Volby 2017

Mnoho již bylo napsáno úvah o výsledku voleb. Dovolím si pohled trochu odlišný, více v obecné rovině. Včera mě napadl ten příměr se Sluneční soustavou. Kde by ANO bylo Sluncem a ostatní strany osmi planetami. Když nic jiného, tak opravdu zazářilo, osvítilo mnohým lidem jejich způsob uvažování, na rozdíl od mnohých tradičních stran. Dále v tomto osvěcování zabodovali Piráti a Okamuři, v podstatě jen dvě různé verze téhož protestu. Inteligentní a primitivní cestou. Nepamatuji si, že by druhá až poslední strana byli k vítězi v třikrát až šestkrát menší, v poměru na mandáty ještě více. Nebudu připodobňovat jednotlivé strany k planetám, ale můžete se o to pokusit, astrolog nejsem. Spíš mě na volbách vždy a nyní o to víc fascinuje ta celková moudrost. Řeknete, že extrémní síly mají 50 procent, tak kde mluvit o moudrosti? Podívejme se na společnost jako na tu sluneční soustavu, která je v dynamické rovnováze, planety mají své orbity a vše dokonale funguje. I lidská společnost vykazuje něco jako mraveniště. Znám je princip kolektivního vědomí. Jeden jedinec může být chytrý a vzdělaný intelektuál a druhý primitiv z nádražky, který volí podle poslední hádky nad pivem. Ve výsledku jsme všichni odlesky jednoho systému, matrixu, Boha, chcete-li, a máme stejný díl včetně těch, kteří nevolí. Nově vzniklá situace dala za vyučenou osobnám se silným egem a touhou vyrůst. Např. u Kalouska po odštěpení od lidovců, u Gazdíka po odštěpení od Kalouska. Totální prázdnota vyčerpaného tria socdemáků. Strach reflektovaný přes hlásnou troubu Okamury až tak, že to položilo komunisty. Megavítěztví zloděje a výzva pro něj, tak se ukaž, polidšti. Pokud nedojde k nějakému opravdovému antisystémovému převratu ve stylu jižní Ameriky, spíše je to zas výzva jak pro něj (v principu není horší než oligarchie za ODS a ČSSD – včetně jeho samého), je to aspoň relativně transparentní a pojmenované. Něco jako slovenské volby, kde 40 procent dostal Ficův SMER. (Doufejme, že i my si zvolíme za prezidenta někoho jako Kisku na vyvážení). Ač obrovský, nemá s kým přirozeně snadno jít vládnout. To je výzvou a vábničkou ostatních vydržet na svých základech... lidovce nepočítaje, nevěřím jim ani nedělní mea culpa, mea maxima culpa.  Tři liberálně pravicoví trpaslíci tu dlouhodobě nemohou být, i toto je boží prst.. ještě jsem vám dal šanci nezahynout, abyste šli do sebe a našli společnou platformu, jinak vás příště spálím spravedlivým ohněm. Každopádně nastupujeme do nové doby. Přes Čapák, EET, oligarcické zlodějství na to hledím s mírným optimismem vydesinfikování iluzí a šalebných přestav. Buďme ostražití a neopakujme minulé století. Dle naší malé zemičky se svět neřídí a nezřítí, ale jsme dalším indikátorem po těch všech Trumpech, Brexitech, Orbánech a ultrapolácích, že tento svět tak trochu prohnilých politickodiplomatických dohod v kuloárech je minulostí. Nechytejte mě prosím za jednotlivá slova, spíš vnímejte, že věci jsou principiálně jinak než dřív. Ověřené koncepty neplatí a raší tu něco nového. Zatím překotně se derou první stonky zpod tvrdé lávy. Doufejme že společenská sukcese bude opravdu úspěšná.

Železničná stanica Vrútky

Čekám na kolegu. Osmahlý a vyžilý nádražák posunovač se ptá, zda to pivo na rantlu nádražky je moje. Stopadesátikilová svobodná matka dvacítka promenáduje po perónu s holčičkou v kočárku. Vyhublá paní s igelitkou Billa mi říká že přijela zo Žiliny a jinak tápe a neví jak dál. Nepočítám autistu co znal dopravný poriadok na trati z Banské Bystrice včetně délek všech tunelů. Jinak je tu spousta normálních lidí ale pocit mám tak nějak rumunský.

Minulé pseudovzory

Mám od včera takovou zvláštní sérii příběhů, která začla výjezdem z tunelu Blanka na Prašném mostě. Dovedlo mě to k přechodu a tam mi padla jako prvnímu autu červená. Sedím a koukám na chodce, co energicky něco domlouvá v telefonu. Kráčí od Min. obrany směrem k Min. kultury. Pak mi svitne, je to agent Psík (kdo neví oč se jedná, ať si vygůglí českou vojensky zpravodajskou blamáž v Libanonu). Psík vypadá mladě, ale je to vlastně zpravodajsky mrtvý muž. Večer odcházím ze školy a ve sportovním podél fakulty supí na kole Libor Rouček, pohaslá, kdysi zářící hvězda socanského euronebe. Ráno jdu od holiče stejnou cestou v protisměru a tam sklesle a zestárle venčí psa Richard Tesařík. Takhle znuděně venčil psy už když jsem před 25 lety sedával v posluchárně jako student. Dnes je ale o mnoho vetšejší. Pomnu i jeho tragicky zemřelého bratra. Většinou se tyhlety věci dějí po trojicích, ale dnes přišel žolík (a nebo nová série). V PPFce na obědě kolem mě prochází unavený Vláďa Mlynář. Říkám si, že tahleta rostoucí troska je bývalý mladý ministr, kterému do života vstoupil rozvod, operace oka. Přemítám nad prací, kterou pro Kellnera dělá. S dalšími dvěma chlapíky si v jídelně domlouvá schůzku na úterý. V civilu, nevýrazné normální šaty, obyčejný člověk. Tak já nevím, co to zas vesmír na mě vytáhl za karty. Opustit staré vzory a vydat se dopředu zřejmě.

Martin 26.5.17

Strom života

Tak jsem nějak pocítil prázdno ve vědění svých předků a vrhnul jsem se na genealogii. Nejtajemnějším zákoutím byla rodina mého dědy (otce mého otce), o které jsem nevěděl zhola nic. Samozřejmě konstelačně systemicky víme, že pro muže je nejdůležitější jeho mužská řada (tedy agnátní vývod). Napodruhé mi byla příslušná digitalizovaná matrika vstřícná (teda naučil jsem se s ní na webu zacházet) a dědu legionáře nar. 23.3.1895 jsem tam našel. Hledím na to v němém úžasu, že fakt existoval a byl pokřtěn, přes všemožné dohady. A k tomu hned další dvě pokolení předtím, datum svatby jeho rodičů, celkem trefně po matrikách uváděné jako kopulace. Dopátral jsem se, že naší mužské linii vládne dynastie Janů Šandů z Hlavečníku (to je na pomezí stř. Čech a Pardubického kraje). A dokonce můj praděda je křtěný jako Jan Křtitel. A já furt proč mě to k Janu Křtitelovi táhne. Nakonec jsem se i já jako Jan nechal pokřtít před dvěma lety a to jsem tohleto vůbec netušil. Podvědomé informace přeskakují generacemi jako plamínky. A do fraktálového stromu rodiny se zrcadlově prolíná individuální karma minulých životů Janokřtitelského patrona Templářů a Janohusovského protestanstkého rebela. Prostě přítomná rodina vám sehraje podvědomé divadlo pro vývoj vaší osobnosti přes průběhy hmotných životů zapsaných do osudu duše, aby bylo kde navazovat. Taková katalyzační rozbuška. Včerejší a dnešní den, s pomocí kamaráda ovládajícího kurant mi odkrylo několik pokolení z tohoto labského kadlubu Choťovic, Hlavečníku, Žehuně, Krakovan, Chrčic a vzdálenějších pak Toušic, Němčic a Suchdola u Kutné hory. Tato větev rodiny se poměrně koherentně formovala v relativně nerozsáhlém regionu. Další rovina je domýšlet osudy. Praprarodiče podle plánu povili prvního syna 9 měsíců od svatby, možná se museli brát Křtitel neKřtitel. První dítko byl František. Pak za tři roky dvojčátka holčičky Františka a Anna. No a jako dáreček za 11 let poté můj děda Josífek. Zřejmě proto o jeho sourozencích moc nevíme, když už při dědově dospívání byli z domu. Kdoví co se událo mezitím. V matrice to zapsáno není. Tenhle výkonný praděda si zřejmě namluvil svou Aloisii, když navštěvoval z Hlavečníku do Žehuně svou babičku Dorotu. Možná by se to dalo i nějak dramatizovat. Slibuju, že další větve taky rozvinu, jen bohužel nejsou zrovna digitalizované, tak asi časem vyrazím do archivů. A v létě pořádně projedu Hlavečník a zaklepu na dveře č.p. 8,18 a 28. Snad na mě nevypustí psy.

Martin Jan Šanda, 13.5.17

Dech života

V únoru se zpravidla jezdí na hory. I já jsem jezdíval, ale tenhle únor byl hodně netradiční a možná nejen únor, ale vůbec jako měsíc ze všech několika posledních let mého zintenzivňujícího se osobního rozvoje. Naložil jsem si totiž vrchovatě těžké spirituality. Jednak jsem se přihlásil k Bhagatovi Zielhoferovi do Shangri La v Lažanech na dva dlouhovíkendové semináře. První byly Konstelace traumatu a druhé Umění zemřít. Třetí akce nebyla již z dílny tohoto psychologa, ale z dílny Rolling.cz, zajímavé, že v Rabštejně nad Střelou a okolí, nedaleko Lažan/Žlutice. Vše se to dělo ve stejném regionu. Akce byla ale neméně psychologicko traumaticky smrtelná, byl to již několik let zavedený, vymazlený až ikonický larp o sibiřských legiích čechoslováků, pro mě o to citlivější, že toto téma mám v rodové linii od otce mého otce, který coby rakouskouherský voják zajatý na východní frontě za první světové války a později legionář tuto cestu absolvoval. Jako spirituality vědomý člověk vím, že žádnou roli v takovém divadle nechci a tak si beru jen role fotografů, vlastně takových pasivních konstelářů. Asi málokdo z hráčů larpů, tedy živých akcí hraných rolí, tuší, že i larp je konstelace a nebo přinejmenším princip Zimbardova vězeňského experimentu, kde nás role mohou nekontrolovaně pohltit. Všechny ty tři akce ve mně vyvolaly, nebo postupně vyvolávaly hluboké pocity, resp. jejich směsi. Nejde o tom moc mluvit, dílem respektování osobních traumat jiných, dílem copyrightu a neprozrazení průběhu jednotlivých akcí. Stručně aspoň. Dozvěděl, jsem se, že nejsem traumatizovaný aspoň tak, že jsem hrál v traumatech výhradně zdravé role, do nichž jsem byl klienty vybrán, třebaže u rodičů a jejich rodičů by se mnohé, především válečné a pak komunistické trauma našlo. Pak jsem zjistil jak aspekt tématu smrti posiluje život, jak to téma znám a tak nějak s ním už leta pracuju, možná i pár životů. Nicméně ani zde není nikdo doma prorokem, v příběhu mé maminky, která vinou našich rozhodnutí a moderní medicíny už nějaký ten měsíc či rok zbytečně a trýznivě přesluhuje. Legie mi, krom dílčích zážitků, kdy jsem zpoza zrcadlovky byl trošičku neviditelným a neslyšitelným pozorovatelem, mockrát sevřely hrdlo a vhrnuly slzy do očí, ale to co jsem si při těch simulovaných útrapách, věrně nacítěných se snesenou konstelační energií traumatu a smrti, uvědomil, že nic není prostší, než poděkovat svému dědovi za to, že se tam za ty tři roky na Sibiři nenechal zabít a já se tedy mohl narodit. Tato úvaha je sice iluzorní, protože v opačném případě byste tyto řádky právě nečetli, přesto mystérium života a smrti je v tomto směru mocné. Zažil jsem toho na pozadí zhruba patnácti kompaktních únorových dní mnohé, přesto jeden zážitek mě zavalil, překvapil a zaskočil. Převyšoval možná o jednu či více tříd ty další. A tím byl dech. Bylo to součástí jednoho ze zmíněných seminářů, zhruba tak v půlce toho semináře přišlo cvičení. Rozdělte se do dvojic, jeden si lehne na matračku se sedákem pod hlavou, přikrytý dekou a bude volně a lehce dýchat a druhý ho bude kontrolovat. Tak nějak to vyšlo, že jsme se dali ad hoc do kupy s Anežkou na tuto práci. Frekventantka kurzu, jako já. Nic zásadního jsem o ní nevěděl. Šel jsem první. Říkám si, poležíš si, odpočineš si, možná se i prospíš, nic světoborného. Instrukce zněla dýchat volně. Žádné holotropnosti. Zavírám oči a dýchám, volně dlouze. Je to úlevné, odpočinkové. Běží to tak pět minut a mě začínají brnět konečky prstů, na to jsem byl upozorněn. Ta vibrace v prstech sílí a pokračuje do dlaní. Mentálně pouze vysílám myšlenky. Přeju si být jištěn dlaněma na hlavě nebo ramenou. Ani myšlenka nedoběhne a ruce tam jsou. Dýchám již intenzivněji, silněji, nějak se to děje samo. Rozvibruje se mi celý hrudník, jako kdybych stál u sbíječky, ležím a přesto se klepu, v relativně vysoké frekvenci. Srdce div se nerozkočit, jako roztůrovaný motor na červené otáčky, který se dere ven z pod kapoty. Vědomě ukazuju, že potřebuju ruce na srdce, protože pocit je tam dost nepříjemný. Potřebuju tam zklidnit. Staniž se. Tento moment způsobuje, že se ta energie rozlévá do celého hrudního koše a já dýchám fakt silně, hrudník se pne, je to jak někde v posilce, nahoru dolu, nahoru dolu. Najednou přichází nečekaný pocit obrovské mohutné síly. Není to světlo, nejsou to obrazy, není to tlak. Je to takový proud čehosi, co do mě vstupuje. Jako být bombardován částicemi, vlnami, radiací, maximálně vlídnou a přátelskou. Má to ženskou kvalitu. Je to Matka, je to Síla, je to Země, bože je to Láska! Tak tohle je ta Láska?!?!?!, o které řeční ty všechny ženy na meditačních seminářích v batikovaných volnošatech, ozve se mé pochybovačné mužské racionální ego. Ale to poznání je vlídné, poděkování a vděčnost za poznané. Pocit ale trvá, nedokážu odhadnout jak dlouho. Pět minut? Patnáct? Třicet? Spíše méně o to intenzivněji. S čím to tak srovnat? Orgasmus? To je asi jako srovnávat chvilkové škrtnutí zapalovačem a proti tomu práce s pořádně nažhavenou letlampou, která mohutným horkým hučícím modrým plamenem tryská z nádoby s palivem, až je tryska rozpálená do červena. Uvědomuju si, že jsem se nějak moc rozdýchal, zjišťuju totiž, že na mě jsou v jednom čase tři až čtyři dlaně. Zřejmě přišla posila, když jsem tak ulítl. Anežka zná čakrové body, kostrč, ramena, hrudník, temeno hlavy. A kdo je asi ta druhá? Ty další ruce jsou taky ženské. Jsem tu v péči jak faraon. Slzy mi tečou po tvářích a kapou na matračku. Postupně se uklidňuju a přicházím k sobě. Takový zážitek a nebylo třeba ani stimulantů z pralesa nebo laboratorní syntézy. Zjišťuju, že tam další žena nebyla. Paměťové otisky dlaní zůstavaly ve vědomí. No to jsem teda blázen. Anežka je fakt šamanka, co se pro tuto práci narodila. O pauze v jídelně si mažu chleba s máslem a marmeládou. Potřebuju nějakou energii, klepou se mi ruce, nemůžu tomu uvěřit, co se to stalo, stále jsem mimo realitu, jak právě po narkóze. Tenhleten zážitek byl můj Dech Života.
Martin Šanda, 23.3.17

Moje pumpy a ventily

Dnešní diagnostické zprávy od mých servisáků na téma: moje alter ego. Nejdříve auto. Vypíná se za jízdy, nebo cuká, po pár dnech bez provozu je potřeba ho po startu natůrovat do vysokých otáček, jinak chcípne. Jízda může být nebezpečná. Prostě obroušená palivová pumpa nedokáže vyrobit už dostatečný přetlak a ventily na rozvodném potrubí asi taky už nedrží to co mají. Pumpa, jejíž drahou výměnu furt odkládám, holt musí u třináctiletého čtvrt milion kilometrového autíčka nastat. Pak večer mail od fyzika z USA o laserovém izotopovém spektroskopu. Můj osmiletý miláček, jenž má už taky hodně naběháno, má ojetý tlakový ventil po čtvrtmilionu sepnutí a asi neudrží proud vzduchu vysávaný též do pumpy, zde naopak vakuové, podtlakové, možná jsou otlačené i membrány v pumpě. Zde naštěstí výměna bude relativně levná, ne z mé kapsy a dokážu ji sám. Co je to za zprávy? Starat se o své pumpy a ventily? Teda o srdce, chlopně a to, co pohání do řečiště, svou krev, teda svůj rod, předávání života od předků k potomkům? Nebo co mi tím Vesmíre chceš říct? Jsem vědomý, ale hádanky od Tebe jsou čímdál složitější. Nebýt bez výkonu, ošoupaný, neskrblit a investovat do života?

Mentální googlovačka

Pondělní ráno. Probouzím se jak po flámu. Hlava těžká. Ale nepil jsem. Jen jsem byl u kolegyně na konstelacích se kouknout znovu na její práci a pobejt v rolích. Takový můj konstelační postgraduál. Skupinka malá až rodinná a témata zas terapeutickotraumatická. Ani jsem snad neměl hlavní role a odbouralo mě to už večer dvěma hodinama letargického spánku. Už jsem zažil leccos v této oblasti, ale toto zřejmě zapadlo do top twenty. Pracovní pondělní ráno přemítám nad svým životem. Už dlouho jsem neměl konstelaci, teď bych si nějakou nechal postavit na věci pracovní. A vlastně jsem nikdy nebyl koučovanej, ač mám sám za sebou výcvik. Zvažuju, co bych po těch letech studií, krátké vnější a delší universitní praxi, měl dál dělat.

1. Výzkum v půdní a podzemní vodě? Ta je důležitá, ale jaksi nehmatatelná, neovladatelná, nevyzpytatelná, částečně využitelná, ale opravdu jen částečně. Voda jako mystická temná hlubina, pošetilá to výzva pro nicotného inženýra. Jaké výzkumné a lidské zásahy (krom exploatace) jí mohou opravdu pomoci?. A jak jí může pomoci mé vědování nemající daleko k bědování? Tohleto si kladu už 20 let. Papírově jsem v top twenty výzkumníků na fakultě, ve svém oboru v české špičce, ve světě někde v průměru, nebo spíš lehce pod. Věda mě vzrušovala možná prvních pět let, ale v roce dvacátém na stejném místě je to jaksi vše už vyzkoumané. Svou roli chápu jako službu, jako poustevník na majáku, který den co den sepisuje data o počasí, o vlnách a někdo to možná za dekádu posbírá a sesumíruje. Tuto ambici už nemám, na něco v tomto oboru přijít. Na konference jezdím už jen zřídka, řídím se spíš intuicí. Nemám potřebu sebetrýznění vidět, co němečtí, švýcarští nebo američtí kolegové dokáží s desetinásobným budgetem a neutěšují mě ani rozpočty gruzínské, nepoměrně střídmější. Spíše v týmu píšeme články, to je teď nejdražší deviza našeho hodnocení.

2. Učení na univerzitě: To vnímám daleko přítomněji, taky jako službu, ale tu primární, vlastně by měla být předřazená té vědecké, což pro většinu lidí i je. Svůj obor hydropedologie a hydrogeologie, ale spíš chápu jako nástroj procvičování dovedností a lidského myšlení a osobního rozvoje studentů. Pár lidí to možná bude dělat, pro většinu je to semestrální mozkový test. Jsem tu pro ně, nikoliv oni pro mě. Systemický výcvik mi dal toto poznání mého místa v systému ještě silněji. Učit chci více, ač to taky není jednoduché. Ale smysl to má, ač to mnohdy taky spadne pod stůl. Jako rozdávání reklamy, která se ne vždy ujme. Pedagogiku jsem taky nikdy nestudoval, ale vyučuju přírodně technické vědy. Snad je mou aprobací přírodovědně učitelský gen od mé maminky a u ní od její maminky, taky učitelky přírodozpytné. A taky velmi hezké každoroční zpětné vazby od studentů v anonymní hodnotící anketě

3. Konstelace: tohleto zvědomění spirituality tu někde dlouho kroužilo, až si na mě sedlo před rokem. Prodělal jsem výcvik a tu a tam pomáhám lidem uvolnit hlavy, srdce, těla. Celkem mi to jde, ač toto studium bylo nepoměrně kratší a možná tak nějak vachrlatější než to universitní. Metoda většinou psychology neuznávaná. To mě tak netrápí, naše západní společnost je v racionálně církevním sevření. To co není oficiální názor je nástroj satana a nebo šarlatána. Docent, který používá přesné přístroje by měl dát na něčí, neřkuli svůj pocit? Proč ne, je to vývoj. Nikomu jsem zatím neublížil, již rostoucí řádce lidí objektivně pomohl, na základě jejich odezvy. Existenčně je to šul nul podnikání. O to víc si vážím toho, co mě živí, což je 2. a 1.

4. Paralelně mi do života s konstelacemi, ač na jiném místě vstoupilo koučování, taky systemické jako konstelace, dva přístupy k jedné záležitosti, nic víc, nic míň. To slovo koučování spíš ve mě vyvolává pocit stáčení kaučuku ze stromů někde v Amazonii než práci s lidma, ale pracovně u něj zůstaňme. Do života mi po 25 letech vstoupil spolužák, lektor a já u něj v podobném ročním výcviku absolvoval sérii soustředění. Dokončit ale znamená v mém pojetí mít certifikát a to se ještě nestalo. Je tam nějaký blok bodů 1+2+3 přinejmenším. Vlastně bych to moc rád dělal. Ani ne tak pro lidi z korporátu, to mi stačí vidět v PPF, kam chodím od podzima na obědy. Když jsem se známými trénoval, bylo to spíš zas v rovině terapeutické, kde to též funguje. Prostě mám nějaké léčitelské fluidum a toto je metoda racionálnější a víc mužská. Víc v hlavě než v srdci, bohudík a nebo taky bohužel. Ženy lze přitáhnout na konstelace, muže netoliko. Vlastně muži to často potřebují více, protože to ze své racionality neřeší. Ve studiu, kde jsem s konstelacemi, na toto ale úplně vhodný prostor necítím, přinejmenším prozatím. A tak se cestou na autobus samovolně konsteluju a koučuju, Spirituální koumáctví mám pro změnu od otce.

Co bych si do takové konstelace postavil za entity? Vědu, výuku, konstelace jako takové, koučování, rodinu, koníčky a sebe. Další by vyplynulo. Hned na to se koučuju, na to jak udělat certifikát. Potřebuju natočit rozhovor dle pravidel. A vlastně bych nejradši koučoval na ČVUT, jsem k alma mater dost loajální. Nejlíp pracovat pro zaměstnance a taky možná trochu pro její vedení. To se zrovna nachází v sedle (rozuměj dole) cyklu, kde je příležitost pro růst, ostatně i republika a svět jsou na tom podobně. Koučovací stoleček jsem si v místnosti mimoděk nechal s křesílky instalovat už před 10 lety, kdy jsem o svém vývoji tímto směrem neměl nejmenšího tušení.

Tohle se odehrálo tak nějak v devět ráno. Sedím v kanclu a opravuju studentům laborky. V jedenáct zvoní telefon, tam vzdálenější kolega, se kterým jsem na jaře řešil projektové řízení. Prý jestli bych ho nekoučoval. Říkam si, teda tahle mentální googlovačka fakt funguje rychle. Za hodinu se scházíme a on mi vykládá své body 1-4, z asi 80% identické. Dohadujeme se na schůzku ve středu. Jak tohleto mentální přitahování funguje? Jsem fyzik, chci to znát a poznat, tohle není o pocitech! Ukládá se někam do molekul vzduchu vibrace, nebo jak putujou myšlenky do tohodle zpracovatelského centra, nebo je to nějaký paralelní cloud a kulečníková transmise přes molekuly z mozku až do druhého mozku, nějaké hledání v triangulační síti posílaných kvant, která nejsou ani molekulou ani energií, ale mají vlastnosti obojího? A nebo je někde nějaká databáze, kde se schází nabídka s poptávkou? Takový nebeský eBay a nebo Tinder? Dnes to teda zafungovalo parádně rychle a precizně až jsem koukal. Kdoví kde skončím, ta dnešní přání byla jak vykročení na novou profesní kariéru. Teď je jen jí poslechnout a zdravě vše vyvážit, všemu poděkovat a uznat každého správné místo.

Martin 16.1.17