Na fakultě nastal čas duchů. Lidé odjeli a plouží se nás tam několik zoufalců, kteří nepochopili, že léto je od základu letět, pokud možno co nejdále od práce. Dal jsem si dnes na čas, když jsem ještě o půlnoci posílal nějaké výzkumné materiály publicistovi do Agentury. Je to takové, že vám autobus ujede z dobrého důvodu, ani jsem nespěchal a čekal doma na další. Říkal jsem si po sutomské návštěvě, že jsem dlouho neviděl tam vzdáleně spřízněnou Věru. Zdá se, že si už umím věci přitáhnout. Věra čekala na té autobusové zastávce. Podobně, když jsem před týdnem dopisoval Přísahu rytíře a myslel na zpovědní služby jejího syna, na zastávce tehdá stál pro změnu on. Vesmír má zjevný řád a pořádek a já už jsem jeho součástí. V práci jsem vyřídil nějaké maily, podpisy a zas došlo na švýcarskou smlouvu. Cestou z oběda hned na schodech jsem potkal kolegyni nejpovolanější a v družné atmosféře jsme řešili tuhletu pistolnickou záležitost z Zurychu. Jestli tenhle grant co máme i s gruzíncema odmítneme, čeká nás asi východoevropská krevní msta. Kolegyně z grantového překvapivě pustí, že se kdysi málem do Gruzie provdala a že mi tu cestu závidí. Snad to nějak dopadne, taky bychom už potřebovali koupit letenky do Tbilisi neb ceny rostou. Mezitím se ozvala Věra, ale jiná s pochvalou mých sutomských fotek a vyměnili jsme si pár diagnostických emailů. Místo techniky jsem měl jít na psychologii, zas jsem to vše přesně odpozoroval, další znamení abych se tomu věnoval. Práce s lidma mi jde, ještě tak zapracovat víc na sobě. Čtu maďarský článek o změně klimatu, který mám recenzovat, za tohodle krásnýho počasí je to fakt hřích. Je krásné odpoledne, nikde ani noha a tak jedu do kavárny nechat na pultě Martinovi knížku Rytíř v rezavém brnění, která ho dle recenze chytla, no ona je opravdu dobrá. Sedím s hlavou v dlaních na peróně v metru a přemýšlím tak nějak o všem a za mnou slečna říká chlapci: Martine, už na to konečně přijď. V kavárně hovořím s pokladní, že tu nechám knížku, a ona mě směruje dozadu, kde Martin sedí a právě dojídá. Jak jsem to pěkně načasoval. Jde zrovna cvičit. Servírka, co mi přijde vždy taková lehce zmatená laň ve snách bliká světly a švitoří přes neonově růžovou rtěnku. Cestou s Martinem kolem Ludmily, na které se zlatí hodiny si říkáme jak je to ten pravý čas. Jak se říká, kolik je ti let, protože léta jsou to co plně prožíváme jako život. V Riegrových sadech jsem teď nějak podezřele často. Za dva měsíce podruhé a naposledy před 8 lety. Plán na večerní fitko a bazén se rozplývá. Do baráku se může za plískanic, v létě se cvičí na trávníku s pulitrem. Sedím a koukám na Hradčany, v travnatém svahu polehávají párečky, kámošky s vínem, pobíhají psi. Jdu si taky jedno zlatavé koupit a neodolám. Po pizze v metru ještě bílou klobásu. No dnešní předsevzetí na ztužení těla jsou jednoduše v prdeli. Dělá se zlatý večer a fotím fasády. Domu kde bývala Jiřka. Směřuju k falickému raketometu na žižkovských polích. Mimina na tubusu jsou fakt zlověstná. Jeden rus vypráví druhému, kak zděs pastrójili zvězdnyj samaljot. Cílem je ale zas Srdce páně, obcházím fotím horizontální paprsky a vcházím dovnitř. V šest tu byla mše a vida, stále je. V hrobovém tichu tu meditují dva tucty farníků. Zas ten odevzdaný chlapec co dělal prohlídku na noci kostelů, způsobně klečí s prosebně otevřenými dlaněmi. Naciťuju ten prostor a zjišťuju, že mi v něm není nedobře, ikdyž radostný pocit to též není. Paprsky osvicují tvář světice, srdcové vitráže na severní straně a taky monstranci a mě v hlavě bzuní Horáčkovo: Z kamene oživlá světice pozvedá monstranci měsíce. Taková zář je jen jedna, odtud až do nedohledna... Slunce se pohne a tu v tu ránu na mě monstrance zazáří. Jestlipak je tu Wasserbauer?, rozuměj můj nomen omen farář, zemědělský inženýr z Pontificio Collegio Nepomuceno, stejně jako spolužák vodní inženýr a farář Marek. Najednou přichází zpozadu k monstranci a vypráví nějakou z manter o Ježíši Pánu a přejíždí přes sál monstrancí, jež na mě dvakrát hodí prasátko. Dnes je to zas den plný znamení. Ještě je stále hezký večer a tak jedu na Malostranskou. Přípomíná mi to tu, že Reynek bude jen do konce července. Krásná nálada na vodě s Křížovníky na druhém břehu. U semaforové uličky se fotí japonečky. Od prodavačky, která vyžaduje, aby byl člověk znalý jejich menu i ceny si u mostecké věže kupuju zmrzku, no dnešní den je kaloricky tedy hodně bohatý a postupuju k Mikuláši. Západní strana se topí ve zlatě. Na hradním náměstí další asijský páreček ve svatebním. Do hradu směřují proudy vyšňořených dvojic asi na koncert, jen já v teniskách a s baťůžkem proti nim. Nad Prašným mostem je zas zlatavě a rusky. Po mnoha letech jdu Prašným mostem a u nových prolejzaček pod křižovatkou potkávám Zbyňka se slečnou. Někdy se vyplatí nesedět u práce a žít. Třeba se to i mně jednou podaří.
Martin Šanda, 3.7.14
Žádné komentáře:
Okomentovat