Ve středu mě potkala velká sláva a to být dekorován
státní cenou za náš technologický projekt vybraný mezi čtyři letošní nejlepší
výsledky Agentury. Celá ta paráda se chystala už nějakou dobu, hlavně
k radosti firmy jež zkonstruovala šikovné vlhkostní a teplotní čidlo a dvě
výzkumné organizace jsme ho testovali a kalibrovali minulá tři léta.
Dva dny předem mi píše dávná spolužačka Lucka,
která u Agentury po mateřské začla pracovat, že na tu slávu taky jde a nemá nic
na sebe. Chlácholím jí tím, že budu mít oblek vybraný bejvalkou, vlastně krom
zimní bundy jediné hmatatelné, co mi zůstalo i po tolika letech.
Odpoledne volá udýchaný šéf firmy Tomáš, cestou
z agenturní tiskovky, že nás potřebují na place o hodinu dříve, jelikož se
bude nacvičovat nástup převzetí. Vlastně ve škole už tak nějak odpoledne
bloumám a dřívější výlet mi vyhovuje. Venku prší a na saku mám jen šusťákovku.
Celá ta sláva se koná v nové budově Národního muzea, kdo nevíte, která to
je, je to bývalé Federální shromáždění u Magistrály. Dojíždím na místo Áčkem a
slyším tam hlášení, že linka C je mimo provoz. Tou mají přijet oba další
dekoranti Tomáš a Jan. Ladíme dojezd po telefonu, zatímco já posedávám
v muzeální kafírně.
Sekurita nás vyhání kolem dokola, k hlavnímu
vchodu do burzovního a sněmovního paláce a tam nás přebírá vyštafírovaná paní
Lenka, vyšší šajba z Agentury s velmi milým profesionálním projevem.
U šatny chvíli bloumáme, zatímco kolem projde zástup anticky vyhlížejících
ztepilých červeně oděných hostesek a rozdávají se jednohubky. Dostane se do mne
takový poťouchle údivný pocit, že tu fakt půjde o hodně velkolepou akci a
přemýšlím, kolik projektů by za tohleto luxusní pouštění žilou, bylo. Je to
jasné, skutečně ta paráda bude v hlavní sále bývalé Sněmovny Lidu a Sněmovny
Národů a taky národních rad české a slovenské. Ve foyer ještě probíhá menší
diskuze o našem výsledku, na jedné straně ocenění, na druhé pokuta za patent
navíc, iniciativu je nutné po zásluze potrestat 63 podpisy na finančáku s
pokutou. Setkává se tu spirální oranžová úspěšné firmy s pravidlovou
státní modrou, která nezná bratra a jako spravedlnost je slepá, kdy pravá ruka
systému ukazuje palec nahoru a ta levá dolů, dnes jsme tu v pravé energii,
ale ještě s papírama dobojováno není. (Kdo ty barvy nechytá, asi většina,
koukněte se na teorii spirální dynamiky, a nemyslím tu fyzioterapii). Dostáváme
místenky do hlasovacího sálu. Tam nás přebírá protokolář a konferenciér – tím
je českotelevizní horizontální moderátor Daniel. Čiší z něj mládí,
pružnost, chytrost, pohotovost a profesionalita, radost pohledět. Ladí se
mikrofony, pozice kde budeme stát, kdo co řekne. Naštěstí budu dělat jen křoví
a dostanu diplom a kytku, zůstávám v klidu a navnímávám. Večer pomalu
začíná, přichází i politická reprezentace. Tu paní nějak znám, listuju
v pamětním archivu a propojuju si, že je to lehce posmívaná senátorka
Alena, co aktuálně prohrála s tou Čubou. A taky premiér Bohuslav, šéf rady
pro výzkum Pavel a další sněmovní potentáti. Přijdou mi tak trochu jako
odrostlí kluci.
Daniel za laserové show promítající logo Agentury
na sněmovní mramor rozjíždí večer ve velkém stylu a zve si paní Rut, aktuálně
v roli šéfky Agentury. Ta v červených šatech vypádá trochu uvolněně,
přemýšlím, jestli ještě stihla květinové děti, protože je milá a nevázaná, jako
hostitelka nás vítá. Vlastně první nás vítal ředitel muzea, takový mladší bodrý
bumbrdlíček jako předskokan velkého světa malostransko-klárovského. Daniel si
pak zve Sobotku na pódium. Ten si vykračuje lehce sportovním krokem a cosi
politického povídá o koordinaci výzkumu. Poté i Bělobrádek dostává lehce pod
žebra, jestli měl rád v dětství encyklopedie a na závěr Alenka, jaký
technologický výdobytek má nejradši. Docela mě potěšilo, že zmínila myčku na
nádobí, tu taky považuju v kuchyni za to nejlepší, co mám. Vzpomínám na
Eugena a facebook, jak jí tam griloval a říkám si, že není možné, že tuhle
reprezentaci mám tady z páté řady, pod vypnutou federální hlasovací
tabulí, před sebou, jako na dlani.
Prvním bodem itineráře je kultura v podání
klavíristky a violisty. Ona krátce střižená blondýna, on rozevlátý umělec
s hárem. Procítěně hrají nějakou modernu a když ztichnou, obecenstvo
tleská. Prosimvás, má to čtyři věty a teď bude Mazurka, mezi větama se
netleská, hlásí davu napruženě ten umělec a dává se do další práce až se mu
žíně trhaj o struny a on je vehementně rve z úchytu smyčce.
Dalším bodem programu je volná až psychedelická
prezentace studentů designu UJEPurkyně z Ústí na leitmotivy čtyř oceněných
projektů. Sotva poznávám letecké mapy, akvatrialové kruhy zavlažovacích systémů
a na závěr našeho dílečku i výbuch zelených lístečků symbolizující náš produkt.
A pak nastává zlatý hřeb večera, dekorování nás
úspěšných. Začíná projekt o pesticidech, profesorovi to ujede a děkuje jiné Agentuře,
což se přejde jakoby nic. Cenou jsou skleněné moderní originály vyrobené u
Mosera na design Lukáše Jabůrka, moc pěkné a asi taky pekelně drahé. Autor je
taky přítomen dredy stočené do spirálky s konečky obarvenými na modro do
vrtule, vypadá trošku jako indián chystající se na rituál tance kolem ohně, ale
oblek má leskle padnoucí.
Mám slavnostní blazeovaný pocit, že nikdo netuší,
že pro dalšího Oskara si jde náš tým, o dvě řady dál zmerčím naší paní děkanku,
protokol byl vybírán pečlivě, ostatně celá sněmovna je zaplněna nějakými lidmi
krom dekorovaných a politiků.
Běží video o produktu naší kooperující firmy, které
je vyvedeno dost efektně, jen paní redaktorka mohla Tomášovi srovnat límeček u
trička, možná je to i záměr, aby vše nebylo tak uhlazené a ukázala se skupina
šikovných mladých mužů, co vyrobili hezkou a užitečnou věc. Vypadá to jako
zelená dýka s bílou rukojetí, která modře bliká. Tak se na to asi dívají
myslivci, kteří nám před vánocema jeden kus na Jizerkách ukradli znudění
čekáním na jeleny na nedalekém posedu. Ta zelená část je elektromagnetický
okruh na měření vlhkosti a černé tečky jsou teploměry, v mejdlíčku
uprostřed je záznamová jednotka a v rukojeti dýky jsou baterky na deset
let dopředu. Nepřehlédnutelný reprezentant postmoderní žlutěspirální
technologie. Zapínám si sako a jako třetí vyvolaný docent stoupám na pědestál
federálu s červeným kobercem. Jsem celkem v klidu, ale přeci jen
srdce se neubrání a buší. Kdy se vám to stane, že vám a to zcela upřímně a
s neskrývaným obdivem třese rukou místopředsedkyně Senátu
v maminkovské energii a za ní předseda Akademie věd na prknech co
znamenají socialismus. Život je jako bomboniéra, nikdy nevíš co vytáhneš,
prochází mi hlavou Forrestova věta. Posmíval si se senátorce Aleně na
facebooku, tak ti ji Kosmír naservíroval až přímo do tvé aurální bubliny, aby
sis udělal osobnostní korekci, běží mi tak v pozadí. Tomáš přebírá skleněnou
maketu čidla jako cenu a k tomu jakož i my ostatní i zarámovaný diplom za
nejužitečnější praktické řešení roku. Další gratulant přidává nádherný pugét
žlutých růží v červené látce. Stojíme tam tak a fotíme se, místopředsedkyně
Alena se na mne mile tlačí zleva, aby se vešla do hledáčku. Tomáš do mikrofonu
děkuje, tedy z kapsy pro pobavení publika vytahuje opravdové čidlo a
porovnává s uměleckým sklem. Lízátko, jinak svému výrobku neřekne, dokonce
je tento kousek tak populární, že i Google se nechal inspirovat pro svůj nový
operační level five u Androidu se jménem Lollipop. Sleduji jak se sál chechtá,
ponejvíc květinová Rut. Sedám si zpět s tou cenou a vnímám další oceněné.
Mám slavnostní až grandiozní pocit uvnitř, mísící se se smutkem, že nikdo
z mých blízkých tu mou pýchu nevidí a taky že neexistuje ta, které bych
nejradši dal ten pugét. A taky že pomalu vnitřně opouštím zmáknutou hydrologii
vydávajíc se na neznámou a nestudovanou cestu psychologie. Cena jako znamení
konce, nikoliv dalšího očekávaného úspěchu. Dalšími oceněnými jsou cesna na
elektrický pohon a hydraulické systémy s rekuperací energie. Vlastně
veškerá řešení mají zelený a postmoderní nádech, to se výběrčím cen opravdu
povedlo, možná to i někdo trošku zrežíroval, minimálně někdo Zeshora.
Následuje další kulturní vložka, pražský pěvecký
sbor zpívá nějaké tklivé ruské písně, nevím jestli je to nějaká podprahovka o
tom, kdo bude udělovat ceny za rok. Na závěr přejdou do latiny a oficiální večer
končí. Rut zve na raut.
Venku se to už hemží frontama na roládu, guláš a
řízečky. I dortíky s jahodama v čokoládě a ostružinama vypadají
schopně. Setkávám se tam s Luckou a povídám jí o pugétu. Šeptá mi stranou:
Tu kytku dej mně, už jsem leta žádnou nedostala! Tak budu i původcem lehkého
mezimanželského pábení. Dávám si s Luckou rosé a taky hromadu jídla a
probíráme zas tu naší pokutu, přidá se i Tomáš s matematickou kravatou a
ve své pravdivé a neúprosně šachistické logice nechápe, že mu Agentura během
partie udělala rošádu s králem na Ch12 s bruselským výkladem tohoto
tahu. Vzpomíná se taky jak jsem byl stejně nespravedlnost potírajícně rozpálený
doběla na oponentním řízení, které nás vůbec nepochopilo. Ale pochopili a
ocenili nás aspoň ti z druhé větve Agentury. Další část večera se vine
spíše psychologicky, s Luckou kašleme na téma technologie a pod
velkoplošnou obrazovkou, kde běží dokola technologie baleného mlíka do lahví,
jak z továrny Tricatel, probíráme osudy naší třídy i nás dvou, myšleno
nezávisle. Končíme talířkem vysokokalorických kokosověkakaových koulí
evokujících blížící se vánoce. Lucka si v šatně navlíká pumy k obleku
a baťůžek, za nevěřícího se divení okolostojících snobů. V metru se loučíme.
Ta látka na pugétu se bude Roxance líbit.
Na druhé ráno navštěvuji paní děkanku a předávám jí
cenu k vyvěšení, je totiž adresována fakultě. A nebude vám to líto, že to
bude viset tady u nás?, ptá
se. Říkám nebude. No je to pěkná cena, jsem ráda, že jsme tam měli zastoupení,
říká. Žiju pro míň jen z dobrého pocitu, vše jsem rozdal, jen to uvnitř
zůstává.
Martin Šanda 25.10.14
Žádné komentáře:
Okomentovat