Lízátko před obědem

V rámci mého evangelického volného radikalismu a neukotvenosti jsem se jal dnes se svým moravským bratříkem kmotrem navštívit sbor ukotvený v přístavišti branickém. Ledabyle jsem četl webovky a tak až na místě zjistil, že nebude kázat místní evangelický Jimi Hendrix, ale na místě jsem natrefil na Mikulášova učně, laického Khamoro kazatele Pavla. A nelitovali jsme. Představení to bylo velmi netradiční. Šlo z něj zpoznat starozákonní přípravu od svého učitele, zapálení pro víru, ke které se propracoval vlastním nelehkým osudem vícenásobného handikepu v porovnání se studovanými muži teologických fakult. Jeho kázací předkrm, že Bůh má s námi jiné záměry, než si my myslíme a vykládáme, předvedený na tom, že dítě chce teď hned lízátko, jenž mu Rodič, vědoucí nadcházejícího oběda, zakáže, bylo geniálně zhuštěné do biblické mikrotečky. Poté byly děti (vytržené od osudů svých lízátek) odvedeny do nedělní školy a začal hlavní program šoupání deuteronomiem v tabletu a zalévání pařezu čekajícího na rašící proutek, který se tedy podařil jen Nastěnce v Mrazíkovi. Vida ten pravoslavný disent, člověk se vždy novému přiučí. Architekt Vávra tento výjev zpola sklepácký a zpola montypythonovský sledoval se směsicí údivu i vnitřního zaujetí teatrální performance hustých ač nespojitých myšlenek. I místni pospolitost potomků vorařů, ledařů a podolských intelektuálů sledovala vystoupení s neskrývanou směsicí zaujetí i pochyb. U čtení novozákonního mám standardně mrazení, dnes to bylo i u hesel v hebrejštině. Díky Bohu za tento neobvyklý zážitek pod skalou prokutanou permoníky. Kdoví co za záměr chystá Bůh pro nás. Pro kamaráda, který nás de facto před 20 lety seznámil s mým kmotříkem si nejsme jisti. Probrali jsme to vše co nás čeká a nemine u kulajdy na plovárně a pak ještě v kafírně za vodárnou u stolku ze starých rozbitých hodin, nařízených námi na za pět minut dvanáct. Mïmochodem příjemný zastrčený podnik v rezidenční čtvrti ten Cheecup. Pak už jen procházka pod vyšehradskou skalou, Motolské zastavení u maminky na umělé výživě a moje výživa špenátu s koriandrem v indické provozovně s výhledem na Dejvické nádraží. Zbytek dne jsem se věnoval antivirotické meditaci ve fázi alfavln. Byl to dnes pěkný jarní studeně břitký aprílový den. I nějaká ta vločka padla.

Unavené jaro

Jsem na Jizerkách, na posledních pracovních hydrologických běžkách této sezóny. Je pošmourno, asfalt k Šámalce je už odtátý. Běžkařská stopa ještě drží, udusaná pojezdy rolb. Nyní již žádná neprojede, nestojí to za to. Zvadlý sníh prokvetlý jehličím a ledem unaveně odtává a semtam chlístne na asfalt vlnu. Nad cestou se válí mlha do prvního patra. Semtam ji prořízne zbloudilý běžkař odepínající lyže na trávě. Mží. V lese u výzkumné stanice se cpu cizrnovou kaší z plastového kyblíku. Pozoruje mě kuna. Zima byla asi přeci jen tuhá, její kožíšek je pěkně huňatý. Větří něco neznámého, to bude asi ten česnek, vítr jde ode mě. Kvíčaly kvičí na vrcholcích smrků, že jaro je tu co nevidět. Pod stromy už skapalo a sníh tam není, v okolí jak kde, tráva je mokrá. Na Šámalce ani noha. Znuděná servírka kouří před vraty. Zábavu zprostředkovává zásilka norských filet. Zimní parkovací závora ční do nebe, za tohle by stejně nikdo neplatil. Odjíždím, stále prší. Jak tady na severu může někdo souvisle žít? Obdivuju. Světlo se mi dere přes sklo auta až tradičně u Turnova. V Praze před rektorátem kvetou mišpule a jablíčka. I přes pronikavé slunce se mě drží ta nostalgie pozdní zimy s unavujícím zdlouhavým koncem. Myslím na duben.

Martin Šanda 31.3.16