To bylo tak. Kdysi dávno jsem
znal Honzu, spolužáka o ročník výš. Každý den jsme měli stejnou cestu kolem
svatého Antoníčka na Strossmayráku až do naší jazykovky a i do stejného
zeleného oddílu Kolibříci. Pravidelný ranní rituál zapadl naším rozchodem na
různé střední školy, ale stále jsme se vídali v Kolibřících, které jsme
jednu dobu i spolu vedli. I to skončilo životními cestami a Honzu jsem neviděl,
neslyšel dvacet let. Až jednoho dne, ani nevím kdo, asi já nějakým vánočním
emailem, prolomil čas zapomnění a Honza se rozhodl oddíl oživit ve svých
vzpomínkách a začít pořádat revival výlet a víkendovky. Kvůli tomu jsme o sobě
zas začli vědět, probírat osobní příběhy u ohně nebo slínky vína na asfaltu
bakovského koupaliště. Výsledkem toho bylo Honzovo pozvání do party jeho
přátel, kam patří kromě Honzova mně známého bratra Tomáše a spolužáka Aleše i
mně do té doby neznámý Láďa, zabývající se coachingem (pišme radši koučinkem,
ač mi to rve oči). Láďu jsem poprvé viděl ani ne před rokem na vánočním
koncertě Honzy juniora, který začal s partou hrát hodně dobře queenovky a
vypracovali se i na vlastní tvorbu s kapelou Drops. Cestou domů elefantem
na Masaryčku jsme si povídali, o tom, co dělá a co se děje mě. Byla to hodně
hezká cesta. To se opakovalo z jara po posezení v klánovické
nádražce. Chod toho večera nebyl sice dle mého gusta, ač všichni mě známí borci
jsou fajn, ale těšil jsem se zas na rozhovor s Láďou, který ho taky
uvítal. Dohodli jsme se, že se sejdeme soukromně, ale to se dlouho nedělo, každý
měl něco na starosti. Až nakonec k tomu došlo v raném září letošního
roku v kafé Kumbál. Už jen to, že Láďovy aktivity pramení ve čtvrti mého dosavadního
života třiceti let od plínek, tedy rozhraní Letné a Holešovic, tomu přidávají
notnou dávku koření mého návratu na místo činu. V podstatě Láďa bydlí na
konci jedné ulice, na druhémž konci jsem bydlel já, jak kdyby tu běhal paprsek
mezi dvěma zrcadly a vzájemně se odrážel. Pár mých známých i řeklo, že Láďa by
typově mohl být můj bratranec. V Kumbále byla hlavně řeč o Spirální
dynamice a o cestování do Thajska a taky o mě a mém pokročilém vývoji. Hltal
jsem ta jeho slova upřeným zrakem na jeho orientální náhrdelník, zatímco on
kreslil piktogramy, pentagramy, pyramidy a časové osy na čtverečkovaný papír. Tohle
je moc zajímavé a zdá se to být v podstatě jednoduché a navíc
všeobjímající. O tom chci něco vědět a tak jsem si koupil Wilberovu knížku:
Stručná historie všeho. Než jsem přečetl úvodní slovo, hlásí se Láďa
s třídenním kurzem a tak jsem se rozhodl ho absolvovat.
Místem kurzu je zasedačka
sportovního obchodu, ze které koukám na Bio OKO do ulice, co je ta má dětská jazykovka.
Ostatně i další základky, kam jsem chodil, jsou od tohoto místa do pěti minut a
nade mnou je prostor, kde mi dali před 15 lety armádní pardon na vojenské
zprávě. Jako bych se pohyboval v kruhu, vlastně ne, jsem na stejném místě,
ale v jiném čase, energii, situaci, myšlení. Bude to spíš spirála. Kurz
vede Láďa s manželkou Petrou, je to velmi milý sehraný pár, báječně se
doplňující a dodávající dynamiku kurzu. Jako střídání energetických prvků to má
spin, tedy vrut a krut. Postupně se schází frekventanti, je nás celkem na
začátku dvanáct, z toho jen dva muži. Já a Vláďa, sedíme spolu. Obsazování
židlí příchozími bylo zas podle energetické teorie obsazování energetických
hladin elektrony. Nejdříve každý k volnému stolku a pak dle podobnosti.
Sledujte to někdy, když budete nastupovat do prázdného dopravního prostředku,
který se začne plnit. Je to vždy tak. Až na mne a opodál sedící Naďu, jsou
všichni z korporátního světa, intelektuálové nižšího středního věku mající
v korporacích za úkol promazaný chod, personální politiku a osobní rozvoj
zaměstnanců. Cítím se tu tak trochu jako pozorovatel a kořenitel z úplně
jinou zkušeností a návyky. Ač taky pracuji ve velké společnosti zabývající se
osobním rozvojem lidí – tedy vysokoškolských studentů, podniku státním, výchovným a netvořícím zisk.
Po pár úvodních organizačních slovech kurz začíná.
Spirální dynamika je model
popisující jak vývoj jednotlivce, tak vývoj společnosti (třeba firmy, nebo
úřadu), tak může rozebrat i vývojový stupeň země nebo celého kontinentu,
v důsledku i planety. Na pozadí přestávek běží právě ilustrativní záběry
toho, jak různě mohou na planetě lidé žít. Tento filozofický směr není vlastně
ani směrem, není vůbec náboženstvím, není typologií, není konfliktní
k ničemu, je takový všeobalující a propojující. To v daném světě
pravd, bojů, dogmat mi připadá jako zdravá cesta. A tak tedy do práce. Pro
zjednodušení se používají barvy pro jednotlivé vývojové stupně. Každý
z nás se v nějakém nachází dominantně, zpravidla za sebou táhne ten
předchozí a pokoukává po tom dalším, velmi zhruba a nepřesně. Někdy taky může
dojít k propadu. Liché stupně jsou individuální, sudé kolektivní. První
skupinu tvoří šest stupňů, které se ve vyšší kvalitě opakují do dnes známých
posledních dvou stupňů, ale není vyloučeno, že zažijeme ještě stupně vyšší,
systém není zhora limitován. Začněme ale zdola.
Béžová: to je barva lidského
těla, když jsme nazí a naším úkolem je jen jíst a spát. Je to základní
existence, i v tom smyslu, že se do ní někdo vrátí nedobrovolně a nežije
jinak. Pro mě je to chuť k jídlu. Paralel pro každý stupeň je více, spíše
hodně a některé jsou dobré, některé horší. Jako ve všem.
Fialová: rituály, pohádky,
archetypy oslav, ze kterých vznikly svátky, jako třeba Velikonoce a Vánoce, těm
pohádkám o Ježíši doufám nevěříte, že to tak bylo. Je to keltský zimní slunovrat
a tři dny plus, než ten návrat Slunce systém vstřebá. Pro mě to jsou kaštánky
v baťůžku, které mi dodávají energii. Letos vyměněné v portugalské
Coimbře. A taky můj oltáříček, kde je Buddha, langedocký i gruzínský kříž, fotka
maminky v dětství, dva růžence, makadamové oříšky, lei z těch kukui,
písky a kameny z celého světa a taky řez buku z Jizerek vypadající
jako svatozář, zlatá mince s vesicou grálové studny, keramický kalich,
perníkový betlém od Dáši a na čeladné žule vymalované signum berana od ezoteričky
Jarky. Prostě komplex našich symbolů a pověr. Tuhletu barvu mám silnou, ale
nežiju v ní. Je taky integrovaná, znamená minulost. Některé kmeny
v pralesích jí dnes mají stále dominantní. Žití ve společném ritu.
Červená: to je agrese, ale taky
odvaha. Banda rowdies na fotbale, ale taky hrdinný rytíř na koni, který je
v uniformě a ty své fotbalové vojáky shání do houfu, když táhnou po
kolejích od Sparty. Asi je to moje někdy ostrá jízda v roztocké
serpentýně, nebo grilování starosty na facebooku za jeho škraloupy. Nebát se
stát disidentem, žít teď a tady. Je to třeba Afrika nebo firma jednoho muže.
Modrá: tak tu znáte dobře, je to
právo a spravedlnost. A taky rigidita státního systému, dogmatismus církví.
Proklamace, které neznají bratra. Systém, který je často neefektivní. Je to
taky válka, ale taky spolupráce. Je to korporátní svět, jsou to kolosy na
hliněných nohou. Je to ale i umění a věda. Tuto barvu známe a nebo máme
v sobě asi všichni. Je to kolektivní sčítání. Jsme to my a Evropa.
Oranžová: to je úspěch, luxus a
plození odpadu. Je to vlk z wallstreetu a jeho lamborghini, okázalost
která nemá výčitek. Kdo si ale neprožije jedinečný strategický úspěch, nemůže
jít dál. Tenhle stupeň násobí. Je to moje docentura, do té jsem byl modrým
asistentem. A taky nižší barva nechápe vyšší, přibližovat je nutné se po
půlkrocích a barvy míchat.
Zelená: jestli modrá je dobrá,
zelená je lepší. Je to sice komunita květinových dětí, ale taky radikální
prosazení jednotlivého názoru ve svobodymilovnosti, jsou to komunitní zahrádky
na střechách, akce květovaných žen v batikovaných sárí, pohoda v přírodě,
zdravá výživa a neakceschopnost protože smyslem je žít smyslem. Často chic
nápad zneužitý oranžovým otáčením mincí pro zisk. Zelená je i barva mého
myšlení, šetření zdrojů, rozumného využívání a navracení krajině. Ve vodě, jako
mé profesi, to cítím silně.
Žlutá: vzniká přimícháním trocha
pylu do béžové, jsme na druhém stupni a vše se tu umocňuje, kdy se jedná o
přežití v globálním světě sociálních sítí. Jsou to postmoderní technologie
dotykáčů v kapse, ale i alternativa bydlení v odpadcích Zemělodi.
Originalita a kvalita se ale cení. Je to maximální využití dřívějších zdrojů,
které jsou vlastně zdarma jako pet lahve na pláži. V použití starých věcí
k novým účelům si libuji, např. obal na notebook ušitý z protržených džínů.
Je to i komunikace na krátkou dobu. Jako když jsem na Santorini potkal
novozélandskou Altair, měli jsme krásný večer a už jsem ji znovu neviděl. Ale
možná se za dvacet let setkáme v Chile a bude to jako včera. Letos jsem
takhle potkal Jana v Glasgow, kterému jsem byl před mnoha lety na svatbě
na Slovensku.
Tyrkysová: zde končí jakékoliv
příměry, jsou to fialové rituály mocněné vším předchozím. Je to vlastní
imaginace, žití v myšlenkách, nebo spíš bez myšlenek. Meditace, jako když
jsem nakopl trojbarevný válec v sufi čakrovém dýchání a propojil se Nahoru
s nohama na Zemi. Ale o tom zde na kurzu nevyprávím, korporátní manažeři
jsou chytří, ale jezdí v oranžových autech a trápí je parkování, ťukají
furt do žlutých telefonů, zatímco já pohodlně vystoupil ze zelené tramvaje se
stále vypnutým žlutým tabletem, ale mám ho! Tyrkysová není ještě pro každého.
Tak to bylo v kostce, barvy
se samozřejmě propojují, dílčí část hodnot můžete mít v různých úrovních
jako jednotlivec nebo firma, oranžová může sklouznout do červené, stejně jako
zelená do modré, nebo jakákoliv do první individuální, tedy oné barvy krve. To
zas jen na hrubo. Teprve až se to začne míchat, je to zajímavé. Ale to už je na
každém.
Koho to zajímá může googlovat
klíčová slova: Spiral dynamics, AQAL, Wilber, Graves, Beck, Maslow, Cowan a
Todorovic a taky GrowthPoint.
Vítejte ve světě netušených
možností
Martin, 26.10.14
Kromě veřejných zdrojů jsem
čerpal z materiálů společnosti GrowthPoint, která o Spirální dynamice
pořádá podrobné kurzy, jako ten, který jsem navštívil, zde je jen špička
ledovce: http://www.trenink-koucink.cz/co-je-spiralni-dynamika/hodnoty-hodnotove-systemy/
Žádné komentáře:
Okomentovat