Modrobílý růženec

Už se stalo pomalu tradicí, že na Velikonoce odlétám někam na jih. Chci ta místa poznávat, nebo mě to tam spíše poslední léta táhne, ale nesnáším vedro a davy turistů. Letos to vyšlo na Řecko, moje poslední „Hic sunt leones“ na mapě Evropy (východní národy pominou toto moje vymezení). Do Řecka mě to nikdy netáhlo, nejsem mořský typ, ani jižanský, ani tyhle maňana kultury nemám v lásce. Dobře se totiž cítím v Anglii, Skotsku, Irsku, Skandinávii, severních ostrovech jako třeba na Islandu. Ale znamení, která ke mně chodila, byla, mimo jiné neúprosně modrobíle pruhovaná. Korunu tomu dal výroční koncert Vykloubandu s půvabnou pruhovanou saxofonistkou, který mě v námořnickém tématu tak nějak vypravil na cestu. Plán zněl, z řeckého top tenu udělat zářezy na pažbě co nejvíce místům a tak jsem si zkoncipoval aspoň půlku: tedy Delfy, Meteora, Soluň, Atény a jako třešničku na dortu sopečné Santorini. Z aténského letiště jsem vyrazil půjčenou Toyotkou na Peloponés, mraky se už honily a cestou v Korintu začlo lejt. Lidi, hlavně ženy v černém na zelený čtvrtek vcházeli do ikonických kostelů, zatímco já se dezorientovaně procházel po zmoklém molu. V kempu na cípku Peloponésu jsem byl sám a přítele mi dělal místní roztomilý čuvač, vyhlížel jsem přes oranžové mraky na sever a přemítal co mi tato nejistá cesta vynese. Další den se už udělalo hezky, ale třináct euro za peloponéský most moc nepotěšilo, to jsem ale ještě nevěděl, jak obtížné ho bylo postavit. Na severním pobřeží zálivu se to hemžilo květoucím kobercem, hlavně pak sytě rudých máků. Do Delf jsem dorazil po poledni, chvíli jsem to tam hledal. Vyvstala mi vzpomínka na tureckou antiku, především Thermesos v horách. Delfy byly nádherně rozkvetlé, hlavně anděliky, které tak dávaly půvabný polštář prastarým kamenům, ze kterých vystupovala moudrost zapomenutých věků. Naprogramoval jsem si navigaci na Meteoru někdy kolem čtvrté a zhrozil se, že to není na hodinu ale na hodiny čtyři. Chvíli jsem přemítal zda nezůstat, ale co s načatým večerem. I cesta může být cíl a řekové jsou v pohodě, když to do kempu dovezu po setmění a ráno jim dám vědět. Jízda to byla trnitá, přes různé serpentýnky v pátečním předvelikonočním provozu, především u Lamie. Na velký pátek jsem měl v plánu meteorské mužské kláštery. Slepencová geologie vyzdvihnutého plata jižního balkánu dala příležitost vystavět tyto kloboučky na skalních pních, kam nikdo nemohl přijít otravovat a tudíž se z tohoto prostoru stalo úžasné místo kontemplace. Dnes jsou již kláštery dostupné po schodech a to trochu vzalo půvab a mystiku tomuto prostoru. Prohlížím jeden klášter za druhým, pohovořím se zbohatlými rusy, ale nic mi to tu neříká. Na parkovišti nad jeptiškincem je nově vydlážděno, kameny z místní řeky Lithaios jsou mimoděk samá křemenná srdce. Pravoslaví ve mně ale nerezonuje. Nakonec se už ve Velké Metamorfóze chystají na večerní obřad a tak si jdu číst Neubauerova Mystéria křesťanská, aneb o kosmogonii Velikonoc kousek stranou. Soused Jirka mi totiž ukázal na mapce výborné místo nedaleko. Je fakt parádní, jakoby odpojené od tohoto světa klášterního turismu. Sedím na skalním platu, jež spojuje několik tuctů skalek, které mají oči a přilbice, jako Blaničtí rytíři a čtu si. O Luciferovi, rozuměj světlonoši Ježíši, který vyvedl spravedlivé z temnot a jiné zapomenuté a potlačené pravdy o Jitřence a dalších hvězdách. Na forbíně jižního balkánu se schyluje k meteorickému dramatu, lidově řečeno prchám jinak zleju, záclony se pomalu stahují a postupují k jihu. Večer je ale jasný a od kempu ze skal vykukují různé mimozemské oči, sedimentární skály pro mě mají vždy fantazii. Dozvídám se, že v noci je v městě procesí a tak se tam jedu podívat. Intuitivně následuji dav ke kostelu. Je to velká podívaná, sbíhají se tam čtyři proudy osvíčkovaných davů na náměstí, kam patriarchu dováží limuzína. Kult zlatého telete je zde nepřehlédnutelný. Jak můžu být s tímhletím spojen, ne že mi to nic neříká, je mi to až vlastně nepříjemné. Další den vyrážím ještě více na sever, zde je to už v pravdě makedonsky balkánské. Ale jsme stále v Řecku, na Makedonii jsou oni tak hrdí, že ani nepovolí sousední zemi se tak jmenovat. Cíl je dnes naplánován kapitálně. Noční vigílie v Soluni u Cyrila a Metoděje, děj se co děj. Navigace mi jasně ukazuje, že u kostela se parkovat dá, dokonce přes ulici je německý Botschaft, cítím to jako oporu západního poutníka. V kostele, který má pomníček světců a cyrilici z druhé strany, se už šůruje a luxuje na večer. Asi proto, že lux světlem jest. Venku je ale místo toho tma a zase leje, molo soluňského zálivu je zmoklé, v dálce čekají nákladní lodě a nad Olympem v dálce sněží. Tu a tam oblohu prořízne přistávající letadlo. Brouzdám po nábřeží kolem Bílé věže a připomínám si rivieru v Nice. Dávám si pauzu ve Starbucks a píšu maily, do půlnoci je ještě asi devět hodin. Další řada ulic města je už dost velká hnojárna, ve které se ztrácí i Haia Sofia. No tahle nejvyšší moudrost je zde nějak potlačená mezi bytovkama. Pomalu se vyjasňuje a tak znovu fotím záliv, věž a pod kopím Alexandros O Megas si dočítám tu Kosmogonii. V amfiteátru řeckých galér a mytologických hor to má zvláštní kouzlo. Osud věděl, proč se mi to nechtělo číst doma. Měl jsem sice hlášku, že to začíná o půlnoci, ale pamětliv jediného pravoslavného navštívení Velikonoc před třemi lety v Liberci vím, že to začne v jedenáct. I letos jsou náhodou Velikonoce východu a západu ve společný termín. A taky že jo, kostel se už od jedenácté plní a já nacházím místo v koutě za ikonou Metoděje. Ritualizace je zde značná, líbou se ikony od hlavy až k patě, jak staří tak mladí, každý svíčku v ruce. V jedenáct je kostel k prasknutí, půjčuju židle zpoza ikony babičkám, které ale velí, ať zůstanu sedět. Dva kněží jako v rozhovoru zprava do leva broukají kyrieeleison, už aby se šlo ven, v tomhle nadechnutí má ortodoxie výhodu. Před půlnocí se dav rozpálených svící dere ven a já mám klaustrofobický pocit, že uhořím. Začnou bít zvony, vyprskne ohňostroj, všem se výrazně uleví, že už je to na nebesích hotovo, a začnou se s plápolajícíma svícema objímat. Na provozirním lešení před kostelem stojí stafáž popů, většina lidí odchází, ale tvrdé jádro zůstává v kotli před lešenářskou kapelou. Taky odjíždím, svíce ostatních plápolají i v autech, aby tohle betlémské světlo donesli až domů. Kde je to moje řecké znamení? Už podruhé vidím, že v potemnělých a začouzených pravoslavných kostelech to nebude. Zaparkoval jsem asi hodinu od Soluně na odpočívce a přečkal tu podivnou noc. Další ráno na zastávce dálnice pod Olympem jsem si uvědomil, že mám narozeniny a čeká mě ještě 400 km do Atén. A tak jedu pomalu se probouzejícím dnem na liduprázdné dálnici. Každý slušný člověk je dnes doma s rodinkou u svátečního stolu, jen já tu fičím nekonečnou dálavou s vlhkýma očima. Na jedné z bezpočtu mýtných bran jsem dokonce ťukl v únavě a myšlenkách do předchozího auta. Naštěstí z toho nic není, ani prasklina a řekové jsou vlídní. Uvědomuju si, že to je ten dárek. Nic se ti neděje, je hezky, marnotratně tu trávíš čas a peníze, tak si nestěžuj. Ohnutou spztku rovnám po odšroubování švýcarákem na dalším parkáně. Kolem Atén provoz houstne, je vedro a já s úlevou vracím milé autíčko u letiště s tím, že do centra dorazím vlakem. Jsme ale v Řecku a podobně jako u španělů a franků jsou dopravní stávky v módě. Tak se jedne přeplněným busem, řidič viditelně v pohodě. Tahle dobrá nálada si z ničeho nic nedělat, je fajn. V hostelu mě čeká velikonoční beránek. Co si člověk nezaplatí, to jako dárek nedostane. Druhý den má být hnusně a tak po odpoledním spánku obíhám zvenku Akropoli pod níž se to jen hemží prodavači nepotřebností. Druhý den je skutečně pod psa a leje a tak bloumám po ulicích. Už v Meteoře, tak v Soluni a i zde jsem pozoroval, jak si chlapíci točí na prstě hračkou, vlastně růžencem. Vzpomínám na Philippa, jak mi pod Montsegurem vloni v létě při vyprávění o Krétě říkal, porozujíc mé točení řetízku na flash paměti. Hele ti si taky řek jako já, Marseille je největší řecké město ve Francii, cítím se dobře na Krétě a ty točíš tím řetízkem tak bravurně, že je z toho vidět letitá praxe. Na trhu si kupuju za dvojku tyhle modrobílé korálky a cudně si je dávám do kapsy. Odpoledne pokračuju na vyhlídku Likavittos a přistihuju se jak si ty korálky posouvám v kapse a jak mě to moc uklidňuje. Philippe měl pravdu. A taky mi přišlo to od maminky z dětství: Ty si musíš v tý ruce furt z něčím hrát i u jídla! Tak přeci jen něco. Ráno mě čeká zlatý hřeb výpravy a to trajekt na Santorini. Abych nezmeškal tak před šestou prchám na metro na Monastiraki a v půl jsem již embarkován na modré arše směr Paros, Naxos, Ios a Santorini. Po hodince na palubě potkávám i Jeffa, co měl ještě na našem pokoji ráno románek s recepční. Na hostelech se furt něco děje. Konečně Santorini, terasovité bílé vesničky na tmavěhnědém vulkánu. Provoz na ostrově budí zdání nejvyššího chaosu, ale je to organizované, jen dle jiného klíče než je zvyklý strohý skandinávec ve mně. Po ubytování ve Fiře, u vlídneho recepčního mladíka Pavlose vyrážím hned do vesničky Oia, té nejspektakulárnější s modrými kopulemi kostelíků. Vesnička je v pravdě úžasná, zvony kostelů se vyklánějí nad moře, v uličkách není jasné zda je člověk ještě na ulici nebo už u někoho doma. Zamilované asijské párečky se fotí na klenbách chrámečků a vůbec tu při západu slunce pod větrným mlýnem panuje láskyplná partnerská atmosféra. Procházím se na místě, kde se čeká na západ a v tu náhle vidím znamení. Černý zámek posázený skleněnými kamínky, kde je vysázeno M+A a pod tím srdíčko. Poleje mě blažený pocit, že mám ještě šanci. Pro znamení až na bájné Santorini. Večer si to tak promítám, že to byl hezký dárek k narozeninám. Nic netrvá věčně a koho pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje. Ležím tak na pryčně hostelu a projíždím si zprávy ze světa. Trubička šalmaj do éteru troubí, že od mých narozenin už M+A znamená úplně něco jiného, než co si myslím já a mě z toho bodá u srdce. No aspoňže mám tolika intuice mé vnitřní ženy, že si potvrzuju své říjnové pocity z divadla. Druhý den mám rezervovanou cestu do hefaistovy dílny zatopeného kráteru, předtím si ještě prohlížím hlavní městečko Fira. Vulkanický výlet kolem sedmipatrové zaoceánské lodi není špatný, ale taky žádné terno. Nahoru do města se nechávám vyvážet na oslu. Ne že bych to převýšení neušel a že bych pro své zdraví neměl udělat, ale zkušenost jízdy na zvířeti mne láká. Uvědomuji si cestou, jak mám s tím koníkem dobré spojení, jak mne z toho mrazí, další uvědomění si integrace minulého. Sesedám s přesvědčením, že jízdu na koni musím letos určitě zkusit, někde tam to uložené stále je. Procházím městečkem, kde i zde jsou jako houbičky bílé pravoslavné kostelíky s modrými kloboučky až dorazím k místní katedrále. Ta je oranžovo modrá a kopule má bílé. Kromě houby je zde i věž se zvonem, skorem jako minaret křížený se španělským barokem. Trojbarví shodné s ledňáčkem, který mne provází od dětství. Bílá pro víru, modrá pro moudrost, oranžová pro akčnost. Vcházím do tohoto pomníku Sv. Jana Křtitele, je zde prosvětleno, blankytná klenba, decentní výzdoba a příjemný obraz Ježíše nad oltářem. Přistihnu se, že si říkám, to je konečně jak doma a poleje mě. Křtitelní pocity mám už minimálně od loňského navštívení u relikviáře na Bečově. Takové to, proč ne, když o tom člověk rozhodne sám a proč to dělat brečícím dětem, těm nepopsaným tabulím jako svou vlastní projekci zamýšleného dobra. Zde se cítím spiklenecky minoritně mezi katolíky v moři pravoslaví, obdobně jako doma u kališníků mezi vatikánci. Odpoledne jedu ještě na černou pláž na druhou stranu ostrova, kde plánuju zůstat až do soumraku. Ale po hodině se mě zmocní pocit, že tu nic není, vyjma zástupů vulkanických srdíček v lávovém písku a tak se vracím do města. Pavlos mi doporučil totiž ještě procházku do Imerovigli, další letovisko mezi Firou a Oiou, spíše předměstíčko Firy. Je krásný smouhovaný soumrak a já procházím mezi bazénky, kostelíky, kamínky a uličkami a směřuju to na skalní vyhlídku. Tam potkávám sympatickou ženu, dáme se do řeči o cestování a vidíme hodně společného, tak jdeme na čaj. Je to Altair z Nového Zélandu. To jméno jsem nikdy dříve neslyšel. Je to totiž hvězda ze souhvězdí Orla, romantičtí to rodiče pro mystickou dívku. Pokračujeme na večeři a sdílíme naše složité příběhy. Altair jen kroutí hlavou a říká, uteč, tohle je psycho, seš prima kluk, netřeba ti tohodle trápení. Že by M+A mělo ještě jiný význam?, třebaže její monogram je stejný a i většina písmen obou částí jména. Co s tímhle znamením z jižní oblohy? Další ráno o tom přemýšlím na červené pláži sám, pocit jak z havajské Hany na Maui. Ve Fiře se zásobuji gyrosy na cestu lodí do Atén a ještě jednou do svatojánského kostela. Přistihuju se, že si tam jdu pro požehnání bezpečné cesty. Hraje tam vlídná hudba, Ježíš na naivním obraze se vznáší nad modrým mořem s černými ostrůvky, s bílým závojem na blankytné obloze, energii převádí přes ruce z nebe k zemi, jako Buddha. Stigmata decentní, aby se neřeklo, tak by se mi to líbilo. Až dodnes jsem nevěděl, že to hrudní stigma není u srdce. Římský voják asi věděl houby o anatomii, a nebo je to šifra, že Ježíš na kříži nezemřel? Zjistím si to v Glastonbury u studny letos v létě. Při odcházení z kostela, protože gyrosy smrdí víc než kadidlo, se najednou dovnitř lomcují další turistky. Podařilo se mi ten zámek rozlousknout, je to taková prastará kovová pojistka. Turistky mi děkují a mě se dere na mysl. Ne milé dámy, já už zde knězem nejsem. Tak Eliška měla pravdu… I v Řecku jste jí jako kněz odmítl. Konečně jsem to místo našel, důvod i vysvětlení. Na autobusáku potkávám príma Peršana. Co to u tebe znamená, jsi Íránec? Jo jsem, ale nemám to rád, utekl jsem před islámským pučem do Brisbane. Mustafa je psychoterapeut a tak si vykládáme svoje příběhy, znamení nad znamení. Přeju mu další pěkné cestování, když vystupuje z lodi na Naxu. Pomáhej Athéna a zbytek je už na vás.