Mužský slunovrat

Před nějakým časem mi dávná láska, co teď bydlí přes kopec na Žalově napsala: Martine, šly jsme s Luckou po náměstí a na té masérské provozovně je plakát s klukem. Lucka si myslí, že seš to ty. Odvětil jsem odmítavě, ale na tu fotku jsem se šel podívat. Musel jsem jim dát za pravdu, že se ten chlapec ode mne až tolik neliší, jak si tam slastně leží a drobná usměvavá dívenka mu rajtuje nohama po zádech. Kolem tohodle kluka z plakátu chodím denně od autobusu, nebo i při příjezdu autem. Je to v životní velikosti. Tak nějak jsem si teď před výletem do Buchova na mužský slunovrat říkal, že do mého příběhu už dlouho nepřišlo žádné znamení a cestou kolem plakátu mi naskočilo, že bych konečně tuhle opravdovou masáž měl vyzkoušet. Za vším hledej ženu, samozřejmě tu v hlavě a hlavně v srdci, ale do mužské společnosti mě vyslala jiná, spolužačka Ivana, taky lehce alternativní. A trefila se už podruhé. Mužské kruhy v Maitrea pod vedením Martina mi naprosto sedly. Jednalo se o tématický cyklus Muž a… chytil jsem v listopadu mužskou podporu a inspiraci, pak otce, matku, sexualitu, vztah k ženě a lásku. Prožitková cvičení, meditace, sdílení, prvky bojových umění. Hodně hezky a vlídně namíchané s principem, že k uvolnění energie je potřeba náprava těla a zvědomění podvědomí např. vymluvením se. Přítomné od země až do nebes, žádný okultismus, čarování, konstelace, minulé životy. Být tady a teď v rovnováze svého středu. Hned na podzim po prvním večeru se mi nabídlo setkání na víkendové akci tohoto typu s Martinem v Buchově u Vlašimi. To se ukázalo jako kapitální akce v mém příběhu, kdy jsem se už rozhodl nehrát podřadné role a být tím, čím být chci. Ale popořádku. S muži ani ženami nemám problém, ale ocitnout se v kruhu třiceti mužů a jen mužů, říci jim proč tu jsem, přímo i abstraktně a vyslechnout jejich pocity a příběhy, to bylo něco opravdu nového. Během roku se mi to ale stalo samozřejmostí a možná i drogou. Vrcholem těchto setkání byl minulý víkend, na který jsem se dost těšil. Zas v Buchově s výhledem na magický Blaník o slunovratu, kdy vrcholí mužský oheň a vydáváme se k ženské vánoční řece v údolí, tentokrát ne ve společnosti patnácti předadventních, ale devíti slunovratových mužů. Abyste měli představu, nešlo o nějaké silácké dodávání si mužnosti, ani nějaké zženštilé vyprávění, kde koho bota tlačí. Ale o akci mužů, kteří o svých pocitech dokáží mluvit a hledat odpovědně svou cestu. Nakonec pro dobro a úspěch každého indiviuální věci nebyl doporučen alkohol, jedli jsme výborná veganská jídla, z ruky velmi pěkné přirozeně smyslné ženy, a ani nepadlo slovo o fotbale, tak přítomném tyto dny. V pátek jsem měl obavy, abych stihl příjezd, protože jsem byl členem státnicové komise bakalářského zkoušení. Dokonce jsem se ráno dozvěděl, že jsem předsedou té komise. Kapitán opouští loď jako poslední, blesklo mi tak v úvaze dřívějšího odjezdu. Ale nestresoval jsem se, prostě nějak to dopadne, dojedu kdy dojedu. Čtrnáctero studentů a studentek. Zajímavé bylo pozorovat jejich psychiku, někteří hodně vyklepaní, jiní v pohodě. Ti vyklepaní si tahali ty nejhorší otázky, kdy jsem byl já skoro popravčím, chtě nechtě, ti asertivní si tahali spíše triviality. Čísla se tak opakovala, že to překonalo i pravděpodobnost do sportky. Měl jsem pocit, že ač nechtějí, vysílají si znamení, co kdo dostal za číslo a ten druhý to taky nakoupil. Tahalo se z pytlíčku s žetony, variance s opakováním a čísla si tahali sami studenti, bylo to hodně bizarní. Ale nikdo nešel domů s prázdnou a všichni pokračují tento týden obhajobami. V pět jsem skočil do autíčka a vyrazil po jižní spojce a D1 na Benešov. Kolona už na dálnici a pak i na benešovské. Ještě mi to nedalo a ta čísla otázek jsem hodil do osudí na pumpě před Benešovem. Tam taky objížďka. Už se připozdívalo na kritickou sedmou a já byl najednou u Domašína. Tady to neznám, tak zpět, nějak jsem si pamatoval Jemniště a Postupice, bez navigace jen s mapou. Postupice jsem našel, ale zas tam jedu blbě, to už bylo sedm. Na poslední možné trase jsem to už kalil, Blaník vykukoval tu napravo tu nalevo a konečně přišla odbočka na Buchov. Kousíček před koncem rallye už volal Martin. Akorát to vyšlo a poslední rytíř dorazil k tabuli. Začli jsme společnou večeří. Už jsem zapomněl ten silný pocit z listopadu večeřet u jednoho stolu jen a jen s muži. Vzedmul se ve mně takový nějaký klášterně rytířský pocit, který jsem se snažil trochu sklepat a vydýchat, aby mě nepovalil. Nádech nosem, výdech ústy. Jídlo bylo zas skvělé, něco jako kroupové rizoto. Jídla obecně byla v kostce rýže, těstoviny, omáčka s luštěninami, řepou, kostka polenty s dýňovými semínky, zeleninový salát atp. v různých jednoduchých ale božských kombinacích s geniálním kořenícím přístupem, mnohé jsem ingredienčně zapomněl. Ráno vařené vločky, ovoce, kakao, kokos, rozvařené jahody, hummus, chleba, prostě paráda, zelený čaj, rooibos nebo obilná káva, citronáda. V poledne zeleninové polévky navíc a večer špaldový koláč s jahodama. Sice jsem neztloustl, ale vždy jsem si dal dva talíře… kdy takovéto jídlo zas budu jíst. To se musí vychutnat. Po večeři se mi představil Honza, kterého jsem znal už z Maitrei a často tam zbystřil nad jeho příběhem, který mi byl hodně blízký, jak v příběhu, tak i fyzicky. Slyšel jsem, že si jel z Dejvic,…já z Roztok, říká mi Honza. Počkej, já jsem jel ráno taky z Roztok! Slovo dalo slovo a ukázalo se, že Honza je ten kluk z plakátu a i spoustu dalších paralel máme společných, krom toho že Honza bydlí na Žalově. Tak to bychom měli to integrační znamení na úvod.
Program začal sezením v kruhu a sdílením, co koho na tu akci přivedlo. Z každého vyprávění mi patřil cizí kousek a nápodobně jiným ten můj. Jak se ty vzorce opakují, někdy méně, někdy jsou překryvy nevídané. Člověku to dá ujištění, že v trápení není na světě sám a často ti další to mají o hodně horší. Není si nač stěžovat, zvláště v této exkluzivní části světa. Večer byl zakončen rytmickým tancem, každý si poskakoval jak chtěl. U neformálního programu u ohně praskajícího v krbu jsem už usnul na matračce, když Hynek zas hrál překrásně folky na kytaru. Uvelebil jsem se ve stejné místnosti jak tehdá, ale na jiné matračce a zdály se mi nějaký praštěnosti o tom kam musím a o odbarvené peroxidové cikánce a jiných věcech mimo snář. Ráno začlo sdílením pocitů v kruhu z prvního dne, takové retro uvědomění si, aby věci zapadly do vědomí? do podvědomí? Kdo ví. V rozvičce jsme vytřepávali ruce nad hlavou a mě děsně bolely ramenní svaly. Pak následovalo sufi čakrové dýchání, to se mi stává hodně oblíbeným, jeli jsme jen dvě kola, první kolo jsem byl nějak moc v myšlenkách a tak jsem zavřel své cesty, v druhém kole se na vše vykašlal a jel poctivě naplno, na závěr s rukama nad hlavou jsem zas nakopnul fialovo zeleno bíle neonový válec zeshora a ruce nad hlavou ne a ne sundat, jak byly přišpendlené ke stropu. Nohama na zemi, rukama v oblacích. Po pauzičce následovalo přetahovací cvičení ve trojicích. Jeden uprostřed, dva jak kerberové trhající na kusy. Ve variantách, zatnout se, poddat se. První silovka se dala ustát, ale bylo to na krev. Druhá byla fajn, ale vlál jsem jako mastnej papír v průjezdu. Až třetí, být a nevšímati si, trhací psí byli naštvaní jak se sklouzávají a ač semo tamo jsem udělal krok stranou, bylo to v pohodě. Být jen věšáčkem na laně, které napínají jiní, ať se mezi sebou poperou, jsem jen nezávislým prostředníkem. Před obědem, už po slunovratu jsme šli na louku prosvištět samurajské meče, přesněji řečeno jejich tvarové dřevěné makety. Levá ruka vzadu na rukojeti u tělního středu, pravá před ní. Zvedání nad hlavu, jako když se staví věž. Pak vzájemné vedení ve dvojicích přes špičky ostří. Silným momentem bylo dát meč stranou a nechat se pomyslně seknout do hlavy od protivníka. Zprvu dost těžký moment přicházející smrti. Ale i to se dá natrénovat, je potřeba posouvat osobní hranice. Na obzoru vykukuje oblý Blaník. Ta věž se stříškou z dálky buchovské nevypadá ani tak jako falus, jako spíš prso s bradavkou. Po obědě a malé odpočívací pauze, protože jsem se zas nacpal a vjemy se pomalu v těle štosují, sedáme do dvou aut a jedeme na Blaník. Každý se svým mečem a někteří se šamanskými bubínky, kradmo po hřebeni. Našli jsme si místo v polovině steče a v půlkruhu nám Martin ukazuje uvolnění kyčlí, ramene a lopatky, která funguje jako protizávaží k automaticky vystřelované ruce. S mečem nad hlavou jede nás deset rytmické počítání, každý do deseti udává sobě i ostatním rytmus, meče namířené na vertikálu okolních majestátných buků a smrků. Závěrečné kolo se samurajským Hej. Pětset padesát seků do oblohy za každého dává pět a půl tisíce rozříznutí až mraky nevydrží a les je zalit Sluncem. Stoupáme dále přes skalky až k doškovému věžníku. Po dřevěné konstrukci až do vyhlídkového patra na krajinu mezi Vysočinou, jihočeskými blaty, blanickými vesničkami, napětím, které vytlačilo mužský keltský Blaník a ženský mářímagdalénský Malý Blaník nad okolní vrcholky. Po páté scházíme malinko od turistů a velebíme se na skalce, každý v ruce bubínek, tamburínku, chrastítko. Dan vykládá o předávání vibrací zemi, nebi a svému příběhu a spolu s dalšími kdesi po české i jiné krajině se přidáváme ke slunovratovému bubnování. Slunce z mraků vykukuje podruhé. Po návratu do Buchova je už na stole večeře a mírně naštvaná kuchařka, protože narušujeme harmonogram i druhé skupiny. Ale kompenzuje své napětí drhutním kuchyňské desky a z mého místa je na vlnící se blaníky kapitální výhled. Po večeři přichází druhý vrchol dne a to oheň na místním kopci, ne až tak nevysokém od Blaníku, vedle teepee. Shromažďujeme souše z lesa, řežeme, sekáme, zapalujeme, lehce bubnujeme, foukáme do fujar, hraje se na kytaru, zpíváme. Volný a přesto ten pravý program. Na Blaníku kreslí červánkové odlesky nahnědlé mapy a krajina postupně usíná, občas popíchnuta nějakým tím ohňostrojem. Lámeme si krky pohledem do hvězdné oblohy a stálic jako Velký a Malý vůz, Kasiopea a to by tak bylo vše. Nejlepší rachejtle jsou ale stejně uhlíky z praskajících polínek. Mám zas začouzenej svetr i kalhoty, ten dávný pocit z čundrování s odrhovačkami jako Stánky, Jedno kafe a Na kameni kámen. U uhlíků už zůstáváme ve třech jen já a Honza s Jankem a po půlnoci zjišťujeme další synchronicity našich příběhů. Poslední den je již volnější, rozcvička na půl devátou, vytřepávání těla s rukama nad hlavou a hlavně asijské pohupování se v kolenou s lítacíma rukama, které vyklání lokty, lék na úplně všechno. O pauzičce Martin vypráví o cvičení, které mu nejde. Stoupni si 5 cm od zdi a udělej dřep s rukama za zády aniž by ses skulil na zem a aniž by ses zdi dotknul. No to přece nemůžu udělat?, ale zvědavost mi nedá. Nakonec jsem jediný, kdo to svede. Nevím jestli pomohlo otylé bříško nebo kočičí hřbet vlnící se páteře jednou dovnitř a pak hned zas ven, ale předcvičovat mistrovi aikida na jeho přání je hezký pocit. Před obědem vědomý dialog vnitřní ženy a vnitřního muže s oranžovým za muže a blankytným molitanovým sedákem za ženu. Něco podobného jsem už zažil, je to lepší než rady od Plzáka. Každý má tu svou poradnu dávno v sobě, jen ji stačí takhle primitivně vizualizovat a zahrát si sama sebe postupně odděleně. Jak to sedí do mých vnějších zrcadel je až neskutečně přesné. Pomáhá mi v tom Hynek, jako partner pozorovatel a i já jemu v jeho příběhu. Hynek byl ostatně i v listopadu a je to můj druhý parťák na buchovských akcích. Tak nějak jsem si všiml, že při výkladu má starosvětsky složené dlaně na rukojeti meče opřeného do země, jak to dělám i já, ač ostatní jej drží ve vzduchu, jak se pro samurajský nástroj sluší. Kdoví co máme ještě společného, na to určitě časem přijdeme. Po obědě se program postupně rozvolňuje, sdílíme své pocity, pohráváme si se sun-drumem, kovovým bubínkem, co krásně zní, pak polehávání na trávě, mazlení se s místníma kočkama, filozofování ve venkovní čajovně, jak to, co děláme, je příprava světa možná na příští roky, možná na příští staletí. Ještě na závěr odbíhám pofotit bílé máky, kde to krom české krajinky a Afganistánu najdete? Na cestě domů jsem vzal Mirka, zas jsme probírali naše příběhy a vzájemné rady byly tak neracionální ač koherentní s těmi, které tak nějak přirozeně i ve mně sídlí, že to snad bude i pravda. A nebo jsme holt všichni už šílení, ta možnost se taky zavrhnout nedá. Společenství mužů, které v hospodě nezažijete….ale do hospod chodíme taky. V Lokále po poslední Maitrei jsem dostal parádně natočený dvoubarevný řezaný, myslím, že brzo zas s někým zajdu. Jo a ještě vám dlužím otázku na to, zda jsem vyhrál na svůj tiket. No přece samozřejmě, záleží ale co je vaším lístkem na vaší koleji. Netrvalo ani půl dne a v kralupském Tesku jsem viděl zas její alter ego, jen s rovnými vlasy. Na nákupním vozíku seděla její malá blonďatá holčička a významně na mě hleděla. Ach ty Kosmíre, díky za tahle napojení.