Již třetím rokem provádím autopouť po vlastech
českých a podruhé protínám východní Čechy na různých trasách. Nicméně
ještě než začnu tu letošní, tak pár obecných informací. Předně si
prostudujte povinnou literaturu a to
film Interstate 60 (tedy Dálnice 60 – kdo neví, zeptá se mě). Za druhé
trochu numerologické mystiky, ta je mé karmě taky bytostně vlastní.
Nějak mě životem provází trojice čísel a to 6, 11 a 37. Šestka je moje
osobní číslo v numerologii, jedenáctka se pak objevuje ve dni mi
nejdražším, což nejsou narozky, ale svátek, je tam hned dvakrát a je to
šamanské číslo a třicetsedmička ani nevím jak. Dostal jsem ho darem v
devíti letech jako číslo na táboře, mám ho stále z té doby vyšité na
několika kapesnících a často ho dostávám třeba jako čísla pokojů v
různých hostelech a tak. Tentokrát se ta čísla objevila i na mých tazích
východočechami. Šestku z tras vylučme, ta běží z Prahy na západ, kde
jsem byl vloni u Relikviáře a začíná na Bílé hoře, souvislost s tou se
ale též objeví. Jedenáctka je státovka, co běží celými východními
Čechami již od Nymburka až po Zábřeh a třicetsedmička spadá z Trutnova k
Chrudimi a pak až kamsi na Moravu. Tyhlety dvě silnice jsem letos
vydatně brousil křížem krážem. Ony tedy kříž tvoří a jeho srdcem je
Hradec Králové. Letošní pouť se vyvíjela průběžně, zvolil, resp. dospěl
jsem k tomu, že navštívím troje známé a dle pravidla, že host a ryba
smrdí třetí den od hlavy, jsem si řekl, že u každého pobudu dvě noci.
Naložil jsem švestkáče (mou modře nafialovělou Fiestičku, kdo ji ještě
neviděl) a vyrazil směř Jičín v sobotu. Tentokrát jsem se nejal okukovat
dlážděné náměstí s hranatou věží, ale zajímalo mě dospět konečně na
tajúplný Zebín a košatou alej pod ním. Za Poděbradama jsem to z dálnice
zalomil na sever a s pomocí navigačky prokroutil Jičín s pár čapími
hnízdy na komínech, ale jsem lajdák a Lucce ptákomilce jsem to nedal
vědět, kde ty lokace jsou. Jičínská lipová alej, skorem čtyřistalet
stará je dost možná jeden z krajinářsky nejpokročilejších prvků české
kulturní krajiny. Kdo ji neviděl, o moc přišel. Je zde nad tisícovku lip
ve čtyřstupu, které snad na povel v jeden moment sázelo valdštejnské
vojsko. Alej končí v Libosadě s Valdštejnskou lodžií, nebo taky lóží.
Takový belvedérek, kde se zrovna konala svatba, sotva jsem tam
zaparkoval. Můj primární cíl byl ale vulkanický Zebín a kaplička na něm.
O prvovýstup jsme se s Marziou pokoušeli před třemi lety, ale marně a
neznale ze severní výpadovky. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě a
naťukal do cílovníku vězeňské Valdice. Na čedičovém kopečku jsem byl
rychle, s kapsou plnou špendlíků, co dozrávaly na úpatí. Vida, kaplička
je ekumenická a Máří Magdalény. Tenhle kult mě taky provází a přivozuje
mi špendlíky na kůži dost často. Fotím, okukuji a sestupuji západní
stranou. Jak tak stojím dole u kostelíka s výhledem na kapličku zavrní
mi smska od Blanky, že by brala můj osud, magdalénský otisk máme oba. No
její verze je ještě šílenější, ale měnit bych nedoporučoval. U lóže
končí sláva svatební a několika družičkám to fakt sekne. Ale rychle do
dnešního cíle, kterým je Pecka. Toto malebné městečko, správně městys
jsem měl vždy jako bájný cíl na výletech s maminkou z Mostku jako děcko s
vypadanýma zubama. Párkrát jsem Pecku i navštívil a osud Kryštofa
Haranta z Polžic a Bezdružic, popraveného to českého pána po Bílé hoře
na Staromáku je mi dosti vroucně blízký. Tentokrát jsem pozván k
Hynkovi, kterého znám z rytířských meditačních Buchovů a něco máme
dozajista společného. Doraž, jsme doma, krámek přímo na náměstí. Městys
Pecky se vine odspoda do kopce, nalevo žlutý majestátný kostel a pak
náměstíčko, které tak nějak znám a i Hynkovo auto jsem našel snadno.
Kreativní Dům, takže www.kredum.cz
má číslo jedenáct, synchronicity začínají. Seznamuji se s rodinkou,
manželkou Hankou a dětma jako obrázek Adamem a Markétkou. Ta má zrovna
svátek a tak se podává raw mixovaný dort z čehosi moc dobrého a taky
meloun, zasytilo mě to až do večera. Fenka Bella, původem útulkář mi
leží u nohou. Zvláštní, říká Hynek, na tomhle místě ona nikdy nelehá.
Podobně tak v Bohdanči Aimee od Niny se nechala nezdravě drbat, což
zvláště od mužů nedělá. Mám poslední dobou nějak hodně dobré napojení na
zvířata. A jde se na hrad, kde jsou zrovna šermířské ukázky. Předtím
ale ještě prohlídka hradu. Kastelánka je s Hynkem spolčená v
dobrosrdečném peckovském bratrstvu a i u kasy jsou pecky z Pecky
provrtané na korálky. Prohlídka hradu je klasická, průvodkyně to
odříkává jako básničku. Zvláště pasáž o popravě pána Haranta mě dojímá
až skoro k slzám. Ach to moje heretictví, kolikrát a kde asi bylo? I
Hynek říká, že válečné věci moc nemusí a tohleto ho taky dojímá. Bodejť
by ne, když je to takový zemitý staročeský stav cechu kovářského. Zrovna
začíná představení a ten pruhovaný pandrhola s plnovousem a kloboukem
je mi nějak ale povědomý? Zakoukám se o on to Jarouš z gymplu! O náhody
na mé cestě není nouze. Představení je zajímavé, vtipné, různé klasické
hudební doprovody jako kupříkladu pevnost Boyard, figura mývalodraka,
přísná matka čaroděje a jiné konstelačně archetypové figury nezdravého
chování osob na zemi. Zdravím se s Jardou, nezapomněl na mou minulost a
odpovídá mi aloha. Je krásný podvečer a z Pecky scházíme dolů do Pecky.
Pouze Markétka, která by mohla dělat v reklamě na dětské oblečení, se ne
a ne fotit. Navštěvujeme růžovku, jak Hynek říká druhému domu na
náměstí, který nedávno koupil. Číslo šest, kam přestěhuje výrobu. Tak to
máme šest a jedenáct, tenhle rytíř co válčí ocelovými prstýnky a šperky
z neméně tvrdých třešňových a meruňkových pecek, má na rynku už dva
domy. Dávame si v dolní hospodě řezaný a pak už jdeme grilovat. Obchůdek
je zalit sluníčkem a na štítě se skví panenka Marie v záplavě světla.
Do ulice v dění mezi lidmi a dozadu krásná zahrada s levandulema, se
slepicovodem z horní do dolní části, oválným grilem s komínkem a vůbec
vlídnou atmosférou s výhledem na dětský vlek. Jen aby letos napadlo.
Zvířectvo cítí maso a tak se stahuje, přišli i dvě kočky, hlavně
potlučený Filip. Je to mazel, hned ho mám na klíně, kde se lísá a blahem
slintá. Jak to ty bytosti vědí, že mají jít ke mně, maj snad nějaký
vibrační radar? Smráká se a zůstáváme s Hynkem sami u ohně. V tu se mezi
stromy objeví měsíc jak rybí oko. Je den po úplňku a Hynek vytahuje
stativ a novou ká trojku. Je to taky pentaxista jako já. Probíráme se
numerologií a já zjišťuju, že je na den přesně narozený jako můj táta, s
rozdílem přesně 50 let. A Hynek je taky vodař jako já, kdo prosím není z
rytířů spojený s vodou? Milan, Jirka, David, Pavel. Skončí už tyhle
sychronicity někdy? Těžko, i Hynkova Hanka má stejné znamení zvěrokruhu
jako moje máma. Tahle návštěva měla být. Po dvou lahvích vína jsem
zaplul na vejminek do postele, kde se spí nádherně. Ráno se přišla lísat
Bella a i jedna z koček. Zdá se mi že někde rajtuju na motorce, to
zrovna není příhodný výklad. Pojím smoothie z banánu avokáda a ještě
dalších přísad a zelený čaj a mířím to do Nové Paky, zatímco rodinka
vyjíždí na Krkonoše. V Pace mám v plánu muzeum polodrahokamů a jinak se
nechám vést, co se namane. Před půl desátou parkuju na náměstí a
rozkoukávám se po muzeu. Dole je nějaká hezká roubenka, muzeum neuteče a
za ní další. V tu se ocitám pod klášterem se zastřešeným schodištěm.
Maria a 1906. To se narodila moje babička Marie, bojovná to evoluční
evangelička, pokřtěná to haličská katolička. Dovedlo mě to až sem, dveře
do kostela otevřené, před kostelem dva tatínkové s batolatama, to bude
asi mše. V letošní léto už podruhé, nějak můj příběh přituhuje. A tak
vstupuju do nádherného prostoru. Je docela plný, tak stovka lidí všeho
věku, skauti, rodinky. Našel jsem si místo u zadního sloupu v přímé
linii s oltářem. Farář vypadá vlídně, nicméně káže jak málo lidi ráno
otvíraj Bibli, a že by měli místo čučení do počítače a nebo na Dobré
ráno. Nedělám nic z toho, ale meditovat bych pravidlněji mohl než
rozkrývat jinotaje židovských příběhů. Beru si to k srdci, ač to takhle
asi vůbec nemyslel. Pak přichází podobenství o klásku, jak ten přírodní
má 18 obilek a ten modifikovaný až 42 a že Ježíš má sílu desetkrát,
třicetkrát až šedesátkrát větší. Tohle nechápu, dá se to snad nějak
měřit? Ta energie je přece nekonečná, nebo teda v našem limitním chápání
nadrozměrná a záleží jen na nás jak ji dokážeme přijímat, nebo ne? Když
má tenhle šikula zelený přehoz, je snad zemědělským inženýrem jako
vinohradský Wasserbauer? Přechází katolíci na vegetariánství, kdy se z
pastýřů stávají agronomové? Snad se tím chtělo říci, že od jednoho
napojeného na Zdroj lze k druhému šířit pozitivní energii a jeden
plamínek zapálí pět tuctů dalších svíček. Tohle kázání oceňuju
dvacetikorunou, svedl bych lepší, ale za neotřelou terminologii bych byl
asi (zase) exkomunikován. Pak to ale přijde. Závěrečná modlitba, dav
vstává a já mám husí kůži po těle jak cítím tu vybuzenou pozornost. Kněz
pozvedá kalich a mě hoří uší a srdeční čakra. Zírám na ten zlatý odlesk
jak stigmatizovaný. Probíhá mantra o trojjedinosti Boha, Ducha a Syna.
No kdyby řekli, že Vyšší vědomí si vybralo člověka a poslalo do něj
Energii, aby ukázal lidem, jak žít v míru a nevraždit se, bylo by mi to
srozumitelnější, ale aspoň už ten trojúhelník chápu. Ani jsem nezjistil
kdy to bylo, všichni kolem klečí s hlavou svěšenou, jen já stojím na
šířku ramen, nádych nosem, výdych ústy, dlaně natočené k oltáři, nohama
na zemi, páteř rovná a hlava zavešená nahoru, aby to pěkně mohlo všechno
vertikálně proudit. Zbožný chlapec od kostela vedle mě se nestačí divit
nad tou mou vzpupností. Jak můžou tu energii grálu brát, když jim lítá
nad hlavama a těla maj zkroucený do klubíčka? Pokora je pro mě něco co k
víře prostě nepatří, a tím nemyslím nějakou pýchu, ale ponížením se
nikam dospět nedá, je potřeba následovat. V hlavní ose kostela jsem v
přímé lince a je to síla, jediný na tohle všechno. Druhý větší kalich už
takový není. Uklidňuje mě až zpívaný otčenáš, ten znám, ikdyž aramejský
o vesmíru mám radši. Propojuje se mi, jak jsem se ho sám od sebe ve
dvaceti naučil a taky si z tvrdého akátu vyřezal lupínkovkou kalich
obarvený tuší. Ten přívěšek stále mám a do Glastonbury ke studně grálu
si ho rozhodně vezmu. Podávání ruky je milé, jen ten zbožný kostelníček
se mi trochu bojí napřáhnout, aby se možná nenakazil nějakou novotou co
není v katechismu. Pak už se pojídaj jen hostie, tuhletu pasáž sleduju s
naprostým nezájmem, jen zůstávám ze slušnosti, přijde mi to jako
totální dogma, vyumělkovaný rituál, ve kterém nic není. Ministrantíci
taky snad dostali štamprdli mešního, co tohle může pětiletým dětem dát.
Snad jen pyšnost jejim rodičům, že mají vyvolená děcka. Mám z toho
nedobrý pocit. Naskakují mi slova Ježíše z Pozemšťana: „Naříkání,
pobroukávání, klečení, uctívání sušenek a vína, hmm, to jsem na mysli
zrovna neměl“. Ale je snad skutečně San Greal jen podobenstvím Sang
Real, tedy pro vizualizaci královské krve zhmotnění do kalicha? To
přenechám expertům, jen vím, že tohleto jsem zažil, že mi to nikdo
nevyprávěl. Potácím se na louku plnou květů za kostelem a přemýšlím, co
jsem to vlastně prožil. Pomalu jsem se oklepal, farníci se rozjíždí
zvolna na oběd a já jdu do muzea kamenů. Hlavně ty zkamenělé araukárie,
výklad o geologii vulkanitů, v druhém patře vybroušené kousky achátů z
Paky, Levínské Olešnice, Kozákova a okolí, nádhera nádher. A ve třetím
patře máme ještě sekci o východočeském spiritismu. Vítá mě nápis: Církev
a dogmata jsou klesnutím ducha do forem. Konečně jsem si zrektifikoval
zmatenou střelku mé názorové buzoly, která před hodinou říkala… tohle je
přesně ono… a tohle je naprostej hoax. Východočeši byli vždy podhorští
koumáci a ne asi nadarmo v zapomenuté výspě Králík vznikla ta kacířská
bible. Ještě do sgrafitového Suchardova domu. Ten průvodce, postarší pán
s bradkou vypadá a má i dikci jako senzibil Kozák, jsem snad v nějakém
paralelním vesmíru? Vypráví mi o ševcích co šili pro Valdštejnova
vojska, kejvací pračce, doškovém pravoslavném kostelíku a je rád, že vím
o Sv. Michalovi na Petříně. A taky o sochách, packém betlémě. Loučíme
se v dobrém. V autě pojídám včerejší brambory a volám paní Haně, že se
po šesti letech dostavím na návštěvu. Máme třináctého sedmý, tak by se
tak nějak patřilo, že pojedu na Mostek stotřicetsedm. Nakoupil jsem v
Lídlu jahody, pečivo a taky nějaké ty balené vody, jako sporadický
pečovatel. Mostek zdá se být takový netečný, obdobně jako Borovnice s
Borovničkou, Tibu zbourali a staví se tam nějaká betonová montovanice.
Do Mostku jsme jezdili na prázdniny a já to tu vše zas poznávám, jen
osud tohoto domu je opravdu silný, vlastně zůstala jen Hana se zničeným
zdravím, ale bere to a přijímá a je ještě přiměřeně veselá a žije jak se
žít dá. Čeká mě tu polívka, česnekové chlebíčky a třešňová bublanina.
Zas jsem vrbou úlevné rodinné zpovědi, mnohé už znám, mnohé jobovky jsou
nové. Pomalu se připozdívá odpoledne a tak rychle nad nádraží do lesa.
Tady mám svůj rektifikovaný kilometr od nádraží k hájence, vždy když
někde jdu, tuhletu trasu si promýšlím a porovnávám. Je mi ale o
třicetpět víc a trasa je nějaká kratší. Hájenka je zbouraná a je tam
nějaký tábor. Ale obří mraveniště jsou stále na svých místech, krajina
paměť má. Myslím, že uvidím na Pecku, ale výhled zarostl a tak jen přes
louku koukám na Zvičinu. Zpátky do vesnice a ještě do pískovcového lesa k
Souvratům. Zde to nepoznávám už zdaleka, zde jsem opravdu nebyl víc jak
čtvrtstoletí. Tu cestu, kde jsem s tátou pouštěl letadýlko Komár ze
zeleného polystyrénu a stočenou gumou u vrtule, už nenacházím. Začíná
pršet a já jen v tričku a kraťasech. Vždyť v baťůžku stále nosím to
červené pončo. Naposled ho měla Štěpka před sedmi lety v roztocké bouřce
a dostal jsem za výpůjčku nádhernou modrou dešťovou mandalu. Po sedmi
letech hubených by mohla přijít zas ta sedmerotlustá. Zpět na Mostkách
mě čekají už třešňové knedlíky, ty jsem možná už taky neměl pár desítek
let. Běžný kolorit domova mi schází. Koukáme ještě na Kurvahošigutntág,
když se pomalu projasňuje a tak se loučím a vydávám se na Zvičinu. Zde
se nic nezměnilo. Na vyhlídce na Sněžku je to dnes trochu zamračené, ale
vypařená oblaka dělají dynamickou atmosféru jak nad Krkonošema, tak nad
Kumburkem a kopečkama v severočeské dáli, kterými prostupuje zapadající
slunce. V mokré trávě s výhledem na kopečky se brouzdá sympatický
páreček, který na přání fotím. Taky pentaxista z Mostku a paní Hanu měl
jako vedoucí ve školce. Můj svět je absolutně propojený. Přes Miletín se
vracím do Pecky a zkouším nacpat do jedné fotky hrad a kostel v
protislunci. Růžovka je taky nasvícená a i panenka Mária nad obchodem.
Máme tu ještě vrtule s rajskou, nechceš? Myslel jsem si, že knedlíky
budou stačit, ale dva talíře těstovin se do mě ještě vešly, bohužel. To
bude zas přírůstek. Dopíjíme s Hynkem poslední rulandu, nakupuju v
obchůdku dárečky a zkouším si velikost prstýnku. Jen tak pro informaci
jakou mám tu velikost. Kdoví co se kdy uděje, zatím je to jen taková hra
s obroučkama u pana kováře. Na závěr promýšlíme proměřit kopec pod
hradem mou geofyzikou. Možná příští léto, uvidíme. Ráno ne a ne vstát,
vždyť mám prázdniny. Jdu se podívat, jestli si živej, říká Hynek v půl
jedenácté, ani kovadliny a brusky odspoda mne neprobudily, resp. se mi
ten hlomoz vlastně líbil, symbolizoval mi tlukot života. Snědl jsem k
snídani půl melouna a vyrazil po rozžehnání se s peckým rytířem. Šteluju
si navigaci na Bělohrad, Hořice a Miletín. Bělohrad mě zklamal, teda
parčík fajn, ale jinak bez zájmu. To v Hořicích vždy cítím adrenalin,
když sjíždím klopenkama a obrubníky mají bíločervené pruhování. Na
náměstí jsem skočil na oběd a pak do parku na sochy. Nejdříve ta
klasika, Smetana, Dvořák, Jánošík a pak moderna na kopci. I jeden shluk
vypadal jak megalit, nápady zajímavé, polehávám pod stromy v hice. Tak
to by byly Hořice, a teď pro modlitbičky do Miletína. Kdyby tohle
servírovali místo hostií, určitě bych si dal. Perníčky ve tvaru
bibliček, teda už notně modernisticky minimalistní, dva plátky perníku s
mňamtarádou a mandlí navrch. Jako svačina od Erbena dobrý. Je čas
změnit kraj. Stále se motám kolem Zvičiny a mám namířeno na Les
Království, ale odbočku v Bílé Třemešné minu a dojedu až do Safari. Sem
jsem chtěl až zítra, ale je stále mlado a tak to sfounknu dnes. Ve tři
jsem shlédl moc prima africké bubnování a tančení, zvířena v parku mě až
tak nebere. Ale špatné to není, i projížďka safaribusem mezi
antilopama, pakoněma a zebrama. Jen tu africkou scenérii nedobře
vystihuje boreální klima dubových lesíků. Les Království jsem taky
našel, hezky osvícený a tak táhnu k Jaroměři po sedmatřicítce a pak přes
Josefov. Ráno jsem si zas pospal, přemýšlel jsem kam pojedu, a přišlo
mi že Gury Stolowe a k tomu Broumovsko. Po žemlích s marmeládou dostávám
zprávu, jo a v broumovském klášteře mají to plátno. To jsem určitě měl
slyšet. V Náchodě už vidím jak v Polsku leje, ale pokračuju. V Karlowě
nemám ani zlotého floka a stejně leje tak jedu přes Radkow do Broumova.
Tam aspoň přestává a tak obědvám v autě co jsem dostal a vyrážím do
kláštera. Je to pobočný klášter benediktinů z Břevnova. U mladého
slušného mnicha kupuju lístky. Jeho šéf v bílém co kouká na nějaký
pobožný film je od pohledu a pár gest vosinou v prdeli, chudák chlapec.
Ještě je čas a tak jdu na náměstí. Na jednom sloupku je zapomenutá velká
kruhová náušnice. Moje kleptomanská úchylka velí jí sebrat a hlavou mi
běří MirkoKrejčířovo, že takové nosí žena, co má pozemek a hledá
investora. Ale zpět do sfér duchovních. Mladý mnich nás ve své
pobožnosti provází rozflákaným klášterem, promítám si tak sebe a říkám
si, že tohle bych fakt nechtěl. Jdem jen do refektáře, kde je kopie
turínského plátna. Mám zde zas chvění, ale u německé mapy na Bečově u
relikviáře bylo tak třikrát větší. Zde mám pocit, že je to podvod. Ani
ne tak tahle druhá nejlepší kopie ze 42 pořízených, ale ten turínský
originál, vždyť i radiouhlík to určil na středověk. A 42, je to snad
opravdu odpověď na vše ve vesmíru, vždyť i plátno je z rostlin co mají
obilky. Jdeme ještě do zdevastované knihovny, kde musím uznat, že i
husiti nepochopili, co pochopit měli a stejně jako komouši hlava nehlava
jen ničili. A zákonem reakce pak ti karmicky stejní z druhé strany
pálili další moudré knihy o dvě století po nich. Jestli se lidstvo někdy
poučí, zatím mi přijde, že tahleta návštěva Ježíše před dvěma tisíci
lety přišla nějak vniveč. Poslední místností je sklepení, kde jsou
dočasně deponované vamberecké mumie, i řeholník říká, že zde nemá dobrý
pocit, opravdu to pocit dobrý není. Na rozdíl od Klatov je zde vše
natúr, že by se dalo do rakví šáhnout. Memento mori, jediná naše
jistota, doufejme, že jen tělesná. Ještě doškovaný kostelík na hřbitově a
pak tradá do Police. Přemýšlím, kam půjdu do skal a jsem celý den
trošku bezradný, potřeboval bych se zeptat. Za Broumovem stojí postarší
stopař a tak ho beru. Vyprávíme si o klášteře, možná mě má za nějakého
pobožného cvoka, tenhle chlapík s energií bojovného Choda. Ale když se
stočíme na diskuzi o skalách a jak jsem pod Hvězdou sázel smrčky,
ochotně mě nasměruje na Hlavňov. Beztak je tam objížďka, u které vysedá.
Slunce se pomalu rovná nad obzor a ja fotím Hvězdu, Supí hnízdo,
Amfiteátr, výhled na Broumov a přemýšlím, zda nám vyjde grant s
geotechnikama na sanaci kostelů na Broumovsku. Ještě do Kovářovy rokle a
pak už přes Hronov a vlastivědně s Červeným Kostelcem a Úpicí do
Hradce. Objížďka na objížďku mě vede trasou až téměř ratibořickou. Ještě
chci ale Kuks, nicméně ten je pod lešením a tak už jen Ratibořice.
Pěkná to připomínka, je dobré si ta místa oživovat čas od času. Pak už
to směřuju na Orlické Záhoří a navigačka mě vede zas do Polska, zde ale
nemám dobrý pocit a jsem rád, když zas překročím českou hranici. Louky
rozkvetlé do žluta, tak zde svačím jablko a banán. Mohl bych se zastavit
v Neratově, to je tuším ten zasklenný kostel. Opravdu jsem si to od
posledka pamatoval dobře. Kostel s pohnutou historií v německém
pohraničí, kde se přehnaly dvě poslední totality a jen nedostatek
prostředků režimu dovolil, že kostel nebyl zbourán. Místní sdružení se o
něj pěkně stará, je vyspraven hrubým štukem na kámen, dodělané cihlové
oblouky u bočních lodí a hlavně dřevěná střecha se skleněným štítem. Mám
z toho až kacířskou myšlenku, že boží prozřetelnost vedla k tomu, že
tohle je jeden z nejhezčích kostelů, co jsem kdy navštívil. Naprosto
prosvětlený, jednoduchý a přesto tak silný, ale chvění zde žádné nemám,
jen je mi tu dobře. Dřevo se pod sluncem napíná a malinko praská, stavba
žije. I spolková vesnice kolem, fara, chráněná dílna, hospoda,
roubenky, ovečky. Pomalu se ale už po dnech horka a večerních terapiích u
vína dostavuje únava. A tak si to už rovnám na Jablonné. Ještě oběd v
Bartošovicích. Jehněčí na česneku a pak už Zemská brána Divoké Orlice a
Jablonné. Hele jak přijedeš dem na kolo, rozkazuje Lukáš do telefonu. Je
to furt stejnej rapl, s duší podhorského zemitého bratříka, který má
poctivost v těle a semtam i ten nějaký malý hříšek s čertovinou. I Dáša
je ráda, že jsem se objevil. Za poslední dva roky Ondrášek vyrostl a
přibyla Esterka. Chvíli mě okoukává, chlapci, tedy Ondra s Lukášem se
polejvaj vodou a pak se jede na koupák na koleno. Prý dnes budeme jíst
zdravě, jsem slyšel v telefonu, zvrtlo se to ale na prasárnu. Esterka je
pěkná ještěrka, v roce se batolí na stole, tančí, vehementně se
dožaduje masa a hranolek s kečupem. Sedíme se známýma a pijeme pivo za
pivem. Dal jsem si rýži a kuře, to ještě šlo, ale po Lukášovi zbylo a
přece takový libový koleno nevyhodíme. Lukáš nikdy nejde daleko pro
slovo nebo čin. Udělá se tak a tak a hotovo. Dáša to s ním taky nemá
lehký, chce to maximální trpělivost a pochopení, nicméně Lukáš se starat
umí, jak se patří, jen to chce ho navigovat. Druhý den mě Luky láká na
všechna jejich vodárenská prameniště, ale zrovna se jim někdo vloupal do
vodojemu a tak realizuju svůj původní záměr, vyšlápnout si na Kralický
Sněžník, kde jsem ještě nikdy nebyl, což je hanba pro východočeského
evangelíka ve mně nenavštívit tuhletu horu nad krajem. Zas projíždím
serpentýny na Suchém vrchu, Červenou Vodu, Králíky dnes bez Hedče, Dolní
Moravou a parkuju na konci. Drobounká zrzečka na brigádě mě pumpla
roztomile o pajdu za parkování. Tak do hor. Z prvu je cesta mírná,
postupně nabírá sklon a tak odpočívám, obědvám a supím. Za nedlouho jsem
na Francisce, chatě horské služby, pak pramen Moravy a vrchol plný
poláků. Zde být nechci a tak odpočím zpět u pramene. Kde je ale to
slůně? Sošku jsem přešel, je kousek od prameniště, tak tam musím znovu
někdy. Zpět to beru přes modrý hřeben, Sušinu, Babuši, Podbělku a vleky.
Štve mě singletrek, co vyhnal turisty přímo do lesa mezi skály, tudy se
jít nedá. Naštěstí to končí svážnicí po sjezdovce a u Mléčného pramene
se vracím k autu. Jedu druhou cestou přes Mladkov a Jamné. Doma je ještě
babička od Dáši, s tou jsme si taky pěkně popovídali, tenhle kraj je
zemitý, výškově sem mezi prcky patřím. Dnes další zdravé jídlo, ovar s
horčicí, myslím na tatínka, jak by si zde pošmák. Já to taky sním bez
tlustýho, ale moje priorita to není, nicméně jídlo nikdy neodmítám.
Dáša, která kostel fakt nemusí mi, vypráví jak se jí při pečení chleba
nad pecnem objevil Ježíš, mám z toho zas mrazení a taky doporučuje
kostelík v Klášterci s podivnýma malbama na jižní straně. A taky, že to
plátno je starší, že pro radiouhlík odstřihli jen novější vysprávku. Jak
to ona ví, je snad taky v nějakém bratrstvu? Ráno ještě fotím rodinku a
to má za následek, že všechny mé fotky na kartě zůstávají v Jablonném
na Dášině notebooku. V Klášterci jsem to nezjistil, foťák cvaká, ale
neukládá, asi dva bizarní čerti mimozemského vzezření nechtěli být
zvěčněni, další důvod k pořádné návštěvě. A taky příště už musím
prohlídnout Žamberk a vůbec tenhleten kralický kraj. Zastavuju až v
Častolovicích v zámku, kde zjišťuju tu fotografickou pohromu, která se
snad do týdne spraví a tak už nejdu do dětské zoo. Nějak mě to táhne
domů. Ještě ale musím zastavit v dědových Choťovicích. Na křižovatce tam
potkávám tři cyklisty a dávám jim přednost. U kostela si pěkně
popovídáme, dva maďaři a češka co kolují po Labi. Vyprávím jak jsem ve
vesnici poprvé, jak tu žil můj děda, o kterém vesměs nic nevím, na
hřbitově jediný náhrobek našeho příjmení není, ale táta si některá ta
jména z náhrobků pamatuje, rody co přežily. Maďaři vyslovují poklonu, že
by si přáli více takových setkání na své cestě. Mě už čekají jen
nedaleké Poděbrady a Nymburk, když už jsem tak blízko podívám se sem,
kudy občas projíždím do Krkonoš. Za kruháčem se jedenáctka mění na
šestsetjedenáctku, musím se pousmát, že jsem fakt na své dálnici plné
znamení a vtu přichází kovový poutač. Poděbrady léčí srdce. To mi v mém
příběhu přijde dosti ironické, ale možná je potřeba vakcínu vyrobit
přímo ve městě, aby došlo k uzdravení. Parkuju až na sídlišti, neb nemám
drobných na automat. Vracím se v hice k soše Jiřího z Poděbrad,
seznamuju se s mírovou smlouvou, výstavou evropských srdcí na nádvoří
hradu, vnitřní expozicí zámku vypovídající o králově moudrosti. Pak
ještě z mostu fotím scenérii zámku a zdymadel s výletní lodí na molu.
Ještě to vzít kolonádou, dva sirné pramínky a vodotrysk. Hlava se mi už
motá a přízraků na mé cestě bylo už dost a mám zde pocit vetřelce, tak
už radši domů. Ještě hrad v Nymburce, zde se mi to ale fakt nelíbí a tak
jedu rovnou na dálnici. Navigačka ukazuje, že mám jet tunelem pod
Stromovkou, není nějak harmonizovaná na počínání pražských primátorů.
Tak to byla letošní pouť Krajem východočeským, kde mám své kořeny z
obou stran rodiny. Je tomu opravdu tak. Zatímco severní Čechy mě
rajcují, jižní pranic nezajímají, zde mám takový patřičný pocit od
Jičína až do Králík. Poutím vlastní krajinou duše přeji všem zdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat