroků a uvidíš na Long Compton, staneš se králem Anglie. Huš huš babo ustup! okřikl jí král. Nato čarodějnice krále nechala zkamenět, to je ten menhir, jakož i vojsko, kamenný kruh a rytíře než stihli puč jako shluk kamenů. Geologicky je to takový poréznější kámen, je rozhodně zajímavý. Sama se proměnila ve strom. Tak jdu odprošovat čarobábu. David to senzibilně pozoruje z povzdálí. Stojím na spouštěcím kameni u kovové ohrádky a upřímně jako král odpouštím čarodějnici mé dávné unáhlení. Ptám se Davida, jak jsme na tom. Dobrý, ale jen 82%, zkus to ještě s opravdovou láskou. Daří se. Čarodějky v kruhu necháváme, je to totiž na nás léčka, zda se nestane totéž, co kdysi. Hledáme si kemp v navigaci. Líbí se mi Four lands farm, farma čtyř zemí zní pohádkově ač to není nejblíže. Je to až za Cotswolds u Shipston on Stour. Kemp je na farmě, což je jen hangárová garáž. Ve vedlejším domku nacházím farmáře. Je to děda v brýlích, sportovní šlachovité postavy. Jo jo, zaparkujte si, až dopiju čaj, tak se u vás stavím. Stavíme stan a vařič, mraky prokukují a posílají božské i čertovské paprsky soumraku. Až dojíte, říká děda, na pivo se vykašlete a přijďte na cider. Dědova garáž je neskutečná, různé staré zemědělské stroje, mlátička, range rover z války, řekl bych, že se zde cvičili Silver A a Silver B. Sedíme v ošuntělých křesílkách a děda Colin vypráví o tom jak lisuje jabka a o kontrolách financů, aby nekrátil daň z alkoholu. Taky o tom jak se narodil v Long Comptonu v údolí pod kameny, a že ty za plotem tehdá nebyly, že by synchronicita? Je mu špatně rozumět, ale u mě je to lepší. I on hůř rozumí Davidovi. Je to ale koumák, shodnou se na infiltraci splašků jako dva sanitární inženýři. Taky diskutujeme o Montaně, kde má sestru. A kam kluci jedete zítra? Říkám, že se rozdělíme v Oxfordu a já pak pojedu na Holy Island Lindisfarne v severní Anglii u Lowicku. Tak tuhle vesnici znám, dí Colin, má tam bratrance. Tak je to synchronicita, z díry do díry stovky mil od sebe. Ráno navštěvujeme znovu Rollrighty, čarobáby už tu nejsou, jen transit s nějakým živáčkem, ze kterého se stává takový oberlený Glum. U králova kamene už je klidno, bytůstka je jak mílius. David medituje v kruhu, až to s ním zas praští. Pak to u snídaně s borůvkovým jogurtem s banánem probíráme. Řeklo mi to tu, vykládá on, že budeš učitel a co budeš říkat, to ti budou lidi věřit. Že by mě čekala nějaká nová životní role? V mém matrixu je možné vše. Postupně se přibližujeme Oxfordu, ale město jako atrakci vynecháváme. Dovážím Davida poblíž autobusáku, odkud ho čeká bus na Stansted. Loučíme se, až tomu nemohu uvěřit jak rychle to přišlo. Je pošmourno a mě čěká osamocená pouť na sever Anglie a do Skotska. Nová a náročnější cesta začíná, ale to už je jiný příběh.

Martin Šanda 29.1.15

https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.818312088193065.1073741876.100000428451039&type=3

Snowborďáci po jedenácti kilech, aneb skialpačky na kluzné ploše

Ráno se mi něco barvitého zdálo, ale nezůstalo. Dal jsem si po dlouhé době jogurt a kousek tučné nivy s tmavým rohlíkem, když se jede na lyže, že ano, kalorie netřeba tak hlídat. Dnes jsem neřídil, šoférem je Anne a jejich školní transporterová čtyřkolka, zřejmě moje další auto, pokud budu extrapolovat potřebný prostor na převážení mých krámů, prostě minibus. Stoupáme Kateřinkama podél popadaných fabrik. U jedné je na čoudu chlapík co zrovna asi něco pískuje. Vypadá jako bledá loutka smrtky, či vlastně takový jakože sežehlý proudem. Sněhová čára začíná v Rudolfově. Schopně vyjíždíme k Lesní chalupě, kde doháníme loudající se oktávku. Je ale namrzlo, až sklivo, tak každý pohyb je nutné dvakrát zvážit. U Červeného potoka se oktávka stále loudá, říkám si, takhle to nemáš šanci vyjet a skutečně je to tady. Znáte taková ta videa z facebooku, jak se ženská obrací s autem asi na padesátkrát do protisměru, tak je to tady, přední kolo zabořený ve sněhovém pangejtu. Po chvíli laborování jsme se s Jakubem rozhodli, nakonec nic jiného nám nezbylo, než to jít řešit, máme-li se dostat na Šámalku. Z auta vystupuje holčina v kombinéze a neví co má dělat, auto od přítele. Zkusím pomoct, nasedám do oktávky a vedle mě dvě holky v kombinézách od Louise Vuittona jakož i makeupu od Diora něco horečnatě tlučou do dotykáčů. Vojtou Kotkem se nestanu, Jirka Langmajer by mi sednul víc. Auto je už ale tak posazený, že se moc dělat nedá. Zkoušíme naše sněhové lopaty, podhrabat se, srovnat kola. Děvčata dokonce napadne založit telefony, vystoupit a zatlačit. Aspoň je auto na straně, že nezavazí a další auta projíždějí, ty méně zdařilé pokusy zůstávají viset na ledu v půlce kopce, kolem této šikany. Za Poláka byla cesta vždy lepší, ale nejsou peníze, nedá se nic dělat. Holky vypadají jakože na sjezdovky, ale jdou na skialpy, teda nevím kde v této od proterozoika zhoblované krajině chtějí dělat z jižní strany hor strmé výstupy, ale třeba neznám Jizerky tak dobře jako jejich učitel z gymplu. Dřepkins. Postupně v kopci zůstává viset pár aut, dokonce pépéelko to zaboří kolem rovnou do lesa, je to tu nasázený jak rakety po útoku Talibánu. Ze Šámalky přijíždí landrover, takže za sklo dávám povolení vjezdu a ochranářský upolínek, místní povolenkové zaklínadlo, berem sněžnice a na ledu se zasekáváme až k horní stopě. Jakub jde na svou samostatnou vysávací vodní pouť k vrtům a podtlakovkám, já dělám garde dvěma němkám, co nikdá na běžkách nestály. Čeká nás odběr vody z přehrady na Bedřichově. Anně to celkem jde, nakonec kope merunou dámskou ligu, Simone je trochu vratká, ale bere to srdnatě. Namakaný tělocvikář ve výslužbě cosi pokřikuje, to se neví kdy spát a pak se ráno plouží ve stopě. Je to jediné co jeho svalnatý mozek a podsadité pořezství dokáže v ochlazené hlavě vyprodukovat. Nechávám ho pást jeho stádečko turistů směr Bílá kuchyně. Moudřejší ustoupí. Chtěl bych ho vidět poprvé na běžkách s báglem přístrojů a sněžnicema po stranách k tomu. Po pár pádech je Simone zhruba v obraze. Ve stopě je nechám uběhnout a mezitím smskuji prosík do školy, aby Martina vypla laser na izotopy. No seš to ty, kouká v tu ránu na mě spolužák Márty, se kterým jezdíme pravidelné pánské jízdy na sjezdovky do Alp. Letos asi nebude, tak nás to svedlo na stopě. Koukám na sněžnice, říká Márty, a jediný blázen, kterého znám, co je má, si ty, takže jsem se trefil. Márty trénuje na vodohospodářskou třicítku, letos na Rejvízu, kde se dá tak akorát odřít skluznice. Asi se to zas půjde v botaskách. S holkama kloužeme kolem přehrady západní cestou, nakonec Simone lyže odepíná. Stopa je tvrdá a tak se po rolbě jít dá. A máme tu poledne a jediný vzorek není nabraný. Nasazujem sněžnice, Anne si vylosovala žluté, kee své žluté bundě, Simone je sice vystajlovaná s fialovými prvky na bundě a nehtech, omlouvám se, že dostane modré. Ne to bych jí křivdil, nic takového nepožaduje. U holek ze zabořené oktávky bych si ale tak jistý nebyl. Pokoutně scházíme k výpusti přehrady a na lanu pouštím kýbl. Holky měří parametry a berou vzorky, zatímco já kustod užírám jednu červenou papriku. Na zpáteční cestu si lígruju běžky od Simone na bágl a s Annou se klouzavými pohyby vracíme na Uhlířskou, kde vzorkujeme ve dvou a Simone dochází v botách. Lidi koukají, co se to tu děje, jako vždycky. Pak ještě malý výlet mimo rolbovací stopu na Poršák (teda odběrové místo u Porscheho smrti - kdo neví, nastuduje si Nevrlého). Nemůžu to místo od cesty najít, v zimě je vše jiné i pro pamětníka hor. Letos na prvního máje slavím Uhlířskou dvacítku. Jdu ještě za Jakubem, který nerez drátem prošťuchuje čerpátka na zítra. Beru sníh do plastové roury, měřím výšku, zmrzlých 35 cm. Začíná poklidně sněžit, príma prašánek, na sněžnicích k přelivu a pak ve dvou se čtyřma lyžema. Vypadá to jako když jsme ve dvou zatáhli dvě holky do lesa pod vidinou zážitkového výletu, zatímco jsme je zakopali sněhovýma lopatama a odnášíme si úlovek v podobě dvou běžkařských souprav. I tací se na tomto světě najdou. Brousím to na salomonkách po zrmzlé nově poprášené silnici až k Červenému potoku na novém prašánku až k autu. Holky už mají mezitím přefiltrováno do vialek. Německý drill se promítá do toho, že ani nešly na kafe. Někdy je lepší pracovitá němka, než temperamentní argentičanka, co flákne sněžnicema a dál že nejde. Upolínek se hodil, místní policajt z Janova byl spokojený i u německé spztky. Čtyřkolka sympaticky vyjíždí směr Bedřichov a dorážíme do výzkumáku. Holky hned v běžkařských botech titrují vzorky na pingpongovém stole, aspoň jim dělám roibos čaj, a jdu do sprchy. Tomu říkám dělba práce. Do Globusu vytahuju svoje auto. Dáváme si koprovku s dvěma vejcema a bramborama a brouzdáme po krámě a drobném nákupu na zítra. Hlavně kuchen mit mohn a taky další, hodně plesnivou nivu na zítra. Večer jsem dohodnutej s Ondrou na pokec. Ondra je ztělesnění mužské energie, tohle setkání potřebuju. Jedeme na pivo do plzeňské hospody, kde místo digestoře mají cylindr z varného stroje provedené v mědi. S úžasem celý večer poslouchám Ondru, jak zvládl přítomný okamžik kvantového vesmíru naprosto podvědomě, že o tom ani neví. Přijímá a řeší věci jak plynou. To mu vyneslo různé zemědělsky orientované majetky. Kácí si tak pro radost v lese, opravuje statek, bépéejky jako agroinženýr zná. Koukám, jak to má propojené a jak ho vesmír poslouchá a nosí mu to až pod nos. Je to frajer. Tohle setkání mě nabilo a nás dva myslím zas sblížilo o hodně. Myslím, že byl na Frýdštejně sedlákem a taky jsme se viděli někdy po 1621 jako evangeličntí vyhnanci s Komenským, tohle taky zjištěný mám, že náš rod táhl jako Ámosova družina směr Velká Jizerská osada. Musím se podívat zas do svého Martina ve Zdi. Bude to na Hromnice - o den více.

Jizerská desítka

Ráno tůruju Focuse, který spal 14 dní, po desateru vrčení hřídele diesel naskakuje. Pak naložit troje běžky, čtvero sněžnic, dva batohy přístrojů a nástrojů na fakultě a hurá do Jizerek. U libereckých tunelů volá Ondra, že na Smědavě bude až v jedenáct. V krajince je slunečno, projedeme s Jakubem bučinama a přemítáme, že bychom se měli vydat po žulovýcch skalách co vypadají jako různé bytosti. V Raspenavě je jarní nálada, i na Smrku je jen pocukrováno. V Hejnicích už není objížďka a tak nemusíme přes Libverdu. Poutní kostel vrhá pěkné světlo. Pár bagrů maká na Bílém potoce, přemítáme, která povodeň to zas veme. Za Batrlovou boudou v třetí serpentině nastává zima. Čára sněhu je tu ostrá. Na Smědavě je zimní nálada a půlmetr. Parkovacího dědu balamutím, že jsme tu od ochranářů, nakonec mám jejich cedulku. A nemáte nabíječku na Nokii? Jelikož si libuju v obsolentních telefonech, minikulatý konektor na otřiskané mejdlo mám. Děda tluče na chalupu nedávno překoupenou vlastníky Montany ze Souše, aby si mohl dobít. Před barákem se prohání sněžný pásák. Ze svahu na mě haleká běžkař zda nemám zapalovač, že má urvanou packu od hůlky. Látáme to stříbrnou páskou v rozhovoru o namrzlé stopě Padesátky, kterou jel. Dnes jste to vyhmátli, parádní stopa. V zápětí se objeví Jana z hydráku, zrovná má sněhoměrné pondělí. Tak si přejeme k novému roku. Balíme saky paky za družného rozhovoru s dědou o humínových látkách, železu ve vodě a průseku od Zeleného kamene a jak jedni příkopy budují a druzí je zahrazují, to je ta dialektika. Potřebovali byste na to všechno spíš sáně, dí děda. Stopa je upravená, malinko mrzne, jedu na svých letitých červených salomonech svých dnešních 10 pracovních kilometrů. U vybydlené maringotky, kde jsem před třemi lety spal na své soukromé pouti z Hřenska na Sněžku, volám Ondrovi, že mu tu nechám teploměrná lízátka, ale dnešní výlet se rozhodl mít kochací a tak se sejdeme na Velké louce. Nad průsekem přesedáváme do sněžnic. Za chvíli je tu Ondra s Petrem a tak kecáme o Philippovi, že přijede zas do Prahy. Hrabeme se sněhem, čerpáme a vysáváme vodu, zámky zamrzlé. Taky zkalibrovat hladinové čidlo v potoce o 33 mm. Křivky loupou šišky z kleče. Někdy do červena, někdy je bříško zelené. Postupují v hejnu systematicky. Jedna se nechala nalákat i na šlupku banánu. Nazpět je stopa ještě lepší, trénink s báglem na lyžích jsem už potřeboval. Tep v aerobním pásmu tak asi 120. Od rozcestí na Černé Smědé kloužeme k autu. Jakub jde pro vzorek na Bílou Smědou a já balím saky paky. Taky způsobně stočenou nabíječku za stěračem. Startuji o notně hůř a je ve mě malá dušička, na další zimu musím koupit novou baterku. I kombíka jsem už zaplnil, jak jsem dokázal jezdit s třídvéřovou Fiestičkou pomalu nechápu. Na dvojku serpentinama pod Paličníkem a potemnělýma vesničkama. Chytám jen polská a německá lužická rádia. U výzkumáku už čeká Anne a Simone na zítřejší program. Jedem pojísti cosi do Globusu, špíz brambory, vývar a šopák jsem si vybral. Na baráku chystáme výbavu na zítra, pH metry, lahvičky, impregnuju lyže. Se Šimonem probírám rodinné konstelace, systemický koučink, podvědomí a vědomí. Zas hromada zpráv a úkolů na mailu. Zůstávám ale ve snění o tom, jaké je to být keltským druidem.

Gruzinskoje putěšestvije

Přátelé z Gruzie mi odpustí tuto poruskou licenci, ale jazyk gruzínský je něco jako maďarština a navíc abeceda je naprosto specifická sada kudrdlinek. Nicméně stále se tam domluvíte rusky a když vidí, že jste přátelský typ a třebaže slovanského vzezření je přesto znát, že nejste zachvátčik, je ruština docela pragmatickým nástrojem komunikace, neb angličtina ještě zdaleka nenabyla vrchu.

Letošní září ke mně bylo cestovatelsky štědré. Nejdříve milované Portugalsko s minidovolenou a konferencí a hned nato výlet do kulturně exotické Gruzie. Ještě jsem nikdy tak daleko na východě nebyl a tak jsem tuto cestu očekával se směsí napětí a zvědavosti. Připadal jsem si jako modelka, neb během 36 hodin jsem vykonal čtyři mezinárodní lety a navštívil aspoň letmo přes sklo Lisabon, Amsterodam, Prahu, Varšavu a Tbilisi. Původně jsem plánoval letět rovnou z Lisabonu přes Istanbul do Tbilisi s turkama, ale fiskální rozúčtovávání na peníze firemní a školní tomu nebylo nakloněné a nakonec se taky ukázalo jako dobrý nápad přebalit v Roztokách, třebaže jsem musel trenky popohánět fénem, aby během pěti hodin na věšáku uschly. Sbalil jsem vlhce vyprané prádlo, s tím že to dosuším na gauči v Tbilisi a vydal se na další, pochválenou už poslední letošní zahraniční cestu. V letištním autobuse jsem potkal Filipa z geologické služby a tak jsme probrali co a jak v zemích vzdálených. Na Havlovi už na mě čekal Venca dokuřující posledního čouda před nástupem do Lotu. Let obsluhoval hodně znuděný pupkáč a sekundovala mu taková škrobeně usměvavá matrona. Vysvětlili nám, že za supr jídlo můžeme platit i kanadskýma dolarama a dali nám plastovničku vody a půl fidorky. Ve Varšavě mají oranžové letiště, to je tak jediné co si pamatuju, když jsem prolejzal kruhem hvězd na modrém poli, zatímco gruzínci se tlačili u cedule obcokrajowci. Lotuvka do Tbilisi se opakovala, jen letušky byly o něco koukatelnější. S Vencou jsme špekulovali, že ta ztepilá blondýna s vymalovanou tváří tygřice bez mimiky je nějaká taková bezvěká. Po startu letadlo zhaslo a já už jen vyhlížel z okénka jak přelétáme nad zeměmi, možná Rumunsko, Moldova, kousek Ukrajiny. V závěru letu se to už hemžilo světýlky u moře a severoturecká riviera, možná i dříve gruzínské Rize s výborným čajem. Časový posun od Portugalska jsem měl tři hodiny a ve čtyři ráno místního času jsem si nebyl jist co je vlastně za den, a jak jsem se tady vlastně vyloup. Mezinárodní letiště v Tbilisi není žádný plácek s kozama a dvojplošníkem, jak by ho nakreslil Kamil Lhoták, ale je to srovnatelné západním standardům, kdyby teda pisoáry nepřetejkaly vrchem. Na imigračním si mne vyfotili, prolustrovali, dali první razítko do mého loňského pasu a byl jsem vpuštěn do země zlatého rouna. Přemýšlel jsem, zda mi zas prošacují bágl, tentokrát v larevním zámotku z igelitu. Kavkazští týpci v mundůrech s výrazem koček škrábavejch procházeli mezi náma a na monitoru jelo v piktogramové řeči kolik pitiva, kuřiva a střeliva je možné vézt. Byli jsme propuštěni a venku už čekal Nodar se synem Datunou (takže Davidem). Nodar se za sedm let od Prahy vůbec nezměnil, skoro bych řekl, že omládl. Synek byl velmi slušný a těšil se, že si procvičí angličtinu, zatímco já hledal mezi mozkovými hemisférami ve spánkové deprivaci lety potlačenou azbuku. Nasedli jsme do postaršího BMW a vydali se k dočasnému domovu. Po tradičních konverzačních frázích jaký byl let a tak, to Nodar vybalil: A švejcarca nevpustíli, děport. Asi jsem měl zůstat v údivu, ale musel jsem se spíš smát, celý tenhle sněhový projekt mezi Švýcarskem, Českem a Gruzií je už od počátku velká taškařice a toto naše první setkání naživo napovědělo hodně. Řekl jsem si, že to v plynutí osudu přijmu jako fakt a budu se z toho těšit. Milý Massimiliano z kantonu Ticino, jinak pořádný to vědec a precisní člověk přemítal zda si vzít eura, dolary, franky, šeky, karty až úplně zapomněl že má propadlý pas, k čemu by ho tak v Evropě vlastně potřeboval, že ano. A Gruzie je standardní země, kde to neukecáte, teda nevím zda to někde ukecat jde.

Noční Tbilisi na mne udělalo famózní dojem. Přeci jen jsem čekal méně. Pěkně osvětlené bulváry, trochu pocit Paříže, trošku Istanbulu. Domek Nodara na svahu celkem dobré čtvrti Vake-Saburtalo už svá leta a různé patmatovské vychytávky měl a mne se vybavilo spaní u Adriany, babičky od Ilinky v křivolakém paneláku ve Vatra Dornei. Ostatně celý ten gruzínský týden se mi to tak nějak přepínalo mezi Rumunskem a Tureckem. Podobný rej a nálada a do toho ještě pravoslaví. Zaplul jsem na gauč když se už rozednívalo a pár hodin spal mrtvolným spánkem. Venca ráno na balkónku s výhledem na město a kopečky už pokuřoval a s nedůvěrou okukoval podpírací balustrádu šalovačky protější stavby baráku, držící dvoucentimetrové podhledy. Se slovy, že až jim to kecne, nepůjdou otevírat okna, jsme se odebrali k dennímu programu. Ráno jsem podaroval Nodarovi magistra, anglické duchy, rozuměj voňavku pro jeho manželku Tiniko a něco broušeného skla z našich nepřeberných rodinných zásob a po rychlé kontrole internetu jsme posnídali chačapuri, což je taková gruzínská sýrová pizza na mnoho způsobů, chleba s fíkovou marmeládou, horský sýr a výborný černý čaj z Gurieli. Karma v kuchyni ač české provenience pamatuje ještě stalinskou dobu a Nodar má na ní jako spoustu dalších věcí doma specifický ovládací postup. Ale je to tu milé, tak nějak mi vyvstával pocit ruské kuchyně, asi i při tom společném ruštění a debatě o změti jazyků, kultur, zemí a našich imperátorů za Kavkazem, něco jako Michalkovo Unaveni sluncem. Pod nohama se nám pletlo koťátka Črela. Nu pašlí v gorod. Chudák David, jemný to hoch s polofunkčním autem ve strmých kopcích a divočících spoluobčanech za volanty veškeré, často americké provenicence, to neměl lehké. Tbilisi je takové velké T a vše se to motá kolem jednoho superkruháče. Jízda je tu šílená a já byl rád, že tu za volant nemusím. Není to úplně právo silnějšího, ale pravidla moc neplatí a je potřeba se nacpat do každé skulinky třebaže hlavní silnice mají i 4-5 pruhů, ty méně hlavní 2-3. Dojeli jsme kolem horoucího poledne ke Geofyzikálnímu institutu, baráku ze sedmdesátých let, který má svou svazovou slávu dávno za sebou. Doma bych řekl, že ho čeká zítra demolice, ale zde to možná bude rána z milosti, neb všude v okolí s výhledem na řeku Kura se horečnatě staví. Máš peníze a pozemek, tak stavíš, bez plánu, bez garáží, takže ulice jsou zacpané a na nich se vykecávají především chlapi a že by nechali auto projet? Času dost. Nezřídka uličku zacpe auto v protisměru, co nedokáže počkat na místečku, kde by se dalo minout. Nějak jim ještě nepřešlo do krve, že se dál nedostanou, když vytvoří sami zátku. V reji automobilovém jedna zajímavost. I zde jsou mafiánské značky. Gruzie přechází na nějaký pseudoevropský systém, ale starý je tři písmena a tři čísla, největší frajeři to mají zrcadlově. Za mnohé zmiňme určitě drahou značku BLB-818 na místním černém bavoráku. Nicméně jsme se šťastně shledali, dorazil i Tomáš v gruzínské čapce, Gia a jeho děvy Nino, Sofiko a Natalia. Jeho kancelář a kancelář jeho šéfa Tamase jsou takové nějaké oázy v baráku duchů. Za mnohé stojí místní toaleta, projdete vrzajícími parketami, kde za rozbitým a umouněným sklem s výhledem na dvorek, kde se rvou kočky, vejdete do oné turecké místnosti. Turečtina by mi nevadile, ale o kulturní zážitek není nouze. Nicméně v kanceláři je internet i klimatizace a za chvíli fachčíme po skypu s Massimilianem, který to vzal stejným letadlem nazpět a už byl doma, propadající se ostudou. Naše českogruzínská partička to brala sportovně a po další dávce chačapuri a hroznového vína jsme začli plánovat co a jak v projektu bude. Po očku jsem koukal jak chlapíci kladou armování do základové desky dalšího věžáku. Mezi věžáky se skrývala ještě obskurní stavbička z doby sojuzu, která jak kdyby vypadla ze hry Samorost II . Původní takzvaná barokamera, čili tlaková komora. Kruhová stavba s anténou, jejíž tři patra lucerny naplňoval velký papiňák s budíky a koukacími přírubami. Dvě patra bylo třeba zdolat po rozpadajících se schodech. Připadal jsem si jak v Indiana Jonesovi, že za mnou se schodiště zbortí a já se taktak zubama udržím na patře. V přízemí ale byl děžurný, který s nějakým dalším mužikem hrál šachy. Nevím sice co hlídal, protože Giova skupina v této dávno opuštěné instalaci provozuje dvě místnosti a v nich isotopový laser a skladiště přístrojů separátně zamřížovaných. Otázkou času, kdy toto místo s poměrně hezkým výhledem na město a řeku Kura vezme za své a monoliticko betonová fagocytóza ho pohltí. Po této kulturní vložce jsme byli pozvání do hospody. Dalo by se tam sice dojít, ale Gia musí ukazovat svůj status a tak jsme jeli jeho pseudoteréňákem za roh do místní krčmy. Jídlo velmi dobré, smažené houbičky, šašlik, chačapuri. Tomáš si dal své oblíbené škveruli, což je jedno odchycené kuře rozsekané na šestnáctiny a takto škvířené v oleji. Večer doma proběhla ještě povinná konverzace s Nodarem a Davitem a kontrola internetu. Další den byl víceméně stejný, jen jsme jeli do práce autobusem za padíka. Kolem se míhaly maršrutky. To je aktuálně v Tbilisi Ford Tranzit žluté barvy, takové větší taxi, nacpané sedadly až po zadní dveře. Vozidlo na přání a zamávání zastavuje. Jak se vystupuje ze zadních míst netuším, radši jsme tuto dopravu nepokoušeli, ale jinak je dosti efektivní a stojí jen o pár halířů víc než autobus. Gia se tvářil pobouřeně, že nás Nodar nedovezl autem, za nás musím říct, že jízda autobusem byla vlastně osvěžující, i zkratka přes bytová patra nějakého komplexu s domácí pasáží nám ušetřila autoobjížďku asi 10 minut. V Tbilisi je ještě metro, ale toho nám nebylo dopřáno vůbec, což mne docela mrzí.

Ve středu nám zato bylo dopřáno dobrodružství s Giou jet na malý Kavkaz vybrat experimentální povodí, do oblasti Borjomi a Bakurjani. Geologicky je to údolí překryté vulkanity a voda co pod nima teče nabírá potřebné minerály, proto je Borjomi známo svou vyhlášenou minerálkou. Dle Nodara hlavně proto, že je stále v bývalém Sojuzu známá jako kocovinový vyprošťovák. Bakurjani je pak lyžařské středisko, něco jako Harrachov. Gia začal někdy v deset pěchovat svůj kvaziteréňák krabicema a kuframa, taky hydrometrovací vrtulí, snad u vědomí, že když má zkušené terénní pracovníky ze Západu, vše se dokáže mávnutím proutku. Vzhledem k tomu, kolik času jsem na terén po dvouhodinové jízdě a vymezení večerní hodinou odhadoval, mohlo dojít tak maximálně na jeden kufr. Nakonec nedošlo ani na jeden, ale nepředbíhejme. Vypadli jsme konečně z města, poté co Gia ještě nějaký kufr zapomněl a tak jsme udělal otočku přes půl Tbilisi se zastávkou na pumpě. Konečně se rozhostila volná krajina, údolí Kury kolem starobylé Mschety a odbočky na opravdový Kavkaz, Osetii, Džugašviliho Gori kam ale naštěstí nejedeme, taková volná, podzimem narezlá polostep, polozemědělská širá Gruz. Dálnice směřující do Turecka je moderně vystavěná a relativně prázdná. Kolem stojí prodejci melounů a rajčat a taky pasažéři čekající na maršrutky, neb ty jezdí i dálkové trasy, nejen po městě. Pauzičku jsme měli na občerstvovně západního střihu, Gia se ládoval zas chačapuri, já si dal jen zelený čaj a bagetku za pár lari. Brzy po pauze se silnice změnila na státovku a začlo jít o život. Gia není zrovna vyježděný řidič a to jsem hodně shovívavý. Bez odhadu rychlosti, vzdálenosti, vnímání pruhů i tam kde je volno. Nejbezpečněji je přeci, když se plná čára s přerušovanou míhá pod koly. Jedeme i přes Giovo rodné Khashuri. Pak se začíná silnička trošku více klikatit a zvedat a zanedlouho jsme v lázeňském Borjomi. Malinko to tu připomíná Luhačovice, ač je to trošku sevřenější, vlastně spíš rumunské Vatra Dornei. I budova čerpačů minerálky má trochu Jurkovičovitou pavlač s modrobílým nátěrem. Po pozdravení místních spekulujeme jak hydrometrovat balvanitou řeku, něco asi jako Vydra v Srní. Je krásný podzimní den a my vyrážíme dále do hor přes Tsagveri. Tam se cesta z asfaltky mění na rozmoklou a výmolovitou lesní cestu směr Mitarbi. Gia to šmýká vozem, jeden nepřiměřeně rychle a výsledek je brzy znám. Na jednom kameni při zhoupnutí proráží vanu převodovky. A je dobojováno. Nějak mne to zanechává klidným, den je ještě mladý a v Tsagveri někde u lidí přinejhorším přespíme. Gia listuje v paklíku vizitek a volá do Fordu v Tbilisi. Odtamtud mu obratem montují z vraku vanu a posílají maršrutkou do Borjomi. Druhý Gia z Borjomi přivolává pastevce v opravdovém čtyřkoláku s uzávěrkou diferenciálu a ten nás poloviční rychlostí veze dál do vesničky s doškovými stříškami (jestli znáte tu rumunskou scénu jak Borat odjíždí to Ameriky, tak takovou). Na pastvině vybíráme místo pro srážkoměr. Mám zde pocit, jako když jsme s Tomášem i zde stojícím opodál vylezli nad Romuli směrem k dalším virfulům na Rodně. Krajinotvorně je to tu stejné. Ještě špekulujeme nad potůčkem nedaleko Mitarbi, kam se umístí hladinoměr a z nedalekého přetokového vrtu si nabíráme minerálku. To už se pomalu odpoledne naplňuje a je tu odtahovka. Mladý šlachovitý chlapík kurtuje Giovo nevozítko a my do něj nasedáme. Trochu jak z té reklamy, Gia točí volantem a za jízdy telefonuje, ale teď může, protože sedíme v autě na autě. U nás by to sice bylo ošemetné, ale v Giove podání jízdy se cítím daleko bezpečněji byv vezen na horním patře odtahovky. Cesta je jak generál Laudón jede skrz vesnici, shlížíme z výšky na okolně se pachtící podané, podivné, až bych tak řekl hornické Charkhistskali a dojíždíme do Borjomi. Tam u odstavné koleje auto tlačíme co jakési garáže, za chvíli je tu i igelitka s novou vanou a netrvá ani hodinku a auto je pojízdné. Sice má ještě nakřáplý výfuk, ale jet se s tím dá. Ubytováváme se náhradně v nedalekém hotelu slušného českého vesnického standardu a jede se na večeři. Tam si objednáváme zas místní masité pokrmy, chačapuri a Gia do nás leje svůj domácí burčák vražedným tempem jedna tamada, tj. přípitek za druhou. S hospodskou se domlouvám rusky, nálada je družná až na místního chlapíka co se cítí být povinován hrou na klávesy. Po mých pár nevraživých pohledech, že tu chceme mluvit a ne poslouchat jeho podomní umění, to balí a jde domů. Taktéž i my. Účtenka za hotel je vyvedena v místní kudrdlinkové abecedě, no to budou naši i švýcarští úředníci koukat. Ráno příděl vajíček, chlebů a čaje ve stejné knajpě. Kolem přilehlé kopečky mi přivozují takovou nějakou slovenskou náladu. Vyrážíme do Bakurjani. První zastávkou je Tba a dědoušek pozorovatel, co se stará o místní srážkoměr a teploměr zcela nestandardně přikurtovaný na hrušce. Vesnička je malebná, za hlavní silnicí dva chlápci rozebíraj gruzavika. Zatím je malebné pole s výhledem na spálený les v kopci, ale je tak krásně, že i toto je fotogenické. Pokračuje se do Bakurjani, cesta se zvedá, klikatí a jsou tu skokanské můstky a zastávka u místní pozorovatelky, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl, ale připomíná mi silně mou vedoucí z fakulty Milenu. Na její zahrádce ověnčené pěti satelity, které provozuje její syn s novostavbou hned vedle stojí srážkoměr. Radši mezi domy, než na opuštěné vyvýšené pozorovatelně za městem. Dříve pýcha svazové meteorologie se skládá z vybrakovaných skříněk a tubusů na srážky, nad kterými dohlíží zarezrlá kohouvička směrovky větru. Zde tedy asi nic nezměříme a tak se vydáváme zpět do Tsagveri k dalšímu pozorovateli. Na zahrádce jak někde na Moravě je v rohu švestkového sadu vana a u potůčku Gujareti notně zasviněného flaškama je na místní olši přikurtovaný digitální vodočet. Gia si půjčuje štafle a tahá sondu, aby jí přečetl, zatímco se mi ostatní kolegiálně ládujeme švestkama. Za vesnicí u čedičové skály, takového něčeho mezi šenovskýma varhanama a ďáblovou věží ve Wyomingu se promenuje prasnice se dvěma selátky a na zahrádce za vodou u domku pod skalou za dýní skotačí kůzle. Něco jako ráj na zemi. Vydáváme se podruhé do Borjomi, ještě je ale potřeba stáhnout data z nějakých vrtů. Boržomka je strategická surovina a tak jí na předměstí hlídá dvojice policajtů v budce u stáčírny. Jedeme o kousek dál zrekvírovat stav dvou vrtů a po rozlučce u čerpačů za podzimního deštíku a silnice aut s německými nápisy, např. Obst und Gemüse, Tischerei Fischer a podobně zpět do Tbilisi. Počasí se kazí, je mračno, Gia řídí jak prase, div že mi trambus nerozmáčkne nadočnicový oblouk, že jsem odhodlán ho vystřídat, lepší nervy v provozu než s ním, ale nakonec jsme na dálnici a tam je i s ním relativně bezpečno. Je to neřízená střela, sice se u každéno zlomeného kříže, co vypadá jako raketa pokřižuje (Svatý Nino nenašel prve rovnou větev a tak tam dal ohnutou, tak se pozná gruzínský kříž), ale na kulturu jeho jízdy to vliv nemá pražádný. Dojíždíme do Tbilisi a přebírá nás Nodar. Jako výslužku vezu včerejší meloun, na který už nedošlo a tak si dávám lehkou melounovou večeři o čtyřech plátech. Melounu se najíš, napiješ i umyješ jak praví středoasijské přísloví. Na kovovém balkonku v klidné noci probíráme s Vencou psychologii rodin, zatímco kočka musela uskočit od rozdrápané igelitky před projíždějící oktávkou místní policie. Je tu poslední pracovní den a skype s Massimilianem a svodka našeho dobrodružství na Kavkaze. Pomalu končí práce a odpoledne k barokameře přijíždí Zurab. Vypadá furt stejně, pogruzínsku se objímáme a líbáme. Je to ale mezitím usedlejší chlapík s ještě větším SUV, na rozdíl od Gii ale rozumný a klidný. Nyní pracuje pro ropovod z Baku do Turecka a jeho plat bychom si i zde mohli přát. Má ale různé služby, školení a pohotovosti a taky hypotéku na byt s dvacetiprocentním úrokem. Jedeme se konečně podívat do města, je trochu dusno. Jedne skleňák je místní výdejna dokumentů, za vodou antický barák s kopulí ala Bundestag, nicméně předimenzovanou je dílko prezidenta Saakashviliho, dole u vody dvě trouby jsou místní chobotnice koncertní hala, vedle je terminál kabinky na hrad. Vše tak nějak překotně postavené. Stoupáme podél starobylé krásné mešity až na hrad, taková ruina s kostelem s výhledem na Samébu, paneláky kolem Giovy barokamery a starobylé domečky Tbilisi, tedy město na horkých pramenech. Na úpatí svahu je i televizní věž a vedle hradu kovová mnohonadživotní Kartlis Deda, což není žádný děda ale bojovnice s miskou a mečem jako symbol gruzínství a vedle podobně procovský barák premiéra. Bloumáme městem, uličkami, kolem pravoslavného chrámu Sioni u řeky. Pak přes most do garáží. Zurab nás veze domů, chce nás hostit, ale jsme zas ještě od oběda plní masa a chleba. Na tuhle dietu už zvyklý nejsem. Dojídám doma meloun. A je tu sobota, náš poslední den. Zurab nás ráno vyzvedává, předávám mu dárky z Čech nad kterými se upejpá a málem padá do kolen. Jedeme do Mschety, starobylého hlavního města. Nejdříve do kopce na monastýr Jvari, ze kterého prý vedla dříve lanovka do města nad Kurou poté do nejsvětější katedrály Svetitskhoveli a dalšího monastýru Samtavro. Nějak mi nedošlo, že mám kraťasy a tak si pásám ženskou zástěru kolem pasu. Hodně mi to tu připomíná jarní výlet do Řecka a tamní Meteory, navíc je sobota a vše se tu duševně chystá na svatební odpoledne. Popi zevlují u vchodů a kontrolují štábní kulturu návštěvníků. Zurab mi ani nedovolí si koupit dárek, vše mi platí, je to trochu přehnané, ale nebudu mu brát jeho pohostinství. Vybírám si pěknou šálu s rouna. Žlutočervená s černými hvězdami. Přemýšlím, která ji asi dostane, jistojistě vím, že jí ještě neznám. Pak jsme zváni na oběd do restaurace v Armaztsikhe. Přes tepané kolo borjgali, tj. kolo slunce, alias gruzínskou svastiku, nepodobnou té baskické, jen s více prameny značící věčnost, pohlížím na mužský klášter Jvari na kopci za řekou a přemýšlím kam v tento svatební den plyne moje aktuální nevěčnost. V hospodě, která se chystá na večerní svatební oslavu prozatím skotačí jen koťátka. K houbičkám mám výborný skopový šašlik tedy mtsvadi a k tomu ještě kousky Tomášova obligátního škveruli. Opět jedeme do města. Tentokrát rovnou na kopec do Chrámu Saméby. V této svaté trojici se šikují svatby v zástupu, nechávají si žehnat od místních arcipopů. Chrám je nový a velkolepý, má i dvě kulturní patra pod zem vyvedených v leštěném kameni s obrazy gruzínských krajin. Pak jedeme k Tbiliskému moři Gldani, což je jen umělé jezero na vodu. Je mlhavo, mrholivo a ponuro. Něco podobného mám i já v duši. Zurab nás veze k podivnému monumentu, vypadá to jak výsadek mimozemšťanů na kopci, kovová hranatá věc. Z blízka se ukazuje, že je to monument křesťanství a působivě vyvedená tzv. Kronika Gruzie. Ve skutečnosti je to obrazová Bible. Neodolám a fotím si to celé. Pak přes nejchudší čtvrti jedeme zpět do centra. Zurab má na ropovodu pohotovost a tak nás vysazuje u zlatého sloupu Sv. Jiří co bojuje s drakem na náměstí. Jdeme zas do starého města, svatba na svatbu a to i před mešitou, za ní se u vodopádků fotí též svatebčané. Na silnici kameramanka vytrčená z pobouraného auta natáčí sousední auto s nevěstou. Štípněte mě jestli se mi to celé nezdá. Bloumáme dezolátní čtvrtí co není ani pět minut od hlavního centraa v sámošce si kupujeme čaje Gurieli a Venca i adzerbajdžánskou nutelu pro děti. U Sioni je zástup šátkovaných žen a zpověď u popa probíhá venku pod deštníky. Za moderním visutým mostem se už trhají mraky a tak si vležmo užíváme posledních gruzínských chvil s  plechovkovým Heinekenem. Navečer nás Zurab veze malinkými uličkami pod kopcem k Nodarovi. Balíme si saky paky a vyčkáváme odjezdu na letiště. Moc se mi nedaří spát, hlavou mi hučí celá má absurdní přítomnost na tomto světě. Cesta na letiště je už standardní, dvě kontroly zavazadel, Venca ztrácí nůžtičky co v Praze prošly, čekáme na Lot. Odlet už je inverzní příletu v inverzi. Ve Varšavě je tak hnusno, že si dávám čaj a bagetu a spím pět hodin na kovralu. Trošku hezky je jen nad mraky. Znavený, ale jsem rád, že doma. Zítra učím osm hodin laborky, ale stálo to za to. Tak šťastnou cestu k příštím výpravám.

Doprovodné fotky zde

https://www.facebook.com/martin.sanda.37/media_set?set=a.833708379986769.1073741881.100000428451039&type=3

Martin Šanda, 12.1.15