Světice benátská

Na velikonoční období před rokem jsem si naplánoval výlet do severní Itálie. Města pádské nížiny jako Benátky, Bologna, Modena, Parma, Cremona, Mantova, Verona s výpadem do toskánské Florencie a Sieny. Řím ani jižnější provincie jsem neměl v plánu. Sedím takhle do uličky v celkem naplněném letadle do Benátek a vedle mne zůstalo volné místo. Říkám si, že zde mohla sedět ona, když jsme o té mé cestě vedli tak pěkný rozhovor. V tomto posmutnění najednou vidím v uličce ženu. Zprvu mne upoutal nepřehlédnutelný kříž na prsou z nerezu, ani cetka ani obrovský, ale jasně vypovídající, trochu se vlnící podél té křížové dvojosy. Jeho pozadí tvořil biskupsky fialový trikot a na něm jakoby stylizovaně plátěné šaty, na levém zápěstí náramek z dvanácti křišťálů. Pohlédnu do tváře a jakoby mne v tu chvíli někdo přibil do sedadla. Je to Milena Steinmasslová. Vždyť ta ztvárnila titulní roli světice Zdislavy v příběhu V erbu lvice?! O to silnější pocit to je, když ta, pro níž zůstalo to volné místo vedle mne, taky toto jméno jako jedno z více svých, nosí. Milena přišla na mou úroveň a sedla si, řekl bych až ostentativně na druhou stranu uličky ve stejné řadě. V tu chvíli jsem pochopil pojem slova zjevení, protože se mi právě přihodilo. Věděl jsem, že naše letadlo nespadne, když s námi letí Jeho vyslanec a že ta cesta má být. Benátky mne uvítaly mrholením, dlouho jsem v uličkách hledal svůj hostel na Corte de la Vida – v srdci života, ale nakonec s pomocí našel. Druhý den se rozbřesklo a já hltal ten mystický drahokam, modré loďky, náměstí Marka Pola u Dóžecího paláce se lvími sloupy jak přistávací plocha do zbytku světa. A tak až skorem gaudiovská bazilika s orientálními prvky, tak typickými pro tuto samostatnou republiku. V uličkách jsem se už proplétal bravurně bez mapy, že bych tu už někdy byl? Do obrazů objektivu mi stále vlézala dualita, od kůlů v moři až po popelnice, jakoby mi to říkalo: chlapče pochop proč tu na světě jsi! Uskutečnil jsem i malý výlet do Padovy, města mládí a tak trochu posmutněle sledoval pikniky párečků nedaleko od Monastýru svaté Justýny, zahaleného rozkvetlými jabloněmi, kam jsem si zašel na půlhodinku posedět. Další den jsem se vydal do Florencie pendolínem. Po projetí tunelu pod Apeninami se otevřel jiný svět Středomoří s tůjemi, atmosféra antického Říma. Z předpovědi jsem věděl, že počasí nemá být nic moc další dny ani ve Florencii, už vůbec ne Sieně a taktéž celém severu. Začal jsem uvažovat o Římě. Mám tam jednoho spolužáka ze stavárny, který pak ještě vystudoval seminář a je knězem na právních studiích na Pontificio Nepomuceno. Něměl jsem ale na něj žádný kontakt vyjma nejisté synapse v mé hlavě. A tak jsem to z hostelu u nádraží zkusil email a šel obdivovat starý most, sochu Davida a pruhovanou katedrálu. Tím byl můj zájem o Florencii více než ukojen a na hostelu už čekal mail: Ahoj Martine, jo jsem in urbe, ráno jdu na mši, odpoledne se stav na koleji, adresa telefon. Poutník do Říma spěchat nemůže a tak jsem místo hodinového rychlovlaku za pajdu zvolil čtyřhodinový courák za dvacku. V šest jsem nastoupil a v deset mě už vítá Roma Termini. Ještě tak nějakou bagetku na cestu. V nádražním Intersparu jsem se srazil s roztockým zrzkem s křížkem na krku. Ta cesta má fakt být. Prošel jsem koloseum, antické památky až k pomníku Emanuela, tj. psacímu stroji a vydal se proti proudu Tibery, docela sympaticky naplněné jarními dešti k Vatikánu. Bylo již po poledni a lidi se trousili po nedělní mši. Co to ale všichni mají za větve? Většinou olivy, někdy i palmové, to bude asi nějaký svátek, vytanulo mi odkudsi, že květná neděle. Ve Vatikánu už bylo po všem a přes rámy do Sv. Petra byla fronta tak na tři hodiny. Říkám si, jdeš za knězem, papeženský chrám netřeba. Obroubil jsem ještě Mauzoleum, přervanou Fontánu di Trevi a centrum a od Kolosea volám Markovi. Jo to musíš takhle a u Dukova arcibiskupského kostela doprava, a podívej se tam na hrob Cyrila, velí on. Katolická bojovka jak vyšitá. Za třičtvrtě hodinky jsem u Marka a chce se mi na záchod. Ne ne, hele víš že je to založený ve vaně, protože tady byly bažiny? Marek stavaře nezapře. Pojď vezmu tě nejdříve do kaple. Vejdu dovnitř a první kam můj zrak ulpí je nejbližší napravo – vitráž Svaté Zdislavy a pak i dalších českých světců. Na jeho cimře pak probíráme můj příběh, jsem zvědavý co na něj řekne kněz. Rozepnul si kolárek, dal nohy na stůl a u koláče a čaje se podrobuji zpovědi, já nepokřtěný reinkarnační heretik. Poté mi on vypráví svůj příběh a pohled a radí ať to vše pustím, že to prostě není pro mě. Rozhovor se nám protáhl a tak nasedáme na jeho skútr a jako Bratr v akci, ala Valentino Rossi projiždí na oranžové a v protisměru ulicemi až na nádraží. Snad to má nahoře zařízený. Znavený nasedám na proticourák do Florencie a promítám si celý ten den. Buonanotte, città eterna.